Kitabı oku: «Zpěvy páteční», sayfa 4

V zemi kalichu

 
Jinde-li slunce je – u nás je sníh,
jinde-li vánek jen – bouře nás střásá,
zvoní-li po celém světě jen smích,
zoufalá bolest nám srdce až drásá.
 
 
Bože, cos‘ nasil trpkosti do této naší země!
Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě,
trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši,
trpka je naše ornice, trpké je víno v číši.
Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání,
trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání,
trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše,
trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše.
 
 
Věru nemohla snad ani jinde povstat báj ta truchle krásná:
Kdesi v temné hloubi lesa kaplička prý stojí jasná,
kaplička prý bílá, se křížovou lodí,
Kristus pán mši svatou denně číst tam chodí;
zvonek sám mu zvoní, vítr píseň duje,
když pán Kristus denně sebe znova obětuje.
 
 
Ach, vždyť nemohla ta báje jinde povstat skor,
nežli v kraji, kde se denně naděj s smrtí snoubí,
v zemi trpké, jižto tvrdý kámen hor
jako kalichem by kol do kola vroubí.
 

Ukolébavka vánoční

 
Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!
 
 
Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!
 
 
Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi!
 
 
Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi!
 

Za srdcem

 
Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek,
však srdce moje samo ryčně letí
již napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk tam,
kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí —
nuž, za ním, k předu, věrné české děti!
 
 
A bitvou vysekejte mně to srdce ven —
toť srdce dobré, dím to sám, však směle,
a věru že vám stojí za kýs horký den,
za paží zdatný vzmach a vlnu krve vřelé
vždy srdce české, je-li české cele!
 
 
To moje jest, nechť soudí bůh sám v nebesích! – z
da jindy duše moje blahem výskla,
než když Tvé líce, lide, samý nach a smích,
a zdali jindy slza do oka mi vpryskla,
než když Tě ruka vraha bídně tiskla? —
 
 
A až je vysekáte, zas jím mršťte dál
přes věků rozhráň, za kynoucí leta až tam,
kde nepřátel nám nový vzroste val:
nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta —
rád byl bych při vás do skonání světa!