Kitabı oku: «První parta», sayfa 11

Z vrátnice vychází člověk a hlasitě zívá. “Prosím vás,” ptá se Standa chvějícím se hlasem, “je tam ještě Andresova parta?”

“Andresova parta?” řekl člověk s podivem. “Ta už je dávno pryč. Není tam nikdo.”

“Jak to, nikdo,” drkotá Standa, “copak se na osmnáctce nepracuje dál?”

“Jo, na osmnáctce,” bručel člověk netečně. “Vždyť jim to spadlo. Museli zastavit práci, už se tam dál nedělá.”

Standu roztřásá prudká zima. “Prosím vás,” jektá zuby, “prosím vás… vrátili se všichni… nezůstal tam někdo z první party?”

“Prý jeden,” brumlal člověk. “Já při tom nebyl, já jsem tu teprve od osmi.”

“Kdo… kdo tam zůstal?”

“Jo,” řekl člověk, zívl a loudal se do vrátnice. Standa stojí jako vyjevený, nemůže to jaksi pochopit. Jeden tam zůstal. Ten člověk vychází z vrátnice. “Chybí nám číslo sto devadesát dvě,” povídá lhostejně, “ale kdo to je, to nevím. Zeptejte se ráno.”

A s rukama na zádech se loudá dál do černého dvora.

XXVIII.

Zeptám se Pepka nebo Suchánka, rozhoduje se Standa a už chce běžet. Ale co zůstal-li tam právě Pepek… nebo Suchánek! Standa zůstal stát jako přibitý. Za nic na světě by teď nechtěl mluvit s plačící Anýžkou nebo s uřvanou Ančkou cumplochem; to bych nemohl, cítí zbaběle, jen to ne! Že by se šel zeptat u Martínka, u Adama, u Andrese, – ale vždyť tam mohl zůstat kterýkoli z nich! Standa se kouše do rtů, je mu slabo rozčilením a strachem. Třeba u Málků to budou vědět, napadá ho; nebo Málek aspoň poradí kde se přeptat. A Standa poklusem běží k Málkům.

Chválabohu, sedí tam Pepek a opírá si hubu o dlaň právě u toho stolu, kde zasedala celá parta. Standa si oddychl.

“Dobře že jdeš,” mumlá Pepek. “Já věděl, že někdo přijde.”

“Kdo – kdo,” vydechuje Standa zajíkle.

“No přece Adam,” mračí se Pepek a potrhuje hlavou, jako by ho škrtil límec.

Bylo ticho. Standa si sedl jako bez ducha; je to zvláštní, – takový pocit prázdnoty nebo tuposti, jenom před očima se mu všechno nějak rozplývá. Tak tedy Adam tam zůstal! Divné, Standa to vlastně cítil předem –

Pepek zvedl oči. “A já to říkal pořád, že tam jednou zůstane! A taky jo,” odplivl dožraně. “Ke všemu jsem byl při tom, člověče!”

“A jak… jak se to stalo?”

Pepek si zamračeně cucá prst. “Jsem si utrh nehet. No, jak! Zrovna se měla udělat v Hansově chodbě prorážka – Jo, a Andres ještě povídá, pozor, mládenci, ať vám to nespadne, až ten pilíř probouráte; já na to radši půjdu sám. – To víš, skrček: musí dělat fóry. Jenže… jestli je někdo na takovou rachotu, tak je to Adam, že jo; ten má ruce jako hodinář; nikdo tak čistě a zrovna jemně nevyrubá pilíř jako Adam. No jo, povídá Andres, ale tohle není obyčejná prorážka; tady nevíš, do čeho se na druhé straně probouráš a na čem tam ten strop leží. – Jen se neboj, povídá Adam, na to já mám, člověče, hmat; ale masku si nevemu, abych slyšel, jak tam pracuje strop; pět minut prý to vydržím, a dnes tam je těch plynů míň – To teda je pravda,” vysvětloval Pepek, “oni tam tlačili vzduch, aby se ta chodba vyvětrala. – Tak on se ještě jako usmál, nadýchal se vzduchu a vlez dovnitř. To jsme ho viděli naposled.”

Pepek se zašklebil a strčil znovu palec do úst. “Potvora, to bolí! – My všichni jsme teda zůstali venku a poslouchali, až začne sbíjet; a já povídám, Andres, já táhnu za ním. – To jdi, řek Andres, ale vem si masku, dva bez masky vás tam nepustím. – Tak jsem si narazil kuklu a lezu za Adamem; to už bylo slyšet, jak pracuje s tou sbíječkou. Posledních pár metrů se muselo po břiše – a tam vidím Adama, totiž jenom jeho bagančata, jak leží na pupku a dělá. To víš, pro tu masku a ten Adamův oškrt jsem prdlačku slyšel, tak jen mrkám, kdyby něco – A najednou ti koukám, jak se na stropě odlupuje taková šlupka kamene, jako by se ten strop prohýbal. Adame, zpátky, křičím, ale on kdepak, neslyší a vráží to tam dál. Tak já honem tu kuklu dolů a chci ho zatahat za nohu; ale jak jsem si tu masku strhnul, cítím ti na ksichtě průvan – hergot, Adam byl skrz! Taky bylo slyšet, že sbíječka běží jako naprázdno – Člověče, to ti netrvalo, ani co bys řek popel. Adame, křičím, a tahám ho za fusekli zpátky. Už to bude, povídá on, a vtom ti po levé ruce pomalu povoluje stěna a shora pomalu klesá skála – jako tenhle stůl; a já ti nevím, jestli to opravdu tak zvolna a tiše padalo, nebo jestli se mi to zdálo tak strašně dlouhé –” Pepek se odmlčel a sbíral na stole nějaké drobty. “Stando,” bručel, “ten musel být na to tata pryč. Ani nohou nezatřepal – já ho při tom držel za nohu. Takový balvan to byl, a rovnou na záda – Pak teprve to zarachotilo a zavalilo ho uhlí.” Pepek zmlknul a znovu se zabýval těmi drobečky na stole. “To víš, jak je člověku blbě. Já ti začal Adama vyhrabávat holýma rukama – já myslel, že ty skály musím roztrhnout –”

“Kolik to bylo hodin?” šeptal Standa.

“Asi sedum,” mumlal Pepek. “Člověče, a to nejhorší při tom – už bylo po něm, a ta jeho sbíječka ještě pořád běžela, jak byl o ni opřený… pořád tloukla oškrtem pod tím kamením, jako by ten mrtvý člověk pracoval dál.” Pepek hlasitě vysmrkal do modrého kapesníku svůj hrubý mužský pláč. “Mne pak vytáhli za haksny ven jako kus dřeva. Víš, jak Adam prorazil ten pilíř… asi tam bylo na druhé straně plno plynů a měly větší tlak. Andres říká, že ten průvan byly samé plyny a že to Adama omámilo; proto už nemoh zpátky. No jo, měl se vystřídat dřív, ale to víš, když se Adam jednou zakousnul do práce… Vždyť ještě po smrti rubal.” Pepka začal znovu nějak škrtit límec. “Zatracená věc! Si říkám, kdoví, jiný z nás by se třeba vrátil –”

“A co… co dělala parta?”

“Copak já vím,” hučel Pepek. “Já byl, člověče, oddělaný, do mne děda Suchánek pumpoval vzduch; ale když jsem přišel k sobě, tak všichni byli uvnitř, jako za Adamem, – jak se do té díry vešli, to teda nevím. První se vydrápal Matula, držel se za hlavu, a prý zle je, celá chodba se láme. To tam chtěl ještě vlízt Suchánek, – ale uvnitř někdo křičí, ven, všichni ven! Nejdřív se dostal ven Hans, kloubky měl odřené na kost, a vymknutou nohu nebo co, kulhal kus dál, opřel se hlavou o dřevo a brečel ti jako malý kluk, ani masku si nesundal. To víš, ona to byla jako jeho chodba –” Pepkovi se nějak křiví huba a rychle mrká. “Sakramentský prst,” sykl zlostně. “To ti, člověče, pálí jako čert!”

Standa ani nedýchá. “Tak dál, Pepku –”

“Jo,” pokračoval Pepek po chvilce. “Ale jen byl Hans venku, tak ryc! prasklo to zrovna za Suchánkem, a dědek ti skočil jako blecha; to praskly ty nalomené kopny, co ještě držely strop v té Hansově chodbě, pamatuješ se? Prolomily se až k počvě, a hned se na ně sesypalo nadloží. Ještě že jsem byl s Matulou o krok dál, člověče; jak jsem byl po tom plynu jako pitomý, tak bych se nebyl hnul z fleku. A Suchánek povídá, jezus, prachař je tam, a Martínek taky! Tak jsme na sebe koukli, a já už myslím, skočím pro novou partu, s tímhle my nehneme; a najednou se ten zával začal hýbat a zvedat sám, jako když si krtek zvedá krtinu. ,Matulo, hever,‘ heká z toho závalu Martínek, ,za mnou je Andres.‘ On ti Martínek držel zvnitřku tu prolomenou kopnu na zádech a zkoušel ji zvednout i s tím závalkem. Vidět ho nebylo, jen se nad ním to dřevo a kamení drobet hýbalo.”

Pepek oživl. “To ti bylo, člověče! Matula stál jako trdlo, nemoh to pořád pochopit; a já se Suchánkem jsme začali horempádem odhazovat rukama to kamení, abysme jako odkryli tu kopnu, co ležela na Martínkovi; ale shora se pořád sesypával nový kámen. Už bylo vidět tesaře, jak se námahou pod tím dřevem šklebí a heká, a teprve teď řekl Matula ,a jo‘ a mazal pro nějaký hever. ,Mládenci,‘ povídá Martínek, ,marná sláva, já už to neudržím.‘ Ale to už tu byl Matula a nes ti celou stojku, jako by to tužka byla; ještě že si ji nedal za ucho. ,Můžeš to podstrčit?‘ povídá Martínek, jako by dělali na výdřevě. ,Tak ještě kousek. Ještě dál, tady je dost vůle. Jen dál, člověče. Až tě řeknu, tak začni zvedat.‘ To nemáš ponětí, Stando, jaká tíha na něm ležela. ,Tak teď,‘ řek, a Matula se opřel ramenem o tu stojku. Člověče, to jsem ti v životě neviděl,” vyhrkl Pepek a musel se samým obdivem napít.

“To jsem teda neviděl,” opakoval. “Matula zvedá ramenem tu stojku, nohy se mu takhle klepou námahou; a ta kopna se ti narovnává, zával se zvedá, a Matula tlačí to všechno, kámen i dříví, zpátky do nadloží. Hergot, to byla síla,” supěl Pepek. “Já mu běžím pomoct, ale Matula jen funí, kuš, nepleť se mi tady, a zvedá to sám, – člověče, jako by držel na rameni těch šest set metrů skály nad námi. Ti řeknu, my jsme zapomněli na Adama i na Martínka a koukali jsme s otevřenou hubou jenom na Matulu. Taková to byla… nádhera,” bručel Pepek nejistě. “Škoda, žes tam nebyl. Ale to už se Martínek hrabal ven a povídá, ještě drž, Frantíku, ještě je tam Andres; a znova se sehnul pod tu kopnu a natahoval ruku po Andresovi. Matula už se celý klepal jako rosol, chroptěl a z nosu mu čůrkem hrkala krev, ale držel, a ještě to všechno kapánek nadzved; ale to už Martínek vytahoval prachaře ven. No, a jen jsme ho odtáhli, tak rup, ta stojka se dole přelomila a celý ten zával si zase sed na počvu, jen o chlup že Matula uhnul. Taky byl nejvyšší čas,” mínil Pepek kriticky. “Ještě moment, a snad by mu tou námahou prasklo srdce nebo co; hrozně ti zmodral a jenom chrčel. Copak Andres, to bylo jen pohmožděné rameno; ale o Matulu jsme měli strach, plesk ti sebou na zem jako mokrý hadr – Ještě že se mu spustila z nosu krev, to mu ulevilo; Hans ho utíral svou vlastní košilí a div ti ho nelíbal. Kruci, to byla šichta,” oddychl si Pepek. “A první, co řek Andres, bylo, koukej, Pepku, štěstí, že jsem kudla a mrňous, aspoň jsem se protáhnul takovou škvírou.” Pepek se dojatě vysmrkal. “Vidíš, taky přišel k rozumu. A Matula vlastně zachránil Andrese, – jak se to tak všecko rozuzlí! Jenom Adam tam holt zůstal…” Pepek si zarytě hrál prsty do krve rozbitými s několika drobty na stole. “Inu, taky se to teda rozuzlilo, že jo.”

“A… bude se tam pracovat dál… aby ho aspoň vytáhli?”

Pepek zavrtěl hlavou. “Kdepak! Ti tři se už dávno museli udusit jako myši… Ještě jsme se nahoře myli – to víš, moc nám do mytí nebylo –, když k nám přišel Andres a povídá, hoši, tak osmnáctka je aus, zastavuje se tam načas práce. Prý vrstvy v pohybu, a tak. My jsme to teda ještě viděli, jak se na osmnáctce prolomil strop, hned vedle té Hansovy chodby; ono to pořád v nadloží dávalo znamení, že něco ještě přijde, a tak jsme si na to počkali. Abysme to jako měli nabeton, že už se nedá nic dělat. A taky jo. Asi za sedm minut to nahoře hrklo, no, a přišel zával, člověče, kopny praskly jako párátka, a prachař povídá, tak, mládenci, můžeme domů. To bylo asi o půl osmé.” Pepek se škrábal na ježaté palici. “Adam tam má zatím hrobeček, Stando, to ti jsou vagóny kamene. Tomu už jistě nečouhá noha ven, jako když jsem ho tam viděl. Pořád si myslím, kdy se ta jeho sbíječka zastavila,” vyhrkl a vstal se zkrabatělou tváří. “Já přijdu hned.”

Standovi stéká podle nosu dětská slzička. Tak tedy Adam. Hledí si ho představit, dlouhého a nahrblého, jak upřeně a nepřítomně mrká z těch hlubokých důlků; ale místo toho ho vidí s maskou na hlavě, ten gumový chobot se mu vážně a důstojně bimbá, vypadá jako nějaký bůh se sloní hlavou, jen strašit. Nebo jak se zrcadlil v té skleněné kouli, – široká, rozšklebená hlava, jako by ji někdo rozsedl, a pod tím ty tenké nožičky – Jak málo jsme vlastně o něm věděli, myslí si Standa s hrdlem sevřeným. Jak málo ví člověk o člověku, a přece – jako by zemřel kus tebe sama, když někdo umře.

Pepek se vrací, má červené oči a hojně smrká. “Aby sis nemyslel, Stando,” brumlá nedůvěřivě, “my jsme udělali všechno, co jsme mohli, abysme z toho Adama dostali, třeba už bylo sichr po něm. Tos neviděl, co kluci vyváděli, zrovna nehtama by ty skály trhali; ale když Andres řek ,zpátky‘, tak se nedalo nic dělat. A když už to všechno spadlo, tak se nikdo nechtěl odtamtud hnout; postavili jsme kahany vedle sebe, aby jako svítily na Adamovu poslední cestu, a děda Suchánek se za nás za všechny po havířsku pomodlil. Nahoře to harašilo a sem tam se ti do toho ticha sesypal nový odlupek – Copak, funus měl Adam pěkný; Hans salutoval a takové ti slzy mu tekly – Docela nic se za to nestyděl,” hučel Pepek a mnul si oči. “Andres ti taky brečel, a Matula řval jako kurva. A pak řek Martínek, tak sbohem, Adame, – ale nechali jsme mu tam svítit jeden kahan, jako místo věčné lampy, aby tam nezůstal tak potmě. Copak, my jsme byli dobrá parta, Stando. Ani by člověk nevěřil, jak jsme se k sobě šikli. Když si to tak vemeš – Adam, Martínek, ty, Matula, Hans, Suchánek, Andres – jak nám to krásně hrálo dohromady. Teď je s tím aus. Adam zůstal dole, a ty půjdeš študovat – Já se teď taky budu učit, Stando,” vyhrkl jaksi rozpačitě. “Parta říká, abych udělal tu lamačskou zkoušku; Andres slíbil, že mi pomůže – Jo,” vzpomněl si najednou, “abych nezapomněl. Tadyhle jsem ti přines –” Pepek vylovil z kapsy ušpiněný kus novin. “Třeba ti to ve špitále ušlo. Je tam článek o tobě.”

Standa se zarděl a nejraději by se propadl. “Já vím,” mumlal spěšně. “Mne to tak mrzí, Pepku – Vždyť je to hanba; já jsem vám byl tak málo platný –”

Pepek krčil rameny. “No jo, ale to se tak nebere. Teď se například bude říkat, že Adam byl hrdina, že jo; ale kdyby se byl vrátil, tak by se řeklo, inu, dělal svou povinnost, stejně jako Andres nebo Suchánek, ale ty tři taky nezachránil. Tak jaképak. Žádné hrdinství se nedá dělat, člověče; to se může jednomu jenom přihodit, aspoň u nás v dolech. My tam taky nelezeme ze statečnosti, ale protože to musí být. Myslíš, že se někdo na ten melouch hlásil z hrdinství? Ani ho nenapadlo. Například já – já jsem znal toho zasypaného Kuldu, co měl sedm fakanů. Tak to se rozumí samo sebou, že jo. Kulda by taky pro mne šel, tak jaképak –Jen si to schovej, Stando. Na takového kluka je to dost, a myslels to dobře – Ti řeknu, že jsme z toho měli radost, i Andres měl ty noviny v kapse. Ale nejvíc chudák Adam – ten ti to čet nejmíň třikrát, a povídá, tak vidíte, hoši, to bych měl ukázat Mařence…”

Standa rychle vstal. “Počkej tady,” koktal, “já přijdu hned.”

Štkal jako dítě, opřen o stěnu na chodbě; ten pláč ho přepadl hrozně a nezadržitelně, muselo to z něho ven. Ani dobře nevěděl proč: pro Adama, pro sebe, pro Marii, pro partu, – to je jedno, je toho všeho až příliš mnoho; škytal pláčem, a každým vzlyknutím se mu hluboce ulevovalo. Už to přejde, už to přechází; Standa dlouze vzdychá a utírá si nos a oči. To bylo naposledy, říká si, už nikdy v životě nebudu brečet. Teď stojí na zápraží a chladí si čelo nocí a vesmírem; dělá se v něm nesmírně klidno. Tak, teď už je to oplakáno; zvláštní, jak člověk vyspěje, když mu někdo nebo něco umře. Jako by vnitřně o hlavu vyrostl nebo co; je starší a smutnější pro celý život. S první partou je aus, řekl Pepek. Taky dobře; stejně se musí začít jiný život – u knížek sedět a dřít jako žáček; nebude ti lehké zvyknout si na to, – člověče, jako by ses z vojny vrátil a měl se znova učit ve škamnech. Standa zase cítí svou celou samotu a opuštěnost, ale už nějak jinak, jako by sám nad ní krčil rameny. Něco člověk musí vydržet; co by tomu řekla první parta, kdyby fňukal nad svým osudem! Moc se Standa nevyznamenal, jen co je pravda; ale aspoň viděl ty druhé, ty Adamy, Pepky, Matuly, Andresy a Martínky – a to taky, člověče, něco je. Nech být, byla to dobrá parta; byl to takový hrozně mužský pocit, být s nimi…

Standa si zhluboka vzdychl. Je mu, jako by mu v prsou, pod tou raněnou levičkou, něco až bolestně tvrdlo a nabývalo hutnosti a obsahu. Je to klid, smír, statečnost nebo co; a chlapec tiše, dlouze oddychuje pod tíhou a štěstím toho, že se přeměňuje v muže. I vysmrkal silně poslední zbytek slz a vrátil se k Pepkovi.

“Poslechni,” bručel Pepek, “když teď budeš v kanceláři… tak bys jim snad, koukej, moh říci, aby udělali Suchánka dozorcem. Dědek bude mít děsnou radost… a stejně jde za nějaký rok do penze. Co ti to udělá, zmínit se,” mumlal Pepek. “Já… kvůli Adamovi, aby ho nějak uctili. A pak, člověče,” dodával plaše a zamračeně a žmolil v potlučených prstech nějaké drobty, “víš, ona by si to první parta zasloužila!”