Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 25

XXV. JAKO ADAGIO

Když se pan z Hanoldů vrátil z vojny nedlouho před tím černým dnem státního úpadku, bylo jeho shledání s manželkou chladné. Neviděli se sice dlouhý čas, ale nebyli si proto vzácnější. Vášnivé Hanoldovo vzplanutí dávno vyhaslo a nezůstalo ani jiskérky, kterou by dlouhá vzdálenost od ženy mohla zase prudčeji roznítit. Paní ho již svým zjevem nevábila a jí nemohly ten rok a ty měsíce, co od ní žil, vyhladit z duše všecko to pokoření, pohanu, kterými ji ponižoval.

Jí se uvolnilo, když odjel, a zarazila se, když oznámil, že se vrací domů. Lekla se o dosavadní klid, třebaže to byl teskný klid zklamané duše, ale přece klid. Nevyhlížela, nečekala, než na jedno přece pomýšlela živěji, ne bez napětí: jak se muž uvítá s Jeanettou.

Na první spatření chytil dítě, jež opustil batolící se, rozvazující a s nímž se shledal jako s kadeřavou, skoro čtyřletou holčičkou, chytil ji v živé radosti s hlučným projevem lásky.

V ten okamžik zajihlo v srdci paní Hanoldové smírnější náladou; ale když zakrátko byla i Jeanetta odloženou hračkou, vrátil se chlad. Z votavanského zámku uletěl klid jako vyplašené ptáče. Paní zase slýchala mužovy křiky, jeho klení, vídala jeho divoká vzkypění. Peskoval sluhy, vadil se s ouředníky, vybuchl často i vůči ní; býval ostrý, až tvrdý na ni i na své jediné dítě. Co se jí týkalo, snášela s chladnou nevšímavostí, jednání však vůči rozmilému dítěti, často prudké, až bezohledné a nespravedlivé popuzovalo ji; bránila dcerku, nelekajíc se, i když se muž nejdivočeji rozkatil.

V ty trudné dny došlo psaní od baronky Skronské, zvoucí neteř do Prahy. Když paní Hanoldová ty řádky četla, bylo jí, jako by z šeré a chladné místnosti vyhlédla pojednou do krajiny v jarní kráse, v plném slunci; touha ji v ten okamžik zažehla vytrhnout se odtud, pryč odtud v ta místa, na která v samotě své, v komnatě i v starém parku se tolik navzpomínala, na tetin dům, na jeho zahradu, na jeho hudební večery, jenž se jí od té chvíle, co tenkrát odtud ujela do Prahy před mužem, vyzářil vzpomínkami ještě krásnějšími a teplejšími.

Pro Helda vlastně vzrušilo ji tak tetino pozvání, pro Helda však také padl do toho hřejivého zášlehu zlatého světla těžký stín. Až do této chvíle mohla pevně pohledět muži do očí a sama bez viny mohla jím v duchu opovrhovat. To svědomí drželo její síly, její hrdost a jistotu.

Ale jak se nad tetiným listem tak zaradovala, hned stihla samu sebe, že ne pro tetu, nýbrž pro něj, pro Helda. Ten byl jejím prvním pomyšlením. Zasmutnila se – Ne, nepojede, zůstane. Ty krásné chvíle přátelského porozumění ať zůstanou čistý – Kdyby byla u tety, Held by zas přicházel, a zdali by odolala jako tenkráte, když jí pověděl, jak hleděl v noci k jejímu oknu. Nezapomněla, jak jeho vzpomínka ji přemohla, jak ji náhle zima roztřásla, jak sejí tváří i do očí horko rozlilo a jak nesnadno se opanovala, aby mu řekla, aby nevzpomínal. Zdali by tak bylo i podruhé?

Odepsala, že do Prahy nemůže, ale kdyby si teta vyjela ven, na zámeček, tam že je blíž, tam že by spíše přijela. Když toto napsala, zamyslila se nad papírem – Held se asi o této odpovědi doví. Vycítí jistě. Co řekne —

Přišlo tetino druhé psaní s pozváním na zámeček. Paní Hanoldová neváhala, nerozmýšlela se. Muži oznámila, že ji teta pozvala, a on, dobře postřehla záblesk v jeho očích, rád to uslyšel. Odjela s Jeanettou ihned k tetě. Těšila se, jak bude dcerkou překvapena, a neztlumovala si tichou, blaživou naději, že uslyší o pražské tetině společnosti, tj. o Heldovi.

Když na Votavanech záhy prohlédla, že její muž jest nejenom hýřivý záletník, ale i surový a často sprostý, nejednou hořce na tetu zatoužila, do čeho ji vnutila, jak jí život otrávila svou nejupřímnější starostlivostí. Než to bývalo jen na chvíle. Láska, kterou k ní od dětství lnula, byla pevnější. Měla jenom ji, své poslední útočiště, jediné srdce, které ji a její dítě milovalo. O tom se zase živě přesvědčila, když k ní po jejím pozvání přijela.

Baronka Skronská, opět churavá, zrovna okřála, když zhlédla roztomilou Jeanettu i její matku. Lory si všimla, jak teta starostlivě, zkoumavě na ni pohlédla, a cítila pak, že je k ní něžnější a pozornější. Po chladu a trapných scénách s mužem doma, na votavanském zámku, ocitla se v závětří, v tichém a slunném koutku. Na malém a tichém tetině zámečku jasněl jí zase život.

Zpráv o Praze uslyšela. Teta vypravovala o známých, nejvíce o radovi Slívkoví, o hraběnce Bubnové a jiných známých. Také o Heldovi se zmínila s uznáním a vřeleji nežli jindy, než přece jen stručně. Paní Hanoldová naslouchala s vážným klidem v tváři, ale v duši dychtivě. Čekala víc, byla by poslouchala, ale vláha tetiných slov ustala tuze záhy. Nechtěla jí i sobě minulost připomínat a paní Hanoldová sama se neptala kvůli tetě.

Když s ní bývala na zámečku zasvobodna, zdál se jí život v té vesnické samotě až únavně, mrtvě tichý. Toužívala po Praze, zvláště když pole pustla a dech jeseně vanul malým parkem. Stesk ji napadal, nejtíže v rozvalinách starého hradu, jenž nedaleko na chlumu trčel, i na osamělém hřbitově vesnického kostelíka. Na ten vzpomněla i v listu, kterým tenkráte dávala doktoru Heldovi zprávu o tetině nemoci, jak chodí hřbitůvkem, einsam, sterbegedankenvoll, jako Hólty.

Tenkráte ještě ve vybásněném světě idyl, ve vysněné Arkádii, opojovala se také čarovnou romantikou, poezií nekonečné touhy a snila o smrti.

Teď, když jí život ty květy všecky porval i rozfoukal, kdy zhasla kouzelná zář iluzí, nechodila na ten hřbitůvek. Žila dítěti. Nejraději chodila s Jeanettou do malého parku. Tu ji sama opatrovala, hrála si s ní, vypravovala jí; ale nejednou, když se děvčátko zabralo do nějaké hravé práce, když kamínky snášelo nebo se v písku hrabalo, zamyslila se na lavičce pod stromy jako na Votavanech. Teď měla větší poklad vzpomínek nežli zasvobodna. Ta ona chvíle z těch dnů, kdy ujela muži k tetě do Prahy, přimihla se jí do myšlének.

Ta ona chvíle, jak setkala se s Heldem v pokoji před tetinou ložnicí nebo v salóně, ta ona chvilka rozpravy, kdy minulost jim zapadla, kdy ani na budoucnost nevzpomněli v těch přátelských hovorech, při nichž jí bývalo tak blaživě volno, teplo, kdy cítili, že se sbližují, že si porozuměli. Kouzlo šetrné, diskrétně intimnosti prohřívalo ty chvíle —

Vzpomínky přicházely jako van, jako vůně, i když sama meškala v parku, i když večer ve svém pokoji vyňala ze zásuvky rokokového vykládaného sekretáře nevelkou knížku v deskách s mramorovým papírem, s rudou náhřbetní vinětou, Dafnys a Prwnj Plawec, Nejedlého překlad Gessnerova díla, milou knížku, z které Held četl v tichém salónu tetině v Praze v onen krásný, sluneční den podzimní, kdy také stál na verandě a tak na ni hleděl, když ze zahrady po schodech chvátala —

O svém muži s tetou nemluvila, nezačala, a ta, bojíc se vzbudit nemilý stín, se sama také ani nezmínila. A Hanold nepsal, neptal se, kdy žena se mu vrátí z dlouhé návštěvy, nepsal, ani kvůli dítěti ne.

Než dnové hojivého uklidnění dlouho netrvali. Jaro, v které baronka Skronská tolik doufala, nepomáhalo. Chorá paní se nejen nezotavovala, ale cítila, že je hůř, že se jí vrací stará její nemoc prudčeji nežli kdy jindy. Koncem máje ulehla. Paní Hanoldová byla plná ouzkostí. Procházky do hradních rozvalin přestaly, do parku si vyšla málokdy, a když, vždy jenom na chvilku. Neměla stání samou ouzkostí o tetu, kterou opatrovala jako matku obětivě, bez oddechu.

Přehlížela ji s tajenou úzkostí, a když rady okolních lékařů nepomáhaly, vyslovila jméno Heldovo, které sama před tetou nikdy nevyřkla. Bylo jednou v červnu za dusného podvečera. Nemocná baronka nezamítla. „Vždyť mně pomohl,“ zašeptala namáhavě, „jen bude-li moci přijet —“

„Zítra ráno pošlu psaní; přijede, doufám, vím to, a jistě se vám, tetinko, uleví —,“ těšila paní z Hanoldů vřele, z přesvědčení.

Nemocná upřela na ni zapadlý, kalný zrak. Vděk z něho mluvil a hluboké pohnutí i lítost; pojednou položila svou vyhublou, žlutavou pravici na Lořinu bílou ruku a zašeptala chvějivě: „Lory – odpusť mně —“

Lory překvapením okamžik mlčela; srozuměla ihned, že teta myslí na doktora Helda. Lory se náhle sklonila hluboce dojatá k tetině ruce a líbala ji i rosila slzami.

Ještě té noci, když baronka usnula, zašla do svého pokoje, aby napsala Heldovi list. Otevřeným oknem vanul dech tmavé, teplé noci, vanul lahodně ze zahrady, z parku, nejurčitěji těžká vůně jeho kvetoucích bezových křovin. Křepelčin hlas se za ním ozval tlumeně jako ze sna. Lahodná, vlažná noc, kdy touha omamuje srdce a rozehrává krev —

Lory nedbala ani vůně ani ptačího volání; seděla nad papírem, pero v ruce, zamyšlená, dojatá tetiným odprošením, jež jí tak žhavě připomenulo zapadlé sny a naděje i zmařené štěstí. Měla Heldovi psát, ale o sobě ne; nesmí ani povzdechnout, aby uslyšela u něho ohlas své tesknoty, nesmí ani slovem ulevit touze, jež prsa svírá, nesmí ani naznačit, co cítila prve u tetina lože, jak jí zachvělo, jak jí žalostně nitrem vykřiklo.

„Plná ouzkostí o svou nebezpečně nemocnou tetinku,“ Začala psát, „píšu Vám, vážený příteli, a Vy mne a tetu, pevně doufám, neoslyšíte. Vím, že žádám příliš, vím, jak jste přetížen svou povinností, ale nezazlívejte mně. Běží o mou dobroditelku; kdyby odešla, kdož mi zůstane? Budu opuštěna se svým dítětem, nebo doma na Otavanech – Tam se nic nezměnilo a návrat můj – Lekám se toho pomyšlení. Za poslední války žila jsem v trudné samotě, ale přece v klidu. Ale co teď nastává – Nezazlívejte mi, že o tom mluvím, ale je mi teskno. Pište, prosím Vás, smím-li tetě slíbit a ji potěšit, že přijedete. Budu Vám z té duše vděčna – Jeanetta vyrostla, je jako motýlek, roztomile žvatlá.

Přijeďte, bojím se o tetu —

Vaše E. H.“

Četla, co napsala, a váhala, má-li nechat to o Votavanech. Ale on ví, všechno ví, cítí s ní, rozumí jí – Tenkráte v tetině zahradě v Praze, tenkráte na podzim, když prchla s Jeanettou ještě nemluvnětem z Votavan, když tam na zahradě Heldovi naznačila, proč přijela, proč musela přijet, jak je nešťastná, jak na ni pohlédl, jak se chopil její ruky a políbil ji z hlubokého dojmu, v soucitu i na znamení oddanosti.

„Seč jsem, všecko rád pro vás vykonám, věřte mi jako nejlepšímu příteli —,“ řekl tenkráte.

Tíž padala, úzkost mizela, náhlé uvolnění přišlo. „Přijede, jistě přijede!“ Maně se ohlédla do otevřeného okna, ven do vlažné noci. Ucítila její dech, její vůni, uslyšela křepelčin ztlumený hlas. Jako uvábená přistoupila k oknu, čekala, ozve-li se křepelka, naslouchala tichému ševelu ze tmy parku, dýchala vůni květů —

Co dělá, myslila Helda, co teď dělá – Vzpomene-li také, zastaví-li se v Ječné ulici, pohlédne-li k jejímu oknu, jehož zář tenkráte pozoroval – Snad teď sedí doma u klavíru – Mihl se jí, kadeřavou hlavu málo zpět nachýlenou, v tváři za hry změněný, i v očích; hřeje mu v nich cosi nevýslovného, dojímavého, vroucného, co zvučí v jeho hře —

Křepelka se již neozvala, stmělý park usnul, ani nepovzdechl, ale Lory stála dosud u otevřeného okna. Svíčka na sekretáři, na němž navrchu ležel Gessnerův Dafnys, dohořívala.

Třetího dne navečer našel doktor Held, vrátiv se do svého bytu, na stole psaní od paní Hanoldové. Dojalo jej a hned, ještě té chvíle napsal odpověď, že ochotně přijede, hned, jakmile si opatří zástupce; za den, nejdéle za dva že se vydá na cestu, že bude pospíchat. Těšil ji, aby se nestrachovala, vyslovil své vroucí účastenství.

Vše bylo srdečné, ze všeho listu vanula ochota a oddanost. Na tu cestu dost dalekou se odhodlal hned kvůli Loře. Náhlé zatoužení hnalo jej do spěchu, těšil se. Ráno poslal psaní na poštu; když nazejtří odpoledne se vypravil, když už chtěl vsednouti do kočáru, přinesl posel psaní a zase od paní Hanoldové. Held je neklidně rozpečetil, dychtivě četl. Pozdě!

Prudký záchvat zmohl baronku Skronskou druhý den po tom, co Lory odeslala Heldovi list. Lory psala krátce, několik řádek, ale z těch cítil Held, jak je žalem zkrušena.

Za chvíli přichvátal rada Slívka povědět, jakou novinu mu oznamuje paní z Hanoldů.

„O pohřbu nepíše?“ ptal se Held. „Mně se o tom nezmiňuje.“

„Na ten je pozdě; dnes je. Ale jel bych tam přec,“ rada Slívka hleděl před se velmi starostně, „rád bych s mladou paní promluvil, potřebuje útěchy, ale píše, že hned po pohřbu pojede na Votavany. Snad bych ji už ani nestihl, jel bych nadarmo.“

„A na Votavany?“

Rada sebou trhl.

„Co vás napadá, tam! Ten divoch by ještě – ne – ne – - Ubohá paní!“

Held v duchu litoval ještě vřeleji. Vzpomněl, co psala v prvním listu, jaký bude její návrat a další život se surovým důstojníkem. Kdy ji zas uvidí! Cesta zmařena; napsal nový list, doufaje, že paní Hanoldová odpoví. Než list nepřišel ani ze zámečku barončina ani pak z Votavan. Tížilo jej to a starostně pomýšlel, že Lory snad stůně, nebo co se děje.

Paní z Hanoldů odjela všecka sklíčená nedlouho po pohřbu baronky Skronské do Votavan. Muž nepřijel na pohřeb, jen se písemně optal, kdy ona se vrátí, a že má-li jakési rovnání s tetinou pozůstalostí, ať nespěchá, ale ať píše, jak se hodlá dlouho zdržet, že pro ni a pro Jeanettu přijede, ale ať píše, ať včas oznámí – Paní Hanoldová si povšimla, nač tolik opakuje, aby mu dala napřed zprávu – Než byla již na odjezdu; i jindy by raději sama domů jela. Tím více nyní v obklíčení duše. Proto muži ani neodepsala a vydala se na cestu. Několik drobných památek po tetě si odvážela a dva listy Heldovy. Došly jí ještě na tetině zámečku, druhý před samým odjezdem. Zaplakala nad prvním, nad druhým se hluboce zamyslila. Held, vyslovuje svou soustrast, připomenul, co jí řekl tenkráte, když musila přijeti do Prahy, prchajíc z Votavan, že ji prosil, aby věřila v ryzost jeho citu, v jeho přátelství, aby ve všem na něj spoléhala —

Z těch řádek ovanula ji těšivá pravda. Ano, on jediný – Ale jak, co může – Ona musí zpět, zpět kvůli dítěti. Musí – V tupé rezignaci usedla do kočáru, opouštějíc tichý zámeček, jejž zdědil bratr nebožky tety, nezámožný úředník, otec četné rodiny. Cesta byla i jinak trudná. V ten čas panovala neobyčejná parna. Obilí nezrálo, ale schlo, hořelo. Bylo koncem června a již nastaly hlavní žně. Prořidlými plavými lány bělaly se košile sekáčů a pestřily se šátky i suknice žneček. Nezpívali jako jindy. Žeň byla chudá a vedro úmorné.

Paní Hanoldová ubledlá, v černých šatech seděla v povoze zamyšleně nebo se netečně rozhlížejíc. Teprve když druhého dne odpoledne se pojednou za lány vynořil temně zelený mrak jejich rozlehlého parku, jenž na plném slunci dřímal jako zakletý, zachvěla se a bezděky přitiskla k sobě Jeanettu vedle ní sedící, vedrem už zondanou. Už tu jsou – Zase jí připadlo, proč muž tak naléhal, aby mu oznámila svůj návrat.

Když dojeli k samému parku, dala zastavit a vystoupila, aby unikla nesnesitelnému vedru a mrakům prachu nekonečné bílé silnice. Dusno bylo, až mdlo, a staleté duby, javory a lípová alej lákaly pod svůj hustý kryt na stezky bez prachu v chladivém stínu.

Paní Hanoldová dala se s Jeanettou a její vychovatelkou pěšky starým parkem. U nového empirového pavilónu pod starými duby a javory, kde tak ráda sedávala, prokmitla se jí mladá dáma, urostlá, bujné krásy. Přišedši mezi stromy, nepovšimla si příchozích a stoupala po schodech k otevřené terase pavilónu, mezi jejímiž sloupy zmizela.

Paní Hanoldové se zarazil dech. Jako uštknutá stanula, hledíc k pavilónu. To tedy! Chvatně, vzrušena, pobouřena brala se do zámku. Stezky prázdny, až na konci u omšelé sochy s houštím čilimníkovým v pozadí potkala zahradníka. Zastavila ho, poslavši vychovatelku s Jeanettou napřed. Zaražen, s bázní, pověděl na naléhavou otázku, na rozkaz panin, že ta dáma tam v pavilónu bydlí, že přijela z Vídně, že tu je dobrých čtrnácte dní, pan baron ji pozval, že jí byl také naproti – Víc se neptala. Chvátala dál, ale ne daleko; na pobočné stezce manžel. Šel proti ní, ale ne jí naproti; jistě do pavilónu. S planoucíma očima, chvějícími se rty optala se po té dámě. S úsměvem pověděl, že ji pozval, že to je přítelkyně —

„Ale musí ještě dnes, a teď hned, z domu, mám-li vkročiti do zámku —“

Sálavé oči Hanoldovy se zableskly a ne bez posměšku utkvěly na ubledlé, pohublé paní v černých smutečných šatech.

„Zde já poroučím,“ odbyl ji brutálně, „už jsem vám řekl… Má přítelkyně tu zůstane!“

„Ta —“

„Dost – sice!“ Hanold zbrunátněv mávl prudce rukou. Okamžik tak stáli proti sobě, pak paní, uhnuvši z stezky, chvátala k zámku. Ale ani tam nevkročila. Na nádvoří poručila, aby připřáhli do vozu, v kterém přijela, čerstvé koně, dala zavolat dcerku s vychovatelkou a za chvíli vyjížděla ze zámku. Hanold meškal tou dobou v pavilónu.

Za čtrnácte dní přijela ze zámečku nebožky tety, kamž se nejprv uchýlila, do Prahy k hraběnce Bubnové. Psala jí předtím, co se stalo, oznámila jí, že zadala doktorem Blumentrittem o rozvod, a prosila ji, aby jí dala v Praze byt vyhledat a najmout. Hraběnka učinila vše ochotně neteři nebožky své přítelkyně, a když paní z Hanoldů přijela do Prahy, měla byt už přichystaný.

„Je na Spálené ulici, tichý, pohodlný, se zahradou. V tom domě bydlí také doktor Held.“ Oznamovala hraběnka.

Paní Hanoldová se opanovala; lekla se, ale na její ubledlé tváři ani záchvěv pohnutí. Nemohla odříci, nesměla a nemohla nic říci. Leknutí opanovala, nitro však zůstalo neklidno. Vzrušovalo ji pomyšlení, že bude s ním pod jednou střechou, divná zvědavost ji napínala a zas už se lekala, co si on pomyslí —

Pozdě odpoledne vydala se s hraběnkou do svého bytu. Ani u hraběnky, ani tu se neoptala, kde doktor Held bydlí, v kterém patře. Nemohla, bála se. Ale jak vstoupily, v přízemí se ohlédla, a jak šly po schodech, zachvěla se v srdci pomyšlením, kdyby ho potkala, kdyby šel proti nim – S povzdechem vstoupila do svého bytu; krušilo ji, že se tak vrací do Prahy, po které se tolik natoužila, v smutkovém rouše, se smutkem v srdci, pohaněná.

Smrákalo se, když hraběnka Bubnová odešla. Jeanetta s vychovatelkou byly ve svém pokoji. Lory osaměla. Přistoupivši k otevřenému oknu, zahleděla se do červencového soumraku, dolů do zahrady, do korun rozložitých kaštanů. Dvě lípy stály poblíže domu a kývaly haluzemi skoro do samých oken. Byly na odkvětu, ale dýchaly ještě sladkou, těžkou vůní do šera, jež houstlo v zahradě obklopené zdí i starými domy zašlých prejzových střech.

Paní Hanoldová, jak byla v černých šatech, splývala v tmavém křeslu, do něhož u okna usedla, s šerem. I její antický účes tmavých vlasů tratil konturu; jen přibledlý, jemný obličej a bílé ruce, jak je, volně dozadu nachýlená, zlehka položila na opěradla, prosvitovaly jímavě jako z temna starého obrazu. Myslila na Helda, je-li doma, ví-li už; a ví-li, co si pomyslí – Ale jistě ví, že hraběnka byt vyhledala, že ona nevěděla —

Líbezná prška tónů zdola, z přízemí, se rozšuměla a řinula se otevřeným oknem do zahrady, do korun lip a nesla se dál do starých kaštanů, pod nimiž se tmělo. Jaká odpověd! Náhle jí připadlo, co tenkráte v tetině zahradě, na verandě doktor řekl, že by si přál míti byt s okny do zahrady, aby tóny milé mu skladby nepadaly do hlučné, lhostejné ulice, nýbrž do zmlklých korun stromů. Padají tam, řinou se, a do srdce, do srdce —

Naslouchala, tajíc dech, ne jako tenkráte, když před lety hrál, kdy se otřásla v blaživém těšení, čekajíc v rozkošně vzrušující dychtivosti – Teď teskně, elegicky, s duší zraněnou. Seděla nehnuté s očima rozšířenýma, vnímajíc ohlasy Kouzelné flétny, jeho zamilované skladby, i jí tak milé. Utišení z ní vanulo, zkonejšení, a když šerem prosyceným vůní lip zakvílela árie Paminy, zarosily sejí oči slzami. Ale nepálily.

XXVI. O SKLADBÁCH DOKTORA SRNKY

Za dusného večera počátkem srpna seděla na Staré rychtě u „vlastenského stolu“ obvyklá společnost až na učitele Lumendu, jenž za té drahoty, kdy i pivu naskočilo, přestal chodit do hospody. Starý pan Hamous pil také míň, ale proto přece rozpínal knoflíky u vesty. Toho večera přišel k nim také doktor Srnka. Přišel v širokém, ale volnějším nákrčníku, v hnědém fraku a střízlivý.

„Herr Hýbl,“ začal, jen sedl a vytáhnuv z kapsy dvě malé knížky zánovní. „Tu vracím Mil tona, das heisst die Übersetzung.“

„Už přečetli!“ divil se Hýbl. „No a —“

„Myslil jsem si, když s tou knížkou přiběhli a chlubili se, to že je něco, abych se podíval, myslil jsem si, že to je zas tak – vlastenské – no – Aber mea culpa! Znám originál, ich hab‘ es verglichen, myslil jsem si, no naše řeč, kampak – Ale jak jsem začal —,“ mluvil čím dále tím živěji, „ten státní bankrot je velká rána, všude to mají v těle, a dlouho, dlouho se to bude kurýrovat, ale tohle —,“ klepl prsty na knížky na stole ležící, „to je trefa, to je velká výhra! A ten pán, co to přesadil, ten pan Jungmann, oh, oh,“ ukazovák doktorův stoupal do výše, „to je znalec mateřské řeči, a víc, o mehr! Was Weleslawin was das —,“ mávl zamítavě rukou, „aber das da – to je něco! Der hat den Genius der Čechensprache geweckt – Alles verjüngt, ein kühner Flug – Já si myslil, ach co – Ale tady to,“ chytl knížku, rozevřel maně nehledaje a začal deklamovat:

– teď blahosti

Ztráta trápí jej a muky pověčné.

Kolem obrací své oči tesklivé,

jeví zděšení a touhu, smíšené

s pejchou zavilou a záštím hlubokým —

Deklamoval dál a všichni naslouchali v úžasu. Hýbl, zčervenav radostí, vrtěl sebou, nemoha dočkati, až doktor dočte. Pak mu prudce podal ruku, srdečně volaje:

„To máme radost, pane doktor! Vidějí, že to půjde!“

Toho večera zůstal doktor Srnka u „vlastenského stolu“, jejž pan starý Hamous rozjařen Častoval pivem. Když pak doktor, zrudlý zas a rozcuchaný, měl se k odchodu, zavolal si Hýbla do koutka, a vytáhnuv z náprsní kapsy složený papír, důvěrně mu oznamoval, že mu také něco přinesl, ne v české řeči, no ale —

„Aber mlčet, mlčet!“ napomínal tlumeně. „A pozor!“

Hýbl už dlouho nevydržel. Když přišel do svého pokojíčku u Zlatého slunce v Bartolomějské ulici, kdež nyní bydlil sám, rozbalil papír a četl při lojové svíčce:

CONCERT

zum Besten der am 15. März 1. J. Verunglückten. Vorkommende Stücke:

1. Der berühmte Fenstersturz! Ouvertüre zum 30jährigen Kriege executiert von der böhmischen Nationalkraft.

2. Kaiser Sigismund u. der Papst. Andante aus dem Consilium zu Konstanz für die Posauner des Weltgerichtes; vorgetragen von Johann Hus.

3. Der Ruf aus der Unterwelt oder das Finanzpatent. Duet für 2 Basstimmen mit Begleitung einer herzzerreissenden Pratsche. Text vom Grafen Wallis, gesungen vom Ministerio.

Der Anfang ist praecise um diese Zeit, wenn der Böhme fühlen wird, dass er noch Gehirn im Schädel und Mark in den Knochen hat.

„Prachmiliónská Srnka,“ pomýšlel Hýbl, když četl, „ta je smělá – ten by —“ Zahleděl se na list. „Co by chtěl, co myslí! V tom to vře. Řeč ne česká, ale Čech a jaký! A rebulant. Cítí a jak cítí!“