Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl čtvrtý)», sayfa 7

„Jak mu asi teď je —,“ prohodil baron Stentsch.

„Což mu je hůř?“ zeptal se Slívka kvapně.

„To jste neslyšeli, že ho ranila mrtvice?“ divil se baron.

Žasli, žádný nevěděl. Ptali se chvatně a dychtivě kdy.

„Prý dnes, jak jsem odpoledne slyšel. Je prý bez sebe.“

„Ale žije.“

„To ano —“

„Ubohý,“ litoval rada Slívka, „tak dlouho již vlastně umírat a ještě tohle!“ Obrátil se ke skupině hraběnky Bubnové, vědí-li —

Novina ta svedla všechny vjedno. I mladý Hanold i slečna Lory přikva-pili od klavíru a slečna se hned obrátila po baronce s otázkou, to že tam je asi doktor Held, proto snad že nejde.

Rytíř Eisenstein vzpomněl na Jeníka, ten že by jistě víc věděl.

„Kde jenom je náš rezonér,“ ptal se baron Ehrenburg.

„Však on nevynechá, je-li farao —,“ prohodil zlomyslně Hanold.

„Všecky nás zas oškube jako orel,“ jistil Eisenstein.

„Bude zas fulminovat,“ řekl doktor Blumentritt.

„A naříkat,“ přidal po česku rada Slívka, „že nic nemá; čtverák —“

„Sedm hodin,“ hlásila baronka Skronská žertem slavnostně, ohlížejíc se po sloupkových hodinách, stojících na římse nad krbem, „pan rytíř Jeník teď jistě vstoupí —“

Salónem veseleji rozšumělo, hosté se obraceli po dveřích, kterými v ten okamžik, jako by na něj čekal, vcházel skutečně rytíř Jeník v tmavomodrém fraku širokého límce, s bělostným nákrčníkem „moelleuse“, v úzkých, sivých nohavicích a v botách s holínkami, vlasů mírně, ne však uměle kolem čela zkadeřených. Vykračoval pružně, s jistou však vojenskou určitostí. Poklonil se paní domu, dámám, pozdravil pány, samé dobré známé.

Čekali od něho určitou zprávu i podrobnosti, a on sám nevěděl, že profesor Vydra byl raněn mrtvicí. Zpráva ta ho zarazila. Nebyl s ním blíže znám, setkal se s ním jen několikrát u Krameria v Expedici, neznal plně jeho působení, nebo v čas jeho největší slávy profesorské sloužil v poli, ale to dobře věděl, že slavený matematik a profesor je nadevše upřímný Čech. Proto ne bez účastenství vyslechl zprávu o ráně, která ho stihla.

„Škoda toho muže,“ řekl vřele po německu, „to byl náš druhý Balbín,“ a česky dodal, „ačkoliv jezuvit, však přece mateřského jazyka byl stálý milovník.“ A zas po německu se divil:

„A já nic neslyšel! Pravda, nebyl jsem celý den z domu a nikdo mne nenavštívil.“

„Chystal jste se na farao —,“ štípl vesele rytíř Eisenstein.

„Ano, modlil jsem se k svaté Koruně, k svatému Krištoforu i k svatému Tafrieli, patronům pokladu a štěstí, a posilněn jdu do boje,“ odrážel žertovně rytíř Jeník.

„A vaše deviza —“

„Jak pánbůh dá,“ vpadl Jeník po česku. Zasmáli se. Paní domu zvala k večeři.

„Pan doktor Held už asi nepřijde, jistě ho zas někam povolali,“ řekla rytíři Eisensteinovi, jenž jí podal rámě.

„Snad je u toho pana profesora,“ vzpomněla nanovo slečna Lory, obracejíc tvář po rytíři Jeníkovi, jenž se s ní vedl ke stolu.

„Myslím, že ne, slečno,“ odvětil za něj rada Slívka, kráčející vedle nich, „doktor Oreilly ho léčí, pokud vím.“

Cos jako stín zklamání zasmušilo slečninu tvář.

Společnost zašla vpravo do jídelny. Za chvíli přeběhla prázdným salónem jako lasička mladá komorná v čepečku a v bělostné zástěře, nesouc do vedlejšího pokoje nalevo tác s kartami a svícny se svíčkami. Vrátila se, mihla se, a zase prázdno v zeleném salóně příjemně prohřátém, zalitém klidným světlem voskovic. V krbu se rdělo řeřavé bukové uhlí, u tmavého klavíru mdle se leskla vyzlacená harfa; vše dýchalo klidem, útulností, a zimní večer ji tepleji rozehříval, jak nahlížel do oken z temna holých korun, jimiž dýchal mráz.

Za drahnou chvíli vstoupila z jídelny Lory. Stanula, rozhlédla se, pak plaše pokročivši ku dveřím do předsíně, vyhlédla jimi. Pláště, klobouky, kožichy, z jichž tmavé řady vyrážel temně rudý plášť hraběnky Bubnové, splývaje v měkkých liniích sametu karmazínové barvy a světlé kožešiny. A nikdo tam.

Rychlým krokem, neklidná přešla ke klavíru, rovnala, chystala partesy, náhle jich nechala, zasáhla do strun harfy a lahodný akord jako sladký povzdech nyvě se rozplýval tichou místností. Lory stála nehnuté, jako by čekala, až vyvane ta prška tónů, a čekala, i když ztichly. Až když z jídelny zalehl hlučnější šum, zamířila tam. Zastavila se však u skleněných, dvojitých dveří na verandu, z níž kamenné schody vedly odtud, z nevysokého patra, dolů do zahrady. Nachýlila se ke sklu, vyhlížela. Zahrada se splývavě tměla, ale nebe nad ní zářilo hvězdami.

Kdyby tak najednou vyběhl z temna, dole ze zahrady po schodech na verandu, slečna si představovala doktora Helda, kdyby tak proti ní venku stanul jako stín a zaťukal a vstoupil, a ne tak vážně jako vždy, ne jako doktor, ale jak bývá jiný, když sedí u klavíru a hraje, kadeřavou hlavu málo zpět nachýlenou, v tváři změněný, kdy mu padne cos v oči a hřeje v nich, cos nevýslovného, dojímavého a vroucného, co zvučí v jeho hře, co ji vždycky tak poutá, vábí – Kdyby tak vstoupil a před ní stanul. Vzala by ho za ruku a vedla ho – Tiché mrazení v žáru, jenž tělem zaprou-dil, jí zachvělo —

Večeře vedle se končila. Za řeči došlo znovu na včerejší korunovaci, na pařížské slavnosti, a z těch na slavnost, jež byla na ten týden nařízena pro Prahu i celé království za příčinou nového titulu císaře rakouského. Hovořili o tom, co bude tuto sobotu a neděli za proklamace nového titulu.

Jen Stentsch mlčel a Jeník chmuřil čelo. Až se pak pojednou optal, vědí-li, čeho se obává.

„Čeho!“ ptali se.

„To je nové slunce, a naše domácí, naše království bude zastíněno —“

„A kdyby to ne,“ ozval se baron Stentsch, „ale co získáme! Všecko zůstane při starém, nebude-li ještě hůř. A co jsme ztratili! Jen si čtěte, co byli stavové do bělohorské bitvy. Skoro víc a jistě tolik, jako je teď parlament v Anglicku. Stavové dávali zákony, stavové povolovali daně, stavové měli vojsko, volili krále.“

„Ano, a do té doby byli Čechové na bojištích vcelku, jako národ,“ přidával se rytíř Jeník, „teď se strkají mezi jiné a bojují beze jména. Jindy?

To pořád: Čechové vytrhli do pole, Čechové dobyli města, Čechové zvítězili. To byli chlapíci, nebáli se, ale ted —“

„Ale vy, pane barone, jste také Čech a nebojíte se!“ škádlivě namítl mladý Hanold.

„To jsem, milý mladý pane, a nebojím se. Češi jako jednotlivci jsou dosud obecně stateční a mají dost ohně. Ale což je to, když jako celek – Míchají se s cizími jako Vltava s Labem —“

Baronka vstala. Společnost se chystala do salónu, odkud zavanul opět akord harfových strun. Obě starší dámy s rytířem Eisensteinem a baronem Ehrenbürgern šli v čele. Ostatní zdrželi se hovorem. Sotvaže vykročili, zastavil se rytíř Jeník, jejž poznámka mladého Hanolda podráždila, a obrá-tív se po něm, horlivě mu radil:

„A nakonec přijměte, mladý příteli, radu a přečtěte si Pelcla, to se vám oči otevrou.“

„A pak jděte na Bílou horu,“ přidával baron Stentsch, „a uvažujte, co bylo předtím, co pak, co z té proklaté hory všecko vyklíčilo: zkáza stavovského zřízení, zkáza české svobody a dlouhá tma jezovitská. Jen tam jděte a uvažujte.“

„Ale ne v procesí pod korouhvemi a umbrelou,“ ptal se Hanold škádlivě, a Jeník, jak se již rozehřál, nepostřehl toho, a jakoby sršněm bodnut, ostřeji odvětil:

„Prosím, jen žádné žerty o tomhle! To je to nejhloupější, nejsměšnější a zároveň nejsmutnější, že český národ, jindy tak slavný, upadl do takové nepochopitelné hlouposti. Oslavovat svou vlastní porážku! Chodit v procesí na Bílou horu, slavit své zničení! A nejen měšťané, ale lidé od stavu! Pak se divme,“ začal po česku, „že ten zhovadilý lid u všech cizích národů přišel k smíchu a potupě. II Bohéme, říká Francouz, a každý cizinec s posměškem: der böhmische Copak, a hůř, vědí, a na vojně, když kaprál flákal Čecha, pobízel oficír: Hau zu, es ist a‘ Böhm.“

Tu se v tom vřelém proudu zarazil a ohlédl se. Vzpomněl na dámy. Ale ty již byly v salónu a zrovna o něm mluvily. Hraběnka mínila, že asi dále rezonuje.

„Hudba jej ukonejší,“ tvrdila baronka Skronská s úsměvem.

„A při kartách pak zapomene,“ vesele přidal baron Ehrenburg.

Neuklidněn a rozkládaje vstoupil rytíř Jeník s ostatními do salónu; ale jak zahlédl, že dámy a páni usedají poblíže klavíru, že slečna Lory čeká u harfy, naráz umlkl a usedl do křesla.

Neť barončina neměla valné chuti zahráti hostem, jak bylo na programu dle tetina přání. Dětinská, skoro pověrčivá naděje uvedla ji do salónu napřed a držela ji tu. Nesplnila se však, doktora se nedočkala. A společnost přišla.

Usedla k zlatému nástroji, vztáhla bílé paže, růžová tunika, pod ňadry přepásaná, přilnula více k životu, dlouhé, neširoké bílé šaty protáhly se měkkou vlnou po lesklé podlaze; sáhla dlouhými prsty do prozářených jako zlatých strun. Zarokotaly. Hrála Krumpholzovu skladbu.

Všichni na ni hleděli, baronka Skronská spokojeně se usmívajíc; hraběnka Bubnová pokývla důstojně hlavou. Staří páni naslouchali pozorně, jak se slušelo; rytíři Eisensteinovi se přitom pořád míhalo, že taroky ano, ale farao ne, ledaže by si přisadil, ale hned se vytrhl, jak v strunách před ním šumněji zavířilo.

Rytíř Jeník a rada Slívka, oba milovníci hudby, vnímali upřímně, pobožně. Doktor Blumentritt pozoroval víc slečnu, na paže jí hleděl, na hlavu v kadeřích mírně přikloněnou. V té pršce tónů, jež se mu do mysli dost chaoticky řinuly, poletovaly myšlenky, a že je zajímavá, ale že již načase, dost načase, aby se vdala, to že bude zlá věc, šlechtici ne dost starého rodu a nešlechtici zase tuze šlechtična, zlá věc, a peněz nemnoho, a tak vzdělaná dáma —

Mladý Hanold, který jediný stál stranou u klavíru, naslouchal roztržitě a úkosem se ohlížel po Jeníkovi, jak by se dostal k němu, a toho že se zeptá, má-li ten pamflet, o kterém už tolik slyšel, jak Bassi ukazuje vymyšlenému lordu pražskou společnost, dámy, pány, a nejvíce dámy —

Lory po společnosti sotva pohlédla. Hrála, majíc víčka přiklopena, jakoby celou duší v tónech. Byla by však nejraději vstala a ztratila se. Na samém konci hry se lekla a tvář i čelo prokvetly nachovým, plachým stínem. Naproti ve dveřích z předsíně stál jako zjevení doktor Held, nehnutě naslouchaje. Ze společnosti ho nikdo neviděl a nikdo nezaslechl, že vstoupil.

Ruce se jí zachvěly a srdce zabuchalo rychleji a hlasněji. Sklopila oči, jako by Held věděl, a v ten okamžik pojal ji náhlý strach, že zmate hru. Neuvázla, takty však kvapily rychleji, neklidněji a hra dříve skončila. Vyslovovali pochvalu; Lory ji přijímala roztržitě, nedbajíc, ale s úsměvem a rozjasněnýma očima.

Vtom teprve vstoupil Held, přítel domu, jejž baronka Skronská nejprve znala jako výtečného hudebníka a barytonistu, a to ze společnosti u guberniálního rady barona Henneta, švagra Jeníkova. Ale od jara mluvila o něm s nadšením také jako o lékaři, poněvadž, jak vděčně uznávala, ji vytrhl z velkého nebezpečenství, když už byla více na onom nežli na tomto světě. Od té doby přicházel do jejího domu jako host a přítel.

Pozdraviv, omlouval se baronce, že nepřišel včas a že ani neoznámil. Sestupovali se kolem něho, poněvadž se nadáli noviny. Lory stála blízko tety, za hraběnkou Bubnovou. Na Heldovi bylo znáti, že není klidný jako obyčejně.

„Byl jsem tak zaměstnán, že jsem zapomněl na večer. Račte prominout, ale v tom vzrušení – a já se mu nemohl ubránit —“

„Co se stalo —“

„Snad jste byl u profesora Vydry —,“ hádal rada Slívka. „Byl.“

„Jak mu je —“

„Už dobře, má po trápení. Už ho není.“ Held mluvil bez patosu, skoro klidně, ale v hlase i v tváři vychvíval silný dojem. „Zemřel!“

„Kdy?“

„Před chvílí. Jdu rovnou od úmrtního lože.“ Vypravoval, když se vyptávali, i jak sám byl živě zajat touto událostí: „Včera navečer ještě trochu pojedl a pak ulehl. Ziegler, teolog, který ho opatruje, ani jeho kolega nic na něm nepozorovali, žádné změny, nic. A spal také dost klidně, povídali, i kašel ho té noci tak nezlobil, až k ránu pak – Jak k němu vstali, seděl na posteli, ale než došli, skácel se. Mrtvice – Poslali hned pro lékaře, doktor Oreilly přichvátal první; lidská pomoc však byla marná.“

Všichni naslouchali s účastenstvím a rada Slívka se zeptal tlumenějším hlasem:

„Byl při vědomí?“

„Ne, hned ho pozbyl a také ho již nenabyl.“

„Neviděl, neslyšel beztoho —“

„Ale ani nehles. Ziegler a Jandera se od něho nehnuli; pro Janderu poslali hned odpoledne.“

„To je nebožtíkův nejlepší žák, mladý premonstrát,“ vysvětloval doktor Blumentritt hraběnce Bubnové, jež se tázavě rozhlédla, „a také ho v universitě zastupuje.“

„Pak také přichvátal pan kanovník scholastikus Lenhard, odpoledne, a zůstal až do posledního okamžiku. To byl nebožtíkův věrný přítel, ten mu zatlačil oči.“

„Smrt tu byla vykoupením,“ mínil rada Slívka, jenž jevil nejvroucnější účastenství s osudem zesnulého.

„Ano,“ přisvědčil Held, „nebo život jeho byl už samá muka. Ve věčné tmě, v hrobovém, stálém tichu – Po veškeré lopotné práci, po všem nadšení pro vědu a povolání. Jako profesor matematiky byl nedostižený, a snad jediný.“

Slívka, rytíř Einsenstein i baron Ehrenburg horlivě přisvědčovali. Jen doktor Blumentritt namítl: „Ale dost obskurant.“

„Libertin ovšem nebyl,“ hájil Held svého učitele, „ale muž spravedlivý, charakter a patriotický!“ Held mluvil vřele a nevšiml si, že zraky slečny Lory na něm tkví. „Kdo ho slyšel, jak ohnivě mluvil o vlasti, o naší minulosti, ten nezapomene —“ Doktor umlkl, když postřehl, že většina společnosti začíná zase na sebe pomýšleti. Omluvil se baronce, když se zmínila o hře, aby prominula, že dnes nebude hrát, jak minule slíbil, že je také pozdě a že by nerad zdržoval panstvo od hry – Odebrali se do vedlejšího pokoje, kdež bylo vše ku hře v karty připraveno.

Mladý Hanold přitočil se k Jeníkovi a zeptal se ho tlumeně a rychle, má-li snad opis toho nového paskvilu. Rytíř Jeník se zastaviv, upřel na něj tmavé, pronikavé oči.

„O Bassim a lordu Willougby? Mám.“

„Nepůjčil byste mi to?“

„Půjčil, ale na jednom místě se přestanete smát —“

„Proč?“ ptal se Hanold kvapně, „je tam něco o mně?“

„Bohužel není, patřil byste tam.“

„A proč tedy – Je tam paní teta, sestřenice —“

„Ne, ó ne, jak by ty —“

„Je tam Schloisnig —“

„Ten panáček z vojenského komisařství, je, a druhý Adonis, kadet Zerby, také a baron z Vlkanova.“

„A dámy?“

„Ó celá řada, madame Braunova, Nováková, rodem Vokaunová, Kirpalová; jen co mi tak napadá, je jich celá řada, a – také, pravda, mademoiselle Hauschildová.“

Hanold, jenž se pořád usmíval, sebou škubl a zeptal se, jako by ho bodl:

„Co o ní —“

„Že si myslí, že je nemocná, že často ráno navštěvuje doktora Melit-sche —“

„Hanebná pomluva!“

„Už se nesmějete, zlobíte se, už dost, pojďte, zahrajeme si.“

V salóně zdrželi se ještě doktor Held se slečnou Lory, jež vyslovila mu své politování, že dnes nehrál, že se tolik těšila. Znělo to ne jako fráze, vřelost prohřívala ta slova.

„Není čeho litovat, slečno. Dnes bych špatně hrál.“

„Jste dojat —,“ vysvětlovala sama a s účastenstvím.

„Často vídám smrt, ale lhostejný při ní nejsem nikdy. Tím méně byl jsem dnes, přiznávám. Ty poslední dny, jak je trávil ubohý profesor, zaživa jako mrtvý – Život neživot. Byl to můj učitel a dobrodinec, můj a sta jiných.“

„Zkusil mnoho ten pán, ale přece byl jen šťastný. Tolik lásky a oddanosti!“ Znělo to až žárlivě. „Ano, ale jak šijí zasloužil!“

„Zasloužil! A jak šijí má jiný zasloužit —,“ začínala s úsměvem, hned však zvážněla. „Oh, v tom jste vy mužové také šťastnější. Vy si můžete lásku zasloužit, i dobýt, třeba i dobýt! A co slabá žena, jak ta, co ta! Kdyby i sílu měla, kdyby i chtěla —,“ v očích jí zahořelo a řeč její zněla trpce, „smí si, může si něčí lásky dobýt v tom svém vězení, v poutech, v jakých je —“

„Slečno, mluvíte o vězení —“

„Ano, třeba jinak příjemné —,“ nutila se do úsměvu, „a byla bych nevděčná vůči paní tetě, rozumějte mi.“

„Pouta vašeho pohlaví —“

„Ano, ano. My ženy máme býti živy jen lásce, tak říkají a píšou kdekdo, jen lásce. Ale čekat, čekat, a ne ji hledat, ne jí dobývat, nýbrž jenom být a v tichém, tajemném toužení umírat, to jest stárnout —“ V těch slovech chvělo se prudké, náhlé vzrušení. Pojednou však ustala a jako by vše rázem zdusila, řekla obyčejným, ale přece ještě rozechvělým tónem a kvapně, usmívajíc se: „Pojďte, doktore, sháněli by se po nás.“

Held, jenž za té řeči přestal žasnout a začal tušit, nezdržel jí a poslechl, ač viděl, že se nikdo po nich ani neohlédl. Všichni seděli u stolu u hry, až na mladého Hanolda a barona Stentsche, kteří nehráli. Rytíř Jeník měl bank, nevelký, tak pro zábavu jen. Vážně vytahoval kartu za kartou z talónu, vykládal obě před sebe i hlásil.

Pointeuři začali s úsměvem, záhy však se rozehřívali do jasna, do mraku, jak jejich list nesl zisk nebo ztrátu. Baron Ehrenburg prohráv pokyvoval hlavou a řekl jako před se:

„Wer möchť das glauben!“

„Achter!“ hlásil zas Jeník první kartu.

„Achter!“ opakovala chvatně baronka Skronská. „Gut. Zde je!“ přidávajíc po česku, jakož si také rytíř Eisenstein po česku ulevoval, volaje napůl s humorem, napůl mrzutě:

„Šibeničná karta!“

Hraběnka Bubnová vážně mlčela, a jen když potřetí prohrála, pohnula obočím a řekla s úsměvem:

„I! I!“

Starý rada Slívka, přihlazuje si do spánku šedé vlasy, volal po česku na Jeníka:

„Pane barone, opravdu se modlili a svatý Tafriel jich vyslyšel!“ Smáli se a do té směsi zvuků volal doktor Blumentritt, už zardělý a lesklých očí, také po česku: „To je svatá hra!“

Slečna Lory, stojíc u dam, se nesmála. Co to řekla, v duchu si domlouvala. A on – šel, hned, nezdržel jí a nic neřekl – Snad kdyby začala o starém profesoru —

Doktoru Heldovi nebylo také do smíchu. Celý den jako v honu. Dopoledne v klášteře milosrdných, pak u profesora Vydry, pak u svých nemocných, odpoledne zase tak a večer pak – Chmura té chvíle zůstala. Čekal na vhodný okamžik, aby mohl odejiti.

Bylo pak za krátké přestávky ve hře. Když se poručil, nebyla slečna v pokoji. Potkal ji v salónu, vracející se zase do herny. Mluvila klidně, jako by zcela zapomněla, jak před chvilkou její slova vzrušeně vyvřela. Teď při rozchodu zeptala se pojednou, jak tam je.

Překvapilo jej to.

„Venku? Pěkně, tichý mráz. Proč, slečno —“

Mlčela, ale její zrak vysvítil na okamžik tichým, oddaným jasnem a všecka tvář jako by jím zazářila. A zase vše zhaslo. Usmála se a vtom řekla: „Jen tak. Dobrou noc.“ Podala mu ruku.

Doktor Held zahalen v plášť pospíchal pustou ulicí, mezi tichými zahradami, uvažuje, co slečna Lory, co mluvila tak prudce, až vášnivě, tak – co je to – Nějaké snad tajemství – Proč jemu to říkala. Chce radu, má snad býti důvěrníkem, či – či – Zarážel se při tom pomyšlení, vracel se zase k řeči, rozpomínal se, až se v duchu sám napomenul:

„Pozor, pozor!“

Lory se nevrátila hned do pokoje, kde hráli. Přešla salónem napravo ke skleněným dveřím vedoucím na verandu a zahleděla se do tiché, pusté zahrady zkropené světlem hvězd. Tady si prve, nežli přišel, zabásnila. Vzala ho za ruku, vedla ho —

Teď odchází, je pryč. „Pěkně, tichý mráz,“ řekl. Kdyby byla mohla s ním. Pod jeho paží, přitiskla by se – Žár hrnul se do krve, smutek, tesknota do srdce, a ouzko —

A mlčet, mlčet! Musí mlčet!

VIII. „CORDATUS BOHEMUS“ SE S PRAHOU ROZLOUČÍ. TÉŽ POLITICA A JINÉ

Ve čtvrtek 5. prosince navečer vrátil se mladý teolog Ziegler z města do Vydrova bytu v Dominikánské ulici. Před domem ticho, prázdno i v domě i na schodech. Proud návštěv ustal. Celý den, jako již včera odpoledne hrnuli se pohlédnout na mrtvého profesora mnozí zvědavci, většinou však samí ctitelé a žáci, mladí ještě i starší, už v úřadech a hodnostech, i vznešené panstvo. Přicházeli rozloučit se se starým knězem, jenž jim byl učitelem i přítelem, jemuž byli „dimidium animae“, „gaudium vitae“, „jediní miláčkové“, jenž jim rozdával z bohatého pokladu svých vědomostí i z nebohatého svého váčku a sháněl podpory a příznivec.

Ziegler, otevřev přední pokoj, v němž hořela olejová lampička, odložil plášť, šukal něco po skříni i v zásuvce stolu, odkud vzal dva klíčky motou-zem svázané a chystal se zase k odchodu. Nežli však vykročil, vstoupil do druhého pokoje, zpod jehož přivřených dveří prodíral se pruh zarudlé záře.

Vždycky se tam stavoval, když odcházel z domu, ohlásit to nebo se zeptat, přeje-li si něčeho pan profesor. Teď toho nebylo třeba. Ale Ziegler chtěl mu dát sbohem, sám, nerušeně se s ním rozloučit. Celý den se tu tlačili lidé a zítra záhy zrána nebožtíka odnesou do kostela.

Ležel, tiché světlo dvou voskovic v hlavách, v otevřené rakvi, spočívající na dvou stolicích černě zastřených, v sutaně svého řádu, černou sametovou čepičku nad lysým čelem, v ztuhlých, vyschlých, jako voskových rukou křížek a růženec, zsinalý, vyvstalé brady, s zahnědlým stínem po víčkách i pod očima hluboko zapadlýma. Podoba se nezměnila, ledaže rys utrpení vyvanul. Na studeném čele, v ztuhlém, hubeném líci klid, hluboký klid, tichý smír —

Ziegler, i po namáhání posledních dnů červený a svěží, zahleděl se na mrtvého a zamyslil. Vzpomněl, jak sem k němu vstoupil před pěti lety chudý s odporučením Vrbovým a Krameriovým, jak ho nebožtík laskavě přijal a jak ochotně podal mu pomocnou ruku. Uvolnilo se mu po trápení; ale také jemu se ulehčilo, cítil to již tyto dva dni, nebo služba byla poslední čas těžká. Než jak mu připadlo, že to je navždycky, že starý profesor už nikdy nic na něm nebude žádat, že ho vícekrát už nezavolá „JozífJku!“, „miláčku“, že zítra tu již bude prázdno, sevřelo se mu v hrdle.

Poklekl u rakve, modlil se a nepřestal, i když za chvilku zaslechl, že někdo vstoupil do předního pokoje. Myslil, že to soudruh Doležal. Ale přece ne! Začínal naslouchat, hlavu pozvedl. Jiný krok, těžší, a hůl zašramotila, plášť jako by někdo odložil. Ziegler, upřev oči ku dveřím, vstával, než hned zase sklonil koleno k zemi.

P. Matouš Vrba, do běla šedý, přihnutý, v černém kabátě, v černých punčochách, vešel tiše, skoro po špičkách, jako by se bál, že vyruší spánek. Hlavou zakýval, dlaní dal Zieglerovi znamení, aby zůstal, a sám na chvilku se zadíval do tváře zesnulého. Povzdechoval, vážně hlavou pokyvoval, pak požehnav čelo a tvář nebožtíkovy křížky, poklekl, dost namáhavě, u rakve a ponořil se v tichou modlitbu.

Když vstal, přistoupil k němu Ziegler. Oba, jako by si řekli, obrátili se po mrtvém. Ticho bylo, voskovice klidně plály, svit jejich pokmitoval po zsinalé tváři, dojímavé v tom utišení, u výrazu věčného míru.

„Tak vidíte, tak vidíte —,“ povzdechoval Vrba. Odmlčel se a zase tlumeně, dojat řekl:

„To byl starý Čech a zlaté srdce! To pánbůh odmění. Ten věřil, že neumřela, a nedal se. Opravdu cordatus Bohemus. Requiescat in pace! Spánembohem!“

Nahnuv se nad mrtvým, požehnal mu po čele a obrátil se, vzdychaje.

Ziegler také udělal nebožtíkovi křížky na čele, na rtech i na prsou, políbil mu studenou pravici a odešel za P. Vrbou, maje oči plny slz. V předním pokoji ho chytl starý kaplan za ruku.

„Co vy, kam vy teď! Chcete-li, pojďte ke mně, vejdeme se, místa dost.“

„Zaplaťpánbůh, velebný pane. Neráčejí mít o mne starost. Rád bych přijal, ale pan Kramerius byl už tak mnoho laskavý a nabídl mně —“

„Tak jsem přišel pozdě – a myslil jsem – že, no, pan Kramerius si ještě víc přispíšil. A co pan Doležal.“

„O toho se postará pan kanovník scholastikus Lenhard.“

„A napřesrok —“

„To už budeme v semináři.“

„Pánbůh vám všecko oplatí, no tak,“ bral plášť a hůl, „a jak dnes —“

„Doležal přijde, sám chtěl, má klíč, já jdu k panu Krameriovi.“

„Tak pojďme —“

Jejich kroky dozněly, v jizbě se ztišilo i zešeřilo. Ostřeji vysvítil při temné podlaze zpod dveří do druhého pokoje zardělý pruh světla od rakve, v níž odpočíval „cordatus Bohemus“.

Nazejtří ráno dlouho se neprojasňovalo. Zlaté slunce nad tmavými dveřmi hřeby okutými nejasnilo se tak jako samo průčelí starého domu, jenž měl po tom znamení jméno. Domy vpravo vlevo i naproti, nevzhledné a většinou staré, všecky v šeru, celá Bartolomějská ulice, křivolaká, nečistá.

Nahoře u Zlatého slunce, pod střechou, v chudém studentském pokojíku ne světleji. Tmavé domy naproti stínily a jediným oknem padalo nejasné světlo, ale jakési svítání, pruh kalného projasnění zimního, chmurného jitra. Tmavá kamna vpravo ode dveří studená; ne oheň, ale vítr v nich hlomozil.

Ode dveří fučelo, divže se na prknech podlahy prach vírem netočil. V čele jizby na stole slavný pořádek: knihy, nemnoho jich, papíry, brka, hřeben, kalamář, dýmka, zrcátko, a u toho, poblíže neustlané postele, Kavka, filosof, nevelký, skoro již ustrojený nedělně, v černém fraku, po umytí ledovou vodou červený jako rak, s navlhlými ještě vlasy. Díval se do papírového zrcátka, rovnal si na krku černý šátek a přitom budil:

„Honzíčku! Honzíčku!“ a zesiluje hlas: „Jendo!“

„Honzíček“ Hýbl v druhé posteli pruhovaných peřin jako myš v komisařku, nic. Víčka sotva dvacetileté hlavy dost širokého obličeje ani nemrkla; teprve když Kavka spícím zatřásl, zabručel hlas z postele:

„A já – do koleje nepůjdu – Jdi si sám.“

„Dnes není kolej. Je funus.“

„To je dobře —,“ zabručel Hýbl neotevřev oči a upadal zase do hlubin tvrdého, nezdolného spánku.

„Už vyzvánějí!“ hrozil Kavka, ač bylo ticho. „Slyšíš? Chtěls taky jít na funus, Vydrovi, víš, dnes má funus!“

To vydalo. Hýbl usedl na posteli, ospale se rozhlížel, zívl, sbíraje se, najednou vyskočil jako zajíc a bos, jak byl, postavil se k židli, kde byla mísa vody a džbán, a začal se špláchat, mýt a strojil se pak hbitě a chvatně; přitom poslouchal domluvy staršího kolegy, že se as celý den zase toulal, že ho on, Kavka, ani neviděl, že zas byl za školou, a v noci, kdy to přišel, to že bylo asi málo hodin.

Hýbl se přiznával bez mučení a vesele, že bylo opravdu dnes ráno, když přišel, ale co, když krajané, když pláteníci z České Třebové (byla jeho rodiště) a z Litomyšle, bývalý jeho kvartýrský a také jeden Kujebák – Kvůli tomu že se nejvíce zdrželi na Staré rychtě.

„Kujebina! Ten ti táh. A pořád.“ Hýbl hrábl hřebenem do vlasů, jež přičísl do čela, do spánku, a nápodoboval krajana Kujebáka: „To tu máte rychtu, to my ne, tady bych chtěl být rychtářem, to by byly pořád hromady —“

Kavka se smál a volal:

„Dělej! Dělej!“

Hýbl se strojil jako o závod. Za chvíli byl oblečen, ne však černě. Měl jen to, co na sobě, úzké nohavice v botách s holínkami, zelený kabát širokého límce a úzkých rukávů, na krku bělavý šátek. Vzav hůl a naraziv kastorový klobouk, který si koupil včera v Židech, poklonil se Kavkovi. Dole však na ulici zvážněl. Pohlédl ulicí dolů vpravo, kde od listopadu byla Krameriova Česká expedice.

„Tak dnes budou vzpomínat, až se odpoledne sejdou.“

Byl pátek, den schůze. I Hýbl už příslušel do toho kruhu. Již doma, v Třebové, byl vášnivý čtenář. Co měli v stavení, u sousedů, staročeské knihy, Paprockého, Hájka, Beckovského i lidové čtení o Enšpíglovi, Bruncvíkovi, o Jenovéfé a podobné, všecko dychtivě přečetl, a leccos nejednou. V Litomyšli na gymnasiu sháněl české knihy dál a četl a četl. Tu již také leccos novějšího, a proto když se stěhoval na filosofii do Prahy, toužil především uvidět Krameria a Českou expedici.

Přání se mu splnilo, byl laskavě přijat a v českém čtení pokračoval. Už nabyl i jakéhosi jména mezi kolegy, že umí česky, že píše nejen podle dobropísemnosti, ale hbitě tak jako oni německy —

Co se mu Expedice na podzim přistěhovala do sousedství, stavoval se tam ještě častěji; už i leckdy v korektorství pomohl. Nosil si odtud nejen české knihy a knížky, ale někdy také nějaký groš, jenž mu přišel vždycky vhod, nebo peníze z kondic stačily sotva na živobytí, ne však na divadlo, jež miloval, ne na česká představení v Raymanském domě na Malé Straně a v neděli odpoledne v Stavovském na Ovocném trhu. Vydru znal jenom dle jména už v Litomyšli. Pražští studenti roznášeli jeho jméno, jaký to matematik, jaký profesor! Slýchal o jeho jasných, znamenitých výkladech, o jeho osloveních, o jeho přátelství ke studentům. V Praze dověděl se víc, zvláště o jeho vlastenectví. Ale už ho nemohl poslouchati. Ani ho neuviděl, až včera dopoledne na okamžik, v rakvi.

Chtěl mu prokázat poslední poctu, chtěl s ostatními filosofy, jak se usnesli, že ho sami odnesou až ke hrobu. Sháněl černý oblek, ale když se jich tolik strojilo, nenašel nic, nevypůjčil nic. Mohl jiti, jenom jak byl, v davu, ne u rakve nebo nésti ji, jak se na to vystrojil kolega Kavka. Na Perštýně se zastavili u Sladkých na snídaní, na talíř polévky. Pak zamířili Dominikánskou ulicí ku Klementinu.

Prosincové jitro se nerozjasňovalo. V úzkých ulicích, zvláště v Jezovitské, ještě se šeřilo. Sníh řídko poletoval. Klementinum netvářně rozlehlé trčelo z kalného mlhava k těžkému, šedému nebi. V nádvořích se černaly houfy, šumělo tam, jako když vody jdou. Tu se Kavka trhl od Hýbla. Šel do sálu, kde se měli sejít filosofové smutečně oblečení. Hýbl zamířil Klementinem šerými dvory ke kostelu sv. Salvátora. Na prostoře u křížovníků tlačili se už zvědaví, od Karlova mostu hrnul se nový proud i z Jezovitské ulice. Kočáry na velkých perách s lokaji vzadu na stupátku i bez nich přijížděly, krokem, zvolna, chvílemi se zarážely v hradbě lidu, a odjížděly pak od kostela Křížovnickou uličkou.

Hýbl se prosmýkal až do kostela, který se již plnil. Přítmím prožehovaly rudé, mihavé plameny velkých četných voskovic kolem katafalku i kolem rakve vysoko na něm postavené. Hýbl se na ni vážně zadíval; mrtvý se mu mihl, jak ho včera zhlédl v otevřené rakvi, s výrazem hlubokého klidu v zsinalé tváři. Dlouho však tak nestál. Proud se hrnul ode dveří, ze stran, přicházeli ctitelé, hodnostové, kanovníci, od gubernia páni.

Za chvilku se ocitl u samých dveří. Sám tam ustoupil, aby měl lepší přehled. Zahlédl mnohé, jak chodili kolem, z Expedice skoro všechny, Rulíka s Koželuhem, ředitele Faustina Procházku, Krameria, doktora Ivana Šedivého, také Tháma, Karla, jenž zadarmo na Akademickém gymnasiu učil češtině, on, chudý spisovatel. Hýbl ho znal i jeho Obranu; hleděl na něj s úctou pro jeho dílo, ale také proto, že je bratr Václavův, divadelního spisovatele, kterého si zvláště vážil, ač jej znal jenom z tištěných jeho kusů a z pověsti, jak hrával v Boudě a pak u Hybernů. Kolem, dveřmi, kmitl se také mladý, malý Jandera v bílém rouše premonstrátském, kromě Bolzana nejlepší žák nebožtíkův a jeho zástupce na stolici profesorské; přihrčel kočár a z něho vystoupili dva páni, jeden v kožichu, druhý vysoký, štíhlý, v tmavém plášti. Za tím Hýbl obracel oči a i krk natahoval, když vedle zaslechl, že to abbé Dobrovský, že přijel s hrabětem Nosticem.

Zvony se rozhlaholily kalným vzduchem, kostelem nesl se zpěv alumnů vážně a smutně nad spoustou hlav, nad něž šerem chrámu mihaly se řady světel. Pak stavěli bílé voskové svíce stranou, rakev v příkrovu zmizela z výše a spočinula na ramenou černě oděných filosofů. Pochodně zaplanuly vpravo vlevo, zvony vyzváněly, smuteční žalm proudil z chrámu ven s průvodem slavným, neobyčejným.