Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl pátý)»
I. POČÍNÁ SE PODIVUHODNOU KOMETOU, JAKOŽ I TRUDNOU NOVINOU
Mladý Věk sám sebe v duchu konejšil, že snad přece není doma s majetkem otcovým tak zle, když jej rodiče přijali tak jako jindy, když sestra Liduška jej uvítala s hlučnou radostí, když si jenom jeho hledéli jako vždy, kdykoliv přijel na prázdniny, když nikdo si ani slovem neposteskl, ani nepovzdechl. Tím se konejšil, to bral za důvod své nadéje; než v tom teple upřímného vítání cítil přece jakýsi zarážející stín a najisto uspokojen nebyl.
I tu mu zůstal tajný strach, jenž jako temný přízrak tížil jej z Litomyšle až domů a zkazil mu cestu, jež mohla být radostnější nežli jiná léta, když se tentokráte vracel jako hotový, absolvovaný filosof.
U souseda Bílka mu na chvíli od trnulo; pozapomněl, když staroch sypal otázky o světě, o novinách, událostech, jmenovitě když se vyptával, jak je v kraji, bylo-li tam také takové sucho, co jak tam platí, je-li tam také taková drahota jako tady, to že snad ne, to že ó bože už nemůže nikde být hůř, nikde větší nouze mezi lidem nežli tu a dál tady při horách. A co „pangrot“, vyptával se vzrušeněji, co ten zlořečený „štátspangrot“, ten že tam jistě jako všude tady potlouk a žebráků nadělal.
Starý Bílek mluvil už rozhorleně a tak se rozohnil, že prudce šermoval pravou rukou, v níž držel červenou hliněnou hlavičku své krátké dýmky zahnuté, prosté troubele, a hněvivě rozkládal, to že je, okrást tisíce tisíců, a co tisíce, milióny lidí, může-li ten ministr, co vydal ten financpatent, spát, a bude-li moci umřít —
Než i u Bílků přimihl se Vašíkovi ten přízrak; tajný strach o rodiče, o rodný dům se mu ozval a nutkal jej, aby se starého Bílka optal, jak je u nich, doma u Věků, Bílek že jistě dobře ví, že by mu spravedlivě pověděl. Ale neodvážil se; bál se pravdy. Nechtěl si hroznou asi jistotou kazit chvíle prvního pobytu doma. Dnes ne, říkal si, dnes večer ne, až zítra, a kdož ví, nepovědí-li mu sami ještě dnes večer.
Nepověděli. Věková ohromená zprávou, kterouž jí svěřil muž té chvíle, co syn meškal u starého Bílka, trhla sebou, když zaslechla, že se vrací od souseda, a ulekaně prosila muže, ať Vašíkovi nic neříká, aby hned večer neslyšel, co jej a je všecky snad čeká.
U večeře i po ní hovořila nejvíc Liduška, nemajíc potuchy o tom, co matka od otce zvěděla. Věková se nutila do hovoru; vyptávala se na cestu, na Litomyšl, na tetu Barušku, na tetu Máli, a co ta hvězda, co tam o ní říkají. Mínila kometu, kteráž před týdnem, tj. dne 7. září (1811) se zjevila a od té chvíle co večer svítila.
Syn filosof vypravoval, jak ji v Litomyšli poprvé uviděl, jak se na ni dívali na zahradě za stavením, jak tety trnuly, Máli víc, jak obě úzkostně obracely oči na divnou hvězdu, Máli úzkostněji a vzdychajíc, obě že se křižovaly a teta Baruška že se skoro až zlobila, co zase bude, to že zase nová metla uhodí, jaké boží dopuštění.
Vikovi si ani nepovšimli, že se Lidka vytratila ze světnice. Přiběhla však ihned vzrušeně oznamujíc, aby se šel Vašík podívat, že kometa už vyšla, že zase svítí. A kvapila znovu ven.
Václav vyšel za ní, i matka, a také Věk vstal. Stanuli na dvorečku za stavením u zahrady, na níž se protmívalo pod zčernalými stromy. Nad nimi, nad temnými střechami sousedních příbytků a jejich přístavků, nad ztichlými, tmavými korunami stromů sousedských zahrad vysoko na hvězdnatém nebi vznášela se velká kometa neobyčejná o dvou ohonech, tvořících zářivou parabolu. Její jádro jen svítilo; oba ohony však byly bledší a ke koncům řídce mlhavé, takže za nimi viděli prokmitovat lesklý svit jiných hvězd.
Liduška, přehodivši zástěrku přes nahé paže, hleděla s naivním úžasem na tajemné znamení nebes. Tvář Věkové, kteráž v tu chvíli zapomněla se přemáhat, změnila se zármutkem i úzkostí. Ta hvězda jí dotvrzovala jejich strasti a hlásí, že bůhvíco ještě uhodí. Věk byl zachmuřen; ani si nevšiml, když se dcera na něco tiše ptala a když jí Václav něco vykládal.
Žádný z Věkový rodiny nezpozoroval, že kdosi stanul za nimi a že se s nimi dívá. Až Václav se náhle obrátil, když ucítil, že se někdo dotkl jeho paže. Starý Bílek dlouhých, bílých vlasů za uši sčesaných tu stál, v koženkách po kolena, bos, v košili v týlu zapjaté. Vrásčitá jeho tvář zapadlých úst, vyvstalé brady, s jamkami pod lícními kostmi zdála se bledší v přísvitu hvězd a zapadlé oči jako by strnuly výrazem divné tajemnosti.
Když se Václav obrátil, zdvihl Bílek levou ruku směrem k vlasatici a vydechl tlumeně v uctivé bázni: „Napolion!“
Bílek Napoleona neměl v lásce, ale obdivoval jej náramně; jak ten obdiv rostl, rostl i strach z vítězného válečníka. Z toho obdivu i strachu věštíval, že Napoleon se nezastaví, že půjde ještě dál, dál, ať se nikdo netroštuje, že přestane, že má již dost, ten že obrátí svět naruby. Byl o tom přesvědčen, a teď mu na to vyšla kometa; tajemné to znamení měl za jistotný doklad svých „proroctví“.
„Napolion!“
Václav se obrátil po Bílkovi překvapen; nesrozuměv mlčel. Staroch hned vykládal, ať si učení třeba nevěří, ale že je jistotné, že uvidí, svět že uvidí, že ta kometa hlásí něco neobyčejného, co Napoleon jistě zas chystá, něco náramného a jistě hrozného, všecko že se před ním třese, všecko že ho poslouchá.
„Englicko ne —“ vyhrkl Václav.
Bílek mávl rukou a hned odrazil: „Ale taky mu nic neudělá.“
„Ale Rusko!“
„To je to, Vašíčku, Rusko, jediné! Tím dosud o zem neuhodil, to bude chtít porazit. Z toho bude hrozná vojna a tu nám ohlašuje tu ta —“ Obrátil zapadlé oči plné tajemné bázně ke kometě. Nedbal, že Věk zatím ustoupil do stavení a s ním Věková i Liduška. Zůstal sám s Václavem. Listí v korunách se ani nehnulo; bylo ticho. Cvrčkův hlas odkudsi ze zahrady zněl v něm ostřeji.
„Rusko, Rusko,“ povzdechl Bílek; smekl čepici a starostně pohladil své bílé, dlouhé vlasy.
„To se nedá,“ hájil Václav. „Je silné.“
„Je silné, je, viděli jsme jeho sílu, i ty, pamatuješ-li se, jak jsme před léty byli u Josefštotu se podívat na ruské vojsko. Kozáci, pěší, atalérie – Kozáci – jaké vojsko! Pravda, síla, veliká síla, ale dnes je Rusko samo a ostatní svět musí Napoliona poslouchat, i náš potentát. Rusko samojediné – počítej – A je to Napolion!“
„Ale Španihely má na krku, nemůže jich zmoci a taky nezmůže —“
„To nic, což o to; Španihely mu neublíží a Rusku nebudou nic platný. Kdežpak španihelská země! A i s těmi se vypořádá, uvidíš. Do té chvíle, nežli na Rusko udeří —“
Za té debaty došli až ke dveřím chodby, vedoucí dopředu stavení na síň. I tou chodbou rozkládal a dokládal starý Bílek své mínění; teprve na síni přestal. Do světnice již nevkročil; Věkovým dal jen ve dveřích dobrou noc, Vašíkovi však, který jej doprovodil až na podsíň, připomenul na rozchodnou:
„Snad se toho ani nedočkám, ale ty jo, a vzpomeneš na mne. Jak jsem řek: Napolion. Dej ti pánbůh dobrou noc.“
Vašík se ve světnici dlouho nezdržel. Lidka se chystala nahoru na pokojíček, kdež měla postel, a otec jej pobídl, aby si šel lehnout, že je po cestě jistě unaven. Václav cítil v tom nejen starostlivost, ale také to, že není otci do hovoru. A sám se ho také obával.
Vzadu, za velkou světnicí, v sedničce, kdež o prázdninách bývala Václavova ložnice, přestlávala Věková postel při světle lojové svíčky. Vlastně začala a hned přestala. Zapomněla na lože, stála nad ním zkormoucená, teskně zamyšlená; připadlo jí, tady že Vašíkovi asi dlouho stlát už nebude, snad že už poslední vagace, za rok bůhvíkde už budou. Škubla sebou, když vstoupil, a hned rychle a silně natřásala podušky i svrchnici. Ani nemohla hned promluvit, jako by byla při něčem přistižena.
I Václav mlčel zaražen, čekaje v úzkostném napětí, že matka začne, že poví. Začala však o Bílkovi, toho že Vašík hned napoprvé užil, ten když se dá do vojny, že by rozkládal třeba do půlnoci jako tuhle, když se tu stavil ten pan oficír.
„Jaký oficír, maminko —“
„Pan fendrich Polák.“
„U nás se stavil? Tatínek nic neříkal.“
„To nevzpomněl. Zná se s ním od minulého podzimku; je to tuze hodný oficír, Čech, česky mluví a rflfrjináč.“
„Jak se s ním tatínek seznámil?“
„Ale byla tu u nás právě konškripce, a ten pan Polák, ten oficír, byl na té konškripci. A přitom se tak smluvili. A vtom sem přijel náhodou taky pan farář z Dobřan. Tatínek ho s tím oficírem seznámil a hned byli oba jedna ruka.“
„Je pan farář zdráv?“
„Jako ryba.“
„A u nás se stavoval ten oficír?“
„Stavil se, bodejť,“ přisvědčila Věková, ne bez jisté pochluby. Mluvila živě, jsouc ráda, že se má v hovoru čeho chytnout, že je o čem povídat, „stavil, když jel pak na Dobřany. On tam od jara zajel kolikrát k panu faráři. Ten oficír snad taky spisuje —“
„Ten oficír?“ žasl Václav.
„Spisuje, pan farář ho prý k tomu má, povídal tatínek.“
„A snad česky —“
„Česky, to víš, pan farář, ten přec —“
„Česky,“ opakoval Václav, jako by u důstojníka ani možná nebylo. „Kde je teď, v Josefově?“
Věková přisvědčila, terf že ano, ale dřív že byl někde dole a také v ohni, v těch bitvách před dvěma lety.
„A když u nás byl, právě se k tomu trefil starý Bílek. Přišel na toulku. Tos ho měl vidět, když si moh s oficírem pohovořit. To bylo vojny, a samý Napolion.“
Naposled pleskla po peřině, hladivě ji přejela. Bylo ustláno a s vypravováním ocitla se v koncích.
„No tak, Vašíku,“ obracela, „snad se ti bude dobře spát, tak —“ Tíseň po kratičkém pozapomenutí sevřela jí zas útroby, tíseň a náhlý smutek. Byla by nejraději syna k sobě přivinula, hlavu mu pohladila, zaplakala.
Rychle se obrátila, jako by se rozhlížela, je-li všecko v pořádku. „No, truhlu,“ hleděla na jeho studentskou, kterouž si přivezl, „tu ty asi dnes nebudeš rovnat —“
„Tu, maminko, nechám až na ráno —“
„Prádlo jsem ti vybrala, máš tam jen knížky —“
„Ty si zej tra vyrovnám.“
„Tak dej ti pánbůh dobrou noc —“
Václav se za ní díval, že tak kvapně odchází. Povzdechl. Neřekla nic, pomýšlel, a i se usmála, ale tak – Něco je, něco jistě je. Ale oddechl si. Byl sám, v tichu, v klidu milé sedničky. Záhy ulehl a zhasil světlo. Ale vstal ještě jednou, jak si vzpomněl na vlasatici. Chtěl se ještě jednou na ni podívat. Viděl do zahrady, na zčernalé stromy, na kus nebe nad nimi; ale komety odtud nespatřil. A mrak se hnal do jasného hvězdnatého pruhu.
Ulehl, naslouchal kvapnému tikání starých dřevěných hodin na stěně, a zas myslil na matku; i ten neznámý důstojník se mu připletl do myšlenek, ten divný důstojník, jenž česky spisuje. Vtom usnul.
Když se ráno probudil, bezděky se pod peřinou libostně přichoulil; venku harašil déšť. A z něho v sedničce přítmí. Venku kalno, ticho a v tom tichu příjemné, stejnozvučné šumění; jen občas šlehla některá kapka plněji do nevelkého okna, jež se opotilo a po němž chvatně sbíhaly krůpěje.
Václav přitáhnuv svrchnici naslouchal té jednotvárné, příjemné hudbě a díval se ven. Nebe temně sivé, zahrada v zeleni rozjasněné deštěm; stromy stály jako mátožné stíny v šedém mlhavu.
Chvíli si hověl, až mu připadlo, že by se také příjemně četlo. Ale nežli vzal z truhlice knihu, zastavil se u okna, aby se podíval na zahradu, kteréž celý rok neviděl. U plotu na dvorečku stály na déšť vynesené květináče kvetoucích fuchsií, balzamínek, mořská cibule, rozmarýna, muškát. To jistě Liduška vynesla – A jakou mají zeleninu – Přehlížel namoklou půdu v zahrádce, záhony cibule, hlávky kudrnaté, bujné kapusty, celer, stromek centifolie obalený růžemi plně rozkvetlými a pod stromkem růžové listy v závěji i různo rozváté po mokré hlíně.
Všecko pozoroval, i houštiny angreštu, malinčí u plotu větrem čechrané, přístavky v sousedství, zahrady, všecko splývavých kontur, mokré, deštěm ztemnělé a lesklé. Všude prázdno, placho, nikde ani slepice ani vrabce.
Takový klid – Maně povzdechl. Klid tady, po vrchu, ale vnitř —
Odstoupil, rázem zapomenuv na zahradu, na déšť. Zachmuřilo se mu starostí. Co bude; zůstane-li jim to, nepřijde-li cizí do těchto milých míst a koutků —
V těch rozvahách se mechanicky ustrojil, otevřel studentskou svou truhlu, vybíral z ní knihy, stavěl je na stůl u zdi, knihy v prostých šedých obálkách i vázané, s rudými štítky na hřbetě, Hněvkovského Děvín, Vergilia, Rabenera, Plauta, Horáce, Wielandova Oberona a Schillerovy básně.
Těch ihned nepostavil k ostatním knihám. Zadíval se na štamblat do nich vložený, na uschlou kytičku pomnének. Byla z osického údolí; tam dala mu ji Tonička Zemanova. Mihla se mu, jak tenkráte byla, v bílých pracích šatech krátkého životu, s bledě zeleným hedvábným pasem pod ňadry, s krátkými, vzdutými rukávci, v slaměném klobouku – Jak bylo tenkráte krásně v oudolíčku, v kvetoucích lukách při potoku pod vysokými olšemi, tiše stojícími v záři zapadajícího slunce!
A štamblat – Pastýřka na něm s ovečkou, odpočívající pod bílou břízou splývavých větví. Hleděl na něj; oči se mu v zamyšlení ani nehnuly – Když ten lístek dostal u sousedů na zahradě, vzpomínal, když tam Tonička přišla ke kamarádce, vlastně kvůli němu, když mu za vysokým keřem kvetoucího bezu dala ten lístek —
Zatrnulo v něm blaženou vzpomínkou i náhlým zastesknutím – Přede dveřmi se ozval Lidčin hlas. Naráz sklapl knihu a strčil ji s lístkem i s kytičkou do zásuvky stolu a chvatně otočil klíč. Svěží jako květ vstoupila Lidka, nesouc talíř kouřící se polévky. Smála se, to se vyspal, že tu jsou již podruhé se snídaní, poprvé že maminku ani neslyšel, že se ani nehnul, jak tvrdě spal.
„Ale nevím, bude-li ti chutnat.“ Postavila talíř na stůl. „Kyselo, budeš-li jíst. Kafe nemáme. Už jsme ho neměli, oh – Ani v krámě ho nemáme, nikdo se po něm neptá, jak je drahé. Ani na faře ho nevaří.“
„Vždyť já ho v Litomyšli také neměl. A já kyselo rád.“
Dal se do jídla, ptal se na matku, na otce.
„Pantáta odešel.“
„V tom dešti? Kam —“
„Nevím; má teď mnoho starostí. Však je to na něm vidět,“ dodala zvážněvši.
„A maminka —“
„Byla teď na komoře.“ Vtom Věková vešla.
„Liduško, jdi omýt brambory a postav je pak do nístěje.“
Václavovi se zdálo, že sestru posílá schválně pryč. Rychle dojídaje, pozoroval matku, když se vyptávala, jak se mu spalo, že už knihy rovnal a že dnes nebude moci na Dobřany k panu faráři, jak včera povídal, to že ne, když tak prší. Zdálo se mu, že za té řeči má mysl jinde. Pojednou ticho. Věková ustala, nemohouc dál; bylo jí úzko. Václava obešlo zlé tušení. Nejisté se zeptal na otce, kam šel.
„Na Opočen, na zámek —“ Véková se zamlčela, ale hluboký, třesoucí se povzdech pověděl, že to zlá cesta.
Václav položil lžíci a otočil se po matce. „Na zámek, maminko? To snad skrze ty peníze, skrze ten dluh —“ Věková přisvědčila.
„Vypověděli peníze —“
„Vypověděli a tím pangrotem, rozumíš-li, je ten dluh o hodně větší a ten kupec v Praze, co pantáta od něho béře zboží —“
„Stojespall.“
„Udělal teď v tom zlém čase pangrot a psal advokát za jeho věřitele, aby pantáta vyrovnal dluh. To je rána; je zle, pantáta si neví rady. Včera se mně svěřil, když byls u Bílků.“
„Tatínek nemůže zaplatit?“
„Hned ne a to všecko najednou. Ó bože – chudák, nač myslí —“ Václav rychle vstal a přistoupil k matce sedící na lavici. Ptal se, co je, co otec hodlá, je-li tak zle.
„Je, už si neví rady. Je zle, když – ó bože, pomysli si, chce všeho nechat a —“
Dále nemohla. Slzy jí vyhrkly. Václav se k ní sklonil, konejšil ji, těšil, ptal se, sám zaleknut, co otec hodlá, co myslí, nechat všeho —
„A chce odtud!“ Věková zaplakala. „Odtud! Kam —“
„Do Prahy.“ Žasl, nevěřil sluchu. „Do Prahy, vy. Vy a my všichni – Co tam —“ Věková setřela slzy.
„Pantáta myslí, že to neudrží; a když bysme tu ostali, že by ti nemoh ničím pomoct, že bys musil ze studií. A nežli by na to dopustil, nežli by ti studie zkazil a snad i celý život, povídal, a má pravdu, to necháme tu všeho a vystěhujeme se —“
„Ale jak! A teď, a do Prahy a taky nanejisto, a vy, maminko, vy, odtud z hospodářství – Ne, to ne, zůstaneme tu, budeme se bránit, jak dlouho bude možná.“
„Ale ty —“
„O mne se nestarejte.“ Cítil pojednou sílu a pevné odhodlání. „Však já se v Praze udržím, uvidíte; to by bylo —“
„Jsou hrozné časy, drahota —“
„Taje všude. A když se přičiním, to by bylo, abych se neuchytil. Buďte bez starosti, maminko,“ těšil sebevědomě, „nebojím se a nedopustím, abyste vy kvůli mně —“ Usedl k ní. Přestala slzet; synova odhodlanost probouzela jí doufání, že by se na studiích v Praze přece snad uchytil a udržel, a zároveň jí odtrnulo v její tíživé obavě, že by musila do Prahy.
„Kdyby pánbůh dal,“ povzdychla, ale ne ještě v plné víře, „a tys to pořídil —“
„Pořídím, uvidíte,“ vpadl s důvěrou, vesele, „vy odtud nesmíte. S pantátou o tom promluvím hned, jak přijde.“
II. VĚKOVÉ HLEDAJÍ POMOCI A PŘIJMOU NOVÝ KŘEST
Pršelo až do poledne. Václav vyšel po obědě z domu a neřekl, že jde otci naproti. Uvažoval, že když se na Opočně tak dlouho zdržel, že tam jistě má těžké jednání pro ten dluh, že snad tam shání jinde pomoc, jestliže na zámku nepovolili.
Otce došel na rozcestí k Mělčanům u kříže pod starou lipou. Bez úvodu, přímo se ho zeptal, jak pochodil na kanceláři.
„Maminka ti řekla —“
„Řekla, všechno, tatínku. Mluvili jsme o tom.“
„Naříkala —“
„Čeká vás s velkou starostí.“
„Nešel jsem nadarmo, tady by to snad šlo. Počkají, když jsem jim všecko vyložil, nový vrchní je citelný člověk. Ale to ještě není vyhráno. Je tady ještě jiné placení. A kdyby i v Praze,“ dodal kvapně, „u Stojespallů se to nějak srovnalo, co ty – Řekla ti maminka —“
„Řekla. Ale o mne se nestarejte, jen když vy byste nemusili odtud.“
Pověděl, co již matce řekl, a také hned vyložil, jaký jeho plán. Byl prostý, obyčejný, ale za těch poměrů, za obecné drahoty a nouze velmi odvážný.
Chtěl v Praze hodiny dávat, učit po domech hudbě, liternímu, s malými studenty opakovat.
„Najdeš-li jen co,“ namítl starostlivě Věk. „Kdo si teď vezme domácího učitele —“
„Jsou přec zámožné rodiny. Jen mít známosti. Pan farář dobřanský je jistě má a vy také, pantáto. Doktor Held vám k vůli snad něco udělá.“
Věk sám, už dříve, když o synově budoucnosti uvažoval, vzpomněl na své známé v Praze, a jmenovitě na třebechovického rodáka. Ale to vše měl za nejisté, za nedostačující a nechtěl syna pustit do světa jen tak beze všeho a nechat jej tam beze vší podpory, bez základu, nazdařbůh těžkému životu, v samé klopotě a nouzi. Ale teď, když Václav sám se k tomu odhodlal, nevyvracel mu to, ale také hned neschválil, připomínaje mu, že to těžký úkol, že ani netuší.
Věková stlala synovi večer toho dne s klidnější myslí. Věděla, jak muž pochodil na Opočně a že by Vašíkovi nebránil, jak sám jí řekl, že konečně co, ať to zkusí; také jí svěřil, že se pokusí Vašíkovi o pomoc, že s ním zítra zajde na Dobřany. Měl nazejtří neodkladnou obchodní cestu na Nové Město. Rozhodl se však, že se tam přímo nevydá, nýbrž oklikou přes Dobřany, aby tam s farářem Zieglerem pojednal o synově záležitosti.
Jitro bylo neveselé; studeně válo a mraky se hnaly nad krajinou ještě prosáklou včerejším lijavým deštěm. Čím dále za městem a výše kráčeli k Bačetínu a dále do kopců mezi ouhory a lesíky, bylo chmurněji. Nikoho nepotkávali, nikoho neviděli v pustýph polích, leda tu a tam pasáka u stáda krav stojícího s pytlem přes hlavu a přes ramena nebo skrčeného u ohníčka, jehož bělavý dým nízko, plazivě se rozvíval nad půdou.
Věkové mnoho nemluvili; tu tam slovo o cestě, o směru, o faráři dobřan-ském, bude-li doma, a co kdyby nebyl. Staršímu Věkovi nebylo do hovoru; myslil na účel své cesty, na obchod v Novém Městě, na Dobřany, co Ziegler, jak bude —
Tato starost tak hrubě netížila mladého. Měl důvěru, kterouž mládí dává; byl spíše vzrušen a v napětí.
Rozhlížel se pohorskou krajinou; zajímala jej, poněvadž ji už přes rok neviděl. Rozhled však toho kalného rána neměl ani velký ani veselý. Rozvaliny starého Frymburka dále nalevo splývaly s černým lesem v pozadí; hřbet Vrchmezí a jeho sousedů na pomezí zmizely v mracích a v bělavých parách, jež se po nich a nad nimi válely, vzdouvaly, stoupaly a klesaly, hnaly se a třepily jako ohromné vlny vichrem štvané.
Stezníky nebyly dosti schůdné; proto šli oba Věkové silnicí přes Bystré, pak dolů do údolí Zlatého potoka, odtud opět do vrchu, již k Dobřanům. Pojednou prorazila výše před nimi špička věže mlhavým vzduchem; prorazila, rostla – Pak zabělel se vedle ní kostel mezi košatými, starými stromy. Byli na Dobřanech; šli mezi roubenými příbytky malých oken, šindelových a doškových střech, prkenných lomenic po dešti ještě mokrých; u každého stavení prkenné bednění, „besídka“, kryjící v zimě část záspi a dvéře před sněhovými vánicemi. Obílené stěny chalup byly zarovnány naštípaným dřívím, otepěmi roští a pařezů. Nikde člověka. Jen z příbytků ozývalo se jeho dílo; tkalcovské stavy hlučely a rachotily, až se třásly stěny a okénka olovem spravovaná nebo papírem zalepená. Ze dvou stodol opodál, ze dvou humen zalehal ohlas cepů, jak tam pršely neúnavným taktem.
Kostel zavřený; bylo již dávno po mši. Na hřbitově také nikdo. Vysoká, košatá lípa prožloutlého listí šuměla nad ním. Ještě hlasněji druhá, košatější, silnější, ohromná, na plácku před kostelem.
Všechno to ticho pohorské vesnice s tím jednotvárným klopotem cepů a hlasem starých líp v tom příšeří kalného jitra dojalo mladého Věka tesklivě v jeho napětí, nejistotě a v dychtivém očekávání. A když zahlédl za starou lipou přes travnatý plácek dřevěnou faru s vysokou šindelovou střechou, s „besídkou“ přede dveřmi a zahrádkou v průčelí před okny, zabušilo mu srdce. Vzdychl, když přešedše záspí a pod „besídkou“ vstoupili do síně a z té do pokojíčku, v němž nejvíce místa zabíraly mohutná skříň plná knih a vysoký stojan o kolika odděleních knihami nacpaných.
Z domácích nikoho nepotkali, v pokojíčku nebyl také nikdo. Ale uvítal je tu známý hlas, vlastně směs hlasů. V pokojíčku čistě vybíleném visely kolikeré hodiny a také z druhého, rovněž vybíleného, do něhož byly dvéře otevřeny, ozýval se cvakot, tikot, tu volný, tam rychlý, chvatný, několikerých hodin, velkých, malých, starých i zánovních, miláčků to faráře Zieglera.
Toho spatřili v druhém pokoji sedícího k nim zády u stolu; byl bez kleriky, po domácku, v tmavém podvlikáči, v takových nohavicích, v botách vysokých, lesknoucích se holení. Psal horlivě, divže se mu netřásla velká hlava černých kučeravých vlasů. Ani se neohlédl. Teprve když Věk pošeptal synovi, že by mohli venku počkat, aby nevyrušili, obrátil se, zchmuřiv čelo. Ale hned se mu vyjasnila tvář svěží, zardělé barvy. Nevelký, mladý farář svižně vyskočil, odhodil brk a chvátal Věkům naproti.
Václav hned si všiml, že Ziegler za tu dobu, co ho neviděl, zmohutněl; zdál se mu silnější, ramenatější. Ve své vlídnosti, ve svém chování se však nezměnil. Potěšen srdečně uvítal hosty a vedl je hned dále do pokoje, v němž dosud pracoval. Věk se hned omlouval, že vytrhli, že chtěli počkat —
„Ne, ne. A to by bylo! Mám tu sice hosta,“ žertoval, „a vznešeného, Múzu, prosím, Múzu, ale ta bývá častěji; někdy ji sice musím tuze zvát, je to rozmarná křehotinka, no ale přijde přec, a teď dost často, a vy za uherský měsíc jednou, obzvláště tuhle dilectissimus studiosus. Tak vy, Vašíčku, jste se s Múzami v Litomyšli rozloučil. Ale nestýská se vám; doma u panímámy je líp, viďte. No a jak bylo, co klassencetl – Husy přece ne —“ farář se smál.
„To ne, jemnostpane —“
„Samé eminenter,“ doplnil Věk otec a vytáhl z kapsy doklad, synovo vysvědčení.
Ziegler prohlédl je s upřímným účastenstvím, pochvalně zamručel i hlavou pokýval, Václavovi na rameno poklepal, a že je potěšen, opravdu. Vtom hospodyni zavolal. Věk se znovu začal omlouvat, že hrubě vyrušili, a zeptal se také, cože tedy Múza přinesla panu faráři —
„I pane, nevím, nevím, bude-li co z toho. Vzývám ji dost,“ vykládal vesele, „ale moc na ní žádám. A ona, to víte, raději řecky, a znamenitě řecky, latině, francouzsky, německy, ale ne tak po našem, v naší milé mateřštině, to se jí ještě nedaří. Ale nutím ji, nutím. Tuhle vidíte, je to smělost —“ vzal knihu na stole na papírech ležící, „Telemachovy příběhy od Fénélona. Krásná kniha, plná básnířské důvtipnosti a kvetoucí čisté obraznosti; znáte ji?“
Věk přisvědčil, že četl Telemacha za studentských let.
„Krásná kniha,“ opakoval farář, rozehřívaje se, „a tu bych rád podal vlastenskému čtenářstvu. Ale napadlo mně – francouzský originál je vlastně hrdinská báseň v próze – a tu mně připadlo, abych tomu dal i básnické roucho —“
„Ach, ve verších —“
„Ano, napadlo mně, že by tu slušel šestiměr. A to není, pane, snadná věc, to je potýkání, ale milé tady v té samotě. Milá práce a kratochvíle zabývat se s takovým vznešeným duchem. A tak nezradí-li mne Múza – ale tak sedněte, sedněte – Ach, tak, tak,“ vítal spokojeně hospodyni nesoucí chléb, máslo a láhev vína. „Tak zatím tady pojezte, no, jedli, papali, bumbali —“ Pobízel, naléval a zase s Václavem začínal, vyptávaje se ho na Litomyšl, na profesory piaristské koleje.
„A co dál, co teď, co jste si vybral,“ zeptal se pojednou, „co budete studovat, Vašíčku?“
„Rád bych práva —“ Věk otec začal o tom, proč vlastně přišli, že na radu a také požádat o podporu, když by byla možná.
Farář Ziegler byl mu přítelem. Nemusil se ostýchat vše mu povědět o sobě i o synovi. Ziegler naslouchal s účastenstvím; když Věk řekl, že by Václav snad musil ze studií, zavrtěl sebou a maně vyrazil: „Ne, to ne, to by byla věčná škoda!“
„Václav to chce zkusit sám, sám si hledat živobytí. A tu jsme chtěli vás, důstojný vlastenče, prosit a prosíme, máte v Praze známosti —“
„Mám, to mám,“ vpadl Ziegler, „hned jsem na to pomyslil, dřív nežli jste řekl. Rád, opravdu udělám, seč budu —“ Vida, že se Václav radostí začervenal, poklepal mu na rameno.
„Tak to je hezké, Vašíčku, že máte takovou kuráž. A vždyť já to taky znám, taky jsem zkusil, co je zle. Byl jsem pravý mendicus, nic jsem neměl, a přece se našli dobří lidé a nejprve nebožtík páter Vrba, pánbůh mu odplať! No tak, Vašíčku, chutě do boje. A nějaká rekomandace se taky najde —“
„Myslíme taky na doktora Helda —“ přidal Věk.
„A bodejť, bodejť. Medicus Ordinarius v tolika vznešených rodinách. No, sursum corda, Vašíčku. A co je nového ve světě?“ zeptal se pojednou Věka, „co Patrčka solničky?“
„Taky naříká, taky mu obchod uvázl. Tuhle jsem s ním mluvil, povídal, že by všeho nechal, že před tím bankrotem nakoupil draho zboží a teď mu kleslo na ceně, že prodělal hrůzu peněz.“
„To věřím, že by všeho nechal,“ opakoval farář, „kupectví ho netěší. Raději by se perem oháněl. Skládá,“ vyhrkl živěji, „básně skládá a slušné, opravdu, ač je vlastně samouk. No jezte, Vašíčku, papali, bumbali,“ pobízel vesele a hned zase vážně pokračoval: „Ale z pera není živobytí, zvláště tohoto času. A co pan Polák,“ vzpomněl vyjasněně, „pan korouhev-ník nebyl teď u vás v Dobrušce?“
„Už od jara ne.“
„Čekám ho, psal, že přijede. To se u vás taky staví. Těším se na něj a na nové jeho básně. Ty snad dojdou dřív nežli on. Psal, že mi nějaké pošle a pak že sem přijede na popravu.“ Farář se usmál a hned zase nadšeně:
„Pane, to je básníř, toho Múza miluje. Německou opustil nadobro. Slíbil mně, že chce a bude stati k straně věrných synů vlasti, že totus quantus se zasvětí českému básnířství. Už se také česky podpisuje, na to jsem jej také přivedl. Už Matěje nechal a je Milota, Mi-lo-ta,“ vyslovoval měkčeji, „a Zdirad nadto. Milota Zdirad Polák, český důstojník a básníř. A bude teprva! Ten básnířským nadchnutím už teď mnohé převyšuje. Ale ad vocem Milota, Zdirad – příteli vlastenče,“ obrátil se k Věkovi, „vy byste se měl také dát překřtít. Nás novokřtěnců je už kupka, tady u mne to přijali, jak jsem ponavrhl. Já jsem Liboslav, Polák Milota, páter Král Mírovit; Patrč-ka také, ten je Silorad, miluje fyziku, však víte. Silorad – a vy – co vy.“
„Nespisuju, pane faráři —“
„Na tom nezáleží. Ústecký doktor Koráb také nespisuje a přijal vlastenecký křest. Je Lékoslav. O to běží, aby se každý už svým jménem veřejně za vlastence přihlásil, aby okázal své smýšlení. Nač ty Fridolíny, Edmundy, Richardy, jak teď romantika dala módu, my máme svá jména a jadrná. Když se jen domácích jmen u nás užívalo, bylo líp. Tak jen světu ukázat, že jsme Čechové, že tu jsme, a to posílí také mnohé váhající.“
„To ano, vlastenče, to ano,“ posvědčoval horlivě Věk. „To se dám překřtít —“
„Už jsem na vás myslil. Jste muzikus, milujete lad, proto budiž vaše jméno Ladislav —“ Pojednou obrátil se k Václavovi. „A co vy, dilectissime – Vy ovšem máte české jméno, pravda, ale druhé neuškodí. Milujete vlast, to vím, proto se budete, doufám, rád psáti Vlastimil. Václav Vlastimil. Tak – Jste do bratrství přijati,“ dodal vesele, potěšen a podav oběma ruku. „Teď ještě musím také,“ vzpomněl si, „dopsat Pepíčkovi do Malina, aby se také pokřtil —“
Věk rozuměl, že Pepíček je malínský lokalista Devoty, s nímž se tu na Dobřanech seznámil.
„Tuhle mi psal,“ vypravoval Ziegler žertovně, „takové důležitosti, že má poříz a že si koupil nový soustruh. On vám je truhlář, sekerník, soustruž-ník, všecko, pořád něco kutí, a hodiny také sbírá; psal, že teď sehnal troje nové, tj. tuze staré, něco zvláštního. Ale o Rautenkrancovi,“ čelo farářovo se zachmuřilo, „píše, že mu není valně, že pořád postonává. Chce z Nových Dvorů pryč, žádá o faru v Sedlci a snad ji dostane —“
„A co pan vikář v Častolovicích?“ ptal se Věk.
„Pan vikář Rayman? Ó, ten nás překvapí. Psal mně nedávno, že pracuje o veliké básni, že je biblická, ale víc ani muk, o čem, jaký bude její titul, to dosud tají.“ —
V pokoji, v němž od zaklopeného nebe bylo šero, pojednou prosvitlo.
Mraky se rázem roztrhly a kus modrého nebe zářilo. Věk vstal, že musí dál, na Nové Město, jak už řekl. Ziegler, chystaje se jej vyprovodit, obrátil se po Václavovi.
„Počkejte, Vašíčku, přijdu hned.“ Vzal čepici a vyšel za Věkem ven. Václav viděl, jak kráčeli po záspi, jak stanuli před zahrádkou a že otec sebou nějak trhl, jako by se něčeho lekl. Pak mluvil, jako by se bránil; viděl, že farář Ziegler se ohlédl po oknech a spatřiv Vašíka, že vložil ruku na paže otcovo, jako by jej upozorňoval a dále pobízel. Šli až pod starou lípu, pod její korunu u větru rozhoupanou, a tam se zastavili. A zase ten živý hovor a teď, hle, otec podává faráři ruku. Ale nejde, stojí, mluví živě dál. Až teď teprve – chvíle minula – se loučí a odchází.
Václav viděl, jak farář se chvatně vrací, skláněje hlavu bradou k prsům, neboť šel proti větru. Vkročil všechen zardělý, mna si ruce.
„Vašíčku, to je tam vítr, zrovna jedovatý. Toho pantáta užije. Škoda, že musil jít. Nám tu bude líp, pěkně v teplíčku. Ale vyčasí se tam, do večera bude ještě krásně.“
„To se mně dobře půjde.“
„Nic se vám nepůjde; dnes ne, na to ani nemyslete. Ostanete tu pěkně na noc a zítra klapejte si zase spánembohem z kopců dolů.“
Nebylo zbytí. Václav zůstal na Dobřanech. Farář jej provedl farou, do zahrady, i koně mu okázal, celé hospodářství, a kolikrát vzpomněl, jak to ono mu pantáta, Věka myslil, poradil a dobře poradil. Z hospodářství zašel zase do Litomyšle, začal o Praze, o koleji, to že Václav uvidí mraky studentů, až bude chodit do Karolina poslouchat jura. I o profesořích se zmínil, nejlíp že zná oba Kopce, každý z nich však že je ne Kopec, nýbrž Kopet-z, to se ví. Také Veitha jmenoval, českého státního práva profesora, toho že tak nezná, jen jednou že jej viděl s profesorem Madrem, ten že má statistiku.
Václav upřímně poslouchal, byloť pro něj, ale pořád také čekal, že uslyší, co prve před zahrádkou a pod lipou jednali s otcem. Než jako by vítr odnesl ten rozhovor; farář nezavadil o to ani slovem.
Po obědě zavedl Václava do předního pokojíka ke knihovně. Ze skříně vytáhl a ukázal mu několik staročeských tisků, které si za tento rok pořídil.
„Ani byste, Vašíčku, nevěřil, že jsem se jich dopátral tady, v těch chudých vesnicích. Uchovali je jako poklad a skrývali je za časů pronásledování, když ještě panovala temná zabedněnost a trestali je pro ty knihy, víte, před časy císaře Josefa. Nejvíc jich zachovali evangelíci. Taky od nich je mám.“
„Od evangelíků?“ podivil se bezdéky Václav.
„A pravda, Vašíčku; co se divíte. Já s nimi dobře vycházím. O víru se nepřeme. Ať má každý své mínění a přesvědčení. Jen když je hodný a pořádný člověk.“
Po starých knihách došlo na novočeské.
„Tohle je nejnovější,“ vzal z řady pěkně vázaných knih dva svazečky malého oktávu. „Tu snad znáte. Jana Miltona Ztracený ráj,“ četl. „Tujsem včera zahlédl doma, buduji číst.“
„Ach, pravda, objednal jsem ji také pro pantátu. Čtěte, Vašíčku, tu čtěte, to je vzácná kniha obsahem i tlumočením. To je řeč, to se podivíte. Víte, letos ten státní bankrot, strašná rána, ten rok budou lidé proklínat. Ale naše literatura bude mu žehnat, když nám přinesl takovou knihu. Překladatele Jungmanna, je profesorem v Litoměřicích, osobně neznám, ale P. Marek, jeho bývalý žák, mně psal, to že je ušlechtilý duch a Slovan, Slovan!“ —
Za soumraku a pak při světle, za večeře i po ní seděli ve větším pokoji. Mluvili o literatuře, o spisovatelích. Václav uslyšel leccos zajímavého, poněvadž Ziegler mnohé znal osobně, s mnohými si dopisoval.
„Tady ustavičně píšu psaní; nejvíc do Prahy a po Čechách, ale i do Uher na Slovensko. I tam máme upřímné vlastence. A tak v této zapadlé samotě nejsem docela sám a opuštěn, obzvláště v zimě, když tu jsem zachumelený a máme závěje až do oken. No a na jaře, v létě mne zas navštěvují. Napřesrok v létě sem snad přijede dokonce sám jemnostpán, náš slavný Dobrovský.“
Václav překvapen tou zprávou bezděky sebou hnul.
„Ano, psal mně, že až bude v Častolovicích u hraběte Šternberka, že si zajede ke mně na Dobřany. Bože, jak bych si byl mohl pomyslit, já chudý studentíček, když jsem se s ním poprvé setkal v Nostické zahradě, podvečír, jako by to dnes bylo, když jsem ho slyšel, jak si tiše zpívá ‚Spasiž ny i uslyšiž, Hospodine, hlasy naše‘, když jsem se před ním svatým strachem zrovna chvěl, kdež bych si byl pomyslil, že si budu s tím slavným mužem psát, že ho uvítám na své faře. Do smrti nezapomenu, Vašíčku,“ farář vzpomínkou rozehřát mluvil rychleji, , jak mně tenkrát v té zahradě, když mne propouštěl, řekl: „Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk. S Bo-gom Hospodinem, zdráv buďte!‘“ —
Nazejtří po snídaní chystal se Václav domů. Než farář ho nepustil až po obědě. Zpáteční cesta byla veselejší. Nesl si z Dobřan jistotu, že mu farář napíše doporučení do Prahy, ta že pomohou.
Za slunečného, tichého odpoledne byla cesta pohorskou podzimní krajinou velmi příjemná. Václav se zpočátku mnoho nerozhlížel. Na faru myslil, na Prahu a zase na to, o čem asi farář s otcem jednal.
Když vešel doma do světnice, zastal tam jen matku. „Tak dobře pochodils, Vašíčku.“
Bylo jí na hlase, na tváři znát, že je jasnější mysli nežli včera. „Dobře, maminko.“
„A pantáta taky.“
„Co pantáta, jak —“ ptal se Václav dychtivě, pojat tušením, že matka snad ví.
Věděla. Začala s velkou, srdečnou chválou, jak je pan farář Ziegler hodný, že se pantátovi, když zvěděl, v jakých je kleštích, sám nabídl, že mu půjčí čtyři stovky a pátou že ještě sežene, aby mohl to, co nejvíc pálilo, u Stojespallů v Praze nahradit, ostatní že snad už počkají.
„Ach, to to bylo, maminko! Ale mně pan farář neřekl ani slova. To je šlechetný člověk. A jak šetrně tu pomoc nabídl!“
III. MLADÝ VĚK SETKÁ SE S BÁSNÍŘI A VYDÁ SE DO PRAHY
Věkovi se povyjasnilo; ne však zplna. Pomoc přišla, pravda, nadobro však vyhráno neměl a musil se i nadále úzkostně ohlížet. A pak se pro Václava i tou pomocí nic nezlepšilo. I tak nebude možná počítat, aby jej v Praze vydržoval. Václav však se tak netrudil. Pevné odhodlání dalo mu klid. Mysl netížil starostí, a tak mu vagací čas ubíhal příjemně a rychle.
Hodně četl, doma ve světničce, na zahradě; oddával se volnému toulání polem, lukami, lesem. Mile se chodilo za podzimních slunečných dní plných klidu a záře. Otavy zmizely, osamělé však dolce, travnaté oupady ještě pěkně se zelenaly i táhlé břehy, na nichž tiše spočívaly stíny březin nebo mohutných javorů a buků. Rád pod ně chodil, rád pod nimi sedal, když byly vyzářeny proudem zlatého světla, když barevné jejich listí krouživě se snášelo a tiše připadávalo k zemi. Milé vzpomínky přicházely, nejasná, sladkobolná tesknota tu vanula. Než odlehlé ty kouty na pokraji háje, pod skupením starých stromů také mu oživovaly idylické scény Vergiliovy, Gessnerovy; tu vytvořovala mu obraznost nové spanilé postavy, pastýřky naslouchající za rosných jiter lahodným, touhyplným zvukům pastýřské flétny, pastýře čekající v zeleném mrákavu háje, nebo pod korunami věkovitých dubů, kdy splývaly soumrakem v tajemné, měkce zvlněné klenby.
Z té arkadické scenérie unášela jej básnivá mysl k osamělému ostrovu, k půvabným jeho břehům; vídal u nich v magickém temnosvitu nebo za úplňku ve stínech starých stromů nad tichou vodu skloněných přistávati v člunu dvé milujících, mladých a krásných, v antickém rozumí se rouchu, nebo se mu zjevovala z hlubin ostrovního háje (a ostrov byl jen jediný, starý háj s omšelým kamenem obětním) vznešená kněžka v průvodu sličných, urostlých dívek v antických účesech, v bílých, lehkých řízách s rouchou volně přes rameno přehozenou.
Líbezné pastýřky a dívčí zjevy v antikizujících kostýmech, roztoužení pastýřové, šlechetní stařečkové bělovlasí sentimentálního arkadického světa jej opustili, když si zašel do rozvalin frymburského hradu, do jejichž smutného ticha šuměl podzimní les. Tu měl kde umístit postavy, jak je znal z Hájkovy kroniky a z Pelcla, zjevy skutečného světa, z dávné však minulosti, jež jim dala poetickou zář i dráždivé tajemno.
Tu mezi sesutými zdmi zjevovali se mu stateční rytíři, staročeští páni, něžná hradská paní krásného hrdla v bělostném krajkovém tuhém límci od ňader do týla vztyčeném, hrající na harfu, jak ji vídal na titulních obrázcích německých rytířských románů a divadel. Tu v těch rozvalinách se zapadlou rytířskou síní, se zasutou tajnou chodbou i s hlubokým, hrozným vězením, při němž jistě, jak si to vše maloval, byla tmavá mučírna, okouzlovala jej minulost i leskem zapadlé slávy, jež lahodila jeho vlasteneckému cítění. A mysl ovanutá čarovnou romantikou hledala výraz těch dojmů a pohnutí.
Václav začal tu skládat české verše. Tlumočil své city i ohlas čteného, začal o harfě dlouho mu mlčevší, v rozvalinách při měsíci, o houkající sově, o rytířích za vlast bojujících, o bledé, krásné panně hradní.
Domů se vrátil jakoby s velkým tajemstvím, jako by něco spáchal. Hledal samotu. Při světle lojové svíčky přepisoval své první verše, předčítal si je šeptem, polonahlas i hlasitě, jak jej pohnutí unášelo. Doma choval tu báseň v tajemství a pozejtří po jejím sepsání ji dokonce zapřel.
Toho dne vydal se na Opočen navštívit tetu. Nedošel však do jejího bytu. Pod stromy před klášterem františkánů zahlédl mladého, štíhlého muže v hnědém kabátě, v kastorovém klobouce, v úzkých nohavicích do bot. Měl licousky a na nose kulaté brejle. Přecházel zamyšleně.
Václavovi se zdálo, že je to solničky Patrčka. Než ty brejle jej mátly. Věděl, že je Patrčka krátkozraký, ale v brejlích ho nikdy neviděl. Když se však mladý muž obrátil a smekl, aby si nevěda pohladil vlasy (měl rusé a mírně zvlněné), bylo po nejistotě. Patrčka, jistě. Václav se k němu rozběhl. Měl jej rád a již delší dobu ho neviděl. Pamatoval si jej od velkého požáru v Dobrušce před sedmi lety, když jim Patrčka, tenkráte ještě kupecký, přivezl podporu, jmenovitě jemu, Václavovi, celý zánovní oblek a boty s podkůvkami. Ty si pamatoval i to, že měl Patrčka tenkráte na sobě zelený fráček úzkých rukávů a že měl červené, jako naběhlé ruce.
Pak se s ním za těch sedm let několikrát setkal u nich, u Věků; slýchal o něm, jaký je čtenář, jakou má neobyčejnou paměť, že se sám naučil latinsky, ten že neměl být kupcem, nýbrž že měl študovat, a že také spisuje, básně skládá.
Proto se Václavovi té chvíle, kdy jej zahlédl před klášterem, ihned přimihlo, co by asi Patrčka řekl jeho básni, a což kdyby se mu o ní zmínil. Ale hned si to zamítl. Patrčka přimhouřil oči, když mladý Věk docházeje se k němu hlásil, a byl rád, když jej poznal. Pověděl, že tu čeká na příležitost, že tu jest jeden od nich, s tím že pojede do Solnice; ptal se na Věka, co dělají v Dobrušce a co on, Václav.
„Do Prahy,“ opakoval, když uslyšel, že tam Václav pojede. „Taky se tam chystám, ale ne jako vy s knihami, k Múzám, nýbrž se zbožím a pro zboží, s fůrou.“ Kysele se usmál.
„Kdy tam pojedete, brzo? Tenhle měsíc?“ ptal se Václav.
„Ne, až v listopadu. Ach, kdybych se pak nemusil vracet, kdybych tam moh zůstat! Tam být a učit se, chodit mezi vlastence, pracovat; tady stát za pultem, kornouty dělat a tecf skoro ani to, když je tak zle, když všecko jde tak tupě a vázne —“
„Jste svobodný, moh byste se do Prahy odstěhovat.“
„Jsem svobodný, ženu nemám, ale mám matku, starou matku, a tu nutit do Prahy, ne, ta by tam nevydržela —“
Václav pocítil, jaká to vážná příčina, a líto mu bylo Patrčky. Ten rozhodiv rukama řekl rezignovaně:
„Tak co zbývá?“ Vykročil, ale vtom opět stanul a dodal:
„A kdyby tu ještě jiného nebylo. Ale tak, v takovém Kocourkově, mezi takovými zabednilci nafoukanými. Hlavně ti od ‚právať, ‚vrchnosť,“ dodal s ousměškem. „Když člověk s nimi nepřede, a jak by moh, hned je pyšný. Toť se ví! A kdo kupuje knihy a čte, je rozhazovač, zaháleč, lenoch, a kdo se trochu odváží na vědění, na nějaký experiment, nebo dbá dobromluvy, tomu se vysmějí. A taky je hned neznaboh, když nechodí tak do kostela jako oni a nekroutí očima. Ale co tropí mimo, ach – Kroniky o tom. Počestnost! Poctivost!“ Byl pln trpkosti nad malicherností maloměstských poměrů; dlouho ji tajil, musil. Teď, když mohl si ulevit, vyrazila hned a nejostřeji v obžalobě správy, jak nakonec vybuchl:
„Obec by roznesli, vrchnost oškubali!“ Pošoupl kulaté brejle, pak ne tak prudce, ale ještě pohnutě dodal tlumenějším hlasem:
„A v tom žít, milý pane Václave, v tom ustavičně být – Jak jste šťastný! O Praha!“ Povzdechl u stesku nespokojeného maloměšťáka, jenž v touze po hlavním městě vidí jen jeho krásy, vidí jej v oslňující záři bez rušivých stínů. „Moci chodit na polytechnikum, mašiny studovat, to mne totiž tuze těší, a do Expedice mezi vlastence a – oh —“ mávl rukou, „marno malovat.“ Náhle se zastavil, a dívaje se přes brejle Václavu do očí, zeptal se znenadání: „Neskládáte taky, nejste básnířem?“
Václav se lekl, zčervenal, okamžik hleděl ve zmatku na Patrčku, pak vyrazil: „Ne, nejsem, neskládám —“
„Ale vlastenecké jméno máte.“
„Mám, na Dobřanech jsem je nedávno dostal.“ A pověděl. Vtom přihrčela příležitost, nekrytý vozík.
Patrčka na odchodu uložil Václavovi, aby doma pozdravoval, a také ještě na Prahu vzpomněl, že až tam teď přijede, že Václava vyhledá.
„Ale dosud nevím, kde budu ostávat.“
„Nechám vám v Expedici u Krameriů vzkaz. Přijedu tak okolo polovice listopadu. V tu dobu se tam přeptejte.“
Dva dni po tomto setkání, kteréž se stalo v druhé polovici října, vypravil se Václav na Dobřany dát spánembohem. Dosýpalť se čas prázdnin. Farář Ziegler jej uvítal jako vždy rád a přátelsky; na Dobrušku se však tentokráte tak obšírně nevyptával jako jindy. Mělť sám novinu a s tou pospíchal. Hned začal, ví-li Václav, pamatuje-li se, jak tu byl s pantátou na začátku vagací, jak jim vypravoval o tom básníři oficíru, jak jim řekl, že jemu, faráři, ohlásil nové básně.
„Už je poslal, Vašíčku, před čtrnácti dny, hned druhý den po vaší poslední návštěvě, jak jste odešel. To jsou pokroky, pokroky, opravdu!“
Václav se zarazil, jak uslyšel o básních.
„Člověk se divil,“ pokračoval farář, „opravdu divil už dřív. To vy nevíte, letos na jaře, začátkem, tak okolo sv. Josefa, byl tu —“
„Pan Polák —“
„Ano, korouhevník, tj. přijel na Hrádek na konskripci, a při té kon-skripci, když sepisoval synky, kteří by mohli do bílého fráčku, básnil. A jak! Navštívil mne po konskripci a báseň ukázal. ‚Zbrojení se černých divochů k boji.‘ Tu mně dal a to jsem se divil, Vašíčku. Jaká řeč v té básni, plastika, obraznost. Ale teď zas, co mně poslal, jak jsem povídal, no počkejte, poslechněte —“
Vstal a rychle přinesl z druhého pokoje papíry.
„Tady to máte,“, sedl si proti Václavovi. „‚Vznešenost přirozenosti. V slávozpěvích na tvorce.‘ To je titul. Ale to není celá báseň, je to jen ‚vchod‘, tj. prolog. Bude to velká báseň. Ale poslouchejte!“
A začal hned pateticky:
K polím, jejichž pokryvů se ladné nedotknulo křídlo
duchů, v koH vznes se, Tvorce mocný kdel své rozbil sídlo!
V modřeniné krajů jasných valné ohném znitá ústa
na obrubé hvézdostolce v slávě pějte nyní zhusta!
Harfy znovu postruněné, s věncem vonným, hlučné hřejte,
krásohlasům tvrdým provod vétříkové bystrý dejte —
Četl dál „vchod“ a dále „mnohozpěv“ a zase „samozpěv“, jak se střídaly. Četl zanícen, s nadšením, jež zvučelo i v hlase, zvláště když přednášel poslední „mnohozpěv“:
Vznešenost panuje nad hvězdostolcem,
stvoření pokoř se před mocným Tvorcem!
K chrámovým klenutím nebe se dívej,
ustrň a v prachu mu rouhači zpívej!
I Seraji pějí,
al nebesa znějí!
Všecko, col pod trůnem vine se jeho,
všecko, col proválo dechnutí z ného,
na větru perutích k němu se vynes,
díky mu přines!
Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno; žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně, silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, jež zarážely, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly.
Ziegler zardělý v tváři dočetl; Václav seděl nehnuté, jako ztuhlý.
„To je krása, Vašíčku. Takhle česká harfa ještě nezazvučela. To bude náš Thomson, náš Kleist! A chce kritiku. Dám, dám, a jakou. Ale sám se stydím, sám před sebou. Nežli já šestiměr, hexametr ukovu —“
Václav se zarděl; pocítil palčivě, co farář řekl. Ten si jeho ruměnce nepovšiml; jen Poláka měl v hlavě.
„Škoda, škoda,“ povzdechl, „že tu v našem kraji už dlouho nebude.“
„Dostane se pryč?“
„Snad. Psal mně, když ty básně posílal, že se asi od svého nynějšího pluku, je u dvaadvacátého, dostane k jinému, že snad teď bude povýšen z korouhevníka na zástupníka, čili jak Rusové říkají, poručíka, tj. pod poručíka, a kdož to ví, kam by se pak dostal, ke kterému pluku.“
Farář Ziegler zdržel Václava dlouho přes oběd. Před samým jeho odchodem odevzdal mu dva listy s francouzskými adresami, z nichž jeden byl převoru křížovnického kláštera, druhý doktoru Janu Nejedlému, profesoru řeči a literatury české, advokátu, bytem na Koňském trhu v č. 840.
„Pánbůh vám požehnej, Vašíčku, a taky aby ta psaní byla vám pro štěstí. A tuhle maličké viaticum – no co se bráníte, vezměte, no – V Praze je draze, to víte. Tak – studenti mají na farách privilej na viaticum. No —“ Václav musil vzíti. Farář jej vyprovodil až pod starou lípu, z níž listí pršelo, a tu srdečně se s ním rozloučil. Když mu naposledy tiskl ruku, řekl:
„A pamatujte na jemnostpána, na Dobrovského, pamatujte, co mně tenkrát řekl, víte, a co vám opakuji: Milujte svoje vlastence a veškeren slovanský jazyk. S Bogom Hospodinem, zdráv buďte!“
Václav odcházel dojat; ale kromě pohnutí cítil ještě také temnou, tísni-vou tíhu. Uvědomil si ji, když osaměl, když si vzpomněl na báseň toho důstojníka. Patetický hlas farářův se mu ozval, Polákovy verše, a jako by se mu v duši rozšumělo. A v to, co farář o sobě řekl, o svých hexametrech; také on, Václav, „skládal“, opravdu skládal, lepil verše. Zdály se mu tak prázdné, byly jako cvrlikání ubohého ptáčka, nevysokými a krátkými povzlety nad zemi se povznášejícího a hned zas usedajícího. Co s tím veršováním. Dobře udělal, že to Patrčkovi zapřel. Co s tím —
Šel horskou, vysokou cestou ponenáhlu se nížící. Teprve nyní sobě povšiml, že se na Dobřanech dlouho zdržel. Když vyšel pod Bystrým , z lesíka, slunce zapadalo. Než neviděl ho; ale znát je bylo na hradech a spoustách oblaků, na jejich zbarvení. Byla na ně podívaná již tak, třebaže měl rozhled omezený vysokým břehem vpravo u cesty. Dále však se mu divadlo celé otevře, pomýšlel, dále, tam, co se za břehem vznáší zlatě hnědá koruna starého buku, tam, kde cesta ostrou oklikou vpravo zahýbá a kdež také břeh ustoupí, kde bude vidět na širou krajinu dolů, na podhůří, a dále na hladinu Broumara před Opočnem a dál za Opočen, daleko do kraje až k Hradci. Ale tam až teď už nebude vidět. Vzduch v obzoru kalný a cítit už, jak se šeře nad lesy zamžívá.
V ohebu cesty se překvapen zastavil u starého buku. Spatřil dále za ním, vpravo od cesty na strništi rozlehle se svažujícím na nejvyšším místě toho pole, odkud byl daleký rozhled, jezdce na grošovaném bělouši.
Mladý jezdec, jemuž bylo něco přes dvacet, urostlý, vysoký, bez vousů, v šedém důstojnickém plášti s límcem, v kašketu, díval se na nebe nesoucí se zdola nad kraj v ohromném rozpětí. Jeho klenba jedno velkolepé fresko vzbouřených oblaků, zápasících s požárem západu, s jeho prosvity a prošlehy a s rudou jeho záplavou. Vítr, jenž šustěl v koruně buku i v závěji spadlého listí, rozvíval jezdcův plášť. Pod ním bělala se uniforma, bílý fráček, bílé přiléhavé nohavice v jezdeckých botách.
Mladý Věk zapomněl na cestu; jen důstojníka viděl, jenž jako přikutý měl oči obrácené na úchvatné divadlo nebes. Záplava západu rudě zalévala obrovský pruh oblaků dělící se ve dva proudy výše nad obzorem; tam oba proudy bledly, hasly a splývaly s šedou, temnou, tu onde sinavě prožehnutou zátopou mraků, jež v divém chvatu, letu a honu se převalovaly, zhlcovaly a měnily své podoby v úžasné tvary.
A hluboko pod nimi, v studeném posledním přísvitu tichý a smutný kraj. Kolem pusto, v polích u zčernalých lesů, ve svazích. Jen vítr svištěl. Mladý důstojník, jejž oblaka i západ, pohled na nebe a na širý kraj přimrazily na větrném místě, kdož by byl? Jistě korouhevník Polák, kdož jiný! Jede na Dobřany, stavit se také asi v Dobrušce, u nich, a snad – Václav nedomyslil, neboť korouhevník náhle otočil koně, jenž několika skoky jej donesl na cestu. Tu teprve si důstojník povšiml Václava, jenž pozdravil. Nato se ozvalo s koně:
„Pan student?“
„Ano.“
„Snad pan Věk?“
Václav rychle přistoupil a prohlásil se.
„Stavoval jsem se u pantáty,“ vysvětloval důstojník, „slyšel jsem o nich, že jsou na Dobřanech. Je pan farář doma?“
„Je. Mluvil o nich.“
„Ach, těším se tuze. Škoda, že tam neostali. Ale chystají se do Prahy, slyšel jsem. Pozdravují Prahu,“ usmál se, „a také ještě jednou doma. Mají se dobře!“ Podal Václavovi ruku, pak pobodl koně a hned zmizel, jak zahnul nalevo za vysoký břeh, nad nímž letěly mraky.
Václav se ohlížel za korouhevníkem básnířem jako za viděním, ale pak rychle vykročil, pospíchaje domů. Byl rád, že se s Polákem seznámil, mrzel se však, že mu neřekl, že farář Ziegler četl jeho báseň. To dnes bude na Dobřanech – to se farář zaraduje, to budou večer sedět, číst – Snad nese Polák nový kus velké své básně —
Václav přišel domů už za tmy. Matka ihned, jak vcházel do světnice, se ptala, nepotkal-li toho pana oficíra. Václav o něm vypravoval, živě a obšírně. Byl novou známostí nadšen a těšil se, že se korouhevník u nich opět staví, až pojede zpátky.
„Jistě, ale ty se ho už nedočkáš,“ mínil Věk. „Na Dobřanech ostane několik dní, jede se rozloučit, dostane se teď dál do kraje, a sice do Litomyšle. Tři čtyři dni ostane na Dobřanech.“
Václav měl odjeti pozejtří. Jak uslyšel zmínku o své cestě, ukázal otci oba listy do Prahy od faráře Zieglera. Věk pokýval hlavou a i se usmál, ale nějak skepticky.
Truhlice Václavova vypravena hned nazejtří po formanovi Svobodovi. Srovnáno v ní hodně prádla i šatstva, poněvadž vše pocházelo ze zásob z lepších dob. Modrý frak, který měl Václav v Litomyšli na svatbu mladého truhlářského mistra Vytlačila, byl tu kusem nejonačejším. I na „živobytí“ přidala Věková, co měla, i z toho, co v krámě se ještě uschovalo: hrneček slaného másla, sušené i čerstvé ovoce z jejich zahrady, svazek brků, bochník chleba i soli kornout, také jehly, niti; Věk přidal pečetní vosk, balík lojových svíček, také knihu papíru a různé škartky a půlarchy poločisté na koncept a zápisky, poněvadž věděl, že tyto věci jsou v Praze ukrutně drahé, že za libru lojových svíček chtějí čtyři zlaté a tolik také za knihu* obyčejného kancelářského papíru.
Tak tedy truhlice nastávajícího juristy slušně opatřena. Chudě však jeho váček. Věk mu dal, seč byl; sumou však málo, takže i s tím, co si Václav přinesl z Dobřan, nemohlo nadlouho stačiti.
Svoboda forman měl truhlu složit u Zlatého bažanta, kdež vždycky stál a kamž také Věk za chlapeckých a studentských svých let chodíval za nebožtíkem Šulcem pro zásilky a psaní z domova. Věk hleděl na ty přípravy zasmušile; bylo mu smutno. Nedoufal, že se Václavovi za té strašné drahoty zdaří tak, jak najisto očekává. Strachoval se za něj a ptal se v duchu jako tenkráte, když jej vedl poprvé do školy, co život, jak se vše opakuje a vrací a nejvíce strast, a on aby se synem znovu prožíval starosti a zápasy, kterých už za mladých let dost užil.
Ke skrovné zásobě peněz přidal Václavovi ještě psaní adresované doktoru Heldovi. Když je psal, když se za syna přimlouval vzpomínaje přitom, jak doktor Held už předtím, před lety, přátelsky se jemu, Věkovi samému, osvědčil a pomohl, neubránil se pohnutí.
Václava, který až do Hradce jel s nahodilou příležitostí a s nímž se Věková a Liduška rozloučily plačíce, vyprovodil až za městečko. Když se s ním skoro již před Opočnem (tak si pořád přidával) žehnal, zakalily se mu oči. To jindy nebývalo.
Václav se nenadál otcových slzí; ty mu přitížily nejvíc. Hluboce dojat obracel se z vozu, hledě za otcem, až očím jeho zmizel v ohebu cesty za skupinou žlutých javorů a jeřábů plných krvavě rudých hroznů.
IV. O TICHÝCH BOJÍCH
Když paní z Hanoldů za soumraku, v červenci t. r. 1811, osaměla u okna do zahrady v novém svém bytě, do něhož se právě přistěhovala, když líbezná prška tónů ze sousedství, z Heldova klavíru, se rozšuměla a zakví-lela árie Paminy, zapomněla na obavy a úvahy, jež ji tížily cestou do nového obydlí. Ve chvílích mistrné té hry přestalo ji vzrušovat pomyšlení, že bude s doktorem Heldem pod jednou střechou, opadly obavy, co si doktor myslí, že snad neví, že neměla ani potuchy o tom, jaký byt hraběnka Bubnová dala pro ni vyhledat a najmout.
Tóny dozněly, probudila se; přinesli světlo, dojem však nevychvěl se zvuky. Jak hrál! Z duše zas jako hrával; celé srdce v jeho hře, Heldově, a myslila, kdy jej uvidí, přijde-li už zítra, Held, a co asi řekl, on, Held; pořád on jen, na něj myslila, až sama si uvědomila. Vytrhla se, sháněla se po dcerce, a hned ji musili přivést; toho večera zabývala se s ní déle nežli jindy. Hrála si s ní, vypravovala jí, ne však s usměvavým klidem, ne plně odevzdána dítěti a jeho radosti.
Snažila se a nutila, maně však opět vzpomněla na Helda, co asi Jeanettě řekne, jak se podiví, až ji uzří, jak vyrostla. Viděl ji poprvé maličkou, nemluvně, tenkrát na podzim před třemi lety, když ona, paní Hanoldová, poprvé ujela od muže; tenkráte Held sám požádal, aby se směl na její dcerušku podívat. Až teď ji uvidí, až přijde – zítra snad – řekla si „snad“, věřila však, že jistě. Tiché zamrazení ji projelo, náhlý zážeh i zachvění strachu. Chytla Jeanettu, tiskla ji k sobě, líbala ji, hladila, jak by jí byla ublížila.
První noc spala v novém bytě poklidně. Když procitla, bylo jí, jako by se měla nač těšit, bylo jí jako po pěkném snu, jejž i do dne cítit jako nejasné vědomí něčeho milého. Jeanettu sama dnes přistrojila i kadeř jí upravila. Od rána byla neklidná a neměla nikde stání. Jen jednou se na delší chvíli zamyslila a stála nehnuté, to když rovnajíc knihy, které si přivezla, dostala do ruky českou knížku nevelkou v deskách s mramorovým papírem, Jana Nejedlého překlad z Gessnera, Dafnys a Prwnj plawec. Kus minulosti jí vyvolala, několik pěkných chvil, kdy ještě byla svobodná, u tety, kdy se v zahradě u schodů terasy znenadání setkala s doktorem Heldem, kdy jí pak v salóně u klavíru četl z této knížky. Tak pěkně – a bylo tak pěkně —
Naráz se vytrhla a chvatně, prudce strčila knížku mezi ostatní. Ozvalť se z předního pokoje, do něhož byly dvéře otevřeny, Heldův hlas. Kolena se jí zachvěla, srdce buchotalo. Stála chvilku čekajíc, pojednou však kvapně vykročila ku dveřím do druhého pokoje.
Held, vstoupiv do něho, zastal malou Jeanettu na židličce u dětského stolku, hrající si s porculánovým nádobíčkem. Seděla sama. Doktor byl sličným, rozmilým zjevem překvapen. Nemohl minout hlavičku světlých kadeří tak moudře a vážně skloněnou nad hračkami. Naklonil se k ní a začal vesele o nádobíčku, jak je pěkné, a co vaří, co chystá.
Začal jako starý, dobrý známý a nepřipadlo mu, že už je dost dávno, co Jeanettu viděl, že ho nezná. Neznala, bez ostychu však odpověděla s vážností, jež byla roztomilou a veselou, že vaří oběd, maso, polévku, dort – Jak k němu vzhlédla, připomněl si velké, tmavé oči její matky.
A již do nich samých pohleděl. Paní Hanoldová přišla. Vstoupila vážněji a volněji, nežli jak sem vykročila. Svého pohnutí však zplna neztlumila.
Held je cítil, ale sám také nebyl klidný. Pohledem na Lory ve smutku, na její štíhlou, urostlou postavu, do její ušlechtilé, přibledlé tváře, do tmavých očí, v nichž tolik oddanosti a pohnutí i tajemného smutku, zachvělo se mu srdce. Mlčky mu podala ruku, usmála se smutně i potěšena. Pohnutí až k slzám bylo v tom úsměvu.
„Nenadál jste se —“
„Teprva včera večer jsem se dověděl.“
„Hned první večer jsem vás siyšela hrát.“
„Ach, slyšela jste – To jsem ještě o vás nevěděl, teprve potom přinesl sluha zprávu. Ale že zde budete bydlit, slyšel jsem už dřív; jistě dřív nežli vy sama,“ dodal kvapněji a s úsměvem.
Uvolnilo se jí tou poznámkou a hned vysvětlovala, že hraběnka Bubnová jí psala na venkov o bytě jen tolik, že je zamluven, že je se zahradou, protože jej hraběnka vzala o své vůli, ostatek že zvěděla teprve včera, když přijela do Prahy.
„A kdo vám pověděl?“ vzpomněla pojednou.
„Pan rada Slívka, před týdnem. O zahradě také mluvil.“
„Teď se vám splnilo,“ vpadla živě paní Hanoldová, nedořekla však, jako by se zarazila.
„Co, prosím —“
„Teď když hrajete, nemusí pršet tóny do špinavé ulice, nýbrž mezi stromy —“
„Ach, vy jste si pamatovala! Tenkrát, ano, vyslovil jsem to přání; to bylo v zahradě zesnulé paní tety vaší, to jsme pak četli z Gessnera, z českého překladu profesora Nejedlého – —“
„Ano,“ přisvědčila živě, ráda, ale hned se obrátila po dcerce tázajíc se, jak se s panem doktorem dohodli. Held cítil, že se v ten okamžik obrací k dítěti jako k útočišti. Schválně zamlouvala a nebyl tomu nepovděčen. Nepromluvil už ani slova o minulosti; jen nepřímo o ni zavadil, když podotkl, jak Jeanetta vyrostla od té doby, co ji neviděl. Pro první chvíle shledání byl hovor o dcerušce oběma vhod; dostaliť se jím z vln pohnutí a vzrušení na jistější půdu, kterouž hledali oba.
Ale hovor paní Hanoldové o dítěti byl hned opravdivý a vroucněl mateřskou láskou; než i to ji blažilo, že ten, jenž s ní u dcerky sedí, nenaslouchá jen z pouhé zdvořilosti.
Vzpomínali na zesnulou baronku Skronskou i na staré známé, kteří chodívali do jejího salónu, na hraběnku Bubnovou, na starého rytíře Eisensteina, o němž Held pověděl, že cop už nenosí, na barona Stentsche, na barona Ehrenburga, na zemského radu Slívku, o němž paní Hanoldová srdečně a vděčně mluvila, jaký je oddaný přítel, jak pozorný a obětivý. O doktoru Blumentrittovi, jenž na se vzal právnické hájení paní Hanoldové proti jejímu muži, se Held z úmyslu nezmínil. A paní Hanoldová rovněž ne. Zato déle se zdrželi u rytíře Jeníka z Bratříc, na nějž se paní Hanoldová již těšila.
„Teď teprve rezonuje,“ pověděl Held, „a má proč. Nejvíce na vládu, na státní bankrot —“
„Pozbyl jím také?“
„Také, a myslím, že utrpěl značnou ztrátu.“
Hovořili, ale dvojí byla řeč: jedna v slovích, druhá tlumená v tajemném vzrušení, v tiché radosti ze shledání i v úzkostlivé snaze, aby ji nezjevili, aby se nedotkli minulosti, jejích stínů i světlejších vzpomínek. Ale vzruch, s jakým mluvili obyčejný hovor, zjasněné zraky i nádech ruměnce na tváři paní Hanoldové prozrazovaly tiché, ale vroucí srozumění.
Held se zdržel déle, nežli jak si umínil, když se na tuto návštěvu vypravoval. Když pak vstal a rozloučil se vesele s Jeanettou, pojednou se zeptala paní Hanoldová na jeho bratra.
„Kolikrát jsem na něj vzpomněla, co jsem s vámi nemluvila, jak s ním je, máte-li nějakou novou zprávu —“
„Srdečně děkuji,“ řekl vřele, „bohužel však nemám nic, žádné zprávy od té chvíle – tomu je už deset let – co přivezl ten cestující z Petrohradu bratrovy Mélanges de Musique, tištěné, ale bez letopočtu. Nedošlo nic a dojiti nemohlo, protože bratra Ignáce, myslím najisto, buď zavezli někam na Sibiř a tam bídně zahynul, anebo padl v boji proti Rusům.“ —
Když doktor Held odešel, paní Hanoldová zapomněla na Jeanettu. Seděla před se hledíc a myslila na doktora. Byla ráda, že se o bytu zmínil. Ví, že ho sama nenajala, že nevěděla, že se dostane sem do tohoto domu. Řekl to, šetrně naznačil. Rozumělo se samo sebou, nemohl si nic jiného pomyslit, a přece mu byla v duchu vděčna. A ona tu zůstane. Musí. Jak by mohla hraběnce Bubnové říci, že se vystěhuje – Co by řekla – Že se jí byt nelíbí, že není vhodný? Nebylo by pravda, nelze. A vyznati se, že kvůli doktorovi? Jak by mohla! A bylo by pravda? Proč se bojí?
Held je čestný, šetrný a nebude se s ním častěji scházet nežli před časy, kdy byla u tety. A zůstane pevná, aby bylo jako do této chvíle, aby mohla pevně pohledět muži do očí, když by se musila s ním setkat, aby sama bez viny měla sílu, jistotu a mohla jím opovrhovat —
Held však po té návštěvě necítil tolik důvěry v sebe. Upřímně si v duchu přiznal, že by pouhaslé plápoly se snadno vzňaly, že bude nutno silně se přemáhat, to že povinen především Lory samé, její cti, aby ani podezíravý tlach nenašel stínu. Bude nutno, aby se vyhýbal.
První týden jí nenavštívil a také ji nepotkal. I v zahradě ji málo vídal, ač za dusného vedra, jaké právě mořilo Prahu a rozpalovalo její zdi i bídné dláždění, často meškala na zahradě v chladivém stínu košatých, starých kaštanů. On sám pobýval za dne málo doma. Každého dne ráno odebral se do nemocnice Milosrdných bratří, kdež se zdržel dlouho do poledne, pak navštěvoval četné své nemocné ještě před obědem i odpoledne. Dříve chodil zpravidla denně podívat se do kavárny U hroznu proti Stavovskému divadlu a tam se zhusta omeškal mezi hudebníky a herci až do soumraku.
Nyní se vracel časněji. Ale nesedl k psacímu stolku, nevzal knihu do ruky, nýbrž stával opodál otevřeného okna a díval se, sám neviděn, dolů do zahrady, kdež pod kaštany nebo pod lipou seděla paní Hanoldová v smutkovém obleku, bez klobouku, s vychovatelkou nebo s Jeanettou, pozorujíc, jak si dítě hraje v písku nebo u její lavičky.
Held vydržel chvíle tak stát a tajně pozorovati mladou paní, její přibled-lou, ušlechtilou tvář, jak sedí čtouc nebo zamyšlena nebo zabývající se s dceruškou, jež ve světlých šatkách prokmitovala se mezi stromy jako motýlek a jejíž svěží hlas a smích mile oživoval ticho zamlklé zahrady mezi starými domy prejzových střech.
Paní Hanoldová, nezabrala-li se do čtení, byla jen Jeanettina. Okolí nedbala. Než po jeho okně se obrátila tajeným pohledem, to postřehl i doktor hned napoprvé; jako by maně se tam obrátila, jen po jeho okně. Pudilo jej, aby přistoupil, vyhlédl, aby ji pozdravil, než ubránil se.
„Co z toho,“ řekl si, „a jako student. A kdyby někdo ze sousedství —“
Jindy, kdykoliv se vrátil, zahrál na anglickou kytaru nebo klavír. Nyní v ty chvíle, za bílého dne, nehrál. Teprve když zahrada ztichla, když paní Hanoldová s dceruškou odešla, když pod kaštany a lipami se smrákalo, usedl ke klavíru. Za těch vlahých až dusných večerů hrál Mozarta častěji nežli jindy. Lory jej milovala. Myslil na ni a tušil, že tóny jeho hry neprší jenom do šera starých stromů, že nevyznějí bez ohlasu, že Lory jistě naslouchá, a oddaně, s vroucím porozuměním.
Tyto hovory duší prostředkem tónů a harmonií, tyto intimní koncerty přestaly pojednou mimo nadání. Za týden poslala paní Hanoldová Heldovi lístek, kterým mu oznamovala, že přijela do Prahy hraběnka Bubnová z letního svého sídla, majíc v Praze nějaké neodkladné řízení, že ji, Hanoldovou, navštívila a pozvala na venkov a že pozvání přijala hlavně kvůli Jeanettě. Zítra že mají odjet, ale dnes pojednou že Jeanetta ochuravěla, že má trochu horečku, a proto že se obává vydati se s ní na cestu. Nakonec žádala o radu.
Held šel bez prodlení podívat se, jak je s Jeanettou. Zastal ji na lůžku a paní Hanoldovou všecku polekanou. Než Heldovo slovo naráz jí uvolnilo. Shledal, že není třeba se obávati, že bude Jeanettě do večera rozhodně líp a do rána tak, že bude možná, aby podnikla cestu.
„Jen ať jede. Jeanettě bude zdrávo a vám, paní baronko, v tento čas zajisté také.“
„Posíláte mne —“ Nedořekla, jako by něco prohodila, co nechtěla nebo neměla. Ale do očí si zahleděli a na okamžik se odmlčeli jako ve zmatku. Held první se vzpamatoval a lékařsky vážně opakoval, že jí na zdraví prospěje, bude-li v přírodě, na čerstvém vzduchu, a ne mezi rozpálenými zdmi města, v dusnu jeho ulic.
„A vy tu zůstanete; pořád v Praze,“ znělo starostně. „Jste tak zaměstnán celý den —“ řekla s účastenstvím, „od rána do večera. Ani vás není vidět.“
Usmál se, nevyzradil, že ji vídá každý den.
„A ještě po denní lopotě potěšujete lidi. Naslouchám vaší hře. Ale včera,“ vzpomněla, „co to bylo, co jste hrál? Ta první věta, ach, ta nitrem otřese, a druhá, tak milá, sladká melodie, s tím líbezným podloženým průvodem, smiřuje a tiší bolest —“ A tišeji dodala: „Beethoven snad —“
Held přikývl.
„Ano, osmá sonáta – A vy jste —“
Vtom vstoupila vychovatelka. Held opakoval lékařskou radu a oznámil, že ráno, před jejich odjezdem, u Jeanetty se ještě zastaví.
Stalo se, jak řekl. Přišel po ránu, když byly na odjezd uchystány. Přišel kvůli Jeanettě a také rozloučit se, to věděla paní Hanoldová. Proto i změnil svůj pořádek. Touto dobou bývá již v nemocnici. Pro dnes tu cestu odložil —
Stalo se, jak včera řekl. Jeanetta byla zase jako rybička a nemohla se již dočkat, až sejdou dolů ke kočáru, který čekal před domem.
Held se s ní rozloučil hovorně, s paní Hanoldovou skoro mlčky. Přál jí, aby ji venkov těšil, stiskl jí ruku a odešel. Jeanetta plná radosti a nedočkavosti žvatlala, repetila, když ji usazovali do kočáru. Paní Hanoldová se usmívala, srdce však jí zatrnulo tesknotou, jako by odjížděla do daleka a nadlouho. Kvůli dítěti jela ráda z Prahy, sama by byla zůstala, třebaže „on“ ji posílal. Tak vážně lékařsky, ale přec – Obrátila se z kočáru; na konci Spálené ulice směrem k Perštýnu uviděla Helda. Právě stanul a ohlédl se za nimi. Za nimi – Bude vzpomínat. A ona —
V. O ZNÁMÝCH I NEZNÁMÝCH, JMENOVITĚ O „STARCI Z HOR“
Doktor Held ubíral se do nemocnice s myslí tesklivě dojatou. Myslil na paní Hanoldovou, uvažoval, jak vypuzena z Votavan, jak pokořena, a teď že musí k cizím, chce-li dcerušce a sobě popřáti svěžejšího vzduchu, a jak bude dál – Hned jak přibyla do Prahy do domu U zlaté hvězdy, chtěl se zeptati zemského rady Slívky, co paní Hanoldová hodlá, zůstane-li v Praze trvale. Rada Slívka však prodléval tou dobou na svém statku v horách. Také doktora Blumentritta, jenž býval hostem a také právním zástupcem nebožky baronky Skronské, nespatřil Held za delší čas.
Druhého však dne po odjezdu paní Hanoldové přihlásil se advokát Blumentritt sám. Bylo před samým polednem, kdy Held se ubíral právě Starými alejemi po levé straně směrem k Prašné bráně. Nedaleko Kolo-vratské zahrady se za ním ozvalo: „Kam, doktore, kam se ženete —“
„Ach, vy!“ zvolal Held obrátiv se. „Tam!“ a mávl pravicí, ukazuje přes ulici na palác donedávna hrabat Přichovských, nyní majetek velkoobchodníka a vojenského dodavatele Toškána.
„Tam?“ divil se doktor Blumentritt. „Kdo stůně?“
„Starý. Naříká na dech, kašle.“
„To se nastudil v kostelích,“ žertoval advokát, „proč i tam chce podma-závat. To jeho modlení není beztoho nic jiného. Ale, doktore, co kdybyste mu předepsal, aby si dal ustřihnout cop —“
„O, na ten recept by nic nedal. A ostatek byste měli začít vy právníci hubit cop. Zas už panuje a policajtská hůl,“ dodal Held vážněla trpce. Usmál se, když doktor Blumentritt na tato jeho slova dost hlasitě pronesená kvapně se ohlédl vpravo vlevo. Held hned přidal: „Víte-li, doktore, že jste v podezření a já také, my oba. U policie totiž, že jsme jakobíni —“
„Proč?!“ žasl advokát.
„Protože nosíme licousy; toho si policie všímá, o tom vědí, kdo nosí na spáncích vousy, o to se starají, o sekaturu, ale —“
„Ne tak nahlas, doktore,“ chlácholil advokát.
„Tedy o něčem jiném. Prosím vás, jak je se záležitostí paní z Hanoldů?“
„Začali jsme proces.“
„O rozvod.“
„Ano.“
„A co on —“
„Hanold? Je dosud na Votavanech a ta metresa s ním. Chystá se s ní, jak mně řečeno, do lázní. Ach, kavalír!“
„Jak proces —“
„Nebude těžký. Ale té ušlechtilé paní je mně líto.“
„Včera odjela na venkov k hraběnce Bubnové.“
„Vím. Všecko se rozjelo a ještě odjíždí. Víte-li, že také Cornova je z Prahy. Na liteňském zámečku je, u Brechlera. Brechler je také jeho žákem a vděčným, jak patrno. Vzpomněl si a Cornova jistě rád přijal. Jaké tu měl teď živobytí, co on v Praze s tou svou penzičkou, teď, za té drahoty. Jistě tu měl trochu nouze, on, jenž vychoval státu tisíce vzdělanců —“
Za tohoto svého horlení advokát vykročil. Šli kousek.
„Tak se stát odměňuje —“ Blumentritt se náhle zastavil a zvolal:
„Ale, Heldíčku, cožpak nevidíte? Celou cestu čekám a vy nic.“
„Co, prosím vás —“
„Mám takový vzácný nový klobouk a vy si ho nevšimnete ani pohledem. A je to vzácnost!“ Upozorňoval s důrazem, ale usmívaje se.
„No, je nový,“ Held přehlížel advokátův kastorový klobouk, „ale co na něm zvláštního, ledaže je asi hodně drahý.“
„Pětapadesát zlatých jsem za něj dal, musil, pětapadesát zlatých,“ opakoval zlostně, „za tohle, podívejte se —“ Nadzvedl klobouk, takže bylo vidět doktorovo bělostné čelo, odrážející se od ruměných tváří, a všechen účes á la Caracalla, jehož spousta kudrnek byla lehko sivě zaprášena. „To ukazuje —“
„To ukazuje,“ vpadl Held, „že vám není ještě tak zle jako nám u Milosrdných. Pane drahý, tam už je nedostatek všeho. Už i zásoba léků dochází. Jak bude na podzim, až udeří chlad, a pak v zimě, to nikdo neví. Převor už teď láme rukama a vzdychá, jak bude s nemocnicí a kam se poděje s bratřími. Nejmladší fráter chodí bos a druhý ve střevících, z kterých mu prsty lezou. Ř.ku jim, co převor; že prý jen naříká, že nemá na chléb, neřkuli na boty, kdežpak, když jen za podšití bot počítají si ševci dvacet, až pětadvacet zlatých.“
„Vláda by měla špitálu pomoct.“
„Ach, vláda,“ Held mávl s úsměškem rukou. „Zajde-li o několik nebožáků víc, což jim na tom.“ Podal advokátovi ruku a zahnul napravo napříč do alejí, jejichž stínem dostal se na druhou stranu a zašel do paláce někdy hrabat Přichovských. Doktor Blumentritt bral se rovně dále směrem ku Prašné bráně.
Návštěvy u nemocných byly za těch veder velmi namáhavé. A doktor Held, jenž většinu každého dopoledne strávil v nemocnici a měl mnoho pacientů, nepřál si oddechu. Den co den vracel se domů velmi unaven. A ještě ani tu nemíval pokoje. Čekali na něj před domem, v průjezdu v poledne, často i odpoledne, někdy i ráno, když odcházel, pacienti opravdiví, než i takoví, kteří byli víc na kapse neduživí nežli na těle. Drahota, nouze je sem hnala.
Held se jednomu divil: že za celý ten čas nepřišla stará madame Butteauová, tchyně Thámova, nebo že neposlala Jeana, vnoučka svého, syna Betynina. Že stará paní žije, o tom nepochyboval; ale snad se Betyně daří líp a dostává od ní podporu, nebo není v Praze. Tomu asi tak. Že není u Tháma, věděl najisto, poněvadž Paula byla od něho; toto zvěděl od Thámova bratra Karla, „profesora“, s kterým se dosti často potkával, poněvadž Thám Karel bydlil také ve Spálené ulici a nedaleko, v domě U Ježíška. Více však o bratrovi nevěděl, kromě toho, že se dosud potlouká s divadelní společností; ale kde je teď, to nevěděl. Bratr Václav mu již přes rok nepsal. —
Held, vraceje se domů unaven, chmuřil zrak a vyhlížel, kdo na něj zase čeká, nevolají-li ho ještě někam k nemocnému, nestojí-li zas už nějaký prosebník. Jednou podvečer, když přicházel ku svému obydlí, byl zvláště překvapen. Na kraji průjezdu stál staroch ne malý, ale přihnutý, vetchý, hubený, jako věchýtek, v starém klobouce na tři facky, v otřelé kamizole, v nohavicích po kolena, v punčochách bezbarvých a spravovaných, ve střevících sešlapaných, člověk docela starosvětský, jenž zachoval bývalý kroj i v tom, že měl vlasy (byly do běla šedé) v týle zavázané černou mašlí. A košík na ruce.
Stál jako zmoklá slepice, zkroušeně přichoulen; zapadlé oči přizardělých víček se mu přimykaly jako usláblé, a jak vzhledly, byly plaché, pohledu smutného, bázlivého. Chvilkou se ohlédl vpravo vlevo vyhlížeje, a kdykoliv tak hlavu otočil, zableskl se mu v uchu stříbrný cvoček. Lidé chodili kolem ulicí nahoru dolů a nikdo si ho nevšiml. Až Held, na kterého čekal a kterého by byl přehlédl, vložil mu ruku na rameno.
„Ceypku, jsou to oni? Opravdu?“ Doktor se neptal nevrle, nýbrž usmívaje se. Nebylo mu nemilo, že setkal se se starochem.
Ten začal se třást, klobouk smekl, ruku chtěl Heldovi políbit.
„Ale co jich napadá, Ceypku. A kam jdou – snad ne na koupi —“ Held ukázal na košík.
„Rád bych, bože, ale kdepak tenhle čas, milostpane, liběj dovolit, já – bože, poznali mne starého —“ Zardělá obruba víček mu rázem rudě naběhla, a hned vrchem dlaně do očí, aby setřel slzu. „Ach bože, teď nikdo nechce člověka znát, tenhle čas, a milostpán se sám přihlásil – Bože, kdyby tak nebožtík jemnostpán, pan páter Vrba —“
Právě pro toho, že mu starý Ceypek věrně do smrti dosloužil, jej Held rád uviděl. Pozval jej do bytu. Held šel napřed, ale pořád se ohlížel po Ceypkovi a jeho koši. Co s tím košem – Ani teď se od něho nerozloučí. Held věděl, že Ceypek za lepších dob chodil s tím košíkem na koupi, že bez něho z domu nevykročil, třebaže šel jen cibulku koupit nebo trochu soli. A hle, i teď – Ubožák, co by kupoval, zač – koš byl prázdný, ani pírka v něm, ani špetka něčeho do kuchyně.
„Tak co si přejou?“ ptal se Held, když vstoupili do prvního pokoje. „Něco jim schází, mám něco předepsat —“
„Ne, nic, nic, milostpane doktor, děkuju, jsem zdravý, žaludek, všecko – Ale líbej vědět, tenhle čas, je zle; ale,“ začal chvatněji vida, že doktor sahá ochotně do kapsy, „Já, prosím, nechci obtěžovat, nejdu prosit, já, prosím, kdyby si koupili —“ Heldovi se za těch slov mihlo, co by chudák měl na prodej, ale vtom, jak mu připadlo, pověděl: „Snad nějaké knihy po panu páteru Vrbovi —“
„Prosím ne, ty jsem už prodal. Dost nerad, ale když ten pangrot, vědí —“ zasteskl si, „měl jsem dvě stovky, ale z těch mně tím pangrotem ostalo čtyřicet zlatých a z těch jsem leccos zaplatil za nebožtíka jemnostpána, na funus a tak – Pravda, odkázal mně pět stovek, ale tím pangrotem je to jen stovka. Zloději!“ vyrazil v náhlém záchvatu zlosti a rozhořčení, „a z té jsem už padesát zlatých protrávil, když tenhle čas, bože, a druhou padesátku mně —“ Křeč jej chytla v hrdle, ústa se mu zkřivila i celý obličej a víčka zrudla. První slovo, jež vyrazil, bylo v pláči, v křečovém zavzlykání:
„Ukradli —“
Held se pro ten pláč a pro to pohnutí jen stěží dověděl, že Ceypkovi druhou padesátku ukradl jakýsi krajan, kterému dal z milosrdenství nocleh.
„Tak, chudáku, nemají nic, a přece nechtějí nic vzít – Jak, jak bych mohl pomoct —“
„Prosím, líbej snad vědět, já byl dřív dlouhá léta u pana obrštvachtmistra, u pana barona Materny, už je deset let pod drnem, u toho jsem byl kuchařem a hráli jsme taky dueta, už na vojně jsem s ním byl – Ten kdyby tak vstal, teď tenhle čas, v té drahotě, libra masa za zlatku a tenkrát, bože! Za to, co mně pan obrštvachtmistr dával do trhu, co bych teď koupil, nic. Ale tenkrát! A to jsem, prosím, podle knihy vařil, a dobře, jemnostpane doktor. Pan obrštvachtmistr vždycky mně nakazoval: Ceypku, ať je to na repetici, a koření ‚bis‘, prosím, on byl muzikant, tak to tak říkal, jen mandle ne bis, ty on nerad —“
„Tak co, Ceypku —“
„Prosím, já mám po něm krásné hodiny, štokúr se zlacenýma figurkama, verk v pořádku, jako nový, a hrají, čistě hrají, tři kousky, minet a Princeu-ženmarš a z Don Šajna kousek, nebožtík pan obrštvachtmistr, pan baron, vždycky při nich po obědě usínal, když jsem zatáhl za šňůrku a když to tak krásně hrálo, to pěkně usnul – Bože!“ V tom povzdechu vyrazil všechen Ceypkův stesk nad zašlými lepšími časy.
„Tak se chtějí s hodinami rozloučit, Ceypku, a mají je rád —“
„Rád, ale co naplat, tenhle čas, když —“ nedořekl, „když je hlad,“ jen opakoval: „Co naplat. Chtěl jsem je už prodat, ale když – Nerad bych, aby přišly kdoví do jakých rukou. Ale u nich by byly, milostpane, na dobrém místě. Přines bych je, kdyby líbili —“
„Ne, Ceypku, nechci, nekoupím.“ Ceypek se lekl.
„Ale vždyť, milostpane – Já bych je dal lacino – a jsou krásny, tři kousky hrají – Princeužen —“
„Nechci, ne, nechaj si je, jim by se po nich stýskalo. Ale vědí co, aby neřekli, aby se nedostaly do cizích rukou, já jim je budu uplácet. Teď jim něco dám a pak si přijdou vždycky za čtrnáct dní a hodiny mně nechají u sebe, budou je opatrovat; tak se vyrovnáme. Teď dostanou závdavek a první splátku —“
Ceypek se začal třást. Těžko se vypravoval na tuto cestu, dlouho se bránil, protože se nemohl rozloučit s milými hodinami, kteréž měl na památku a kteréž i jej každé odpoledne sladce uspávaly. Už se s nimi v duchu rozžehnal, a pojednou měly mu zase zůstat a pomoc přišla též!
Hnal se po Heldově ruce, aby ji vděčně políbil. Held však nedal a zavedl jej do druhého pokoje, tam že mu zaplatí; vrátil se však hned a prošed prvním pokojem zmizel v kuchyni. Hned odtud přišel a hned opět k Ceypkovi, s nímž se v druhém pokoji chvíli zdržel. Za Heldem přišla do prvního pokoje hospodyně a vzala Ceypkův koš; za chvilku jej opět přinesla a postavila jej, kde dosud stál. Jen zmizela, vykročil z druhého pokoje Ceypek všechen popleten radostí, žehnaje, děkuje. Held se jen usmíval, dychtivě jej pozoruje a čekaje, až zdvihne koš.
Ceypek ve svém radostném vzrušení nezpozoroval hned změny, ale jak zavěsil košík na levici, bezděky jej potěžkal, víko oddělal a nahlédl. Bochník chleba, dva balíčky papírové – Něco v nich – Zapadlé oči Ceypkovy vyjeveně se obrátily po doktoru.
„No starý, něco do kuchyně, trochu mouky a kousek másla, mnoho toho není; na jíšku – ,“ vysvětloval doktor vesele, ale vtom už se musil bránit děkování. „Nic, nic, ani slova, a již jdou, uvařej si polívku. Ať jim jde k duhu. A přijdou zas, jak jsem povídal.“
Ještě ze síně ozýval se Ceypkův hlas, výkřiky úžasu a díků, aby to pánbůh milostpánu doktorovi nastokrát zaplatil. —
Held neměl o paní Hanoldové po všechen ten čas žádných zpráv. Rada Slívka se dosud nevrátil do Prahy a doktor Blumentritt, s kterýmž se podruhé setkal v kavárně u Stavovského divadla, zmínil se za hovoru, že paní z Hanoldů, co je na venkově, nepsala, ostatek co by psala, když pře se počala a nezbývá nežli čekat.
Held v honu svého povolání nevzpomínal, ale když jej pojalo ticho mládeneckého jeho bytu, žil sobě a skoro pokaždé, kdykoliv se vrátil, vyhlédl do zahrady jako jindy, když chtěl uvidět paní Hanoldovou. Teď nemusil se tajit a mohl přistoupit a přistupoval až k samému oknu.
Než dole v staré zahradě bylo jinak nežli donedávna. Obě lípy měnily v korunách barvu, kaštany valem žloutly. Zlaté i hnědé jejich listí poprchávalo již k zemi. Pod stromy ho celé závěje a lavička, na které Lory sedávala, zlatě jím posypána. A nikdo tam. Ticho, prázdno. Veselý hlásek Jeanettin se neozval. Ticho, teskno. Held vzpomínal. Viděl Lory ve smutku oděnou, jak něžně se sklání k Jeanettě, jak s ní hovoří, viděl, jak se za ní obrací, ohlíží, slyšel ji, jak ji volá, viděl ji čtoucí, viděl její hlavu tmavých vlasů v antickém účesu nad knihou pochýlenou, sklopená víčka dlouhých řas, štíhlé bílé hrdlo, půvabný týl – Mihlo se mu, jak zpod víček obrátila tajený pohled od knihy k jeho bytu —
S rozteskněním vzpomínal a v takových chvílích rozšumělo se tóny z chmur jeho duše. Hrával déle nežli jindy fantazie, nálady; často také ozvaly se zpěv Paminy i těžké, ponuré akordy i sladká, nesená melodie podložená triolovým průvodem Beethovenovy sonáty, o kteréž Lory mluvila s nadšením a dojatá. Hrál, jako by jí zase naslouchala, hrával dlouho za soumraku až do večera a s celou duší. Ale teprve když vstal od klavíru a vyhlédl otevřeným oknem do zahrady stopené v přítmí, nad níž kolem se tyčily černé siluety starých barokních domů, uvědomil si, že hrál jen tomu opuštěnému koutu pod stromy. Bylo tam pusto; listí šustělo ze tmy, ani proužek zardělé záře na ně neprokmitl z Lořina bytu. V oknech tma —
Někdy se vytrhl a pokáral se v duchu, co blouzní, zase jako student – Odstoupil, zavřel kvapně okno, nazejtří však opět vyhlížel do ztichlého, tmavého zákoutí staré zahrady a vzpomínal a také očekával. Nevěděl proč, ale tušil, že dostane zprávu, že bude Lory psáti. S jakousi samolibou jistotou očekával její list a čím dál tím jistěji a nedočkavěji. Sám nepsal, nemohl; Lory však mohla, jak počítal, spíše si najiti záminku, kdyby chtěla.
Čekal však nadarmo. Když týdny minuly, byl zklamán a znepokojen. Toužil, aby o Lory něco zvěděl, je-li zdráva, co dělá a vzpomene-li také. Vzdal se naděje, že dojde list, a jen počítal, že Lory snad už přijede, už brzo. Než paní Hanoldová se nevracela jako skoro všichni, kteří meškali na letním bytu. Neměloť léto konce, třebaže již minula dobrá polovice září. Pohoda pořád převzácná; slunečno, jasně, krásně, teplo až horko, takže nebylo divu, že se nikomu nechtělo z venkova ze stínu, z lesů do vyprahlé Prahy, jejíž zdi sálaly jako pec.
V té pohodě bylo cos abnormálního, zvláště když ani počátkem října se neměnila. V zahradách kvetlo kvítí, leckde pučelo nové, svěží listí. Pak teprve všecko rozbujelo, když se strhla bouřka s velikým deštěm, jenž dal půdě hojnou vláhu. Pražané chodili do Kanálské zahrady houfem jako na jaře podívat se na kvetoucí záhony, na nové listí tu a tam rašící, na druhý květ, jenž nebyl vzácností, chodili za brány přesvědčit se, že louky opravdu začínají nanovo prokvétati, chodili do polí u Královské obory hledat v osení chrpy, o kterých slyšeli, že tam kvetou.
Dni horké, noci vlahé až dusné, s neobyčejným světlem. Veliká vlasatice přezařovala od září měsíce noc co noc ostatní nebeská světla a vábila zraky všech. Strach z ní šel a lidé ji úzkostlivě pozorovali, jednotlivě i v houfcích, na prostranstvích, v ulicích, na pláckách i v podstřeší a ulekaně rokovali, že snad není dost na ukrutné drahotě, že uhodí ještě jiná trýzeň.
Vzdělanci, čtenáři novin, třebaže se komety nelekali a obavám pro ni a různým věštbám se pohrdlivě usmívali, očekávali také velké, neblahé události. Doba tak nejistá. V sousedství, v Němcích, znepokojení a tajená zášť proti Francouzům už zjevně propukávající; a nad Francií a Ruskem vyvstávala hrozivá bouře.
V kruzích inteligence mnoho o ní jednali; nejčastěji a nejživěji v kavárně U modrého hroznu proti Stavovskému divadlu, kdež se scházeli herci a zpěváci, četní lékaři, advokáti a profesoři. I důstojnicka uniforma nebyla tu vzácností a cizinci se tu obyčejně také stavovali. Toho času docházelo sem také několik Prušáků v Praze usedlých; z vlasti odešli buď donuceni všemocným vlivem Napoleonovým tak jako jejich ministr Stein, jenž rovněž do Prahy se utekl, nebo dobrovolně se vystěhovali, aby volněji mohli agitovat proti nenáviděnému panství francouzskému.
U Modrého hroznu měli několikero novin, více než kterákoliv jiná pražská kavárna; než listy přece nestačily počtem čtenářstvu, zvláště v poštovní dny, dvakráte za týden, kdy přicházelo mnoho čtenářů na cizozemské noviny, zvláště na Bayreuther Zeitung a Hamburger unparteiische Correspondent, jež přinášely čím dále tím zajímavější a napínavější zprávy.
Všude čekali, jak je ve Francii, co Napoleon, co Rusko, každý dychtil zvědět, polevila-li nevole či dojde-li na meč. Soukromé zprávy z Vídně a z Paříže, jež docházely buď přímo nebo oklikou a již zkalené, přehnané, podpalovaly dychtivost po novinách, zvláště v čas po protestaci carově proti Napoleonovi, když o své vůli zabral Oldenbursko. Vypravovalo se, jak Napoleon hrozí Rusku, že mluví o válečném tažení do Petrohradu a do
Moskvy jako o vyjížďce do Fontainebleau, že se chlubí svými dvèma sty milióny, kteréž má ve sklepě na hotovosti, že se vynáší svými důchody, že má ročně devět set miliónů, ne franků, ale tolarů, jaké loďstvo si může pořídit a jakou má armádu, že je slávou jako zpitý, to že je tak zmámen od míru schónbrunnského, že už úmyslně dráždí Rusko, vyslance ruského že uráží i carovi že hrozí, že jej viní, že prý stahuje vojsko k Němenu —
Koncem léta mluvilo se o vojně skoro jako o jisté. Počátkem října přinesly noviny zprávu, že Rusko se opravdu chystá, všecko vojsko z Finska i z nitra země že táhne do Polska k hranicím a že v srpnu vykonán nový, veliký odvod k vojsku. A jádro Napoleonovy armády bylo připraveno.
Již pověsti o nastávajícím zápase obou obrů vzrušovaly a také úvahy, co z toho zápasu pro sousedstvo. Mluvilo se o Prusku, že nabídlo spolek proti Rusku. U Modrého hroznu a jinde rokovali o tom, hádali se; jedni spílali ministru Hardenberkovi, že je zbabělec, zaprodanec, Stein že by to neudělal, někteří, mnoho jich však nebylo, ministra hájili, že jinak nemohl, že Napoleon hledá příčinu, aby dorazil Prusko a ostatek že Rakousko také nepůjde s Ruskem, ale jistě s Napoleonem, že se jedná o smlouvu, není-li už sjednána a napsána.
Held sledoval všecko to politické vlnění s velikou pozorností, a proto nevynechal, teď, když byl volnější, co paní z Hanoldů meškala na venkově, ani jediného poštovního dne v kavárně U modrého hroznu.
Také druhého pátku toho měsíce října se tam chystal, později však nežli jindy, poněvadž se zdržel návštěvami u nemocných. A ještě, když vykročo-val z domu, přišli pro něj, aby navštívil na Malé Straně v Mostecké ulici onemocnělou paní. Žádost pocházela od vážené rodiny, s kterouž se znal už od studentských let, kdy bydlil na Malé Straně v Ostruhové ulici. S nejstarším synem z té rodiny studoval, s rodinou jeho samou seznámil se před lety o koncertu v sále hostince V lázních a známost ta udržela se až do této chvíle. Šel tedy.
Bylo pod mrakem, ale vlažno. Západ uhasl všechen v popelavých mracích, ani proužek řeřavý se jimi nezardíval. Petřín, Strahov, Hradčany zdvíhaly se do tichého soumraku jako obrovské siluety. Held bez pláště, v tmavém kabátě bral se rychlým krokem. Pospíchalť, aby co nejdříve si odbyl návštěvu a dostal se brzo k Modrému hroznu. Pojednou však musil zarazit.
Bylo na Kamenném mostě.
Lidí přecházelo v tuto podvečerní chvíli pořídku, takže mohl jiti rychlým krokem, ale hlas jej zastavil; zaznéloť od kříže, když k němu docházel, pateticky, zhluboka, napomínavě:
O vos, qui cum Jesu itis, non ite cum Jesuitis!
Říkal to muž v kastoru, ve fraku starého střihu, v úzkých nohavicích do bot, se španihelkou pod paždí, hodně vlasatý, bradu zabořenou v široké kravatě.
„Ach vy, kolego!“ německy zvolal Held, poznav doktora Srnku, s nímž se tak trochu znal a jejž měl jako všichni za podivínského starého mládence. „Co tu děláte?!“
„Co může dělat terrae pondus inutile.“
„Vy?“ Held se usmál. „Cože tak zostra sám na sebe?“
„Máte pravdu,“ přisvědčoval doktor Srnka kousavě, „teď po tom bankrotu jsem také na něco dobrý. Teď mám taky co dělat. A nejvíc teď touhle dobou. Nerozumíte; no nejezdím ve fiakru k nemocným, chodím jenom tady po mostě vzhůru dolů a čekám, až budou volat, že zas někdo životem utěšený a finančním patentem posilněný skočil do vody —“
„Ach ano, tak – Nikdy nebývalo tolik sebevražd. K nám do špitálu —“ Held nedomluvil. Srnka mu skočil do řeči:
„Jinde také. A to všecko má na svědomí pan hrabě Wallis. A slyšeli,“ doktor Srnka začal bezděky po česku, jak se dohřál tou vzpomínkou, „Jak si to předkládá, co řek, jak se trápí, chch – co řek jakoby nic, jako by fajfku vyklepával: Cože naplat, že jinak nemohlo být s tím financpatentem, to že je jako v bitvě: mnoho jich padne, mnoho jich raněných —“ Doktor Srnka mluvil rychleji, rozhorleněji. „Ano, ano, mnoho raněných, mnoho mrtvých —“ A pojednou vybuchl po německu: „Und diese hohnlachende Gewissenslosigkeit fand nicht einmal einen Spuck auf sein Wagenrad zum Lohn —“ Srnka se vyplivl a zase horlil po česku:
„Ano, nikdo mu nepliv ani po kočáru, neřkuli po něm. Oh, to my jen v duchu pliváme a do bláta —“
Held pospíchaje byl jako na trní; a také se lidé již zastavovali a po nich se ohlíželi. Chtěl dále, než doktor Srnka pokračoval v jednom proudu, česky, německy: „Eigentlich wir Mediziner měli bysme panu hraběti poděkovat. Soviel Selbstmorde a tolik šlakem raněných. Oni ve špitále mají taky z toho požehnání.“
„Oh, je zle, milý pane kolego – ale já —“
„Počkají,“ Srnka jej vzal za rukáv. „Podívají se,“ ukázal pravicí na petřínskou stráň černě rozlehlou pod večerním nebem. Vysoko v jejím svahu prokmitlo v tu chvíli zardělé světlo.
„To si ‚stařec z hor‘ rozsvítil,“ dodal doktor Srnka po německu s úsměvem. „Rozsvítil a teď začne rudkou řádit. A je-li pak, prosím vás, když tu katanskou cenzorskou službu provozuje, nahý?“
Held se tomu nápadu zasmál.
„No, vy jste jeho ordinarius —“ dorážel Srnka.
„Jednou jsem u něho byl —“
„A nebyl nahý?“
„Nebyl.“
„Ale chodí prý tam po Petříně ve stráni docela nahý jako Adam. Letos obzvláště, ty horké dni a noci —“
„Ale —“
„Nahý chodí.“
„Jak jsem řekl; ostatně, přesvědčte se,“ štípl Held žertem a již rozmrzen, že nemůže dál.
„Já? Já abych šel k takovému císařskému královskému cenzorovi? Ale kam jdou?“ zeptal se zase po česku. „Na Malou Stranu? Já jich na konec mostu vyprovodím.“
Ten průvod Helda hrubě netěšil; než bylo přece líp jiti nežli stát tu s tím podivou.
Doktor Srnka začal ihned opět o petřínském poustevníkovi, o cenzorovi Berghoferovi, tomu že dobře přezdili „stařec z hor“, hloupí lidé že si myslí, že proto, poněvadž bydlí na vrchu, ve stráni, ale vpravdě že proto, poněvadž je jako ten náčelník tajné sekty v horách libanonských, těch assassinů, který za křižáckých válek dával vraždit a zabíjet, tenhleten že také morduje a zabíjí.
„Ano, zabíjí,“ vyrazil prudčeji, když zahlédl Heldův úsměv, „děti zabíjí, děti, plody lidského ducha; červenou tužkou všechno potírá, hubí a vraždí.“
„Není tak zlý, pane kolego, pokud vím,“ hájil Held, „a jak jsem seznal, je to učený muž, pravý polyhistor. A píše —“
„Ale co píše!“
„I verše.“
„Verše, ale za peníze. Enkomienfabrikant.“ Srnka se ostře uplivl. „Také epigramy píše.
„Všecko,“ přisvědčoval posměšně doktor Srnka. „Všecko, proč ne,“ a dotvrdil citátem z Juvenála: verše ty odříkával rychle, potrhuje při každém slově levicí:
Grammaticus, rhetor, geometres, pictor, aliptes, augur —
„Augur,“ opakoval, nemoha si vzpomenouti na další slovo, jež mu vypadlo z paměti, ale hned mezeru přeskočil a citoval dále:
„– medicus, mágus,“ a vyrazil „omnia novit“, pak posměšně, s opovržením skončil: „Graeculus esuriens —“
Helda to začínalo bavit. Usmál se a náhle se optal: „Mluvili s ním?“
„Nikdá!“
„Co jim udělal?“
„Dítě mně zabil,“ a s trpkým úsměškem sám sobě dodal: „Mé jediné dítě, a v plenkách, v rukopisu —“
„Ach! O čem bylo —“
„O vojsku, pane kolego, o vojsku vůbec a o našem, o císařském zvlášť —“
„Nevím, co napsali, ale pepře tam bylo jistě dost.“
„Bylo. A když mne dopálila knížka, snad ji znají: Abhandlung uber Wúrde, Nutzen, Leiden, und der daher notwendigen liebwerten Achtung für den ganzen Soldatenstand – Umím to zpaměti, jakpak ne!“ Doktor Srnka mluvil zas už německy. „Takové patolízalství, takové nestydaté vychvalování, takové ohavné zamazování všech hanebností, takové prznění pravdy —“ doktor se zas uplivl, „až se mně krev zpěnila. I sedl jsem a napsal jsem proti tomu, tj. popadl jsem zrcadlo, zrcadlo jsem jim nastavil a pravdu pověděl, a tu ten – váš polyhistor a básník, ten stařec z hor vezme rudku a už tekla krev a byl mord. Non imprimatur!“ V tom svém ohni se doktor Srnka po Heldovi ani neobrátil; hleděl přímo před se a zlobivě horlil. Po tom „non imprimatur“ náhle stanul, dotkl se prudce svého kastoru a zkrátka pozdravil: „Dobrou noc.“
Held překvapen se obrátil; chtěl zavolat, ale doktor Srnka byl už zády k němu, rychle kráčeje na druhou stranu a tam dále směrem ku Starému Městu. Held se za ním okamžik díval, jak jde přihrben, vlasatou hlavu v ramenech, bradu skoro celou v nákrčníku a španihelku pod paždí. Myslil na něj, jaký je fanatik pravdy, jak jen mohl pomyslit psáti proti vojsku, dnes, za této vlády, že zapomněl, že již nepanuje císař Josef. —
Doktor Held se nevrátil z Malé Strany tak záhy, jak si rozpočetl. Nemoc mladé měšťanky nebyla sice vážná, ale právě proto se omeškal, tj. její rodina jej zdržela jako dávného známého a přítele. U nich znovu vyslechl, toho dne již potřetí, o roudnické svatbě a slávě, tj. o slavnostech, které se tyto dny odbývaly v Roudnici na zámku o svatbě a po svatbě knížete Auersperga s princeznou Lobkovicovou. Vzali se již před týdnem, ale od té chvíle až do tohoto již dvanáctého dne oslavován jejich sňatek. A ještě nebylo slavnostem konce.
Praha zapomněla na cara i Napoleona a všude mluvili jen o neslýchané slávě roudnické, všude se vyptávali, jak co bylo a co ještě bude. Held tedy toho dne potřetí slyšel o svatbě, jaké kratochvíle byly a jsou na Roudnici, co hostí tam, co vzácné šlechty, jaké hostiny a bály, hony a štvanice, koncerty, turnaje a zase bály, to že oči přecházely, co diamantů a perel a drahého kamení měly šlechtičny, a divadlo jaké bylo a hudba překrásná, že knížecí kapela rozhojněna sezvanými hudebníky a co také zpěváků tam povoláno – Takové svatby že nebylo již na sta let, jistě od časů pánů z Rožmberka.
Když se Held z těch svateb dostal na ulici, byl už večer. Nebe se všecko do temna zaklopilo a vítr pohvizdoval ulicemi, až se třásly zarudlé plameny olejových svítilen na rozích. Na mostě skoro již prázdném bylo vítr ještě více cítit. Než Held se přece zastavil, aby se podíval na petřínskou stráň, vzhůru k Nebozízku. Všecko tam ve tmě utonulé; světélko, na kteréž doktor Srnka prve ukazoval, svítilo dosud. Co „stařec z hor“, ten osamělý mrzout, dělá, „morduje-li“ červenou tužkou cenzorskou nebo skládá-li nějaký pamflet nebo cituplnou báseň, on grammaticus, rhetor, augur, mágus, geometres, aliptes a co všecko je a čím ho Srnka udělal.
Vtom ucítil studenou krůpěj na ruce opřené na zábradlí a hned druhou ve tváři.
Rychleji vykračoval, aby se dostal domů, prve nežli se spustí déšť. Bezděky pomyslil na počasí, teď že konečně nastanou deště, co pak venku, to že Lory také tam nezůstane, že bude musit do Prahy. Jindy v tento čas bývalo už všecko zase v Praze. O paní Hanoldové nadál se, že přijede dřív. A nejela, ani zpráv nebylo od ní, ani o ní. Nepospíchá, nebo co ji tam drží – přemýšlel a takto ne poprvé. Bylo v tom nedočkavosti i touhy víc, nežli si chtěl přiznati.
Do kavárny k Modrému hroznu toho večera již nešel. Za té nepohody, kdy kameny chatrné dlažby počaly se lesknouti mokrem, se mu nechtělo a také bylo již pozdě.
Po večeři sedl ke klavíru a hrál; dlouho však nevydržel. Přistoupil k oknu a vyhlížel do zahrady, v níž vítr po stromech povzdychoval. Stál a díval se jako jindy; pojednou se lekl. Do temna zahrady padlo světlo; zardělý pruh náhle prošlehl a linul se ze dvou oken, z oken Lořina bytu, do koruny staré lípy, do pletiva jejích snětí a haluzí, na její listí valně již prořídlé.
Přijela! Lory se vrátila! Nespustil oči z toho zardělého pruhu, z vyjasněných oken, jako plavec v bouři ze světa. Ve dvou oknech zář; třetí též jí prohlédlo, stín se v něm kmitl – zmizel, a zář za ním; ale v těch dvou zůstala. Přijela? Snad jen chystají byt; ale teď večer, tak pozdě?
Odtrhl se od okna a kvapně šel do předního pokoje, aby odtud zavolal do kuchyně na hospodyni. Nutil se do klidu, co je, že u paní baronky je světlo, že snad upravují pro ni byt, že snad už přijede. Mluvil lhostejně; odpověď však čekal v napětí.
„A ne, milostpane, nic nechystají, kdepak. To paní baronka přijela; baronovic přijeli teď v tu chvíli.“
„Věděli v domě, že dnes přijedou?“
„Ale kdepak, nic, žádný nic nevěděl, zčistajasna přijeli. Povídala haus-mistrová, že jí kuchařka, jako paní baronky, povídala, že nemyslila, že už pojedou z lontu, a najednou paní baronka včera, zničehonic, jako když to na ni sedne, poručila pakovat a pryč, do Prahy a nedala se zdržet; paní hraběnka Bubnová ji nechtěla pustit, a že pojedou spolu, jako s paní hraběnkou, že ona už taky brzo do Prahy, ale paní baronka ne, a do Prahy; a tak je tu.“
Held dále neposlouchal a vrátil se do druhého pokoje a zase k oknu. Byl vzrušen návratem Lořiným i tím, co si vybral z tlachavé řeči, že Lory se pojednou tak rozhodla. Proč? Stalo se něco, či z náhlé tesknoty po Praze?
Stál, oči upřené k oknům, v černu podzimního večera ostře zářícím, vyhlížel v pošetilé, nejasné naději. Ale hned je zase přimkl. Lořina okna zavřena; déšť šuměl, vítr pokviloval, stromy povzdechovaly. Nevlídný říjnový večer, ale Heldovi se pojednou projasnilo v mysli; bylo mu volněji, veseleji.
Sedl ke klavíru, začal; ale zticha hrál a nic určitého. Zamyšleně hrál, pozvukoval, nevěda ustával, až přestal. Maje ruce na klávesách, hleděl před se do prázdna neplně prozářeného světlem svíček, v němž se lesklo sklo černé rytiny se širokým, bílým okrajem v módním empirovém rámu z tmavého dřeva, visící nad klavírem. Hleděl, přemýšlel, co zítra, uvidí-li Lory, má-li tam jít nebo čekat – -Jak se vrátila – A Jeanetta, milé dítě – Uvidí-li ji už zítra, měl-li by ráno zůstat doma a nejít hned pryč —
VI. JEŠTĚ O ZNÁMÝCH I NEZNÁMÝCH. KAPITOLA PONĚKUD TAJEMNÁ
Ale šel, jak obyčejně, jenže se vrátil o jedenácté, kdežto jindy přicházel v poledne a často až po něm. Jak vkročil do prvního pokoje, přistoupil ihned k oknu nahlédnout do zahrady. Nespatřil tam nikoho; cestičky však byly volny, spadlé listí z nich odmeteno a lavička bez šustivého koberce.
Viděl to rád. Že to bylo Lořinou první starostí, pomýšlel, zahrádka především; už tam asi byla a bude zase tam chodit —
V druhém pokoji na stole ve váze kytka, nevelká, ne nádherná, ale přece vzácná, protože svitá ze samého polního kvítí v tento pozdní čas vykvetlého. Že ji snad Lory – Rychle zavolal hospodyni. Dobře tušil. Kytku přinesla malá Jeanetta.
„Kdo s ní přišel?“
„Vychovatelka.“
Jeanetta kytku přinesla, Lory ji poslala. Přišel domů dřív, kdyby snad přece se rozhodl navštívit paní Hanoldovou ještě dnes. Až do této chvíle váhal. Kytka rozhodla. Ihned svlékl kabát a oblékl tmavomodrý frak.
Za chvilku poté stiskl Loře ruku. Byl překvapen jejím vzhledem. Osvěžela venku, byla hezčí, plnější. Oči neutajily toho překvapení a radost ze shledání. I Lory byla jím jako projasněna. Okamžik stáli proti sobě mlčky v blaživém vzrušení. Held začal o Jeanette. Nebyla doma; odešla s vychovatelkou na procházku. Děkoval za kytku.
„Natrhaly jsnu— ji s Jeanettou před samým odjezdem.“
„Ve chvíli odjezdu jste si vzpomněla.“
Upřela na něj mlčky oči. „Teprve v tu chvíli —“ V hlase i úsměvu byla tichá výčitka. Hned však začala o letním pobytu, o zámečku hraběnky Bubnové, o pěkném parku, jak tam krásně, krajina že je půvabná.
„Ale rozvaliny starého hradu jste tam neměla.“
„Jako když jsem bývala u nebožky tety. Pamatoval jste si —“
„Psala jste o nich blouznivě. I na vesnický hřbitov jste tenkrát chodila.“
„Sterbegedankenvoll,“ vpadla a s úsměvem citovala: „Und wählet zum Sitz ein Grab, und beschauet die Kreutze mit dem wehenden Totenkranz. Tenkráte jsem byla okouzlena Höltym, tenkrát, osamělé děvče marně toužící.“ A kvapně dodala: „Teď už žádné myšlení na smrt. Mám Jeanettu – S tou jsem byla nejvíc, skoro celý den. Tak jí tam svědčilo, byla tam blažena; i mně se tam líbilo, ale po Praze se mně často zastesklo. Vzpomínala jsem v samotě, pod stromy, v parku, v tom zrovna svatém tichu letní krajiny a lesa; také co vy tu zkusíte —“ Pozarděla se a kvapně optala se: „Hrával jste —“
„Hrával, každý večer; vám jsem hrál, Mozarta, Beethovena,“ bezděky tlumil hlas, „vaše zamilované skladby, vám —“
„A já poslouchala, sama, v parku nebo na terase. Věděla jsem, že v ty chvíle hrajete.“
„A nevěděla jste, že na vás vzpomínám.“
Vzal ji za ruku. Zalekla se, nevyvinula však své ruky z jeho.
„Tak dlouho jste nejela.“
„Měla jsem tam ještě zůstat, hraběnka mne nechtěla pustit.“ Mluvila ve zjevném neklidu. „Ale rozhodla jsem se pojednou. Musila jsem opět do Prahy —“
„Přec!“ řekl radostně.
Vstala kvapně a řekla tiše, prosebně:
„Pamatujte —“
„Přijela jste a kdy vás opět uvidím?“ povzdechl, jako by její prosby byl neslyšel. „Už snad ani ne na zahradě. Byla tak dlouho opuštěna —“ Nedbal, že se podřekl.
„Zahrada? Na zahradě?“ žasla. „Vždyť vy —“
Z předsíně sem zalehl jadrný hlas. Paní Hanoldová zchmuřila na okamžik čelo.
„Smím vás navštívit?“ zeptal se Held rychle a vida, že se žádosti lekla, dodal: „Rád bych malou Jeanettu uviděl.“
„Přijďte se na ni podívat.“
Komorná vstoupila, hlásíc barona Jeníka z Bratřic. Vešel v tmavém fraku, v přiléhavých nohavicích světlejší barvy, v botách s kopnami, vzpřímeně, ač ne strnulého držení těla.
„Přicházím vysoce váženou sousedku uvítat,“ začal položertem, polovážně, volně, jak bylo dovoleno dávnému příteli domu. „Ach, doktore, vy! Myslil jsem, že budu první, a jak vidím, přicházím pozdě s novinami. S hudebními najisto, to si teprve netroufám: tuto náš znamenitý muzikus doktor —“
„Nevím o žádné zvláštní novině, pane barone.“
„Tak! A – opravdu? O Tomáškovi nic?“
„Že skládá operu. Ale to je už —“
„Známo, dřív, ano, ale že už složil, dokončil tu operu, to je jistě novinkou, i to, že bude ještě letos v prosinci provozována,“ oznamoval horlivě Jeník, jenž se zval paní Hanoldové sousedem, poněvadž bydlil v téže ulici, třebaže dál, blíže k Dobytčímu trhu. Byl potěšen, že svou novinou překvapil i doktora Helda.
„Jak se jmenuje nová opera?“ zeptala se paní Hanoldová.
„Serafina. Ale jen to vím a více nic. Tomášek dělá s tím drahotu, nic nepoví. No, dočkáme se; v prosinci najisto.“
Doktor Held se poručil. Druhého dne touže dobou přišel opět. Malá Jeanetta byla doma. Ale jen se s ní uvítal, jen přisedl proti ní a proti paní Hanoldové, hlásila komorná návštěvu, doktora Blumentritta. Held se dlouho nezdržel tuše najisto, že advokát přišel v záležitosti rozvodu. Odcházel nespokojen. Tak se těšil; nadál se chvíle přátelského hovoru, takové chvíle, jaké bývaly, kdy Lory poprvé ujela z Votavan a meškala u tety, baronky Skronské, v jejím domě v Ječné ulici, kdy kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti prohřívalo jejich hovory, kdy nevzpomínali šerých stínů minulosti a nemyslili na budoucnost.
Held nemluvil s paní Hanoldovou po těchto dvou návštěvách několik dní, jen ji uviděl, dvakráte, v zahradě za vyjasněných odpolední říjnových. Pak uhodil nečas, pršelo, zahrada opuštěná pustla; vítr rval poslední listí jejích stromů a zavál zase stezku i vybledlý trávník.
Samý konec října setkal se Held s paní Hanoldovou ve společnosti u rady Slívky ze Slivic, jenž měl byt v Nových alejích. Přátelská ta společnost, jež se před lety scházívala také v salónu baronky Skronské, bavila se tu jako tenkráte hudbou, hovorem i hrou v karty. Této se obyčejně účastnil rytíř Jeník, baron Stentsch, hraběnka Bubnová, baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein.
Novým členem společnosti byl kanovník Arnold, vážný starý pán silně prošedlých vlasů, duchaplných očí, na věk nápadně svěžích tváří, prokvet-lých pletivem jemných, zardělých žilek, někdy vychovatel nejvyššího purkrabí hraběte Kolovrata, bratra hraběnky Bubnové. Byl milého, uhlazeného chování, učený, měl pěknou výřečnost; mluvil vážně, s jistou však koketní lahodou, debatoval živě, ale vždy s velikou šetrností a zdvořilostí vůči svému protivníkovi.
Rytíř Jeník rád vídal elegantního a k dámám vždy galantního starého kanovníka, poněvadž o něm věděl, že není žádný „liščí jezuvit“, anobrž že je svobodného smýšlení. Ano, přišeptávali si o něm, že byl nebo dosud je členem iluminátského spolku, že jezdíval do Němec do tajných jeho schůzí a tam že se v těch schůzích stýkával s Herderem i s Goethem.
Záhy se dostal do politiky; z jeho hovoru jevil se rozhled velice zkušeného a vzdělaného muže a sálala zášť k Napoleonovi. Nenáviděl ho jako despotu, jenž jmenovitě Německo uvedl v porobu. Uznával jeho génia a vážil i nesmírnou moc, ale vážil i vše, co proti Napoleonovi. Mluvil o boji, který proti němu v Německu vybuchne jistotně, o agitačním díle pruského ministra Steina a pruských emigrantů v Praze.
„Pánové,“ řekl, „pruská vláda musila z rozkazu Napoleonova zrušiti Tugendbund, ale on pro to je a působí, třeba tajně; ale tím víc a vydatněji. Vím to, mám to z jistého pramene, jednoho z nejhorlivějších jeho členů, je tady v Praze, uvedu jej jednou s dovolením, abyste poznali skutečné smýšlení německé a zvláště pruské. Věřte, pánové,“ dodal vroucně, nikoliv však orátorsky, „že okovy nejsou navěky, že nad meč a pouta despotů je silnější právo národa a láska k svobodě —“
Nikdo neodpíral, všichni souhlasili; zvláště baron Stentsch přisvědčoval posledním větám a ještě víc, s radostnou horlivostí bělovlasý rada Slívka, vždy optimista v politických a válečných záležitostech.
Při tabuli osvědčil se starý kanovník jako znalec a labužník; tu starý rytíř Eisenstein zvláště přichvaloval, když kanovník znalecky vykládal o letošním víně, to že je neobyčejná sklizeň, letošní víno, Kometenwein, za světla veliké komety uzrálé, že na léta bude velikou, hledanou vzácností a že hrabě Kaunic, Adolf, Excelence, se již na ně těší.
Jeník z Bratříc se zasmál; mihlť se mu starý hrabě, příbuzný nebožtíka starého kancléře, břichatý, krátkých nohou, hladce oholený, pověstný svými malými ústy, takže stěží mohl vypláznouti jazyk, mihl se mu, jak se mlsně, ale ztěžka oblizuje. Pak, bylo po jídle, se i ostatní zasmáli, když starý kanovník vesele líčil disputaci, kterouž onehdy měl s hrabětem o Schillera.
„‚Amplissime,‘ ptala se mne Excelence, Je-li vám znám ten škribent, jakýsi Schiller?‘
‚Škribent!‘ Hrozím se. Jak můžete, Excelence, zváti tohoto velkého básníka, chloubu Německa, škribentem? Máme od něho klasická dramata, překrásné básně, vypsal třicetiletou válku, i jako historik vyniká.‘ ‚A to je mně čistý historik,‘ vpadl hrabě, ‚když se dopouští takových anachronismů jako v tom Vilému Tellu. Vystupují tam milosrdní bratří a tenkráte žádných nebylo. A jména falšuje! Wallenstein místo Valdstein!‘ A já na to:,Pictoribus, atque poëtis‘ – Hrabě však se nedal, dorážel dál a vytýkal; obzvláště Thekla byla mu velkým proviněním, a koneckonců našeho sporu, že Jeho Excelence rozsoudil: ‚Schiller! Ano, kdyby psal jako Voltaire!‘ A tu jsem už Schillera dále nehájil.“
Held v tu chvíli stál stranou u okna s paní z Hanoldů, toho večera poprvé s ní sám. Dříve nemohli sami spolu promluvit pro společnost a také jako by se ostýchali a sebe se báli. Teď mluvili o Jeanettě a kdy bude zase společnost, tu u rady Slívky a později u hraběnky Bubnové. Počítali, aniž se přiznali, kdy se zas uvidí. Chtěli se navzájem sobě vyhýbat a těšili se, že se opět sejdou, chtěli sobě se vzdalovat, a přece se k sobě blížili..
Na okamžik se paní z Hanoldů zamlčela a hleděla na Helda. Zdálo se mu, že se o něco rozhoduje, jako by mu chtěla něco říci, a začala na jeho překvapení:
„Onehdy mne navštívil doktor Blumentritt.“
„Nepřinesl asi nic milého.“
„Přišel v záležitosti rozvodu.“
Naráz se odmlčela a nedomluvila, neboť mířili k nim starý baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein, oba v černých punčochách a střevících. Zastavili se u nich, protože baron Ehrenburg přišel pro svědectví doktora Helda, aby dotvrdil, že ve Spálené ulici se usadili tajemní obyvatelé, pán s dámou, cizinci, a s děťátkem chlapečkem; ten pán že jest jen jako strážce a jako němý, že slova nepromluví, že hlídá tu malou rodinu, že všecko sic obstarává a platí, ale nic nemluví, a ta paní že je Francouzka, ví-li o nich doktor, a že tomu jistě tak —
„Ano,“ přisvědčil Held, „Francouzka, madame Dupasquierová.“
„Viděl jste ji? Viděl? Mluvil jste s ní?“ ptali se dychtivě staří páni jeden přes druhého.
„Viděl, ano, a mluvil jsem s ní. Zavolali mne k tomu dítěti, když ochura-vělo.“
„Tak, tak – a kde bydlí?“ ptal se rytíř Eisenstein. „Nad trinitárským kostelem, ten starý dům.“
„Vždyť jsem povídal,“ baron Ehrenburg do toho. „A pane doktore, není-li to lékařské tajemství, a proč by bylo – Co ten chlapeček, jak se jmenuje —“
„Leon, pane barone.“
„Leon!“ opakoval baron, „Leon, ach!“ Trhl sebou, jak mu pojednou myslí zablesklo. „Leon, to by snad bylo —“
„Tuším, co myslíte, pane barone,“ vpadl Held usmívaje se. „Ano, ano, alespoň poloviční Napoleon.“
„Jak to, jak to?“ ptal se dychtivě rytíř Eisenstein hned nechápaje a baron mu horlivě vykládal:
„Jak to pan doktor povídá. Napoleon – a poloviční je Leon. Slyšíte? Co jsem řekl? A nechtěl jste věřit; co jsem řekl! Povídá se, a je v tom vůbec něco záhadného. To všecko je tajemství. Francouzka, nemluvný muž, ne, muž ne, ale strážce, němý hlídač. Ten není otcem toho dítěte, toho Leona, viďte, pane doktore.“
„Manželé to jistě nejsou.“
„Je ta madame hezká?“ ptal se mlsně rytíř Eisenstein.
„Velmi hezká.“
„Mladá?“
„Nejlepších let.“
„A ten —“
„Ten její společník? Asi čtyřicátník nebo něco starší. Víc o něm nevím; jenom to, že pořád stál v pozadí, mlčky, to se ví, a pak že mně platil, a to samými louisdory.“
Starší páni, jejichž zvědavost ještě víc podrážděna, žasli. Baron Ehrenburg obracel se k rytíři Eisensteinovi opakuje: „Vidíte?“ a pojednou.se optal Helda, komu je ten chlapeček podoben.
„Tomu nemluvnému strážci, od něhož jsem neuslyšel ani slova, jistě ne.
docela ne. Ale,“ doktor mluvil naoko vážně, „mně by se zdálo, že jako Leon a Napoleon —“
„Vidíte? Hlele, co jsem říkal,“ vpadl vítězně baron Ehrenburg, „to jsem také slyšel. To že je podoba, ale nápadná podoba – celý Napoleon! Tadyhle doktor je téhož mínění.“
„Ale pane barone,“ ohrazoval se Held vida, že se baron bude dovolávati jeho žertem prohozeného mínění, a chtěl obrátit řeč. Nebylo však možná. Ano musil znovu vypravovat o svých vizitách v tajemné domácnosti u madame Dupasquierové, neboť ostatní společnost, přivábená živým hovorem starých pánů, seskupila se kolem nich.
Helda to netěšilo. Hovor s Lory tak přerušen a již nadobro, neboť čilé jednání o tajemném dítěti, o němž baron Ehrenburg najisto tvrdil, ačkoliv ho nikdy neviděl, že je podobno Napoleonovi, se protáhlo. Held byl z toho až mrzut a v duchu se zlobil na oba staré, zvědavé šlechtice. Je oba vzrušovala neobyčejná zvědavost, jej živé účastenství. Lory začala o doktoru Blumentrittovi, zmínila se o rozvodu; chtěla se mu s něčím svěřit. Něco se stalo, něco ji asi tíží. Snad už nebude možná, aby mu to tady řekla. A jiti s tou nejistotou domů —
Hleděl se vybavit z kroužku, hledal příležitost, aby s Lory samotnou mohl promluví ti. Podařilo se mu konečně, když páni se chystali ke stolku na karty; v tu chvíli byla paní Hanoldová na odchodu. Chvatně k ní přistoupil, když zahlédl, že na okamžik osaměla.
„Něco se stalo?“ zeptal se rychle, s účastenstvím.
„Přijede z Votavan.“
Nejmenovala kdo; nechtěla ani vyslovit, že její muž. „Sem do Prahy k soudu?“
„Ne, chce jednat soukromě, aby nedošlo na soudní řízení.“
„Vy se s ním sejdete! A co – oč chce jednat —“ Held se lekl, jak se mu kmitlo, že Hanold snad by chtěl, aby se Lory k němu vrátila. „Snad o smíru —“
„Ne, jaký smír!“ – Její něžný obličej se zchmuřil a oči ztemněly tvrdostí a pohrdáním, že Held až užasl. „Nesejdu se s ním, nechci. Doktor Blumen-tritt jedná za mne. Hanold nebrání se rozvodu, jak mi doktor řekl. Ale – jde o Jeanettu.“
„Jak!“
„Kdyby ji chtěl —“
„Nemůže.“
„Teď nemůže, ale až by jí bylo sedm let, měl by na ni právo.“
„Jak by se mohl odvážit?“
„On, on! Ale ať ji žádá, nedám jí, nedám. Ale již to pomyšlení, že by ji požadoval, že by si ji vymiňoval, že by Jeanetta měla jít k němu – k němu – Ne!“ okamžik se odmlčela. Pak začala temněji: „Mám starost – Oh, od té chvíle, ty dni, co vím o nastávajícím jednání, nemám klidu —“
„Do sedmého roku Jeanettina ještě dost dlouho a pak by soud měl také slovo. Nestrachujte se,“ těšil, vřele povzbuzoval Held; a pojednou žádal: „Povíte mně, prosím vás, hned jak bude rozhodnuto —“
„Ano, povím. Děkuju vám. Ale již musím, hraběnka jde.“ Podala mu ruku, kterouž vřele políbil. Obrátil se do pokoje, kdež hráli v karty, přistoupil ke stolu, díval se jakoby na hru, ale neviděl nic; hleděl zamyšlený, roztržitě.
Slyšel smích, tlumené povzdechy nad nedobrou kartou; baron Ehrenburg prohrávaje ulehčoval si svým obvyklým: „Wervmöcht das glauben —“ a starý jeho druh, rytíř Eisenstein, po česku, jako vždycky v takové situaci: „Šibeniční karta!“
Rytíř Jeník se smál, že ta osma, ta osma – Held ani retem nehnul, ani slova nepromluvil. Tíseň jej tu svírala a byl by nejraději hned odešel.
Chvíle se jen plížily. Myslil, kdožvíjak tu dlouho, a všichni se divili, že chce již odejít.
Novými alejemi pospíchal, ale ve Spálené ulici před domem U zlaté hvězdy se zastavil, hledě do oken Lořina bytu, do jeho části obrácené do ulice. V jednom okně mátožná zář, z hloubi pokoje; jistě tam sedí Lory u spící Jeanetty —
Hospodyně ráno oznámila Heldovi, že tu byl včera odpoledne zase ten student, ten, kterýž se dopoledne ptal po milostpánovi. Held mávl mrzutě rukou; tušil najisto, že to zase nějaká prosba. Když se vrátil po poledni, hlásila hospodyně, že tu ten student opět byl a že se po panu doktorovi sháněl a vyptával, kdy přijde domů.
„Měla jste říci, že nevíte —“
„Taky jsem, prosím, řekla. Tak odešel, ale nějak zarmouceně, ale vrátil se a žádal, abych odevzdala tu to psaní.“
Held psaní vzal, nemínil však je ihned čisti; jen na adresu pohleděl. Byla francouzská a psaná rukou nějak povědomou. Proto rozlomil pečeť. Psaní české – Podepsán: F. L. Věk. Ach, že ten student jest jeho syn. Četl. Ano, jeho syn. Ale petice přec, a ne snadná v tento čas, a ne vzácná. Co už jich slyšel, co jich přečetl! Psaní však neodhodil; zavolal hospodyni a poručil jí:
„Přijde-li ten student, ten, co to psaní přinesl, pusťte ho. Musím s ním mluvit.“
VII. MLADÝ VĚK SE V PRAZE UCHYTÍ
Mladý Věk, vypravuje se z domova, mínil, že pojede jenom až do Hradec Králové, odtud že se vypraví pěšky do Prahy. Než v Hradci naskytla se mu volná příležitost, jejíž vozataj vzal jej za malé spropitné k sobě na kozlík. V Chlumci zůstal na noc v laciné hospůdce. Spal na podlaze, na slámě, zato však zaplatil jen dva krejcary.
Časně ráno vydal se na další cestu pěšky s holí v jedné, s uzlíkem v druhé ruce. Bylo chladno. Šlo se mu dobře, zvláště když také hlavní silnice poskytovala mnoho nového jeho očím, nového a rozmanitého, nekonečná, široká silnice, ozývající se rachotem nejrozmanitějších povozů, pošty, diligencí, dostavníků, vysoko naložených vozů formanských, oživovaná jezdci, pocestnými, pěšími, kramáři, krosnaři, olejkáři, trakařníky, rozmanitá velkými zájezdními hospodami, z nichž se ozývaly housle, harfa nebo cimbál potulných šumařů.
Docházeje k Brodu, již skoro za tmy, a pak v Brodě samém živě vzpomínal na dobřanského faráře, jak se tu před lety jako chudý student také do Prahy mířící setkal s páterem Vrbou a jak tady v Brodě dostalo se mu první podpory a pomoci. Mladému Věkovi nic zvláštního se tu nepřihodilo.
Přenocoval v nevelké hospodě na náměstí. Ráno nevyrazil příliš záhy, poněvadž už neměl tak hrubý kus cesty před sebou a poněvadž po včerejší dlouhé pouti jej bolely nohy.
Pohoda toho dne mu již tak nepřála. Bylo sychravo, pod mrakem a vítr ostře pohvizdoval. Šlo se tíž, a pustá pole, ouhory, všecka jednotvárná krajina neobveselila. Tíživě dojímala mysl teskností sklíčenou. To teskno přišlo pojednou a nespustilo se studenta osaměle kráčejícího. Poprvé pocítil starost a divný strach z Prahy, jak tam pochodí. Málo odpočíval, hospody míjel, aby zachránil svůj pokládek co možná celý.
Po dosavadní jednotvárné pouti rád uviděl za Brodem les Fidrholec. Zbarvené stromy, zlaté břízy, bronzové duby, třeba nezjasněné sluncem, byly pestrou oázou v bezbarevnosti vymořené krajiny pod šedými, jednotvárnými nebesy. Ale v tom lese jej pokropily první krůpěje dešťové; když se dostal z lesa na volnou silnici, už hustě mžilo.
Hůl strčil pod paždí, uzlík schoval pod plášť, jejž přidržoval k tělu, a kráčel rychleji, aby se dostal někam do vsi nebo do zájezdné hospody prve, nežli se prudko rozprší. Sotvakoho potkal; před ním, za ním nešel nikdo. Až pak zaslechl rachot kol.
Zastavil se, ohlédl; připadlo mu, že by se mohl svézt. Uviděl fasuněk rychle se blížící. Spřežení bujných, mladých hnědáků běželo klusem ve voze s bělavou plachtou. Hlasy se ozývaly z vozu, veselé hlasy. Mladý Věk zahlédl jen kočího; jak dojeli, vychýlila se za kočím hlava mladého muže. Jen vyhlédl a zas už zmizel. Jeli, rychle přejeli, takže mladý Věk nemohl na ně ani zavolat, zeptat se, zdali by si nemohl k nim přisednout. Mrzel se. Co by jim bylo ublížilo, kdyby jej byli vzali na vůz; místa tam je jistě dost. Neochotní, nechají jej klusat v dešti.
Hleděl za vozem, jehož bělavá plachta, měnící barvu mokrem, rychle mizela v Šedu. Pojednou však povoz zarazil a stál. Kdosi se z něho vychyloval a kýval na Václava rukou, jakož kočí tak činil bičem. Václav se dal do klusu. Zardělý, v mokrém plášti stanul u vozu. Za kočím vychýlil se zase ten mladý muž v kastorovém klobouku, v modrém polizonu a řekl:
„Jsou student?“
Václav zkrátka pověděl, kdo je, kam jde.
„Tak honem, pane kolego, na vůz, svezou se s námi, honem.“
Mžiknutím ocitl se mladý Věk ve voze. Pod plachtou bylo za deště dosti šero, ale na první pohled seznal, že je v studentské výpravě do Prahy. Vůz studenty skoro plný a plno truhel a peřin v mohutných uzlech. Výprava jela z Chlumce; povoz panský, ze dvora. Chlumecký vrchní jej půjčil, aby chlumečtí studiózové dostali se pohodlně do Prahy.
Nejstarší z nich, ten v kastorovém klobouce a modrém polizonu, medik Klicpera, vesele je představoval:
„Tenhle tu,“ ukázal na drobného mladíka kvetoucích tváří a čilých, hnědých oček, v nichž jen hrálo veselostí, „to je Francek Pacáků, filosofus, a tihle dva knoti,“ ukázal na dva studentíky v kabátech hodně venkovského střihu a v stejných čepicích se štítem vespod zeleným, „jsou fratres germani, vlastní bratři, oba primae clasis kandidáti, Josefus Nejedlý a tenhle Johanes Nejedlý, Nejedlý Jan; ale ještě nespisuje,“ dodal žertovně, „a tenhleten,“ ukázal do pozadí na mladíka, jenž sedě na prkénku napříč fasuňku provazy upevněném, zády se opíral o uzle strakatých peřin, „to je nastávající poeta, můj bratr Václav.“
Mladý Věk se skoro lekl, když mladší Klicpera vstal. Nastávající poeta a takový habán! Jonák jako hora, ramenatý, s ouplňkovými tvářemi pěkně růžovými, modrých očí a tmavých, hustých vlasů.
Všichni ve voze viděli se poprvé, ale za chvíli se sblížili, jako by se již dávno znali. Byli mladí, byli studenti, jeli za stejným cílem. Věk pověděl o sobě a pověděl také, že jede poprvé do Prahy, že má starost především o byt. Chlumečtí už byt měli na Linhartském plácku, ale tam už nebylo místa. Radili Václavovi, aby si něco našel poblíže Karolina, aby neměl daleko do koleje, a tam že najde, tam že je kvartýrů dost.
„Tam budou mít taky blízko do divadla,“ přidal filosof Pacák.
V divadle uvázli. Chlumečtí všichni zrovna oživli až na ty dva malé, kteří seděli jako bukáči a před se hleděli.
Medik Klicpera těšil se už zase na Bayera, to že je podívaná, jeho Max Piccolomini nebo Hamlet.
„A jeho Tell!“ vpadl Pacák nadšeně.
Mladší Klicpera se usmíval, ale ne tomu, o čem mluvili, nýbrž něčemu, nač asi myslil, až pojednou řekl klidně, ale s tím úsměvem:
„Copak to, ale Liebich! Ten to umí, to je opravdivé, ten umí figury postavit —“
Pražští studenti se rozhovořili o slavném herci a toho času řediteli Stavovského divadla a o divadle. Věk jen poslouchal; ale aby pořád nemlčel, prohodil za vhodné chvíle, že viděl Tháma hrát a že s ním také mluvil.
Hned měl všechny tři, a nejvíce Klicperu medika, hned nechali pražského divadla a dotazovali se na nešťastného spisovatele a herce, jejž znali z pověsti i z tištěných jeho knih, z divadelních kusů i ze sbírky veršovnické.
Věk pověděl, jak se s Thámem setkal v Litomyšli, že je Thám dobrý přítel jeho otce, ten že mnoho o něm vypravoval a o českém divadle v Boudě na Koňském trhu, když tam byl Thám ještě v plném květu, tam že se s ním pantáta seznámil a s jinými českými herci.
„S Majobrem taky?“ zeptal se mladší Klicpera.
„Taky.“
„Toho taky dobře znám, ó pane, dobře —“ dodal mladý Klicpera s humorem. „U toho jsem zas já vystoupil, letos, když jsem dělal examen.“
„On je profesorem?“
„Je, už léta; když nechal divadla, šel ke škole.“
„A toho měli?“
„Letošní druhý semestr, v syntaxi. Já v prvním semestru jsem byl v gramatice privatista, no a na konci toho semestru jsem dělal zkoušku do syntaxe.“
„Tedy hned dvě třídy zajeden rok!“ zvolal Věk s uznáním.
„Ale na Majobrovi už není vidět, že vystupoval na divadle,“ zamlouval mladší Klicpera, „že taky zpíval a hrával veselé role. Teď jen gramatičku, pořád gramatičku. Ale ta mu neslouží; chudák, nějak schází —“
Medik Klicpera vytáhl dýmku a filosof Pacák také. Nacpali, zakřesali, a usadivše se vpředu, začali chutě dýmat… Déšť padal už jen drobně, ale hustě a tiše bubnoval o prosáklou plachtu nad nimi. Byli v suchu, za větrem; dobře se jim sedělo a povídalo.
Mladý Věk, který zpočátku skoro jen poslouchal, měl nyní na chvíli sólo, jak z Tháma, Majobra a „boudy“ došla také zmínka o Zieglerovi. Nadhodil, pověděl něco z toho, co od něho slyšel za svých dobřanských návštěv, o Dobrovském, o nebožtíku Krameriovi, jeho Expedici, o Pelclovi. Pražští studenti nevěděli o nich tolik jako on: rádi poslouchali a dotazovali se.
Ten hovor jako by všechny zahřál a rozehřál, potěšil a přiblížil. Seznali, že jsou všichni čtenáři českých knih a vlastenci; chlumečtí vzpomněli také kolegů stejného smýšlení. Věk několikrát uslyšel jména: Svoboda, Chmela, Hanka. O tomto mluvil medik Klicpera s jakýmsi obdivem, co bylo v Hradci, on že Hanku zná už z Hradce, kdež byli v stejnou dobu na gymnasiu, co bylo hluku a povídání, že Hanka odvádí jen české úkoly, česky psané, a že to po něm i jiní zkusili, a první on, Klicpera, medik.
„On pravda,“ dodal, „nebyl už žádné klouče, když přišel na gymnasium. To mu bylo šestnáct let. Do té doby pomáhal doma a stádo pásl —“
„A proto jsme ho vzali v Praze do řemeslnického cechu,“ vesele vpadl mladší Klicpera.
Teprve teď vyrozuměl Václav, proč tento dlouhý poeta, kvintán, s ním stejného věku, je tak pozadu ve studiích, že byl doma na krejčovině, pak že se učil řeznictví; ještě o jiném „řemeslníku“ uslyšel, o Chmelovi, vyučeném tkalci, nyní studentovi, ten že je také náramný český čtenář, až mu to někdy notně oslazuje strýc kapucín, ten že je v Praze kuchařem u kapucínů na Hradčanech.
Mladému Věkovi přibývalo tak hned kolik známostí, prve nežli zhlédl Prahu. Za těch hovorů pořád měl dvě otázky na jazyku; přednesl je však teprve, když už skoro dojížděl. Nejprve na profesora Nejedlého, Jana, se optal.
„O to je velký pán, jemnostpán, bohatý člověk!“ zvolal Pacák filosof.
„Mám k němu psaní, rekomandací —“
„Dostanou-li se k němu.“
Václav se zarazil a zeptal se nejisté:
„A což doktor Held —“
„Held?“ zvolal Klicpera medik. „Ó ten je, pane, in arte medicína chlapík. Také má praxi po celé Praze, a jakou! Samé panstvo. Ale na chudé je prý hodný, oučinlivý.“
Nikde se již nestavili, u žádné hospody. Jeli v jednom kuse a hovor skoro ani na chvilku neztíchl a divně přeskakoval. O drahotě jednali, o kolejném a zas o divadle, zas o herci Bayerovi, toho že Věk snadno pozná, že jej uvidí u Karolina, to že Bayer schválně se tudy prochází a ukazuje se studentům, když má před velikou rolí: také o Svobodovi, komikovi, uslyšel, kterého Klicpera medik viděl hrát a o kterém Václavovi doma otec někdy vypravoval, o jeho Honzovi Kolohnátovi z Přelouče, o jeho kouscích, a jaká míval extempore.
Zatím oba „bukači“, oba Nejedlí, primáni, sedíce na truhle, svalili se na uzel peřin v jejich zádech a usnuli. Neprobudili se, až když vůz zarazil v Poříčské bráně, obsazené vojenskou i policejní hlídkou. Mladý Věk musil jako všichni cestující udati jméno, stav, proč jede do Prahy a kde bude bytem. Za ten udal zatím Zlatého bažanta. Do vozu již nesedli, když jej ouředně prohlédli, přičemž chlumečtí studenti utajili zabitou kachnu a dvě kuřata, jež vezli své kvartýrské.
Věk šel s ostatními vedle vozu a přestal skoro hovořit. Hluk a šum velkého města, hemžení blátivé ulice, rachot vozů, pokřiky, spěch lidí, to vše na první chvíli zarazilo všechen hovor. Hleděl vpravo vlevo, na domy, na lidi, a nežli se nadál, zastavili se jeho společníci.
„Tak tuhle je Zlatý bažant.“
Chlumečtí se zkrátka rozloučili; že se brzo zas uvidí, dodal Klicpera medik, jistě při instalaci rektorově, kteráž bude za několik dní.
Zašli, jejich povoz zmizel mezi ostatními dále v ulici. Václav ještě stál, kdež se rozešli. „Tak to je Praha,“ pomyslil; byl zklamán. Jinak si ji představoval, jmenovitě ve chvíli, až bude dojíždět, až ji poprvé uvidí velkou, vznešenou s královským Hradem. Ale tak jí neuviděl, a když v ní samé stanul, zdála se mu v tom kalném osvětlení podzimního dne, v zamžení drobného deště nevlídná, nečistá, tuze blátivá.
Zlatý bažant, v jehož nádvoří stálo několik formanských i selských povozů, nijak nevytrhl Václava z toho zklamání. Ale nehrubě čistá ta hospoda s pavlačemi kolem nádvoří měla pro něj alespoň půvab vzpomínek. Tolik o ní doma slýchal, pantáta sem chodil už jako vokalista, za starým Šulcem, formanem, odtud si odnesl ty osudné koláče, tu pak i jako kupec býval bytem. Vrchní podomek se na něj dobře pamatoval, a proto byl k mladému Věkovi vlídnější a ochotnější. Bez rozmýšlení nabídl mu postel, když Václav začal o noclehu, a oznámil, že truhla Václavova tu již je, že mu ji dá k posteli přinésti.
Zatím už šero přišlo. Na dvoře prokmitovalo zarudlé světlo olejové svítilny; chudým pruhem padalo na mokré, zablácené dláždění a ztrácelo se v černu mezi formanskými vozy bělavých plachet. V hospodské místnosti, kamž Václav zašel, aby sečkal, co zatím bude mu komůrka upravena, již také svítili. Na stolech zeleně natřených tabulí, bez ubrusů, hořely lojové svíčky skoro všecky v dřevěných svícnech s fidibusy. Stoly skoro všecky už zasednuty.
V koutě vpravo ode dveří starý harfeník a mladý houslista a při nich divný mužík hlavatý, štětinatých vlasů, široké opičí huby, nemladý, se strniskem po tvářích a bradě, vyvalených bledě modrých očí; na toho od sousedních stolů přes tu chvíli pokřikli: „Tomášku!“ Pokaždé se obrátil a pokaždé škubal sebou a začal i koktavě nadávat – ale nežli slovo vyrazil, vykoktal, což se mu za to nasmáli!
Mladý Věk zasedl za stůl na druhém konci v koutě. Odtud na šumaře a na Tomáška neviděl. Vyšeptalá ta hudba, nesoucí se prostorou plnou kouře – mužští všichni kouřili z dýmek – tesklivě ovanula mladého Věka. V té místnosti a společnosti, večer, o samotě a v jistém zklamání nebylo mu volno.
Ale jedno neshledal do té chvíle, co čekal; Praha se mu nezdála tak německou, jak dle líčení otcova i dle vypravování faráře Zieglera očekával.
Všude dosud slyšel česky, a převahou, na ulici, ve bráně i tady v hospodě. Nepomyslil, že venku byl lid a tu u stolu řemeslníci, sprostší sousedé, kramáři, venkované, a že panstva, inteligence dosud neseznal. Než i tu zahlaholila na chvíli němčina, když pojednou vstoupil nevelký, suchý človíček v obnošeném fraku perníkové barvy, v bílém šátku na krku, ošumělý kastor v ruce, všechen dost sešlý, ale pečlivě učesaných vlasů žluté barvy, hladce oholený, uvadlý, asi padesátník. V pravé, ve které držel klobouk, měl rukavičky, také usmolené, a v levé starou hůl s černým střapečkem.
Vstoupil sebevědomě, bradu vzhůru, prsa vypjata, a rozhlížel se, jako by celý Zlatý bažant byl jeho. V té póze on malý, hubený, ošumělý, škvrklý, nápadně žlutých vlasů byl k smíchu. Kolem se pošťuchovali, pošklebně se po mužíkovi ohlíželi a od toho, od onoho stolu se ozvalo:
„Ach, Herr Baron!“
„Herr Baron!“
Tu tam také vstávali jakoby v reverenci a i se mu ukláněli a s úsměškem nehrubě tajeným zvali: „Bitte, Herr Baron!“
„Wollen nur weiter spazieren —“
Vtom na pokyn nějakého tlustého, zarudlého souseda spustily housle i harfa tuš. Všechno vstávalo, všechno dělalo poklony; „pan baron“ uklá-něl se důstojně vpravo vlevo, bradu vzhůru, divže nenastrčil ruku k líbání. Pojednou, když intráda dozněla, vykřikl kdosi z kouta:
„Baron Stroh!“
Toto jediné slovo rázem zchladilo sebevědomí „pana barona“ a podpálilo v něm zlost. Otočil se po koutě, odkudž ten pokřik vyrazil, a začal po německu, ale silně koktavě:
„S s-sss-sssie gg-ge-mei-ner —“
Vtom jej bodlo z druhé strany. Od jiného stolu vzkřikli: „Baron Stroh! Stroh!“ Jen se tam div neprskaje otočil, koktavě hroze a laje po německu, už zase „Stroh!“ přiletělo z kouta, kdež seděli šumaři a hlavatý Tomášek v divné krátké kamizole, v nohavicích po kolena a v punčochách. Ale ani on, ani šumaři tak nevykřikli. Než „baron Stroh“, jenž koktavého Tomáška nemohl ani cítit, rózčepejřený jako kohout, zlostí všechen rudý, hnal se do šumařského kouta a jako krahujec popadl Tomáška, o němž myslil, že pokřikoval; dal se do něho česky, zapomenuv v tom vzteku na své „baronství“, pro kteréž němčil. Zavalitý, krátký, hlavatý Tomášek začal se bránit; oba jako dva kohouti vyrazili doprostřed prostorné jizby. Doráželi na sebe koktavě, sápali se a křičeli. U stolů všichni se rozchechtali a zrovna se řehtali, až se zarudlé plameny lojových svíček třásly.
U Zlatého bažanta se v tu chvíli podařilo, co se vždycky nepodařilo, i když zbujná společnost hospodská o to se i dost a dost přičiňovala, že obě figurky ubohé, po Praze, po hospodách známé, do sebe se krutě daly.
Ani Václav, ač mu nebylo po chuti, jak prve oba tak dráždili, neubránil se smíchu, zvláště když hubený „baron Stroh“ před hlavatým Tomáškem začal ustupovat, když všechen už od sebe se před ním uplivl a pak se bleskem otočil a za řehotu celé hospody ven vyrazil.
Václav pak také pospíchal. Když přišel k vrchnímu podomkovi, byly už komůrka a lože připraveny. Byl rád, že zůstane sám. Ihned ulehl, aby se zahřál v peřinách. Nebyloť kamen v jizbici a zevšad čišelo sychravo říjnového deštivého večera. Zahrabav se, vzpomínal na domov; ale nedlouho. Záhy usnul a spal tvrdě celou noc.
Záhy ráno vydal se na výzkumnou cestu, obhlédnout Prahu, především však najít si byt. Na radu bratří Klicperů, aby si jej vybral poblíže university, nezapomněl. Proto nejprve zamířil podívat se na staroslavné Karolinum. Ráno nebylo pěkné. V noci přestalo sice pršet, ale za jitra se nevyjasnilo, zvláště v ulicích a uličkách Starého Města; dostal se do nich, když prošel klenutím Prašné brány, tenkrát ubohé, otlučené, s vysokou prejzovou střechou.
Temná průčelí starých domů ztrácela se rozplývavě ve výši, v zahnědle kalném vzduchu. Tam se Václav nedíval, nýbrž ulicemi, jejichž dláždění se lesklo vlhkem a blátem, po spodcích domů, po jejich tmavých dveřích s těžkými klepadly, leckde ještě jako zabedněných, do hlubokých, šerých průjezdů, při jejichž krajích baby ve velkých čepcích prodávaly tu pučálku, tam boží dar; divil se těm sklepením, za jejichž černém prosvitalo, jako by se tam zabřeskovalo, to od proužku nebe nad nádvořím udušeným divnými, tmavými přístavky špinavými.
Mladý Věk se všude díval po dveřích, nezahělá-li se na některých cedule oznamující, že v tom domě možná najmouti byt. Za tím účelem chodil, ale také přitom bloudil. Místo ke Karolinu dostal se na Staroměstské náměstí, kdež postál u radnice, u tichého, zkaženého orloje; chtěl se zase vrátit, zašel však do Železné ulice a ocitl se tam, kam chtěl, u Karlovy koleje, a poznal také Stavovské divadlo. Ale ani kolej ani divadlo ho neulákaly. Nezdržel se, poněvadž chtěl a musil míti, jak si umínil, ještě dopoledne byt; také ještě dopoledne hodlal dojít ke křížovníkům, odevzdat převorovi list dobřanského faráře.
Nešlo však tak rychle, jak si myslil a přál. Zapadl do hemžení a ruchu Královské třídy a Uhelného trhu, a tu mu zvědavost zdržovala krok, aniž pozoroval. Viděl tolik nového, kotce a krámy kolem dlouhého stavení hnědočervené, prejzové střechy. Vynášeli z něho sbalenou dekoraci, kulisy, malované stromy a skály. V krámcích podél toho stavení kotce a boudy natřené, každá s nějakým znamením malovaným, tu srdce, tu červené lišty, jedna vedle druhé, každá plná zboží; v té vyložil kožešník, vedle štětkář, vedle čepičkáři. A dál v pláce ševcovské boudy.
Mladému Věkovi připadalo vše jako veliký jarmark, jenže s jinými lidmi, nežli jaké doma a v Litomyšli vídal; ten rozdíl nejostřeji se jevil na Uhelném trhu u podloubí, pod jehož oblouky prodávaly baby kvasnice, odměřujíce je ze štandlíků plechovými sbírkami různé velikosti dle ceny, a kdež také báby i mladší ženy, všecky v čepcích nebo v šátkách, většinou zardělé, silné, tělnaté, ale všecky břitké výmluvnosti, smažily, ohřívaly polévky, kaše, jahelník i nudle, opečené brambory, jelita, jaternice, jichž stály tu tam plné putny.
Na to byla podívaná i na ty, kteří kolem těch „kuchyní“ se tlačili, kteří kupovali nebo jen dychtivě přihlíželi, sytíce se pohledem a mastným zápachem všude tu pronikajícím. Chudina ze sousedních ulic i ze vzdálenějších čtvrtí, dráteníci, dělníci, prodavačky a divné postavy starších i mladých mužů v kroji přerozmanitém, chudém i lepším, staromódním i módnějším. Nejeden třírohý klobouk ještě tu uviděl, nejeden copánek, v nejedněch vlasech mužské hlavy trčel mosazný hřeben. Tlačili se kolem dýmajících „kuchyň“, jedli z misek i třeba z ruky kaše kus nebo jiné jídlo, v pláštích, kazajkách, mnozí v nohavicích po kolena, v punčochách a ve střevících, jiní ve vysokých botách; ale nejeden „flamendr“, módně přičesaný, s licousky, v polizonu, ve svrchníku s límcem nebo ve fraku mél úzké nohavice do bot s kopnami, nejeden pantalóny.
A jako ve mlýně tu, jako v úle; hovor všude hlučný. Tu křičeli, tam se smáli, ti se ke kuchyním tlačili, ti se na sebe potrhovali a vedle stála těsná skupina v důvěrném hovoru. Do toho pokřiky a vyvolávání prodavaček a odkudsi od kotců duo ženského chraptivého a mužského mečivého hlasu, zpívajících tu unyle, tu pronikavěji o nějakém morytátu.
Nad strakatinou klobouků a čepic, čepců a tmavých i pestrých šátků tu tam sloupec modravého kouře; vanul zpod klobouků podsíní a nesl se nad ně, výš ke štítům domů, starým renesančním, barokovým i novějším, jak stály proti Uhelnému trhu i Kotcům, v jejichž pozadí tyčily se do kalného vzduchu věže kostela svatohavelského a dál Stavovské divadlo a kolej Karlova.
Mladý Věk chutě přehlížel vše a pozoroval; postupoval nedbaje kam, zastavoval se a zas se dal proudem zatlačit nebo nést, až se ocitl v Sirkové ulici. A tu jej uvábila cedule, přibitá na velkých, tmavých dveřích starého domu, z jehož průčelí v tom příšeří ulice a kalného dopoledne podzimního nejostřeji vyrážely bělavé rámy četných oken.
Na té ceduli bylo napsáno neumělým švabachem:
„Kwartir fir Herren Sstudenten. I. Sstok, in hof. Johan Prax.“
Mladý Věk četl znova ta slova znamenitou německou „dobropísemností“ napsaná. Ale byl rád, neboť chtěl mít už svůj vlastní koutek. A byt byl nedaleko koleje. Takový doporučovali bratří Klicperové. Proto, a protože neměl zkušenosti, dále neuvažoval. Nezarazil se ani pak, když prošel dlouhým průjezdem, v jehož výklenku napravo zapuštěna hrubá dubová truhla s dvěma visutými zámky a při jehož stěně nalevo stály dva vozíky, stanul na nádvoří sevřeném křídly domu a vzadu přístavky. Za těmi trčela sousední stavení, takže nevelký dlážděný dvorec, nad nímž se v levém křídle budovy nesla pavlač, měl více stínu nežli světla.
Vše zdálo se tu ještě temnější, poněvadž stavby kdysi oranžově-žlutě natřené oprýskaly a plné prachu a špíny chmurně ztemněly. V přízemku kolikero dveří, větší, menší, dvoje černé, železné, v koutě staré bedny a několik prázdných sudů. Pavlač byla masivní, spočívajíc na pilířích spojených těžkými, mělce vypjatými oblouky; stoupalo se na ni přímo ze dvora po schodech se zděným, kdysi obíleným zábradlím.
Na pavlači dvojí dvéře vedle sebe, třetí na konci, kde pavlač zahýbala náhle pravým úhlem napravo, jak tam křídlo stavení vybíhalo jako výstupek do nádvoří. Do toho výstupku vedly ty třetí dvéře.
Václav zastavil se u druhých, poněvadž zhlédl na nich čtvrtku papíru a na ní napsáno: Johan Prax, Ssneidermaister.“ Nerozmýšleje se zaťukal a vešel. Vstoupil do jakési kuchyně oddělené pažením od vlastního bytu. Pažení to bylo v hořejší polovici zaskleno.
V koutě u kamen u nenatřeného stolu ženská přebírající hrách. Václav v tom temnosvitu rozeznal, že není mladá, že ve vlasech ne hustých trčí vzadu hřeben, že má Šátek přes prsa. Omýlen tou německou cedulí na dveřích pozdravil německy, ale odpověď, uvítání, bylo české. Ta žena v kostkovaných šatech šedých, v zástěře, v pantoflích, dost velká, ale drobné hlavy, byla churavého vzezření a patrně dýchavičná. Nevelké tmavé oči ostře se odrážely od přibledlé tváře.
Když Václav oznámil, proč přichází, uvedla jej do pokoje. Byl velký, sousedského, nenákladného, ale slušného zařízení, s prádelníkem v čele, s tmavými dvěma skříněmi při stěnách. Stůl s několika židlemi stál prostřed. Vpravo vedly dvéře do menšího pokoje. Největší znamenitost celého bytu trůnila na židli, postavené na pódium ve výklenku jednoho z obou oken v levé stěně ode dveří.
To byl on, mistr Johan Prax, dlouhý, hubený, bez kabátu, bez kazajky, jen ve vestě rozepjaté, v nohavicích po kolena, v tmavých punčochách a domácích soukenných střevících, nitě kolem krku přes ramena, šití v rukou; dlouhá dýmka sádrové hlavičky stála za ním o zeď opřena. Snad už viděl Abraháma; alespoň tak vypadal, ale švihák nějaký, parádník, soudě podle jeho hlavy, podle vlasů do rezavá hnědých, ne tuze hustých, obzvláště na temeni, přepečlivě sehnaných a učesaných, jakož i podle módních licousků na spáncích.
Nevstal, jen pokýval hlavou a hned in medias res, tady že je kvartýr tuze pěkný, krásný, pohodlný, jasný, čistý, žádné šváby a takový unkecífr, nic, to že tuhle paní nestrpí, to že muší být čistota, to že mladý pán kvis zná, co je mít neplechu v kvartýru, to že on když pracoval ve Vídni, předloni, aigentlich, to že už nepracoval, to že byl velký fairumt furt a furt, to jak tam byli Francouzové, Napolion v Šenbruně, on že ho viděl, tam že páter Držmiška, landsmon —
„Ale Johan, muži,“ připomínala „paní“ oddechujíc; její tváří chladného výrazu svitlo něžným úsměvem.
„A dyť jo – dyť – no, no – to až jindy, mladý pane, až si zasednem, kvis, já bych moh vypravovat. Napoliona neviděli? Ne? Já ho viděl v Šen-bruně a moc jenerálů – ale špacírujou dál,“ a pohledl na dvéře vpravo, „podívají se na extracimr, to je rezidenc, to je pro mladé pány, pro pány studenty, jako v půrku – to tadyhle má paní —“
Ta se vtom rozkašlala; Věk vstoupil do té rezidence. Byl to dlouhý, úzký pokoj s chudým nábytkem, s vyhlídkou na pavlač a na špinavé, zasmušilé stavby nádvorní.
Mladý Věk se optal na plat. Paní Praxová začala vykládat o drahotě, že na všem přirazili a jak to mladý pán bude chtít, ke stravě-li nebo na půl stravy nebo beze stravy. Za řeči se vrátili do většího pokoje. Byl prázdný, mistr Prax z něho zmizel; ale vtom se vracel z kuchyňky, dlouhou dýmku v ústech. Držel ji skoro rovně před sebou, vykračuje si vážně, ale s tváří rozjasněnou libostí z dýmky, z vůně jejího tabáku. Patrně užil vhodného volného okamžiku, kdy se „paní“ nemohla bránit. Také z ohledu na návštěvu ani nehlesla, jen ostřeji zakašlala.
Mistr Prax zaslechnuv, že se jedná o stravě, hned přichválil, to že muší říct, jen co je recht, že paní vaří, to že by arcibiskup mohl mít na tabuli —
„Ale Johan —“
„Že ne?“ Hleděl jí do tváře usmívaje se a hned se po Věkovi obrátil. „Veřejí mně, to pak fajfčička šmekuje —“ Šel pokojem dlouhým, volným krokem tiše, v měkkých střevících jako čáp a divže se libostí a rozkoší kuřáckou v bocích ze strany na stranu nepohupoval.
„Paní‘ jednala s mladým Věkem, až se dohodli, že se mladý pán dnes nastěhuje,“ že bude mít kvartýr, snídani a, to se ví, posluhu.
„Budou kvis spokojený,“ ujišťoval mistr Prax, rychleji pobafuje, „to by ani ve Vídni, kdepak —“
Ale Václav pospíchal, neměl kdy poslouchat; šel, aby si úkol, který si dal na dnešní dopoledne, odběhal. V tu chvíli, když „paní“ jej vyprovodivši se vracela, zabafal mistr Prax ještě prudčeji, na rozloučenou s dýmkou, vstupuje zase na svůj trůn; tam postavil dlouhou sádrovku do kouta a chopil se zase šití.
„Ale Johan, ty zas —“ odkašlávajíc kárala žena stanuvší ve dveřích.
„Aber Annerl, copak ten drobet – to já kvůli tobě jen těch pár bafů, měl bych víc, já muším, kvůli zdraví —“
Neřekla nic, ustoupila do kuchyně a zavřela pokašlávajíc dvéře, aby jí tam nešel kouř.
Václav, vyšed na ulici, uvažoval o novém bytu, o kvartýrských, obzvláště o panu mistrovi, to že proboha jsou novomanželé, že nejsou jistě dlouho spolu, když on předloni ještě dělal ve Vídni za tovaryše. A ona že je starší.
je, je, bába. Že se jí vdavek tak chtělo! A on – z Vídně přišel, bábu si vzal. Je bez tovaryše, bez učedníka, sám; ale nouze tam není vidět. Jistě má stará peníze, nějaké jmění —
Přestal uvažovat, když opět musil hledati cestu a ptáti se, kudy by přišel ke křížovnickému klášteru. Vypletl se z ulic a uliček poblíže Železných dveří, jejich temným průchodem mezi boudami a starobylými krámky s nejrozmanitějším zbožím zánovním i starým, dostal se konečně do Jezovitské ulice* a tou ke křížovníkům.
Měl štěstí. Převora zastal a byl k němu ihned puštěn. Starý mnich, čta psaní faráře Zieglera, pokyvoval šedou hlavou, upřel oči na Václava, jako by se chtěl přesvědčit v jeho tváři a zraku, pak vážně řekl:
„Vědí, takových žádostí máme tu celý stoh. Ale tuhleto psaníčko je od milého Josefa, od pana faráře, to něco uděláme. Sice ne mnoho, každý den není možná oběd, no – ale čtyřikrát týdně, to snad půjde —“
Václav se začervenal. Farář Ziegler jej připravil tak asi na tři obědy, a hle, jsou čtyři. Přes půl týdne zabezpečeno. Vřele poděkoval, a když převor mu dal rozvrh a poučení, odešel. Chvátal na Poříč k obědu, neboť se blížilo poledne, a pak aby si obstaral přestěhování.
Stalo se odpoledne. Pomocník podomkův zavezl truhlu od Zlatého bažanta do Sirkové ulice. Když ji donesl přes pavlač do bytu, dívala se paní Praxová zvědavě, jak je těžká; také mistr Prax sestoupil z pódia, aby obhlédl.
Než Václav nejenže neotevřel a nic neřekl, ale také hned odešel. Chtěl ještě za světla vynajít dům profesora Nejedlého a kde doktor Held ostává.
Nejprve se dostal do Spálené ulice, přes Perštýn, a tudíž snadno našel dům U zlaté hvězdy. Poněvadž nebylo ještě pozdě, došel do bytu doktora Helda. Nestihl ho doma a také se marně ptal, kdy by jej zastal. Hospodyně odpověděla, ne zrovna nejvlídněji, že neví, to že se nedá říci, protože milostpán nechodí v stejnou chvíli domů.
Václav odcházel zaražen; běželoť mu o rychlé rozhodnutí. Na nějakou kratší dobu byl sice opatřen, zvláště co měl u křížovníků čtyři obědy, ale jak dál – S menším očekáváním, ač ne s menší odvahou bral se ze Spálené ulice na Koňský trh najít dům pod číslem 840. Zlatá hvězda tuze nesvítila; jak bude tam u Zlatého beránka —
Našel jej záhy, také ještě za světla. Byl velký barokový dům, čtvrtý v řadě od hospody U Špinku. Neváhaje stoupal do druhého patra, kdež profesor české řeči a literatury a spolu advokát doktor Jan Nejedlý měl byt a kancelář. Srdce se Václavovi ozvalo, když zaťukal na dvéře.
Ocitl se v předsíni, z níž otevřenými dveřmi bylo viděti do velkého pokoje, ke dvěma psacím stolům. U každého z obou stolů seděl nějaký písař a psal.
Vtom vystoupil odtud starší člověk, rovnaje si pod paždí svazek listin; patrně sluha kancelářský. Václav jej zastavil otázkou, je-li pan profesor doma, mohl-li by s ním mluvit.
„To, mladý panáčku, nevím, já nic nevím, to pan Růžička, pan amanuensis, ten všecko —“
Jen dořekl a vykročil, už tu byl pan Růžička, pan amanuensis, dost mladý muž v ošumělém fráčku. Zakabonil se, když uslyšel, že Václav je student a že by rád s panem profesorem.
„Milý zlatý,“ vskočil Václavu do řeči, „to nevím, to nevím, teď chodí moc petentů, moc, tuze moc, pan doktor nestačí —“
„Já nejdu o podporu,“ vyhrkl Věk, jejž dohřálo, že, ačkoliv neřekl dosud ani slova, proč přichází, byl takto odbýván. Amanuensis překvapen upřel na něj oči, ale hned zas a rychle, jako by měl naspěch, opakoval, že pan doktor, že pan profesor odešel před hodinou a že se ještě nevrátil.
Jen dořekl, vtom zavrzly vpravo v pokoji boty; dvéře se otevřely a v nich zjevil se urostlý, štíhlý muž, něco více nežli třicetiletý, elegantní, s bílým šátkem na krku na uzel uvázaným, lehce kadeřavých tmavých vlasů, v hře-bíčkovém svrchníku s límcem, v přiléhavých nohavicích a botách nevysokých holinek se světlými kopnami. Pod rozepjatým svrchníkem bylo viděti tmavý frak a vestu těsně napjatou mohutnícím životem.
Právě se vrátil a šel rovnou do kanceláře zavolat si písaře. Jiskrné, pronikavé oči doktorovy, v jehož obličeji zardělých tváří bylo znáti zažloutlý tón, utkvěly na správci kanceláře a na mladíkovi. Mávl lehce rukou, když amanuensis začal, že tuhle pan student – a dost mrzutě vyhrkl, oslovuje mladého Věka:
„Co se týče koleje, tady nic nevyřizuju, a ostatek je čas —“
„Já nesu, prosím, psaní —“
„Ach, to každý,“ vpadl Nejedlý ještě mrzutěji. Chtěl odejít, ale přece se optal, od koho to psaní, kdo je posílá. „Pan farář Ziegler z Dobřan.“
To jméno mělo moc. Nejedlý pohlédl zkoumavě na Václava, pak požádal o psaní. Když je přečetl, pozval jej, aby šel s ním do vedlejšího pokoje. Mladý Věk se nemohl ani rozhlédnout kabinetem pohodlně zařízeným. Jen to zachytil, že nákladný nábytek tmavých dyh má krásné žluté kování a židle i pohovka módního empirového slohu že mají světlé povlaky.
Nejedlý začal se Věka ihned vyptávat na domov, odkud je, na faráře Zieglera; zpočátku ne s největší ochotou a vlídností. Ale když mladý Věk vypravoval o Zieglerovi, o čem pracuje, když se zmínil o Polákovi a jeho básních, zmizel stín z tváře Nejedlého, jenž se pak i usmál a řekl:
„Vy jste prý velký a horlivý čtenář, jak pan farář piše. Co jste četl?“
Mladý Věk, jenž si povšiml, že Nejedlý mu neříká „oni“, nýbrž „vy“, jako by oživl. Vycítil, že vlastenec zvítězil nad mrzutým advokátem a profesorem. Jal se vypočítávat podle jeho přání. V té řadě staročeských i nových českých knih ozvaly se také tituly překladů Nejedlého, Florianův Numa Pompilius i Smrt Ábelova a Dafnis Gessnerovy, i Nejedlého zaniklý časopis Hlasatel; ale jmen těoh nikterak nevyrazil. Vyslovil je stejně jako všechny ostatní. Když dokončil, Nejedlý pokýval hlavou.
„Takových vlasteneckých čtenářů není mnoho. Dobře, jen vydržte; to je svatá povinnost. Ale co hodláte tady v Praze, co chcete studovat?“
„Práva.“ Ale Václav neřekl, že chce také chodit do jeho přednášek o české literatuře.
„Přejete si nějakou kondici, vyučovat,“ navazoval Nejedlý sám. „To bude nesnáz tohoto času.“
„Vezmu cokoliv; třeba bych opisoval nebo psal v kanceláři.“
Na ta slova plná odhodlání pohlédl Nejedlý opět pronikavě na Václava, pak řekl:
„Sám nemám žádného místa v kanceláři, na tu chvíli ne, a nic jak žádáte. Ale zeptám se, poohlédnu se. Přijďte zejtra touhle dobou,“ a vlídněji, na povzbuzenou dodal: „Snad se něco najde.“
Mladý Věk odešel z domu U zlatého beránka veseleji nežli prve od Zlaté hvězdy. Alespoň dobrou naději si odnášel. Smrákalo se. V nedaleké vojenské strážnici i v oknech nevysokých domů vpravo vlevo táhlého prostranství rudě prosvítala okna do šera, do něhož výše v náměstí černě se týčila socha sv. Václava. Nahoře na konci té rozlehlé prostory, tam, kde táhla se napříč silueta hradeb, mrkaly mdlým světlem dvě lucerny u černého průjezdu Koňské brány.
Prostranství samo již tichlo; jen při domech, zvláště po levé ruce, mladý Věk se díval k bráně, před zájezdními hospodami u Špinku, u Charouzů, u Štočků, u Fabiánů bylo hlučněji a živěji, nejvíce kolem povozů, které stály nebo tam právě dojely a kolem kterých prokmitovala houpává světla luceren.
Mladý Věk využitkoval dosud každé chvíle. Než co teď, kam jiti? Co by viděl? A snadno by zabloudil ve tmě ulic a uliček. Proto zamířil rovnou dolů Můstkem kolem Staré rychty, kolem jejích bud a krámců přistavených k ní v čele i v boku a chudě lucernami osvětlených, a dorazil hemžením Kotců do Sirkové ulice.
Paní kvartýrskou v čepci a ve velkém šátku přes ramena potkal na schodech pavlače. V ten okamžik, jak paty vytáhla, nechal její muž šití, a hmátnuv za sebe po sádrovce, sestoupil z pódia. Když mladý Věk vstoupil do pokoje, mistr Prax se jím už procházel tichým krokem a chutě si pokuřoval. Bylo mu blaho, zvláště když pak mohl začít o Vídni. Mladý Věk se mu namátl zrovna vhod. Začal s ním sice o Praze, kde chodil, nebloudil-li, ale touto otázkou zabloudil sám a hned do Vídně, že tam také první čas bloudíval, když tam před patnácti lety přivandroval, ale pak že tam byl doma, v „plodru“, v městě, všude, v Šenbrunu, všude, to že předloni, když tam zverbovali proti Francouzům frajbilichy a ti frajbiliši chodili na varty, že kolikrát vartu vedl, když nemohla trefit, a pak, když Francouzové přitáhli, když začali do Vídně pálit, to že Napolion ze Šenbrunu poručil, v Šenbruně v císařském zámku že ostával, tam že chodil každý den ráno na mši, páter Držmiška, landsmon, od nich, ten že ji Napolionu sloužil.
Ostrý, trhavý kašel zarazil mu řeč; ne jeho kašel, ale ten, jenž se ozval v kuchyni. „Paní jde,“ řekl mistr Prax s úsměvem, ne bez ironie, a hned postavil dýmku a hned do kuchyně, že se musí podívat, co přinesla paní k večeři, to že bude královská večeře.
Věk zmizel v pokojíku. Rozsvítiv svíčku otevřel truhlu. Vůně ovoce a chleba jej ovanula a s tou vůní vzpomínka na domov, na kterýž v tom ustavičném honu skoro po celý den nevzpomněl.
Ráno šel do koleje dát se zapsati. Musil dlouho čekat, nebo přišel právě do tlačenice; zato však uviděl kousek nového světa, houf akademických občanů mladých i starších, v pláštích, v polizonech nebo jenom v kabátech, v kastorových kloboucích, mnohé švihácky vystrojené, ale také nejednoho venkovského filosofa v kožených nohavicích a vysokých botách, jenž právě jako on poprvé se hlásil a připisovati se dal za syna almae matris.
Šum a směs hovorů; mluvili německy, česky o divadle, o herečkách, o kvartýrech, o penězích, o hospodě, o profesořích a přednáškách, o rektorově instalaci, o šatech. Mladého Věka to vše zajímalo, ale proto se přece tlačil, aby už byl ven, aby mohl včas dojiti k doktorovi Heldovi. Na Klicpery vzpomněl, dost se po starším medikovi ohlížel; než marně. Když vyrazil z kvestury, zamířil rovnou k Perštýnu do Spálené ulice. U Zlaté hvězdy však pochodil právě tak jako včera. Doktor Held nebyl doma a hospodyně zase nevěděla, kdy přijde. Už tomu nevěřil. Odbývá-li hospodyně z příkazu doktorova, nechce-li Held nikoho k sobě pustit – Ale k němu musí – Než jak?
Odcházel mrzut a pro tento nezdar přestával doufat, že u Zlatého beránka pochodí odpoledne líp. Přišel tam o mnoho dříve, nežli jak mu včera doktor Nejedlý ustanovil. Dlouho chodil před domem a dolů ke Špinkům a zase nahoru; když v určenou chvíli vstoupil v druhém patře do kanceláře, oznámil mu amanuensis Růžička, že pan doktor není doma, že musil náhle odejeti. Mladý Věk se lekl. „No ale,“ řekl amanuensis, usmívaje se, „počkají; je tu pro nich zpráva. Pan doktor jednal dnes dopoledne s doktorem Lískovcem; u toho by bylo místo. Tak když by chtěli za písaře —“
Mladý Věk ihned, bez váhání a rád přisvědčil.
VIII. MLADÝ VĚK SE DOSTANE NA PÍSAŘSKOU ŽIDLI
I to se mu hodilo, že nemusil čekat do nějakého termínu, že měl nastoupiti hned. Jak amanuensis Růžička udal, vypravil se nazejtří ráno hledat nové působiště své podle papírku, na nějž amanuensis napsal: „JDor Wenzel Liskowetz, Landesadvokat im Königreiche Böhmen, Postgasse No. 329.“
Mladý Věk uviděl nový kus Prahy. Ze středu města dostal se k vodě, k Vltavě; viděl ji blýskat se otevřenými průjezdy domů,* když se ubíral nevalně čistou, neširokou Poštovskou ulicí mezi jejími starými domy divných štítů s korouhvičkami a makovicemi, vysokých, rudě zahnědlých střech plných vikýřů, se žlaby do ulice čouhajícími, s divnými výstupky a obrazy nebo soškami svatých v průčelích, na zdi, ve výklenku, nade vraty, v průjezdech.
Nedaleko za hospodou U Kuchyňku, v jejímž nádvoří stálo plno vozů, byl dům advokáta Lískovce, neširoký, ale značné hloubky. V prostranné kanceláři nevysokého stropu, nápadně světlé (okna byla k řece a volné nebe do nich hledělo), přijal mladého Věka šedovlasý, málomluvný muž v kabáte šosatém a dost otřelém, v krátkých nohavicích, v černých punčochách a ve střevících, správce kanceláře, jenž měl na stole kulatou tabatěrku jako moučnici velkou a červený šátek. Překvapen rozšířil šedé oči pod hustým obočím, když Václav se hlásil po česku; ale nezarazil ho. Sám však po německu jej vyzval, aby počkal, a zmizel ve vedlejším pokoji. Věk se mohl v ten okamžik rozhlédnout.
Dva stoly uviděl, z nich každý u jednoho okna; jeden stál prázdný, u druhého seděl písař nebo kdo, černovlasý, ne starý, zardělých spánků, červených víček, jako nevyspalý. Hned přestal psát, když správce zašel k principálovi, a zívaje ohlédl se po Věkovi. Ale najednou sklapl ústa v novém zívnutí se otvírající, když správce se vrátil, a hned se zase naklonil nad arch a rychle namáčel brk.
Mladý Věk vstoupil do menšího pokoje, kdež v černé lenošce seděl u černého stolu s mřížkou doktor Václav Liskowetz, velkého nosu, asi padesátník, hladce oholený, s vlasy od týla přes temeno k pravému uchu česanými. Bledě modré jako vodové oči utkvěly na petentovi.
„So, so – Sie sind also – will ich sagen, es – schickt Sie der Herr Kol-lega, will ich sagen, pan profesor. To jsou ňáký Čech. No dobře, das ist schón, ob Sie aber auch ein Kalligraf sind, will ich sagen, sednou si a píšou.“
Mladý Věk tak učinil, doktor Lískovec sám však vstal. Zjevila se jeho celá postava zavalitá širokých plecí, v hřebíčkovém fraku. Mocné, nápadné žužú blýskalo se na pruhované vestě. Rozešel se mlčky pokojem nahoru dolů, pak pojednou začal diktovati jakousi žalobu vybásněnou nejprve zvolna, slovo za slovem jadrně, čím dále však tím rychleji; a také rychleji přecházel, až se mu žužú rozhoupalo a divže šosy hřebíčkového jeho fraku nepoletovaly. Mladý Věk se nutil, aby stačil; psal, až se mu hlava potřásala, brkové péro se jen kmitalo, až poskřipovalo.
Pojednou přestal doktor Lískovec diktovati, stanuv u Václava. Vzal jeho arch, prohlížel písmo, pokyvoval hlavou, až pak nahlas pochválil:
„So, so —“ a bezděky dodal: „Will ich sagen, ganz gut, leserlich, rein, fehlerfrei. Tak tedy můžou přijít, přijímám jich. Aber, hned zejtra.“
Mladý Věk vracel se z Poštovské ulice potěšen ne pro místo, jehož se mu právě dostalo, nýbrž proto, že jím bylo teď možná, aby se v Praze udržel. Dobře však cítil, že vstupuje do služby doktora Lískovce, přináší oběť a obírá své studium. Každého dne od rána do poledne bude sedět v kanceláři, místo aby seděl v koleji a poslouchal přednášky.
Vysvobození by přišlo, kdyby našel kondice, kdyby doktor Held pomohl.
by mohl vyučovat. Proto se nanovo zastavil ve Spálené ulici u Zlaté hvězdy, zase však nadarmo. Když se vracel s nepořízenou, napadlo mu na schodech, aby tu nechal otcovo psaní, že když by doktor Held je přečetl, že by se snad přece nedal zapírat —
Po obědě u křížovníků chvátal domů napsat psaní do Dobrušky. U samých skoro dveří, na pavlači, poprvé zahlédl své sousedství vpravo ve výstupku. Přibledlé děvče vytáhlé, mající tvář černým šátkem podvázanou, stálo u okna bokem k němu, v čtení zabráno. Zajímavý profil trpícího výrazu. Ale čtenářka! Ani se nehnula, ani oka nepozvedla. Jistě nevěděla, že mladý soused stojí na pavlači. A on, vstupuje do dveří, ještě se po ní ohlížel. V bytě se však o ní nezmínil a nic se neptal. Měl dost na tom, co dosud zvěděl z hovorů a zmínek kvartýrské a jejího muže, že v sousedství, v tom výstupku ostává vdova, paní Lorencová (Frau von Lorenc jí říkal mistr Prax s velikou, ale s ironickou vážností), ta že má u sebe neteř, náramnou Čtenářku, ta že by u knihy vydržela ve dne v noci a také že ji paní sousedka musí často od knihy honit, kolikrát že jí už svíčku sfoukla, když panna třeba ještě pojedenácté v noci četla, však že z toho čtení je už nějak perplex, celá zmatená, jako na jiném světě, u vyjevení.
To Václav už věděl; tec! pannu sám uviděl jako na doklad všeho, podvázanou, ale s knihou v ruce.
Psaní domů napsal. Pohovořil si v duchu se všemi; ne bez hrdosti jim oznamoval, že se jim z Prahy nevrátí, že se tu již udrží, kdyby snad i u doktora Helda nepochodil, že by to přece šlo, psaní pana faráře dobřanského že mu náramně posloužila, tomu že bude zítra zvlášť psát a tetičkám do Litomyšle později, až se jak patří usadí, zítra že začne práce v kanceláři, tam že bude každé dopoledne, jen pozejtří ne, to že si vyžádal, aby mohl jít na instalaci nového rektora, tím že letos je prelát Strahovského kláštera.
V doušce připsal, že teď, když psaní dopsal, podívá se na klášter u Sv. Mikuláše, aby viděl, kde pantáta jako vokalista přebýval, kam ty koláče dobrušské nesl, a pak že si najde také Českou expedici.
Tak se stalo. Nejprve se vypravil na Staroměstské náměstí. Hned u kostela sv. Mikuláše počal žasnouti. Dva fasuňky před kostelem; jeden z vozů plný pytlů, nabitých asi obilím, právě vytrhl a odjížděl, druhý, prázdný, dojížděl na jeho místo pod schody ke kostelu. Dvéře byly otevřeny a jimi vycházeli dva chlapi, každý přihnutý, každý s plným pytlem na plecích. Pytle nesli k vozu a tam je složili.
Mladý Věk žasl, ačkoliv mu připadlo, co pantáta vypravovával, že když klášter u Sv. Mikuláše byl za císaře Josefa zrušen, že byl prodán i s kostelem. Teď v těch prostorách krásného chrámu, kdež hlaholívaly varhany a zpěvy zástupů i zpěv jeho otce, sklad obilí. Tam otec chodíval, tam – Nedomyslil, neboť z kostela vystoupil velký starý muž a ten uvábil jeho pozornost.
Letitý byl, ale statný, po staré módě oděný, v tupetu, s copem; na hlavě měl měkký, dost vysoký klobouk, na sobě dlouhý tmavý kabát, jenž zakrýval do polovice holinky bot. Obracel se do kostela, něco tam volal, a jak sestupoval ze schodů, poroučel zase pacholkům u vozu a na voze, aby si pospíšili; přikázal a šel náměstím, Šourem k Železné ulici.
Vtom se u vozu zastavil starší řemeslník chatrný, hubený, v zelené zástěře, ukázal k otevřeným dveřím kostela a s posměškem volal:
„Tam by se chudina modlila! Tam by bylo vyslyšení. Otče náš – pane Toškán – chléb náš vezdejší!“
Mladý Věk se ho otázal, čí ten sklad tam v kostele a kdo byl ten starý muž v copu.
„Toho že neznají? Bože, odkud jsou? To je pan Toškán, boháč, lifrant, lifruje vojsku voly a obilí, z toho si mastí kapsu, z toho kupuje domy, paláce. Nevěřejí, mladý pane? Tak sejdou podívat do Starých alejí, tam ostává, v hraběcím paláci! Jdou se podívat.“ Vykročiv, nedbaje Václava, bručel před se:
„Chléb náš vezdejší! Modlete se, lidičky, chléb náš vezdejší, lifranti, zloději! —“
Bezděčný ten výkřik nouze i hluboké nespokojenosti živě se dotkl Václava. Cítil, že v tom hlase ozvalo se hlasů tisíce. Než kdo si jich povšimne, kdo se ohlédne, zdali kdo pomyslí na pomoc? Hleděl za udřeným, přihrble kráčejícím řemeslníkem, a myslil na něj, i když zašel. Václav vstoupil do zrušeného kláštera u kostela, do bývalé prelatury krásné výstavnosti. Znal to vše zevrubně z otcových vypravování; kvůli němu sem šel pro vzpomínky na jeho mládí. Vídal jej v duchu jako studentíka, jako drobného vokalistu v rozlehlých, čistých chodbách, plných starých obrazů, v krásné, malované bibliotéce, vídal řadu tichých cel klášternických – A co spatřil: zpustošení, hrozný převrat. Místo klidu a ticha nepokoj a hluk, všude samý chudý byt, plno dětí, ženské, slyšel křik hlasů, bouchání a řezání nástrojů z dílen při chodbách i na dvoře; všude hemžení a dost nečistoty – Pospíchal odtud.
Ještě pak hledal a našel Českou expedici v Dominikánské ulici. Již se smrákalo, když u ní stanul; v poloskleněných dveřích Krameriova obchodu zardělá zář. Nahlédl. Regály v pozadí plné nevázaných knih, za pultem na konci u stolku mladý muž néco píšící. To jisté mladý Kramerius. Ke dveřím nikdo z ulice nepřišel, v krámě placho, nikdo tam. A jaké tam bývaly besedy a schůze! Pelcl, Procházka, P. Vrba, vzpomínal si mladý Věk dle vypravování otcových, farář Rokos, doktor Ivan Šedivý, Nejedlý a kdekdo; a jak se tam kupci hrnuli —
Nějak zklamán a stísněn odcházel ode dveří. Do večera potloukal se ulicemi; trochu bloudil, myslil na Expedici, je-li tam tak pořád, že snad ne, a co Patrčka, tady že se s ním sejde, že už brzo přijede, v polovici listopadu povídal, a přinese noviny z domova.
V Sirkové ulici byla tma. když se vrátil, a v nádvoří domu, kdež bydlil, černo. Jen masivní pavlač se z něho rýsovala, jak zardělými okny na ni svítilo. U paní Lorencové měli okno při dolní polovici zataženo bílou plátěnou záclonou. Stín se tam mihl. Václav však nerozeznal. Na pannu Lorencovu vzpomněl, má-li ještě bolení zubů a čte-li zas či ještě. A co asi čte.
Doma, v bytě dostalo se mu pozvání, aby si šel vzít s nimi, s takovou přišla paní kvartýrská pokašlávajíc, že nemají sice nic zvláštního, ale kdo by také mohl za té drahoty pomyslit na něco lepšího, že mají jen pár bramborů na loupačku, ale že snad panu Věkovi přijdou k chuti, když je venku tak sychravo.
Přijal rád, poněvadž co odjel z domova, neměl teplé večeře; netušil, jaký ouklad v tom pozvání. Zasedl ke stolu s mistrem Praxem, jenž, zatímco čekali, se těšil a vychvaloval, to že se budou mít, že se těší, paní že umí uvařit brambory, umí a že vybrala zrovna královské, takových že nemají ani u arcibiskupa – Mluvil tak, že nebylo znát, mluví-li vážně nebo ironicky, směje-li se královským bramborům a své „paní“ —
V oblaku páry z bramborů prozářené zarudlým světlem lojové svíčky zjevila se hlava paní kvartýrské. Brambory mladému Věkovi zrovna zavoněly. Než shledalo se, že „paní“ zapomněla na omastek, na sádlo, že na stole není nic nežli sůl a že jít pro sádlo je už pozdě; také mistr Prax rozhodně jako z velké starostlivosti prohlásil své Anince, že ji teď ven nepustí, že když kašle – Věk ihned pochytil, co je, že nezbývá nežli nabídnout své máslo k jejich bramborům. Chvály za to bylo do aleluja; mistr Prax mastil a také paní pobízel a podával jí, to že je máslo, takové že by v trhu nedostala, takové že nemá ani arcibiskup, to že mohl jíst Napolion, když byl v Šenbruně, to že je dobré pro kašel —
Věkovi zahořklo, když viděl, jak z hrnce ubývá, když si mistr Prax ještě také krajíc namazal a „paní“ pobízel, aby si íaké pomazala, to že je taky dobré pro kašel, že jí odlehne, a mazal, jedl, až dojedl, až si spokojeně oddechl: „Pánbůh zaplať, dobrý to bylo, zejtra zas tak. Teď bude fajféička šmekovat. Annerl, jen pár bafů —“
Nazejtří ráno v osm hodin vstoupil Václav Věk do kanceláře doktora Lískovce. Zastal tam jejího správce, pana Kubecia. Právě posiloval nos ze své moučnice.
„Tak pěkně na minutu, tak to má být,“ přichválil starý a hned také ponapomenul: „Tady pana Vogla,“ pohlédl ke stolu, u kteréhož Václav včera viděl rozezívaného písaře a kdež té chvíle nikdo neseděl, „neberou si za příklad, nikdá ne, dokonce ne.“
Přinesl papír, akta, ukazoval Václavu, co bude opisovat, co a jak, kterak papír složit, jak psáti text, jak rubrum.
„Kdyby si v něčem nevěděli rady —“
„Chtěl jsem už napřed požádat o dovolení, abych směl přijít o radu —“
„To jen přijdou —“ utřel si nos červeným velkým šátkem, „a nyníčko in Gottes Namen —“
Za hodnou chvíli přišel pan Vogel, velký, štíhlý, dobrý třicátník, v módním svrchníku. Švihácky učesané černé vlasy se mu jen leskly; zardělá tvář byla povadlá, oči měl nevyspalé, okraje víček červené po nočním bdění. Pozdravil německy, jinak nepromluvil, sedl, dlouho se připravoval, nežli vzal brk do ruky a začal psát.
Václav se dal horlivě do práce a sotva pozvedl oči od papíru; v kanceláři nastalo hluboké ticho. Brky vrzaly, někdy do toho zasrkal nos starého Kubecia, jak dychtivě, zrovna hladově a rázně vdechoval posilu z „moučnice“. A zase tři brky skřípaly; to trio však dlouho netrvalo. Pero pana Vogla dělalo pauzy, až přestalo nadobro; Vogel obracel arch, jako by přehlížel něco již napsaného. Přehlížel, ale neviděl, oči se mu klížily, dřímota jej obcházela v tichu a teple kanceláře. Naráz však vztyčil hlavu zmoženou nočním touláním, když vedle zavrzaly boty a vstoupil principál.
Doktor Liskowetz přál velmi vlídně dobrého jitra, mnul ruce, promluvil s Kubeciem a hned k Václavovi. Vzal jeho arch do ruky, bedlivě jej prohlížel.
„So, so, gut, jen řádky ne tak hustě, víc od sebe, will ich sagen —“ Napoprvé uběhlo dopoledne dost rychle. A po obědě štěstí přálo. Když se Václav zastavil v bytě doktora Helda a zeptal se (bez naděje, že uslyší příznivou odpověď), je-li pan doktor doma, žádala hospodyně, aby počkal, že jemnostpánovi ohlásí.
Václav stál v napjatém očekávání; dost vzrušený vstoupil pak do Heldova pokoje. Doktor vstal od stolku a šel mladému Věkovi vstříc. Stanuv proti němu, podíval se mu bystře do očí.
„Je, je to,“ řekl s úsměvem, „je to pantáta z mladých let.“ Podal Václavovi ruku. „Četl jsem jeho psaní. Rád udělám dle jeho a dle vašeho přání, mladý příteli.“ Začal o Dobrušce, ptal se na Věka, pak na Václavovy studie a jeho poměry. Zakroutil hlavou, když zaslechl, že píše u advokáta.
„To by v studiích nedělalo dobrotu. V tu chvíli nevím o žádné kondici, je teď o ně nouze, mnoho petentů, ale budu pamatovat. Zatím —“ Šel k psacímu stolu, vzal něco do papírku zabaleného, patrně již přichystaného, a podal to Václavovi jako příspěvek na knihy a různé potřeby tak šetrně a mile, že Václav, který se začervenal a chtěl se brániti, neodolal. Held si napsal jeho adresu a vyzval jej, aby za nějaký čas jej opět navštívil. —
Co mladý Věk z domova, neměl poklidu; den co den samý vzruch a napětí, z dojmů do dojmů. Nové a nové se jen hrnuly, kolem samá nová, cizí tvář, nové okolí; pořád jen vnímal a pozoroval. A přitom starost, aby se uchytil, naděje i obava, jak pochodí, podaří-li se mu to, za čím se vydal do Prahy.
Začátky neměl zlé; ale to, že nemohl tak dlouho stihnouti doktora Helda, v kteréhož vlastně nejvíce doufal a na nějž spoléhal, jej rozčilovalo a působilo mu nepokoj. Než i s Heldem mohl promluvit. Odnášel si od něho slušnou podporu na penězích a také jistotu, že má a bude míti v něm příznivce, kterýž mu nějakou hodinu opatří. V tom bylo největší utěšení, tím se mu projasnilo.
Nazejtří po té návštěvě měl něco nevídaného. Do desáté byl v kanceláři, po desáté pospíchal na Staroměstský rynk k Týnskému kostelu, kdež se měla odbýt instalace nového rektora. Náměstí oživlo šumnou slávou, neobyčejným ruchem, zvláště část u domů a loubí před kostelem. Tam jako na mraveništi; zástupy studentů, houfy zvědavých. V hlučný šum čekajících rachotila kola dojíždějících kočárů; livreje se leskle míhaly z kozlíků a zapadly v temném proudu lidí plnících prostranství i podsíň i uličku před Týnem; výkřiky kočích a vystrojených běhounů houkaly do bzučivé, rozšumělé směsi hlasů, dvířka kočárů bouchavě zapadala. Páni v pláštích, v opeřených kloboucích, vysocí důstojníci, duchovní, úředníci brali se zástupem k hlavnímu vchodu. Břeskné fanfáry starodávné, rachot kotlů vítaly je a zaléhaly až ven do náměstí.
Mladý Věk dotlačil se až do kostela a dostal se hodně dopředu, takže uviděl všecku slávu výše před oltářem v presbyteriu za slavné zpívané mše i po ní, kdy se konala vlastní instalace. Uviděl všecku společnost universitních profesorů a hodnostářů s lesklými zlatými řetězy přes prsa, nějakého generála v bělostném fraku a v rudých nohavicích, nejvyššího purkrabí a guberniální rady v plné parádě, kanovníky, městské hodnostáře; samý frak, zlatolesklá uniforma. Z těch vyrážel svou bělostí hábit a bílý hedvábný pláštík strahovského opata, nového rektora, jemuž se zlatý řetěz s křížem blyskotal na prsou.
Lesklá, skvělá podívaná, zvláště venkovskému studentu. Mladý Věk měl oči všude; ale také chytal, co se tam mluvilo, přednášelo, všecko latinsky. Hleděl do presbyteria, k oltáři i po hostech, dámách i pánech; pak vzpomněl i na Klicperu, na Pacáka, jsou-li tu, jak řekli. Než jak byl zaklínován v zástupu, nemohl se hrubě otočit.
Teprve když řeči domluveny, když zpěv dozvučel i fanfáry, když všechen zarudlý vynesen byl proudem ven se valícím a stanul před podsíní, zahlédl Pacáka filosofa, jehož trnková očka vesele zamžikala, když se Věk přihlásil.
„Kde je pan Klicpera —“
„Frantík? Medik? Šel se mnou sem, ale ztratil se mně.“ Rozhlížel se po hloučcích studentů, náhle sebou trhl a ukázal směrem k Železné ulici.
„Tamhle! Vidějí ho! Tamhle u Železné ulice. Stojí s tím velkým, v perníkovém kabátě. Vidějí?“
Václav zahlédl medika Klicperu i toho v perníkovém kabátě, urostlého, štíhlého mladého muže, jemuž nebylo ani třicet let. Vypadal dost elegantně, ačkoliv oděv jeho zdál se obnošený.
„Kdo je to?“
„Bývalý student, pak voják, legionista, pak páter vyklouz —“
„Takový mladý —“
„No, k legionu se dal před desíti lety, to mu nebylo ani dvacet, pak šel do semináře.“
„Vystoupil —“
„Vystoupil, v klerice nevydržel; tedje suflérem u divadla —“
„Ach —“ ,
„A Čech, našinec. Štěpánek se jmenuje, je z Chrudimě. Klicpera, Frantík, se s ním dobře zná, ten je samý tyátr, hned by se k němu dal —“
„A mladší myslím taky —“
„Václav? Ten teprve. To jim je komedie, když hrajeme doma divadlo, sami, jen tak; já musím s nimi, to jim kvartýrská dělá! Jezusmarjá, pane doktor, to jako starší, medik,“ Pacák cituje napodobil hlas i hrůzu své kvartýrské, „dyť mně s tím tyátrem rozbořej kamna, pane Wencl! To zas na mladšího – Tak zas voni! Hele, jdou pryč, do Železné ulice.“
Pacák hleděl za krajanem a za Štěpánkem.
„Musím s Franckem mluvit. Sbohem. A přijdou k nám někdy,“ obrátil se k Věkovi, „však vědí kam; Linhartský plácek, numero sto třicet devět —“ To mluvil už chvatněji, potřásaje na rozloučenou Věkovou pravicí. Zmizel okamžikem za skupinou studentů na rohu Železné ulice.
Mladý Věk nešel rovnou domů. Poledne minulo, hlad se ozýval, a u křížovníků dnes neměl oběd. Aby laciněji pojedl, zastavil se na Uhelném trhu. U „kuchyní“ pod oblouky podsíně nebyla tlačenice. Hned dostal porci rýžové kaše do papíru a chtěl chvatně do nedalekého svého bytu, aby ve svém pokojíčku, tajně, aby mistr Prax neviděl, odbyl své lukulské hody a chlebem zajedl.
Pospíchal, ale přece se zastavil opodál u dřevěné boudy, když za ní zahlédl mužíka v perníkovém fraku, žlutých, pečlivě učesaných vlasů. Skutečně, on, „pan baron Stroh“! Byl tam u tabule. Španihelku se střapcem pod paždí, sychravým chladem pobledlý, překládal rychle z dlaně na dlaň porci horkého jahelníku, ukusuje z něho a hltavě polykaje.
Václavovi bylo „barona“ líto a maně vzpomněl na Tomáška, na koktavého protivníka koktavého barona, Tomášek že se nemusí tak schovávat.
To byla poslední příhoda; nic nového pak už nepřišlo. Václav se dostal do všedních kolejí. Den jako den, obyčejně deštivý nebo alespoň kalný, sychravý. Byl ošklivý listopad. Mladý Věk v takové dni do kanceláře pospíchal. Doma měl chlad; paní Praxová tuze si pomáhala drahotou. Ta byla její štít ve všem. Topila málo, takže mladý Věk se večer ve svém pokojíku krčil zimou; a ráno zase. Chudá snídaně, obyčejně zasmažená polívka nebo úkrop tuze ho nezahrály. Kávy teď ani neuviděl.
Zato když vstoupil ze sychravá, z vlhké, blátivé ulice do kanceláře čistě umetené, příjemně již vyhřáté, bylo blaho. Teplicko v jizbě a ještě topili; slyšel oheň v kamnech, jak praskavě plápolá. V kanceláři sucho, teplo. Přicházíval proto na minutu, spíše ještě dřív, takže jej starý Kubecius vítával pochvalným mručením; spokojeně přitom bral z „moučnice“, cpal nos a ptával se naprázdno, před se:
„Aber Herr Vogel – Kdepak ten – Aber —“ to „aber“ znělo hrozivě.
Ale hned přestalo, když Herr Vogel vždycky po čtvrt na devátou vstoupil; starý Kubecius jen rychleji šňupal, prudce, zlobivé.
Mladý Věk se také nepotrhal prací. Psal pilně, ale přece s přestávkami. Ty byly, když starý Kubecius zašel k Šéfovi na poradu, nebo když „starý“ byl u soudu; za takových chvílí pan Vogel, nedostudovaný jurista z pražské, někdy dost zámožné rodiny, zíval a protahoval se na židli nebo dřímal. Mladý Věk zase hledíval oknem ven, na nerovný písčitý břeh volně k řece se svažující, na staré, zkřivené, nahnuté stromy na něm, na ohrady plné dříví, na rybářské chalupy u vody.
V ten čas bylo tam všude pusto. Stromy skoro holé, zahrádky u chaloupek prázdné, bez květu, sešlé. Rybářské sítě třásly se ve větru na jejich plotech, před vrátky.
Častěji však nežli k pustému břehu obracel zraky za široký, volný proud Vltavy, na oblouky starého mostu, na proud lidí na něm, na výšiny za řekou, na Petřín, k Strahovu, královskému Hradu. Rád tam hledíval, ať vše jasně viděl, stráně zbarvené, skropené pestrými barvami podzimu, klášter, Hrad i Svatovítský chrám velebně vznešené nad spoustou zahnědle rudých střech Malé Strany, nad něž se prozelenávala báně kostela u Sv. Mikuláše, ať v lehkém zamžení deště nebo v kalném ovzduší pochmurného dne, kdy temná oblaka nade vším těžce visela nebo když se mraky hnaly divým letem nad Hradem k Petřínu a za něj dál jako vzdušné tmavé vlnobití, vysoko vzedmuté, podivných podob, divokých tvarů.
Na tom oči zůstávaly. Mladému Věkovi nebyly tyto výhledy pouhým divadlem na velkolepou scenérii.
Oživoval si ji, jako si oživil pusté rozvaliny frymburského hradu. Průvody vídal na Kamenném mostě, proudy bojovníků, skvělé družiny českého panstva a rytířů jedoucích nahoru na Hrad probuzený ze zakletí, mrtvého klidu a opuštění, na Hrad plný slávy jeho zamilovaných knížat a králů, českého Achilla, Otokara II. a Karla, Otce vlasti.
V takových chvílích zapomenul, že kousek dál u druhého stolu dříme kancelista Vogel, zapomenul na starého Kubecia i samého principála; za takových chvílí přicházelo také pokušení. Jakkoliv doma, když uslyšel vznešené verše mladého korouhevníka Poláka, se zařekl, že nikdy už nebude psáti veršů, tady přece neodolal. Začal je zase lepit. Ale nikdy nedolepil; pokaždé jej něco splašilo: buď strašlivé zívnutí kancelisty Vogla, jenž si přitom bubnoval prsty na prohlubeň úst jako vrata rozevřených, nebo nějaká cynická poznámka, byl-li už Věk v Židech, zná-li tu neb onu vykřičenou místnost, nebo jej splašily kroky starého Kubecia vycházejícího z principálova pokoje. Někdy i principál sám, když znenadání, vystrčiv hlavu s nahnanými šourem přes lebku prameny vlasů, rozhlédl se kanceláří bledě modrýma, vodovýma očima, velký nos si pohladil a zavolal mírně a vlídně: „Herr Wěk – will ich sagen —“
Někdy to „sagen“ bylo buď opsati nový akt, obyčejně však, aby pan Věk, když sluha Franc není doma, byl tak hodný a zanesl tato akta tam a tam, k soudu nebo k tomu neb onomu advokátovi.
Tak mladý Věk s lejstry pod paždí putoval Prahou, nejvíce Starým a Novým Městem, za jasných dopolední, za deště a v blátě, chodil placy, ulicemi, uličkami, procházel šerými průjezdy a průchoditými domy, kdež slepec prosil, tu modlitbou, tam laškovným menuetem, jejž pískal na flétnu, kdež v prastarých, zapadlých černých krámcích mrkaly i za dne lampičky nebo lucerny. Chodil živým proudem ulice, kterouž hlučel rachot kočárů a fiakrů, do níž zaléhal z nádvoří hlas niněry nebo zpěv žebravých zpěváků, pějících nějakou hroznou baladu nebo píseň o nešťastných milencích.
Vcházel do různých domů, z jejichž dvorů nebo přízemků zpěvavě vyvolával do pater dráteník hledající dílo nebo chudý žid s pytlem přes rameno, také zpěvavě, ale pronikavěji nabízeje obchody; vstupoval po dřevěných, tmavých schodech, nad nimiž ve výklenku rudě mrkala lampička pod starým krucifixem nebo zašlým, zčernalým obrazem Matky boží nebo sv. Jana, tápal v tmavých předsíních, vstupoval do vytopených kanceláří, jež všechny stejně páchly, kdež za stoly a pulty s dřevěnými miskami plnými posýpátka, s ohromnými porculánovými kalamáři mezi akty a papíry a s dlouhými nůžkami po straně visícími seděli písaři, koncipisté, mladí, staří, uvadlí, šediví, nemluvní, mrzutí, často i hrubí.
Tyto návštěvy s akty nebývaly vždycky příjemné; než mladý Věk se nemrzel. Těmi posílkami byl volnější, chodil po Praze, leccos uviděl a seznal; někdy bloudil, někdy si zalelkoval, pozoroval, zvláště když se dostal do živých ulic.
Jednoho jasného rána v listopadu vracel se z Celetné ulice, z kanceláře doktora Wohlraba, z úmyslu delší cestou Prašnou branou, Starými alejemi. Tam ukázal před velkým, rozlehlým domem, jenž byl jako palác. Ale balíky z něho vynášeli a nakládali na velký vůz na ulici před domem. Než tentokráte vůz Věka neuvábil, nýbrž veliký kámen u průjezdu, mramorový kámen s jamkami. Že to patník není, usoudil; ale nač ty pravidelné, umělé jamky, neuhodl, nepřebádal.
Nevšiml si, že vůz s velkým nákladem zatím odjel. Od záhadného kamene obrátil se do velkého, světlého průjezdu, kterýmž bylo jasně vidět na dvůr také světlý a volný. A za tímto nádvořím jaká zahrada! Více háj nežli zahrada. Stromů tam jako v lesíku, mladých a starých, košatých. Byly většinou holé; jen sem tam svítily zbytky podzimního zlata a purpuru po jejich haluzích v zářivém světle jiskrného dopoledne.
Václav užaslý omámil se na netušenou zahradu, oddělenou jen nízkým plotem od nádvoří. Branka do zahrady otevřena a nádvoří té chvíle jako by vyplákli. Uváben postoupil až do něho. Mínil jenom nahlédnout, ale zahrada, její staré stromy vábily jako zakletý, čarovný ostrov. Pudilo jej podívat se, jak tam je. Nevěda stanul až u plotu, u braníky, a dychtivě vyzíral mezi tiché stromy, do jejich tajemství. Stezky mezi nimi se ztrácely, pestré závěje spadlého listí pod nimi, tu hnědé, zčernalé, tu zlatě, do ruda na slunci svítící. Tam nějaká socha za stromovím.
Ohlédl se plaše. V nádvoří nikdo a v oknech nahoře také ne. Nevydržel. Už se nad ním zastínilo od haluzí, už byl za branou pod stromy. Šel rychle šustícím listím, rychle, chvatně jako zloděj a neodvážil se podívat se za sebe. Strach jej poháněl i touha vše si prohlédnout. Chtěl jenom na kraj, ale vábilo, táhlo jej to dál. Zapomínal na Prahu, na spoustu kamenných domů, na dlažbu, na klenby průjezdů.
Nebe nad ním, modré nebe a koruny stromů; měkce kráčel pískem, listím, vybledlým trávníkem jako v poli, jako v lese. A ticho! Ruch ulice dozněl. Ale hlas sýKory jako v háji se ozval. Rád jej uslyšel, mile překvapen. Zněl jako pozdrav přírody, domova. Bylo mu volněji, veseleji. Pojednou stanul.
Prostora před ním, trávník, v něm stromy zaražené jako „spády“! Ano, jako na čihadle. Václav užaslý se rozhlédl – velká zahrada a v sousedství vpravo vlevo také takové, podobné. Toť velký háj mezi domy, a ticho tu. Čihadlo však? Ale jsou to jistě „spády“ a tam mezi houštinami a stromy bouda, čihařská bouda, větry a deštěm již pocuchaná, ale pravá čihařská bouda. Klec tam u vchodu překocená a druhá dřevěná za ní. Jistě čihadlo! Tady v Praze v nejživější ulici.
Vtom kdesi zpředu, z domu, otevřelo se okénko zasklené pavlače a odtud ženský hlas zpívavě zavolal: „To-má-ši!“
Věk leknuv se vyrazil jako vyplašený zajíc, akta pod paždí; několika skoky byl u branky. Chtěl tudy ven, ale z výšiny zasklené pavlače ozvalo se podruhé zase tak: „To-má-ši!“
Zdola tentokrát ohlas, odpověď, z přístavku v nádvoří. Starý kmoch odtud vystoupil v beraničce, v plátěné zástěře, v punčochách a střevících, a ten odpověděl nahoru:
„Už jdu, panímaminko —“
A šel, přihrben, těžkým, kolébavým krokem nádvořím do průjezdu.
Mladý Věk číhal, až staroch zmizel; pak, neohlížeje se vpravo vlevo, vletěl do průjezdu. Tam vrazil do nějakého velkého muže, hnal se však dál, ven, jako by jej stíhali; teprve na ulici uvolnil v kroku a ohlédl se. Nikdo za ním. Vydechl si; šel, ale ničeho nedbal, nic se neohlížel. Byl pořád ještě v zahradě, pod stromy, pořád ještě cítil stín jejich korun a jako by měl jejich haluze nad hlavou. A čihadlo, čihadlo —
Čí to asi dům a zahrada? V kanceláři se nemohl zeptat, aby se neprozradil, že se toulal! Ani ne na ten mramorový kámen s jamkami. Ale již po obědě zvěděl vše. Mistr Prax, jenž znal Vídeň lépe nežli Prahu, Vídeň i Schónbrunn, pokýval ulízanou hlavou a zeptal se s úsměvem, v němž byl úžas i politování, bože, ten kámen? Takových kamenů on že viděl, ve Vídni, u paláců, to že takový kámen je na zhášení fagulí, to že když přijela vrchnost nebo její hosté k paláci, to že vždycky laufři v livreji, v parádě, s fagulí v ruce, a ti jak doběhli k vratům paláce, hned obrátili světla a zhášeli je v téch dírách, v téch jamkách mramorového kamene u vrat, to že jich viděl, to že ve Vídni —
„Tak to ten dům v Starých alejích,“ vpadl mladý Věk, „je také nějaký palác.“
Tady zase byla paní kvartýrská jistější. Dle Václavova udání o poloze toho domu tvrdila, že ten dům je palác, či že jím byl a patřil hrabatům Přichovským, od hraběte Přichovského že jej koupil ten bohatý lifrant, Toškán, ten že teď ostává v hraběcím paláci a ta zahrada že je veliká, bodejť panská, čihadlo že by tam mohlo být, proč ne. Její Johan přisvědčil, že „kvis“; co takoví boháči – Václav v duchu hádal, kdo tam asi číhá, kdo, ten starý že sotva. Přikmitlo se mu, že ten v průjezdu byl sám starý Toškán, jak jej zhlédl u Sv. Mikuláše na Starém Městě, an vykročil z kostela, veliký, s copem.
IX. O PODIVNÉM POŽÁRU
Odpoledne dvanáctého listopadu rozhodl se mladý Věk, že půjde do České expedice v Dominikánské ulici poptat se po Patrčkovi, vědí-li snad, kdy přijede, a zanechat v Expedici pro něj svou adresu. Bylo načase, aby se tam vypravil, neboť v polovici listopadu chtěl Patrčka do Prahy. Mladý Věk však do Expedice nedošel, protože se na Malém rynku setkal s Patrčkou samým.
Mladý Věk se živě zaradoval z náhodného setkání. Krajan tu a tak znenadání; přivanulo s ním ovzduší domova, po němž sice tak netoužil v palčivé tesknotě jako před lety v Litomyšli, který však choval hluboko v srdci, třebaže ve shonu dne a hluku velkého města často na něj nevzpomínal a třebaže obraz jeho se mu tu v Praze jakoby zamžel. Teď rázem se mu zjasnil; radostně vzrušen zatoužil uslyšeti, jak u nich, jak doma, co tam, a skoro zdlouhavý se mu zdál Patrčkův výklad, proč přijel, dřív, nežli tenkráte řekl, že musil hlavně z ohledu na povoz.
Patrčka se právě ubíral na Staroměstské náměstí, kdež měl obchodní řízení. Václav jej vyprovodil až k tomu obchodu a počkal pak před krámem. O domově uslyšel, že jsou všichni zdrávi, pantáta, panímáma, Liduška, že Patrčka v Dobrušce u nich nedávno byl, ale to že ještě neměli od něho,
Václava, psaní, zdrávi že jsou i při té klopotě, té že je všude dost, zvláště u nich v kopcích, teď že tam je ukrutný čas.
Když Patrčka si svou záležitost vyřídil, obrátili se zase zpátky a rovnou do Expedice. Nežli došli, uslyšel mladý Věk také o Dobřanech, na které se hned optal, o faráři Zieglerovi, že se Patrčka u něho také stavil, že přivezl od něho do Prahy psaní, celý balík psaní, známým a vlastencům, farář Ziegler teď že sedí skoro pořád doma, co taky, kam, a ven že skoro ani nemůže, že tam nahoře na Dobřanech mají už sněhu; u nich, dole v Solnici i v Dobrušce, že ho ani tuze nenapadlo, ale na Dobřanech že jsou ho závěje, před farou až do plotu u zahrádky, takže je pan farář doma, přechází pokoji, řídí a natahuje hodiny a ještě víc že sedí a čte a píše, překládá Horáce.
„A Fénélona.“
„Taky, ale veršování zatím nechal, už překládá, jak je v originále, prózou. Tak mu to pěkně utíká. Je sice za světem, ale má práci, která ho těší a může se jí věnovat. Ráno odslouží mši a hned může sednout ke knihám a má svatý pokoj. Takhle pracovat, to bych si přál a nemít tolik starostí a takových —“
Patrčkovi se chmuřila tvář. Václav mu rozuměl; pamatovalť si, jak si stýskal v Opočně, když se s ním tam o vagacích sešel. Chtěl mu říci něco na potěšení, ale nevěděl hned co. A vtom Patrčka v nechuti své a nespokojenosti vybuchl:
„Hned bych všeho nechal, hned – Jen kdybych to mohl prodat anebo někomu přenechat, vždyť při všem dření nemám z toho nic, ani zisk, ani volné chvíle, abych moh číst, učit se nebo něco napsat. Vždyť jsem vám řekl, jak to hned našinci omlouvají a vyčítají nebo se vysmějí. A kdo! Takoví!“ potrhoval prudce rukou. „Takový hloupý pulmistr, nafouklý správce – Ale,“ mávl pravicí, „co bych si kazil. Jsem v Praze; na tu jsem se vám těšil. Tady se jinač dýchá, tady je člověku volněji. Věřte mně, hned bych tu ostal, hned, a kdyby jen dost málo něco bylo – A jak vy,“ zeptal se pojednou, „vaši mají o vás velkou starost, jak jsem z jejich řeči vyrozuměl —“
Nežli Václav dopověděl na tuto otázku, došli do Dominikánské ulice k České expedici. Patrčka, jenž tu nebyl poprvé, uvedl Václava do krámu v přízemí vedle tiskárny. Mladý Kramerius v ní právě meškal. Zavolán přišel hned a rád uvítal vlastence z hor, horlivého odběratele a předplatitele, jakož i mladého Věka. Dědic Krameriův, ne starší nežli Václav, devatenáctiletý, nad prostřednost velký a statný, byl dobromyslnost sama.
Patrčka se ptal na jeho matku, kteráž vedla domácnost, ptal se na jeho mladší tři bratry, kteří studovali, a hned zas byli v literatuře. Václav uslyšel nedozpívanou píseň v nové variaci. Mladý Kramerius povzdechl upřímně, jak jsou ukrutné časy, co měl a má starostí, on i jeho společník, pan Tomsa, v tiskárně že mají málo práce, když se všecko tak zdražilo, zvláště papír, na knihu, na nějaký spis že se skoro nikdo neoptá a noviny, však že ví, že četl oznámení, že musel Vlastenské koncem června načas zarazit; v půl letě!
Patrčka naslouchal zachmuřeně líčení těžkých a trapných poměrů literárních a obchodních. Doléhaloť mu na mysl a plašilo jeho sen o životě volného literáta. Hleděl zamyšleně, mlčky před se, až se oči neobrátiv otázal:
„Tak to by nebylo možná, aby se člověk oddal spisovatelství?“
Mladý Věk vystihl, že to není otázka jen tak maně prohozená, nýbrž že v těch slovích se ozvaly nejtajnější přání a tužba Patrčkova.
„Což si, vlastenče, myslíte!“ Kramerius mávl rukou. „Leda by se sytil rosou a nechtěl jíst a se odívat. Není možná. Hýbl by mohl to dosvědčit. Jeho by spisování samo také neuživilo; zle by bylo, kdyby nebyl korektorem u nás a u Házů. A korektorství je namáhavé; nadře se dost. Na to musí být povaha, jakou má, takový veselý, no – Enšpígl třebovský, jak mu říkáme. Nikoho nezarmoutit a zármutek a starost si nepřipustit.“
Patrčka začínal být už neklidný; výklad mladého Kramcria byl mu nevhod. Jak mohl, přerušil ten hovor; ptal se na známé, a též chodí-li Hýbl ještě na Starou rychtu.
„A pořád, ten by bez ní nebyl a na Rychtě by se všem po něm stýskalo, obzvlášť u vlastenského stolu.“
Smluvili se, že se tam navečer sejdou. Když vyšli z Expedice, vyzval Patrčka mladého Věka, aby již domů nechodil a zůstal s ním. Ten přijal rád. Patrčku vyprovodil ještě do velkoobchodu na Koňském trhu; pak chodili do večera jen tak, bez účele, u volném hovoru. Věk začal o domovu.
Patrčka však záhy zabočil zase do Prahy, že by bylo přece jen nejlíp, kdyby tu mohl ostat a nechat vah a kornoutů a chytit se jen péra, to že by bylo jeho, na to že pořád myslí, že i ve snách se mu to plete; z nějaké psoty že by si nic nedělal, že by pro svou osobu všecko snesl, kdyby mohl vlastensky pracovat a pérem literatuře přispívat, ale když matka doma —
Povzdechl, chmurně před se hledě do ztemnělých Starých alejí, kterýmiž kráčeli a kterýmiž pohvizdoval ostrý listopadový vítr. Ani pak se mu hned nezjasnilo, když vstoupil do prostorné, klenuté jizby na Staré rychtě. Nesedělo tam tolik hostí jako jindy a u „vlastenského“ stolu skoro prázdno. Starého měšťana Fryče tam zastali a houslistu z orchestru Stavovského divadla.
Patrčku znali od dřívějších jeho návštěv, na Václavova otce se dobře pamatovali, a proto syna rádi uviděli. Patrčka se hned ptal na Hýbla, pak na ostatní stálé hosti. Hýbl že přijde najisto, povídal Fryč, ten že nevynechá, ale ostatních že se nedočká. Zima, mínil spisovatele a knihtiskaře, ten že se vymlouvá na léta, že je starý a z Týnské uličky že skoro ani nevyleze, pan starý Hamous že stůně a ostatní že přicházejí jenom někdy.
„Teďje všude znát zlé časy,“ dodal, pokyvuje hlavou.
Václavovi se na Staré rychtě ihned zalíbilo. U stolu přijali jej srdečně a kolem všechno tak nějak sousedsky, jako doma, ne tak cizí jako v kancelářích, v koleji, na ulicích, a všecko tu české. Z hostí jeden jej překvapil. Seděl opodál u velkých zelených kamen u stolku sám a sám, vlasatý, zarudlý, v tmavohnědém kabátě, v širokém, černém nákrčníku staromód-ním. Seděl přihrble, zamračeně zamyšlen; chvilkou ramenem potrhl nebo se uplivl zkrátka nasucho a zase zhluboka se napil dlouhým douškem.
Václav byl překvapen. Tohoto divného muže neviděl poprvé. V Sirkové ulici jej už několikráte potkal. Pokaždé se za ním ohlížel a byl by rád zvěděl, kdo je. Teď se na něj tiše optal.
„A to je podivín,“ pověděl starý Fryč, „nějaký doktor Srnka, ostrá huba, dělá si ze všeho pošklebky.“
„Bydlí v Sirkové ulici,“ vpadl Václav, jenž si vzpomněl, že mistr Prax mluvil o jakémsi doktoru Srnkovi, bydlícím v jejich domě, ale vpředu, do ulice, v nejhořejším poschodí.
„To jistě nevím,“ odvětil Fryč, „ale někde u Svatého Havla, to jistě.“
Náhlý šum kolem stolu; všichni se obraceli ku dveřím. Kacaíirek, třebovský Enšpígl, Hýbl! Stanul u nich v šedém plášti, vlasy sčesané do čela, do spánků. Široká jeho tvář i modré oči se usmívaly a hned vesele vykřikl, když poznal Patrčku. Uvítal jej srdečně a také Václava, jehož se hned vyptával na Litomyšl, když uslyšel, že tam Václav studoval gymnasium i filosofii.
„Tam mne chytla zuřivá krvežíznivost,“ žertoval, „opravdu, když mě napadlo, že bych moh také být Napoleonem nebo alespoň nějakým generálem. V Litomyšli jsem se chtěl dát na vojnu, dobrovolně, k landvér, proti Francouzům; také jsem na to byl, bodejť gymnasista, rétor. Vidíte, co mohlo ze mne být, kdybych byl nezahodil bouchačku a patrontaš dřív, nežli jsem jich dostal —“
„No, ale nelitujete toho,“ řekl Patrčka vážně, ne bez úmyslu.
„Jak bych litoval, jsem jako pták, korektur málo, psát nemusíš, knihtiskaři to nechtějí – zkrátka, ležácké časy!“ Řekl to vesele, ale s trpkou příchutí. Pojednou vzpomněl, kde je Kramerius, cože tu ještě není; a hned si sám vysvětloval: „Že ho Amor postřelil!“
„Však by udělal nejlíp,“ mínil starý Fryč, „kdyby se oženil. Ať něco vyžení, aby si pomohl, do obchoduje toho potřeba.“
„Ale dřív se musí naučit v karty hrát, bulku,“ Hýbl se usmíval, „kdyby toho snad potřeboval jako nebožtík jeho pantáta slavné paměti.“
Všichni se obrátili po Hýblovi a ten hned jim vysvětlil:
„Jednou mně Rulík vypravoval, ale —“ vzpomněl přitom, „víte, že je stonavý, že teď z Hradčan ani nesejde, v Expedici už nebyl tuze dlouho.“
„Tak co povídal —“
„A, o těch kartách. No, že když si nebožtík Kramerius svou Vefinku, nynější vdovu po něm, namlouval, že starý Hecirius, její pantáta, zlatník byl a měl dům U Ježíška v Spálené ulici, že starý Hecirius vrčel, když slyšel, že nějaký literát mu chodí za Vefinkou. Huboval doma, huboval i u Vořechovských, kam chodil bulku hrát, kde měl oblíbeného společníka v kartách, který moc pěkně hrál bulku. Tomu si stěžoval, nevěda, že to je ten milovník. – No, konec víte. Ta bulka, že ji Kramerius tak pěkně hrál, všecko spravila.“
Vtom vešel mladý Kramerius. Všichni se dali do smíchu, jak jej zhlédli, a starý Fryč na něj volal a kýval, aby šel, tady ten kacafirek že ho žení.
„A ožení, a půjde pak za tlampače, a pomyslí si —“ Hýbl přestal, jako by uťal. Všichni jako on ohlédli se po stolku opodál kamen, po doktoru Srnkovi. Drže sklenici za ucho, jezdil jí po stole, pak ji pozvedl proti svíčce v dřevěném svícnu, pohladil ji a s komickou vážností ji oslovil:
„Vypiju tě, vypiju, a víš-li, na čí zdraví! Na zdraví Jeho Excelencí pana ministra. Hoch das Millionen Bettelstäbe spendende Finanz-Patent! Hoch! Hoch!“
Vypil půl sklenice a hned se zas přihrbeně posadil, hledě před se tiše, nehnuté. Jen se několikrát nasucho uplivl. U vlastenského stolu nechali ženění, nechali žertu. Srnkova připomínka o miliónech žebráckých holí finančním patentem uštědřených je upomenula. Začali o drahotě, o těžkém živobytí. Jen Václav mlčel a Hýbl; ten si neposteskl, nežaloval, až za jiného se ozval. Vzpomněl si, co včera slyšel, že starý profesor Majober tře bídu, že plat nestačí a že pořád stůně.
„Ještěže má hodného, svědomitého lékaře; doktor Held k němu chodí.“
„Oh, ti se jistě znají, když Majober ještě hrál divadlo v Boudě a u Hybernů. To jistě,“ hádal Fryč.
„S Thámem taky,“ ozval se Václav a zeptal se, kde teď je, vědí-li o něm.
„Ten zapadl jako kámen do vody.“ Starý Fryč mávl rukou.
„A ne, včera jsem mluvil s jeho bratrem, Karlem; však to o Majobrovi mám také od něho, a slyšel jsem, že zase dlouho nevěděl o bratrovi, o Václavovi, herci, ale tuhle že dostal od něho psaní ze Znojma, že je u nějaké společnosti režisérem, že se mu teď vedlo trochu líp.“
„Co ona, Thámová,“ ptal se Kramerius, zapaluje si papírkem dlouhou dýmku.
„O té Thám nic neříkal. Buď mu bratr o ní nepsal, nebo nechtěl o ní mluvit. Ubohý Václav Thám! Když jsem ho tady poprvé viděl, tady —“ Hýbl ukazoval najeden ze sousedních stolů. „Když si na to vzpomenu – Ubožák. To jsme tu vyváděli takovou bláznivou čertovinu, měl jsem kázání blechách a pak jsme udělali castrum doloris a položili jsme na to nějakého filosofa v koženkách, a do toho přišel Thám znenadání, a jak —“
Nedomluvil. Doktor Srnka šel je navštívit. „Meine Herren, páni vlastenci, liběji odpustit, jak se mně zdá, nejsou veselí, nejsou dost spokojeni, a přece nynčko, itzt ist lauter Fortschritt besonders in der Gleichheit der Verarmung a v dělání dluhů. Fortschritt! Lauter Fortschritt! A taky v tom: pan ministr má nový ajmolanc. Slyšeli? Dají pozor! Dvakrát dvacet je dvě stě, ale třikrát dvacet je čtyřicet nebo třikrát dvacet je dvanáct a taky třikrát dvacet je šedesát. Das ist die neue Multiplikation. A když tak počítáme – Poslouchají, znají nové exemplum regula de tri? Pozor, aby se v počtech nezmejlili.“
Strčil prsty pod nákrčník, přejel jimi po krku sem tam, potřásl vlasatou hlavou a ušklíbnuv se přednášel vážně kantorsky, jakoby ve škole příklad:
„Nun also. Eine Elle Wallis ist werth einen Gulden C. Z. Was ist werth das ganze Stück von zwei und halber Elle —“
Již co ten pošklebný příklad říkal, vrtěl sebou měšťan Fryč; houslista
Kramerius se plaše ohlédli hospodou. Hýbl se usmíval tak jako Václav, jemuž se příklad i doktor pojednou zalíbil. Fryč začal zamlouvat, on že takovým počtům nerozumí.
„Tak jim to povím,“ vskočil mu doktor Srnka do řeči, usmívaje se jeho rozpakům. „Das ganze Stiick ist werth, ist werth: dreissig Kreuzer, ganze dreissig Kreuzer!“
Zachechtal se a šel zpátky ku svému stolu. Fryč si vydechl. Kramerius a houslista byli také rádi; ale pojednou se doktor Srnka otočil a šel zpět ku vlastenskému stolu.
„Nichts für Ungut, páni vlastenci, ale ještě něco, to asi taky nevědí, koho ten financpatent taky zle pošramotil a kdo taky zle naříká na Jeho Excelenci pana hraběte Wallisa. Nevědí? Já jim pomůžu. Těch nešťastných je tuze mnoho, schrecklich viel, ale nejsou tu, nikde na zemi, ani ne na nebi —“
„Tak kde by byli,“ víc odbýval nežli se ptal soused Fryč.
„Ani na zemi, ani na nebi,“ opakoval doktor Srnka, „ale taky ne v pekle, au contraire, tam mají ukrutnou radost z Jeho Excelence pana hraběte Wallisa, co jim tam duší nahnal. Ale —“
„Tak kde, pane doktor,“ ptal se Hýbl už zvědav.
„V očistci!“ vyhrkl doktor, „duše, dušičky v očistci, ty tuze naříkají, protože přestalo za ně modlení, přestaly mše. Bankrot spolkl fundace na zádušní mše, a zadarmo se mše neslouží. Fundace pryč, mše pryč, modlení pryč, a proto dušičky naříkají, pláčou —“ Doktor Srnka mluvil jako dojat, plačtivě, s ironickou soucitností.
„Jen se smějí,“ zahodil Fryč, „i tu je zle. Jsou fary na venkově, při horách, slyšel jsem to, chudé fary, kde farář nemá teď ani na víno k oltáři, na mši, jistě.“
„Ano, ano,“ přisvědčoval doktor Srnka s přehnanou vážností, „a taky já slyšel, že už ten onen farář žehná kořalce, no, wirklich, co sebou škubají, pane Fryč, wirklich wahr – aber nichts íhr Ungut, teď vědí, a pomodlejí se za duše v očistci —“ Poklonil se jako v kostele, zamíhal pravicí před obličejem, jako by se křížem žehnal, pak se obrátil a šel přihrben ke svému stolu opodál kamen, bruče před se s úsměškem: „Ubohé dušičky! Armičky!“
Fryč vstal a rozloučil se. Mrzeloť jej doktorovo sousedství, vlastně jeho řeči neopatrné a kousavé. Houslista šel s Fryčem. Za nimi brzo Kramerius, jemuž Patrčka slíbil, že se zítra ještě staví v Expedici, a jenž mladého Věka pozval, aby je tam někdy také navštívil. Všichni tři pozdravili doktora Srnku od svého stolu, mimochodem. Hýbl však, když s Patrčkou a Václavem za chvíli vstali, zašel přímo k doktorovi, aby mu dal dobrou noc. Ten hrábl do vlasů, okamžik hleděl upřeně do Hýblových usmívavých očí, pak jej pleskl po rameni a řekl: „Oni se nebojej – a tito páni noví vlastenci také ne,“ podíval se na Patrčku a Václava, „so, das ist schön —“ a pojednou se zeptal Hýbla: „Co dělá pan Jungmann, vědí, ten pán, co přeložil Miltona, jak mně to v létě půjčili. Co dělá, co zas překládá —“
„To nevím; je v Litoměřicích, vyučuje tam pilně česky a jistě nezahálí.“
„Nein, nein!“ podíval se Srnka, ale víc před se, „solche Sprache, kdo by pomyslil – naše ubohá češtinka.“ A pojednou na Hýbla zhurta: „Tak to dělaj! Za tím pěkně jdou, ten umí dělat slovíčka, ale žádný ‚krkopásl, vědí, kr-ko-pás a žádná ‚lipová vejsada‘. Vědí, a takové zmetky a potvory a nestvůry – a teď jdou, pane vlastenče! Dobrou noc! Gute Nacht, meine Herm!“ Povstal maličko, poklonil se s obřadnou vážností, pak hned sedl, obrátil se zády a obořil se do své pinty do polovice vypité.
Žihadlo jeho slov bodlo Hýbla citelně; ale neozval se, mlčky je přijal, poněvadž věděl, že doktor Srnka nebodl z pouhé posměvačnosti a zlomyslnosti; a také již rozuměl jeho trpkosti. Když vykročili ze Staré rychty, pověděl o něm na vysvětlenou Patrčkovi a Václavovi, jak bylo s tím překladem Miltona Ztraceného ráje, jak ten překlad potřel Srnkovy pochybnosti.
Rozešli se před Modrou hvězdou v Starých alejích, kdež formané z Opočenská měli svou hospodu a kdež také Patrčka byl na bytu.
Václav se tam podíval ještě pozejtří záhy ráno, aby se s Patrčkou rozloučil, jak měli smluveno.
Stalo se po snídani, na kterou jej krajan pozval; rozešli se na nádvoří u formanského vozu, připraveného k odjezdu. V ranním šeru, v pokmitech svítilny stál pod rohoží a bělavou plachtou s velkým nákladem. Václav tu požádal, aby Patrčka, až přijde na dobřanskou faru, pozdravoval pana faráře a u nich doma, staví-li se tam.
„Stavím, jistě.“
„A vzpomenete-li si, napište mně pár řádků.“
„Budu psát. Ale raději bych se tu s vámi zas sešel, ale abych se pak nemusil loučit.“
Václav mu potřásl rukou.
Od Modré hvězdy pospíchal do Poštovské ulice do kanceláře. Chodil tam pravidelně každé dopoledne vyjma neděli. Doma meškal vlastně jen navečer, když se vrátil z koleje. Se sousedstvím, s paní Lorencovou se Václav záhy seznámil a sice v pokoji paní kvartýrské, když náhodou vkročil ze svého pokojíka. Paní Lorencová si přišla vypůjčit trochu pepře. Byla urostlá, asi čtyřicátnice, vypadala však mlaději.
S kvartýrskou mluvila česky, po pražsku česky, ale když vstoupil Václav a mistr Prax jej představil, čehož také k tomu užil, že vstal ze svého krejčovského trůnu a sáhl za sebe do kouta pro sádrovou dlouhou dýmku, spustila hned po německu. „Frau von Lorenc“, jak ji mistr Prax představil s velkou vážností, záhadně se usmívaje, byla hovorná a usmívala se a smála se ráda, snad proto, aby mohla ukázat své bílé, zdravé zuby. Hned také svou neteř uvedla do hovoru, co s ní má, jaká je to samotářka, že nikam nejde, že ji nemůže dostat do žádného hausbálu a že mohla, že měli tuze nóbl pozvání, ale Jetty jen číst a číst —
Tu čtenářku, pannu Jetty, Václav už znal. Potkal ji asi třikrát. Uviděl, že je štíhlá, hubená, pobledlá, světlých vlasů, velkých, modrých očí. Plaše na něj pohlédla, plaše se kolem mihla. —
Minulo čtrnáct dní, co Patrčka odjel z Prahy. Za tu dobu mohlo dojít psaní od něho, ale nedošlo. Zato z Dobrušky psali, Věk, také Věková několik řádek. Matčino srdce bylo v těch prostých slovech, a proto dojala. Za nějaký den přinesl posel zase psaní. Podle adresy poznal Václav, že je zase z domova, od otce. Lekl se, že se něco stalo, když tak záhy zase píše, když ještě on jim neodepsal. Psaní hlásilo vážnou novinu, neštěstí, ale ne u nich, u Věků, nýbrž Patrčkovo.
Věk z Dobrušky oznamoval, že solnického Patrčku stihla podobná rána, jako jej před sedmi lety; Patrčka že sice nevyhořel, stavení že má netknuto, ale že přece pohořel a že ten oheň způsobil mu škodu, ze které se ani nevzpamatuje, třebaže jindy by to neštěstí nebylo tak hrozné, ale tohoto času —
Už dříve byl Patrčka v úzkých, naznačoval Věk, tak jako on a všichni, poněvadž zboží před tím bankrotem nakoupené kleslo náhle a hrubě v ceně; tím Patrčka již mnoho ztratil, a teď teprve uhodila pohroma, když pozbyl a naráz, za chvíli, všeho zboží, jež si vezl z Prahy. Ani ho domů nedovezl, sotva na půl cesty.
Na první nocleh zajeli do hospody „na Velence“. Vůz zůstal na nádvoří pod velkou otevřenou kolnou; Patrčka šel si po večeři lehnout do světničky. Dlouho však nespal. Hluk jej probudil, bouchání na dvéře a křik, že hoří. Napolo ustrojen vyletěl ven, domnívaje se, že Velenka sama je v plamenech. Hnal se síní ven jako všichni z hospody, a tu ve zmatku a hluku někdo vykřikl, že stáje hoří.
Děsivě jasná rudá zář lila se proti nim z nádvoří a za ní valily se chumle, oblaka hustého, Čpavého dýmu. Jak Patrčka doběhl k zadním domovním dveřím, ihned seznal, kde je zkáza, že nehoří v stájích, nýbrž pod kolnou jeho vůz vysoko naložený.
Stál v černých mracích, jež se z něho valily; už chytily rohože i plachta a hořely plameníte. Lidé z hospody vyběhší i pacholci a kočí ze stájí vyrazivší křičeli a sháněli vodu, konve. Patrčka, jenž věděl, že jeho forman si ustlal na voze v seně a slámě, volal nejprve jeho, volal, křičel, žena se k vozu. Ale forman se neozval.
„Že zůstal ve voze!“ mihlo se Patrčkovi v náhlém leknutí. A jen mu tak děsivě blesklo, letěl k hořícímu vozu, nedbaje plamenů a kouře, nedbaje, že za ním křičí, ať počká, ať tam neleze, co dělá —
Vyskočil na voj, vlezl na okraj vozu, křičel na formana; pro dým nevida, hmatal po něm v šíleném chvatu, jak jej hnalo nebezpečenství. Hned jej nahmátl a vytrhl, vytáhl z vozu nadlidskou silou, jakou dává jen taková chvíle. Ale jen jej přes voj ven vyškubl, sám se duse, svalil se vedle něho. Přiskočili lidé, popadli oba a lili na ně vodu, neboť začalo na nich chytat. Tak zachránil Patrčka, nasadiv vlastní život, formana, jenž bezpochyby byl příčinou tohoto neštěstí. Věk psal, že ten forman si asi lehl s dýmkou v ústech, že tak usnul a z dýmky nevyhaslé že vyletěl uhlík do sena nebo do slámy. Tak asi vznikl oheň, v němž vůz silně ohořel; zboží buď úplně zničeno, nebo tak pokaženo, že nezůstalo z něho nic k potřebě.
Popálen, v obvazech vrátil se Patrčka domů; že jeho obchod je tím asi zničen, psal Věk, a že Patrčka, jenž se včera u nich, u Věků, stavil, je na duchu skleslý. Vypravoval, jak vše bylo, a sám řekl, že je konec, sám že by toho ani tak nelitoval, kdyby neměl povinností k lidem, a že by si hned hledal něco jiného, ale co teď, a kam teď tohoto času, v Praze že také nic není, jak se přesvědčil.
„Litovali jsme ho a litujeme tuze,“ připsal Věk nakonec.
Václav četl ten list čím dále tím vzrušeněji. Srdečně litoval krajana vlastence, s nímž se za jeho posledního pobytu v Praze sblížil přátelsky. Znovu četl místo otcovy zprávy, že by Patrčka sám ani tak nelitoval, kdyby neměl povinnosti k lidem. Jak mu bude teď teprve v Solnici, mezi těmi lidmi, o nichž mluvil s takovou nechutí —
X. O TĚŽKÝCH DNECH. TÉŽ O PŘI PANÍ HANOLDOVÉ. KAPITOLA ROZMANITÁ
Chmurné dni podzimní a prosincové byly doktoru Heldovi chmurnější starostmi, jež přinášely. Strašlivé následky státního úpadku neminuly ani místa milosrdenství, útočiště chudých nemocných. Nouze vešla do kláštera milosrdných už v létě a nejprve mezi mnichy. Již tou dobou nenajedli se dosyta a bosi chodili fráteři, nebo v roztrhaných střevících. Převor nemohl jim pomoci, poněvadž musil pamatovat na nemocné, aby neměli žádné újmy, a primárius nemocnice mu pomáhal. Held pečoval především o to, aby zásoby nejnutnějších léků nevyschly až na dno. Opatřoval je sám, kupoval je za své peníze i na dluh, na svůj účet.
Když uhodily sychravé listopadové dni, pronikal chlad všude, chodbami, do mnišských cel i do sálů nemocných. Topit nebylo čím a koupi ti palivo nebylo zač. Mniši mohli se alespoň jak tak zahřát chůzí, pracemi, nemocní však pod přikrývkami nehrubě teplými třásli se zimou. Převor Fortunát lomil rukama, vzdychal, co si počne, co si počnou, vzdychal a sháněl pomoc, dříví, peníze; než nadarmo.
Doktor Held chodil teď se zachmuřenou myslí k Milosrdným. Denně se staral, co zas uslyší. Už sám vstup býval těžký. U klášterní lortny, na balvanu pod oknem klášterní lékárny stáli, seděli čekající ubožáci, muži, ženské v chatrném obleku, v hadrech, chladem bledí, prozelenalí ve tváři, skrčeni, choulící se, zjevy hladu a bídy, hroznější na pohled v smutném tom zákoutí mezi starými, sešlými domy a domky špinavých dvorků a pavlačí, v kalném přísvitu sychravých nebo mrazivých jiter, kdy střechy zbělely jíním.
Prosili o almužnu, prosili, aby byli přijati do špitálu, že stůňou, že jim je zle, že v klášteře již byli, ale tam že jich nepřijali, aby se tedy on nad nimi smiloval. Bylo tak; v klášteře je odmítli, poněvadž jich nemohli přijmout, když nemohli opatřit ani těch, kteří u nich leželi. Zamítnutí ještě v doktora doufali, že jeho slovem dostanou se pod střechu a ujdou hladu. Čekali na něj, tlačili se k němu, prosili, slzavě prosili a mnohý z nich také již s urputností zoufalé bídy.
Held jen stěží se jim ubránil a prodral se jejich tísní do fortny. Nikomu z nich nemohl pomoci, všecky musil oslyšet, odbýt. A z bídy vstoupil do bídy, z chmurné ulice, z vlhké dlažby do místností sice suchých, ale studených, z nichž všude čišel chlad a nedostatek.
Za takového jitra počátkem prosince čekal na něj převor už na chodbě za fortnou. Jak Held vstoupil, chytl jej za paže.
„Je konec, doktore, amen. Za peníze, které jste přinesl od hraběnky Bubnové, koupil jsem dříví, ale to dnes dojde, ačkoliv jsme jím šetřili jako šafránem. Teď nevím kudy kam. Na darech se nic nesešlo a nesejde, nikdo nic nedá. Bratří už nedostávají večeře, a nemocní – však víte.“
„A co ouřady, co gubernium —“ vpadl Held ostře.
„Žádost jsem podal, kdypak už, ale nic nejde. Beztoho nechali petici ležet.“
„Tak necháme špitálu, jaká pomoc!“ Doktor Held se zapálil zlostí. „Když se o nic nestarají, tak bych jim to nechal. Jaká pomoc! Vy jste udělali, co byla vaše povinnost, já také. Ať slavné úřady konají také svou povinnost. Víte-li co, pane převore, to udělejte: Vezměte si nejstaršího bratra z kláštera, vezměte s sebou špitálské klíče, ty vezměte s sebou, vyložte nejvyššímu purkrabí, jaká tady bída, co všecko jste udělali, že vám už není možná nemocnici opatřit, takže se všeho vzdáváte, že purkrabímu odevzdáváte klíče.“
„Ano, ale co my —“
„Hůř vám nebude. Po klášteřích jednotlivé bratry přijmou a na vojně při vojenských lékárnách také, jistě. To kdyby bylo nejhůř. Ale na to nedojde; toho snad přece nedopustí. Ale klíče vezměte a odevzdávejte je, zkuste to. Jiné pomoci není.“
Převor váhal, návrh se mu zdál příliš ostrým, ale když Held před polednem odcházel z nemocnice, uslyšel vzkaz převorův, že tedy šel, že to udělá, jak mu poradil.
Held myslil celou cestu na to, jak deputace nahoře pochodí. Když došel ke svému bytu, zahlédl před domem povoz. Pomyslil, že asi přijel někdo navštívit paní Hanoldovou. Ale v průjezde potkal ji samu, vycházející, v kožíšku, jenž její štíhlé postavě velmi slušel. Od onoho večera u rady Slívky s ní nemluvil. Denně čekal od ní zprávu, jak dopadlo jednání s jejím mužem. Dychtivě čekal. Teď mu tu zprávu sama vyřídila. Byla mile překvapena, když jej spatřila.
„Chtěla jsem vám psáti, až se teď vrátím z návštěvy,“ oznamovala čile, s rozjasněnou tváří.
„Rozhodnuto.“
„Ano, dnes. Před chvílí odešel ode mne doktor Blumentritt,“ mluvila vzrušeně. „Byl mně oznámit, že se dohodl, že se stalo narovnání a tak, jak jsem chtěla. Jedu to oznámit hraběnce Bubnové.“
„Bylo těžké jednání?“
„Bylo, doktor se ho nenadál.“
„O Jeanettu —“
„Ano; ale zůstane mně, je má, zůstane mně!“ opakovala radostně vzrušená. A najednou si vzpomněla: „Dnes je večer u radových. Přijdete?“
„Počítám už dny, vždyť jsem s vámi už tak dlouho nemluvil.“
„Ano, dlouho, ale – tedy dnes večer.“ A oči vesele jasné, jak jich u ní ještě neviděl, dořekly mu: „Těším se.“ Podala mu ruku a vsedla do kočáru.
Held se dostal z tíživých chmur náhle do jasna. Starosti z jeho povolání jako větrem odvanuly; zapomněl na všecko. Přišlo mu uvolnění, stín se rozplynul, jenž se mu protmíval myslí od onoho večera u rady Slívky: jak dopadne jednání s Hanoldem. Vydechl si v náhlém uvolnění a chvatněji nežli jindy pospíchal do schodů. Lory jako by mu byla zachována, vrácena; a starost, jež ji tak tížila, tatam. Jeanetta jí ostane – A ona s ní —
První, kdož večer toho dne vstoupil do salónu guberniálního rady Slívky ze Slivic, byl starý rytíř Eisenstein. Vydechl si, když usedl ve vyhřáté, voskovicemi vyzářené komnatě do křesla nedaleko bílých rokokových kamen a ruce zamnul, to že je, to že je, že si myslil, že na tento večírek přijede na saních, a ono nic, žádný sníh, jen mlha, ošklivá mlha nezdravá a zima, jež tělo proniká, horší nežli mráz, teď že lidé zkusí, chudí lidé, a kdo nemá čím topit, no ale, že pomoc jde, jak slyšel.
„Alespoň trochu, ano, máme v guberniu s tím práci,“ přisvědčil bělovlasý rada, „a nejvíc starostí sám purkrabí, ten se opravdu stará. Obilí pro chudé je už tu, přivezli je, alespoň část, ostatek se přiveze s neděle, dříví také, z Dobříšska hlavně, dva tisíce sáhů, bude se levně prodávat a chleba také, v každé farnosti bude takový prodej. To je pro ty nejchudší, ale jsou tu také jiní potřební a tuze, myslím chudé řemeslníky, chudé nebo zchudlé, těm je zas potřeba úvěru – o to se purkrabí také stará; zvláštní komisi ustanovil, z ouředníků, ti budou chodit od domu k domu, aby vyšetřili, kde je pomoci zvláště potřeba —“
„To je pěkné, šlechetné. Tak dříví lacinější, chleba – no a náš nový spolek pro podporu chudých se také tuží. Kníže Lobkovic, praeses, se také tuze stará. Teď jsme zařídili už šestou kuchyni, denně se rozdá devět set porcí rumfordské polívky. Kníže byl také u rozdávání, včera na Starém Městě a předevčírem na Malé Straně i na Pohořelci. Vrátil prý se tuze dojat tou bídou —“
Vstoupil rytíř Jeník z Bratříc. Usedl k starým pánům, chvilku naslouchal, pak žertovně se optal, prodává-li spolek také sukno laciněji. „Potřeboval bych,“ dodal s úsměvem.
„Vy?“
„Pro svého hocha —“
„Ach, jaké žerty!“
„Mám, hocha mám; sic není můj, je po mém sluhovi.“
„Ach, po Burianovi,“ vzpomněl rada Slívka, „to byl poctivý člověk.“
„Věrný služebník, právě proto se starám o jeho hocha. Jindy by to nic nebylo, ani bych nevzdechl, ale teď, když ten infernální patent člověka tak skřípl, kupujte kalhoty, kupujte kazajky, čepice, střevíce —“
„Ale kupujete.“
Rada Slívka se zasmál.
„Kupuju – aby do toho! Tuhle jsem dal šestnáct zlatých, pravím šestnáct zlatých za střevíce, za chlapecké střevíce, pravím.“
„Ano, rád věřím,“ přisvědčoval rytíř Eisenstein, „a já dnes za dva páry rukaviček sedmnáct —“
„A teď zas abych kalhoty kupoval, ty na klukovi hoří; je jako sídlo, ale dobře se učí a rád čte. Je mu devět let, ale čte vám —“
„Rozumí se česky,“ štípl rytíř Eisenstein.
„Jak jinak, jaká je jeho mateřská řeč. Němčiny má dost u trinitárů, doma ať se učí česky. Dal jsem mu staročeskou bibli s obrázky, Hájka, teď čte Pelclovu kroniku; taky dobře česky psaná kniha, a ne jako ty některé novější, to ne, ty jsou víc krobotsky nežli česky; a rusky do toho míchají. To nic není,“ Jeník se rozhorloval, „to nic není, tak naší řeči nepomohou; za jejích zlatých časů takový Veleslavín a takový Komenius nepsali tak krobotsky.“
Baron Ehrenburg, v černých punčochách a ve střevících, tak jako rytíř Eisenstein, zarazil proud té rozhorlené řeči. Vstoupil a pozdraviv hned se obrátil na rytíře Eisensteina.
„Tak zvěděl jste něco?“
„Ach, o té tajemné madame Dupasquierové? Ne. A vy?“
„Jí jsem ještě neviděl, ani toho jejího správce, ale viděl jsem toho prince, či toho chlapečka jejího. Chůvu jsem potkal, nesla ho.“
„To jste obcházel —“
„Co si myslíte, hm – ne, jen tak náhodou —“
„No a —“ ptal se dychtivě starý rytíř Eisenstein, nedbaje, že Jeník mrkl na radu Slívku a že se oba usmáli.
„Jak jsem už onehdy řekl. Jak jsem se na chlapce podíval, povídám si: Napoleon. Opravdu celý Napoleon, věru. Ach, nic se nesmějte, pane z Wratschutz —“
Hlásili hraběnku Bubnovou. Jen se s pány pozdravila, hned se ptala po doktoru Heldovi.
„Dosud nepřišel —“ hlásil hostitel.
„Ale přijde.“
„Doufám najisto.“
„Mám pro něj novinu.“
„Tajemství, paní hraběnko?“
„Zatím, dokud jí nezví doktor. Ach, má milá!“
Šla vstříc paní z Hanoldů právě vstoupivší. Ta se neptala po doktoru Heldovi, ale hned, jak vcházela, vyhlížela, je-li už tu. Byla zklamána, neboť se najisto nadála, že jej tu zastane. Mluvili o něm; rada Slívka ujišťoval, že přijde, určitě, že byl asi znenadání povolán k nemocnému a tím že se zdržel.
Myšlenky paní Hanoldové zůstaly u Helda, i když začali hovor o jiném. V tom dychtivém očekávání připomněla si podobnou chvíli u tety Skronské, kdy, tenkráte ještě svobodná, nemohla se Helda dočkati. Tenkráte když pak přišel, přinesl zprávu o smrti profesora Vydry. Tenkrát poté hovořila s Heldem o tom, že muž je volný, že si může lásky i dobýt, ale co žena, co dívka, kdyby i chtěla, že musí jen čekat, jenom nýt a v tichém, tajemném soužení stárnout – Tenkráte jí Held ještě nemiloval, tenkrát jen sama blouznila, kdyby s ním mohla jiti ruku v ruce – A teď – Miluje ji. Ano, ano – Dobyla si jeho lásky. Ale není-li zase jako tenkráte? Opět se tajit, tajit. A oč je to teď tíž, tíž —
Tak se jí myšlenky honily. Hovoru hrubě nedbala, až známé jméno, kteréž rytíř Jeník vyslovil, tázaje se, vědí-li, co se stalo s Louisou Veithovou, uvábilo její pozornost.
Všichni se dychtivě ptali po dceři pražského známého bankéře, známé krasavici a nadšené ctitelce divadla, kteráž si před nějakým rokem vášnivě zamilovala slavného tenoristu Giuseppa Sibboniho, v Praze vystoupivšího, a za něj se provdala.
„Je s mužem v Londýně. Sibboni tam zpívá, jak jsem četl v Hamburger Correspondent,“ vzpomněl si baron Ehrenburg. „Všecko prý uchvátil zvláště svým Liciniem ve Vestálce Spontiniho jako tady.“
„Ano, Sibboni zpívá a naše krajanka žárlí,“ přidal s úštěpkem rytíř Eisenstein. „Je prý hrozně žárlivá.“
„Nesnesitelně,“ dotvrzovala hraběnka Bubnová. „A to je tím trapnější, když žárlí bez příčiny. Úplně bez příčiny. Hrozné scény bývaly už tady, záhy po svatbě.“
„Ano, a teď už i na veřejnosti, už i v divadle,“ vypravoval Jeník, „i v divadle! Z lóže začala volat na jeviště na muže a na zpěvačku, s kterou zpíval nějaké milostné dueto.“
„To už je —“ vpadl rytíř Eisenstein a ťukal prstem na čelo.
„Ano, bohužel. Sibboni ji dal do soukromého ústavu pro choromyslné. Takové ústavy jsou v Londýně; tam přijmou na vysvědčení renomovaného lékaře.“
„Ubohá! A jak v tom ústavě?“ ptala se soucitně paní z Hanoldů.
„Už nežárlí. Utrápila se, umřela tam. Včera dostali Veithovi zprávu od Sibboniho. Píše prý zoufale.“
Mluvili o Louise Veithové, mluvili o žárlivosti vůbec, jaká to trýzeň, jaká muka zvláště v takovém případě. Všichni páni, byli staří a starší, odsuzovali takovou šílenou lásku, že jest jen trápením. I hraběnka Bubnová i paní radová se k nim přidávaly; paní Hanoldová však dosud mlčevši opřela se jejich mínění, že to chápe, že velká láska může být taková.
„To by takto zamilovaná nesměla muže pustit ani na lidi,“ bránil se rytíř Jeník. „Sibboni byl by se musil vzdát své kariéry; a to například lékař, který by měl takovou paničku, nesměl by žádnou dámu léčit, to by například náš Held —“ Jeník se usmíval, „který je tak všude oblíben, a zvláště u dam, nesměl ani na krok, to jest, kdyby měl takovou paní.“
Společnost se přidala k Jeníkovi; bylo zřejmo na tvářích, v jejich úsměvech. Paní Hanoldová se na okamžik zarazila, nejisté se usmála; chtěla něco říci, vtom vstoupil kanovník Arnold a hned za ním vlk jejich hovoru, doktor Held.
Naráz zapomněla, co chtěla povědět; obrátila se po doktorovi, jenž se omlouval radovým. Cítila, že to činí tak svědomitě před ní, aby jí vysvětlil, aby se také jí omluvil.
Bylo tak, jak rada Slívka řekl. Held musil večer znenadání k nemocnému, a sice do Dlouhé třídy.
„Nemohl jsem odříci. Starému známému se přitížilo, gramatikálnímu profesoru Majobrovi.“
„Ach, ten! Pamatuju se,“ zvolal rytíř Eisenstein, „mého syna učil italštině. Ale to už je – Ach, ano, pak se dal ke komediantům.“
„Vašeho pana syna učil a já učil jej. Majober je quasi mým žákem,“ Held se usmíval.
Rada Slívka se divil, jak to možná, že on pamatuje Majobra, kdy ještě hrál divadlo v Boudě na Koňském trhu, a to že teď pětadvacet let.
„Ano, a pak hrál v divadle U hybernů,“ doplňoval Held; „a tu jsem ho začal učit, třebaže byl o hodně let starší. Já byl tenkrát filosof ve druhém roce. Majober si mne vyžádal, abych s ním Studoval jeho zpěvné úlohy. Musil i v takových vystupovat.“
„Měl líbeznou vejřečnost a hlas,“ podotkl Jeník po česku a Held také tak jemu:
„Ano, ale žádný sluch.“
Všichni se zasmáli; Held pokračoval po německu: „To byla potíž s tím učením, to hrozně unavovalo. To si může představit jenom ten, kdo učil chromého tančit nebo bezrukého plovat. Ale jinak výborný muž a dobrý herec. A vzdělaný, v jazycích zběhlý.“
„Proč se dával k divadlu?“ divil se baron Ehrenburg.
„Protože bylo české, z lásky k národní řeči české,“ odpověděl Jeník a Held dodal:
„Ano, jako někteří jiní vzdělaní mužové, tak jako Thám. Ten se docela obětoval, ano zničil svou kariéru, i sebe.
„To je heroické, ale myslím marné, a tudíž zbytečné,“ ozval se starý kanovník Arnold se sladkou mírností. „To je zápas několika plavců z rozbité lodi, v tonoucí kocábce na širém moři. To už jim všechno pohltilo a pohltí také je.“
„Koho?“ rytíř Jeník sebou trhl. „Amplissime, to přirovnání, s dovolením, není zcela správné. To moře, to jest germanizace, pohltila mnoho, to jest pravda, mnoho, ale ne všecko. A taky to není jen lodička s několika plavci. Je tu národ, celý národ, amplissime.“
„Národ – selský stav, řekněme, a ten nic neví, o nic se nestará. Ten nacionalismus jest jenom v malém kroužku několika blouznivých nadšenců. Všechna čest jim, ale což zmohou, což to vydá? Je to jako náhlý oheň a ten se brzo stráví.“
„Ne, ten se šíří, o tom neráčíte mít povědomosti.“
„Ale síla poměrů jej udusí, pane barone; vezměte si dobu nynější, ohromné její převraty, ohromný postup vzdělanosti. Co česká národnost v tom, co český jazyk – Jak ve všem pozadu, neobratný, nedostačující, aby vše vyjádřil, bez literatury, bez škol, ne – je to smutné, bohužel,“ kanovníkovi měkl hlas, „smutné, ale co dělat, nač plýtvat silami a. nevěnovat je vyšší vzdělanosti, humanitě, proč se dávat do boje napřed už ztraceného.“
„ó ne, amplissime, bojovník si nesmí myslit, že je boj ztracený. To by se Němcům, a vy, amplissime, horujete pro boj Německa proti Napoleonovi, to by se jim mohlo také říci: Nechte toho, nic nepořídíte, vy, rozdrobení, s takovými knížaty zbabělými, Napoleonu zaprodanými, nepořídíte nic proti tomu gigantovi, boj je napřed ztracený —“
„To je něco jiného, pane barone!“ kanovník čile vstal z křesla. „To jsou jiné síly, jiné poměry. Ostatně nejsem toho mínění o českém nacionalismu sám, mohu je doložit výrokem autority. Abbého Dobrovského uznáváte přece za autoritu. A jistě je také patriot a jaký. Letos v létě byl u hraběte Šternberka v Zásmukách. Psal odtud apelačnímu radovi Schepplovi, ten jest jeho důvěrný pří tel.“
Held maně přikývl hlavou, že je; starý kanovník pokračoval:
„O Zásmukách psal, že jsou nedaleko Sázavy, kde sv. Prokop založil slovanský klášter, tu že vzpomínal na ty časy, a jak latiníci a Němci vyhnali slovanské bratry do Uher, a jak je teď, že uvažoval. A psal, mám to od rady samého, že věc českého národa je téměř zoufalá, nepomůže-li bůh —“
„Téměř zoufalá,“ vpadl Jeník ostře, „ale ne docela. Tedy ani abbé Dobrovský zcela nezoufá a je pesimista – —“
„Ale miluje svůj národ; a je takový Slovan,“ ozval se Held. „Když byl u nás před devíti lety v klášteře, když tenkráte churavěl, bývaly chvíle, že mluvil jen o Slovanech, a jak nadšeně o Rusku, vůbec o národech slovanských, jako by viděl jejich velkou budoucnost.“
„Pane doktore, vy ten boj našich milých pánů ještě posilujete a já se nemohu dočkat, abych vám pověděla novinu,“ napomínala s úsměvem hraběnka Bubnová.
Potyčka starého kanovníka s rytířem Jeníkem tím přerušena. Všichni se obrátili po hraběnce; zvláště rytíř Eisenstein a hrabě Ehrenburg dychtivě čekali, jaká to novina, prve již hlášená.
„Kdy jste byl, pane doktore, dnes naposledy v klášteře u Milosrdných?“
„Dnes dopoledne, paní hraběnko.“
„Odpoledne tedy ne.“
„Nikoliv, nemohl jsem.“
„A nevzkázali vám z kláštera?“
„Pokud vím, ne. Ostatně jsem nebyl celé odpoledne doma. Jen teď a to jen na okamžik. Pospíchal jsem do této vážené společnosti.“
„Tedy bude vám to novinou. Slyšte: Pět tisíc zlatých si přivezl převor milosrdných bratří do kláštera, to jest poukázku na pět tisíc. Rozumíte mně?“ Usmívajíc se, hleděla upřeně na doktora.
„Od Jeho Excelence, pana nejvyššího purkrabí!“ ptal se i hádal Held v radostném překvapení. „Ráčíte tedy vědět —“
„Ano, mluvila jsem teď navečer s bratrem. Vypravoval mně, jak převor kláštera milosrdných se starým fráterem na něj přišel, jak mu položil na stůl klíče od špitálu, jak se zříkal kláštera a všeho, a že se vystěhují. Ale přitom se prý krčil. Vypravujte, pane doktore, oč běželo, vy to víte líp, jistě jste byl při tom,“ hraběnka se usmála, „to jest, vaše myšlenka to byla, bratr to také tuší; povídal, že by převor na to nepřipadl a neodhodlal se. Ale dobře tak, nouze je veliká. Nuže —“
Held poděkoval hraběnce za novinu a za účastenství a pověděl po jejím přání, jak byl převor už zoufalý a proč, jak se odhodlal k té cestě k purkrabímu. O sobě se ani slovem nezmínil; jen péči převorovu chválil a nakonec s vděčným uznáním lidumilnost hraběte Kolovrata.
Jednali o té okamžité pomoci, jakož i o tom, jak by i nadále se podpora špitálu zajistila. Rytíř Eisenstein mínil, že by snad se dala uspořádat hudební akademie, ta že by také něco vynesla.
„Teď, v tento čas? Nevím,“ pochyboval baron Ehrenburg, „do vánoc není možná, poněvadž už je ohlášen velký koncert.“
„Ano, a koncertisté již přijeli. Jsou bytem u Arciknížete Karla,“* doplňoval Held, „tam už se prodávají také lístky; u nich, v bytu. Těším se na jejich akademii.“
„Kde bude?“
„V Lázních.“
„Je to opravdu něco zvláštního? Jak se jmenují?“ ptal se rytíř Eisenstein.
„Klarinetista Bärmann a ten druhý Weber, jako náš ředitel,** ale tenhle je Karel Maria. Bärmann je mistr na klarinet, a Weber, ještě mladý, něco přes dvacet, má již jméno; hraje znamenitě na klavír a jako skladatele jej také chválí. Četl jsem v několika časopisech jeho chválu, a velkou chválu —“ Held mluvil s živostí hudebního nadšence. „Ten koncert bude zvláště zajímavý tím, že budou oba hrát jen skladby od něho, od Webra —“
„A ještě dřív bude představení Tomáškovy Serafiny,“ vzpomněla paní z Hanoldů.
Rozhovořili se o novém díle Tomáškově, o první jeho opeře, a společnost se rozdvojila. Held pověděl, co slyšel, že ji chválí, kdož z ní slyšeli úryvky; rytíř Eisenstein se dovolával ředitele Webra, ten že krčil rameny, když se ho na tu operu ptal. Held namítl, že ředitel Weber a jeho strana jsou proti Tomáškovi, oba staří šlechtici hájili ředitele a tvrdili, že Tomášek je proti němu.
Debata se ani u stolu neskončila, až pak po večeři, když Held zasedl ke klavíru. Tentokrát učinil to hned, bez zdráhání, ochotně, jak se paní z Hanoldů zmínila, že již dávno ho neslyšeli. A on jí dávno nehrál, dávno k ní nepromluvil harmonií tónů, jimiž by mohl zhluboka povzdechnout, zatoužiti.
Hrál z Mozartova Dona Juana; společnost naslouchala jako učarovaná. Held jenom paní Hanoldové hrál; jen ona tu seděla, jen ona naslouchala a rozuměla mu. Vzdali mu chválu, když dokončil, hlučnou chválu; rytíř
Jeník s nelíčeným obdivem mu řekl, že ho tak hrát ještě neslyšel. Paní z Hanoldů neřekla ani slova, ale netajíc svého vzrušení, šla k němu a podala mu ruku.
Páni odešli do vedlejšího pokoje zahrát si v karty. Held zůstal s dámami u klavíru. Mluvili o skladbě i jejím skladateli. Paní z Hanoldů vzpomněla, že tomu teď asi dvacet let, co Mozart umřel.
„Ano, právě dvacet let,“ přisvědčil Held, „a skoro pětadvacet let, co tu v Praze poprvé dávali Dona Juana.“
Paní radová Slívková ze Slivic, vážná dáma šedých vlasů, začala přepočítávat, a pak žasnouc, jak léta zrovna letí, přisvědčila, opravdu, že skoro čtvrt století tomu, oh – ale v očích se jí zjasnilo, když na ten večer vzpomínala.
„Za štěstí si pokládám, že jsem pamětnicí toho prvního představení, že jsem je viděla!“
Rozhovořili se o něm, vyprávěla o Mozartovi, jak vypadal, jak jej v divadle uvítali, v jakém nadšení bylo celé divadlo po celý večer.
„Ano, všechny strhla čarovná jeho hudba,“ přisvědčil Held, „i ty, kteří se vším v Mozartově hudbě nesouhlasili.“
„Je-li možná, aby někdo nesouhlasil!“ divila se paní z Hanoldů.
„Dnes se divíme, že to bylo možná,“ řekl Held, „dnes, když obdivujeme se smělosti Beethovenově. Ale tenkráte! Pamatuju se, co říkal nebožtík Praupner.“
„Vy jste neviděl tenkráte Dona Juana, pane doktore?“ ptala se hraběnka Bubnová.
„Tam se bohužel chudý studentík nedostal, paní hraběnko – ten jen běhal za Mozartem, aby se mohl na něj dívat.“
„Praupner byl proti Mozartovi?“ ptala se paní Hanoldová.
„O nikoliv, ale pamatuju se, že vypravoval o našem velikém kontrapunktistovi, o Koželuhovi, o našem, pražském.“*
„Ale ten je ctitel Mozartův.“
„Ano, je, paní hraběnko, ale tenkrát před dvacíti lety jej mnohé harmonické licence Mozartovy překvapily, s těmi nesouhlasil. O tom právě zesnulý Praupner kolikrát vypravoval, že kdyby byl Koželuh partituru Mozartova Dona Juana dostal do rukou a četl ji, že by byl v ní našel dle svého mnoho chyb a prostě by je zavrhl. Ale on jich nečetl, on je slyšel o tom prvním představení, a to bylo něco jiného.“
„Jak to —“
„Tenkrát při prvním finále Dona Juana Koželuh sebou potrhoval, tak nebožtík Praupner, očitý svědek, mně vypravoval, a vykřikoval, Koželuh totiž —“ a Held, jenž vypravoval po německu, citoval slova Koželuhova po česku, jak je slavný kontrapunktista tenkrát o prvním představení Dona Juana nervózně vyrazil:
„Samy chyby, samy chyby, ale krásny.“ A německy dodal Held: „Tak byl těmi ‚chybami‘ unesen. Byly to chyby dle staré teorie, ale duši pravého hudebníka okouzlily.“
„Dnes už nejsou ty chyby ani u kapelníka Koželuha chybami,“ mínila s úsměvem paní Hanoldová.
„Jistě ne.“
Paní radová odešla dohlédnout do druhého pokoje; za chvíli vstala také hraběnka Bubnová, „podívat se, koho si Fortuna vyvolila miláčkem“, vlastně však, aby se také pokusila o její přízeň. Hrálať ráda v karty.
Held a paní Hanoldová pohlédli si mlčky do očí v tichém potěšení. Oba vítali tu chvilku samoty. Held zeptal se na malou Jeanettu.
„Ach, ta dnes žasla, dnes dopoledne, když doktor Blumentritt přinesl zprávu, že jednání je šťastně skončeno, to jest, žasla nade mnou. Ach, to bylo dopoledne! S jakým napětím jsem očekávala doktora! Dnes již druhé jednání, druhé od onoho večera u radových, jak jsem vám tenkráte řekla. Hanold se nechtěl Jeanetty vzdát, nechtěl mně ji nadobro nechat. Ale přec —“ pohodila hlavou a trpce se usmála. „Chtěl ji, ale až by mu nepřekážela. Dnes se mělo rozhodnout. Chodila jsem od okna k oknu vyhlížet doktora Blumentritta, naslouchala jsem, a jak se zvonek na síni ozval, chvátala jsem sama do předsíně – Když doktor konečně vstoupil, sotva jsem mohla vydechnout. Jak,‘ ptám se. ‚Dobře,‘ on, ‚stalo se po vašem přání.‘ Oh, jak jsem chytla Jeanettu, jak ji líbala, jako bych ztracenou našla. Žasla chudinka, nevěděla, co se děje —“ Paní Hanoldová se pojednou zasmušila. „Jak je člověk divný – Já se radovala, a ona pozbyla otce.“
„Kterého však již vlastně neměla. Zřekl se jí už předtím.“
„Ano, ale —“
„Kdež by bylo Jeanettě líp, tam nebo u vás —“
„Ano, máte pravdu.“ Její tváří zase prosvitlo. „Tyto dni ptala se Jeanetta po vás,“ vzpomněla pojednou a usmála se.
„Těším se, že ji zas uvidím. Poví mně s velkou, roztomilou vážností o své zamilované panence, a —“ Vtom stáhl obočí. Oba staří šlechtici, rytíř Eisenstein a baron Ehrenburg, oba v černých punčochách a ve střevících, oba v černém fraku a bělostném žabotu, vyšedše u horlivém hovoru z pokoje, kdež se hrálo v karty, mířili rovnou k nim, ke klavíru. Ještě nežli u nich stanuli, ptal se baron Ehrenburg doktora Helda, může-li dosvědčit, a jistěže může, že ten nemluvný, jako němý společník té madame Dupasquierové, ten její hlídač, tím že jistě je a ne jejím mužem, že se nejmenuje Leon.
„Pokud vím, nejmenuje.“
„Vidíte?“ obracel se vítězně baron k rytíři Eisensteinovi. „A vy tvrdíte, že ten chlapeček, ten princ Leon, má jméno po něm. Nemá, je to Napoleon, ano Leon – Napoleon.“
„Jak se jmenuje ten strážce —“ ptal se Helda rytíř Eisenstein.
„Nebyli jsme si představeni. A jak jsem už řekl: Kdykoliv jsem tam přišel, stál stranou a nepromluvil ani slovíčka. Madame na něj nikdy nepromluvila v mé přítomnosti; jen posledně, a to ho požádala, aby dal opatřit můj recept.“
„Francouzsky na něj mluvila —“ vpadl dychtivě baron Ehrenburg. „Ano, francouzsky, a přitom jej oslovila —“
„Jak, jak —“
„Monsieur Zimmermann.“
Rytíř Eisenstein se zarazil, baronu Ehrenburgovi zajiskřilo v očích.
„Vidíte?“ zvolal. „Žádný Leon. Kdežpak! Prostý německý Zimmermann, dozorce, hlídač – a ten malý Leon – jak jsem řekl, Napoleon. Bratr římského krále, syn – nu – zkrátka, tajemství; nějaké velké tajemství. Napoleon – oh —“
Zatím zastavil se u nich také kanovník Arnold. Toho chytilo ne to „tajemství“, nýbrž jméno Napoleonovo, jež jako kouzelným proutkem jej uvedlo do politiky. Hned začal, vědí-li o situaci, jak se zhoršila, že vojna bude, najisto, vojna mezi Francií a Ruskem, že ta bouře schvátí celou Evropu – Už teď ji znát, Rakousko že nezůstane v poklidu, že půjde s Napoleonem a Prusko že má s ním už spolek, že jsou proto tajná jednání, že sem do Prahy přibývá pruských emigrantů, členů Tugendbundu, bývalý pruský ministr Stein že mnohé z nich přijal, že má tajná jednání, ale jak je opatrný, poněvadž ví, že jej policie hlídá, to že je neobyčejně energický muž a záští k Francii že jen hoří, hoří.
„A hovor s ním je vlastně stálý boj. Přisvědčit mu, chyba, ozvat se mu, vojna. A jak mluví, když se dostane do ohně.“
„Mluvil jste s ním, amplissime?“
„U něho ne; málokoho přijme a také málokam dochází. Nejčastěji k hraběti Šternberkovi. Tam jsem se s ním setkal. Byla řeč, rozumí se, o Napoleonovi, a jen jsem tak nadhodil, že situace pro Prusko je těžká, že boj by byl nesnadný, již mne porážel. Rozohnil se, hlas se mu třásl a i na tváři bylo vidět zvláštní chvění. A oči měl přitom zavřené. Byl jsem překvapen, zaražen, jak tak proti mně stál zardělý, se zavřenýma očima, když mu pojednou chvějící se hlas slábl, a vtom jak pojednou přede mnou zase jeho pohled, velké, pronikavé oči. Náhle je otevřel a rázem skončil slovem: ‚Uvidíte!‘ Ten ví mnoho, má tajné spojení s Berlínem, jistě on a Justus Gruner.“
Dámy se ptaly, kdo to je.
„Bývalý náčelník berlínské policie. Ten vedl policii pod komandem francouzským, ale tajně škodil Francouzům, jak mohl, jmenovitě hubil jejich vyzvědače. Nejeden zmizel v Berlíně a nikdo nezvěděl, kde a jak, jen Gruner dobře věděl —“
„Byl také členem Tugendbundu?“ zeptal se Held.
„Ano, byl a je,“ přisvědčil horlivě kanovník, dotčen píchnutím doktorovým. „Obrana, považte, je nutná. A také víte z historie, že veliká, vznešená hnutí nemají vždy samé čistě morálně bojovníky.“
„S tím se také znáte, amplissime, s tím Grunerem?“
„Ne; ten můj známý, kterého jsem chtěl si dovoliti sem uvésti, je Karl Friedrich Muller, také člen Tugendbundu, nadšený vlastenec, který také přísahal pomstu až do smrti Galium a Napoleonovi. Teď zmizel načas z Prahy; kam, nevím, jistě za nějakým posláním —“
Radová Slívková ptala se ulekaně, hrozí-li válka tak najisto, a co Praha – Kanovník pokrčil rameny, ale pak s těšivým úsměvem chlácholil, aby se nelekala, že se sice chystají velké věci, velká vojna, ale ta že se vybojuje jinde. „Ačkoliv Praha není teď bez účastenství,“ dodal tajemně. „Je teď střediskem, ohniskem. Odtud se tuším něco chystá proti Napoleonovi. Však kdož to může říci —“
„Ti Prušáci něco chystají —“ hádal a tvrdil rytíř Eisenstein. „Já bych jim toho netrpěl.“
„Proč?! Jde o svobodu.“
„Jejich ano; až ji budou mít, přijdou na nás. Zapomenou na všecko. Já pro ně nehořím.“
„Já také ne,“ přidal se rozhodně Ehrenburg.
„Ano,“ kanovník pokrčil rameny, „stýskají si, ten pan Muller mi řekl, že to dobře všichni cítí, že jich tu v Praze nemají rádi, ani Němci, ani Češi —“
„To věřím.“ Baron Ehrenburg se zasmál. „Zač bychom je měli mít rádi?“
Z toho vznikla debata. Held od té chvíle nezůstal už ani na okamžik sám s paní Hanoldovou. Společnost je zaujala a nepustila jich. Musili vyslechnout politickou potyčku, musili pak i do herny.
Paní Hanoldová odjela zanedlouho a Held zůstal u hráčů sám. Musil pak i přisednout a hrát. Než netížilo ho to jako minule, nesvírala ho tíseň a nezúčastnil se roztržitě hovoru jako onoho večera. Starost, obava tajně jej tíživší z něho spadla. Lory je jista před Hanoldem a šťastna tím, že jí Jeanetta zůstane. A těšil se na návštěvu.
XI. MLADÝ VĚK SE DOSTANE K POKLADU DOKTORA SRNKY
Třetího dne po instalaci universitního rektora vypravil se mladý Věk na Linhartský plácek, když jej Pacák filosof po té instalaci tak živě upomenul a znovu pozval. Václav vyhledal dům pod číslem 139, doptal se na kvartýr obou Klicperů, nezastal však žádného z nich doma, ani Pacáka; jen oba malí bratří Nejedlí, oba „bukači“, seděli u stolu. Václav se na nich nedoptal, kam všichni odešli a kdy přijdou; parváni nic nevěděli.
Aby tam zase šel hned nazejtří, se mu nechtělo; později nemohl, zvláště když přijel Patrčka. Z jeho pobytu měl Václav nové známosti, jmenovitě Hýblovu a doktora Srnky, kterého po tom večeru na Staré rychtě několikráte zase potkal v Sirkové ulici i v domě, v průjezdu a také na dvorku.
Václav jej pokaždé slušně pozdravil; Srnka sice poděkoval, ale zkrátka, dosti mrzutě. Václava jako by neznal, jako by jeho tvář nadobro zapomněl. Když Václav za nějaký den po odjezdu Patrčkově přišel večer zase k „vlastenskému“ stolu, seděl už doktor Srnka na svém obvyklém místě u stolku poblíže kamen, pocuchanější hlavy nežli jindy a také již hodně zardělý. Přišel mnohem dříve, nežli chodíval, a pil rychleji.
U „vlastenského“ stolu seděl Václav nejprve sám; po očku pozoroval podivného doktora, jenž přes tu chvíli jezdil svou pintou piva po stole, něco bručivě sám k sobě hovoře. Pojednou pak vztyčil hlavu, rozhlédl se, vstal a rovnou k Václavovi.
„Mladý pane vlastenče,“ začal nepozdraviv, „Jsme pořád v sousedství, tady i v Sirkové ulici —“
„Jsme, pane doktore, ostáváme v jednom domě. Bydlím ve dvoře u krejčího Praxe —“
„Co si vzal tu dýchavičnou bábu kašlavou, aby se nepotrhal prací, aby nemusil mnoho dělat, a přece měl co papat. Dieser Romeo! Und Julie! Wissen Sie? Romeo und Julie,“ opakoval s posměškem. „Keine Gefahr – Aber sonst – Ale co jim povídat – Nikdo nevěří, až když život naučí. Und das Leben ist ein Lehrmeister, mladý pane! Pane soused, musím říct – No, freut mich.“ Uklonil se a šel ke svému stolku. A zase jako by Václava ani nebylo.
Za chvilku přišel mladý Kramerius, za ním Hýbl v šedivém plášti a s ním mladý právník Havelka, jenž s Hýblem bydlil a o němž se Václav ihned dověděl, že byl také v Litomyšli na gymnasiu, ale jen první tři léta, tam že také s Hýblem ostával.
„Pak se mně zatoulal do Hradce,“ žertoval Hýbl, „no, ale přišel zas a zas mne našel; dobrá kopa, nic nezkazí, a čtenář, český čtenář, dobrý našinec.“
Havelka měl poněkud masitý nos a spodní ret povyhrnutý; krásou nepřekvapoval, ale byl urostlý, pěkných, volně kadeřavých vlasů a veselých očí. Začali hned o Litomyšli a Hradec neminuli. Havelka mluvil o Klicperovi, medikovi, o Hankovi, filosofovi, jež znal už z Hradce, jako o kamarádech, o Svobodovi, Chmelovi a Jodlovi. Václava znal už podle jména, jak o něm Pacák i Klicperové vyprávěli; povídal s Hýblem o schůzkách, že mívají vždycky ve čtvrtek schůzku u Klicperů v kvartýru, že tam Václava také čekají, tam že čtou básně, své i cizí, že jednají o českých knihách, ale teď nejvíc o divadle, že tam teď mezi ně chodí také suflér Stavovského divadla Štěpánek, že mají hoši velké plány, že chtějí českou Thálii probudit, když už tak dlouho spala, že se mluví už o kusech a hercích.
„A o herečkách,“ štípl Hýbl vesele.
„Také.“
„Kde by se hrálo, kde by bylo herčiště?“ ptal se Václav. „No, ve Stavovském, to chce Štěpánek vymoci.“
„A co úřady?“
„Když by se, co se vyhraje, na chudé obrátilo, dají povolení.“
Hovořili o českém představení, zapalovali se jako krásnou vidinou, až naráz přestali. Doktor Srnka stanul u nich.
„Meine Herren jungen Patrioten, kennen sie das —“ mluvil těžším jazykem nežli obyčejně a oči kalně svítivé měl v bělmu zarudlé, „kennen sie das – wissen sie – das Poissarden-Lied auf die Vermaehlung Napoleons?“
Věk a Havelka nevěděli o té písni; Kramerius se lekl a Hýbl se plaše, ač ne ustrašeně ohlédl poloprázdnou prostorou. Neuviděl nic podezřelého; jen několik sousedů tu sedělo, nicméně byl by rád zamluvil. Doktor Srnka však se usmíval a dotíravě opakoval: „Wissen sie, das Lied,das die Poissarden —“
„Ale to známe, pane doktore,“ vpadl Hýbl, „jakpak ne.“
„Und Ça ira und die Marseillaise —“
„Známe, známe,“ přisvědčil Hýbl, ač Václav neznal ani té ani oné písně.
„Tak mně vlezou na záda.“ Doktor zbrunátněl a oči se mu zaleskly. „Však já ro-zu-mím,“ otočil se, ale nejisté a nejistým krokem vrávoral na své místo. Jen usedl, začal klepat víčkem své sklenice, pak i pintou bouchal, že půjde, ať si jdou pro peníze —
Zaplatil, chvíli ještě seděl, pak vraziv kastorový klobouk na hlavu a španihelku pod paždí, došel nerovným krokem ještě jednou k „vlastenskému“ stolu.
„No co, pane soused mladý,“ oslovil blábolivě Václava, „nejdou ještě domů?“
„Já, pane doktore —“
Hýbl šťouchl Václava a přišeptr, aby doktora dovedl domů. „Ano, už taky půjdu.“
„Tak jdou se mnou.“
Václavovi se hrubě nechtělo, neboť byli v nejlepším, v hovoru o divadle, ale uznal, že má Hýbl pravdu, že je nutno doktora v tomto stavu zavést, třebaže neměl daleko domů.
Byla tma, sychravo, sníh poletoval a vítr jim vál do tváře. Šli zvolna, hodně zvolna, a doktor Srnka nejisté. Funěl, supal, uplivoval se, bručel; pojednou, nedaleko Kotců, vcházeje do Sirkové ulice, stanul, švihl holí nad hlavou jako šavlí, jako by chtěl udeřit na nepřítele, a zanotoval chraptivým hlasem:
Allons, enfants de la patrie!
a zase:
Allons, enfants —
Ruka mu poklesla, hůl držel už volněji vztyčenou a bručivě před se pozvukoval:
Contre nous de la tyrannie —
Vtom se obrátil po Václavovi:
„Tak vidějí, mlčejí; nic neznají. Nic.“ Rázem obrátil hůl, bodl bodcem do dlažby a zatínaje zuby vztekle opakoval:
„Contre nous de la tyrannie. To se nesmí teď zpívat, ani ve Frankrajchu. Napoleon by zavřel, zavírá, jako tu, všude. Contre nous – Mají klíč? Kde je,“ šacoval se. „Tuhle, no – tady – V téhle kapse —“
Věk otevřel, ale doktor Srnka hned nevstoupil. Stoje u otevřených dvířek velkých vrat domovních, vzal Václava za paže.
„Rozuměli? A nebojí se? Schön. Vědí, zítra mne navštívějí. Werden willkommen sein, junger Patriot. A pamatujou si, doktor Srnka každého nezve. Přijdou.“
„Děkuju za pozvání, přijdu rád.“
„Tak teď jdou.“
„Snad bych jich, pane doktore, mohl doprovodit do schodů.“
„Aby sletěli ze schodů, ne?“
Václav nerozuměl, je-li to hrubství za ochotné nabídnutí nebo starost, že by po neznámých schodech teď potmě netrefil. Zavřel a dal dobrou noc.
„Dobrou noc, aber tiše – tiše, stillen Schrittes, aby nesplašili Romea a Julii —“ Zachechtal se a vtom se Václavovi ztratil ve tmě, jak zahnul nalevo na dřevěné schody do patra vpředu vedoucí. Bylo slyšet, jak se do nich těžko drápe, jak bručí a funí. Václav chvilku naslouchal. Funění ztichlo i bručení, ale zvysoka ze tmy ještě chvíli hřměly a bouchaly schody.
Václav, vstoupiv z pavlače opatrně do svého bytu, vzpomněl na Srnkovu Julii a Romea s licousy a nahnanými vlasy. Bylo mu to k smíchu, ale bezděky našlapoval tišeji, po špičkách, když se ubíral kolem postelí svých kvartýrských.
Spal dlouho, bylať neděle a nemusil do kanceláře. Pozdě po ránu vešel do velkého pokoje a mistr Prax nebyl ještě ustrojen. Každého rána si dlouho upravoval vlasy a licousy, v neděli však obzvláště dlouho postál si u zrcadla; holil se a pečlivě, švihácky si hlavu upravoval a strojil se na obvyklou dopolední vycházku v botách lesklých holínek po módě pod koleno vykrojených, v úzkých, šedých nohavicích na tenkých nohou, v tmavozeleném kabátě, v žlutavé vestě a bílém šátku, kterýž mu pokaždé Aninka uvázala na uzel vpředu; tak vycházel a v klobouku „na dvě facky“, s rohy nad ušima, se španihelkou v ruce. Dopoledne chodil vždycky sám, do kostela, pak na „špacír“ do Starých alejí. Odpoledne rovněž tak vystrojen brával s sebou „Aninku“, vystrojenou, v čepci s pentlemi, v květovaném salupu přes ramena.
Té neděle si ho Václav sotva povšiml. Meltě doktora Srnku na mysli hned, jak se probudil, uvažuje, má-li jej navštíviti, když byl pozván, dnes nebo až za týden; všedního dne nemohl. Rozhodl se, že by za týden bylo pozdě, do té doby že by doktora třeba kolikráte potkal.
Okolo jedenácté vykročil z bytu. Na pavlači zahlédl sousedku paní Lorencovou, kteráž se na něj smála a vlídně hlavou pokývla, když ji pozdravil. Na dřevěných schodech v předním domě bylo šero. V druhém patře našel na jedněch dveřích cedulku a na ní napsáno: „M. et Ch. Doktor. W. Srnka.“ Okamžik stál v napětí, v dychtivém očekávání. Když zaklepal, nikdo vnitř nezvolal. Naslouchal; kroky se ozvaly za dveřmi. Zaklepal nanovo, a když obvyklé „herein“ nezaslechl, zkusil, vzal za kliku.
Dvéře se otevřely, vstoupil, ale za prahem stanul překvapen. Pokoj neširoký, ale dlouhý, v nejasném světle. Nebe bylo kalné a protější domy úzké ulice, staré domy vysokých štítů, velmi stínily. Také bibliotéka zacláněla, bibliotéka po celé stěně nalevo, vysoká od podlahy až do stropu, spousta narovnaných knih vázaných, nevázaných, v prostých tmavých příhradách; jen nízké dvéře do vedlejšího pokoje v nich jako prolomeny a jako stlačené, stísněné tíhou knih od stropu dolů nad nimi a vpravo vlevo. I při pravé stěně stojan, ale menší, plný knih, a knihy na židlích, na stole, kdež probě-lávala se mezi nimi divná lebka, jako pomalovaná a popsaná. Na druhém stole, blíže ku dveřím, plno lahviček a hrníčků na masti. Nedýchalo se tu volně; vzduch byl těžký a prosáklý divnou, jako apatekářskou vůní.
A prázdno, doktor Srnka nikde. Václav chvilečku čekal, pak chtěl ke druhým dveřím; vtom se v nich doktor zjevil v tmavohnědém starém županu, rozcuchaný, bez Širokého černého nákrčníku, s rozhalenou u krku košilí, v červené, měkké čepici pytlové, bez štítu, s kokardou na levé straně nad uchem a s nějakým vyšíváním kolem té kokardy. Ta čepice bodla do očí. Frygická čapka Jakobínů! Tak ji vídal Václav namalovanou —
Doktor Srnka byl překvapen. Tmavé oči pod hustým obočím tkvěly ostře, bádavě na mladém sousedovi.
„Co si přejí, schází jim něco?“ zeptal se mrzutě. O včerejšku jako by nic nevěděl. Václava to na okamžik zmátlo.
„Ne, neschází nic, ale když jsme, pane doktor, včera večer šli ze Staré rychty —“
„Kdo —“ ptal se doktor zostra.
„Šel jsem s nimi.“
„Se mnou? Ne.“
„Šli jsme spolu.“
„Ach, to snad ano, das ja.“
„Byli tak laskav a pozvali mne —“
„Já?“ žasl doktor.
Václavu bylo v ten okamžik jasno, že doktor všecko zaspal; a říci mu, za jakých okolností s ním šel domů, že musil mu najít klíč a dvířka otevřít – V nejistotě, v rozpacích pohlédl na bibliotéku, nad ním se tyčící. Ta mu dala nápad.
„Něco o knihách povídali, pane doktor,“ vyhrkl, zalhav si, „chtěli mně snad něco ukázat.“
Mrzutou tváří doktorovou kmitl se náhlý úsměv.
„Na ja, na, třeba ne, aber kann sein —“ Pošoupl si čapku a vtom, jak se jí dotkl, připomenul si, že ji má. Strhl ji, podíval se ostře na Václava, pak vrazil zase čapku na hlavu a zeptal se s úsměškem: „Neomráčila jich?“
„Ne, pane doktore.“
„Ale znají ji.“
„Myslím, podle obrázku.“
„Tak jdou, když jsem to řekl,“ to vyrazil ostře, „a kdyby něco jim padlo do oka, vyberou si.“
Šel od dveří ke dveřím, ukazuje nejnižší řady knih, kam mohl dosáhnout a pohlédnout. V těch místech byli většinou francouzští spisovatelé: Voltaire, Holbach, Rousseau, Diderot, Buffon; vedle Marmontela Montesquieu, La Bruyère, Marivaux, Helvetius. Za Crébillonem, jemuž sousedil D’Alem-bert, Gresset; vedle toho La Mettrie. Bez systému, nahodile stáli vedle sebe tito a jiní Francouzové osmnáctého století, celé řady jich, velká, skutečně slavná jména vedle polozapomenutých autorů, pamfletisté, spisovatelé divných brožurek a memoárů.
Václav zahlédl mnohé jméno poprvé. Mlčky, udiven sledoval ruku doktora Srnky, jež zběžně jela po hřbetech knih, naslouchal jeho úryvkovým poznámkám, jež byly i úsměškem, jako to že by bylo něco pro jezuity, ti že by pálili a mazali černidlem, a slavná cenzura co by dělala, kdyby jí teď někdo přinesl něco takového, to že by „der Alte vom Berge“ se vztekl, pan Berghofer, císařský královský cenzor.
Ještě míchanější společnost byla v druhých řadách, mezi latinskými a německými spisovateli. Jméno zájmenem; také mnohé, jež bylo Václavovi neznámo. Jak mizely Václavovu zraku, mizely i jeho paměti. Jen to ono uvázlo a ne vždycky zrovna dílo ryzího jádra. Vedle De Sacerdotum in Bohemia coelibatu svazek časopisu Der Grobian, a zase Briefwechsel zweier Böhmen über die Staatsverfassung.
Doktor Srnka se spokojeně usmál, když Václav bezděky sebou trhl, čta na hřbetě: Die Geissei der Prediger, o kteréž knize tolik už slyšel, a když zvolal překvapením, zahlédnuv několik svazků francouzské Encyklopedie. Hned vedle ní Die Staatsperücke. U té se Václav maně zastavil.
„To je pěkná povídačka,“ přichválil doktor Srnka, „je od Borna. Znají to jméno? Znamenitý muž; ten tmu rozháněl. A tuhle je,“ vytáhl knihu nesunou, pěkně vázanou, „Monachologia, Specimen Monachologiae. Me-thodo Linnaeana. Wissen Sie, Naturgeschichte der Mönche, s pěknými obrázky, haha. Sepsal Joannes Physiophilus, das heisst Ignaz Born. Taky on. To šlo za císaře Josefa, to byla svoboda —“
Obracel listy, četl nadpisy odstavců, „definitio“, „descriptio“ „differentia“, „locus“, „usus“, ukazoval rytiny, glosoval, smál se s chutí a Václav musil také.
„To si jednou přečtou, a taky tohle,“ vzpomněl pojednou a vytáhl spis neveliký, nehrubý, o kousek dále stojící. „Ueber Würde, Nuzzen, Leiden und der daher nothwendigen liebwerthen Achtung für den ganzen Soldátem-Stand,“ četl z titulu, zlobivě, všechen zachmuřen.
„To si taky přečtou, aby věděli, co je Leckerei —“
Pohodil knížkou a uplivl se.
„Napsal jsem o ní svatou pravdu, aber dieser verfluchte Alte vom Berge, ten Berghofer, cenzor, vědí, nedal imprimatur. Já to zřezal – A on by taky zasloužil. O kde jsou časy Josefovy! Oh, teď jen mlčet a mlčet a plivat. Jen tady —“ pohlédl po celé knihovně, „a v této společnosti,“ mluvil zase po německu, „člověk trochu zapomene. To je můj poklad. Tady mezi těmi vznešenými duchy, u jejich díla – Ale kolik Čechů je mezi nimi,“ obrátil se pojednou na Václava po česku a zahleděl se mu upřeně do tváře.
Náhlá otázka i její obsah Václava zarazila. Neměl dokladu z minulosti svého národa, zplna a jasně tenkráte neznámé. Než doktor sám za něho odpověděl: „Nic, nic. Člověku je ouzko – Chudáci jsme – Jen jedno jméno máme po světě známé. To je Hus. Četli Roykovu knihu o kostnickém sněmu? Ne? A to počkají.“ Začal přehlížeti řady knih: „Tuhleta ta – tu je —“ Rychle vytáhl knihu tmavě vázanou. „Tu mají první díl a čtou. To se jim otevrou oči. Hus! To byl hrdina.“ A kousavě, s opovržením dodal: „A my? Nač jsme? Co jsme, co – Kanonenfutter, jen Kanonenfutter —“ „Je velká nevědomost —“
„Tak co chtějí, vlastenče, dělat —“ vskočil Srnka do řeči. „Čtení osvítí —“
„Jo, to jo, ale bude jen für das Volk. Ale vzdělaný, inteligence,“ mluvil zase německy, „co ta? Co ta v tom najde? Vidíte, já, graduovaný člověk, chci-li něco nevšedního, neobyčejného říct, musím německy; neřkuli abych něco napsal – Tak je to bídné s námi a s naší řečí. A chci-li číst, mám opustit tyhle ty,“ mávl rukou po knihovně, „a spokojit se s těmi ubohými knížkami? Co mně dají?“
„Miltona!“ vpadl směle Václav, vzpomenuv si na to, co slyšel od Hýbla. „A Chateaubrianda.“
„Ach, ach,“ doktor se ušklíbl, „už vědí. No to je sice něco, ale je toho přece jen po čertech málo, a jen vypůjčené.“
„Je to začátek. Když se povedlo tohle přebásnit —“
„No, dejme tomu. Já jich nechci zrázet, už ne. Jsou mladý, pracují. Ale já, já —“ zakroutil hlavou a vrtěl vztyčenou dlaní, „se mnou je už pozdě, amen.“
Někdo zaklepal na dvéře.
„Herein,“ zabručel doktor.
Vešlo děvčátko chudě ustrojené a prosilo, aby pan doktor šel k mamince, že se rozstonala.
„Kde ostáváte?“ ptal se doktor zkrátka.
„V Jakubské uličce.“
„Numero —“
Děvčátko nevědělo.
„Jak u vás říkají?“
„U Červených jelenů.“
„Čípak jseš?“
„Soukalova.“
„Tak jdi, přijdu hned.“ Znělo to sice bručivě, ale ochotně. Děvčátko odešlo. Václav vzal klobouk a požádal o Roykovu knihu.
„Až ji přečtou, přijdou si pro druhý díl.“ Doktor Srnka strhl frygickou čapku a strojil se na cestu.
Václav ze schodů sběhl a rovnou do svého pokojíčku. Začal knihu si prohlížet, ustával, jak se mu doktor Srnka zase tiskl do myšlenek, jak jej viděl, v jakobínské čepici. Ze se nebojí – A ten jeho poklad, jeho slavná společnost! U ní trochu zapomíná, řekl, a jinde pije, bodá, píchá, pošklebuje se. Ale k té chudé nemocné šel hned, s celou ochotou. Takové pacienty má, bohaté asi ne. A co řekl: „Chudáci jsme. Chudáci!“ Jak to slovo padlo, jako by uhodilo. A tlačilo, tísnilo dosud. Chudáci —
Václav cítil hned u doktora Srnky, že se mu slabě bránil. Nic mu nevyvrátil. Jen naděje je, doufání, že bude líp. Jen jedno jméno doktor uznal. Václav vzpomínal a hledal, hrabal v minulostí, které české jméno by bylo světu známé. Nejedno si jmenoval, ale cítil, že není tak, jak si doktor myslí.
Tedy by jenom to jediné – Začal čisti.
XII. MLADÝ VĚK DÁ SE MEZI „ČESKÉ HERECKÉ MILOVNÍKY“ TÉŽ O MISTRU PRAXOVI A JEHO SOUSEDKÁCH
Mistr Prax si dával s prací načas a chytal se kdekteré záminky, aby mohl odložit dílo, sestoupit z pódia a zapálit si svou dlouhou dýmku sádrové hlavičky. Nebylo-li možná, rozkašlala-li se „Aninka“ nebo chytala-li prudčeji dech, stavěl se alespoň ke kamnům, poněvadž prý nemohl na pódiu vydržet pro „cukluft“, ten že jej od okna vypudil.
Když tak stával u kamen, ruce nazad, míval výklady ironické i vážné o tom, co je „cukluft“, jaké má následky, že tomu ani doktoři nerozumějí. Z čehož obyčejně na jídlo přecházel, co k obědu, co on rád, třebaže tyto úvahy v ten čas kruté drahoty byly většinou jen fantazie a pia desideria. Také míval rozjímání o veřejných kuchyních pro nejchudší, při farách v ten adventní čas zřízených, jmenovitě o rumfordské polévce, kterou tam vařili, to že je dobrota, síla, když se vaří jaksepatří, das heisst, jakou on jedl ve Vídni, kvis, to že byla, arcibiskupu že takové nedají, ale to že muší ta polívka mít hodně masa, samé kusy masa, to že pak je v ní síla.
O dříví také vykládal, poněvadž je teď do Prahy vozili, jak to nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat zavedl, tisíce sáhů, jaké je, tělné i vrchové, že sice je lacinější, pravda, ale že by mohlo být ještě levnější, kdyby v tom nebylo praktik a partyk všelijakých.
Alespoň jednou týdně vypravil se na Dobytčí trh, kdež stály povozy s dřívím; nic nechtěl koupit, ale šel, že se muší podívat, spadlo-li na ceně. Ale to jen aby se dostal z domu, aby se mohl mimořádně zastavit u Charouzů.
Také mladý Věk musil vyslýchat tyto výklady, obyčejně podvečer, když přišel domů a když na chvíli zasedl si ve velké světnici, kdež bylo tepleji nežli v jeho pokojíku; zvláště často slýchal o rumfordské polívce, kterýmiž výklady a nadšeným líčením té živné polévky plné kusů masa mistr Prax, sám sebe opojuje, dráždil svého posluchače, jenž večeříval obyčejně jenom kousek suchého chleba.
Někdy, aby si mohl pohodlněji a déle zakouřit, navštívil mistr Prax Václava v jeho pokojíku; přicházel v bačkorách, ale s ulízanou hlavou a licousky pečlivě hleděnými a tu obyčejně, za soumraku, kdy venku vítr pohvizdoval, vodil Václava po Vídni. Nejvíce Vídní z předloňska, to jest r. 1809, kdy musil Prax „na komis“, jak říkával, tj. na komisní šití. Přes šest set sehnaných krejčovských tovaryšů musilo tenkrát šít pro armádu. Ale pojednou se všecko rozběhlo, rozprášilo, když se rozkřiklo, že Francouzové táhnou na Vídeň.
O tom Prax vypravoval a nejvíc a nejživěji, bez úsměšku a ironie o tom, jak Napoleon ostal v Šenbruně, jak jeho armáda začala pálit do Vídně; naši že se chtěli bránit, ale najednou že bylo všemu konec, protože zapomněli na „plodr“, ten Francouzové pěkně v noci obsadili, a proto museli naši z Vídně pryč, pryč – To že byl zmatek, bože, tu noc, když z Vídně císařské vojsko táhlo pryč, když Francouzové do města pálili celou noc, byla jasná, měsíc krásně svítil, v máji měsíci krásná noc, a do ní to bouchání, až okna řinčela a sklo se z nich sypalo, a také chytalo a hořelo na kolika stranách; a vtom, bože – jako o soudném dni, rána, druhá, až lidé padali na zem, když císařské vojsko vyhodilo za sebou most do povětří, aby Francouzi za nimi nemohli přes vodu.
To že byla noc a pak – Vojsko pryč, Francouz před branami, v městě hrůza, zmatek, žádný pořádek, žádná moc, otrapové a všelijaká banda začala po domech rabovat a plundrovat – hrůza. V tom zmatku že si nevěděl nikdo rady, takže arcibiskup vyšel ven k Francouzům, prosit Napoleona, aby přišli udělat pořádek, tak že bylo zle, že i nepřítele prosili, aby už přišel – Jezus – No a byl pak pořádek, když Napoleon vjel do města, v plné parádě vjel, s celou slávou, s celou armádou, s muzikou.
Mistr Prax jej tenkráte viděl a podruhé v Šenbruně, jak vypravoval, když tam byl u krajana pátera Držmišky, ten že Napoleonovi sloužil každý den mši svatou, vždycky ráno o sedmé, ten že s Napoleonem mluvil, že umí francouzsky jako když bičem mrská, mluvil s Napoleonem a také o něm povídal, jak se svalil s koně, das heisst Napoleon, to že mu dal baborcký král prezentem krásného šimla, ale ten že nebyl pravý, ne dost vyzkoušený, a tak když Napoleon poprvé na něm jel, milý kůň se svalí a Napoleon s ním. Ostal bez sebe, mysleli, že se zabil, ale nezabil.
Tohle že povídal páteru Držmiškovi francouzský obršt, jenž při tom byl a povídal, co pak štolba, co měl Napoleonovi koně na starosti, co dostal. Byl to nějaký hrabě a ten že z trestu musil na tom šimlu, na tom janku jezdit den co den a že se ten kůň s ním kolikrát svalil, až se milý hrabě potloukl, to že měl za trest ten hrabě.
V ty večerní chvíle stavila se u Praxů někdy Frau von Lorenc, sousedka, které mistr Prax pokaždé začal o ženiších a vdávání, ale tak, že nebylo znát, vážně-li to myslí či ironicky. Paní Lorencová se pokaždé upejpala a bránila, ačkoliv to ráda slyšela, a smála se hodně, aby ukázala své bílé, pěkné zuby.
Také její neť se u Praxů někdy stavila, jak Václav z řečí vyrozuměl, ale nestalo se tak nikdy, kdy on meškal doma. Jen ji vídal, když šla kolem jeho okna, štíhlá, plachá jako srna, do města nebo domů; někdy ji potkal, ale málokdy.
Jednou dopoledne zanesl nějaká akta do kanceláře doktora Ledvinky z Adlerfelsu v Celetné ulici. Když se vracel, vzpomněl si, že doma zapomněl peníze, že nemá na oběd. Proto, poněvadž nebylo daleko, zaskočil do Sirkové ulice. Kvapně prošel kuchyní, nevšimnuv si kvartýrské, kvapně chtěl do své světničky. Ale uvázl ve velkém pokoji. Skoro prostřed, ale více k oknu stála židle, na níž ležela kniha, před židlí na dvou židlích rám na vyšívání. Mistr Prax seděl na svém trůně; nešil, nýbrž čistil svou dýmku, profukuje její dlouhou troubel.
Jak zahlédl Václava, nechal všeho a troubelí ukázal na rám s vyšíváním.
„No jdou, jdou se podívat – to uvidějí, co ani v Praze není. Šnélandšaft.“
Na rámu v rohu nůžky, náprstek, barevná vlna, barevné lesklé hedvábí, na napjaté látce pracné vyšívání, opravdu zimní krajina, chaloupka, plot, keře, stromy, ty s větvemi ze skutečných metliček upevněných, obalené sněhem. Střecha, plot, keře, cesta, vše plno sněhu z vlny roztokem upravené, křištalky poseté, jež se svítily a jiskřily jako suchý sníh za mrazu na slunci.
„Kdo to vyšívá?“ ptal se užaslý Václav.
„No, hádají, to by neřekli. Takový šnélandšaft. To je krása, co —“
Vtom si Václav povšiml knihy na židli ležící. Vzal ji do rukou. Byla v tmavohnědé kůži vázána, s rudým štítkem na hřbetě. Na tom štítku zlatě vytlačena: Löwenritter. Titulní list, za nímž byla mědirytina s podpisem, oznamoval: Die Löwenritter von Krist. Hein. Spiess. Erster Teil. Kniha obsahovala i druhý díl, také s rytinou; zpodobovala rytíře, jenž se v háji znenadání setkává s dámou odhalující závoj. „Gott und Maria! Das ist Agnes!“ četl Václav pod obrázkem.
„To panna Jetty tu vyšívá,“ hádal určitě dle knihy.
„Vyšívá. Aby paní tetinka nevěděla.“
„Proč?“
„Ten šnélandšaft je pro Frau von Lorenc. Tak aby hned nevěděla.“
„A panna přitom čte. Kde je?“
„Odskočila domů. Teta se znenadání vrátila. Byla v trhu a něco si zapomněla.“
„A zase přijde?“
„To přijde.“
Václav položil rychle rytířský román na židli a vešel kvapně do svého pokojíku. Ve stolku peníze nebyly, musil do truhly; nežli je shledal a do váčku oddělil ze své skrovné zásoby, minula chvíle. Pospíchal, nevěda jasně proč, a hlavně kvůli panně Jetty, aby se s ní snad nesetkal. Ale setkal se.
Když vkročil do velké světnice, stála u pódia, štíhlá, bez čepečku, bez pláště, po domácku, v kvítkovaných šatech, pentlový pás těsně pod ňadry, vypravujíc něco o tetičce mistru Praxovi. Václavem překvapena odmlčela se a upřela na něj plaché své modré, velké oči. Chtěl pryč, ven, než mistr Prax zarazil mu kroky, vybízeje ho žertem, škádlivě, tak aby tedy panně Jettynce pověděl, co prve chválil, ten šnélandšaft.
„Ano, líbí se mně,“ řekl Václav v tom donucení.
„Ale, prosím jich, aby nic neříkali, kdyby s tetičkou mluvili. Nesmí teď ještě vědět —“
„Ne, panno, nepovím.“
„A o té knížce také nic,“ pokoušel mistr Prax.
„Ano, na tu jsem se také podíval,“ vyznal Václav vesele.
„Viděli – Oh Spiess, oh to je čtení, to je tak krásné! Znají ho.“
„Něco málo jsem od něho četl. Tuhle ty Löwenritter ne, ty jsem nečetl.“
„Ale Die Ritter mit dem güldenen Horn —“
„To také ne.“
„Ach,“ divila se panna Jetty. „Aber Die zwölf schlafenden Jungfrauen – oh Gott – to je krásné.“
„Slyšel jsem o nich.“
„Ty si přečtou. A já zas bych ještě ráda, a to nemůžu dostat: Die Biographien der Wahnsinnigen. To kdybych mohla číst!“
„Der Wahnsinnigen?“ opakoval Václav překvapen a pojednou si vzpomněl: „To vědí, že se Spiess také zbláznil.“
Upřela na něj své plaché oči.
„Ach —“ povzdechla z překvapení i z účastenství. Chtěla se zeptat, jak se stalo, vtom ozvaly se z kuchyně hodiny. Václav sebou trhl. Omluvil se, že musí jít, že pospíchá do kanceláře, a vyšel kvapně ze světnice.
Na pannu Jetty myslil celou cestu do kanceláře.
Viděl ji, měl ji na očích, nejjasněji její zvláštní, záhadný pohled.
U kvartýrských se pak s ní už nesetkal, poněvadž se tam dopoledne nikdy nemohl stavit. Vídal ji zase jako dřív, když šla někdy kolem jeho okna. Dvakrát ji také potkal. Poprvé ji jen pozdravil a pak se mrzel, že se s ní nezastavil. Podruhé tak učinil. Zeptal se jí, jak ta krajina, je-li už hotova.
„Ten šnélandšaft? Už brzo bude.“
„A tu knihu Spiessovu už mají?“
„Ach, ty Biographien! Ještě ne, ale mám je slíbeny.“
„Českého nic nečtli, panno?“
„Ne,“ dívala se na něj udiveně. „Jsou taky české knihy ku čtení? Romane, myslím —“
„Není jich mnoho, ale jsou.“ Nedořekl; chvatně smekl klobouk, hledě směrem na pavlač. Zahlédl paní sousedku u okna. Teprve teď ji spatřil, ačkoliv tam už chvíli stála a je pozorovala.
Pannu Jetty pojal náhlý neklid, jako by teta na ni mračně zaťukala. A paní Lorencová se za sklem jen smála, až zasvítily její bělostné zuby, a pokyvovala vlídně hlavou. Jetty se rozpačitě omluvila, že tetinka čeká, a již cupy cup, po schodech na pavlač. Mihla se jí, zmizela kvapně ve dveřích. Ale paní Lorencová ne od okna. Zůstala, až Václav přešel dvorkem a zmizel v tmavém průjezdu.
S Jetty pak se již nesetkal. Zato častéji s paní Lorencovou. Přicházívala teď skoro denně podvečer k Praxovým; pokaždé se jí nemohl vyhnout. A hrubě se jí ani nevyhýbal. Sousedka byla veselá, rázem se smála a žertovala, notujíc mistru Praxovi, i když ji škádlil.
První svazek Roykova díla přečetl Václav do týdne, a když si přišel pro druhý a řekl, že se mu opravdu otvírají oči, doktor Srnka, jenž tentokráte neměl na hlavě jakobínské čapky a nebyl v županu, nýbrž v kabátě a chystal se na odchod, usmál se, pokyvuje hlavou, a řekl jen:
„To si myslím.“
Více se nerozhovořil a také se nezastavil, když jej Václav po té návštěvě dvakráte potkal na ulici. Sotvaže na jeho pozdravení ledabylo poděkoval. Na Starou rychtu zašel si Václav od onoho večera, kdy Srnku domů doprovodil, jen jednou. Nevynášeloť mu na hospody. A toho večera tam podivného souseda svého nezastal.
Téhož týdne konečně se vypravil na Linhartský plácek do bytu bratří Klicperů a krajana jejich Pacáka. Bylo ve čtvrtek odpoledne, kdy se u Klicperů odbývaly pravidelné kolegiální a „vlastenské“ schůzky. Vydal se tam na přímé vyzvání Hýblovo a jeho přítele právníka Havelky, s nímž se Václav setkával v koleji.
V prostém studentském pokoji, kdež na stěně viselo několik obyčejných rytin a dvoje housle, kdež při zdi stály tři postele a u okna stůl s několika staročeskými a jinými knihami, bylo plno. Skoro samí studenti, v kabátech, ve fracích, v úzkých nohavicích a holínkových botách, hladcí ve tváři jako panenky i s licousky na spáncích; seděli na židlích, u stolu, na truhlách u postelí. Dva tři kouřili z dýmek, takže se v pokoji od modrošedých oblaků dýmu skoro protmívalo.
Václav vstoupiv byl zaražen tím počtem a šumem hlučného hovoru. Čilý Pacák jej chytl hned u dveří a starší Klicpera, jenž jediný stál a vynikal nad ostatní vysokou, urostlou postavou, vítal jej srdečně a ostatní všichni, většinou známí z koleje; kromě HavelkyJodl a Neumann, Dlabač. Ostatní dva byli mladší měšťané Koupovský a Nygryn, zbláznění do divadla. Vítali Václava, jako by nový bojovník přišel do tábora a hlásil se k praporu.
Ti dva mladí měšťané, oba v tmavomodrých fracích, přišli sem pro divadlo, a divadlo toho čtvrtku panovalo, a ne deklamace českých básní, čtení ze starých knih a vypisování frází jako jindy; jen o divadle se jednalo tak jako vůbec poslední čas na Staré rychtě u „vlastenského“ stolu. Stesk i tužba i naděje byly v těch hovorech. Rozhorlovali se vzpomínkou, jak stavové zrušili česká odpolední představení v neděli a ve svátek, že Němci chvátají houfem do divadla, do svého divadla, ale Čech že se marně zastavuje u nároží a marně se dívá, nehlásí-li cedule také české představení. A nic, nic; čech se musil přikrčit do kouta, musil na Malou Stranu do chudého divadla a to ještě, že byl Němec, Němec, ředitel Liebich, uznalejší nežli čeští stavové a dával tam české hry. Ale zlé časy, vojna, drahota zabily to divadlo a s ním české hry. Už dvě léta se neozvalo české slovo z „herčiště“ —
Teď se měla česká Thálie probudit ze smrtelného snu, mělo se zase hrát v Stavovském divadle.
Toho čtvrtku nemohli se v klicperovském táboře dočkati korektora Hýbla. Měl přinésti zprávu, jak pochodil dnes čtvrtník staroměstský, Haklík, Prokop. Mluvili o něm, ten že to popadl za pravý konec, chudí že pomohou a nouze, že šel k městskému hejtmanu, rytíři Mertensovi, ukázat, že dům pro chudé nemá dost kapitálu, protože se tam nedostává a že také jiná dobročinná založení slábnou pro nedostatek, a tu že by byla pomoc, kdyby se v neděli odpoledne nebo v noremné dni české hry provozovaly, kdyby se české divadlo obnovilo, to že by se vybralo peněz, jistě, poněvadž bude divadlo plno.
S tím navržením šel staroměstský čtvrtník k městskému hejtmanu. V tu chvíli bylo jistě už rozhodnuto a Hýbl nešel oznámit, co hejtman a jak Haklík pochodil. Pacák už otvíral dvéře, vyhlížel na síň, i ke schodům vyšel. Ve shromáždění pod oblaky dýmu pokaždé na chvilku ztichlo v dychtivém, napjatém očekávání. Než ihned se zase rozšumělo, když se Pacák vrátil sám, hned zase byli všichni na divadle a fantazovali, malovali, jako by už všecko bylo jisto a povoleno, co by se hrálo, jaká hra, že by v ní nesmělo být ani mnoho osob a zvláště ne mnoho ženských rolí, o ty že by byla potíž.
Nygryn navrhoval, aby se vzal nějaký starší kus, který se už hrál v Boudě nebo u Hybernů. Klicpera se ihned vzepřel a s ním Havelka, že ne, že musí to být něco nového, starší hry že jsou všechny povědomé, že by se z nich těžko vybíralo.
Václav nemluvil, jen poslouchal a čím dále tím vzrušeněji. Oheň, s jakým všichni svá mínění vykládali, jej zažehl; cítil, že neběží jenom o toto představení, ale o nový kus půdy, na které se chtěli zachytit, o kus práva mateřského jazyka, jenž se měl zase veřejně ozvat a vážnosti sobě získat.
„Kamarádi,“ rozkřikl se starší Klicpera, mávnuv pravicí; velká jeho postava jako by se ještě do výše protáhla. „Kamarádi, uvažte, že my Čechové tím jediným národem v Evropě se musíme uznati, tím jediným, který nemá svého divadla. Nad povrhováním našeho mateřského jazyka těžce —“ Nedomluvil.
Na síni, přede dveřmi zaječela fanfára, známá intráda, jaká se troubila v kostelích o slavné mši nebo hodnostům o školních vizitacích. Zaječela, však ne na trouby troubená, nýbrž jenom ústy.
Kdekdo v studentském bytu vyskočil, vylítl; mladý Nygryn s Jodlem právníkem, jako by si řekli, zahoukli, jako by z hmoždíře vystřelilo. Klicpera byl skokem u dveří, prudce je otevřel, divže jich nevytrhl; do studentského tábora vstupoval jako herolt třebovský Kacafirek, Hýbl, v šedivém plášti, začínaje nanovo jásavou intrádu. Tváře nafoukl, bradu k prsům přitiskl, než vtom položil mu Pacák dlaň na ústa. „Co neseš, Hanzíčku? Co je?“
Hýbl všechen zardělý přestal troubit, mávl pravicí, v níž držel klobouk, a vzkřikl: „Vivat!“
V tom „vivat“, v hlase, jak je vykřikl, i v jeho modrých očích zajásala upřímná radost.
Všechno se kolem něho shluklo, otázky se sypaly, co čtvrtní, co Haklík a co městský hejtman; až starší Klicpera rozmítl rukama od sebe jako kapelník a vzkřikl:
„Silentium!“
Pak teprve ztichli a Hýbl mohl začíti své poselství. Nenapínal; vyrazil, ihned, že dobře, Haklík že u městského hejtmana pochodil, tuze dobře pořídil, s tou chudinou že opravdu nejvíce pomohlo, pan rytíř že hned dal své svolení a chválil to, že ano, tak že se sejdou peníze na chudé a také že poradil, jak se má podat žádost k zemskému řízení, tam že to půjde, nejvyšší purkrabí že tomu přeje a on, městský hejtman, že se přičiní, aby to u gubernia brzo vyřídili, co nejdříve.
„Co Liebich?“ ptal se Pacák vzrušeně.
„Taky nebude proti nám. Když je to tak, když nejvyšší purkrabí povolí a městský hejtman a když je to na chudé, půjčí nám Liebich divadlo na ten den. Štěpánek s ním už jednal, povídal mně to; a ještě víc udělá Liebich, přenechá nejen herčiště, ale zapůjčí také všechno potřebné šatstvo, o tom s ním také Štěpánek jednal —“
„Vivat!“
„A kus!“ vzpomněl Koupovský. „Jaký kus?“
„Štěpánek už něco chystá,“ oznamoval opět Hýbl, „něco jistě má.“
„A muziku,“ vzpomněl Havelka.
„Tu si opatříme sami,“ zvolal Václav. „Tu obstaráme, jen když bude kus.“
Hlučný souhlas v celém táboře a souhlas nanovo, když Havelka do šumu vykřikl, on že bude suflérem, že už napovídal.
„To napovídal, a pořád, ve škamnách,“ přisvědčil Hýbl vesele, hned však vážněji dodal, aby to kamarádi přijali, že tadyhle Pepík doma, v Městci, kolikrát už suílíroval, pokaždé, když tam teď hráli.
„A co Bruder Lüderlich!“ vzpomněl starší Klicpera na přítele Svobodu z Navarova, právníka, toho času však vychovatele v šlechtickém domě.
„Předevčírem jsem ho potkal,“ povídal Hýbl, „ani jsem ho hned nepoznal. Učesaný, vymydlený, boty v pořádku, zánovní kabát —“
Dali se do smíchu, když slyšeli o „bratru Lůüderlichovi“ jako o švihákovi.
„Ale stejská si,“ pokračoval Hýbl, „že v tom šlechtickém domě je tuze velký a tuze přísný pořádek, on že je Svoboda, ale že nemá svobodu a bez svobody že nemůže živu být a nebude.“
„A tak jim uteče.“
„Flamendr!“ vyhrkl dobromyslně Klicpera medik, „to se teď nemůže po nocích toulat. To je ta svoboda, to věřím, že se mu stejská. Zdalipak něco dělá?“
„Čte teď Schillera a jen Schillera, zrovna po něm blázní; divže mně na ulici nezačal z něho deklamovat.“
„Já k němu dnes dojdu, aby zvěděl novinu,“ nabídl se Havelka. Nemusil však jít, za chvíli Svoboda stanul znenadání ve dveřích. Byl velký, urostlý, v úzkých nohavicích a botách s módními holínkami. Měl límcový hřebíč-kový kabát na sobě a v ruce hůl. Zpod kastoru dost vysokého splývaly mu kadeřavé vlasy. Byl bez vousů, hladce oholený, jako herec; mírně zahnutý nos, bystré, výrazné oči jevily rozhodnost a oheň.
Zavřel za sebou dvéře, ale nesmeknuv, nepostoupiv, rozkročil se jakoby na jevišti a s patosem spustil:
„Menschen – Menschen! Falsche, heuchlerische Krokodilbrut! Ihre Augen sind Wasser! Ihre Herzen sind Erz! Kússe auf den Lippen! Schverter im Busen! Löwen und Leoparden futtern ihre Jungen, Raben tischen ihren Kleinen auf dem Aas —“ Čím dále tím ohnivěji a prudčeji chrlil zvučným, krásným hlasem citát ze Schillerových Loupežníků, až jej Klicpera medik chytil za ruku a táhl jej doprostřed, zatímco ostatní tleskali; Klicpera křičel do jeho deklamace, ať přestane, ať slyší novinu, že si bude moci zahrát, že české divadlo bude povoleno, jistě.
„Vivat!“ vzkřikl Svoboda, „budeme hrát a skládat kusy, skládat a překládat. Ale nejdřív, kamarádi, povídám, nejdřív Schillerovy Räuber, Rozbojníky. Už jsem začal je překládat.“
„Ale nedoděláš to, bratře Liiderlichu, protože jsi přetrhdílo, nedoděláš!“ smál se Klicpera.
„Co? Já? Já že nedodělám? Snad ty u vašeho Peneu, u Cidliny,“ bodal ironicky, „v chlumeckém Tempe, tam —“ a zas už spustil, cituje ze Schillerových Loupežníků, ukazuje na Klicperu:
„Fort mit ihm, sag ich – Es sind noch mehr unter euch,“ blýskající oči jeho otáčely se po všech, „die meinem Grimm reif sind.“ A najednou se obořil na Hýbla: „Ich kenne dich, Spiegelberg!“ Nedbaje jeho smíchu a všech, hrozil ohnivě, ač ne bez humoru: „Aber ich will nächstens unter euch treten und fürchterlich Musterung halten —“
Tleskali mu, smáli se, i Svoboda se smál; než obličej se mu protáhl, když uslyšel od Hýbla, že Štěpánek od Stavovského divadla překládá nějakou hru pro to české představení, že ten překlad zítra nebo pozejtří ukáže Hýblovi, aby se podíval.
„Abys mu ho spravil,“ švihl Svoboda přímo, nic se neohlížeje, „a co asi vybral, to bude nějaká hansvurstiáda; Hans Klachla, ne? Takovou plácanici ať si nechá. My musíme vystoupit s něčím vznešeným.“
Hýbl chlácholil, že je to snad vážná yěc, něco z Holbeina.
„Uvidíme! A teď to pojďte oslavit a zapít!“ vybízel Svoboda a zacitoval po Moorovi: „Meine Zunge trocken wie Scherbe. Mám do sedmi večer čas.“
„A po sedmé nepůjdeš,“ pokoušel Klicpera medik.
„Po sedmé sklenici půjdu od Zelené žáby a pak se stavíme u Šturmů! Vzhůru! Zapít a oslavit! Naše Thalia se probouzí. Budeme hrát! Budeme hrát a skládat! Kameraden! Frisch auf, Kameraden! Was in der Welt wiegt diesen Rausch des Entzückens auf? Kommt, Kameraden!“ Švihnuv holí nad hlavu, hnal se ke dveřím, jako když herec vydeklamovav hlučnou tirádu, má efektní odchod kulis.
Všichni se hrnuli za ním. Hlučně vyrazili z bytu chlumeckých studentů na Linhartský plácek, ztichlý v časném zimním soumraku. Václav se netrhl, zůstal s nimi, zapomenuv na svůj obyčejný denní rozpočet. Bylť jako všichni nadšen a také jej táhlo, aby byl se Svobodou, s nímž se tu poprvé setkal a jenž se mu naráz velmi zalíbil.
XIII. ŠTĚDROVEČERNÍ EPIZODA
Čím více se blížil Štědrý den, tím ohnivěji blouznil mistr Prax o kapru na černo i smaženém, o rybí polévce a celerovém salátu a nadhazoval, zůstane-li pan Věk na Štědrý večer doma, nebo je-li snad už někam pozván. Václav, jenž se lekal, že by mistr sám jej snad poctil pozváním a že by je asi musil dobře zaplatit jako tenkráte ty brambory na loupačku, zalhal, že má již smluveno s několika krajany, že budou společně večeřet; chtěl býti sám, když nemohl domů mezi své.
I na Štědrý den musil do Poštovské ulice, do kanceláře. Ten den ubíral se tam zvláště nerad a dosud nikdy tak netoužil po nějaké hodině, aby mu ji doktor Held znenadání oznámil, nebo aby sám nějakou našel. Shánělť se po kondici po celý čas, co chodil do kanceláře. Chtěl se z něho dostati, neboť na písařské židli bylo mu čím dále tím nevolněji.
Ještě žádného dopoledne neohlédl se tak často po hodinách na stěně jako toho Štědrého dne; nikdy se nemohl dočkati, až malá ručička dojde na XII. Tentokráte se mu skoro ani nehýbala. Vše mu bylo protivno. Starý Kubecius ještě nikdy tak často a tak zuřivě nešňupal a nesmrkal, zdálo se Václavovi, jako toho dopoledne; také nevyspalý pan Vogel ještě nikdy tak strašlivě nežíval a principál nikdy tak často nevystrčil z kabinetu hlavu, tu protivnou hlavu velkého nosu a vlasů šourem přes lysinu hnaných, kteráž vodovýma, modrýma očima vždycky tak zpytavě vyhlídla. Václava si nadto dvakrát zavolal, aby mu sladce vytkl, že včera málo opsal a ještě ne dost pěkně, will ich sagen, a podruhé, aby mu dal novou práci, s tou že musí být dopoledne hotov, aby si dal záležet, to že mladý člověk musí, will ich sagen, zvláště v tento zlý čas.
Doktor Lískovec nešel dnes nikam a starý Kubecius zmizel v registratuře jen na okamžik, takže Václav nemohl hlavu nad arch pochýlenou takřka ani pozvednouti. A tak chvilky milého zapomenutí, kteréž mu dával pohled z okna, na ruch Karlova mostu, na řeku, za ni, na Hrad a Petřín se Strahovem, byly jen kratičké. Dnes to vše bylo v bělosti padlého sněhu zvláště vábivé, překrásné, i ráno v studené záři zimního slunce i pak v příjemném ztlumení světla za tiché chumelice.
Naposledy vyhlédl, když bila dvanáctá, když vstával ze židle. Vtom vstoupil doktor Lískovec ze svého kabinetu.
„So, so, meine Herren,“ mnul si ruce a mluvil velmi sladce, „tak tedy zítra nic, frei, a na sv. Štěpána jen dopoledne, so, so, und Sie auch, Herr Věk, und will ich sagen: wünsche glückliche Weihnachten, šťastné a veselé svátky, so, so, will ich sagen —“
Rozmrzelý, až vzteklý, že i na sv. Štěpána musí do kanceláře, vyrazil Václav na ulici.
Domů přišel rozmrzen; vrazil zrovna do výkladu, kterýž měl mistr Prax v kuchyni nad malým škopkem s vodou a s rybou, rybičkou, s kaprem, kapříkem. Vykládal, to že tenhle kapr vlastně není kapr, nýbrž mřenka mrňavá, ale v Dunaji že plavou kapři, to že jsou, to že viděl ve Vídni, tenkrát ještě šil „na komisu“, to že byly porce z takového zvířete, ale tady porce z tohohle – bože, sám že to spořádá na posezení. Paní mistrová, popadajíc dech, se bránila, což o to, z Moldavy že jsou také chlapíci, ale když, copak, když je taková drahota.
Rybí ten dialog proměnil se v konferenci, když hned potom, jak Václav přišel, zjevila se také paní sousedka v bělostném čepečku, v bělostné zástěře, ve vkusných šatech po domácku, krátkých, vzdutých rukávů, takže se určitě jevila její urostlá, kyprá postava i bílá, okrouhlá paže. Měla záminku, že se musí optat, jak paní sousedka koupila.
Mistr Prax začal nanovo o rybách „mladé paní tetě“, jak někdy paní Lorencové žertem i galantně říkal. Také ona o svém kapru vyložila, jaký je, jak pochodila v trhu, co se povídalo, co slyšela. Za hovoru obracela se nejvíce na Václava, mile, pékně se usmívajíc, jak uměla a jak jí slušelo, zvláště když vypravovala, co se teď ujímá, co si začínají takový zvláštní prauch, ředitel divadla, pan Liebich, že toho je původa aigentlich jeho paní, ta že je někde až od Rejna a tam že mají ten zvyk, že dají na stůl na Štědrý večer stromeček plný svíček, zlacených ořechů a jablek, ty svíčky že se rozsvítí a pod stromečkem že jsou přichystané všelijaké prezenty – to že u Liebichů je vždycky moc hostí na štědrý večer, kolem toho stromečku že se všechno shlukne a paní Liebichová že rozdává, co Kristkindle přineslo. Teď že to už také leckdes jinde, hlavně u vrchnosti dělají, v panských domech.
Mistr Prax se stromečku ihned chytil, tak aby paní sousedka jej vystrojila, ale on že by se díval pod stromeček, co Kristkindle mu naložilo, více nežli na svíčky a zlacené ořechy, ty že by nechal tuhle Anince.
Vstoupil jakýsi starý muž v tří rohem klobouce, s mašlí v týle a s cvočkem v uchu. Přišel s košíkem na ruce, jako by něco nesl. Ptal se po panu Věkovi. Václav překvapen zavedl jej ihned do svého pokojíku. Staroch nevytáhl z koše nic, ale z náprsní kapsy psaní a vyřizoval, že jemnostpán doktor, pan doktor Held pozdravuje a tuhle posílá – Nežli se Věk vzpamatoval, byl staroch, jemuž od chladu oči slzely, tentam.
Doktor Held zval Václava zítra, na Boží hod, k sobě na oběd. Při tom připsáno, aby příležitou bankoceduli přijal na přilepšenou na Štědrý večer. Toho se Václav nenadál. Počátkem tohoto měsíce prosince už obdržel od Helda podporu, druhou. Že by si také dnes vzpomněl – Tato laskavost a pozornost těšila sama sebou; ale hned také na otce vzpomněl, jak bude rád čisti o tom, jak doktor Held přátelsky na něj pamatuje.
Mistr Prax nechtěl věřit, že v tom koši nic nebylo; nadálť se najisto, že ten staromódní staroch přinesl nějakou láhev vína. Václav ohradil se pozváním, o bankoceduli však se nezmínil. Když odešel, vzpomněla si paní Lorencová s náhlým leknutím, co má ještě práce, a hned zmizela.
Za chvíli nastal soumrak. V něm bylo stěží viděti sníh, jenž začal opět poletovat; jen v pruzích zardělé záře nárožních olejových, svítilen hemžily se a rojily sněhové pápěrky jasně bílé. Václav potloukal se ulicemi kolem krámků osvětlených lucernami, kolem Stavovského divadla, jež temné, bez světélka ztrácelo se v černé výši, chodil Ovocným trhem, jeho ruchem a šumem, kde vanula vůně z hromad zlatých i rudých jablek, kde chrastěly ořechy a oříšky, kde nasýpali z plechových i dřevěných měr křížaly a suché slívy. Obhlížel vše, zastavil se u skleněných dveří kupeckého krámu, za jejichž sklem pestřily se archy tištěného, rukou kolorovaného betlému.
V tom ruchu a proudění, v chvatu a šumu, ve směsi hlasů všude veselí. Václava však pojala tesklivá rozcitlivělost. Nebránil se jí, poddával se jí s bolestivou rozkoší sebelitování. Měl se za opuštěného, vzpomínal na domov, na tety v Litomyšli, Tonička Zemanova kmitla se mu myslí; i dob-řanskou faru v kopcích, zavátou, si připomenul, u ní staré, košaté lípy sněhem ošlehované, hučící do temné vánoční noci, faráře Zieglera sedícího za té hudby u Fénélona nebo u svého zamilovaného Horáce.
A co asi Patrčka, o němž už dlouho nedošla žádná zpráva —
V takové náladě zasedl v klenuté světnici nevelké hospůdky U bílého zajíce v Jezuitské ulici, kamž chodíval na oběd, neměl-li oběd u křížovníků. Bylo tam prázdno. Jen u jednoho stolu dva muži, už starší, z nichž jeden dle všeho byl hudebník nebo hudební nadšenec, poněvadž sousedovi neúnavně, důtklivě, s ohněm vykládal o hudbě, o Tomáškově Serafině, před týdnem provozované, jak Václav srozuměl. Sám tu operu znal jen dle jména, z cedulí nárožních, neboť do divadla nemohl; kasa nedala. Teď o Serafině slyšel, že měla pochvalu, zpěváci také, také Tomášek že byl nakonec vyvolán, ale on, jenž to vypravoval, že neví, že v tom jsou krásná místa, ale jeho že to celkem nezapálilo, to že pozejtří potom v Lázních o koncertě, když ten mladý komponista a virtuos Weber dával své skladby, to že bylo, bože, ouvertura „der Beherrscher der Geister“, a pak „der erste Ton“, to že bylo brilantní v efektu, plno harmonie, to že —
Přinesli jim polévku, pak Václavovi. Když dojídal, zjevil se znenadání „baron“ Stroh. Protáhl se dveřmi a hned od kouta ke stolu jako starý známý. Byl bez pláště, jen v perníkovém fraku, bílý šátek na krku, všechen zsinalý zimou. Mnul si ruce přikrčen, ale vzpřímil se, když u jeho stolu stanula hospodská, vítajíc jej s úsměvem jako starého známého, a poručil pansky, chladně, po německu polévku.
Václav nechal hudebníků a pozoroval „barona“, jejž na podzim viděl obědovat za boudou na Uhelném trhu. Jako tenkráte hltavě polykal jahel-ník z hrsti, tak teď polévku. Byl jistě velmi hladov a tak prokřehlý!
Vtom še pootevřely dvéře a jimi nahlédla velká, netvárná hlava bezvou-sá, hustých vlasů, nemladá, nehezká, nápadná hustým, štětinatým obočím.
Nežli si Václav uvědomil, kdo to, vstoupil ten hlaváč v krátkém usmole-ném kožíšku, nohavice do nízkých holinek, čepici pod paždí. V zarudlé od chladu pravici držel nějakou škatulku. Koktavý Tomášek!
Václav maně se ohlédl po baronu Strohovi; ten ve svém koutku skloněn nad talířem nepostřehl, že vstoupil nejprotivnější mu člověk, kterého měl za svého ouhlavního nepřítele, poněvadž se, jak „baron“ byl přesvědčen, posmíval jeho koktání.
Tomášek přistoupil k oběma hudebníkům a podstrčil jim mlčky škatulku, aby si vybrali, koupili. Znali jej; jeden z nich se na jeho zboží ani nepodíval a mluvil dále ke svému společníkovi; ten také nic nekoupil, vytáhl však z kapsy krejcar a dal jej Tomáškovi almužnou. Hned poté Václav uviděl škatulku a její obsah: svazečky párátek na zuby čistě nařezaných a uhlazených.
„C-cc-án-c —“ nabízel Tomášek své zboží, s nímž chodil v zimě po hospodách.
Václav, jenž měl almužnu již uchystanou, zarazil jí Tomáškův těžký zápas jazyka. Ale ten zápas začal znova, jak Tomášek, zhlédnuv „barona“, náhle se přikrčil. Václav postřehl, jak hlaváči v kožíšku zamžikaly oči, jak se ušklíbl; a hned také vyrazil:
„C-cc-cán-š-šš-što-ch-chcher —“
Hned první drmolivé, křečovitě vyražené hlásky uštkly. Baron, lžíci v ruce, pozvedl prudce hlavu. Zrudl, v očích mu zasršelo, vyskočil, a mávnuv lžicí ke dveřím, vyrážel také tak těžce, do koktání Tomáškova:
„H-hhi-naaus!“
Tomášek, nechav těch „cánštochrů“, uražen, dopálen, začal se sápati: „T-tty— bba-ro-ne v-v-vš —“
Přiběhla hospodská z kuchyně a chtěla rozježené ubožáky konejšit. Baron Stroh vyrazil pansky, po německu, že zaplatí. Hospodská jej znala i jeho finance; a byl Štědrý večer.
„Nechaj bejt, pane barone, až podruhé —“
Tomášek se začal smát, pan baron že zaplatí, ale čím.
„G-gge-mmei-ner —“ zasípal Stroh, ale nedořekl. Všechen od sebe, na smrt uražen, popadl španihelku, pravicí vrazil na své žluté vlasy opelichaný kastor a hnal se ven prudkým krokem, s hlavou hrdě vztyčenou.
Hospodská domlouvala Tomáškovi, co vyvedl, že zkazil baronovi večeři a celý Štědrý večer – Ubožák se koktavě bránil, proč dělá barona a proč se zlobí, však že opravdu koktá, co by se zlobil, on, Tomášek, že také koktá a nezlobí se a nedělá barona. Nedělal, vděčně přijal talíř polévky, který mu hospodská darem přinesla, zasednuv na místo baronovo. Když pojedl, ihned se vytratil nabízet a prodávat dále své „cánštochry“.
Oba hudebníci vydrželi ještě drahnou chvíli; když odešli, zůstal Václav úplně sám. Vzpomněl, kdyby tak doktor Srnka znenadání vstoupil. Hostem jistě není. Snad zase do Staré rychty zapadl. Dnes tam nebude mít koho štípat, „vlastenský“ stůl je opuštěn. Hýbl s Havelkou jsou u Krameriů na večeři, Klicperové s Pacákem odjeli domů na svátky. O ostatních nevěděl, Svoboda je na nesvobodě, u večeře v panské rodině, jako vychovatel, a jistě by raději vyrazil ven do volnosti.
Samota tížila i znavovala. Ačkoliv nebylo pozdě, Václav zaplatil a opustil Bílého zajíce. Domů však se mu nechtělo. Vzpomněl, že by se mohl podívat do Starých alejí, jak tam je v této chvíli. Ale hned na Betlémském plácku se zastavil. Kde tu asi byla Betlémská kaple, se mu přimihlo, kde tady asi bydlil mistr Hus. Zabývali se jím poslední dobou v Roykově knize. Pod tmavým nebem, v tiché chumelenici, do níž rudě zářila kol okna malého náměstí, stál a vyhledával si místo, kde asi stála Betlémská kaple, kde se tu vznášela klenba, pod kterouž se hrnuli a pod níž se tlačili zástupové Pražanů všech vrstev, aby uslyšeli neohroženého řečníka, aby vzhlíželi na kazatelnu, ze které sršelo jeho ohnivou, zažehující řečí.
Zamyšlen bral se dál, až minul nevěda Perštýn a stanul proti Spálené ulici. Vzpomněl na doktora Helda. U Zlaté hvězdy první patro přejasně osvětleno. To je u baronky. Slyšelť Václav, když v tom domě hledal doktora Helda, že ten velký byt má nějaká baronka. Tolik světla tam – A doktor Held, je-li doma, má-li dnes hosty nebo je-li sám někde pozván a jak on, Václav, zítra, až bude u něho na oběd.
To již opět šel. V kupeckých krámech ještě svítili; po ulici, zbělené padajícím čistým sněhem, placho. Jen tu a tam někoho potkal; a každý pospíchal. —
Held neměl toho večera žádných hostí, sám byl pozván. O tom pozvání dověděl se dříve, nežli došlo. Dopoledne před Štědrým dnem potkal v Nových alejích strýce paní Hanoldové, bratrance nebožky baronky Skronské, jenž věk svůj strávil v státní službě a nyní žil, starý mládenec, na odpočinku. Byl sedmdesátník, všechen bílý, drobné postavy, zardělý, svěží, čilých pohybů, usmívavě vlídný. Heldovi, s nímž se znal ze společnosti a jenž byl také jeho lékařem, přál velmi. Kdykoliv jej potkal, vždycky jej zastavil.
Tentokrát starý elegantní pán, jenž elegantně šňupal, v kastoru a tmavohnědém redingotu s dvěma límci, už zdaleka k němu spěchal, jakmile jej zhlédl. „Doktore, nehněváte se na mne?“
Held se divil, nerozuměl.
„Ach, vy ještě nic nevíte, pozvání ještě nedošlo, ale dojde, nebo už leží u vás na stole, jistě. Tak tedy přijdete zítra na Štědrý večer —“
Held se v duchu lekl, že má jít k němu, starému mládenci, ale hned bylo po leknutí a bezděky sebou trhl milým překvapením, když rada Feninger dodal:
„Hanoldová sice mínila, že nepřijdete, že jste jistě už pozván, vymlouvala mi to, ale já, to víte, být s vámi pod jednou střechou a nebýt s vámi —“
„Ach, pane rado, vy budete u paní baronky Hanoldové.“
„A vy také, doufám. Navrhl jsem to, žádal o to. Sic Hanoldová řekla, jak by vás mohla pozvat, že večer u ní bude prostý, bez velké společnosti, tak en famille, ale já: právě proto, tak se zrovna hodí, doktor nemiluje tuze velkých společností —“
„Zvláště o Štědrém večeru.“
„Ano, ano; tak tedy přijdete, jistě.“
„Dojde-li pozvání.“
„Jak by nedošlo! Jistě již čeká – Ach, to se těším,“ starý rada začal tisknout Heldovi ruce, „budeme pěkně sami; paní de Lozier tam bude a nikdo víc. Těším se, tak tedy na shledanou.“
To setkání Helda vzrušilo. Paní Hanoldová nechtěla ho pozvat, bránila se. Rozuměl proč, rozumí její obavě a cudné úzkostlivosti; tím více byl rád, že ten večer bude u ní, tím více se na ni těšil a vroucněji, s větší něžností na ni myslil.
Toho dopoledne přišel dříve nežli jindy do svého bytu. To vyzvání jej pudilo. Leželo na stole, jak rada Feninger řekl. Znělo prostě, ale srdečně, „aby přišel uvidět radost malé Jeanetty a její překvapení“. Nazejtří celý den pospíchal, aby včas byl hotov se svými návštěvami u nemocných. Ještě pozdě odpoledne došel do Dlouhé třídy k profesoru Majobrovi, jemuž se poslední dobou hrubě přitížilo. Navštívil jej toho dne podruhé, aby snad nemusil k němu navečer. Vraceje se, rozčiloval se pomyšlením, že u Zlaté hvězdy dole nějaký posel čeká, aby šel k nemocnému, že je nutno rychlé pomoci. Než nikdo tam nestál a nikdo již do večera nepřišel.
Od včerejška kolikrát uvažoval o tom pozvání, že se paní Hanoldová chtěla uvarovat a on že rychle zapomíná na to, co si předsevzal, tuše temné nebezpečenství. Ale jak den hasl, všecky úvahy tytam; jen tichá radost zůstala, těšil se.
Bylo tak, jak rada Feninger řekl. Společnost malá. Sám starý rada, elegantní, ale staromódní, v punčochách a ve střevících, pán staré galantní školy, dobře se hodící po bok paní de Lozier. Byla Francouzka, emigrantka více nežli šedesáti let, šedivá, v účesu a v šatech ne nejmódnějších, drobná, suchá jako její společník. Před osmnácti lety, když byl v její vlasti rok nej-větší hrůzy, zanesl ji a jejího muže proud vystehovalecký do Prahy, kdež ještě téhož roku ovdověla. Paní de Lozier zůstala sama; dětí neměla, ani příbuzných kromě jediného bratra, jenž sloužil ve vojsku prince z Condé.
Nevelká suma peněz, kterou si do Prahy přivezli, záhy se rozešla. Madame de Lozier živila se pak vyučováním franštině a kreslení. Paní z Hanoldů bývala také její žačkou. Hodiny, kdy madame u nich, v tetině domě v Ječné ulici, učila, zůstaly jí v milé paměti a ještě raději si vzpomněla na chvíle, kdy ji sama časem navštívila v jejím nevelkém bytu v Celetné ulici, kdy madame jí vypravovala o Francii, o svém mládí, o svém muži a bratru, o Paříži, o hrozných převratech ve vlasti.
Často se rozhorlovala nad ukrutností revoluce a zase tesknila, vzdychajíc, že to bůh tak nenechá, utěšovala se, že přijde den odplaty a trůn bude zase navrácen starému, zákonitému rodu královskému, že bude usmířena nevinně prolitá krev krále Ludvíka XVI. a jeho rodiny. Jeho poslední vůli přečetla, tenkráte zvláště dojata, slzíc, neteři baronky Skronské, tenkráte slečně Lory, z dodatku maličké knížky s otřelou zlatou ořízkou, zavázané do brunátného korduánu, vytištěné roku hrůzy 1793. Byly to modlitební knížky emigrantů, „des fidèles François émigrés“, z nichž se paní de Lozier denně modlívala, zvláště modlitbu na konci připojenou, „relativ à la mort de Marie-Antoinette d’Autriche, Reine de France et de Navarre“.
Když paní z Hanoldů, ujevši z Votavan, usadila se v Praze, záhy navštívila svou bývalou učitelku; pak se vzájemné návštěvy opakovaly. Na dnešní večer byla paní de Lozier pozvána do několika rodin; bez rozmýšlení rozhodla se pro paní Hanoldovou, kterouž si zvláště zamilovala. I to, že rada Feninger bude toho večera u své neteře, rozhodovalo o rozhodnutí paní de Lozier. On jediný, jak tvrdila, znal způsoby a zachovával bývalou dvornost i jemnou pozornost k dámám, kteréž ctnosti mladé pokolení, jak trpce tvrdila, nápadně zanedbávalo.
S ním mohla volně pohovořit o starých časech, o svém muži a bratru, on pokaždé ji pozorně vyslechl, jako by poprvé slyšel, kterak ji přijal princ z Condé tady v Praze, když se tady r. 1799 se svým plukem zastavil. Starému, bělovlasému radovi si mohla postesknout, jaké neštěstí stíhá Francii, s ním se mohla rozhorlovat na Bonaparta, jehož byl jako ona úhlavním nepřítelem, i teď poslední rok, co ten násilník, jak Napoleona jmenovali, dosáhl nejvyššího štěstí sňatkem s císařskou princeznou, kdy se tím spřátelil s Vídní, kdy proto noviny hned jinak o něm psaly a kdy nikdo si netroufal ve veřejnosti o něm tak ostře promluvit, jako donedávna činili bez ostychu a obavy.
Když doktor Held vstoupil do salónu, kmitl se paní Hanoldové, sedící s paní de Lozier a se strýcem, plachý ruměnec tváří. Held jej stihl, i její pohled, jenž zkoumavě na něm okamžik utkvěl. Oba staří, oba drobní, jako bílý a sivý holoubek čile hovořili. Ano, bílý se již čepejřil a zase hovorem o Napoleonovi. V tom svém rozhorlení vzal častěji nežli jindy, ale vždy elegantně, šňupeček, „une prise de contenance“, jak říkával paní de Lozier, jež dle módy za jejích mladých let snesla šňupání, ano potají občas osvěžila šňupečkem svůj pěkný zahnutý nos.
Held byl překvapen hostitelkou samou. Dosud chodila ve smutku. Dnes poprvé jej uvítala ve světlých šatech krátké taille, mírně dekoltovaná, v půvabném účesu s několika lehkými kadeřemi, jenž její hlavě krásně slušel, tak jako módní šaty její urostlé postavě. A svěží byla, s libým ruměncem ve tváři. Uvítala jej jakoby rozjasněná tajenou radostí, v tichém veselí; v očích, ve zvuku řeči, v čilejším pohybu, na všem bylo znát, že se těší, těší – Tak ji ještě neviděl, byla půvabnější nežli kdy jindy.
Held se dostal ihned do politického hovoru; rada Feninger s paní de Lozier už zas uvažovali, jaké je to neštěstí, ten sňatek, na to že neměl císař pán dopustit, ne. Paní de Lozier starostně, ale s jistotou věštila, ať si vzpomenou: Marie Antoinette a teď Marie Louisa; nedej bože, aby se tragédie opakovala, ten násilník, jemuž císař francouzský říkají, ach – ten že se všeho odváží, když by —
Rada Feninger rozčileně přisvědčoval. V tom pohnutí nabídl Heldovi svou tabatěrku a i v tom pohnutí neopomenul ji doporučit, jak činíval vždycky po německu, i když byl ve francouzském hovoru jako teď.
„Sehr gesund! Eine Prise Tabak wirkt belebend wie ein Götterfunken.“
Doktor ptal se po malé Jeanette.
„Čeká na nás se slečnou vychovatelkou v jídelně.“ Paní Hanoldová zaprosila k tabuli.
Holoubkové se zdvihli; bělovlasý rada podal madame galantně rámě. Vedle v jídelně je uvítala roztomilou poklonou malá Jeanetta, rozkošně oděná v bílých šatečkách s růžovou šerpou. Dnes mimořádně zůstala u stolu. Nikdo nebyl cizím, paní de Lozier i doktor Held cítili v tu chvíli, jako by byli z rodiny. A tak hned na počátku vanula hřejivá nálada rodinné srdečnosti.
Všichni se zabývali malou Jeanettou, jež těšíc se dotazovala se v prostomilé dětské upřímnosti na Ježíška, kdy už přijde, že jí to maman i slečna řekly. Mluvili o štědrovečerních slavnostech jinde, u rady Slívky, u hraběnky Bubnové. Rada Feninger vzpomněl na to, co slyšel, o čem se tolik mluví, že u ředitele Liebicha je dnes velká společnost, větší než jindy, paní že strojí letos větší vánoční strom, vědí-li, slyšeli-li o tom stromečku – Paní Hanoldová pohlédla na vychovatelku; ta se usmála a sklopila oči.
Paní de Lozier záhy si připomenula svého bratra, ach, kde ten asi slaví Štědrý večer, že teď o něm neví, v Petrohradě že asi už není, poněvadž jí před čtvrt letem psal, že se něco chystá, že jeho pluk potáhne z Petrohradu k hranicím. Zůstalť bratr paní de Lozier v ruských službách, i když princ z Condé, rozpustiv svůj sbor, odjel do Anglie.
„Jak časy letí,“ povzdechla madame, „už tomu dvanáct roků, co jsem bratra neviděla. Dvanácte let! Naposledy v r. 1799, když Jeho královská Výsost princ z Condé dorazil do Prahy, když táhl se svým sborem z Mitavy za ruským vojskem proti mým tyranským krajanům.“
Rada Feninger zase pozorně naslouchal, pozorně, s účastenstvím, jako by poprvé slyšel historii o tom, kterak se paní de Lozier setkala v Praze s bratrem, jak za těch několik dní, co její krajané, les Condéens, v Praze odpočívali, dvakráte uviděla J. král. V. prince z Condé, poprvé v kostele sv. Josefa na Malé Straně, o slavnosti sv. Ludvíka, to že v ten čas připadl právě svátek sv. Ludvíka, pětadvacátého srpna, o té slavnosti že byl u Sv. Josefa skoro celý princův sbor, všichni důstojníci, většinou rytíři sv. Ludvíka, všichni v parádě, s odznaky, a podruhé že viděla prince, když ji přijal, když ji k němu uvedl její bratr, v Jezuitské ulici v Červeném domě, tam že měl princ logis i celý jeho štáb, a kterak ji milostivě přijal, jak pozorně, on, královský princ, slavný maréchal de France, vítěz u Friedberka, a jak znamenitě vypadal, že by nikdo neřekl, že mu přes šedesát; oh, a jak ji propustil, s jakým úsměvem, jak jí řekl:
„Na shledanou v milé, osvobozené Francii, vrácené zase legitimnímu králi —“
Hlas jí zase měkl a zachvěl se pohnutím a rada Feninger se zase divil, jako se divíval:
„Ach, ach, takový Grandseigneur! Dá bůh, že se toho dočká, i vy, vzácná přítelkyně.“
Staří zašli v minulost; mladí vedle, kteří se báli jí se dotknouti, na ni zapomněli a na budoucnost nemyslili. Jen v přítomnosti živé štěstí. Seděli zase pospolu, hovořili, zabývali se Jeanettou, na okamžik si pohleděli do očí, na okamžik zapomněli na společnost, hned se však k ní zase vraceli, ale pokaždé první paní Hanoldová, vraceli se ne nemile vytrženi, v tiché radosti, k Jeanettě, k oběma starým —
Když se paní de Lozier v hovoru vrátila zase ku syému bratru a povzdechla, kdy asi dojde jeho list, že to z Ruska tak dlouho trvá, mihlo se paní Hanoldové, jak asi Heldův nešťastný bratr, kde asi ten – Než ztajila to, nezeptala se, aby nepadl stín smutnou připomínkou.
Náhle všichni umlkli, Jeanetta se prudko obrátila po dveřích vpravo, vedoucích do menšího pokoje.
„Co je! Jako by někdo zazvonil —“ divil se starý rada.
„A zas!“ zvolala paní de Lozier.
Jeanetta byla jako u vidění. Něco se dálo, něco tajemného; vzrušila se náhlým radostným tušením, že už tu, co maminka, co slečna slibovaly. Děvčátku se rozšířily oči, zjasnila se tvář. Held si teprve v ten okamžik všiml, že vychovatelka zmizela. Paní Hanoldová usmívajíc se rychle vstala a chytila Jeanettu.
„Už jde! Už je tu!“ hlásila jí radostně vzrušená, těšíc se na radost svého dítěte i na překvapení všech.
Stříbrný hlas zvonku ozval se potřetí. V ten okamžik se otevřely dokořán dveře do pokoje vpravo. Proud světla se odtud rozlil do jídelny. Vedlejší komnata zářila přečetnými světly voskových barevných svíček na štíhlém jedlovém stromku, postaveném na kulatém stole prostřed pokoje. Stromek zářil světly, leskl a třpytil se pozlátkem ořechů, všechen zpestřený živými barvami zlatých, rudých jablek, cukrovinek prostě zavěšených nebo v obalech strakatého i zlaceného papíru.
Jeanetta, vidouc poprvé, tak jako skoro všichni ze společnosti, báječný stromek v plápolu světýlek od spodních haluzí až do vrcholu, úžasem jako by ztuhla. Stála zmlknuvší, upírajíc rozšířené, zářící oči na netušené zjevení, až pak zajásala a hnala se ke stromku, když zpod něho pojednou vstávala roztomilá loutka, pozdvihovaná vychovatelkou, jíž Jeanetta v svém radostném úžasu a překvapení za stromkem ani nezpozorovala.
Jeanetta jásala; paní de Lozier i rada Feninger vyslovovali svůj obdiv zvláště paní Hanoldové, jak to připravila, že dovedla vše do posledního okamžiku utajit a je tak překvapit. Než překvapení nebyl ještě konec.
Nejen na Jeanettu, nýbrž i na ně, na všechny pamatoval Ježíšek. Vedle panny a pokojíčku Jeanettina ležely pod stromkem také dárky jim.
To všecko bylo tak nenadálé a nové, že všechny radostně překvapilo. Nad potěšení všech byla radost dítěte. Jeanetta s panenkou a krásným pokojíčkem světle zelených stěn, se záclonkami i nábytkem, nedbajíc ve své radosti už valně společnosti, stala se na dlouhou chvíli jejím středem.
Paní de Lozier se blaživě roztesknila vzpomínkami na Štědré večery svých mladých let, doma v Bretoňsku. Mluvili o nich, o štědrovečerních zvycích, jak tam, jak tu. Rada Feninger, jenž pocházel z rodiny vrchnostenského vrchního, připomenul si, třebaže ne bez úsměšku, jak bývalo u nich ve dvoře a na zámku, dole v jižních. Čechách, jak ovčák troubil, jak se zpívaly koledy.
Ty vzpomínky Helda rozehřály. Staré zpěvy vánoční se mu ozvaly, jak je za mládí slýchal, jak je zpívali, i on sám, doma i na kruchtě v Třebechovicích, v rodišti i tady v Praze, když byl vokalistou, když stával na kruchtě ozářeného kostela Panny Marie Na louži, kdy starý Praupner v dlouhém copu pošňupávaje je řídil a sám hrál na varhany pastorální preludia tak krásně, tak mile a dojemně, až srdce plesalo.
Held nežádán, sám jako přiváben zasedl ke klavíru a začal preludovat na pastýřské motivy. Přicházely, pučely, prokvítaly květ za květem, hrnuly se mu a splývaly v nápěv staré vánoční písně a koledy. Hrál je a zpíval svým lahodným mužným barytonem, jak se mu té chvíle mile vybavovaly; posluchače kolem všechny zabavily i paní de Lozier, jež nadšeně chválila, že to není možná, aby ty půvabné melodie, plné citu i roztomilé naivnosti, byly písně sprostého lidu, ale když pan doktor tak krásně hraje a zpívá – Rada Feninger, jenž byl velkým ctitelem Heldovy hry a jeho zpěvu, a hlavně proto také před svátky požádal paní Hanoldovou, aby doktora pozvala, byl nadšen. Starý byrokrat se neubránil; kus mládí mu oživlo v těch „sprostých“ melodiích, o kterých by jindy snad nepromluvil bez pokrčení ramen a bez podceňujícího úsměvu.
Byl to krásný večer. Najedno však se Held darmo těšil a nadarmo čekal: aby mohl s paní Hanoldovou promluviti sám. Cítil, že se tomu sama vyhýbá. Ptal se v duchu proč? Je tak úzkostlivá, je tak přísná?
Jen jednou sepodobalo – Paní de Lozier pojednou vstala a šla za Jeanettou, rozběhší se za vychovatelkou ke stromečku. Za okamžik odebral se k nim také rada Feninger. Held si všiml, že paní Hanoldová nějak ulekaně za ním pohlédla. Okamžik váhala v patrných rozpacích, pak chtěla vstát.
„Neutíkejte!“ vyrazil Held prosebně, tlumeným hlasem, vřele. „Co jste si pomyslil,“ zeptala se chvatně.
„Ach to! Že vás to bude tížit, hned jsem si pomyslil, a to, že váš pan strýc je laskavý. Ale to jsem si nepomyslil, že jste tak přísná —“
„Musím být. Rozumějte mně. A je to Jeanettin večer. Ať je bez stínu, i ten sen – A je to dnes sen – Ale pojďte, prosím vás.“ Hlas se jí zachvěl. „Pojďte!“
Nemohl odepřít. V duchu se mrzel, než musil uznat její sílu a ušlechtilost čistého mateřského smýšlení. Byl zklamán ve svém očekávání, marně se těšil, ale byl by jí v ten okamžik chytil ruku a zulíbal ji. —
Zatím mladý Václav Vlastimil Věk bral se od Zlaté hvězdy, na jejíž ozářená okna se byl zadíval, dále k Příkopům sám, v ticho Štědrého večera, bělostným, měkkým kobercem padlého sněhu, ozářeného tu a tam proudem zarudlého světla linoucího se z oken. Nota duševní nálady Václavovy se neměnila. Tichý stesk rostl i jasnými vzpomínkami na domov, jak bývalo.
Mysle’na sestru, provádí-li zase vesele jako jindy pověry a orákula štědrovečerní, dostal se k Mostku. Nešel již dále, nýbrž uhnul nalevo k Staré rychtě, jejíž kotce a krámky bez světel jako zabedněny černaly se pod pruhy bělostného sněhu. Šel kolem nich, hospody si ani nevšimnuv: to se již rozhodl, že si půjde lehnout, že co takhle, že je líp to vše zaspat. U starého portálu Melantrichova domu v Sirkové ulici se zastavil, a nakloniv hlavu hodně do týla, díval se na protější dům do pater, pátraje po oknech doktora Srnky. Byla osvětlena! Kulich tedy doma a ne v hospodě. Co dělá – Jistě je v županu, v rudé jakobínské čapce ve své vznešené společnosti, u svého pokladu a těší se snad s některým ze svých revolučních miláčků. Kdyby tak směl nahoru k němu —
Na dvorečku temno, sníh netknutý. U sousedky v okně mdlé světlo a v jeho vlastním pokojíčku tma. Všecko asi spí. Snad i Romeo, když kapra jistě celého přemohl, celou rybu, rybičku – Když Václav vstoupil do kuchyně, zrovna zazvonilo z velkého pokoje veselým, pěkným smíchem. Paní Lorencová! Zarazil se. To tam je panna Jetty také. Naslouchal. Slyšel jen sousedku a hlubší hlas mistra Praxe. Co dělat – Jít zpátky? Co venku, a kam a nač? Vstoupil.
Uvítali jej velmi hlučně a radostně, protože se ho nenadáli. A také hráli v karty, k čemuž se jim dobře hodil. O ořechy hráli; na posilu měl mistr Prax vedle sebe na židli nálevku skleněnou a tmavý džbán piva, ucpaný bělostným ubrusem. Jetty však s nimi neseděla.
Václav musil hned na židli a hned musil vzít karty za mistra, „jen na chvilku“, co by si mistr „cucl“, jen pár bafů, že už muší, teď po kapru, to že je zdravé a že si ješté ani nezakouřil. To řekl mrkaje, usmívaje se, a nic nedbal, že bylo ještě znát vonné oblaky jeho dlouhé sádrové dýmky. Ztratil se do kuchyně zabafčit si. Jen když si chtěl zavdat, přišoural se; a toho zavdání zachtělo se mu přes tu chvíli. Pokaždé postál za Václavem nebo za sousedkou, pro nějaký veselý nebo usměvavě ironický šproch, nebo aby se jim podíval do karet, jak jim jde.
Václavovi nešlo. Nebyl valný mistr v kartách a také se dával masti svým protějškem, paní Lorencovou v bělostném čepečku, svěží, zardělou, v šatech krátké taille, krátkých, vzdutých rukávů, dal se masti tím, jak se usmívaly její modré, veselé oči, její ústa plná krásných, bílých zubů, jak držela karty v ruce nad loket obnažené, jak je přihazovala, jak se bílé, plné její paže přitom míhalo mu s kartami pod očima. Také mistr Prax jej pletl svými radami, žerty a vtipy, výkladem o kapru, kapříku, co Aninka z něho všecko udělala, že to zvíře, že tu velrybu měli na černo a smaženou a že ještě bude na modro a pak v rosolu, a jaké kusy, no —
Kvartýrská se nad tím durdila i nad tím, že jí karta šla špatně, a jak se rozhorlovala, ztrácela dech a chytil ji kašel. Tak bezděky nastávaly v zápase přestávky a paní sousedka, držíc karty jako zbraň v příměří přikloněnou, mohla víc hovořit se svým protějškem. Václav se dověděl, že tu Jetty také byla, že i v karty hrála, záhy však že toho nechala, protože nerada hrá, a také že ji bolela trochu hlava.
„A snad ji asi kniha domů vábila.“
„To si myslím, zas si něco přinesla, celá žhavá po tom.“
Snad ty Biographien der Wahnsinnigen, pomyslil Václav; než ani slovem se nezmínil.
Když zase chvíli hráli, povzdechla pojednou paní Lorencová, co asi Jetty, cože nejde, že snad už ani nepřijde.
„Neměla s námi žádného vyražení,“ uznávala Praxová.
„Tak!“ bránil se mistr. „Copak jsem se nepřičinil? Dost jsem dělal verliebt oči,“ škádlil s ironickou vážností, zlehka poklepávaje dlaní svůj licousek, jako by byl sametový, „ale Jungfer Jetty ne – Ale tadyhle,“ hlas mu oživl a rychleji promluvil, „máme – Herr Věk, s nimi by jistě hrála. Vědí co? Jdou pro ni, jdou pro ni, pěkněji pozvat, pěkně galant.“
Věka obešlo nevolno, hned jak z prvních slov mistrových uhodl, kam bije. Byl v nesnázích, hlavně kvůli sousedce; než ta se dala do smíchu a hned a živě přisvědčovala, že ano, ať jde pan Věk, to že bude Überraschung, až přijde pro Jetty rytíř a tak znenadání.
Věk se obrátil po hodinách, kdež ručička docházela na dvanáctou.
„Ach, co dnes hodiny, nebojejí se, pane Věk,“ povzbuzovala sousedka. „Jetty ještě nespí, jistě. Tak je-li libo,“ nutivě pobízela, „udělat nám vizitu —“
„O půlnoci,“ bránil se Věk.
„Ale to je právě něco extra.“
Rozehrané oči paní Lorencové na okamžik strnuly, jako by něco viděly, na něco se dívaly; hned se však vytrhla a znovu vybízela tak jako Prax, jenž přitom připletl volný návrh, že by také šmekovala, třebaže se měl člověk dobře, pánbůh zaplať, zej tra zas tak, že by šmekovala sklenice punče —
To již vykročil Václav, bez klobouku, na pavlač a šel ke dveřím sousedčina bytu, nerad i mrzut, že jej tak přinutili, že se dal tak přemluvit, co si Jetty pomyslí, a co vlastně – ale také zvědav, v napětí pro neobyčejnost situace.
Neuklidnil se, když se bral šerou pavlačí nad ztemnělým dvorkem, nad nějž se černaly v poprašku sněhu přístavky domu i v sousedství, když nočním tichem zachvěl pojednou hlahol zvonů. U Sv. Havla vyzváněli na půlnoční; i odjinud, zdaleka přivanulo temné hlaholení.
Vstoupil do kuchyně, v níž mrkala lampička na lavičce u kamen, pak do pokoje. Proud hlaholu rázem se ztlumil a skoro přestal; jen vážné, temné, dumné pozvuky dorážely v pauzách jako přihrnuvší se vlny. Ale ani těch Václav už neslyšel. Stanul hned za prahem pokoje, jenž všechen tonul v pološeru a v stínech, místnost, stůl v koutě u pohovky, skříně, všechen nábytek. Dlouhé, divně lomené stíny nehnuté ležící měly kořen u světla v koutě nalevo u tmavozelených kamen, ztlumeného napůl plentou, polepenou jakýmisi obrázky a rytinami.
Svíčka tam hořela na židli a u té židle na stoličce seděla Jetty, bělavý šátek či šerpu přes ramena, všecka schoulená u knihy, do níž byla jako zabořena. Nezpozorovala, že někdo vkročil, a nic nevěděla, že příchozí ji pozoruje.
Václav překvapen tím, jak ji spatřil, nepromluvil slova; kroků však ne-tlumil. Ale nedošel. Náhle stanul, když postřehl, že Jetty se nad čtením rozplakala. Jak se jí pro slze zatmělo v očích, pozvedla ubledlou tvář od knihy. Její pohled, jenž se minule zdál Václavovi záhadným, strnul náhlým úžasem.
Hleděla na Václava, jak stál před ní v tmavomodrém fraku, volných kadeří nad čelem i nad spánky, urostlý, s očima na ni upřenýma. Tak, jak znenadání před ní stanul jako zjevení, viděla jej už za čtení, poněvadž si hrdinu knihy představovala jemu podobného; hluboko dojatá, všecka ještě v ovzduší uchvacujícího díla vypověděla v ten okamžik své vzrušení a očarování jediným slovem, jež zhluboka, temně, s touhou i v zamlklém smutku vydechla:
„Werther!“
Václav se najisto nadál, že zastane Jetty u knihy a bezpochyby že u těch Spiessových životopisů lidí šílených. Na Goethova hrdinu ani nepomyslil. Znal jej, sám četl o jeho utrpení, loni ve filosofii, na jaře v odlehlém koutku zámeckého parku dojat a vzrušen, a chodil pak kolik dní jako zmámený.
Teď tu spatřil opět takový hluboký dojem. Co kdysi sám cítil, co mu srdce pohnulo, teď se ozvalo v tom jediném slově, v tom třesoucím se hlase, jak je panna vyrazila. Že byl jí zjevením, že si na něj samého myslila, ani netušil.
Viděl jen její hluboké pohnutí a v tom stejném dojmu bylo náhlé sblížení.
Rychle dokročil až k ní, podávaje jí pravici. Jetty prudce vstala, až se jí bělavý šátek smekl s levého ramene, a přijala jeho ruku. Ale v ten okamžik jako by se náhle probudila ze svého vidění, maně ustoupila na krok, zmatená a stála v rozpacích.
„Znám tu knihu,“ řekl Václav šetrně, měkce, „a také mne tak dojala, panno.“
Venku se ozvaly hovor a smích paní Lorencové. Jetty se lekla; teprve v ten okamžik si jasně uvědomila situaci, a že je pozdě v noci.
„Upokojejí se, panno,“ chlácholil chvatně Václav, postihnuv její zaleknutí, „paní teta mne sama sem poslala, abych jich vyzval.“
„Sama?! A k nim – tam – ,“ řekla nechutě a ukázala směrem k Praxovu bytu. „Nepůjdu. Teď!“
„Pravda, nechodějí nikam – Teď ne.“
Vešla paní Lorencová a za ní mistr Prax, zvědavý, co mladí, jak jejich pan jurista pochodil.
„Když jsi, Jetty, nešla, a tadyhle pan Věk —“ Jetty se na ni podívala zpod víček. „No, nedurdi se a pojď, rozuměj špásu. Přec —“
„Nepůjdu, tetičko.“
„Nenutějí pannu,“ přimlouval se Václav. „Četla krásnou knihu. Nikomu by nebylo do hraní.“
Paní Lorencová pohlédla na něj zpytavě, ale hned se rozhodla, takže tedy půjdou. Václav se poklonil Jettě a dal dobrou noc. Neřekla ani slova, jen pokynula hlavou. Ale postihl její pohled a ten byl pln vděčnosti a tiše zjasnělý.
Václav se vracel poslední, ale v šeré kuchyňce opodál dveří čekala paní Lorencová. Jak vycházel, stála u něho, napomínajíc tlumeně, aby dal pozor (a tu jej vzala za rameno), tady že je schůdek, tady, tak – Jak jej vedla, ucítil její kypré tělo, jak o něj zavadila; a náhle zmlkla, povzdechla – Než Václav, nerozuměje, nedbaje, vyrazil na pavlač, kterou pospíchal mistr Prax bez čepice, jen v podvlikáči a v soukenných střevících, s dlouhou dýmkou v ruce. Zima jej hnala.
Punč nebyl. Sic paní Lorencová u sousedů sama vzpomněla, že jej mohla vzít a třeba ještě přinést, ale Václav ihned poděkoval, že by se dlouho zdržel a že ho bolí hlava. Řekl to s velkou rozhodností a chystal se do svého pokojíka. Paní sousedka přisvědčila, ač zklamána, že je opravdu pozdě, a tak že by ten punč odložila na zejtřek nebo na druhý svátek. Nic nezmohlo, co mistr Prax, dychtě po horkém nápoji, zdůvodňoval, nač zejtra, co zejtra, to že je lepší hned, a když se může říci: „Pánbůh zaplať, dobrý to bylo, zejtra zas tak.“ To že by zejtra mohlo být zas od repetice.
Marně. Václav odcházel a paní Lorencová také se loučila, majíc nakvap kvůli Jettynce, aby nebyla sama. Sladce se usmívajíc, připomenula Václavovi, to že byla dnes krátká vizita, krátká, a že podruhé snad nebude od nich tak pospíchat —
Václav ulehl a neusnul. Bylo mu horko, jako by vypil nejednu sklenici punče. To setkání u plenty nešlo z hlavy. Čtenářku Goethova Werthera v bílém polosplývajícím šátku v matném osvětlení měl na očích. Když usnul, zdálo se mu o ní a také o paní Lorencové.
XIV. O „SVÁTKU ČESKÉHO JAZYKA“
Mistr Prax se punče přece dočkal. Na sv. Štěpána odpoledne pozvala paní Lorencová mistra s jeho Aninkou i Václava, jenž nemohl odříci. Ten toho odpoledne uviděl pannu Jetty poprvé po štědrovečerním jejich divném setkání. Nebylť na Boží hod hrubě doma, neboť od oběda u doktora Helda odešel už skoro za soumraku, a odpoledne, pokud meškal ve svém pokojíčku, nemihla se Jetty ani jednou pavlačí kolem jeho okna.
Pozarděla se, když proti ní stanul, a skoro na temže místě u zelené zástěny polepené obrázky, kdež předevčírem ji zastihl tak dojatou Wertherem. Jetty byla poněkud v rozpacích, ale pak, když usedli, nezdála se mu tak plachá jako jindy; i její pohled se změnil: byl klidnější a veselejší. Mnoho nehovořila, ale zdálo se, že tu tentokráte ráda sedí. Nápadům mistra Praxa nesmála se nahlas jako její teta, ba skoro se jim ani neusmála, a když se s Václavem rozhovořila o Wertherovi, ani si nevšimla, čím soused tetu baví.
Václav, jenž měl na sobě nejslavnější část své garderoby, modrý frak skoro á la Werther, památku to na svatbu mladého truhlářského mistra Vytlačila v Litomyšli, nepovšiml si, jak Jettiny oči kradí, tajně se po něm obracejí, kdykoliv za hovoru musil se otočjt více k paní Lorencové. Zato musil pozorovat a pozoroval tak jako mistr Prax, že je paní sousedka k němu zvláště pozorná, jak jej nutí, aby pil, aby jedl. Toho však žádný z obou mužů nepostřehl, jak se stala Jetty neklidnou, když její teta, sedící, pokud nepodávala a nepřinášela hostům punč, vedle paní Praxové, pojednou pak za hovoru tak jakoby náhodou se postavila za Václava a pak i jakoby nevědouc židli si přitáhla a k němu přisedla.
Samý večer odešel Praxův celý tábor od paní Lorencové, která jej vyprovodila až na pavlač. S Jettynkou se Věk rozloučil v kuchyni, kam až hosty vyprovodila. Dala mu „dobrou noc“ tiše, pohnuta, jak se mu zdálo; on sám rozloučil se srdečně, ale klidně, a doma se jen usmál, když jej paní mistrová začala škádlit, no tak, jak se mu panna Jetty líbila.
„Líbila a hodná je.“
„A co paní teta,“ prohodil mistr Prax a zamrkal na Václava.
„To je veselá panička.“
„A dovedla by ještě být verliebt.“
Václav se dal do smíchu. —
Jako před svátky, tak i po nich vídal paní Lorencovou skoro denně a skoro denně s ní promluvil, když se u nich tak stavovala. Také Jetty vídal teď častěji chodit kolem okna a dvakrát ji potkal na dvorku. Neminula ho chvatně a neměla plaše naspěch, když se s ní zastavil. Vzpomněli na Werthera, Václav začal také zas o českém učení a slíbil, že jí přinese českou knížku; také o českém divadle se jí zmínil, jak se chystá české představení.
Sám měl své zprávy z České expedice od mladého Krameria, hlavně však od českotřebovského kacafirka Hýbla; po svátcích jej dvakráte navštívil v chudém jeho bytu, kdež měl rezidenci s mladším přítelem, Havelkou, juristou, napřed už určeným nápovědou budoucího českého představení.
Hýbl měl teď plné ruce práce. Dávaly ji hlavně korektury z tiskáren, zvláště z Házovy, pak překlady, jež měl narychlo opatřit, jarmareční německé písně do češtiny a německé modlitebny knížky.
„To dá kůrku suchého chleba,“ řekl Václavovi s úsměškem, „ale tady-hleto,“ ukázal na balík rukopisu na stole, „tohle nic, to nedá nic, jen radost, a proto při tom, milý Venclíčku, pohvizduju. To je rukopis velmi, převelmi důležitý, ten se musí přehlédnout, uchystat do tisku,“ hlásil s komickou důležitostí, „a čas kvapí, letí.“
„Co je to?“
Vedl jej k rukopisu jako k nějakému tajemství, zvolna a tajemně rozdělával obal, zvolna obracel vrchní list, pak druhý, titulní zakryl v dolní polovici dlaní, a ukazuje na hořejší volnou polovici, velel: „Čtou!“ Věk četl, co bylo velkou švabachovou literou tam napsáno:
Frydoljn,
aneb:
Cesta do železných hutj.
Rytířská činohra w pěti jednáních, zčeštěná
od Jana Nep. Štěpánka.
Václav četl čím dále tím rychleji, a když dočetl, zvolal radostně: „To budeme hrát!“
Hýbl neřekl nic, jen odkryl druhou polovici titulního listu a Václav volně dočetl:
„Provozená na Královském pražském staroměstském stavovském divadle od sjednocené společnosti vlastenců k lepšímu chudých. V Praze 1812.“
Viděl, že mají povolení zajisté, když tohle tisknou již napřed, a vyrozuměl, jakou to má Hýbl práci, za kterouž nic nedostane a při kteréž si přece pohvizduje.
„Kdo to tiskne —“ ptal se Václav udiven.
„To jest, kdo zaplatí tisk, ptáte se, milý vlastenče. Já ne, Štěpánek taky ne. Nemáme, víme,“ zamnuv palec s ukazováčkem. „Ale pan Schönfeld to zadarmo vytiskne, když je to na chudé. To nám pomůže i jinde.“
„A jak ouřední povolení?“
„Dojde brzo po Novém roce. Haklík má jisté zprávy.“
„Tedy se můžeme chystat, s muzikou také.“
„Také. Ale na tu je času dost. Zatím byste mohl pomoci role rozepisovat.“
Václav byl by třeba všecko rozepsal. Psal pak doma jako divý, odpoledne, když přišel z kanceláře, i večer, nešel-li na Starou rychtu k vlastenskému stolu. Poslední dobou se tam častěji vypravoval, a toho bylo zase divadlo příčinou. Divadla měl plnou hlavu. Již to jej těšilo, když mohl o něm mluvit nebo poslouchat jednání o něm. Toho jednání, těch hovorů bylo nejvíc právě u vlastenského stolu, u něhož se někdy sotva sesedli, když přicházeli také noví hosté, mladí měšťané, nadšení pro české představení, z nichž nejnadšenější, nejžhavější byli Koupovský, Nygryn a syn pana starého z Liliové ulice, Švanda ze Semčic.
Také čtvrteční schůze na Linhartském plácku oživly, když se Klicperové a Pacák vrátili po svátcích z domova. V téchto schůzích v studentském, zakouřeném pokoji, v nichž se teď jednalo a debatovalo jen o divadle, v nichž se rozdělovaly role a různé úkoly v přípravách a ku představení, bývalo hlučno a vzrušení a napětí jako před bitvou. Bylo jako před bitvou. Neběželoť jen o toto jediné představení, nýbrž také o budoucnost, aby se dobylo stálého místa českým hrám, jako bývalo, aby se udržely alespoň zase v neděli, ve svátek odpoledne. Proto na tom představení tolik záleželo, proto takové napětí, zvláště když účinkující byli skoro samí ochotníci, kteří poprvé měli vystoupiti na jevišti Stavovského divadla.
Do těchto čtvrtečních schůzí přišel někdy „Bruder Lüderlich“, právník Svoboda, jehož Klicpera pokaždé se škádlivě zeptal, jak je daleko s překladem Rozbojníků, zdali už přetrh dílo, a jenž pokaždé jim něco ze Schillera zadeklamoval, pokaždé rezonoval, že si mohli také něco jiného vybrat nežli toho Frydolína, on že kdyby měl čas, ale což, když je tak uvázaný informátorskou službou, když má při dobrém bydle nesvobodu, on, Svoboda, že to nevydrží, že je ukován, aby nikam ani na krok nešel, ani teď o masopustě, aby celé večery proseděl doma s tím mladým pitomečkem a jen repetici, repetici, všecko že je od repetice a nejvíc dlouhá chvíle, a chodit jako ten panáček spat o deváté —
Ale nechodil. Sedal u knih, u klasiků, u Schillera, studoval, časem utekl na chvíli do hospůdky v sousedství, až jednou, když schvátila jej touha po kamarádech a nočním toulání, vykradl se a pustil se dále do města, rovnou na Starou rychtu. Trefil dobře. „Vlastenský“ stůl byl vzhůru, poněvadž českotřebovský Enšpígl vyváděl dílo. Všecko jako rozehráno, plno veselí už od samého večera, poněvadž Hýbl přinesl novinu, že povolení z gubernia dnes došlo, že budou hrát, jistě hrát, že to má čtvrtní Haklík černé na bílém.
Pinty se přes tu chvíli povznesly nad stůl, nad hlavy rozjařených, kteří si hlučně připíjeli, čím dál tím častěji a hlučněji. Ve chvíli takového nadšeného přípitku přistěhoval se k nim doktor Srnka ze svého osamělého koutku. Uvítali jej, jak ve své radosti byli by objali celý svět, hlaholně, vesele, zvláště Hýbl a Václav, kteří nejlépe znali, jak pichlavý, ježatý podivín hluboce cítí ponížení svého národa.
Za chvíli poté vyskočil Hýbl na židli, všechen už zardělý (vlasy měl do čela, do spánků přihlazeny), a jásavě vítal Svobodu právníka, jenž v plášti rytířsky přehozeném kráčel ode dveří k jejich stolu, jako na divadle, jakoby v klenuté rytířské síni ke stolu veselých druhů. Nový hlahol, nová bouřka.
Hlas Svobodův v něm nezanikl; za chvíli už panoval a ještě za chvíli zněl sám. Uvolněný jurista začal řečnit, pak, už rozjařen, vystoupil na lavici za stolem.
Doktor Srnka, zarudlý, rozcuchaný, pojížděl si dvěma prsty za širokým svým nákrčníkem a poplivoval, zaslechnuv, že ten dlouhý, urostlý študent bude deklamovat. Ale hned nechal nákrčníku a přestal plivat; čekalť nějakou nasládlou, sentimentální deklamaci, a uslyšel ohnivou řeč markýza Posy. Svoboda ji přednášel krásným hlasem, s hlubokým citem, nadšeně, ohnivě, takže všechny strhl, i Srnku.
Než když po bouřlivém tleskání nanovo začal, polekal všechny až na Srnku a Václava. Nedeklamoval už ze Schillera, nýbrž z veršů vězně hohenasperského, Christiana Schubarta. „Die Fürstengruft“ ohlásil a začal:
„Da liegen sie, die stolzen Furstentrümmer —“
Pokřikovali na něj, za šos jej tahali, kývali na něj, ať toho nechá, ať přestane, a hned se zas ohlíželi, není-li tu někdo od policie nebo nějaký tajný, jenž by Svobodu a je všechny mohl udat. Jen Václav pokřikoval, ať ho nechají, ať mlčí, a rovněž doktor Srnka, jenž se prodral před dekla-mátora, jako by jej chtěl chránit.
U stolu vedle vstávali, krky natahovali, většinou řemeslníci a kramáři ze sousedních Kotců, kteří nic nevěděli o Schubartovi a jeho básni, o jeho zášti k tyranům, pro kterou deset let byl vězněn. Strhl se hluk, znepokojení, pozdvižení v Staré rychtě, takže Svoboda nemohl dobře mluvit. Ale nechtěl přestat a dáti se umlčet. Až kacafírek Hýbl to zmohl, jak k němu vyskočil a do ucha mu ostře přišeptal, aby pamatoval na divadlo, že by jim mohl všecko pokazit – Svoboda se zarazil, ohlédl se po Hýblovi jakoby udeřen, po neklidném auditoriu, mávl pravicí, vjel jí do kadeřavých vlasů, ironicky se uklonil a seskočil z lavice za divokého tleskání, jako by bůhvíco byl řekl.
To již byl Srnkův. Doktor si jej s Václavem zasedl a Svoboda na ostatní rozmrzen, pohněván, popřál mu sluchu. Za chvilku si už rozuměli. Celý večer s ním seděl a ostal s ním, i když všichni odešli až na „pana souseda“, Václava, jenž na vybídnutí doktora Srnky také zůstal. Poslechl rád, hlavně kvůli Svobodovi. Na Staré rychtě seděli ještě chvíli; když vstali, pozval Srnka oba studenty, aby šli s ním do kafírny, že si přečtou noviny, aby zvěděli, co dělá svět, tady v té díře, v té díži, kteráž slově Praha, že se člověk nic nedoví, tady že se dějí světoborné věci, nemravné pletky, adul-teria, stupra, hloupé juxy, partyky, pletichy, to že slavná policie dovolí, všecko takové svinstvo, ale slovo promluvit ne, ani ne noviny nahlas přečíst a slavná cenzura— Začal prskat a plivat. To již vycházel ven z Rychty krokem ne nejpevnějším.
Byla tmavá noc a vítr pohvizdoval, až se plameny v nárožních svítilnách třásly. Žádný z těch tří toho nedbal a chladu necítil. Byli rozehřátí pitím i vzrušením. Srnka vykládal, česky, německy, jaký to život psovský, člověk aby jen skládal hloupé idyly, sladké jako mandlmilch (zlostně se při tom zachechtal) a ostatek nic, nic, leda všecko chválit, vládu, nadšeně chválit, modlit se za ni, žít v pokryteďví jako všichni, že je všecko ohavné pokryteďví, obzvláště domácí noviny.
Houf maškar šel proti nim; hlučely, chechtaly se, popévovaly si a hned se zas rozchechtaly, až se jim rolničky na strakatém rouše hlasněji rozcinkaly. Srnka a jeho mladí průvodci postavili se ke zdi. Srnka ukazoval na maškary holí a volal:
„To jsou ti nejmoudřejší lidé, to jsou mudrcové a my jsme blázni, my chceme mít své mínění, my chceme nahlas mluvit a my —“
„Memoriam quoque ipsam cum voce perdidissemus,“ vpadl Svoboda pateticky citátem z Tacita, „si tam in nostra po těsta te esset oblivisci quam tacere.“
„Bravo! Bravo!“ křičel Srnka a chytl se ho pod paždí. „Jdou, jdou, oni jsou také blázen – jdou a voni, vlastenče,“ obracel se k Václavovi, „taky – taky.“
Za chvíli došli k Stavovskému divadlu. Doktor Srnka namířil rovnou za ně k Modrému hroznu na rohu Havířské ulice. Václav tam vstupuje byl v napětí a velice zvědav. Slýchalť o této kavárně již doma od otce, když o Praze vypravoval. Sám se tam dosud neodvážil z finančních ohledů, poněvadž věděl, že se tam všecko platí dráž nežli kdekoliv jinde. Očekával elegantní místnosti, nadál se nóbl společnosti; a hluk, křik, pusté láni a výbuchy bouřlivého chechtotu hned v prvním pokoji. Byl osvětlen svíčkami ve svícnech s fidibusy a pěkně zařízen. Ale všecky stolky s koflíky a sklenicemi opuštěny; všecko se sběhlo, kupilo a tlačilo u dveří vedoucích do druhé místnosti, většinou mladí, elegantní páni, bohatí synkové, ale také herci, ve fracích, v kabátech, ve světlých, kvítkovaných nebo pruhovaných vestách. Nejeden z nich držel dlouhou dýmku v ruce, nejeden tágo. Z té tmavé skupiny, z modrých, černých a hnědých fraků odrážely se dvě tři bělostné vojanské uniformy lesklých knoflíků, červených výložků. V tomto houfci, nad nímž se nesly oblaky tabákového dýmu, bouřilo to divoké veselí a nad ním to pusté láni, výkřiky, trhaná, křečovitě vyrážená slova, chvíli zrovna štěkání —
Srnka se svým průvodem stanul hned u dveří. Úžas jim zarazil krok. Nad tím chechtajícím se houfcem viseli dva muži u dveří, na jejich dřevěném ostění. Jako dva lotři viseli, jeden vpravo, druhý vlevo, každý na mohutné skobě; viseli za ubrusy, jež měli přes prsa pod paždě, na těch skobách, majíce ruce i nohy volny.
Ten napravo, v perníkovém fraku, kastorový klobouk na žlutých vlasech do týla, „baron Stroh“; proti němu hlavatý, štětinatých vlasů, štětinatého obočí, široké, dlouhé opičí huby, se strniskem po tvářích a bradě, To-to-Tomášek. Házel dlouhýma rukama, potrhoval, škubal sebou, obraceje hlavu po baronu Strohovi, jenž také se po něm otáčel, zsinalý, s vyvalenýma očima, mrskaje hubenýma nožkama, až šosy perníkového fraku mu poletovaly. A lál a hrozil jako jeho protějšek a protivník v strašlivém rozčilení, jež trhalo jeho slova, svíralo mu hrdlo, vztekem všechen bez sebe, začal prskat a plít po zbrunátnělém, ježatém Tomáškovi.
Panstvo pod nimi se v ten okamžik smíchy prohýbalo; dupali, mnohý se rozchechtal kokrhavým už smíchem, slze si utíral, ten onen chytal se za bok, že už nemůže, nemůže —
Však hle, v jedné z lóží usedala vystrojená měšťanka zdravím kypící, v růžovém kabátku kožešinou lemovaném, s granáty na krku pod bílým lalouškem, vedle ní muž s vlasy do spánků sčesanými, v modrém kabátě, v pruhované žlutavé vestě – Vedle v lóži už také někdo, také měšťan s třemi chlapci, a tam do té také vsedají i tam napravo. Bože, i tam bude plno, i tam – Kolem v orchestru pojednou hlasnější šum a všichni tu i v přízemí obracejí se k proscéniové lóži – Nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat! Přijel! A vedle v lóži dva páni – guberniální radové.
Václava přešel strach a již opojení počalo jej rozehřívat, povznášet, opojení z radosti, že tolik lidstva sešlo se na české „provození“, a i takoví páni. Rozjasněnýma očima se rozhlížel a příjemně rozčilen naslouchal šumu, bzučivé směsi hlasů nesoucí se obrovským oulem, dole, nahoře z nabitých galérií, všude, veškerou prostorou. Pojednou zatáhl kolega Václava za šos jeho modrého fraku; kapelník vznesl taktovku. Už! Už v tom byli, už hráli, dobře nacvičeni, s ohněm, s ctižádostí, aby oni, většinou diletanti, ukázali, že něco dovedou.
Ukázali; ještě poslední takt jejich předehry nedozněl, již se na ně snesl liják potlesku, a ne z jednoho místa, nýbrž ze všech stran hlediště, zdola, z lóží, z výšin galérií. Václavovi se srdce ozvalo nad tou pochvalou, ale ještě více proto, že šla opona vzhůru, že začínala se hra, jež bude rozhodovat. Krev mu vstoupila do hlavy, cítil napětí, strach, jak bude na jevišti, nestane-li se něco.
Hrabě ze Savernu, Koupovský, první mluvil nad spícím Frydolínem, a jistě, pevně, což ten, ten měl kuráže, bylo to o zkouškách vidět, ale panna Lencová – Prve se tak bála – Václavu prudce zamžikaly oči, když po odchodu hraběte Rudolfa vstoupila se džbánem v ruce, když přistoupila ke spícímu Frydolínu. Hlas se jí chvěl, bylo to znát, ale nezajíkla se, nezmá-tla, mluvila, a čím dále tím jistěji, zvučněji. Ulehčilo se mu, usmíval se nevěda, pak už se kradí ohlédl po lóžích, co tam; v šeru nic nerozeznal, jen to, že všichni upřeně hledí k „herčišti“.
Nežli se nadál, spadla opona; proměna. Potlesk však jakoby na konci jednání. A hráli zas a žádná nehoda se nepřihodila; opona snesla se za bouře potlesku. Shora, z galérií se hrnul nejprudčeji, než i v lóžích tleskali, i v purkrabské i v té, kdež seděli guberniální radové. Radost chytla Václava z té jásavé bouře, jako by jemu tleskali, radost ze zdaru, z vítězství. Zdálo se mu již jisté, když začátek tak dobrý. Herci se ohruzili, teď to teprve půjde, zvláště ve třetím jednání, až vystoupí Honza se Štofkem —
Za jejich výstupu vybuchl na galériích přes tu chvíli hlučný smích, až opět jako všecko divadlo v napětí, když běželo o Frydolína, o Luitgardu a nevinnou hraběnku Helenu. Konec byl dobrý tak i tak, v kusu samém i ve hře. Šťastně, slavně skončili. Za večerních představení nezahřímala asi nikdá taková pochvala jako po tom odpoledním představení, tak hlučná a jadrná, tak upřímná, z upřímné radosti, vědomé i neuvědomělé, že slyšeli tu mateřštinu, že se tak pěkně ozývala, že se tu domohla místa. —
Projevy uvědomělé radosti uviděla pak Stará rychta, když se tam po představení sešli herci a mnozí z dobrovolného orchestru i ti, kteří nebyli z nich, ale přece k nim patřili svým srdcem. Když se hercům připíjelo, když Štěpánka jako vůdce a ředitele celé hry vznesli na ramena, popadl Václav opojen radostným vzrušením Hýbla, jenž stál stranou, objal jej a volal:
„Vlastenče, také vy! To taky vaše – Ta řeč, ta krásná řeč, to je vaše dílo!“
„Mlčte, proboha, mlčte!“ Hýbl se Václavovi vyškubl a zrovna jej zaklínal. „Mlčte, ani muk o mně, ať to nikdo neslyší, to všecko Štěpánek! Vivat! Vivat Štěpánek!“
Skočil na židli.
„Přátelé! Vlastenci,“ začal s ohněm, „radujte se, dnes je svátek našeho jazyka. Doufáme, že teď dojde víc a více vzniku, doufáme, že dojde, že musí dojít jistě taky své samostatnosti, jen když svorně vytrváme. Dnes je velký svátek, bratři; radujme se, česká svíce ještě nedohořela!“
Kolem Hýblova prostého řečniště a kolem stolu, kdež se tlačili jeho posluchači, i dále, v celé klenuté místnosti strhla se radostná bouře. Tleskali, volali, křičeli a vstávali u vzdálenějších stolů, většinou sousedé, řemeslníci a i od stolů chvátali k řečníkovi, k němuž se přátelé a známí tiskli tak, divže ho z židle nestrhli.
„Vivat! Vivat!“ hlučelo kolem a do toho křičel právník Sloboda a s ním mladý Věk:
„Nedohořela! Ne, ještě nedohořela!“
„A bude svítit!“
XV. DECLAMATORIA, JAKOŽ I VARIA
Dlouho slavili a hned se už také těšili na nové „provození“, jež, jak se v tom rozjaření snesli, mělo být dříve, nežli předtím mínili: hned za týden.
Václav i v tom nadšeném bouření nezapomněl na doktora Srnku. Doktora Helda v divadle zahlédl, po Srnkovi se však nadarmo ohlížel i tu na Rychtě, kdež jej čekal najisto. Snad nemohl přijít, nebo snad schválně se vyhýbá. Cestou domů, bylo už pozdě v noci, vzpomněl zase na paní Lorencovou a na její neteř. V oknech měly tmu, toho si povšiml; ale víc pak už na ně nemyslil. Ozářené divadlo plné lidí pořád viděl, jeviště, výjevy z Frydolína. A ve snách pak nanovo.
Ráno zaspal, a proto samým spěchem do protivné advokátní kanceláře, kdež, jak tušil, bude zívající pan Vogel špičatě se dotazovat po českém divadle, nemohl s kvartýrskými promluvit. Proto teprve až odpoledne se doslechl, že ani paní sousedka ani panna Jetty nebyly v divadle. Divil se, žasl, když kvartýrská vypravovala, co bylo, jak musila do sousedství kvůli panně Jetty, co s ní měly, a v duchu přisvědčil, když mistr Prax nadhodil, že to je takové divné, že v tom něco je, a snad dokonce ten tyátr, kvis.
Václav neprozradil, co věděl od panny Jetty, že se jí teta o divadle ani nezmínila a neřekla jí, aby šla také. Chtěl nejprve s Jetty samou promluvit. Toho dne jí nezahlédl, nevyšla ani na krok. Také paní Lorencová nestavila se navečer u Praxových jak obyčejně. Dopoledne u nich byla, jak z hovoru kvartýrské vyrozuměl; stěžovala si také, jak Jetty po včerejšku není ještě jak náleží dobře, že prý sedí nebo chodí jako bez ducha, že ji ani knížka netěší.
Jetty vyšla až samý večer, vlastně jen pootevřela dvéře u kuchyně a vyhlížela na pavlač, na okno Václavova pokojíku. Bylo temné; že nesvítí, že není doma, hádala. S Praxovými jistě nesedí, když teta tam není, když ho nevylákala do jejich společnosti. Dnes tam nešla. Proč nešla? Nedá jí svědomí nebo se bojí, že již pozorují, proč, za kým tam chodí. A co on – Co – To byla mučivá otázka, která se ozvala nanovo, toho dne již pokolikáté. Byl by takový – Hned si to vymlouvala a na pomoc si vyvolávala zjevení v noci vánoční, kdy třpytem svých slzí jej zahlédla, svého Werthera.
Náhle zachmuřila čelo a rychle zavřevši uskočila; z pokoje se ozval tetin hlas, jménem ji starostně volající. Byl jí teď protivný jako tetina starostlivost.
Václav nebyl doma. Hned jak nastal večer, odešel. Nemohl se již dočkat, aby zas už byl u „vlastenského“ stolu, aby si mohl o včerejšku popovídat a uslyšet ještě nové, zevrubné zprávy o památném večeru, ještě na to ono se zeptat a hovořit, hovořit, vzpomínat. U samé Staré rychty potkal doktora Srnku. Šel už z hospody, od svého osamělého stolu.
„Tak brzo, pane doktor?“
Srnka na to dost nerudně, že musí, že má nějakou cestu. „Včera o českém provozování nebyli v divadle?“
„Ne, nebyl; na, ich gratuliere, ich gratuliere,“ dodal nějak nucené. „Čekali jsme jich najisto, když —“
„No chtěl jsem, chtěl,“ vpadl Srnka, „ale já se bál, bál jsem se —“ Přejel prsty po krku za širokým nákrčníkem. „A proč?“
„Vědí, junger Patriot, tak jsem se netěšil jako oni, nemoh jsem, to už já, leider, nedovedu, a taky se nedovedu dívat tak jako oni. Tak co tam se mnou. Tam bylo jistě jako v kostele, alles in gehobener Stimmung, lauter Enthusiasmus, třebaže to nebyl ani Shakespeare ani Schiller, třebaže takový prostřední kus hráli und nur Dilettanten. Řeknu jim upřímně, já se toho bál. Nichts fur Ungut – Já do jejich světa eigentlich nepatřím, já si do něho netroufám, ne – ne,“ doktor Srnka zvedl odmítavě pravici, „nic mně nevymlouvají, nic, bašta. Abych se tam šklíbil, nos ohrnoval, to přec —“
„Začínáme teprve, pane doktore.“
„Ich weiss, to si taky říkám. A tak mne nechají,“ dodal ostřeji. „Ani sem na Rychtu nepřišli —“
„Slavit?“ Upřel na Václava tmavé oči, plné úsměšku, jenž mu také pohnul rty. „Slavit, když jsem nic neviděl? No já zas přijdu, a oni,“ položil Václavovi ruku na rameno, „nic si z toho nedělají a pracují dál, konají svou povinnost, pracují, mladý vlastenče. Dobrou noc!“ —
Václav jinde jinak slyšel o českém představení: s uznáním, v němž bylo znát i překvapení, že něco takového mohli svésti v české řeči. Na druhé představení, ustanovené na neděli dne devátého února, chystali se všichni s větším už sebevědomím.
Václav měl zase plné ruce práce s opisováním, se zkouškami. V bytě i v sousedství o tom věděli; paní Lorencová však ty dni o divadle nikdy nezačala, jak činívala před provozením Frydolína. Václav si toho všiml, jakož i toho, že paní sousedka denně už nepřichází. Zato sám se zmínil, z úmyslu, že tentokráte do divadla půjde, když je panně neteři už dobře.
„Ach dobře; takhle naoko, ale jinač se mně zdá, no – Mucken, Mucken. Kdopak ví – Ptala jsem se Jetty, chce-li jít, ale odbyla mne, že ne, že chci-li, abych šla sama.“
Václav té odpovědi dost nevěřil po tom, co předtím od Jetty slyšel. Ale nemohl se přesvědčit, protože mladá sousedka jako by se zavřela; ani jednou ji nespatřil za celý týden. Teprve v sobotu před nedělí, v které mělo být představení. Hned a přímo se optal, půjde-li tentokráte do divadla. Až se zarazil, jaký divný, bolestný stín ztemnil její pohled, a když řekla nadobyčej stručně á skoro zostra:
„Nechci překážet.“
„Komu, panno?!“
Stala se neklidnou tak, že to musil pozorovat. „Tentokrát jim paní teta přece řekla —“ dodal rychle. „Řekla —“
„A nepůjdou?“ divil se a vtom uklouzla mu otázka: „Paní teta půjde?“ V náhlém zasmušení, s výčitkou pohlédla na něj a jakoby píchnuta vyhrkla:
„Neřekla jim to?“
„Ptal jsem se na ně, půjdou-li, a řekla —“
„Že nepůjdu.“
„Že se jim nechce, a tak že ona také nepůjde. Kdyby šli —“ dodal pobízivě, přeje si, aby Jetty šla.
Tu však netuše bodl; bylo, jako by ji pobízel kvůli tetě.
„Ne, ne, nepůjdu.“ V očích jí zasvitlo. Dala sbohem a odkvapila.
Václav odcházel rozmrzen. Co se tak Jetty zlobí, tak jako by on za to mohl, že teta – Jak má na ni svrchu! Proč? Pro to divadlo? Konec úvah byl, že si to Jetty do zítřka rozmyslí.
Nazejtří však po obědě, když odcházel k Hýblovi, pro kterého se chtěl stavit, věděl už najisto, že se nikdo od Lorenců nepodívá na české „provozem“. Kvartýrská mu svěřila, že nepůjdou, kvůli Jetty, ta že je pojednou taková umíněná, že jí Frau von Lorenc dopoledne dost a dost domlouvala, ale jako když hrách na stěnu hází; paní sousedka že si tolik stěžovala, co s tím děvčetem teď pojednou má.
„Řekla jsem paní Lorencové, tak co, aby šla tedy sama. Ale to to. Má strach.“
„Proč, z čeho.“
„No vědí, minulou neděli. Kdyby to tak pannu Jetty zase chytlo, až by jí řekla, tak ať si ostane doma, ona, paní Lorencová, že si půjde sama. A šla by, ráda, tuze má naháňku, to vím, pořád o tom mluvila, opravdu – Veřejí mně, pane Věk, kdybych Jetty neznala, že je hodná, citlivá, až moc citlivá, řekla bych, že to dělá tetě naschvál, že jí chce ten tyátr zkazit, aby tam nemohla.“
Václav odmítl tuto domněnku, cestou však o ní uvažoval. Ne však dlouho. Přišelť mu do cesty mladý Kamberský, nejlepší přítel a spolužák za gymnasijních studií v Litomyšli, vytáhlý, suchý, černých očí, bělostných zubů, z nichž přední vynikaly nápadnou velikostí, ač ne nepěkně, ten, jenž kdysi zavedl Václava u nich, u chirurgů, v Litomyšli k mandlu stojícímu v klenuté, šeré komoře v přísvitu malého okénka a tam znenadání mu ukázal lidskou kostru rozházenou, „Emánka“, odpočívající v zásuvce toho těžkého, starého mandlu.
Staré přátelství nepovadlo ani v Praze, ale poněvadž byl Karlíček Kamberských zapsán na medicínské fakultě, nevídal se s Václavem tak často jako v Litomyšli, zvláště poslední dobou. Někdy se třeba za mnoho dní nesetkali, jak je povolání a nové známosti Kamberského rozváděly. Přesto zůstal Kamberský jaksi prostředníkem mezi Václavem a Litomyšlí. Hovoříval s ním o ní, jmenovitě první měsíc pražského pobytu, o novinách, když došly, o známých, o děvčatech, o Toničce Zemanové. Při pozdějších však setkáních hovory ty se bezděky krátily; o děvčatech už někdy ani nezačali, zvláště když se Václav vyhýbal hovoru o nich.
Nevábil ho již jako první čas, ba byl mu již nepohodlným, poněvadž pokaždé hnul jeho svědomím, poněvadž mu pokaždé vyčítavě připomenul Toničku Zemanovou i to, že jí jen jednou psal, jen jednou a vícekrát už ne, že pořád psaní odkládá, a nejen odkládá, nýbrž že už na ni ani tak často nevzpomene jako ještě o vagacích, doma a první dny pražského pobytu.
Karlíček Kamberských tentokráte nezačal o Litomyšli, ale hned o divadle, do kterého se ubíral a na které se náramně těšil. Byl už minule na Frydolínovi a tím se všechen splašil. Líčil, jak se mu to líbilo, kteří z herců nejvíc, a Luitgarda, panna Lencová, toho že se nenadál, že by něco takového bylo možná v českém jazyku, a že pak všude sháněl kdekoho a pobízel, aby šli do divadla, na české představení, dnes že jich tam bude, z Litomyšle a od Litomyšle, Kujebáků, od Třebové i Oustí, že splašil toho a toho a ten zas jiné a ti že zase někoho přivedou, to že zas bude návštěva.
Václav s radostí naslouchal jeho nadšeným slovům, v duchu jsa také potěšen tím, že Karlíček nezačal o Litomyšli zvlášť. Než nepominul jí. U samého divadla, již na rozchodu, se zastavil a zvolal, jak si náhle vzpomněl:
„Víš-li, Venclíčku, co nového z Litomyšle?“
Václav se zarazil; hrklo v něm z temné potuchy, že bude něco o Toničce Zemanové. „Co se stalo?“
„Starý Plocek umřel.“
„Ach,“ vydechl si bezděky Václav v náhlé úlevě a zvolal: „Ten?“ Mihl se mu „starý kuchtík“ Plocek, podomek v piaristské koleji v Litomyšli, vysoký, ramenatý, šedých vlasů a chmurného pohledu, který v gymnasiu, dole na tmavé chodbě, vyplácel pařenou metlou studenty, kteří mluvili ve škole česky a měli za to „signum“, potvornou černou knížku, nebo když byl „Sittengericht“ a byli odsouzeni ze studentů ti, kteří se v zimě klouzali a v létě se koupali v „hlubokém“ rybníku.
„Chlap mizerná,“ vděčně chválil Kamberský, „to byl ras. Když musil vyplácet, no, služba – Ale jak to dělal, jak byl vzteklý, jak vždycky strh kalhoty a jak mlátil do živého – Ten by,“ zasmál se, „nám dnes dal, celé divadlo by vymlátil, když je to tu všecko dnes české. No, Venclíčku, kdy zas bude české divadlo? Bude?“
„Bude, bude. A budou teď taky česká deklamatoria, už se o to jedná.“
„Česká deklamatoria?! Opravdu česká? A kde?“
„V Klementinum, počkej, myslím už příští měsíc.“
„A kdo —“
„No, studenti, juristé a filosofové.“
„To taky přijdu.“
„Bodejť ne —“
Houf návštěvníků se náhle přihrnul jako vlna a ten je rozvedl. Zamračený Plocek, starý podomek surový, Litomyšl, všecko Václavovi zapadlo, jakmile překročil práh divadla, jak vstoupil do jeho ozáření, jeho šumu a vzrušení.
Bylo pak jako o prvém představení. Hlediště zase plno, vše plno, orchestr sehrál bez vady, herci na jevišti vystupovali s větší jistotou a hráli lépe nežli poprvé, obecenstvo tleskalo hlučně, bouřlivě jako onehdy. Bylo nadšení, byla radost, byl opět svátek a zase jeho slavení, obzvláště na Staré rychtě. A zase v tom slavení už jednali o dalších představeních a hned tam už mohl Štěpánek ohlásit přátelům vlastencům, že se mu přihlásili noví oudové jejich hereční společnosti, ta že roste a poroste.
„Ó, divadlo nám probudí mnoho dřímajících,“ dodal Hýbl, „a studená srdce zapálí láskou vlastenskou.“
Václav se ráno dověděl, že sousedovic skutečně nebyli v divadle, že se nic u nich nestalo, panna Jetty že seděla celé odpoledne doma, sama, paní Lorencová že je navštívila, ale jen na chvilku a nějak mrzutá, ne jako jindy; mistr Prax hned také osvětlil proč, že když panna Jetty jí to tak vyvedla —
Jak Jettě bylo, nikdo nezvěděl, jak celé odpoledne všecko v mysli rozbírala a sama sebe mučila, co učinila, že včera jej, Werthera, jak Václava v myšlenkách jmenovala, tak zostra, z pouhého podezření odbyla, že mu tuze ublížila, že třeba nic nemyslil, když se na tetu ptal – Oči se jí kalily, strnuly, hledíce do prázdna, až prudce zase zamžikaly, když se znovu přiblížilo podezření, proč by se na tetu ptal, že ji, Jetty, proto jen vyzval, aby šla do divadla, aby také teta mohla. Co ona, Jetty, ale teta když jej láká, za ním chodí – Slzy se jí zase hrnuly do očí, slzy smutku, beznaděje i palčivé žárlivosti —
Ve středu po druhém českém představení, byla zrovna Popelečná, dostal Václav psaní z domova. Otec mu oznamoval, že jsou všichni zdrávi, jenomže není hrubě co chválit, starostí že neubylo, spíše naopak. Nic však
nich široce nerozvádél; zato psal obšírně o tom, jakou měli radost z jeho zpráv o českém divadle, i z toho, že on, Václav, měl a má v tom vlasten-ském snažení oučastenství, však ale aby přitom dbal, jak náleží, svých povinností a studia, z toho že mu čáka kyne, jinak že by bloudil; on, Věk otec, že ví ze zkušenosti, co je, když mladý člověk oddá se vášni, jakouž se může stati a bývá divadlo —
Pan farář dobřanský Ziegler že přijel ty dni do Dobrušky, psal Věk svému synovi; z těch svých kopců dolů k nim že se farář vydal za ukrutné metelice, ale že toho nic nedbal, ani zlé cesty a závějí. Skoro celého půldne že u nich, u Věků, pobyl a že jemu, Věkovi otci, přivezl také číslo Pražských poštovních novin a že panímámu i Lidušku zavolal, když z těch novin četl, o divadle v Praze, o českém provození, jak tam stálo, že ta činohra (Frydolín) velmi dobře vypadla a jazyk český že se v své kráse okázal. Pan farář že mnoho mluvil o divadle, psal Věk dále, a že klade do těch českých provození převelkou naději.
Ještě o tom psal Věk otec, co mu farář Ziegler vypravoval o solnickém Patrčkovi, že ten oheň, co mu vůz plný zboží zkazil a zničil, mu dodal; Patrčka při tom zápasení však že na knihy a Múzu nezapomíná, že čte
spisuje, obzvláště básně, ale že nemá, kde by je otiskl a na světlo vydal. A to že jest jeho palčivá touha, aby je uzřel vytištěné. Onehdy, nedávno tomu, co přišel na Dobřany, na faru, za krutého mrazu, a proč – Uslyšel, že ve Vídni počaly vycházeti České noviny a tak že se vypravil do té sibérie k panu faráři přeptat se na to a podívat se na ty noviny, poněvadž byl přesvědčen, že pan farář má prenumeraci.
Vypravoval farář Ziegler, jakou měl Patrčka radost, když ty noviny spatřil, a hned že si maloval, ty že by mohly býti jeho spásou, jak by bylo, kdyby šel do Vídně, kdež by snad u těch novin mohli ho potřebovat, že by pomáhal, psal, všecko dělal, to že jest jeho dávné, toužebné přání, aby perem mohl pracovat, a také, že by se tak dostal ze Solnice, kdež všecko na něj padá, kdež mu hoří půda pod nohama.
Vypravoval farář Ziegler, že by se byl Patrčka, kdyby jej byl jen slovíčkem vybídl, ihned rozběhl do Vídně, že asi na to čekal, ale farář, ač skládání Patrčkova pochválil a jej vybídl, aby péra neodkládal, přece mu rozmluvil, aby se do Vídně jen tak nazdařbůh nevydával, a že Patrčku tím ukonejšil, psal Věk synovi, že bude farář psát do Vídně profesoru Hromádkovi a že se na všecko přeptá.
Novin z domova dost, pomoc skoro žádná. Věk otec poslal synovi jen obvyklou skrovnou částku, a tu ještě později, nežli měla dojít, a ještě také naznačil, že to stěží sehnal. Ptal se, má-li Václav už nějakou hodinu, aby se mohl zprostit psaní v té advokátní kanceláři.
Václav pokýv*al hlavou nad tímto místem. Hodinu! Teď! Kde ji vzít, když sám doktor Held žádné pro něj nenašel. A má tolik známostí a jistě také mnoho dobré vůle. Dál o tom neuvažoval, poněvadž se vzdal už naděje a byl připraven, že tento rok nedostane se z písařské židle v advokátní kanceláři. Živě však na to zase vzpomněl, když v pátek poté šel v poledne k doktoru Heldovi pozvat jej na české deklamatorium, jež se mělo odbyti příští neděli v koleji klementinské. Připadlo mu, kdyby tak, až vstoupí, uvítal jej doktor Held: „Tak, milý krajane, je vyhráno. Mám pro nich hodinu.“
Neuslyšel však těch žádoucích slov, ba nezastal ani doktora doma. Hospodyně však vyzvala Václava, aby počkal, že milostpán přijde hned. Vtom ani nezaklepav vkročil rychle do předsíně chlapec asi dvanácti let, hubený, chudě oděný, přihnědlé pleti, živých, tmavých očí, nic ostýchavý, smělý. Nezalekl se, když mu hospodyně řekla, že pan doktor není doma, také aby na něj nečekal, a co mu chce. Hoch odvětil, že pan doktor teď jistě přijde, že ho viděl a předběhl, že s ním musí mluvit.
„Ale on nikoho teď nepřijme —“ namítla hospodyně zostra.
„Pan doktor mne zná —“ vypjal se chlapec.
Vtom Held vešel, Václava vlídně uvítal, na chlapce upřel ne zrovna vlídně oči a zeptal se ho zkrátka, co chce. „Neráčejí se pamatovat, jemnostpane —“
Doktor se té jisté důvěrnosti a smělosti usmál a řekl ne bez ironie: „Opravdu se nemohu upamatovat —“
„Jean Butteau.“
„Ach, no – konečně!“ zvolal doktor ironicky. „Babička rukulíbá.“
„Je v Praze?“
„Prosím, je.“
„Byli jste teď pořád v Praze?“
„Prosím ne, ve Vídni jsme byli, u tetičky Loty.“
„Proč jste se vrátili?“
„Tetička umřela, o vánocích.“
„Ach – co se jí stalo?“
„Dostala zápal plic.“
„Je tvá maminka taky tady?“
„Ne, není; ona nebyla s námi ve Vídni, ona byla venku u tvátru, a ještě je.“
„Kde —“
„Teď v Linci.“
„Tak jseš tu sám s babičkou, a sami dva jste přijeli z Vídně —“
„Sami dva, ale nepřijeli, prosím, my jsme šli pěšky.“
„Pěšky v tenhle čas, a tak stará paní. Jak dlouho jste šli?“
„Skoro celý měsíc.“
„A kde je teď druhá tetička, Thámová?“
„O té taky nevíme. Ale strýček Thám je u Kronesa.“
„Psal vám?“
„Ne, já jsem to slyšel od aktérů.“
„Tak babička neví tedy nic o svých dcerách. Nechaly ji tak —“ řekl to ostře a pojednou se optal hocha, nese-li mu něco od babičky. „Babička prosí, kdyby ji ráčili navštívit.“
„Stůně?“
„Nemůže na nohy. Moc jsme šli a byl mráz, a je stará —“
„Kde ostáváte?“
„V Kozí ulici, numero 747, ve dvoře vzadu.“ „Jste už dlouho v Praze?“
„Předevčírem jsme došli.“
„Tak tys babičku neopustil. Chodils ve Vídni do školy?“
„Taky.“
„Taky! A cos ještě dělal?“
„Hrál jsem tyátr.“ Mladý Jean Butteau bezděky se opět vypjal a vztyčil hlavu.
„Aj! Už?“
„Ó, to já už dlouho.“
„To je tak pro tebe,“ řekl doktor káravě. Na okamžik se zadíval na chlapce, pak mu pojednou pokynul a vyzval jej, aby šel s ním. Věkovi se omluvil, že to bude hned vyřízeno. Václav tušil, jakým receptem. Doktor se vrátil s chlapcem za malou chvilku. Mladý Jean Butteau vyrazil, jako když jej vystřelí, a vesele, protože pochodil. Mrštně vysekl ještě jednou kompliment a už byl ze dveří.
Doktor za ním ukázal, obraceje se k Věkovi.
„Jean Butteau. Slyšeli někdy to jméno?“
„Slyšel; pantáta mél u rodiny toho jména kondici.“
„Za kterou nic nedostával, ano; tam seznámil se se spisovatelem Thámem. Ach, rozbitá rodina. A ona, stará, čtyři neděle na cestě, pěšky, stará, těžká osoba. A co oni,“ zeptal se pojednou, „co mně nesou.“
Václav přednesl pozvání ku deklamatoriu. Doktor rád slyšel a slíbil, že přijde, i pochválil, že to je pěkné, že se páni akademikové tak spolčili.
Vešla hospodyně, podávajíc lístek.
„Od paní baronky Hanoldové; a že to spěchá —“
Doktor překvapen rozdělal kvapně obálku. Hned jak přečetl, ohlížel se po klobouku.
„Musím odejít, sbohem, pane krajane. Prominou.“ Hospodyně žasnouc ptala se, nebude-li milostpán obědovat. „Ne, teď ne, až přijdu.“
Vzal klobouk a odešel do bytu paní Hanoldové. Od Štědrého večera tam nebyl. Od té doby setkal se s paní Hanoldovou několikráte ve společnosti buď u hraběnky Bubnové, nebo u rady Slívky, než ani jednou nemohl s ní důvěrněji promluvit. Nenaskytlať se příležitost a paní Hanoldová se jí, jak cítil, i vyhýbala. Žádný z těch večerů nebyl Jeanettin, jak nazvala Štědrý večer, o kterém rozžehla vánoční stromek, nicméně zůstala na sebe přísná jako tenkráte.
Held jí rozuměl i hlubší úctu k ní cítil.
Teď vstoupil do jejího bytu jako lékař. V předsíni zastal vychovatelku, která na něj už čekala; ihned chvátala baronce oznámit, že je tu. Paní Hanoldová mu přišla chvatně vstříc a všecka vzrušena podala mu ruku.
„Jeanetta, doktore, Jeanetta, pojďte, pojďte, nemohla jsem se vás dočkat —“ Mateřská úzkost chvěla se v hlase i v slovech.
Malá Jeanetta ležela ochablá, v horečce. Doktor vyšetřil její stav, zeptal se na všecky okolnosti jejího onemocnění. Té chvíle nemohl říci nic určitého, ale těšil, když odcházel, a na chvíli potěšil.
Jak oznámil, přišel navečer zas. I nazejtří navštívil malou nemocnou dvakráte. Z druhé té návštěvy odcházel s tajenou starostí, že to něco horšího nežli angína, na kterou nejprve soudil. Příštího dne, bylo v neděli, přišel záhy, prve nežli se vydal do nemocnice, a tu si zjistil, že Jeanettu zachvátila spála. Sám se lekl o rozmilé děvčátko. Teprve za odpolední návštěvy oznámil co nejšetrněji paní Hanoldové trapné to navštívení. Lekla se a začala se chvět; neznala však zplna hrůzu této nemoci jmenovitě v možných následcích, a proto spíše se dala utěšit vážným slovem doktorovým.
Mluvili ojeanettě, o jejím ošetřování, o jejím uzdravení. Held seznával z každého slova, že rozmilé to dítě je životem své matky. Když pomyslil na odchod, vstoupila paní de Lozier. Musil na chvíli zůstat a zůstal i déle; připadlo mu, že by hovorná, stará Francouzka paní Hanoldovou polekala, když by začala snad o spále.
Zato musil za radu Feningra vyslechnout o bratru paní de Lozier, nej-novější, co teď psal, že došlo konečně od něho zase psaní, že píše o velikém hnutí po celém Rusku, o velkých pochodech vojska, jeho pluk a mnohé jiné že jsou při polských hranicích, že se všechno chystá k veliké vojně, teď zjara že se strhne jistě s tím Bonapartem.
Z toho nejnovějšího došlo také na nejstarší, z novin na vzpomínky, zase na J. král. Výs. prince z Condé, jak tu byl před dvanácti lety v Praze, on a jeho Condéens, jak jej poprvé viděla o slavnosti sv. Ludvíka v kostele sv. Josefa na Malé Straně a jak ji pak přijal v Jezuitské ulici v Červeném domě, kdež měl logis se svým štábem, oh – grandseigneur – a co jí řekl. Teď že snad na to dojde, připojovala, až Rus, až cár ztepe toho korsického uzurpátora, že bude zase ve Francii obnoveno legitimní království, oh, že by pak, ach —
Toto vše paní Hanoldová neslyšela. Když ten proud vzpomínek začínal, zeptal se jí doktor naJeanettu. Porozuměla slovu i pohledu; vstala, omlouvajíc se. Doktor Held zastal dobře radu Feningra; vyslechl vše a tak, že paní de Lozier byla nadšena jeho zdvořilostí; ráda přijala jeho upozornění, že paní Hanoldová je velmi unavena, poněvadž celou noc dnes probděla. Doktor odešel se starou Francouzkou. Bylo okolo čtvrté hodiny. Vzpomněl, že má jít na české deklamatorium. Bylo však již pozdě, neboť počátek ustanoven na čtvrtou. —
V tu chvíli oddechl si spolek z Klicperova bytu zhluboka, radostně. Jeho byl odvážný podnik českého deklamatoria, české deklamační zábavy. V studentském pokoji obou chlumeckých bratří a jejich krajana Pacáka nejprve prošlehla myšlenka, aby akademikové veřejně vystoupili po česku. Vyšlehla a zanítila a bouřívala pak prostým pokojem, když mezi truhlicemi a stolem, u okna, u postelí strhly se, často v oblacích tabákového dýmu, debaty, jak vše podniknout, co vybrat, co přednášet, debaty hlučné, až prudké, jež především pochovaly Schubartovu Hrobku knížecí a Schillerovy Zlé mocnáře na česko ztlumočené od „z Vůlemilova“ a „Vládyboře“. Tito oba radikálové byli navarovský jurista Svoboda.
Divoce bránil obě básně, že se musí, že se budou přednášet, ať svět uvidí, že také oni milují svobodu.
„Milujeme, milujeme!“ křičel Klicpera medik, „ale ty, Svobodo, neosvobodíš české slovo, ty nám tím zardousíš české deklamatorium —“
To „Vládyboř“ nechtěl; ustoupil a dál svorně pracoval. Šel s Havelkou k rektorovi o povolení, šel s Klicperou medikem těžší cestou, na policejní hejtmanství. Šli tam s obavou, ale pochodili. Vše ostatní odbyli už bez nesnází. Tak si mohl všechen spolek u Klicperů bratří se scházející v neděli odpoledne dne 16. února zhluboka a radostně oddechnout. I poslední, ale jedno z nej hlavnějších, se jim splnilo: aby měli mnoho posluchačstva.
V Klementinu, v šerém sále, kdež se konaly přednášky filosofům, „fyzice“, se jím černalo. Studentů jako mlhy. Přišli z účastenství i ze zvědavosti podívat se na kolegy, z upřímné zvědavosti i škodolibé, jak to půjde po česku, co si vybrali, co si mohli vybrat, z čeho, co jen v té řeči – V čele, před studenty dost profesorů v kabátech vysokých límců, v tmavých fracích, v bílých šátkách na krku, ti hladce vyholení, ti s licousky, s vlasy do spánků sčesanými. Před nimi v první řadě guberniální rada Krtička s přítelem rytířem Jeníkem z Bratříc, doktor Nejedlý, rada Slívka; před těmi dvě křesla a na nich nejvyšší purkrabí hrabě Kolovrat a kníže Izidor z Lobkovic. Právě dosedli, právě se jim naposled poklonili právník Havelka a medik Klicpera, kteří je sem uvedli, oba ve fracích, s kadrličkami u rukávů.
V sále hlučněji zašumělo překvapením nad tou návštěvou; zraky všech se obracely ke křeslům, k oběma hodnostům, jichž se nenadáli, sedícím proti pódiu, jemu nejblíž, tam, kde se nad ním zvedala katedra tentokrát ozdobená červenými a bílými drapériemi. Na ní dva dvouramenné svícny. Plameny jejich svíček se třepetaly, pak silněji zaplanuly, jak vedle nich stanul Svoboda, kadeřavých vlasů, urostlý, ve fraku, vystrojený, tentokráte celý elegant, s knížkou v ruce. Poklonil se knížeti a hraběti, poklonil se do sálu. Šum tichl, ztichl, ticho; do něho, do prostory sálu, nad tmavou masu posluchačstva uhodilo kovově zvučně; příjemný, krásný hlas hlásil:
„Óda na Boha. Od pana Antonína Puchmajera.“
Tuto báseň si vybral pro její patos a přednesl ji tak, že celým sálem od nejpřednějších míst do konce a koutů rozhlučel se nadšený potlesk. Začátek deklamatoria byl tedy znamenitý. Dobrá nálada tím vzbuzena následujícímu deklamátoru filosofu Hankovi, jenž přednesl část z prvního zpěvu Iliady. Nemluvil tak jako Svoboda, nicméně zabouřil potlesk stejně hlučně už kvůli překladateli, profesoru Nejedlému – Po Iliadě balada Hněvkov-ského o Mnislavu a Bětě, kterouž přednesl medik Klicpera. Jednoduché té skladbě posluchačstvo více rozumělo nežli ódě Puchmajerově a překladu Nejedlého, a proto potlesk byl upřímný.
Ještě jedno číslo a to bylo překvapením. Mezi studenty se před deklama-toriem tajemně šuškalo, že nakonec vystoupí Svoboda s něčím ostrým. Že bude něco z Loupežníků, hádali, nebo přece Die Furstengruft; jiní zas, že má baladu o nějakém loupežníku.
S napětím čekali, dychtivě na něj hleděli, když vstupoval na pódium. Vážně se uklonil a začal:
„Óda na Jana Žižku z Trocnova. Od pana Antonína Puchmajera.“
Šum překvapení provanul celou místností. Leckde to zarazilo, ten onen se zalekl; kníže Lobkovic pohlédl na svého souseda, jenž se usmál, Jeník z Bratříc, zavrtěv se vesele, zatahal přítele radu Krtičku za rukáv.
Václav věděl, co bude Svoboda nakonec přednášeti; než byl i rozčilen. Jak to bude účinkovat – Pozoroval hosti v prvních řadách, po studentstvu se rozhlédl. Ale nechal toho, stržen deklamací, když Svoboda s ohněm, zhluboka apostrofoval:
Ó Žižko! První mezi Čechy reku!
Ty hrozný Husův mstiteli!
V mladém Věkoví kříslo a jinde také. Bylo cítit ticho hlubokého napětí a účastenství. Mnozí hleděli na deklamátora užasle, jako zmatení, neboť o hrozném, krvavém loupežníku Žižkovi, jak jim ho ve škole i v knihách děsivě malovali, slyšeli poprvé jinak takto hovořit.
Cos k slávé vlasti, v lítém boje vzteku,
těch potřel všech, co hleděli,
by zhasnouc zašla v popeli.
Tys důkaz jasný všemu podal svétu,
co láskou k vlasti ztupeno,
co české mule rameno —
Tedy hrdina, obhájce národa. Mnohý to začal chápat, mnohému, jenž to tušil, se rozbřesklo, a kdo již jasněji viděl a cítil, toho povznesla ta odvaha a smělost, s jakou to nyní řečeno.
Jakž hoří chtiví na ty cizozemce.
Tys přišel, zhlíd, se postavil,
a šik svých Čechů opravil;
jak vichr plevy rozprášil jsi Němce,
a sebe s Čechy oslavil.
Ty žlatecké až podnes stojí pláně,
i brodské stojí rozbory,
kdes, jak chrt prudký plaché lene laně,
hnal s rekovnými tábory
ty baby Němce za hory —
To již chytalo, tu tam vzplanulo, to již přemnohé srdce zabuchalo vlasteneckým nadšením i hrdostí. Mnohá tvář zahořela, mnohé oči se zaleskly, a pak, když doznělo:
Jak strašné věry šumějíce hučí
skrz ty tvé zhouby paměti!
Tu často v noci slyšeti,
když hrozná v tmavé sova díře skučí,
hu, duchy smutné úpěti —
prudce, naráz zdvihly se všecky dlaně a v prudkém míhání plácaly – Sálem bouřilo; tleskali, dupali.
Svoboda, jehož tváře se rděly, musil se znovu děkovat. Pak se, nevěda ani jak, ocitl, uveden starším Klicperou, před nejvyšším purkrabím a knížetem Lobkovicem. Oba chválili jeho deklamaci, a jen aby páni akademikové pokračovali. Nejvyšší purkrabí dodal po německu, to že je vlastenecké podniknutí a že jejich, akademiků, nejkrásnější odměna bude, jestliže získají nové přátele a příznivce mateřskému jazyku tak zneuznávanému.
To chtěli, pro to dosud všecko podnikali tu i v divadle; nyní to uznáno z úst, ze kterých by se toho byli nenadáli. V tom měli posilu i štít.
Z Klementina hrnuli se v nadšené radosti. Svobodu vzali doprostřed; v přátelském studentském houfci kráčel jako vítěz, a jako vítěze jej uváděli a sami jako po vítězném boji vcházeli do Staré rychty. Tu, kde se vzal, tu se vzal, doktor Srnka. Šel rovnou k Svobodovi a tiskl mu obě ruce.
„Bravo. To bylo něco, bravo, Herr Jurist. Všecko jsem slyšel. Schön gesprochen und mutig. A leckomu, myslím, rozsvítili, leckoho píchli. Dobře tak. Bravo.“ Pak se obrátil k Václavovi:
„No, můžou mít radost, pane soused,“ doktor pokyvoval hlavou, spokojeně se usmívaje. „Ale vědí co, pane soused, tu báseň o Žižkovi mně opíšou.“
Václav s radostí slíbil.
XVI. O PANÍ BUTTEAUOVÉ A JEJÍCH DCERÁCH
Když doktor Held ten pondělek po deklamatoriu vykonal svou lékařskou návštěvu v nemocnici Milosrdných bratří, zašel do nedaleké Kozí ulice; byla bídně dlážděna, prostřed měla kaluž, přes kterou leželo prkno pro lepší přechod. Toho dne tiše, ale hustě pršelo. V kalném světle, kdy dláždění blátivě se lesklo a průčelí nevzhledných, špinavých domů mokrem ztemněla, vypadala pustá ulice ještě ošklivěji a smutněji.
Doktor Held vstoupil do domu čísla 747, do jeho dvorku sevřeného různými přístavky, kdež bylo šero jako na dně nějaké rokle. Nic ho nezarazilo, ani nečistota, ani zápach, ani divné výstupky, pavláčky a kouty, ani nevelká, prázdná okna, proužky olova i papírem a loučkami spravovaná. Za své lékařské praxe seznal mnoho podobných místností, zvláště v této čtvrtí a v tomto okolí.
V domovníkově tmavé jizbici, plné malých dětí, dověděl se, že paní Butteauová bydlí v nejzadnějším koutě, jak tam ty schody je vidět. Byly dřevěný a nevedly vysoko. Zrovna proti nim nízké celkové dvéře se starou železnou klikou. Za nimi, v nízké světničce, o jediném okně, s bídnými kamny v koutě, setkal se s paní Butteauovou.
Seděla na posteli na slamníku bez prostěradla, ustrojená bez čepce, v salopu, majíc jedinou peřinku svého lože přes kolena. Vlasy, jež toho dne asi sotva učesala, silně prokvetly za dobu, co ji doktor naposled viděl, to jest před rokem, po zimě, nedlouho předtím, nežli byl prohlášen osudný finanční patent.
Ticho a šero bylo v chudičké jizbici skoro bez nábytku. Zašlé okno osleplo deštěm. Doktor Held často se mrzíval na máteř divadelní rodiny, že svou dobrotou a slabostí kazila své děti, že z opičí lásky vždycky při nich byla a všecko jim přehověla, i když chybovaly, a zvláště Paule, ženě Thámově. Ale když starou paní zhlédl tak opuštěnou a sešlou a v takovém doupěti, politoval ji.
Dala se do pláče, když jej poznala, dojata jeho laskavostí, ale také v záchvatu žalu. V ten okamžik ostřeji bída dolehla a pomyšlení, jak se s ním shledává, jak bývalo. Plačíc, děkovala mu za to, co jí poslal po Jeanovi.
„Tedy dobře donesl, nic neztratil.“
„Ten a ztratit! O bože, to je čipera, ten je opatrný a šikovný a hodný, jemnostpane,“ mluvila nadšeně, na žal už zapomenuvši, „hodný, do ohně by pro bábu skočil.“
„Teď jich ještě neopustí,“ přišlehl Held přísně. Porozuměla, zavzdychala, hned však začala bránit a hájit, ach, děti, chudáci, ty také, ty že by také všecko udělaly, kdyby mohly, jako Loty ve Vídni, ta že, ó bože, ale když bylo nejlíp, pánbůh si na ni vzpomněl a Loty musila odejít, že snad slyšel, oh —
„Slyšel, ano, a litoval jsem jich. Ale,“ měnil tón, jako by se rozpomínal i vyslýchal zároveň, „když jsem u nich teď rok, skoro touhle dobou byl, chystali se z Prahy za dcerou, ale ne do Vídně, nýbrž za druhou, za paní Thámovou.“
„Ano, do Ausiku, a taky jsem tam byla.“
„To byla paní Thámová s tím panem Amlingem.“
„Ten už tam nebyl, když jsem přijela.“
„Nebyl?! Ujel.“
„Ó ne, pane doktor, odjel hledat lepší místo.“
„A posud ho nenašel. Paní Butteauová, proč mně to povídají? Lepší místo! Ano, u jiné. Ujel, paní dceru opustil. To si mohla pomyslit, že ji nechá —“
„Ach, jemnostpane, já za nic nemůžu, já o tom outěku nic nevěděla, zapřísáhnout bych se mohla.“ „Pro takového ničemu opustit muže, všecko —“
„Ale prosím pěkně, když taky zeť —“
„Nechme toho, vím, že na dceru nedopustějí. Ale proč u ní, u paní Thámové, neostali?“
Paní Butteauová, hledíc do klínu, pozvedla oči a pohlédla zaleknutá, ustrašeně na doktora.
„Když, pane doktor, ó když —“ Umlkla, bojíc se pověděti.
„Nechtěla jich, nemohla jich mít u sebe?“ ptal se doktor naléhavěji, snaže se nabýt jistoty.
„Ne, to ne, to ona by se mnou byla, a jak ráda, je dobrého srdce, ó bože, ale jela za Amlingem.“
„Ach! Ona sama za ním jela! Tak ho pořád miluje. Ne, to již je —“ nedořekl, zato prudčeji vyrazil: „A jich mohla opustit a nechat a ještě s tím chlapcem. Ja, das ist Wahnsinn! Das ist, das ist —“
Paní Butteauová, j – ž jako vinice opět sklopila hlavu, teskně zasténala a sepjala na klíně ruce.
„Já nevím, já nevím —“ tesknila, „opravdu, on jí snad učaroval.“
„Tedy sama za ním jela – Mon dieu, když to vyvede bláznivé šestnáctileté děvče, že se dá unést, ale tady – Paní Thámová není přec už žádná mladice.“
„Něco přes třicet,“ vydechla paní Butteauová, jako by vyznávala zločin. Held se v duchu usmál staré paní, jak ani tu dcery neopustí, jak jistě léta zapírá. Zeptal se, kde paní Thámová teď je, snad že zase s tím Amlingem.
„Teď nic nevím, jen to, že ho nestihla, že když dojela na štaci, das heisst, kde byla Gselschoft, jako aktéři, u kterých byl, že už tam zase nebyl.“
„A paní Thámová?“
„Ostala tam tenkrát, co mohla dělat, ale je-li tam nebo je-li zas jinde, nyníčko nevím. Nepíše. Thám, zeť, je, jak slyším, u Kronesa —“ zamlouvala.
„To vím,“ odvětil Held zkrátka, popuzen jednáním Thámové, a ostře dodal: „Že jich tak mohla opustit!“
„Ach, pane doktor, toho mínění nebyla, ona myslila, že se zase vrátí, napsala mně to, nežli odjela, tuze pěkné psaníčko, srdce se třáslo —“
Held prudce vstal a mávl rukou.
„Nechme toho, paní Butteauová. Tady nic nespravím. A proto jsem taky nepřišel. Že prý si na nohy naříkají, povídal hošík, vnouček, eh – jak se jmenuje.“
„Hanzi, ale dcery mu všechny říkaly Jean, Jean, jemnostpane, po pradědovi, to byl Franzouz, prosím, Francouz, komorník u francouzského maršála, Jean, tuze hodný, to on mně jim zatopí a třeba uvaří,“ oživla, vypravovala veseleji a rychleji, „polívku, brambory a třeba i kafíčko, když – ale kdypak teď – ani pomyšlení, jen tuhle v pátek, když od nich přines, když byli tak mnoho laskavý —“
„Tak si uvařili —“
Doktor se usmál.
„Inu, krapet, kapičku, když on, hoch, Jean, Hanzi, tolik škemral, a pořád, babičko, babičko, a bylo tak šeredně, sychravo, tak jářku: ‚Hochu, taková drahota, ale – ’ “
Doktor vpadl do proudu a zarazil jej otázkou týkající se noh. Ohledal je, vyslechl všechno, sedl zas a napsal recept, připomínaje, aby Jean s ním došel do lékárny U milosrdných, že nebude nic platit, že vzadu to připsal.
„Ale kde je, ve škole?“ zeptal se rychle, když paní Butteauová začala pohnutě děkovat.
„O ne, ve škole ne, je mu dvanáct, tak už nechodí.“
„Je někde u divadla.“
„Snad, snad,“ přisvědčovala překvapená, že doktor ví, a nejistá, co tomu říká.
„Má rád divadlo.“
„O bože, to je jeho živobytí. No vždyť je v něm bytóská krev, rozený herec. To jim deklamíruje a po lidech umí – no, talent! Talent! A v divadle je jako doma. Za kulisy vleze, pomáhá, přinese a všecky zná, kdekoho v divadle, pana Bayera, pana Polavského, madam Brunetti, všechny a všechno, co se v divadle mihne; jeho také všichni znají, i pan direktor, pan Liebich, tuhle mu dal dusér, když mu Jean někam sběhl.“ —
„A co Jeanova maminka —“ zaskočil doktor starou paní, když na okamžik ustala, aby si vydechla.
„Betyna? Ta nebyla ve Vídni, když se stal ten smutný pád s Lotynkou, chudáčkem. Měla právě angažmá v Linci, ale tuze se jim tam nelíbilo, a tak nám psala, abysme ve Vídni neostávali, a taky, co tam, abysme se vrátili do Prahy, že přijede za námi a že budeme zase pěkně pohromadě.“
„Kdy přijede?“ ptal se doktor.
„To najisto nepsala, že hned nemůže, ale to už asi ne dřív, až po sezóně. Taky by ji dřív nepustili.“
„To ovšem, to je pravda,“ ironicky přisvědčil Held, neřekl však, co se mu kmitlo, že se na Betynu načekají, ta že starou proto nutila z Vídně, aby ji měla s hochem dál, a do Prahy že se nevrátí, ledaže by musila.
Když odcházel z ubohé domácnosti, bylo mu neladno, ale nezlobil se jako před časy, když viděl to hospodářství a slabost staré paní.
„Není jí pomoci,“ řekl si v duchu, „jinačí už nebude. Dcery ji opustily, a přece jich nedá, ještě jich hájí, a jako zkazila je, kazila a zkazí toho kluka. Talent! Umí dělat po lidech, uličník, a za to talent.“ Doktor se bezděky usmál, ale hned chmuřil čelo, jak mu vtom připadlo, a kafíčko že musilo být, když zase měla groš v hrsti – Kafíčko, kloučkovi, hned strojit, hned něco dobrého.
Přišed domů, převlékl se narychlo a ještě před obědem navštívil svou malou pacientku. A večer zas. Denně dvakrát, někdy i třikrát u ní býval; potřetí přišel buď sám, o své vůli, nebo že jej paní z Hanoldů ve své úzkosti požádala. Bylať Jeanettina nemoc těžká, průběh nesnadný a žádal největší péče. Tu paní Hanoldová měla. Plna strachu a úzkosti, sebe nedbajíc, všecka se obětujíc, zůstávala u Jeanetty ve dne v noci. Za prvních nocí, za dlouhých, smutných nocí, ani nezdřímla. Bděla, hlídala, naslouchajíc dechu malé nemocné, sledujíc s trnoucí myslí každé její hnití.
Doktor marně domlouval, aby se šetřila. Paní de Lozier se až zalekla, když přišla zase návštěvou pozeptat se, jak je, a když zhlédla svou milou žákyni tak ubledlou. Nabídla se jí, že jí pomůže ošetřovat Jeanettu. Paní Hanoldová děkovala, nechtěla, musila však přijmouti, když doktor Held se k tomu nahodil a také domlouval, že alespoň jednou nebo dvakrát za týden v noci ji paní de Lozier zastane. Jen od ní to přijala, poněvadž byla přesvědčena, jak stará paní Jeanettu má ráda a že sama kdysi zažila takovou úzkost.
Paní de Lozier pokusila se za první své návštěvy zabavit svou bývalou žákyni, myšlenky jí zavést. Začala tou onou novinou, záhy však ustala. Svět paní Hanoldové byl jenom v pokoji nemocné dcerky. Co se dělo za jeho prahem, o to nedbala, aniž o někoho ze své společnosti. Jen o doktora Helda. Nemohla dočkat jeho návštěvy a pokaždé oživla, vytrhla se z těžké, teskné své zadumanosti, kdykoliv vstoupil; ne proto jako jindy, že on přišel, nýbrž aby se dověděla, jak je, co řekne, pozoruje-li, že nemoc polevuje.
Held cítil, že tu je teď lékař především; rozuměl tomu, než někdy přece se mu to zdálo lhostejností i k němu a přicházely okamžiky, kdy se v něm hnula i žárlivost na malou pacientku, o kterou pečoval s největší starostlivostí a s upřímným účastenstvím. Než i vůči paní Hanoldové musil vystoupiti jako lékař, když viděl, že se nijak nešetří, že svou obětivost platí svým zdravím, zvláště když si nepřála odpočinku, ani když paní de Lozier přišla ji vystřídat v nočním hlídání u lože Jeanettina. Stará šlechtična mu požalovala, že paní baronka přišla v noci ze svého pokoje, kdež měla si té noci odpočinout a posílit se, k ní, k loži nemocné.
„Po půlnoci přišla, jako by mně nevěřila, jako by na mne nebylo spolehnutí, a nechtěla ode mne, mínila zůstat, že budeme spolu vzhůru. Ale já, pane doktor, já – víte-li, co jsem učinila?“
„Tuším.“
„Doprovodila jsem paní baronku do jejího pokoje, ano, podala jsem jí rámě, docela rezolutně, takhle – Věru, nebylo jiné pomoci.“
Doktor znovu přikazoval paní Hanoldové a pak už ji prosil, aby se šetřila. Měl už o ni starost. Pobledlať ve tváři a pohubla za poslední nedlouhý čas úzkostí, rozčilením i tělesnou únavou, vysilujícím bděním.
Ale pak prožehl do ubledlé její tváře, jímavé výrazem utrpení, náhlý ruměnec a ve velkých, tmavých očích jí zablesklo radostným leknutím, když doktor Held za poslední své návštěvy, bylo za deštivého dubnového odpoledne, pojednou jí oznámil, že Jeanetta se najisto pozdraví, že nebezpečenství přešlo a že není třeba se strachovati jiných následků, jak pevně doufá.
Dříve také těšil a povzbuzoval, než nikdy tak jako dnes, tak jistě a určitě. Cítila to na tónu slov, že to jeho pevné přesvědčení a nikoliv jen útěcha, o níž možná pochybovat. A jinak hleděl; ve tváři, v pohledu nebyl ten jistý stín, který dříve, někdy ve chvílích úzkosti a pochybování tíživě tušila. Jak to řekl: „Jeanetta se pozdraví, už není žádné nebezpečenství,“ s jakým radostným pohnutím! To neřekl jen lékař. Srdce jí zatrnulo tónem jeho slov.
Když to pověděl, stiskl jí ruku.
Stáli okamžik proti sobě ruku v ruce, ona šťastná jeho oznámením, pohnutá hlubokou k němu vděčností, a Held jen zíraje, jenom ji vida spanilou v ozáření náhlé radosti a velkého blaha. Tiskla mu ruku a byla by jej celého k sobě přitiskla. „Jak vám děkovat,“ řekla pohnutě a oči se jí zalily slzami.
XVII. SCHYLUJE SE K BOUŘI
Osmého dne měsíce března po západu slunce vracel se Václav s Hýblem a Havelkou právníkem z pohřbu houslisty a chóristy u Sv. Víta a spolu spisovatele Jana Rulíka. Vyprovodili jej na poslední cestě z Hradčan, kdež v čísle 31 zemřel, na košířský hřbitov. U hrobu českého spisovatele a věrného vlastence byli všichni dojati; mladý Kramerius, jemuž nebožtík po smrti jeho otce načas vedl Vlastenské noviny a dobrým byl rádcem, plakal. Byli sn.iutni nad ztrátou věrného spolubojovníka, ale přece zase povzneseni, když viděli tak valný zástup provázející zesnulého, starší i mladé muže, kteří byli s nebožtíkem příbuzní ne rodem, nýbrž smýšlením a cítěním. Mnohé z nich ani neznali, o mnohých nevěděli do té chvíle, že jsou s nimi. Přišli a osvědčili tím své vlastenské smýšlení. Přibývalo vyznavačů. V tom bylo to povznesení.
Mluvili o tom a také o tom, jak se smýšlení někdy divně projevuje. Hýbl vzpomněl si na doktora Srnku, jak jej měli za posměvače a za necitu národního, a jak se pak jinak ukázalo.
„Ani teď ještě neznáme jeho smýšlení jaksepatří,“ prohodil Václav. „My jsme proti němu beránkové —“ naznačil nějak tajemně.
„I to já vím,“ Hýbl se významně usmál. „Až ke mně, Venclíčku, zas přijdete, ukážu vám jeho skládání, co mně loni podstrčil. Taková satira na Wallisa a na leccos, i na nás – A co tu báseň na Žižku, jak jste povídal, opsal jste mu ji?“
„Opsal; a pane, včera mne potká a hned zastaví. ‚Pane vlastenče,‘ povídá, já teď deklamíruju, per se,‘ že sám sobě doma. Jářku co, pane doktore. ‚No to by mohli uhodnout,‘ zrovna se obořil, ‚že tu báseň na Žižku.‘“
„A jemine, to Svoboda! Ten dělá divy!“ zvolal Hýbl vesele. „Divy! Všude jen o něm, o jeho deklamaci na Žižku, každý, kdo to slyšel, že Svoboda musí ještě jednou tu báseň přednést. Všude zapálil, mezi studenty, všude, kdo ho slyšel. Ale že by také Srnka chytl – ne – a doma že si sám báseň deklamíruje —“
„To bych ho chtěl slyšet!“ zvolal Havelka.
„A já zase vidět, v té čepici,“ vyhrkl Václav.
„V jaké čepici?“
Když se Václav tak podřekl, nemohl ostatek zamlčet.
„No, jak jsem ho viděl v županu, doma u něho v kvartýru, v županu a v červené čepici.“
Hýbl s Havelkou musili slíbit, že budou mlčet; pak uslyšeli o tom, jak Václav zastal doktora Srnku v jakobínské čapce.
„To tak policie vidět,“ Hýbl se zasmál, „to by na hejtmanství koprněli!“
Vtom se dostali na Staroměstské náměstí a tu se rozešli. Hýbl s Havelkou šli do Dlouhé třídy, Václav zamířil do Železné ulice. Když docházel ke Karolinu, zahlédl, že z knihkupectví Barthova kvapně vyšla Jetty. Bezděky se zastavil. Jetty nesla si nějakou knížku. Vyšla kvapně a také kvapně, neohlédnuvši se, zamířila domů, k Sirkové ulici.
Václav se divil. Tady, v knihkupectví, by se jí byl nenadál. Že by kupovala knihy – Ale ta, kterou si nesla, byla vázaná. Hned hádal najisto. Vzpomněl si, že knihkupectví Barthovo zavedlo si od února tohoto roku také půjčovnu knih; půjčovalo knihy domů po Praze i na venkov. Jetty byla si tu vypůjčit. Dříve sháněla knihy od známých. Werthera také odtud neměla, to Barth ještě nepůjčoval, když tu knihu četla. Tenkráte v noci, po Štědrém večeru, když plakala – Co si teď asi nese – Zdalipak zase svého zamilovaného Spiessa; alespoň tenkrát byl jejím zamilovaným. Nebo něco z Goetha —
Než hlavy si tím dlouho nelámal. Zahořkloť v něm poslední dobou proti Jettynce. Mrzelo jej, jak jej za posledního hovoru zkrátka odbyla, zlobilo jej, že je taková umíněná, že nechce do českého divadla, protože ji teta napoprvé nepozvala. A snad, podezíral, také proto, že je to české, když se tenkráte tolik divila, že jsou také české romány, a o českou knihu ho nepři-pomenula, kterou jí slíbil, ona, taková čtenářka; však, kdyby to byla ně-mecká. Spiess takhle —
V tom domnění pak zůstal, poněvadž se s Jetty nedomluvil. Od oné chvíle, kdy se tak dost neladně rozešli, se s ní nesetkal. Netušil, jak se Jetty souží, jak večer vzhlíží tajně k jeho oknu, jak jej stopuje, hlídá, jej i tetu, jak žárlivě o všem přemítá, všecko obrací. Proč Věk o to nestojí, aby s ní zase promluvil; s tetou zase skoro každý den hovoří. To bodalo – S ní mluví, a ona, Jetty, sotva jej za den, za dva jednou uvidí z okna, náhodou, když se odpoledne vrací do svého bytu. Jindy se spíše potkali. Teď jako by se jí vyhýbal.
A když teta sama za ním chodí, sama, a nestydí se, a on to trpí! Kdyby chtěl, mohl by se vyhnout, odešel by, nebo by zůstal ve svém pokoji. Ale on je snad rád, že jej teta navštěvuje. Cítila odpor nad jejím jednáním a zase žárlivost začala bičovat a hnala ji z pokoje do kuchyně pootevřít dvéře, vyhlížet na pavlač, k Věkovu oknu, naslouchat —
Václav slyšel od kvartýrské, že paní sousedka je po té nevůli s Jettynkou hodně mrzutá. Sám toho nepozoroval. Jak paní Lorencová překročila práh Praxova bytu, hned byla, jako bývala, veselá, plná rozmaru, zvonivě se smála, ukazujíc své bílé, pěkné zuby.
Václav někdy nerad vstával od svého stolku a nevycházel s chutí do velkého pokoje, kamž jej mistr Prax vždycky za nějakou záminkou vytáhl, aby se zachoval paní sousedce, ale za okamžik se rozplašila jeho chmura a jako by vyšel z šera do záře. Musil se smát i rozhovořit se, zvláště když paní Lorencová zavedla řeč na divadlo. O tom jednali jednou i mimo Praxův byt, na prahu jejího obydlí.
Bylo krásného odpoledne počátkem dubna. Slunce svítilo a hřálo jako v máji. I šeré nádvoří se zjasnilo pod modrým nebem. Pavlač byla v záplavě zlaté záře. Paní Lorencová měla okno otevřeno; měsíčné růže na něm kvetly, muškát se zelenal. Odkudsi ze sousedství zadrčel v otevřeném okně kanár. Paní Lorencová v kuchyni žehlila. Jak měla dvéře na pavlač otevřeny, hrnula se na ni všecka zlatá sluneční zář, a v té ji uviděl Václav za žehlícím prknem ve světlých kvítkovaných šatech krátkého života s povyhrnutými rukávy, v bělostném, lehounkém čepečku, kyprou, svěže zar-délou.
Václav ji nemohl minout ze zdvořilosti, i že byl uváben jejím hlasem.
Vesele jej oslovila, to že se vrací brzo z procházky, dnes, v takový den. Že byl v koleji, uslyšela. Stanul ve dveřích. Zeptal se na pannu Jetty, je-li doma. „Před hodnou chvílí odešla do mésta.“
Václav si vzpomněl, jak si onehdy nesla knihu z půjčovné bibliotéky Barthovy; zeptal se schválně, čte-li panna ještě tak pilně.
„I už ji to přestávalo, ale tedje zase v tom. Přinesla si nějakou knihu a v té by ležela pořád. Jak má chvilenku kdy —“
„Co to je —“
„Ani nevím, ale to se ví, něco hodně romantisch —“ Vtom zamluvila, tázajíc se, jak nyní v divadle, co deklamace, že o nich také slyšela.
Chutě začal o deklamatoriích, jak se jim vydařila, o juristovi Svobodovi, jak se líbila jeho deklamace o Žižkovi, tu že musil při druhém deklamato-riu opakovat, že se strhla zase taková bouřka, že tleskal kdekdo a že se o té deklamaci o Žižkovi i o celém deklamatoriu mluví po Praze, jistě.
Paní Lorencová sice tomu všemu dobře nerozuměla, těch básní, jež slyšela jmenovat, neznala a v duchu se divila, co s tím Žižkou tolik – ale mladý soused o tom hovořil. Zeptala se na divadlo, na české hry, jak to teď mají. Jako by jej pohladila, pávím pérem polechtala: chutě začal, s živou pochlubou, jak jim to dobře chodilo, že všecka čtyři provození mnoho vynesla, páté že chystají na svatodušní svátky, ale to že není jisté, to že na Boží hod svatodušní, aby se mohlo hrát, musí být císařské povolení, to že ani městský hejtman, ani u gubernia nemohou, tak že zadají o povolení až ke dvoru, do císařovy kanceláře.
Hovořil, vykládal, díval se na její tvář od díla živěji zardělou, na její víčka dlouhých řas sklopená k bělostnému šátku na prkně, sledoval mechanicky, pak už ne lhostejně její pohyb, její bílou, plnou pravici, jak se komíhá vpravo vlevo s cihličkou, v lokti vypjatá, jak odcloňuje a hned zase přitiskuje konturu poprsí. A vtom se lekl, když svěží paní náhle pozvedla víčka, když uviděl do jejích veselých, smavých očí, jež se na něj upřely s koketním, tiše vybízivým úsměvem.
Slova mu přeskočila, takže jaksepatří nedořekl. Zachytila jej otázkou. Naslouchala, jak se zdálo, bedlivě, čím dále však tím méně měla co z jeho hovoru. Slyšela jména, známá, neznámá; nedbala jich, vnímajíc jen zvuk jeho hlasu. Žár se v ní rozléval. Ruka jí umdlévala, ustávala v žehlení, jako by chtěla lépe slyšet, jako by to ono zvláště zajímalo. Ustávala, cihličku postavila, koketně se opřela a tak stála, jmenovitě když Václav začal horlivě vykládati na její otázku jen maně prohozenou, kde se naberou kusů, o to že nebude zle, teď že skoro každý z jejich hereční společnosti něco překládá, Havelka, jurista, veselohru dle Kotzebua, Klicpera medik že má v péře překlad Vyceněné město, korektor Hýbl že se již také chystá a pan Štěpánek, toho že snad zná, že je suflerem u Stavovského divadla, a taky u pana Liebicha v kanceláři, pan Štěpánek že skládá nový původní kus, z vlastenských dějin, něco velkého, ten že by rád ještě letos dostal na prkna, o letnicích, jestliže dojde z Vídně povolení, žádost že už brzo pošlou.
Ustal, poněvadž postřehl, že paní Lorencová neposlouchá, že na něj upřela oči a usmívá se, jako by jí něco připadlo. Hned se však vytrhla, jak jeho hlas utichl, a zapomenuvši, o čem Václav vykládal, zeptala se v náhlém přechodu, bude-li on také hrát.
„Hrál bych, líbí se mně to, už jsem na to také myslil.“
„Co by hráli – Liebhaberrole, že?“
„To ne,“ zasmál se, „milovníka bych nedovedl —“
„Už to zkusili?“
„Nezkusil.“
„No,“ pohodila hlavou, usmála se, jako by nevěřila, a pojednou vybídla: „Ale měli by. Je to tak krásné, když tak přijde v triku, péra na birytu,“ okrouhlým pohybem pravice nad hlavou ukázala, jak by se těžké pštrosí péro tam houpalo, „a pak když klekne a vyznává lásku, heisse Liebe, feurig, ach —“ Přimkla oči, hnula dlaněmi, vydechla toužebně, a jak vtom otevřela oči a obrátila je zamilovaně po Václavovi, zarazila se.
Nehleděl na ni, ale k pootevřeným dveřím vedoucím do pokoje, a pln úžasu hleděl. Jetty! Jako duch se tam zjevila, bledá, s rozšířenýma očima. Paní Lorencová tlumeně vykřikla leknutím i zlostí.
„Ty jsi tu!“ vyhrkla a pak dorážela hlasem od hněvu ztemnělým i v rozpacích: „A co, jak – co žes —“
„Nebyli doma, když jsem přišla.“
„Zaskočila jsem k paní sousedce. Proč jsi mne nezavolala?“
„Odtamtud!“ Byly v tom úsměšek i trpkost. „Proč jsi se nehlásila, když jsem přišla?“ Jetty chmurně mlčela.
„Cože jsi se tak brzo vrátila?“ začala paní Lorencová mírněji, přemá-jíc se kvůli Václavovi.
„Nebylo mně dobře,“ zalhala Jetty, zatajujíc, že popadl ji divný nepokoj a strach, že cos ji pudilo, aby se vrátila, vší mocí ji hnalo tak, že musila zpátky.
„Chceš něco?“
„Ne, nic, děkuju, já se jen šla podívat, kdo to – kdo tu —“ Usmála se, ale hlas se jí chvěl a oči divně se lesknoucí utkvěly s trpkou výčitkou na Věkovi. Ocitl se v rozpacích a řekl nejisté: „Mluvili jsme o divadle, panno —“
„Ano,“ usmála se, vtom však zbledla a oči se jí zamíhaly, „že budou, pane Věk, hrát milovníka.“ Vybuchla v smích, náhle se otočila a zmizela.
Václav se začervenal, paní Lorencová hleděla popuzeně ke dveřím. Pojednou se obrátila.
„Prominou, pane Věk – já nevím – já té holce nerozumím —“
Věk se poroučel, také nevěda co říci, a rozladěn tím výjevem.
Jetty letěla ode dveří pokojem, až sklesla na pohovku u protější stěny. Zrovna na ni padla, udýchaná, pobouřená; oči jako vyjevené hleděly ku dveřím, jako by tam něco spáchala, až se jí zalily slzami. Lítost na ni přišla, hořká lítost —
Když Věk odešel, vstoupila paní Lorencová prudce do pokoje, mračná, popuzená, chystajíc se na svou neteř. Ale když ji zhlédla tak vzrušenou, plačící, lekla se možného záchvatu a začala mírně, cože pláče, cojí proboha je, co se stalo – Ptala se, ač už věděla, neboť hned tam u dveří před chvilkou jí náhle prosvitlo. Jetty jí neodpověděla, ani nevzhlédla.
„Snad kvůli němu,“ ptala se paní Lorencová šetrně, jako by se bolesti dotýkala, „snad —“ odmlčela se však. Jetty se prudce po ní obrátila.
„Snad ti něco udělal, něco řekl —“ zkoumala paní Lorencová měkkým hlasem, jakoby z čiré starostlivosti.
„Ne, nic!“ zamítla Jetty hned a rozhodně, ostře a prudce vstala. „Neřekl, nic.“
„Tak jdi, tak co děláš, jaké komedie, jseš überspannt. Co si pan Věk pomyslí!“
Jetty se zarazila, bylo to patrné, zalekla se. Paní Lorencová již přesvědčená, že se nemýlí, vědouc už dost, začala zase chlácholit:
„Vždyť to byl špás, bloudku, vždyť on to tak nebral, rozuměl tomu a smál se – no —“
XVIII. POLITICA
Chtěla neteř pohladit, ale ta se uhnula a zamířila ke stolku u okna, k šití. Paní Lorencová hleděla za ní hněvivě i s úsměškem.
Komorná snášela Jeanettu po schodech dolů; těsně vedle ní sestupovala paní Hanoldová, přitahujíc ouzkostlivě pláštík na Jeanettě, zvláště když se braly přízemní chodbou, ačkoliv tu netáhlo a nebylo chladno. Slunce vyzářilo vše, i tuto chodbu i zahradu za ní a tu všecku až do mlhavě šerých koutků i staré domy kolem ní, i jejich začoudlé zadní zdi. Prejzové zahnědlé střechy červeně zjasněly pod vyzářeným, temně modrým nebem, ostřeji zbělaly rámy všech oken, většinou otevřených, plných pablesků slunečních i květin.
Proud slunce lil se do zmladlých korun starých kaštanů i do pukajících pupenů staré lípy, po kmenech, do písku pod nimi, na svěží zeleň mladého trávníku. Do té lázně jarního vzduchu a slunce nesli poprvé malou Jeanettu. Pohubla dlouhou nemocí a líčko dosud bledě prokvétalo. Na zahradě, v tom slunečním jase, v lahodném ovanutí svěžího vzduchu jako by ji zatáhlo, kdy ji komorná spustila na nožky do vyzářeného písku. Opojena stála okamžik jako u vidění; paní Hanoldová viděla jenom ji. Byla dojata jejím dojmem, dojata štěstím, že ji má, že Jeanetta zachráněna —
Vzhlédla vzhůru napravo k Heldovým oknům, k pokoji, odkud loni proudila jeho úchvatná hra. Všecka okna tam otevřena, ale nikdo v nich a ticho. Vtom Jeanetta zatleskala ručkama a chtěla se rozběhnout. Ale musila pod kaštan na lavičku, do hnízdečka, které jí paní Hanoldová vystlala.
Za Jeanettiny nemoci nejednou vyhlédla do tohoto zákoutí, tenkráte pustého v sněhu nebo plískanici, a zoufale pomýšlela, jak tu bývalo krásně, když pod stromy, stezičkou pobíhala Jeanetta a kmitala se jako motýlek. Živě ji viděla ve světlých šatečkách, s pentlí ve vláskách. Srdce jí vždy trnulo. Teď s ní seděla v tom zákoutí, omladlém, vyzářeném, šťastná, nedbajíc města, zapomenuvši na svět v tichém štěstí.
Jen na doktora vzpomněla, uvidí-li jej u okna, nebo že snad přijde, staví-li se nahoře a zví-li, že odešli sem. Čekala jej, aby se podíval na Jeanettu na zahradě, že by měl z ní radost, aby viděl, jak jí tuze blaze. Čekala jej proto, ale ne už jen proto, ne už jen jako lékaře. Toužila jej uvidět, a byť se jen na okamžik stavil, aby s ním mohla slovo promluvit.
Kroky; on, Held. Přišel, pozdravil, s Jeanettou promluvil, zažertoval, všecko o ní vyslechl a dovolil, že se může projít zahradou, že jí to neublíží. Nedořekl, a již sjela z lavičky a jako ptáček z klece puštěný pospíchala cestičkou pod stromy na chudobky, jimiž byl trávník, plný zlatých slunečných pruhů, pokropen. Paní Hanoldová hleděla za ní mlčky, blaženě se usmívajíc; i doktor umlkl, zabaven milým pohledem na děvčátko. Paní Hanoldovou blažilo jeho účastenství. Ale světlem v duši vyvstal stín.
„Ani se nepřijel podívat,“ promluvila pojednou přísně.
„Otec —“
„Věděl, že Jeanetta stůně?“
„Oznámila jsem mu nepřímo.“
„Paní hraběnkou Bubnovou.“
„Hrabě Bubna mu psal.“
„Odpověděl?“
„Ano, psal hraběti jen jednou; zeptal se, jak je, není-li hůř, zeptal se, jak se ptáme po cizích, ale ne jako otec po dítěti. Jak to mohl tam vydržet!“
„Na Votavanech —“
„Ne, ve Vídni. Ale byl masopust —“ Usmála se trpce. „Snad přijede teď —“
„Ať nejezdí! Teď už ne. Já vzpomněla, když bylo nejhůř, kvůli dítěti, jen kvůli Jeanettě – Otec! Otec! Ale nemělo mne to překvapit.“ Mávla lehce rukou. „Než nač o tom —“
Vážná její tvář náhle se zjasnila. Usmívajíc se, ukázala na Jeanettu, pospíchající k nim s chudobkami, jichž měla plné ruce. „Tady jí to prospěje.“
„Ale bylo by ještě líp —“ přidal doktor, zvážněv za té odpovědi. Vtom doběhla Jeanetta; dala mu hrst kvítí, druhou matce, a zas už od nich.
„Myslíte?“ zeptala se paní Hanoldová plaše.
„Že této zahrady bude málo, že tu přece jen málo slunce, málo čerstvého, čistého vzduchu.“
„Na venkov – ano, chtěla jsem se už zeptat.“
„Teďještě ne, až koncem května.“
„O mnoho dřív nežli loni. Nebudu tu,“ usmála se, „tak dlouho naslouchat vaší hře jako loni.“
„Ale budu vám hrát jako loni.“
Vzpomněla, co jí řekl po jejím návratu z venkova, že jí, ač sám, hrál její zamilované skladby. Upřela zrak na špičku střevíce, usmála se, pokývala zamyšleně hlavou.
„A vy?“ zeptal se doktor.
„Zapomněl jste?“
„Ne. A směl-li bych se časem optat na Jeanettu, na vás —“
Vzhlédla k němu.
„Pište.“
„Pojedete k paní hraběnce Bubnové?“
„Zvala mne, dosud však najisto nevím. Ale nejspíš.“
„Ale ještě vás společnost uvidí – Teď můžete být o Jeanettu bez starosti.“
„Ano, teď mohu zas vyjít; rada Slívka mne již upomínal.“
Přišla nejprve do společnosti u rady Slívky. Leccos jí bylo novinou, co jiní už dávno přeslechli, a nové zprávy jen se hrnuly; většinou politické, válečné, o velkých událostech, jež nastávaly. Jedna řeč byla o tom, kterak se Napoleon chystá na Rusa doma ve Francii, v Itálii, kterak mu němečtí knížata a králové sbírají pomocnou armádu, že Napoleona očekávají v Drážďanech, tam že přibude co nevidět, že také císař František se tam za ním vydá.
Páni o tom debatovali. Většina těžce nesla, že i císař vypraví Napoleonovi na pomoc armádní sbor. Proti Rusům, bývalým spojencům! Baron Stentsch rozhorleně ujišťoval, že kdyby byl nyní v armádě, že by první udělal, co teď učinili mnozí důstojníci, že by opustil službu, že by bez rozmyšlení kvitoval. Jak by nevystupovali z armády ti, kteří krváceli u Aspru a Ogrunu proti Napoleonovi a teď by měli krvácet pro něj! S Napoleonem proti Rusku! Ne!
Rada Slívka, jako vždy optimista, chlácholil usměvavě, přihlazuje si bílé vlasy, že to přece jen něco jiného, když rakouský sbor bude samostatný, že nebude přímo poslušen nějakého francouzského maršálka, nýbrž jen svého velitele, generála Švarcenberka, ten že byl teď na maršálka povýšen, aby se vyrovnal francouzským velitelům, těm že je a bude roven.
Rytíř Jeník se jen smál, v tom že bude rovnost, v titulu, ale komando že přece budou mít Francouzové, a jaká to divná výprava, když rakouský sbor potáhne proti přátelskému nepříteli po boku nepřátelského přítele, to že bude válčení —
Nejprudčeji vzrušovaly tyto zprávy starého kanovníka Arnolda. Tatam byla jeho koketní, lahodná řeč, když rozčiluje se mluvil o hrozném ponížení, o tom otroctví, v jakém jsou němečtí knížata, že tak poslouchají toho Kor-sikána, že Němci musí krváceti za cizí věc a nadto ještě pro větší své ujařmení. Duchaplné oči starého pána se jen blýskaly; tváře jeho prokvetlé pletivem žilek zrudly.
„Ach, to by mne tak nermoutilo,“ prohodil rytíř Jeník. „Prušáci byli vždycky proti nám, i za starých časů i za nových, nedávno ještě, jen si připomeňte.“
„Tak, tak, pane barone, tak vy jste také toho mínění jako naši ministři, nechat Prusko a nedbat, čím se chvěje, čím trne srdce všech pravých Němců.“
Jeník hnul úsměšně koutkem rtů.
„O nás se také nestarali a ještě nás opustili, v bryndě nechali. Pěkní spojenci!“
„Ale račte uvážit,“ horlil starý iluminát, „proč ministři, vláda, atd. —“ maně se ohlédl, „proč jsou tak neteční, proč nedbají smýšlení a pohnutí v Německu. Ti dobře vědí, že kdyby tam všecko povstalo, a ono povstane,“ dodal s tajemnou jistotou, „kdyby vyhnali Bonaparta, že potom budou chtít také svobodu; a také se jí domohou, svobody a neodvislosti – Toho se u nás bojí, proto se nesmí u nás nic hnout a také proto, že ve Vídni čekají od Napoleona nějaké sousto, kus Haliče nebo ilyrské provincie – A národové, lid, ani se nehnou, líná hmota, jim je všecko jedno.“
„Ale proč, amplissime,“ vpadl Jeník živě, „proč? Kdo je do toho stavu zavedl? Můžeme-li se hnout! Když vlastně takřka svým jazykem nesmíme ani promluvit —“
Kanovník, jako by této výtky neslyšel, pokračoval rozhorleně: „Ale všeho do času. Myslíte, že je všecko zabedněno? Nezapomeňte na Tyrolsko – A tady pruská kolonie. Ó nepodceňujte jí,“ varoval živě kanovník, postřehnuv, jak se Jeník podíval na Stentsche a ten na Jeníka. „To jsou rázní mužové, nelení, mají veliká spojení.“
„Ministr Stein má spojení, ano, s Pruskem, amplissime,“ přisvědčil baron Stentsch, „a snad i s Anglickem. Alespoň teď projíždějí Prahou ruští, angličtí agenti. Tajně přijíždějí, tajně odjíždějí —“ Baron přitom hleděl upřeně na kanovníka, číhaje na jeho překvapení. „Což myslíte, amplissime, že je to hluboké tajemství, že ti agenti docházejí tajně k ministru Steinovi tak jako ten Justus Gruner, ten bývalý policejní správce berlínský? Nebo to, že tu je teď hnutí mezi pruskými emigranty? Sám jsem si všiml, že ti nejpřednější teď často spolu chodí, ti v našich uniformách i bez nich, Nostitz, major TrogoiT, major von Bose, plukovník Biihle, Pfuel – No, a od kurfirstova dvora vám povědí, veřejně o tom mluví, že v Praze už nejdéle pobyli, že se vrátí brzo do Němec.“
„Nu ano,“ kanovník iluminát nutil se do jistoty, „ale neračte myslit, že takový Stein, takový Gruner nejsou dost opatrní, že nevědí, že jsou pozorováni —“
„Ministr Stein jistě, ten je, ale ten Gruner —“ „Je lstivý, smělý —“
„Až z toho sebevědomý, který myslí, že má každého v kapse, který myslí, že když má tajné písmo, že nikdo nic neví, o čem píše za hranice, oč jedná —“
Kanovník se už nepřemohl. Slova o tajném písmu uhodila. Trhl sebou a vyhrkl: „Cože – vy, pane barone —“
„Mohl byste mne mít v podezření, amplissime,“ baron Stentsch se usmál, „že jsem v ty pletichy zasvěcen, že mám snad divné styky – Ne; račte dle toho jen usoudit, že tajnosti Grunerovy nejsou tak tajný, že jeho sebevědomí je větší nežli jeho opatrnost. Já jen nahodile, ač dost podivně, včera jsem pochytil, že policie má klíč k jeho písmu, že čte jeho věci a že ví – no – ale —“ mávl rukou. „Snad to jsou jen plané řeči.“
Kolem všichni začali se vyptávat, co, co ještě slyšel. Tajemnost lákala, dráždila. I dámy se horlivé dotazovaly; s největší však dychtivostí oba staří přátelé a škorpilové, baron Ehrenburg a rytíř Eisenstein. Do té chvíle bylo při všem tom jednání o nastávající obrovské válce jim nejdůležitější, budou-li jaké následky toho ve Spálené ulici, jak se k ní Napoleon zachová, zůstane-li tam madame Dupasquierová s tím chlapečkem, s Leonem, jistě synem Napoleonovým. Oběma na tom záleželo, neboť poslední dobou i rytíř Eisenstein upouštěl od svých pochybností a nabýval přesvědčení, že ten tajemný majordomus madame Dupasquierové je vlastně její hlídač a strážce císařského levobočka.
Ale v tuto chvíli ve společnosti u rady Slívky podráždilo je nové tajemství: co ten Justus Gruner, co tu chystá, také dost tajemný muž a tajemně vystupující, o němž se vypravovalo, že tajně topil a uklízel francouzské agenty a vyzvědače v Berlíně. Co asi tu v Praze shání a kuje?
Ale toho večera se toho nedověděli ani oni aniž ostatní společnost. Baron Stentsch bud více nevěděl, nebo nechtěl, nebo nemohl více prozradit. Také byl čas na karty; stolky ve vedlejším pokoji stály už připraveny. Páni sice až k nim politizovali; doktor Blumentritt připomenul si také pravou ruku Justa Grunera, doktora Mullera, znají-li ho, že chodí také do kavárny k Hroznu.
„Horlivý člen Tugendbundu, chtěl jsem ho tu uvést, ale není teď v Praze,“ podotkl kanovník Arnold.
„Pihovatý, má světlé vlasy a bílé řasy. To je takový zuřivý nepřítel Francouzů,“ vykládal doktor veselým tónem, usmívaje se, „že se z toho dal na slovnikářství.“
I od druhého stolu se po něm obrátili. Dámy to již neslyšely, poněvadž zůstaly v salónu se synovcem rady Slívky, s mladým důstojníkem dělostřeleckým, s doktorem Heldem a s rytířem Jeníkem. „Ano, píše slovník. Onehdy mně o něm vykládal. Verteutschwörterbuch der Kriegssprache se to bude jmenovat.“
„Co to je?“ ptal se baron Ehrenburg.
„Lieutenant nic, tambour nic, všecko se vyhází,.nebude infantérie ani kavalerie ani artilerie. Dělá nová slova jako naši vlastenci. Ale není mu rozumět jako jim, to jest jejich slovům.“
Vtom zaleknuv se obrátil se rychle po druhém stolku. Dali se mu do smíchu, poněvadž rozuměli, čeho se lekl, že si teprve v ten okamžik vzpomněl na rytíře Jeníka, je-li tu. Nebyl, ale právě vcházel ze salónu. Smějíce se, usedali; rada Slívka, rychle vzav karty do rukou, ihned zamlouval, dotazuje se, kdo bude mít bank.
Dámy zatím už nechaly politiky. Mluvily s pány o novém hudebním měsíčníku Euphonia, redigovaném Vitáskem; záhy vrátily se do Paříže, odkudž ty dni došly zprávy o nové opeře, jakou způsobila senzaci, jak se všechno hrne do divadla, aby uviděli Jean de Paris, nové dílo od Boieldieua. Held mluvil o jeho skladbách, mluvili o obsahu nové komické opery, jejž znali z novin, o princi Janovi z Valois, jak setkal se s princeznou navarr-skou.
Mimo nadání dostali se zase trochu do politiky. Z princů královských přišli ke dvoru císařskému v Paříži. Dámy zajímala nejvíce císařovna. Hraběnka Bubnová vypravovala dle zpráv svého bratrance, atašé u vyslanectva v Paříži, jenž jí pravidelně dopisoval a hojně novinek a zpráv posílal, že císařovna, co povila Napoleonovi římského krále, získala i u Francouzů velikou přízeň, že teď „Rakušanku“ mají radši, také v okolí císařovnině že je jinak, nežli když přijela, že její první dvorní dáma, vévodkyně z Monte-bella, je roztomilá, s vévodkyní de Montesquieu však že císařovna tak nevychází, vévodkyně že je pyšná a pak že vévodkyně z Montesquieu dopustila, aby zapuzená císařovna Josefina uviděla císařovnina synáčka, římského krále.
„A kde?“
„Na zámečku Bagatelle.“
„Ach, takové setkání!“ zvolala paní Hanoldová, zaujatá tou zprávou. „Zapuzená u dítěte své sokyně. Co Josefina —“
„Plakala, laskala dítě, k srdci vinula.“
„A císařovna?“
„Když se o tom dověděla, urazila se a nemůže to vévodkyni z Montesquieu zapomenout —“
„Urazila se?“ žasla paní Hanoldová.
„Teď císařovnu brzo uvidíme,“ připomenul důstojník. „Císaře vyprovodí do Drážďan a odtud přijede do Prahy s Jejich Veličenstvy, s rodiči.“
„Kdy —“
„Snad koncem tohoto měsíce.“
„V nejkrásnější čas,“ mínila stará paní radová, „až všecko bude v květu.“
„Ach, myslíte na vůni květin —“ Hraběnka Bubnová se usmála. „Císařovna není pro ni nadšena. A voňavky nemá ráda. V jejích pokojích se vykuřuje jen octem a cukrem.“
„Až přijede teď do Prahy,“ radová Slívková obrátila se k hraběnce Bubnové, „bude snad možná, abychom mladého krále římského zahlédli.“
„Nezahlédneme, jistě ne. Mladý princ ještě nedělá politiku.“ Hraběnka se usmála.
„Ach, což politika – ale že by matka, císařovna, měla být tak dlouho bez něho —“
„Ach, ta ho ani v Paříži neužije. Psal mně bratranec, že císařovně přinesou malého krále obyčejně o deváté ráno, císařovna že jej vezme do náručí, chvilečku že se pomazlí, pohraje s ním a zas jej odevzdá kojné a čte pak dál noviny. O čtvrté odpoledne svého maličkého navštíví, ale zpravidla po dvacíti minutách opustí komnaty svého dítěte a přijme Isabeye nebo Prudhona, kteří ji učí kreslit a malovat.“
„Ubohé dítě!“ povzdechla paní Hanoldová zhluboka, upřímně.
„Šťastná Jeanetta!“ tlumeněji, srdečně přidal Held vedle ní sedící.
„Hereční společnost“ a tábor kvartýru Klicperova hrubě se neohlíželi po dalekém mračnu ohromné války. Nad nimi bylo ještě jasno a klid. A zář úspěchu. Všecka deklamatoria, bylo jich pět, a všecka představení, byla dosud čtyři, zdařila se výborně. Když Václav zase psal domů, bylo počátkem května, vyličoval to vše zeširoka hlavně kvůli otci a nepřímo také pro dobřanského faráře Zieglera. I o tom psal, co paní Lorencové tenkráte, když žehlila, pověděl, jak se pilně překládá, jak se i původní činohry spisují, a co se prozradilo, že nejen pan Štěpánek má kus, ten že se jmenuje Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká, ale že také jeden gymnasista, v první humanitní, bratr vlastence Klicpery medika, tajně spisuje kus, Blaník že se jmenuje, starší bratr že to Hýblovi svěřil a také mu dal tajně kus číst a Hýbl že s radostí a s velikou chválou o tom mluvil a že v tom mladíku roste něco neobyčejného.
Václav psal také o pohřbu, na kterém byl v polovici dubna profesoru Majobrovi, ten že zemřel skoro v nouzi, jeho vdově že vybrali na Akademickém gymnasiu čtyřicet zlatých, doktor Held že k němu chodil do poslední chvilky. O zesnulém a jeho pohřbu psal Václav, poněvadž otec Majobra znal z mladých let svých, kdy Majober hrával v Boudě a pak u Hybernů.
Václav ten list nedopsal. Nešlo mu to. Zamyšloval se, ustal psáti. Od toho odpoledne, co mluvil s paní Lorencovou, co Jetty je tak divně vyrušila, začal o svém sousedství uvažovat. Paní Lorencová tak sladká, ty časté její návštěvy, kteréž jej nejednou vyrušily, a co mistr Prax sem tam nadhodil obojetným slovem, úsměvem, mrknutím – Co si myslí —
A Jetty. Proč tak vyběhla, proč takový smích, proč – Milovníka že by chtél hrát – Tomu – Urazilo jej to. Paní Lorencová po tom výstupu nepřišla navečer jak obyčejné ani nazejtří, a když se pak zas ukázala, ani slovem nezavadila o to, co se zběhlo a co Jetty.
Tu Václav vídal teď častěji nežli předtím; chodívalať častěji nežli jindy pavlačí kolem jeho okna. Míval je teď za slunečních dní otevřeno, viděl ji dobře, i jak plaše se do okna ohlédla. Ale pokaždé sklopil hlavu, jako by byl hluboko zabrán do studia, jako by ji neviděl. Jednou ji také potkal na dvorku, pod schody u pavlače. Nezastavil se, jen chladně pozdravil; ale v ten okamžik, jak viděl, že zbledla, když postihl její úzkostný, smutný a jako prosebný pohled, bylo mu jí líto. Než nestanul, neobrátil se za ní. Šel, ani se neohlédl.
Ale doma si to vyčítal, byl mrzut a sám s sebou nespokojen. Tenkráte mu poprvé blesklo, a co, nač ty nepokoje, že by bylo lépe, kdyby se vystěhoval a našel si nový byt. Ten úmysl se mu nerozvanul, vracel se mu a pro něj se také tak zamyslil toho odpoledne, kdy psal domů list, a proto také nedopsal. Teprve až za nějaký den dokončil a tu také neopomenul připsati jako dodatek ke svým zprávám o divadle, že teď někdy sejde se prý císař s Napoleonem v Drážďanech, že tam snad už brzo odjede, to že je všechny naplňuje starostmi, bude-li jejich žádost, aby směli hrát o svatodušních svátcích, v pravý čas vyřízena, že kdyby o těch svátcích nehráli, že by nemohli pak už dříve až v listopadu, kdy bude zase noremní den —
Marně se nestrachovali. Všecko bylo sice připraveno, úlohy nastudovány, pro všecko se i zkoušky konaly, ale povolení z Vídně, z kabinetní kanceláře nešlo. A nepřišlo; zato přijel do Prahy, od něhož je očekávali – císař.
Přijel ve sváteční den, zrovna o svatojanské pouti, šestnáctého května, v sobotu před nedělí svatodušní, kdy pražské zahrady prokvétaly šeříkem a ulice davy poutníků ze všech zemí české koruny, pestrotou krojů z blízka i daleka, od Šumavy, z Hané, od Karpat.
Mistr Prax se toho dne svatojanského vystrojil, pečlivě si vlasy na temeno nahnal, licousky přičesal, přihladil a vypravil se v zeleném fraku, v úzkých šedých nohavicích, v lesklých holínkách s kopnami na obvyklou cestu do kostela, pak na procházku Koňským trhem a na zastávku tamtéž v hospodt U Charouzů. Laciné žužú se mu na pruhované vestě jen blýskalo; ve velkém klobouku na dvě facky s rohy napříč k uším vykračoval si jako generál, ale hodně hubených nohou.
Na Koňském trhu jako v háji. U dveří domových všude břízy, nejhustěji před hospodami. U Charouzů, kdež měli průčelí v přízemku všecko z hlazeného sliveneckého mramoru, zakryly máje skoro celou desku v průjezdu nehrubě vysokém, skoro celý její zlacený nápis, takže jen byla vidět slova: „Swati Salwator Bil vihlaschen Miestie Hrudimme Roku Pane 1798 12. Augusti – —“, jichž si nikdo nevšímal ani toho, jaký to hanebný pravopis, jaké to hrozné znamení doby a svědectví úpadku —
V hospodských místnostech i v průjezde, kde páchlo pivem i párky, všude plno, a všude nejvíce cizích, venkovanů v bílých šerkách, v širácích, ve tmavomodrých nebo zelených kazajkách bohatě vyšívaných, venkovanky v „holubičkách“, ve sněžných rukávcích, v květovaných zástěrkách, v červených punčochách. Mistr Prax věděl, že tu tentokráte nenajde pohodlí a své místečko u svého stolu mezi kolegy mistry, ale zůstal tu přece i ze zvyku, i aby mohl všecku tu strakatinu pozorovat, aby blaze pocítil svou svrchovanost nad těmi „hřbety“, na něž jako z kruchty shlížel.
Ale pak, bylo už poledne, jako když někdo znenadání za hlavou vystřelí: novina sem uhodila, bijící po všem Koňském trhu, že císař přijel s císařovnou a s celým komonstvem, před chvílí že přijeli nahoru na Hrad o půl dvanácté, že nebylo žádného slavného vítání, nic, a císař hned, jak slezl z kočáru, že se odebral s císařovnou do královského oratoria u Sv. Víta, tam že je právě slavná mše.
Z toho pak řečí, úvah jako vody. Mistr Prax se v nich snadno dostal do Vídně, cokrát tam císaře viděl, ájej, v „Plodru“, v půrku i na ulici. Samými výklady zapomněl, že už čas, aby šel domů, že musí odpoledne „vyvíst draka“, jak tady u Charouzů u svého stolu hlásil, kterémuž draku však doma říkal něžně, ač ne bez tiché ironie, Aninko sem, Aninko tam, a někdy také Annerl – Poněvadž se tak omeškal a poněvadž po lepším obědě a po charouzovském déle doma dřímal, vypravil se s Aninkou dost pozdě; měla přes ramena květovaný salop a na hlavě divný klobouk s krajkami, od jehož dýnka visely do zad dvě široké pentle zelenavé. Mistr ve svém klobouku na dvě facky s rohy k uším zase si vykračoval, takže Aninka záhy se udýchala a začala kašlat, zvláště když je leckde sevřela tlačenice. Zastavovala se, ale mistr Prax jakoby puzen tlakem zástupu pobízel, už mrzutě, že musejí dál, tady že neostanou, že musejí – a v duchu si doříkal zlostně, to že má baba kašlavá špacír, že by nemohla doma sedět, že muší na špacír, bodejť – Mrkal kolem, po mladých, a tu tam na některé bujné kráse očima dlouho uvázl, ohlížel se za ní, jako by cestu hledal, kudy kam, jak by z té mačkanice vytrhli a jak by vyvedl svou Aninku —
Doma u Praxů hluboké ticho i po všech bytech vzadu kolem nádvoří, jež bylo již ve stínu. Ale nad ním po zdích, v oknech, na pavlači zátopa světla. U oken všude máje, mladé haluzky lipové povadlé v zářivém žáru. Hluboký klid všude, dům jako vymřelý, jako by opodál nešumělo proudění zástupů; jen temný ohlas rachotícího kočáru sem po chvílích temně zalehl.
Pavlačí se mihl Václav, to již Praxovi odešli. Přiběhl se převléknout, vzíti na sebe sváteční svůj tmavomodrý frak. Dopoledne psal v kanceláři, po obědě se zdržel s kolegy, mezi nimiž byl také Havelka právník. Ten vypravoval, jak se Štěpánek a všichni mrzí, že žádost o představení nevyřízena, že jim nedali nic vědět, co z toho nesnází a marné práce.
Uvažovali o škodě, i jaké mohlo být provození. Svátky, letnice, co by se hrnulo lidí do divadla, Pražanů i svatojanských poutníků z daleka široka, co by pro ně bylo vidět vlastenskou hru, jak by odcházeli, jak by doma povídali.
Všecko marno. Havelka v tom viděl nešťastnou náhodu, že ve Vídni to nevyřídili, protože byl císař před cestou do Prahy a do Dráždan. Svoboda však rozumoval, že v tom je úmysl, no, že zkrátka nechtěli. Ať tak či onak, Václav a všichni byli trpce zklamáni. Zarmoucen opakoval při obědě kolikrát, kdy, kdy se taková příležitá chvíle zase naskytne!
Domů si přiběhl pro frak, poněvadž chtěl za Kamberským podívat se, nejsou-li tu z Litomyšle. Když zavíral byt, zahlédl v sousedství u okna paní Lorencovou, vystrojenou; zachytil její smavý pohled, jak pokývla, usmála se na jeho pozdrav. Ale hned také odstoupila od okna; a on, jak mu blesklo, že sousedka snad jde ven promluvit s ním, rychle vytáhl klíč a chvátal pavlačí na dvůr do tmavého průjezda, za nímž světle prokmitala ulice.
Jen odešel, vyšustěla paní Lorencová na pavlač ve světlých šatech, v krajkovém bělostném šátku neširokém přes ňadra lehko uvázaném, v dlouhých nad loket rukavicích, v klobouku, jehož nevysoký vrch vybíhal nad čelem daleko dopředu; v ruce měla zelený váček. Nesla se v plném světle, překmitla se pavlačí, sešla ze schodů a zmizela, jako by zhasla v hlubokém stínu.
V jejím bytě, u okna, za růžemi stála Jetty, vyzírajíc upřeně za ní, a stála tak, i když teta zašla. Stála nehnuté, strnulá náhlým pomyšlením, jež v tu chvíli bylo jí poznáním a pravdou, to že není náhoda, že tak oba odešli, že se teta s Věkem jistě smluvili; sem, k nim si netroufal, nebo mu teta z opatrnosti sama přišeptala, aby přímo nechodil, protože ona, Jetty, bude doma. Přišel do svého bytu a teta již ustrojená čekala, jistě čekala, vždyť předtím byla několikrát u okna a pak, když odešel, jak popadla klobouk, jak si jej chvatně dávala na hlavu a jak pavlačí pospíchala! Před domem se sejdou, odtud půjdou spolu. Kam, kam —
Jetty jakoby bodnuta chvátala ke dveřím, ven podívat, přesvědčit se; doběhla však jenom do kuchyně. Marně běží, pomyslila, přijde pozdě, jsou už pryč, a jakž by jich dohlédla.
Volně se vrátila do pokoje; paprsek slunce tam vysvítil na zeď a v něm zajiskřila zasněžená krajina v rámu, kterouž vyšila a dala tetě k vánocům. Když se u toho obrazu setkala s Věkem – Odvrátila se, ale vtom se jí namítla, v tom sloupu světla vyjasněná, světle zelená zástěna, polepená obrázky malovanými i černými. Tady se jí zjevil v noci po Štědrém večeru, tady jí podal ruku, dojat a tak něžný – Ale hned tenkráte vstoupila mezi ně teta. Ta ve všem pořád, vždycky ona ve všem.
A on, Werther – Werther – Jak toužila jej uvidět, promluvit s ním, třeba jen uvidět jej – a on teď – Ani se neohlédne, nezastaví, cize mine a přejde-a hlavu schválně sklopí, kdykoliv Šla teď kolem jeho okna. A jak posledně pozdravil – Mrzí se, že jej tak odbyla, ale ne – je mu vše jedno, nedbá.
Mamo, všecko marno – Teta jej uvábila, ta jej má; teď jdou spolu, teta se jen směje, on na ni hledí, živě hovoří – Ale snad to není pravda – Začala pochybovat, vymlouvat si, že to všecko snad náhodou. Než jen na okamžik to odtrnutí. Žárlivost bodla nanovo, bodala, a nejistota mučila. Kdyby alespoň Praxovi byli doma, mohla by spíše něco zvědět – Co dělat, co dělat – Neměla stání, přecházela pokojem, a jak oči po něm těkavě hleděly, utkvěly také na obrazu zimní krajiny – a vtom ji cos nutkalo, aby jej popadla, strhla —
Přecházela rychleji, náhle usedla, vzala knihu se stolu, kdež ji prve položila, a začala zase čisti ze Spiessových Biographien der Wahnsinnigen, úvod ke Katharine P rin o Šibenném vrchu u Lokte, vzpomínky autorovy na děsivou minulost smutného místa, na hroby nešťastníků – Krev jí vstoupila do hlavy, bylo jí dusno, nemohla dále číst. A náhle, jako by se stěny k ní posouvaly – V úzkosti vyběhla na pavlač a bez rozmýšlení zaklepala na dvéře Praxova bytu. Ticho. Nejsou doma, ještě se nevrátili; přece však zůstala u dveří.
Kolem ticho; z nádvoří ani hlásku, v oknech nikdo, byty kolem jako vymřelé. Nahlédla do Věková okna, nahlížela déle, zatouživši podívat se jeho pokojem. Jak se nahnula, maně přitlačila do rámu a okno, nejsouc zavřeno na háček, povolilo, pootevřelo se. Lekla se, chtěla pryč, ale hned se zase nahnula. Nikdo tam, ani v bytě. Nikdo. Viděla jasně, plně vše, co jindy jen plachým pohledem mohla jen zčásti zachytit, všechen pokoj, stůl, knihy na něm, a co si právala vidět. Tady sedává, čte; tady na stůl by mu mohla položit psaní, ceduličku, přimihlo se jí, a vtom také, že by tam mohla napsati: „Werther! Werther!“
Zapomněla na okamžik, ale znenadání, jako by vedle se ozval, zdálo se jí, tetin zvonkový, teď jí tak protivný smích – Takhle jej volá, láká od stolu, takhle za ním jde, a jdou, jdou spolu – chodí, smějí se – Odtrhla se od okna, přehlédla pavlač, kmitla se po schodech, šerým nádvořím do temna klenutého průjezdu, a pryč, ven, jako štvaná —
Václav přišel až večer domů. Odpoledne chodil s Kamberským a s dvěma poutníky, sousedy litomyšlskými, od nichž se dověděl o tetách, že jsou zdrávy, že teta Máli vyšívá jako dřív, teta Baruška že hospodaří a zlobí se na drahotu. Jinak mnoho nového nepřinesli. Václav se jich na Toničku Zemanovou přímo nezeptal, nýbrž prostřednictvím kamarádovým, a uslyšel, že má nápadníka, že Kubiasův začíná za ní chodit, tuze že se o ni uchází a staří z obojí strany že tomu hrubě přejí —
„Jak ona?“ zeptal se Václav nejisté Kamberského.
„No, co by dělala, vezme si ho. Co taky? Na tebe čekat – To by se nedočkala.“
„No, když by ho chtěla —“ Václav mávl uraženě rukou. Kamberský se tomu zasmál a tónu těchto slov, z něhož se ozvala uražená, okamžitá ješitnost; okamžitá, poněvadž jen ten okamžik trvala a s ní zatrnutí srdce, smutek pro pěkné chvíle uplynulé. Ale hned se mu také uvolnilo, neboť do té chvíle cítil jakoby závazek i výčitky, že hrubě nedbá a zapomíná.
V takové náladě ne nejjasnější vracel se domů. Jak vstoupil do nádvoří, vzpomněl na sousedství, na paní Lorencovou a neteř, i na to, co si umiňoval a co uznával za prospěšné: aby dal výpověď. U sousedky v okně tma – kde jsou – A jak to Praxovým říci, jakou příčinu udat.
Cítil, zvláště když vstoupil, jak mu bude zatěžko, a když jej kvartýrská i její muž tak přátelsky jako svého vítali. Mistr Prax už svlečený, jen v nohavicích a ve střevících, před chvilečkou povečeřev, pokuřoval si chutě a směle, poněvadž okno mohlo být otevřeno. Začal hned, kde pan Věk chodil, a hned o sobě, kde oni, že byli na Malé Straně u Glaubiců, tam že mají pivo, to že je, ale nežli se tam prodrali, protlačili, jaká cesta, co v té mačkanici zkusili, obzvláště tuhle Aninka, chudák, ta že, no že se ukázalo, jaký je chlapík, dech nic, to že jen tak pro rozkoš vzdychá, že šla jako jelen – A pak že šli na most, na požehnání k sv. Janu, a to že měli teprve štěstí, na první místo že se dostali, hned k prkennému zábradlí, a tak že všecko krásně viděli, světla, koule, ale to že všecko nic nebylo, že všecko se dívalo jen na císaře, oni také, císař pán že byl na požehnání, že ho viděli, kvis, docela dobře, klečel, v bílém fraku, v červených spodkách do bot, no, feldmaršál uniforma, to že on zná, na klekadle klečel a za ním hned jeho adytant baron Kučera, adytant, ale generál.
„Takový pán, a to by neřekli, pane Věk,“ vpadla kvartýrská, oddechujíc, „z Čeho je, ten pan Kučera, jak to daleko přived. Můj nebožtík to všecko znal, měl domek na Pohořelci, no a ten baron Kučera je z Pohořelce; jak se jde nahoru, tak napravo ke konci je ten dům, co z něho pochází, skoro na konci, má takový železný balikónek, tam Kučerovi ostávali, jeho pantáta ouředník, pan štátspuchaltr mu všecko říkali, měl kolik synů a všichni se mu tak vydařili, všichni jsou pány, jeden je u kubernia, a velkým pánem, čtyři šli, pět jich bylo, vždycky vypravoval můj nebožtík, a z těch pěti čtyři šli, jak povídám, k vojsku, a tenhle, ten to přivedl nejdál – bože, na barona a jenerála, a je furt s císařem. Ten prý na něj moc dá.“
Rozkašlala se, mistr Prax hned ji konejšil, ironicky starostlivě domlouval, že se muší sanovat, to že nejde tak běhat na lampartie ke Glaubicům a pak na Pohořelec a zámeckou zahradou, tam že pan baron Kučera bývá večír, že se leccos povídá, o srnkách, ty že baron Kučera – Naráz umlkl.
Návštěva znenadání. Paní Lorencová. To by nepřekvapilo, ale kterak vstoupila. Ne vesele, usměvavě jako jindy, nýbrž nějak ulekaná; hned, ani nepozdravivši, ptala se, je-li tu Jetty. Žasli; že není, řekli, že tu nebyla, co se stalo —
„Vrátím se jim teď, zrovna teď, byla jsem se také trochu podívat, bei einer Freudin war ich auf Besuch, a pak také na sv. Jana, toť se ví —“
„S pannou Jettynkou?“ ptal se Prax.
„Ach ne, nechtělo se jí, že ostane raději doma. A ostala. Ona se teď ňáko bojí lidí, když jich je moc, obzvláště v kostele nebo tak – aigentlich nevím proč, a taková zerstreut je, moc – Tak ostala doma a já šla. A teď přijdu domů, děvče pryč a kvartýr otevřený, všecko, dvéře na pavlač taky.“
„Rozsvítili si?“
„Ne.“
„Tak snad přehlídli, někde v koutku třeba usnula.“
„Ne, ne, já volala; celý kvartýr proběhla. A tak jsem se otočila a hned sem. A kde oni se toulali?“ obrátila se po Václavovi změněným tónem, vesele a s úsměvem. Uslyšela, že byl s krajany; hned opáčila žertovně, s upřenýma na něj očima, ne-li také s krajankami.
„Ani jedinou jsem neviděl, nepotkal.“
Pokývala vesele hlavou a hned zase plná starostí, ach bože, co to děvče, kam se poděla, co je s ní teď starostí. Šla domů. Praxovi ji vyprovázeli, Václav vstoupil do svého pokojíčka; zamířil hned k oknu, poněvadž si teď všiml, že je otevřeno. Vtom z pavlače u dveří výkřik paní Lorencové a hlasy úžasu manželů Praxových. Vyhlédl. Jetty! Právě se vracela. Zahlédla tetu vycházeti od Praxů; chtěla rychle kolem ní rovnou domů, ale stanula okamžitě, když zahlédla Václava v okně. Zarazila, podívala se po něm, a pak jako když ptáče se náhle zdvihne, tatam, do bytu, nedbajíc tetina volání —
Václav zavřel okno a rozžehl svíčku. Vzal knihu, nečetl však; seděl zamyšlen, nespokojen. Zas byl důtklivě připomenut na to, co zamýšlel: vystěhovati se odtud. Kvartýrská přišla mu pak povědět, to že je divná věc, že mluvila s paní sousedkou, ta že od panny Jettynky se ničeho nedověděla, proč panna Jetty odešla, nic, jen že se prý šla podívat na sv. Jana, a když se jí sousedka ptala, jak mohla tak odejít bez klobouku a že nechala všechno dokořen otevřeno, i dvéře z kuchyně na pavlač, co si jen myslila, že panna Jetty o tom nic nevěděla, docela nic; to že je divné, jak se to děvče mění, co se s ním děje.
XIX. DOKTOR SRNKA SETKÁ SE SE „STARCEM Z HOR“
Kavárna U modrého hroznu byla toho svatojanského večera skoro opuštěna. V zadní místnosti sedělo jen několik studentů a dva herci od Stavovského divadla. Všichni byli obráceni ke stolu v čele u zdi, odkudž doktor Müller, pihovatý, světlovlasý, bílých řas, jim agitačně rozkládal. Dělával to, kdykoliv se dostal mezi studenty, kdy se jen trochu hodilo, v kavárnách i po hospodách, a vždycky horlivě, přemáhaje netečnost, nedbaje ousměšků, jež si tropili z jeho berlínské výslovnosti.
Také u Modrého hroznu rozkládal živě, a již až vášnivě, s ohněm proselytství, o nastávajícím velikém zápase s Napoleonem, o Německu povstávajícím z ponížení, a že by všude, kdež se německá řeč ozývá, měli přísahat pomstu a boj až do vyhlazení Galům, sveřepým Francouzům, jejich císaři, tomu korsickému uchvatiteli, všude, kde se německá řeč ozývá —
Grrrnk – Opodál v koutě u kulatého stolu lžička prudce do sklenice puštěná ostře zacrnčela. Doktor nelibě vyrušen bleskl v tu stranu šedýma očima, posluchači se ohlédli. Dva z nich se na sebe podívali a usmáli, když tam spatřili doktora Srnku. Seděl sám, maje noviny v rukou. Jak četl, zajela mu brada do širokého černého nákrčníku a z hustých vlasů volně rozhozených padal hustý pramen do osmahlého čela. Že se po něm ohlédli, že Prušák zablýskal zlostně očima, jako by neviděl. A jako by neslyšel, když doktor Müller, znovu zplápolav nadšením, zase chytl řeč.
Horlil dál, Pražany popadl a čuchal, tady, tady v staroslavné Praze že fučí chlad až mráz, tady že je málo srdcí, která by bušila pro velké Německo, v té Praze, která by se mohla stáťi jeho středem, sem že by měl přijít nějaký Fichte, aby mluvil, rozněcoval, rozpaloval, jako před třemi lety v Berlíně, když tam tisícům řečnil v sále Akademie – Ach, kdyby slyšeli, kdyby slyšeli, jak mluvil, jak, a jak všechno vzplanulo nadšením, obzvláště když volal – a Müller, zažehnut ohněm, unesen vzpomínkou, pateticky zaci-toval:
„Pomyslete, že s hlasem mým pojí se hlasové vašich předků z šedé dávnověkosti —“
V koutě u stolku doktora Srnky hlučně zašustěly noviny prudce obrácené.
„Vašich předků,“ pokračoval Müller, přemáhaje zlost z bezohlednosti toho výra tam v koutě, „těch předků, kteří svými těly opřeli se světovému panství římskému, je zaplavujícímu, kteří svou krví vybojovali volnost hor, rovin a řek, kteréž —“ řečníkův hlas mohutněl, „za vašich časů staly se kořistí cizincovou!“ V rozhorlení mávl rukou nad hlavou, jejíž světlé vlasy se v ten okamžik ostře odrážely od zrudnuvší tváře. Ale pravici hned spustil, jak se tam z kouta ozval doktor Srnka, poukloniv se nad svým stolem směrem k Müllerovi, s úsměškem:
„Velice pěkné – s dovolením, že vyrušuju – velice pěkné, ale v Berlíně a pro Berlín, ale nic pro nás, a taky ne tuze opatrné —“
„Co se do toho pletete?“ rozkřikl se popuzený Prušák, „jakým právem —“
„Týmže právem, jakým vy tu kážete. Já jen chtěl připomenout, že se časy mění, že i tichý kout je nejistý, když začne foukat jiný vítr.“
„Co vy – Co víte vy —“
„Mnoho ne, pravda,“ Srnka se ušklíbl, „ale přece víc nežli tak leckdo, obzvláště to, že Jeho Excelence,“ vyslovil s ironickou devótností, „pan pruský ministr Stein ten zlý vítr dobře čije, poněvadž ujel z Prahy —“
Všichni žasli, doktor Müller ztuhl, vyvaluje šedé oči světlých-řas na doktora Srnku, ohromen, že tajemství prozrazeno; pojednou vyskočil a vyhrkl:
„Jak to víte?“ ale hned se opravil, popíraje ostře a důrazně: „To není pravda!“
„Buďto to víte a zapíráte,“ Srnka mluvil klidně a velmi určitě, „nebo to nevíte, pak vám to povídám jako tu těm mladým pánům Pražanům, kteří to jistě nevědí a jimž jistě na tom tak nezáleží, že pruský ministr Stein odjel včera nebo již předevčírem z Prahy.“
„Už kolik dnů churaví a nevychází z domu —“
„Ano, drážďanský vítr jej ofoukl. Ale mezitím byl také zdráv a vyjel si z Prahy; jinak stůně dál, tady v Praze, ale v kočáře je jako ryba a směje se, že vypálil těm pánům rybník a že ho již nedohoní – Směje se, jak si v té své ‚nemoci‘ vyšel z domu, snad v přestrojení, kdož to ví, snad s vaší pomocí, ale vás se na to neptám, a vsedl do vozu, čekajícího za branou.“
„Kam by jel?“ vskočil s úsměškem doktor Müller. „Snad do Berlína nebo do Drážďan k Napoleonovi.“
„Snad,“ přisvědčil Srnka také s posměškem, „snad tam, nebo,“ vstal, a opřev se dlaněma o tabuli svého stolu, nachýlil se vrchním tělem ke společnosti, „snad také k caru, k Jeho Veličenstvu carovi všech Rusů. Tam bude jistější nežli tu v Praze, kdež jsme teď s Napoleonem alianc; v Rusku se také dá víc dělat proti němu nežli tu, tady by policie pana ministra nemohla trpět, v takové práci, teď o slavné schůzi v Drážďanech a po ní! A vy, pane, a vaši krajané —“
Z přednějšího pokoje vstoupil starý muž vysoké postavy, v ramenou při-hrblý, v ježatém kastoru, v šosatém, dost ošumělém hřebíčkovém kabátě, ve vestě až ke krku, na němž se bělal šátek vpředu uvázaný, v botách nízkých holení. Pod paždí měl velký deštník, pestrou mřížkovanou látkou potažený. Přišel v ramenou sehnutý; mžikl přes kulaté okuláry po společnosti, pověsil kastor na hřebík a usedl pod klobouk sám stranou. Vlasy na temeni hrubě prořídlé, krátké licousy i husté obočí byly prokvetlé.
Doktor Srnka div nezavrčel, když jej zhlédl; hned nechal Prušáka i jeho společnosti, na ministra Steina zapomněl; příchozí, „stařec z hor“, cenzor Berghofer, zabral všecku jeho mysl. Doktor se jeho přítomností rozčiloval; bylo to zřejmo, jak vzal rychle noviny do ruky, jak se v nich hrabal, nervózně je obracel, jako by něco hledal. Pak pojednou vzhlédl ke společnosti studentů a doktora Müllera.
„To snad nečtli —“ začal vážně, „tohle číslo Der österreichische Beobachter, to je nejnovější. Je tu článek od Gentze. Gentz, víte-li, výborně placené a zaplacené péro – péro se platí, rudka také, zvláště když hodně maže —“
Ve společnosti náhle neklidný ruch z těchto Srnkových slov. Šťouchali se tam, dva tři se ohlédli po cenzorovi, jejž znali; seděl, jich si nevšímaje, a zvédavci zmizeli. Vzav svůj kastor, přistoupil těsně k doktoru Srnkovi.
„Dobrou noc,“ řekl drsně, „víte, kde ostává augur, mágus, scriptor et cetera,. znáte mne, protože mně čtete. Navštivte mne někdy. Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ opakoval doktor bezděky. Vstal, hleděl za přihrblým „starcem z hor“, an odchází do druhé místnosti, a tiše zaklel. Zlobil se na sebe a řekl si osle, že se dal tak překvapit. Dal klobouk na hlavu, zaplatil a šel, s hlavou pochýlenou a zamračen. Nevšiml si, že když kráčel první místností, vstal tam doktor Můller a šel za ním. Před kavárnou, poblíže divadla, jej zastavil:
„S dovolením, pane, odkud máte tu zprávu o ministru Steinovi?“
Doktor Srnka se prudce po něm otočil a utrhl se:
„S dovolením, co je vám po tom? Snad nemyslíte, že ji mám z policie.“
„Pane, kdybych si to myslil, neptal bych se vás.“
„No tak —“ Srnkův tón se zmírnil, „no, tajemství to není. Tak chcete vědět, od koho to mám?“
„Prosím o to.“
„Od vás.“
„Není možná, vždyť —“
Srnka se zkrátka zasmál a hleděl okamžik na žasnoucího Prušáka. Pak, přistoupiv k němu, vzal jej za knoflík a tlumeně a ne bez humoru mu vykládal:
„Já skoro nic nevěděl, jen co mně napověděli, já jen tak domněnky – Abyste věřil: léčím starého mládence a ten bydlí na Malé Straně naproti bytu ministra Steina. Ten starý mládenec neleží, ale nemůže spát, a tak v té nespavosti dělá trochu filosofa, trochu policajta, přemýšlí, mudruje a zase lelkuje po ulici, po sousedství, pozoruje protějšky. A tak ví, co a jak u Steinů, kdo tam chodí a tak, rozumíme – A když je to takový protějšek, takové sousedství, roste zvědavost, no zkrátka a dobře – můj pacient se i poptal, přeptal; mnoho nezvěděl, ale přec, řekl mně to, já si ostatek zkombinoval, a když jsem vás prve viděl rozkládat to prušáctví, jářku, sáhneš mu na zub. A chytil jste se. Konec znáte. Děkuju pěkně. Ostatně se nic nestalo. Když váš ministr je už den, dva dny z Prahy, už ho nedohoní. Je teď někde na Moravě a k carovi pojede. Ať si ho slavná policie chytá, ale vy si dejte na ni pozor, vy – Teď bude na vás všechny ostřejší. Pozor na svatou Hermandadu! Tak ještě jednou děkuju pěkně za zprávu a dobrou noc!“
Pleskl po vrchu svého kastoru a šel. Užaslý Prušák hleděl za ním, pak zaklel.
XX. O VELKÝCH NÁVŠTĚVÁCH, TÉŽ O JAKOBÍNSKÉ ČAPCE
Jeanetta se pozdravila. Lékaře jí nebylo už třeba, nicméně přicházel doktor Held se na ni podívat, jak se jí daří. Měl ji rád a Jeanetta se těšila na jeho návštěvy. Zamilovala si jej od nemoci jako otce. Někdy se s ní setkával v Kanálské zahradě, když se tam procházela buď s matkou nebo s vychovatelkou. Častěji ji vídal v zahradě u bytu. Stavoval se tam v poledne, vraceje se ze svých lékařských pochůzek, někdy i odpoledne. Jeho návštěvy nemohly teď býti nápadný. Tak si vykládala paní Hanoldová, jež tu vždy meškala s Jeanettou. Než také si vyčítala, že se Heldovy návštěvy nemůže dočekat, že touží jej uvidět, s ním promluvit. Do nemoci malé Jeanetty žili v přátelství, jež bylo i poutem jejich vroucnějších citů. Když Jeanetta stonala, stalo se to pouto volnější starostí o nemocnou; větší ta důvěrnost zůstala i pak, když se Jeanetta pozdravila.
Bývaly chvíle, kdy všichni tři pospolu sedali jakoby rodina, kdy Held i paní Hanoldová za těchto okamžiků v tichém štěstí zapomínali na skutečnost, kdy paní Hanoldové utuchaly obavy i její úzkostlivost. Přicházely chvíle, jaké ji blažívaly před časy, kdy ujevši z Votavan meškala u tety v jejím domě se zahradou v Ječné ulici, kdy tak nešťastná nalézala tam cpal krátkou a nevzhlednou dýmku. Tabák bral ne z váčku, nýbrž z obyčejné měchuřiny. Doktor Srnka jako by cenzora neviděl; ale také nedbal pohnutí na společnosti patrného a kousavě pokračoval:
„Péro se platí, ať píše ostře nebo zhruba, jen když píše do noty, po přání, když je písař grammaticus, rétor, geometer, pictor, aliptes – augur – jak to povídá Juvenál, všecka čest. Všecko tohle dohromady takový spisovatel, qui omnia novit – Všecko, mladí pánové, můžete napsat, svinstvo, patolízalství, blbost, jenom ne pravdu – ách, už odcházejí?“ ptal se posměšně, když většina společnosti pojednou odcházela.
„Co tak najednou?“ volal doktor za odcházejícími. „Počkají, přečtu jim ten článek – Sic není dovoleno v kavárně předčítat, ale jsme mezi sebou, všecko upřímný člověk, a oni nemají strach, jak vidím, opravdu hrdinové —“
Odcházející se ani neohlédli a také ani nehlesli. Teprve v druhé místnosti vyhrkl jeden z nich:
„Bodejť, blázen, budeme ho poslouchat a mít z toho opletání u policie.“
„Všimli jste si Berghofra? Ani nemrkl, jako by neslyšel, ale přes brejle se na doktora díval, to jsem ho stih.“
Ze společnosti, kterouž horlivě podněcoval k německému cítění Müller, zůstali on, Müller, oba herci a student jakýsi. Herce zajímal a bavil doktor Srnka, o němž slýchali jako o podivínu. Ten, maje noviny kus před sebou, jal se čisti: „Mlčením nesmíme pominouti knížku, která nedávno byla vydána, velmi duchaplné pojednání o důstojnosti, užitečnosti, utrpeních a tudíž také o žádoucí láskyplné úctě veškerého stavu vojanského, v kterémž pojednání světle se dokazuje, že stav vojanský je ozdobou státu a že jest jen stavu vojanského zásluhou, že je tolik skromnosti v našich městech, tolik klidu a takové ticho mezi občanstvem, jakož i to, že stav vojanský je základ mravnosti —“
Nežli doříkal, zmizeli studenti i herci a v prvním pokoji dohonil jich také doktor Müller, zlobě se, že ten bláznivý doktor ani nečte, že to není v novinách, že jen tak to říká, jako by četl.
„Nač? Co tím chce?“ ptal se student. „Proč to dělá?“
„Nevím, snad kvůli cenzorovi —“
„Ať nechá žertů, mohl by se po čertech spálit.“
To si oba herci již ve dveřích povídali. Vyšli ven a s nimi student. Prušák, náhle se rozhodnuv, nevydal se s nimi. Zůstal v přední místnosti. V zadním pokoji seděl Srnka sám s cenzorem, jenž zapálil si fidibusem, klidně poku
řoval a připíjel z koflíčku černou kávu. Srnka, postřehnuv, že mu poslední posluchačstvo odchází, byl na rozpacích, ale jak pochytil, že „stařec z hor“ se tomu ušklíbl, popadl noviny, a zavrčev s úsmévem „s dovolením“, jal se zase Čisti:
„To pojednání také světle dokazuje, že u nás není voják pes, prase, mrcha, hovado, že by bylo nejen pod důstojností ctihodného stavu vojan-ského, anobrž že by to i lidskost uráželo. S rekruty se nikde tak humánně nejedná jako u nás; takových nadávek nikdo ve vojsku si nedovolí, nikdo tam nešlape vojáky nohama, nikdo jim nevyráží zubů holí, nikdo jich nekope, nebije holí do břicha, jestliže voják nevěda trochu je povystrčí z linie řady —“
„S dovolením,“ přerušil cenzor dost nevrle, „sice velmi pěkné čtení, pane, ale nenové. Už jsem to kdesi čet; rukopis ten dostal teď tady impri-matur,“ cenzor se usmál, „psáno velmi ostře, velmi ostře, ale velmi vtipně. Ten pan spisovatel se mně líbil.“
Doktor Srnka se prudce obrátil po cenzorovi. Kosa přišla na kámen. Chtěl pozlobit, dopálit, překvapit, a sám byl jako u vyjevení. Ani si nevšiml, že vtom stanulo ve dveřích několik hostí z vedlejší místnosti a s nimi doktor Müller, že se přišli na něho podívat. Cenzor po nich mrkl, ustal mluvit útěchu v Heldově společnosti, kdy kouzlo šetrné, diskrétní intimnosti pro-hřívalo jejich hovory.
Teď to sblížení, porozumění, jemuž pořád přátelství říkali, bylo vřelejší a hlubší; proto také tíže doléhalo pomyšlení, že se musí na delší dobu, na několik měsíců, rozejít. Paní Hanoldová byla by nejraději zůstala v Praze. Kvůli Jeanettě však neváhala ani na okamžik. Bylo ustanoveno, že odjedou po svatodušních svátcích, v druhé polovici května. Poslední dny před odjezdem přicházíval paní Hanoldové tíživý smutek, o samotě ve dne, v noci ve snách i v probuzení, někdy i v Heldově společnosti, pojednou, náhle, když vyprávěl, když mu pohleděla do očí nebo když zasedl v salónu ke klavíru.
A neubránila se slzám, když u ní hrál naposled, odpoledne před jejím odjezdem. Bylo pod mrakem a dusno. Jeanetta se vytratila ze salónu, aniž si toho povšimli. Held hrál z Kouzelné flétny. Paní Hanoldové byla to zvláště milá skladba a právě ta, kterouž tu poprvé uslyšela loni, když se sem přistěhovala, tenkrát v smutku, podvečer; tenkrát se rozšuměla z Hel-dova bytu prška těchto líbezných tónů do zahrady, do starých stromů, pod nimiž se už tmělo. Tenkráte se jí zarosily oči slzami, když zakvílela árie Paminy.
Teď byla dojata, hned jak Held sáhl do kláves, jak první akordy zazněly. Naslouchala v tajemném vzrušení, ovanuta tesknotou. V tom dojmu neměla slov, a míti ani nesměla. Ale slzy promluvily. Neubránila se jim, chtěla je však zatajit. Vstala rychle, jako by hodlala poodstoupit. Heldovi však třpyt jejich zakmitl. Náhle přerval hru, chvatně přistoupil k paní Hanoldové, prožehnut tušením, proč se její oči zalily slzami, dojat jejím smutkem i opojen. Vzal ji za ruku, druhou položil kolem jejího pasu, a šeptaje její jméno, chtěl ji k sobě přitisknout. Ale vyvinula se mu, a všecka se chvějíc, vydechla:
„Ne, prosím vás —“ Hlas se jí třásl, velké, temné její oči plné smutku i lásky prosily. „Pamatujme se!“
„Jaké by to bylo provinění!“ rozohněn domlouval naléhavě i s výčitkou.
„Bylo – Víte – Má povinnost – Jeanetta – Chci být čistá před ní. A pak —“ její tvář se zasmušovala a tvrdšími stíny zpřísněla, „proč jsem odešla z Votavan, víte. Zůstaňme jako dosud, dobrými přáteli.“
„A zničme své štěstí!“ zvolal Held trpce.
„Ne, zachovejme si štěstí, jaké je možné —“
Zasmušilé Heldovo čelo se nevyjasnilo.
„Kdybyste tak cítila, jako —“ řekl s výčitkou trpce.
„To můžete říct?“ Smutně se usmála. „Řekněte, kdybych byla tak volná, jako vy – slyšíte?“ Nahnula se po hlase, ukázala směrem ke dveřím sousedního pokoje, kdež se ozval Jeanettin hlas.
Held zakroutil mlčky hlavou, jako by chtěl říci: „Ano, ale nechápu —“
Nastal okamžik trapného mlčení, až se ozvala paní Hanoldová:
„Takto se rozejdeme?“
„Já tak nechtěl.“
Její oči utkvěly na něm překvapeně, jako by nevěřila. Ale neřekla ani slova.
Klavír zůstal opuštěn, Held už nezahrál. Mluvili o cestě a zanedlouho se měl k odchodu. Přišla Jeanetta; rozloučil se s ní srdečně, vesele jako jindy, ač šprýmovný tón tentokráte nevytryskl sám, bez nucení. Paní Hanoldové stiskl, políbil ruku, pohlédl jí naposledy do očí. Její ruka se chvěla.
Spěchal do svého bytu, nechtěje na lidi. Směs jeho citů neulehla. To odbytí – bylo to odbytí – Jak je umíněná! A přece zas – Povážil, proč to dělala, proč je tak pevná. Jak se přemáhala – Miluje ho, ale zvítězila, než jak, s jakou bolestí. Viděl její oči, zněl mu její chvějící se hlas. A on – jak byl tvrdý, když se ho ptala, takhle-li se rozejdou. V ten okamžik už se rozhodl, že ji musí ještě uvidět.
Když ráno paní Hanoldové ohlásili, že vůz přijel, nešla hned. Jako by ještě na někoho čekala, nebo jako by odkládala. Když posléze vykročila, potkala doktora Helda. Čekal, jistě čekal. Svitlo jí v očích; tajné očekávání se splnilo. Heldovi se zdálo, že je bledší. Zeptal se, jak se vyspala na unavující cestu.
„Po včerejšku —“ Smutně se usmála, neřekla však, jak dlouho neusnula, že nemohla spáti, že jí bylo líto jeho jednání, i jeho i sebe, jaké myšlénky, jaké úvahy vyvstaly, že se bojí budoucnosti, že včera se ještě přemohla, ale jak by bylo podruhé, a že by bylo nejlíp ujít nebezpečenství, které vždycky bude, dokud bude jedna střecha nad nimi, a jak se lekla té myšlenky – zapudila ji a myslila na něj, uvidí-li jej, přijde-li.
Zjevil se, když se ho již nenadála. Doprovodil je ke kočáru jako loni. Jeanetta veselá, těšící se zase na cestu, paní Hanoldová pobledlá, tichá, vážná. Ještě z kočáru podala mu ruku.
„Šetřte se, prosím vás,“ řekla měkce, srdečně. „A jak jste řekl. Nezapomeňte! Sbohem —“
„Sbohem! Sbohem!“ vesele volala Jeanetta a třepala, kývala ručkou.
Doktor Held se usmíval, kýval vesele, v srdci však mu znělo pohnuté, tesklivé: „Sbohem!“
To bylo v ty dny, kdy císař odjel do Drážďan hned nazejtří po svém příjezdu do Prahy, aby setkal se s Napoleonem a se svou dcerou. V zelenavém šeru Kanálské zahrady, pod starými, košatými kaštany skoro denně teď rokovali rada Slívka, rytíř Jeník, baron Stentsch, oba zvědaví starci, rytíř Eisenstein a baron Ehrenburg, když se tu potkávali a zastavovali na procházkách. Senzační událostí byl náhlý a tajný odjezd pruského ministra Steina; zvláště nad tím žasli, že policie prý opravdu neměla o něm ani potuchy.
„Proč probůh odjížděl?“ divil se baron Ehrenburg, „vždyť mu zde neublížili, proč jen?“
„Protože se bál, že si ho Napoleon o schůzce v Drážďanech na našem císaři vyžádá —“
„To není možná.“
Stentsch i Jeník se usmáli a Jeník dodal:
„Také prý dostal Stein od cara pozvání, aby k němu přijel.“
„To také není možná! A jsou tu ještě jiní Prušáci —“
„To nejsou Steinové —“
„Ale ten policejní ředitel, Gruner —“
Jeník pokrčil rameny. Rada Slívka rychle zamluvil zevrubnými novinami o vjezdu císaře Františka do Drážďan, že měl v kočáře zapraženo čtvero spřežení, osm koní, a jaká střelba byla a zvonění a všude lidu jako mlhy; hned také vzpomněl, jaká sláva bude tady v Praze, až se císař sem vrátí a přijede sem s francouzskou císařovnou —
„Copak Spálená ulice?“ zaškádlil rytíř Jeník, obraceje se k baronu Ehrenburgovi.
„Jen se smějte. Nic se nezměnilo. Madame Dupasquierová pořád velké tajemství, i ten její němý hlídač. A její chlapeček, Leon, pořád více Na-po.“
„Co je to?“
„Na-po-leon, je pořád víc a více podoben Napoleonovi.“
„Ach, vy chodíte jej přehlížet! No, až také Napoleon do Prahy přijede, do Spálené ulice. Teď nemá čas, musí do Ruska —“ Rytíř Jeník se usmíval.
Sami se tam v hovoru také vydali, a nejprve k armádě Napoleonově; mluvili o tom, co je teď v Německu, jaké boží dopuštění, ve dne v noci, že tam francouzské vojsko táhne, všecko že míří do východních Prus k ruským hranicím, pluk za plukem, Němci, Francouzové, Vlaši, pluk za plukem, ve dne v noci, pěší, jízdní, dělostřelectvo, silnice že se netrhnou nekonečnými řadami vozů, děl, svět že takové armády neviděl.
„A jak je vypravená, jak vystrojená!“ uznával rada Slívka, ač nikoliv nadšeně. „Viděli jste v Jezuitské ulici u Zimmra obrazy francouzského vojska? Krásné dílo, osmnáct listů, šest zlatých stojí; podívaná opravdu, obzvláště na jízdní gardu a kyrysníky – ach – a na jízdné střelce – znamenitý lid, a půl miliónu jich. Ohromné, ohromné vojsko, a takové generály má.“
„A takové vůdce!“
„Ach – Ach, nevím, co Rusové – A copak bude s námi, prohrají-li!“
O těch záležitostech promluvil také doktor Srnka s doktorem Múllerem, když se s ním náhodou potkal na Staroměstském náměstí. Prušák se divil, že si jej Srnka pamatoval.
„Ó my jeden druhého dobře,“ doktor Srnka se usmál. „Ale co jsem chtěl. Co říkáte Evropě, tj. Drážďanům?“
„Že proti nim je Praha —“ řekl Prušák určitě, sebevědomě.
„To jest vy,“ vpadl doktor Srnka ironicky, „vy, pruští emigranti, a co tu jsou tajní agenti z Ruska i z Anglie. Ale hlavně vy, pruská emigrace – bez hlavy.“ A náhle se optal: „Ministr Stein jest už v Rusku?“
„Už jistě blízko. Na carovo pozvání tam jede,“ dodal Múller. „Na carovo!“ A vypjal se. „Víte-li, co to je, že ho car přijme? Račte si připomenout, že ministr Stein prchl z Berlína před Francouzi jako rebel. A teď jej car přijme. Rozumíte-li, jaké v tom uznání? V tom je uznání i naší německé věci —“
„V Praze,“ vpadl Srnka štiplavě. „Ale ne u vás v Německu. Čtěte, jak u vás všude, všude vítají teď Napoleona, s jakou slávou, jak mu chodí v procesích vstříc za hlaholu zvonů a hřímání děl, knížata, města, lid a tak dále.“
Müller zrudl a bezděky zaskřípal zuby.
„Čtu, čtu to,“ přisvědčil temně, „ale jen počkejte – Armáda galská valí se do Ruska, ale co bude za ní nejen tam v Rusku, co bude za ní!“ Vtom se náhle zamlčel, jak postřehl, že Srnka nechav usmívání napjatě poslouchá.
„To je váš tajný plán – no —“ Srnka se ušklíbl.
„A zdaří se, bůh bude s námi a s naší svatou věcí.“ Chytal zase nadšením. „Německo bude osvobozeno, sjednoceno.“
„A Praha bude jeho středem,“ štiplavě zaškádlil Srnka.
„Vy jste s Napoleonem!“ vyrazil ostře Müller, popuzen ironií Srnkovou. „Jsem proti všem a proti každému, kdož utiskuje. Ale co bychom se za vás pálili.“
„A přece budete naši!“
„Oho!“ Vzepřel se ostře doktor Srnka, ale pak divě se, že se dal takovou schlubností nesmyslnou strhnou ti, dodal shovívavě:
„Jen aby vás tu dříve nesebrali. Drážďany nejsou daleko a je tam Napoleon!“
„Ten se neodváží!“ zahrozil zpupně doktor Müller a ne bez ironie dodal:
„Děkuju za upozornění. Budte zdráv!“
Srnka za ním hleděl, pak si zabručel: „Windbeutel!“ —
Těch dnů, kdy u veřejnosti se tolik jednalo o drážďanském sjezde, o nastávajícím příjezdu panovnických hostí do Prahy, stihla „společnost milovníků českého divadla!“ událost: Na druhý týden po svatodušních svátcích,
O kterých chtěli hrát nový kus Štěpánkův, došlo úřední vyřízení jejich žádosti. Poněvadž svatodušní neděle minula, tak bylo v tom vyřízení, tedy že se uděluje společnosti povolení, aby jiného noremního dne přiměřenou Činohru ku prospěchu dobročinných založení provozovali —
Štěpánek zrudl, když to četl, starší Klicpera sebou škubl, to že není pravda, to že není tak psáno, Svoboda, „Vládyboř“, vyskočil z kufru a křičel:
„Je to pravda, čeho jste se nadáli. Vždyť je to pro posmíšek!“
Štěpánek roztrpčen počítal s roztrpčenými, že nejbližší noremní den je patnáctého listopadu. „To jsme nemusili ani žádat – to jsme mohli jen čekat.“
„Ale my nebudeme!“ rozhodl Svoboda, jako by jen na něm záleželo.
„Ano, až císař teď přijede do Prahy, zakročíme s žádostí u něho přímo!“
O tom rozhodnutí, jakož i o Štěpánkové novém návrhu dověděl se Václav teprve až nazejtří od Hýbla. Byl také tím odbytím roztrpčen a neměl žádné důvěry, že by teď lépe pochodili. Doma u Praxů se o tom ani nezmínil a paní sousedce to také nevykládal. Nebylo ani dost příležitosti, kdyby
I byl chtěl. Nežehlilať v otevřené kuchyni od té doby, co se Václav u ní na prahu zastavil a co je tak neladně Jetty vyrušila. Také k Praxům nepřicházela tak často. Spíše s nimi poseděla venku na pavlači, kamž za vlažných podvečerů mistr Prax vynášel z kuchyně dlouhou lavici a kdež chutě a volně pokuřoval ze své sádrovky.
Václav se někdy musil u nich zastavit, když se vracel domů a když jej buď mistr Prax nebo Lorencová pozvali. Toho si povšiml, že jak jen usedl, Jetty, které tu v té společnosti nikdy nezastal, mihla se u okna nebo v otevřených dveřích kuchyně – Paní Lorencová, hlučně hovořící nebo se smějící, jako by jí ani nezahlédla; ale dobře ji viděla a pozorovala každé její hnutí v duchu popuzená, aha, že je zas hlídá, panenka zamilovaná, žárlivá, a že jí to není nic plátno, není a nebude.
Václavovi tu nebývalo příjemno. Proto schválně chodil později domů nebo časně za světla.
Než ani tu se mu vždycky nezdařilo. Přišel-li brzo, namanula se mu veselá sousedka vždy za nějakou záminkou u Praxů v pokoji; poslední dny přinášela noviny stran příjezdu císařova a francouzské císařovny, obyčejně hodně podivné, nějaké fantazie z trhu. A také pozdní návrat pokaždé nepomohl. Koncem května, pozdě večer (bylo neobyčejně vlažno) mihla se paní Lorencová Václavovi na pavlači. Ze šera se náhle vynořila, až se zalekl, poněvadž se jí nenadál.
Stála opodál dveří jeho bytu u zábradlí, zticha se zasmála jako hrdlička, tlumeným, lákavým smíchem, a sama začala, jako na omluvu, že je tak krásně a doma že není možná vydržet horkem, ach, tak horko že je člověku – ach – a tady takový lahodný větříček.
Několik slov promluvil a chtěl jít, ale hned uvázala jej otázkou, ví-li co nového stran příjezdu císařova. Musil na krok přistoupit a ona přistoupila za řeči na dva, blízko k němu, když povídal, že císař najisto přijede pozejtří, posledního do Prahy, dnes že je v Teplicích, ale že přijede sám, císařovna že přibude za ním sama.
„Francouzská —“
„Ne, ta ještě později, ta až první dny června, to prý bude největší sláva při jejím vítání.“
„Půjdou se podívat?“
„Musím. Celá universita půjde.“
„Ach, to se těším, taky se půjdu podívat. A kde budou stát, jako universita?“
„To ani nevím —“
„No, dovědí se,“ řekla vesele a nějak významně.
Ve dveřích Praxova bytu běle se zakmitl mistr Prax ve velkých nedbalkách, se sádrovkou v ústech. Chtěl na pavlač, usednout na lavici, ale jak ten párek zhlédl, zmizel. Václav to postřehl; zarazilo jej to, poněvadž cítil úmysl. Hned se měl k odchodu.
„Pan Prax na mne čeká,“ řekl ne bez úsměšku. Dal dobrou noc a vstoupil kvapně do bytu. Nezastavil se však ani v kuchyni ani v pokoji a nepromluvil ani slova. Nebylo mu do řeči; mrzelo jej, co si ten starý pleticha myslí, cože tak náhle ustoupil. Jistě kvůli nim, kvůli paní sousedce. Myslí snad, že se s ní zastavil s úmyslem – ještě dost, že Jetty zase nevyrazila.
Nevyrazila, stála však u okna za květinami, a chvějíc se žárlivostí, pozorovala vše. Neslyšela, co na pavlači hovořili, viděla však, že se Věk, „Werther“, s tetou zastavil, že s ní stál, že byli tak blízko a že by byli ještě stáli, kdyby soused jich nevyrušil. Jak se zjevil a jak Václav potom se měl rychle k odchodu, svitla nad temnou její žárlivostí škodolibá radost – Ale hned zmizela, jak teta vkročila do kuchyně tiše, jakoby blaženě si pozvukujíc, spokojená, rozveselená, šťastná. Tichý ten zpěv pálil a rozčiloval Jetty, netušící, že je zúmyslu. Chvěla se žárlivostí i hněvem, že teta na něj číhá a tak jej vábí. A co mluvili, co šeptali, tak sami – Odešla kvapně do pokoje, ale z temna kuchyně nesly se za ní zpěvné zvuky tichého blaha, pronásledovaly ji, rozněcovaly mysl, že se dráždila, mučila dohadováním, co tam prve asi mluvili. —
Bylo tak, jak Václav řekl. Pozejtří, dne 31. května, o tři čtvrtě na čtvrtou odpoledne dojel císař na královský Hrad na Hradčanech. U vlastenského stolu na Staré rychtě jednali večer toho dne o tom příjezdu a ještě víc o žádosti, kterou měl Štěpánek už přichystánu s výtiskem své hry Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká, že to zadá do kabinetní kanceláře s prosbou, aby ten kus mohli sehrát za přítomnosti J. V. v Praze, a že je velká naděje, protože ředitel Liebich, jak Štěpánek najisto věděl, by proti tomu nebyl, ano že je ochoten přenechat na to jeden večer v Stavovském divadle, a tak že snad nebudou nahoře tomu dělat nesnáze, když je to takový vlastenský kus, to že přece nejde jen tak zamítnout, zvláště teď, toho času.
XXI. MLADÝ VĚK SE OD PRAXŮ VYSTĚHUJE
Praha všecka vzrušena příjezdem francouzské císařovny a vídeňského dvoru zůstala v tom pohnutí a vzrušení na dlouhý čas. Královský Hrad probral se ze smutného, dumného ticha. V komnatách donedávna stope-ných v ztlumené šero se rozjasnilo a živo tam bylo skvělou společností. Na opuštěných, mrtvých nádvořích ruch a hemžení, pestrota dvořanstva a třpytivých uniforem domácích i cizích. Královský Hrad byl zase středem města. K jeho branám putovaly houfce zvědavých, o něm, o jeho hostech mluvilo se všude, pořád. Na francouzského císaře, vedoucího obrovskou armádu v obrovský zápas, Pražané zapomněli, poněvadž měli francouzskou císařovnu. Mluvili o ní, dotazovali se po ní, vypravovali o ní: zpráva zprávu honila o tom, co bylo, co bude, že císařovna po svém příjezdu večeřela sama se svými rodiči, v neděli ráno že byl císař u Sv. Víta na německém kázání i císařovna matka, ale francouzská že ne, ta že přišla až v poledne na hrubou mši a večer že dávala velkou veřejnou hostinu v německém sále a že všichni dvořané musili při té tabuli posluhovat, o deváté že začala a již o desáté že se dvůr zdvihl.
Nazejtří v pondělí rozjasnila se Praha mořem světel. Zářila u velkolepém osvětlení, město i ostrovy i Vltava, ta nejefektněji pod Vyšehradem, kdež sta pochodní plápolalo na švarcenberské lodi. Jako báječné zámky vznášely se nad mořem světel Ustav šlechtičen a Strahovský klášter nádherně osvětlené. Z té světelné spousty stoupal nad město vysoko do temna k zataženým nebesům pozardělý opar, zářivá mha. Dole v ulicích, na plácích tlačenice i šumné proudění, zvláště když o půl jedenácté sjela z Hradu do města Marie Louisa i dvůr podívat se na pohádkové město.
Pozdě odpoledne před tímto slavným osvětlením nabídl mistr Prax mladému Věkovi, že by se večer mohli spolu jít podívat. Václav se v duchu lekl, to že by byla cesta, že by zapadli jistě někam ke Glaubicům a že by se pak mohl dívat na druhou, mistrovu iluminaci. Bez rozmýšlení odřekl, vymlouvaje se, že musí k doktoru Heldovi, že jej na večer pozval.
„Snad by šla taky paní sousedka,“ lákal mistr Prax; než to Václava ještě více utvrdilo v jeho rozhodnutí. „Šla by, povídala. Bylo by veselo.“ Než mistr Prax nepochodil. Václav litoval, zůstal však při svém. Zasedl opět ke knize, nečetl však, nestudoval. Na pozvání svého kvartýrského myslil. Bylo mu dost divno a v temném tušení hádal, že snad není ani z mistra Praxa, nýbrž že je učinil na jiné ponuknutí.
Paní sousedkou vábil, ale o její neteři nic. Paní sousedka by šla zase sama a Jetty aby zůstala doma. V ten okamžik bylo mu jí trochu líto, a když vtom šla kolem, dnes už podruhé, nesklonil hlavu nad knihou, nýbrž pozdravil, a když za drahnou chvíli odcházeje z bytu ji potkal vracející se u schodů u pavlače, zastavil se s ní. Uzřel úžas, zrovna leknutí na její tváři, když ji oslovil a zeptal se, půjde-li se navečer podívat.
„Snad —“ odvětila plaše.
„S paní tetou?“
Udiveně k němu vzhlédla.
„Ne, nic mně neřekla.“ Odmlčela se, náhle však sama se kvapně a dychtivě optala:
„Oni půjdou?“
„Já již jdu. Měl jsem jít s panem Praxem, ale není možná. Jdu k panu doktorovi Heldovi, pozval mne,“ lhal důsledně i Jettě, jež dychtivě naslouchala.
„Na iluminaci nepůjdou?“
„Později, od doktora Helda s kolegy.“
„S kolegy?“ opakoval‘ zvolna, hledíc na něj jako v snění. „Jistě?“ dodala a vtom se pozarděla.
„No ano, panno,“ Věk se usmál, ale již se zase divil, jak Jetty znenadání, bez jakéhokoliv přechodu a tlumeněji, jako by se svěřovala, mu řekla:
„Četla jsem zase Werthera, zas! A onehdy —“ odmlčela se, sklopila oči. Stín smutku byl pod jejich řasami i kolem rtů, ale všecka tvář v mírnivém přísvitu vřelého, tajeného odevzdání, jenž dojímal. Václav překvapen opakoval a bezděky tišeji a měkčeji:
„Onehdy —“
Vzhlédla k němu, ale vtom, jak stála proti pavlači, zahlédla, že teta vystoupila na práh, že je pozoruje. A jistě už za oknem pozorovala. Jettina tvář nabyla naráz výrazu až tvrdého. Tetin zjev ji pobouřil.
„Teta!“ vydechla prudce s výrazem hněvu i odporu, zapomenuvši na to, co řekla, i nač se Václav ptal. „To je můj —“ vyrazila hořce, nedořekla však.
Václav, stoje zády k pavlači, neviděl paní Lorencovou, ale také se neobrátil, neohlédl; v tom překvapení a lekajícím pomyšlení, že jej snad zastaví, že mu bude domlouvat, aby šel večer s nimi, opakoval po Jettě:
„Paní teta? To, panno, půjdu, prominou.“ Pozdravil a šel.
Jako by něco milého Jettě řekl. Přisvědčila vlídně, skoro radostně; ohlédla se za ním, pak rychle vběhla po schodech na pavlač, ne ve straších, nýbrž povznesena náhlou radostí, potěšená, že se Věk s ní zastavil, že zamítl Praxovo pozvání a v tom jistě také tetino, že kvůli tetě odešel, najednou, jako by utíkal. Paní Lorencová žasla, že je neť tak změněna. Jetty se ani nezastavila a vběhla rovnou do pokoje. Paní Lorencová vstoupila za ní.
„Co ti říkal?“ ptala se jakoby starostná teta.
„Nic, že měl jít s panem Praxem na iluminaci a že nepůjde.“ Znělo to vesele, s úsměškem, vítězně.
Paní Lorencová se odvrátila a v duchu pohrozila: „No, jen se těš! Uvidíš!“ —
Pražané uviděli císařovnu Louisů o tom slavném osvětlení, mluvili nejvíc o ní té noci, nazejtří a stále. Po iluminaci přišly jiné noviny, otázky a dohady, kdy přijede do divadla, kam se ještě podívá, že prý do Klamovky a do Veltrus na zámek a park nejvyššího purkrabí, ale nejdříve do Ovence* a snad také do údolí sv. Prokopa a na Karlštejn.
Do všech těch hovorů vznešenější společnosti, ať v salónech, ať na procházkách v Kanálské zahradě nebo v Ovenci proskočila jmenovitě první dny vždy zmínka o jakobínské rudé čapce, tu ještě jako překvapující tajená novina, uvádějící v úžas i v leknutí, jinde již jako známá událost, která však nepřestala zajímat i napínat. Většinou plaše se o ní zmiňovali, nebo jako nebezpečné tajemství sobě ji svěřovali; ale tím rychleji se šířila a pronikala dál a dál.
K „vlastenskému“ stolu na Staré rychtě dostala se nazejtří večer po slavném osvětlení. Přinesl ji tam starší Klicpera, medik. Tajně ji svěřil, tlumeným hlasem, když všichni se blíže sesedli a hlavy přichýlili. Ještě nedořekl, a již Václav i Hýbl i Havelka, právník, se na sebe podívali a všichni tři hned, jako by jim někdo hlavy otočil, obrátili se po osamělém stolu v koutě, kdež sám a sám seděl doktor Srnka.
Jakobínská čapka rudá – Tu měl, či má – Hýbl, jenž vzpomněl, co jim Václav o ní pověděl, vstal, jak mu přišel nápad, a mířil k doktorovi, nedbaje, že Václav za ním tlumeně, naléhavě volá, aby počkal, počkal. Leklť se, že Hýbl snad něco poví o doktorově jakobínské čepici.
„Slyšeli, pane doktor,“ začal Hýbl, přisednuv k Srnkovi, „slyšeli o tom —“
„O čem?“ utrhl se doktor a náhle se optal: „To o těch dudách?“
Hýbl vyvalil oči překvapen, a nejisté se usmívaje, řekl, že neví, co o těch dudách.
„O koncertě na dvojí dudy, budou ho hrát nahoře,“ doktor mávl rukou. „Adagio, wissen Sie, Adagio für zwei Dudelsácke, geschwellt von den Seufzern der Armén, gedruckt von den Armén der Reichen —“
„No, takhle se hraje pořád,“ zvolal Hýbl, vzpamatovav se, „to je prastará muzika, ale co se stalo na Koňském trhu —“
„Ale jdou, copak?“ ptal se doktor s ironickou dychtivostí.
„Svatý Václav – Neslyšeli?“
„Slezl s koně, nebo se rozjel a začal do toho mlátit?“
„To kdyby pánbůh dal! Ale to ne, ale měl jakobínskou čepici na hlavě —“ Hýbl mluvil volněji a nespustil z doktora očí.
Ten, chtěje se právě napít, nepodal sklenici ke rtům, nýbrž pohlédl pronikavě, s úsměškem Hýblovi do očí, mrkl po „vlastenském“ stole, odkud jej Václav s Havelkou upřeně pozorovali, mrkl tam a zeptal se Hýbla klidně, s úsměvem:
„A nezavřeli ho?“ Ale nechav žertu, ptal se, kdy to bylo a kdo asi tu čepici —
„Povídá se, že studenti.“
„Oh, naši studiosové,“ Srnka se ironicky poklonil, jednou, podruhé.
„Ó naši studenti. Jisté! Ti jistě. Jakpak ne, patriae. Jak si páni přejou. Ano, ale Freiheitskämpfer! Ano, ano, jistě oni tu čepici —“ Pojednou pozdvihnuv sklenici, kterouž pořád držel v pravici, zamířil rovnou k „vlas-tenskému“ stolu.
„Páni vlastenci, tak na zdraví toho, kdo to udělal. No, nemají chuti? Já budu mlčet, já nic nepovím, že jeden z vás —“ Dal se do smíchu, vida jejich rozpaky, zvláště když Václav ne dost jistě sáhl po sklenici. Vtom vešel Štěpánek, vytáhlý, elegantní nápověda Stavovského divadla, a nepovšimnuv si doktora Srnky, volal nadšeně už ode dveří:
„Victoria! Tak už to je! Budeme hrát! Budeme hrát!“
Všichni se shlukli kolem něho, otázky jen pršely, co je, přišlo-li povolení.
„Ne, ale Liebich je dal, papá Liebich: Půjčí nám herčiště sám, ve všední den, slyšíte, ve všední den, večer budeme hrát, večer, devatenáctého, od tohohle pátku, co přijde, za týden.“
„A co císař?“ ptal se Havelka.
„Ten přijede na naše provození, on a celý dvůr. Lidičky! Vlastenci!“ volal u vytržení správce „českých hereckých milovníků“ a šťastný autor připravovaného kusu.
Doktor Srnka stál nehnuté stranou, shlížeje na nadšence, na jejich radostné pohnutí, na Štěpánka, jak rozjařeně vypravuje o blahé vůli ředitele Liebicha, o kusu, o představení, jak ostatní mu skákají do řeči, dotazují se. Na doktora zapomněli. Jen Václav si všiml, že se pojednou otočil k nim zády, že dopil a pak vraziv kastor na hlavu, hůl pod paždí a bradu do širokého, černého nákrčníku, vyšel ze šenkovny.
Václavovi se mihlo, že řekl: „Jeden z nás —“ Co myslil? Jakobínskou čapku měl on, kdo by z nich – Či se doktor počítá k nim? A kdyby, jak by tam byl vylezl? Či mu někdo pomáhal – někdo z nich – ach – Svoboda, Vládyboř – Rozumějí si —
Tak mu myslí mžikem přelétlo a vtom vedle, kolem zase zabouřilo: „Vivat!“ Štěpánkovi a zase „Vivat“ budoucímu jejich představení, večernímu představení, jež bude před vzácným publikem, na něž přijede císař s dvorem i francouzská císařovna. To pomůže českým hrám, to bude vyhráno!
Bylo pozdě na noc, když Václav došel do Sirkové ulice k domu, v němž bydlil. Hned si neotevřel. Nejprve se podíval nahoru k bytu doktora Srnky.
V jeho okně světlo. Je doma. Jak asi sedí – v županu jistě, ale má-li na hlavě jakobínskou čapku nebo je-li bez ní – Jistě jí nemá. Mohl by se přesvědčit, kdyby k němu ráno zašel za nějakou záminkou— Ale jak jen pomyslil, ihned zamítl. Nač vyzvídat. Čapka na hlavě sv. Václava byla jistě Srnkova. Kdo jiný by to udělal nežli on, a snad také Svoboda.
Jda pavlačí, vzpomněl na Jetty jako včera v noci, když se vracel z osvětlení, i na paní Lorencovou. S tou od včerejška nemluvil. Dnes k nim nepřišla, a dobře tak; je pokoj. Ale Jetty, chudáček – Pomyslil na ni měkčeji.
Nešel hned lehnout, nýbrž rozsvítil si a vyhledal ve stole mezi papíry svou úlohu do Štěpánková Obležení – Už ji předtím schoval, jsa přesvědčen, že jí nebude potřeba až na podzim, v listopadu. A hle, teď pojednou. Začal si ji chutě prohlížet, jako by ji právě dostal. Byla švabachem psaná s podtrhovanými narážkami, nic velkého, žádná Liebhaberrolle, o jaké paní Lorencová blouznila; jednoho ze studentů si vyžádal. Četl si ji celou, ale velmi roztržitě, neboť se mu míhaly a vtíraly vzrušující obrazy večerní scény, nabitého divadla, lóží, v nichž neseděli měšťané a měšťanky jako za odpoledních nedělních představení, nýbrž panstvo, dvořané i korunované hlavy.
V tom vzrušení i příjemném napětí zůstal Václav i všechen „vlastenský“ stůl a všecka „hereční společnost divadelních milovníků“. Ty červnové dni slunečné, krásné zdály se Václavovi zvláště zářivé. Všecko kvetlo, všude růží, kvítí, ze zahrad vůně. I k nim, do šedého nádvoří, zavívala zvláště za vlažných, teplých večerů ze sousedství, z malé zahrady, kdež měli planou olivu.
Na její zčernalou, větrem zmítanou korunu se dívala Jetty tenkráte večer, kdy za deště si vzpomněla na Werthera, na Václava, kdy ji bolestně zchvátila palčivá touha. Teď z té koruny, kvetoucí, tiché, dýchala jí za večerů do pokoje silná vůně, těžká, opojivá, divže se jí hlava nerozbolela. Jetty sedávala za těch večerů v pokoji sama. Teta meškala tou dobou obyčejně na pavlači s Praxovými, na číhané kvůli Věkovi, jak byla Jetty přesvědčena. Václav teď přicházíval pozdě domů. Vídala jej zase málokdy a nesetkala se s ním; ale myslila na něj, zvláště často vzpomínala na to, jak s ním naposledy mluvila. Tenkráte jako by se vlažička snesla a do chmur jí prosvitlo. Ale chmury shlukovaly se zas a temný stín stále za ní, podezření, jistota, že teta chce mladého souseda, že jistě po něm pase —
Paní Lorencová starala se nadmíru horlivě o francouzskou císařovnu;
pořád o ní mluvila se sousedkou a mistrem Praxem, už kolikrát odběhla si na ni počkat na Příkopy, k divadlu i nahoru na Hrad, ale ani jednou nevyzvala Jetty, aby šla s ní. Pojednou začala za dne se sousedkou na pavlači, aby Jetty v kuchyni slyšela, o českém divadle, to že bude, pan Věk že bude také hrát, a zalhala, že jí to řekl, to že bude slavný forštelung.
Doma se o divadle ani nezmínila, neřkuli aby Jetty se optala, šla-li by, chtěla-li by se podívat. Tentokráte Jetty tam toužila uvidět Václava, uvidět jej i tetu hlídat. Byla přesvědčena, že tentokráte teta jistě půjde. Rozčilovalo ji to, popuzovalo, jakož i to ji soužilo, že teta mluvila s Věkem o divadle, od něho že všecko ví. Kde, kde jen s ním mluvila, kde ho vyčíhala, kde snad spolu zase chodili – Neměla stání, poslední dny spaní, a to klidu nepřidalo, když od paní Praxové zvěděla, co má Věk s tím divadlem starostí, ale jak se nemůže už ani dočkat. A jí se ani slovem nezmínil, nezeptal se, půjde-li, nevyzval ji, aby šla. A s tetou mluvil. Co – Co? Nemohla na ni pohlédnout, vše se v ní třáslo a mívala chvíle, kdy se chtěla na ni rozběhnout, do očí se jí rozkřiknout, co je, co dělá —
Věk jen divadlo měl v hlavě, velké, večerní, české představení. Co se teď jiného dělo a mluvilo, o to nedbal, ani ne o to, co všechny zajímalo, že francouzská císařovna byla v Klamovce, že koňmo pojede do Šárky, na Karlštejn že se chystá —
Tři dny před provozením se rozstonal, tj. ohlásil se v kanceláři nemocným, aby mohl řádně chodit na poslední zkoušky. Těchto tří dnů začal se také starat o dvůr a francouzskou císařovnu, aby se někam nevydali, aby pozejtří, tj. v pátek, devatenáctého, byli v Praze a mohli do divadla. V outerý zajela Maria Louisa do Veltrus, ve čtvrtek vyjela si podívat se na vojenský manévr u Invalidovny, večer byl ples u nejvyššího purkrabí hraběte Chotka a v pátek, v jejich pátek vyjela a s ní všechen dvůr do Štěrbohol.
Toho se lekl a lekl se autor hry a ředitel jejího provedení, Štěpánek, a všichni z „hereční“ společnosti. Kdy se panstvo vrátí, a přijede-li později, bude-li se mu chtít do divadla, kdež je tak najisto čekali. Když Václav přišel navečer do garderoby, měli už v divadle jistotnou zprávu, že císař pro zaneprázdnění do divadla nepřijede. Velké zklamání.
Hýbl mávl rukou a mrzutě zvolal:
„Vždyťjsem si to myslil!“
Václav ihned vzpomněl na doktora Srnku, co ten, jak by se jim ušklíbl. To zklamání zle účinkovalo, nejvíce na Štěpánka, než jen na první okamžik. Když uslyšeli a když tajným otvorem v hlavní oponé sami viděli, že ozářené hlediště je vše plničko odzdola až po strop, že i lóže všecky obsazeny vybraným obecenstvem, že i uniformy se tam třpytí, odlehlo jim, utěšili se, ale srdce zabušilo všem. Štěpánek v kostýmu hraběte Colloreda dával poslední rozkazy a pokyny, zkrátka, úsečně, vzrušeně.
Opona zmizela, hra se počala. Vstupovali na „herčiště“ před známé i nové obecenstvo. Šli jako do bitvy: zkušení zmužile, nováčkové ne bez bázně a rozčilení. Než jako zvášnění boje zapálí všechny, tak hra sama i čest mateřského jazyka podnítily je, daly odvahu i nadšení. Hráli dobře, nic nevázlo, hra se líbila. Jednání po jednání šťastně odbyto, potlesk za potleskem. Nejhlučnější na konci. Zabouřil znovu, podruhé, potřetí.
Václav stál v přední kulise zardělý, nadšeně naslouchal pochvalám. Nepočítal, že z nich i jemu patří částečka; jej jenom radost povznášela, že se jim tak vydařilo. Na otce si vzpomněl, který tu také před lety vystoupil, tenkráte, když poprvé dávali Dona Juana; kdyby jej otec teď viděl a matka a Liduška – Jak by se z dnešního večera těšil, a dobřanský farář! Bože, takové obecenstvo, tolik panstva a tleskají české hře – a zas – Hle, autor, Štěpánek, musí před oponu, vychází. V hledišti ztichli a on děkuje, česky děkuje, tady, kde hrávají Schillera, Lessinga!
Jako opojení vycházeli členové „hereční“ společnosti z divadla. Zvítězili. Jen kdyby ještě jedno bývalo, opakoval kdekdo z nich, to že by teprve, kdyby byl císař a dvůr přijeli – Škoda.
Václav odebral se s přáteli na Starou rychtu. Šli hlučně, radostí rozja-ření a vstoupili hlučně jako vítězové. Doktora Srnku tam nezastali. Václav se tomu nedivil: nadál se, že ho tu nespatří, jakož také byl přesvědčen, že nepůjde do divadla. A hned si to zjistil. Uslyšel, že pan doktor tu byl, že přišel asi o sedmé a před desátou že odešel. Jen tomu se Václav divil, že Svoboda „Vládyboř“, který se dnes na jevišti zvláště vyznamenal, s nimi nešel sem na Rychtu. Vymluvil se, že musí hned domů, to že má z té otročiny vychovatelské, ta že mu nedá, aby s nimi zůstal, ale že to již dlouho trvat nebude. Snad to byla pravda, uvažoval Václav, snad také jen výmluva, snad se chce vyhnout řečem o jakobínské čapce na hlavě svatého Václava.
Mladý Věk se vracel domů až po půlnoci. Bylo temno, ale vlažno, lahodně, a jemu volně, radostně. Když vstoupil do nádvoří domu, v němž bydlil, přivanula proti němu těžká vůně olivy. Zastavila jej; zadýchal. Omamující, dráždivě příjemná vůně, mdlo vlažné, teplé noci zjařilo krev toužebným vzrušením. Pohlédl k pavlači, k oknům paní Lorencové. Tma – ale teď jako by se tam dvéře hnuly, tiše pootevřely, jako by stín se v nich začervenal, vychýlil, zmizel, dvéře tichy —
Václav postoupil na schody, na pavlač, stál, čekal v náhlém napětí, neobjeví-li se nanovo ten stín tam. Myslil na paní Lorencovou, v kabátku, v čepečku – Ticho, mýlil se. Bylo mu horko. V pokojíčku bude teprve dusno. Ach, okno otevřeno; jistě už od večera, kvartýrskáje tak nechala. Najednou mu připadlo, že by nemusil harašit klíčem a jít kuchyní a velkým pokojem, že okno může býti dveřmi.
Bylo nízko nad pavlačí; jak na ně tiše vylezl a sestupoval z něho do pokoje, nahmátl na truhle pod oknem nějaký papír. Nevšiml si ho. Svléknuv kabát i vestu, posadil se zase na otevřené okno. Bylo dusno, nechtělo se mu spát. Chvilenku tak seděl a bezděky zas obrátil zraky k oknu paní Lorencové. Co to prve bylo? Či se mýlil, zdálo se mu jen, že se dvéře jejího bytu pootevřely? Ale ne, slyšel dobře. Kdyby byla vzhůru, kdyby – Nedomyslil, trhl sebou, maně se vychýlil. Zas! Jako by se tam dvéře opět otvíraly. Cosi zašustělo – kroky, tiché, plíživé kroky nohy bosé nebo v punčochách —
Tmavý stín! Blíží se, postava od ramen dolů zahalená. Stanula, stojí, a vtom z temna zavanulo tiše, rozechvěně, lahodně: „Pane Věk —“ Vychýlil se.
„Já to jsem —“ zase tak přišeptalo. Paní Lorencová!
Lekl se, srdce mu zabušilo; nežli se mohl ozvati, stála u okna, u něho v tmavém, velkém šátku přes ramena, zpod něhož se zabělalo. „Nemůžou spát,“ šeptala, „zahlédla jsem jich —“
Zavadila o něj, zlehka se o něj opřela. Šátek se jí vpředu uvolnil, šíře se pod ním zabělalo, kabátek nad plným poprsím.
„Čekala jsem,“ zašeptala. „Nemohla jsem —“ Nedořekla, nemohla dále. Slyšel její vzdech, hluboký, třesoucí se, cítil teplo jejího kyprého těla. Sám také nebyl s to, aby vyrazil slovo, v hrdle mu náhle vyschlo; chtěl se uhnout a temně, ale prudce vyrazil. „Paní Lorencová, proboha, co si myslejí!“
Chtěl seskočit z okna do světnice, ale vtom jej sousedka chytila, objala, začala jej náruživě líbat. Držela jej ve vášnivém náručí, tiskla k ňadrům. Byl jako v ohni, zmámen v tom sevření, v tom líbání divokém, nemohl promluvit. Ale vyvíjel se, až se vytrhl: vtom venku pronikavé vykřiknutí, jež v hlubokém tichu tmavé noci tím ostřeji, břitčeji se rozlehlo.
Naráz jej plné paže pustily, naráz byl z rozohněného objetí. Vášnivá milovnice odskočila, zmizela. Jako by se rozplynula ve tmě. Slyšel tiché, kvapné, prchající kroky, hněvivý hlas, prudká, temná slova, dvéře bouchly. Ticho. Byl zpocen, zmámený, tváře pálily, cítil ještě vášnivé polibky, nohy se mu třásly. Chvilku stál jako sloup, pak se vychýlil z okna na pavlač. Prázdno: u sousedčiných dveří také nikdo. Ale vedle, v jejich dveřích zaskřípal klíč. Uskočil: slyšel, že kvartýrská kašlajíc stanula venku na prahu. Usedl rychle na postel, pak i na ni ulehl, když se otevíraly také dvéře jeho pokojíku. Na prahu, ze tmy ozval se lopotný dech kvartýrské:
„Jsou tu, pane Věk?“
Ticho.
„Jsou tu, pane Věk?“
„Jsem,“ zamumlal. „Neslyšeli nic?“
„Ne, nic.“
„Tak jako by venku na pavlači někdo vykřikl.“
„Já nevím —“
Z velkého pokoje zabroukal mrzutý hlas rozespalého mistra Praxa, co Anna dělá, co blázní, ať dá pokoj, že se jí něco zdálo, že muší člověku kazit spaní, muší a muší, že se dost nakašle a ještě —
Odšourala se. Václav se opět vzpřímil. Ani mu nepřipadlo, aby se odstrojil. Byl pobouřen, popuzen na paní Lorencovou a sobě vyčetl, že ji hned neodbyl, že se tak dal. A Jetty! To byla ona, to byl její hlas. Zase přišla. Co si pomyslí! Co, že je s její tetou srozuměn. Hanba, hanba. Styděl se. Jak je v sousedství, co Jetty —
Šel tiše k oknu, vychýlil se, naslouchal. Zdálo se mu, že ze sousedčina bytu zaléhá prudký, ostrý hlas. Jen okamžik jej slyšel; a zase ticho. Bezděky zavřel okno. Odstrojil se, ulehl, ale neusnul. Sousedku měl na očích v tmavém, velkém šátku, s bílým pruhem kabátku, cítil její tělo, její objetí, výkřik se mu zas ozval, pronikavý, bolestný výkřik —
Usnul až k ránu a spal málo, nepokojně, neladně. Vzbudil se časně, a když se strojil, zahlédl papír na zemi u truhly, kterého si v noci všiml, nevelkou bílou čtvrtku. Bylo na ní napsáno drobným, něžným písmem:
„Werther!!“
A nic víc. Obrátil chvatně list. Na druhé straně čisto, ani písmenka. Na celém papíře nic nežli „Werther!!“
„Jetty! Jistě ona!“ Pomyslel hned a najisto. Srdce se mu hnulo, byl dojat, lítost jej zmohla. Jetty! Jistě večer ten lístek otevřeným oknem sem kradí vložila, připomenutí, snad tiché vyznání. A co pak uzřela! S jakou odešla! A ta nestydatá její teta – Co teď —
Jedno bylo jisto, o to nebylo žádného rozhodování: že půjde odtud, že musí, a hned. Ale Jetty —
Nechtěl, aby zle o něm myslila; nechtěl tomu zvláště teď, co ten papír jediným slovem tolik mu vyzradil. Necítil jako ona, ale dojímala jej. Než kde s ní promluvit? Sama teď nevyjde, jistě, a vyjde-li, vyhne se. Psáti jí? Jak psaní poslat – Snad po kvartýrské. Ale uvěří-li Jetty?
Tak se mu myšlenky honily, zatímco se chvatně strojil. Pospíchal, aby už byl z domu pryč, aby kvartýrská snad nepřišla a znovu nezačala, slyšel–li v noci to vykřiknutí. Než neunikl tomu. Zastavila jej, když odcházel, v kuchyni, kdež právě vykládala Johanovi, že se nemýlila, že opravdu v noci – Václav opět zapřel, že nic neslyšel, že nic neví, a mistr Prax, jemuž jeho rozpaky byly patrnější nežli „Anince“, začal ženě vymlouvat s humorem, s veselou ironií, usměvavě, co si myslí, Frau von Lorenc že tak nevýská, ta že by nekřičela, bože, v noci, na pavlači, ta že by byla jako myška, že by se přikrčila. Zamrkal významně na Václava s významným úsměvem a licousek si pohladil. Václav vzal hned za kliku, pozdravil chvatně a už byl ze dveří. —
V kanceláři psal, psal, ale jak – Nikdy neměl tolik přestávek, kdy s brkem v ruce do prázdna se zadíval; už i pan Vogel se po něm obracel a plašil jej strašlivým zíváním. Pak i starý Kubecius zatrnul, když Václav hned ze židle nevyskočil a hned nešel do principálského kabinetu, odkudž doktor Lískovec, vystrčiv hlavu s načesanými prameny přes lysinu, zavolal:
„Herr Wěk – jdou sem, will ich sagen —“
Václav se vracel po obědě do svého bytu nerad, s tichým strachem, co uslyší, co Jetty, vědí-li už Praxovi. Kdyby věděli, bylo by jasno, nemusil by nic vykládat. To vůbec nechtěl. Běželo mu o Jetty.
Jen vkročil, už jej kvartýrská zastavila, ustrnulá, bože, kdyby byl ráno tak nepospíchal, co by byl uslyšel, vtom že přišla Frau von Lorenc, celá bez sebe, zeptat se, slyšeli-li u Praxů v noci —
„Vidějí, já se nemýlila, bylo to tak, vykřiknutí, jak jsem se přišla ptát. A jo, taky se ptala Frau von Lorenc, co oni, že to jistě taky slyšeli; jářku, že ne a Johan že taky ne. Stejskala si Frau von Lorenc, jaké má trápení. Jetty – pomýšlejí si, tó Jetty tak vykřikla, to je hrůza! Paní sousedka povídala věci, co zkusí, co má s tím děvčetem, že nespí, a tuhle noc, jako minulou, to že chodila po pokoji a že i ven chtěla v noci, a když ji Frau von Lorenc nechtěla pustit —“
„To není pravda!“ prudce vyhrkl Věk popuzen. „To je výmysl, paní Lorencová Jettynce ubližuje, jistě.“
„Vědí něco? Slyšeli něco? Vědí tedy —“ Kvartýrská překvapením i zvědavostí začala rychleji oddychovat. I mistr Prax, jenž zatím přišel, nesa si svou dlouhou sádrovku, a chystal se ji zapálit, zapomněl zabafat a držel hořící loučku jen tak v ruce. Václav, nedbaje otázky, sám se otázal, je-li panna Jetty doma, co dělá.
„I sedí prý jako pitomá, teď; ale v noci že vyváděla. No, já nevím, pane Věk, nevím, křivdí-li paní sousedka Jettynce; já bych to nemohla říct, má s ní trápení, to vím. Stejskala dnes tuze, co s Jetty je, to děvče jako by snad ani dobrý rozum nemělo, že má takové řeči, v noci že nespí, das heisst, panna Jetty, obzvláště dnes – No, oni tedy myslejí, že ji Frau von Lorenc šidí. Slyšeli něco, vědí něco?“
„Nebudu o tom teď mluvit, leč kdyby bylo potřeba, abych se té panny zastal. Ale to musím říct, že mám z toho nepokoj, že tady být nemohu, že si – musím hledat – jiný kvartýr —“
Mistr Prax, jenž zatím přiložil hořící loučku na tabák a začal bafat, maje oči upřeny na pošlehující plamínek a modré kotouče dýmu, naráz přestal a otočil se po Václavovi. Žasl nad tím, co uslyšel, i nad světlem, jež mu z tohoto Václavova náhlého rozhodnutí ostřeji svitlo. Vždycky si v duchu chlubně liboval, že vidí daleko, že paní sousedce rozumí. Ale teď – Něco se stalo; to byli dále, nežli si myslil, a to děvče, Jetty – Že ony obě dvě – Proto!
Václav dav výpověď odešel zrovna hledat si nový byt. Vykročuje na pavlač, hodil plaše okem po sousedčině bytě. Nikdo nestál u okna a dvéře byly zavřeny. Byt jako opuštěný.
Do slunce západu si našel nové obydlí. Navrátiv se, napsal Jettynce psaní, kteréž si už na zpáteční cestě skládal. Nebylo dlouhé. Psal, že jej má jistě ve zlém domnění, ale aby mu uvěřila, že není tak, jak si snad o něm myslí, zvláště po noční příhodě, kterou viděla a do které se dostal ne o své vůli, nýbrž, aby přímo řekl, přepadením, že seděl na okně, nic netuše, právě se domů navrátiv, že jí o tom píše, že jí musí psát, poněvadž mu na tom záleží, aby si o něm zlé nemyslila, aby mu uvěřila, a že kdyby bylo třeba, že by podal vysvětlení.
Více neřekl. Nad tím se zamyslil, má-li se zmínit o tom nalezeném listu papíru. Chtěl přidat, že si odnese z nynějšího bytu milou památku, a to list papíru s jediným slovem „Werther“. Ale zamítl to, nenapsal. Jak jí to může připomenout, zvláště nyní, a pak když nemůže dát podobnou odpověď. Ale škartku s tím slovem si uschoval.
Psaní napsal, ale kam s ním, komu je svěřit? Poště? To by je dostala jistě paní Lorencová do rukou a z těch by se sotva dostalo dál. Požádat kvartýrskou? Je se sousedkou tuze zadobře, ujímala se jí; posel nespolehlivý. Tak snad mistr Prax. Václav se chvíli rozmýšlel, ale pak přece došel k jeho krejčovskému trůnu, zatímco kvartýrská meškala v kuchyni, a řekl mu.
Mistr Prax, jenž od té chvíle, co dal Václav výpověď, zvážněl a ochladl, podíval se překvapen na odcházejícího podnájemníka. Ochota mu nezářila z tváře. Ale přece se rozhodl, tak že ano, když to musí být, ač aigentlich, co se do toho plete, že by se měl vyhnout, kvis, no ale —
Václav si přál a snažil se, aby loučení s Praxovými bylo krátké. Soumračilo se, když dával sbohem, omlouvaje se, že nerad odchází, že však musí. Z té poznámky znova se rojily otázky paní kvartýrské; Václav na ně odpověděl sumou:
„Paní Praxová, já žalovat nebudu; jen tolik ještě jednou povídám, že panna Jetty za nic nemůže, že je nevinná, že paní Lorencová bude jistě leccos povídat, ale jistě to nebude pravda. Ona je všeho příčinou. Tak sbohem —“
Kvartýrská se křižovala, bože, bože, co se jen stalo, a byla by znovu naléhala, kdyby ji Johan nebyl okřikl, co pořád, to že všechno nemůže říct, že on si to dávno myslil, to že on ví, když se ženská na mužského lepí, to že je zlá věc (začal se usmívat), to že je, bože, že zná takový pád —
Zatím Václav už vykročil. Na pavlači šero, u Lorencových v oknech tma, dvéře zamčeny. Když vycházel tmavým průjezdem, vzpomněl si na to, co mu již prve cestou připadlo, že nemůže odtud jako z holubníka odletět, že doktoru Srnkovi musí dát sbohem. Umínil si, že se tam podívá zítra odpoledne.
Paní Lorencová zvěděla již odpoledne, že Václav dal výpověď. Paní Praxová přichvátala s tou novinou hned zateplá. V té sdílnosti byl však také úmysl. Nadálať se, že oznamujíc novinu, vyzví něco o minulé noci. Paní Lorencová se zarazila; hned se však sebrala.
„No tak ať se stěhuje. Když mu to u nich není vhod —“ popichovala.
„I to nic neříkal, ale stran té noci —“
„Co!“ vyjela paní Lorencová, a zchmuřivši tvář, zahrozila: „Jen ať mlčí, sic budu povídat já. Však víme, proč se tak najednou stěhuje. Stěhuje! Když přijde v noci domů a chce se dobývat —“
„Ach bože, ach bože, jen si vemte! A co panna Jettynka —“
„Ta —“ řekla sousedka zlostně. „To je taky. Ale té nic neříkají o tom stěhování, míním jako teď. Ta má beztoho skrze toho studenta hlavu popletenou, proto tak vyvádí. Ať o něm raději ani neslyší.“
„Co dělá?“
„Celou noc nespala, to jsem s ní měla, a pak celý den bez hlavy, zmatená. Už ji to zmohlo. Teď sedí v pokoji v koutku a myslím, že usnula.“
„Tak to je dobře, to je dobře, to se posilní, spánek jako medicína.“
„Kam se stěhuje?“ zeptala se paní Lorencová jakoby mimochodem, nejmenujíc ani kdo.
„Ani nevím, nic neříkal. Jen to ještě, Frau von Lorenc, to pan Věk kolikrát opakoval, že panna Jettynka je nevinna. Člověk neví, co a jak; jak bych uhodla, když snad nic mezi nimi nebylo.“
Za této řeči se v očích paní Lorencové zlobně začernalo a ve rtech jí úšklebně škublo.
„Jetty nevinna! Proč to povídá? A co mezi nimi bylo? Kdopak ví. Něco bylo. Jetty nevinna. Tak kdo je vinen, snad já; klevetil hodně —“
„Ne, nic neříkal, jen to, že žalovat nebude.“
„Protože nemůže. Vida dobrotu, žalovat! Kdyby moh! Zato já, paní sousedko. Ale zatím mlčím, mlčím, ale kdyby —“
„Že se dobýval, povídali —“
„Dobýval – no, rozumějí jak, co chtěl. Unverschämter Mensch! To je student? To věřím, že mu pak tady bylo nevolno, že se sebral a utíká.“
Paní Praxová víc nevyzvěděla. Všecka užaslá, rychleji dýchajíc se vrátila a hned vykládala svému muži, co slyšela, jaký je čistý ptáček ten pan Věk, kdož by si pomyslil. Mistr Prax, jenž si čistil sádrovku, ani se neobrátil, ani nevzhlédl; jen se usmál, přikyvoval hlavou a pak ironicky přisvědčil.
„To si myslím, to je čistý ptáček, je, ale hloupý, a Frau von Lorenc neviňátko, to se ví. O sobě nic neřekla, viď – A ty, ty jseš taky chytrá. Bože, ženské! Ženské! Ale tadyhle,“ otevřel úzkou zásuvku svého stolku, vytáhl psaní a ukázal je ženě, „tadyhle – holečku, něco je, tady bysme se dověděli.“ Třepal listem, drže jej za růžek. Paní Praxové rozšířily se trnkové její oči; úžasem zmlkla —
Václav se přestěhoval za tmy do nového bytu na hořejším Novém Městě nedaleko Slepé brány. Na Starou rychtu nešel. Chtěl studovat, nemohl; chtěl číst, záhy však toho nechal. Pořád měl na mysli Sirkovou ulici, jak tam je, odevzdal-li mistr Prax Jettynce psaní. Nazejtří odpoledne vypravil se k doktoru Srnkovi. Průjezdem šel rychle, dvorečkem se jen kmitl, pohlédnuv plaše k bytu paní Lorencové. Nezahlédl nikoho. Doktora zastal doma, v županu, s kulatou, černou čapkou na hlavě. Hned si toho všiml, než té chvíle ne s takovou čilostí a s takovým zájmem, s jakými by ještě předevčírem tu změnu si zjistil.
Doktor se na něj zkoumavě podíval a zeptal se ho ne právě nejvlídněji, je-li mu něco, jde-li o radu.
„Jdu dát sbohem, pane doktore. Odstěhoval jsem se z domu, ostávám teď u Slepé brány.“
„Aj medle, tak najednou? Co se stalo, mládenečku?“
„Neměl jsem tu dost pokoje.“
„Ajaj, kdopak jich znepokojoval? Praxová přec ne, – či snad přec – ale kašlem.“
„To ne, tam nic nebylo —“
„Aha, snad v sousedství tedy! Vdovička, či ta panna.“
„Ta ne – to je hodné děvče.“
„Sapienti sat. Schön, brav oder dumm, jak se na to díváme. No, nechci zpovídat, ale jestliže se nemýlím, so gratuliere ich. Jen se nedají ženskou splést. Člověk v jejich letech – na schön – ich gratuliere,“ podal Václavovi ruku. „My ostaneme dobrými sousedy,“ usmál se, „a budeme se vídat na Staré rychtě. Teď tam zas přijdu, když už jsou z devátého nebe, když jich. a pány vlastence z něho shodili —“
Václav, sestupuje se schodů, myslil na to deváté nebe. Rozuměl doktorovi a přisvědčil mu v duchu, že má pravdu. A že byl bez červené čapky, že má jinou. Červenou, jakobínskou mu odnesli na městské hejtmanství, jistě.
Ani toho dne nevypravil se na Starou rychtu, až nazejtří. Hned jak vstoupil, seznal, že je vlastenský stůl vzrušenější nežli obyčejně a že jich kolem více nežli jindy. Oba Klicperové tu seděli, Pacák, Švanda i Štěpánek, Hýbl, Havelka, Brynke, Kaupovský, Nygrýn.
Kaupovský zabubnoval na stůl, když zahlédl Václava. Ta fanfára nebyla Václavovi samému, nýbrž předehrou noviny, kterou mu hned, jak mezi ně vkročil, hlásil Klicpera a s ním i Havelka, jeden přes druhého, že dnes, právě dnes poslalo zemské řízení městskému hejtmanství dekret, Štěpánek že to soukromě zvěděl, ten dekret že hlásí, že císař dle psaní J. E. pana nej-vyššího komoří hraběte Vrbny Štěpánkovu hru s libostí přijal, pro zaneprázdnění však že na provození přijití nemohl a že posílá tisíc zlatých, ty že odevzdal hrabě Vrbna hraběti Kolovratovi a ten že je poslal městskému hejtmanství a městské hejtmanství že ty peníze rozdělí dobročinným založením.
„Vivat!“ vzkřikl Václav, stržen nenadálým poselstvím. Zaradoval se ne pro peníze, nýbrž protože v tom daru bylo uznání i schválení jejich snah i záštita proti zlomyslným, posměváčkům i nepřejícím. Tak to pojímali všichni; radostně slavili, že již nebude možná jich odmítat. Základ, jejž položili, utvrzen. „Hereční“ společnost cítila se jistější a pevněji doufala.
XXII. IGNÁCIUS CEYPEK SI NAPOSLEDY ZAHRAJE
Ve středu dne prvního července o šesté hodině ranní odjeli Maria Louisa, francouzská císařovna, její rodiče i všechen dvůr až na konferenčního ministra hraběte Metternicha z Prahy zase nekonečným špalírem, za hřímání děl a za slavného hlaholení všech pražských zvonů.
O tomto odjezdu mluvilo se po Praze ještě několik dní. Také baron Stentsch a rytíř Jeník vzpomněli na něj ještě po týdnu, když se potkali v Kanálské zahradě a seděli pozdě odpoledne na lavičce v aleji starých kaštanů. Mluvili o cestě francouzské císařovny, kteráž se vydala přes Cheb do Němec a jela dále do Paříže.
„A což Napoleon, jak ten asi daleko pokročil s armádou?“ vzpomněl Jeník.
„Dnes došla zpráva z Východních Prus, že pětadvacátého minulého měsíce překročila první část jeho vojska Němen. Tou dobou je už na ruské půdě. Napoleon také. Byl prý při tom prvním oddělení.“
„Obrovské drama tedy se počalo. Co uslyšíme?“
„A Metternich, vzpomínám si,“ Stentsch se živěji obrátil k Jeníkovi, „odejel teprve včera z Prahy.“
„Hm, tak dlouho se tu zdržel. V tom něco je. Snad jednal po Drážďanech teď zase s těmi Prušáky,“ přidal žertovně.
„Smějete se, a snad jste uhodl. Jistě není proti nim.“
„On, spojenec Napoleonův?“ ironicky se divil rytíř Jeník.
„To jest jisto, že ještě, když tu dvůr na Hradě pobýval, zval si Metter-nich některé z těch emigrantů —“
„Není možná!“
„I je. Ovšem ne všecky, ale jednoho dva, kteří jsou důstojníky v našem vojsku. Bývali u něho nahoře na Hradě v Lobkovickém paláci, na hudebních večírcích,“ Stentsch se usmál, „aby si poslechli Paera, kapelníka francouzské císařovny, když hrál fantazie na klavír. Všecko tak nevinné. Rozumíte-li.“
„Ještě si měl toho Grunera pozvat —“
„No, ten na těch večírkách nebyl, ale kdož ví, nejednal-li s ním ministr Metternich potají. Nic za to nedám. A nejednal-li, ví jistě, co Gruner kuje.“
„Myslíte?“
„Když já to vím.“
„Vy?!“
Baron Stentsch se z opatrnosti ohlédl, usmál se a řekl:
„Nikdo tu není, a také ne Ehrenburg ani Eisenstein. Vám to, milý Jeníku, mohu říct, ale sub rosa, dosud jako tajemství.“ Nachýliv se dopředu, začal tlumenějším hlasem:
„Gruner je tuze sebevědomý. Byl už varován, ale on se jen směje zdejší policii, máji za hloupou. Je přesvědčen, že na něj nevyzraje, a ona zatím zná jeho korespondenci.“
„Řekl jste onehdy, že má klíč k jeho tajnému písmu.“
„Ano. Už je tady čtou a vědí, jaké má spojení v Německu, že nastrojil veliké spiknutí, jehož úkolem je mařit a ničit všecko za Napoleonem, za jeho armádou, až pronikne hloub do Ruska, hlavně zapalovat všecka její skladiště, rušit dopravu, zvláště vyhazovat vozy s prachem do povětří —“
„Fantazie!“ Jeník mávl rukou.
„Ne, jistotná pravda, takový plán je —“
„Ale že vy o něm víte!“
„Ouřady o něm vědí; mně to svěřil purkrabí. Teď uvěříte, že také ministr Metternich o tom ví.“
„A ještě s těmi Prusy jedná.“
„Proč? On diplomaticky počítá. Což je vítězství Napoleonovo tak jisté?
Což kdyby byl poražen? Nebude pak výhodno otočit a hledat nové spojence? Zvítězí-li Rusko, nezůstane Německo při Napoleonu. Co potom Rakousko? Proto šetří těch Prušáků.“
„O věrné spojenectví!“
„I ano, spojenectví, alespoň naoko věrné,“ baron Stentsch se zasmál. „Vždyť se může také Francouzům zachovat.“
„Kterak?“
„Francouzové si pamatují, co jim Gruner v Berlíně vyváděl, a vědí, jak je jim nebezpečný. Jistě ho stopují a mají o něm udání.“
„Pak by mohli žádat na rakouském spojenci, aby jim Grunera vydal, a ten Prušák bude zastřelen.“
„To by Metternich asi nechtěl kvůli Prusku, a přece zas Francouzům se chce zachovat. Grunera prostě zavře, kdyby cítil, že by ho Francouzové chtěli.“
„Ach ano,“ zasmál se Jeník, „a bude-li potřeba, zase ho pustí. Jaký jste vy Metternich!“
„A ten vás dá také zavřít, povíte-li jen slovíčko!“ žertem hrozil baron Stentsch a vstal.
„Budu mlčet, už o tom ani nehlesnu. Ale,“ připadlo mu pojednou, „což ten zbrklý doktor Müller, jenž dělá nová německá slovíčka, pravá prý ruka toho Grunera. Kanovník Arnold chtěl ho k Slívkovým uvést.“
„Ten Müller je asi opravdu pravá ruka Grunera. Byl delší dobu pryč z Prahy. Teď je tu zas. Včera jsem ho viděl v kavárně U hroznu. To zas bude řečnit proti Napoleonovi. Ach, vidíte, tamhle —“ Stentsch ukázal napravo na osamělou cestu. „Doktor Held! Podívejme se, sám, tak o samotě. Bud malkontent, nebo snad zamilovaný.“
„To spíš zamilovaný,“ také žertem přidal Jeník a zavolal po česku na Helda, jenž jim zacházel v záhybu za stromy: „Pane doktor!“
Held se zamračil, stanul, ale jak zhlédl Jeníka, rychle se obrátil a šel k nim.
„Povídáme si, že asi právě vzdychají,“ škádlil Jeník, „že jich nějaká láska trápí.“
Held se usmál a lehce mávl dlaní.
„To sami nevěřejí, ale to taky neuvěřejí,“ dodal rychle, jak mu právě připadlo, „co jim teď povím.“ Po německu pokračoval: „Pamatujete se na toho Prušáka, na bývalého policejního ředitele?“
Stentsch a Jeník se na sebe podívali a oba najednou dychtivě se ptali, co s ním je, co se stalo.
„Už není v Praze.“
„Utekl?“ hádal Stentsch. „Ne, odvezli ho. Zatkli.“
„Vidíte?“ zvolal Stentsch, obraceje se k Jeníkovi. „V noci na dnešek, tajně, tiše,“ pokračoval Held. „Je to pravda?“
„Jistě. Mám to z nejlepšího pramene. Dnes odpoledne zavolali mne k paní z Mertensů.“
Oba šlechtici věděli, že je Held domácím lékařem v rodině městského hejtmana.
„Ochuravěla náhle a hejtman měl velkou starost. Sám na mne čekal. Když jsem zjistil, že není žádného nebezpečenství, že choroba záhy přejde, upokojil se. Pak šel také se mnou kus. Že musí ještě do kanceláře, že se mu toho dnes shluklo, a jaké věci, nejobtížnější že bylo v noci. A tu mně pověděl, do té chvíle je to ještě jaksi tajemství, ale zítra už jistě nebude, že musil dát v noci zatknout toho Grunera.“
„Na čí rozkaz?“ ptal se Jeník.
„Na Metternichův,“ odpověděl baron Stentsch za Helda najisto. Held přisvědčil a dodal:
„Do Petrovaradína ho vezou. To také povídal hejtman, že bylo v tom rozkaze, aby s Grunerem jednali co nejšetrněji.“
„Aha,“ Stentsch přikývl hlavou. „A co Gruner?“
„Náramně byl překvapen. Začal se vzpírat a hájil se, že se ničím neprovinil. Ale když mu naznačili, co kuje, že všecko vědí, otvíral prý oči a mluvil cosi o zradě.“
„Zatím to byla jeho pruská nadutost. Což ostatní Prušáci —“
„Také jsem se na ně ptal, obzvláště na toho doktora Müllera. Městský hejtman myslí, že po tomhle zatčení mnozí sami ujedou a ten agitátor že nejspíš.“
„Tak se s ním u Slívkových už nesejdeme,“ povzdechl Stentsch usmívaje se.
„Co si kanovník Arnold počne bez těch Prušáků,“ přidal vesele Jeník.
Přišli na křižovatku. Held se tu poroučel, že musí domů.
„Ale rovnou,“ napomínal Jeník, „a ne po cestičkách.“
Doktor Held neposlechl. Dal se jako prve na postranní chodník. Chtěl býti sám. Vyšel si, aby v zelenu si oddechl a užil samoty, po které zatoužil. Cítil únavu po několika dnech zvláště lopotných a zasmušilo měl v mysli.
Paní Hanoldové psal brzo po jejím odjezdu. Po tom, jak se rozloučili, nevložil do svých řádků, co by rád z plné toužebnosti pověděl, čeho srdce bylo plno.
Nejvíce psal o Jeanettě; dotazoval se na ni, rady dával stran jejího zdraví, zmínil se, jak je u nich v domě ticho a placho, zvláště v zahradě, tam až smutno, že kdykoliv přichází domů, že se tam pokaždé zadívá a čeká, jako by měly přijít. O sobě nepsal nic nežli to, že u něho jde všecko stejným během, nejvolnější chvíle že má navečer, kdy může si zahrát na klavír, a že hrává dlouho – Zmínil se také o madame de Lozier, kterou onehdy potkal, jak o nich srdečně mluvila a že bude co nevidět psát, a přál, srdečně přál, aby se dobře měly a zdrávy byly a paní Hanoldová aby si brzy vzpomněla listem, na ten že bude čekat s toužebnosti.
Čekal s toužebnosti, ale dost dlouho. Paní Hanoldová poslala odpověď později, nežli se nadál. Byla srdečná, přátelská, ale přece jen zdrženlivá; než dojala jej tichým smutkem z ní vanoucím. Vycítil jej, rozuměl mu a ten smutek mluvil víc a vřeleji nežli všechen list. V tom pohnutí napsal ihned odpověď, ne již tak rozvážnou, jako bylo první psaní, nýbrž vřelou, ve kteréž už více mluvil o sobě, to jest o svých dojmech a citech, jak vzpomíná, jak hledá, kde by mohl uslyšeti nějakou zprávu o nich; u Slívku že byl poslední dobou častěji nežli kdykoliv jindy, poněvadž ví, že paní Hanoldová jim psává, že i madame de Lozier navštívil a že trpělivě vyslechl všecko o jejím bratru v ruských službách i to, jak princ Condé a jeho Condéens byli v Praze, to všecko že zas vyslechl, jen aby mohl s madame promluvit také o ní, o paní Hanoldové a o Jeanettě a snad i dověděti se nových zpráv.
Na toto psaní nedošla ho dosud odpověď. Už neklidně uvažoval, stalo-li se něco, stůně-li snad paní Hanoldová nebo Jeanetta, nebo váhá-li dát odpověď na jeho vroucnější list. Na to také myslil, když se vracel z Kanál-ské zahrady, a kdyby teď, až přijde domů, našel žádoucí psaní na stole. Jaké bude, co odpoví.
Než místo psaní jej čekal vzkaz, prosba. Hospodyně oznámila, že tu byl nějaký hoch s vyřízením, že starý Ceypek prosí, aby se milostpán k němu podíval, aby byl té dobroty, že tuze moc prosí.
Od té chvíle, co doktor Held od něho koupil „štokúr“ po obrstvacht-mistrovi Maternovi z Květnice, kterýž štokúr však nechal u Ceypka, chodil staroch, jak bylo sjednáno, každých čtrnáct dní k doktorovi pro „splátku“. Ty splátky byly vlastně almužnou, neboť doktor ani nepomyslil na hrací
Ceypkovy hodiny. Opuštěného starce, někdy kuchaře i „kapelu“ obrstvachtmistrova a pak společníka i kuchaře nebožtíka pátera Vrby, podporoval rád.
Tentokráte však, kdy čekal najisto, proč právě dnes, nevěděl, psaní od paní Hanoldové, přijal prosbu Ceypkovu mrzutě. „Co chce; dostal posledně?“ zeptal se hospodyně.
„Dostal, ale včera ne; to si měl přijít, ale nepřišel. Snad stůně a nemůže.“
Doktor jen mávl rukou a odešel mrzut do svého pokoje. Myslil na psaní, co se jen stalo, co se děje, že snad nebyl ve svém psaní dost diskrétním. Ale ne, to ne – A zase Ceypek se mu vtlačil do myšlének. Nepřišel si pro peníze, to stůně. Stařec opuštěný – Held se pojednou rozhodl; vzal klobouk a šel.
Bylo drahnou chvíli po slunce západu, kdy stíny podvečera zalehly všechny ulice. V přízemní chudé jizbici starého Ceypka temněji se shlukly do koutů. Staroch neležel; poloodstrojen seděl na stoličce u postele, u kteréž při stěně stála jakási polička temně natřená. Na té poličce probělávaly se alabastrové sloupky hracích hodin a pokmitoval mdlý, kovový lesk jejich mytologických figurek.
Ceypka byl už jen drobeček. Vyschlý, přihrbený, bez černé mašle v týle, seděl schoulen na stoličce, hlavu pochýlenou do země, ruce dlaněmi k sobě mezi koleny. Dýchal tíž a ze sucha pokašlával. Že přišla návštěva, ani nezpozoroval. Když se ho doktor dotekl, zvedl rychle hlavu; zapadlá ústa měl pootevřená, hluboko zapadlé oči ustrnule upřel na příchozího, jehož nemohl hned poznat. Ale jak jej poznal, začal se sbírati, vstával těžko, namáhavě, chtěje se slušně po vojansku postavit. Held však přitiskl mu rameno, takže musil opět usednout. Stařec začal pohnutě vzdychat, ach bože, milostpán, ach —
„Proč neležejí, co jim je?“
Ceypek se začal omlouvat, že nic, že dech trochu, ale to že už má dlouho, a nohy také že neslouží, ale copak to u starého, tak aby milostpán odpustil, že ho citýroval.
„Mají-li pak nějakou obsluhu?“
„To mám, tady v sousedství jedna žena a její hoch vody přinesou, i jo – a tak, oč řeknu —“
„Včera si nepřišli —“ Doktor mu vtiskl „splátku“, tentokráte větší nežli obyčejně. Ceypek začal se omlouvat, pro tohle že nevzkázal, pro peníze, proboha, jak by si mohl troufat, a vtom už pohnutě děkoval, ach že milostpán ty hodiny už přeplatil, ale že to už dlouho nebude trvat – Doktor chtěl jej žertem odbýt a potěšit.
„Ne, já vím, milostpane, že je konec, také nebožtík jemnostpán, pan páter Vrba mně to ohlásil.“
„Ale jdou, a jak —“
Doktor se bezděky usmál.
„My jsme spolu hrávali v karty, tuhle se mně o tom zdálo – zas jsme hráli. Já měl takovou radost, že pan páter přišel a vytáh ze šosu dvaatřicet loupežníků, jak říkal, no a – jo – tedy hrajeme a já vyhrál, ale pan páter se nějak proto durdil, uhodí kartama, já se lek, začnu ho chlácholit, aby dal ještě jednou, že si sehrajeme, a on nic, že už ne, až podruhé, a to že si pro mě přijde – A byl pryč, tentam —“ Ceypek chvilku mlčky dýchal, jakoby zmožen, až opět začal: „A tak, milostpane, už se chystám.“
Held chtěl mu to vymlouvat, Ceypek však zakroutil hlavou, až se mu cvoček v uchu zablýskl.
„Milostpane, já se nebojím. Co tady se mnou? Proto jsem jim nevzkázal, aby přišli.“ Uvázl v řeči.
„Tak proč pro mne poslali?“
Staroch vzhlédl k němu bázlivě.
„Pro ten štokúr, milostpane.“
Held žasl a bylo mu to skoro k smíchu. Ale pak porozuměl, pochopil, když Ceypek vzdychavě vykládal, že teď brzo zavře oči, že to ví a že by ten štokúr se mohl přitom ztratit, kdopak ví, lidé že jsou všelijací a štokúr že už není jeho, Ceypkův, nýbrž milostpánův, aby pan doktor nepřišel ke škodě.
„A taky, milostpane, abych jistě věděl, že hodiny jsou u nich, že jsou v dobrých rukou. Patřily nebožtíku panu obrstvachtmistrovi, panu baronu Maternovi, hrával jsem mu na ně, tak aby se neocitly někde v nepravém místě, aby byly u nich. Já bych pokojně umřel, kdyby si je vzali.“
„Ale jak bez nich budou, jsou na ně zvyklý. A jistě si taky zatáhnou za šňůrku a zahrajou si —“
„Každý den – ale proto – Prosím jich, abych měl pokoj —“
Doktor nemohl už odpírat. Svoliv, zavolal sousedku, které uložil, aby Ceypkovi dobře posloužila, že on, doktor, se s ní vyrovná. Odešel, nelituje, že se sem vydal; v duchu si řekl, že Ceypek o sobě učinil dobré rozpoznání, že to opravdu nebude dlouho trvat a že páter Vrba si bude musit přispíšit.
Nazejtří v poledne poslal spolehlivého člověka k Ceypkovi. Posel, vrátiv se s hodinami, postavil je na prádelník po vůli nového majitele a vypravoval, že nepřinesl jen hodiny, nýbrž také starou knihu, kuchařskou knihu psanou, tu že ten starý poslal hospodyni pana doktora, že prý byla vždycky na něj, na Ceypka, hodná, a on že už z té knihy vařit nebude, a taky ti lidé, posluhovačka, co ti, že by ji roztrhali, a že je to tuze dobrá kniha, léta že z ní vařil panu baronovi, že hospodyně může podle ní panu doktorovi leccos upravit.
„Tak rozdal, chudák, všecko své jmění. Co dělá? Leží?“
„Leží. Chtěl vstát, když jsem přišel, ale nešlo to, nemohl. Ale byl rád, že jsem přišel pro hodiny, že teď bude mít po starosti, opakoval to, když budou v tak dobrých rukou. A taky mne žádal, abych vyřídil, že milost-pánovi nastokrát děkuje, aby jim pánbůh oplatil.“
„Tak byl rád, chuděra.“
„Ale přec, pane doktor, když jsem štokúr vzal a chtěl jsem ho odnést, zavolal mne tiše, už mu nějak hlas oslábl, zavolal mne, abych šel k němu, k posteli. Myslím si, co chce, co mně poví, a on nic, jen se na hodiny dívá a najednou se mu začala brada třást, oči mu zamžikaly a sáhl po hodinách. Aha, myslím si; nastavím mu je, a on nahmátl šňůrku, zatáhl si jako dítě, minoutku naslouchá, jak to spustilo, Princ Eužen marš, ten já dobře znám, a když kousek už docházel, povídá: ‚Tak už jděte. Spánembohem!‘ To snad bylo těm hodinám.“
Když posel odešel, začal si doktor hodiny prohlížet, zvláště jejich mytologické kovové figurky tepané, velmi umělého díla, bradatého Chrona, génia štěstí i Amora s Gráciemi, a maně zatáhl za šňůrku. Hrací stroj spustil a kovové, líbezné zvuky laškovného menuetu sladce vyznívající lahodně se linuly pokojem.
Nežli dozněly, vstoupila hospodyně ukázat své dědictví, kuchařskou knihu tuhého papíru, jehož stránky byly olovem polinovány, ale hodně nakřivo. Na těch linkách černaly se řádky klikatého švabachu. Doktor Held obracel listy, usmál se písmu, četl tu tam nadpis jako: „Czuker Prezl“, pak „Glazirowany kasstany“; obrátil dopředu a tu jej uvábil nadpis „Na-štiků modrau Sardelovau Sos“.
„To mně uděláte,“ řekl s úsměvem, vraceje kuchařce její dědictví.
Navečer čekal najisto psaní. Nepřišlo však a také ne nazejtří, ani pozejtří. Čtvrtého dne došla jiná novina. Když se vrátil v poledne domů, oznámila mu hospodyně, že tu byla ta žena, co posluhovala starému Ceypkovi.
„Umřel —“
„Ano, přišla to oznámit. Dnes ráno, a měl prý krásnou smrt, ani žádný nic nevěděl, snad ve spaní umřel.“
Held dokonal svou dobročinnost. Dal hospodyni peníze a nařídil jí, aby Ceypkovi opatřila pohřeb, aby byl slušně pochován.
Pozejtří se tak stalo. Za rakví kráčela posluhovačka se svým hochem a hospodyně doktora Helda, kteréž bývalo starého Ceypka pokaždé líto a teď nejvíce, když ležel tak opuštěn a neměl pranikoho, kdož by jej ku hrobu doprovodil. A byla dědičkou. —
Toho dne došlo Helda psaní od paní Hanoldové. Přijav je, spěchal s ním do zadního pokoje, chvatně je rozdělal, dychtivě přelétl očima. Jeho poslední psaní že ji velice překvapilo, psala paní Hanoldová, že by se byla takového již nenadála, že ji však vzrušilo, že je četla kolikrát, jak ji hluboce dojalo i tolik myšlének zvířilo – V prvním dojmu že hned odepsala, že s ním, s Heldem, promlouvala, zapomenuvši na svá pouta.
„Psala jsem, přemýšlela, vzpomínala, dlouho do noci jsem psala jako tenkráte, když jsem přijela z Votavan k nebožce tetě na její letní sídlo. Tenkráte jsem vás žádala, abyste k ní nemocné přijel. Jen to jsem psala, ale co ještě byla bych ráda vyslovila a přidala k těm řádkám; ale, ach, nemohla, nesměla jsem. Již tenkráte byl ten boj – Tak dlouhý boj a ustavičná pouta, jichž se nikdy nezbavím. Tak dlouhý boj – Vzpomínám, že teta tenkráte, nežli vyjela na venkov, zvala mne k sobě do Prahy a já, ač na Votavanech bylo tak smutno a trapně, ačkoliv jsem po Praze tolik toužila, přece jsem odmítla.
Teď se mohu vyznat, že kvůli Vám. Tenkráte, když došlo tetino pozvání, byl jste Vy mým prvním pomyšlením, že bych Vás opět uviděla. Zápasila jsem v srdci a – zůstala jsem, nejela do Prahy. Přicházel jste k tetě a byl byste přicházel zas, a já se již bála, bála. Vy nevíte – Tenkráte, když jste mně za našeho setkání v tetině zahradě pověděl, jak jste hleděl v noci k mému osvětlenému oknu, jsem Vás prosila, abyste nevzpomínal. Ale jak mně bylo! Proto jsem se bála jeti do Prahy, bála jsem se nových bojů, a proto jsem nejela, ač mne tam touha hnala —
Tenkrát i teď zůstaly jen vzpomínky. Dosud mohu vzpomínat, čistě, bez viny vzpomínat i plakat. Ano, plakala jsem nad Vaším psaním v samotě v parku, kdež jsem bloudila, nevědouc, nedbajíc kudy, ve vzrušení a smutku, v teskných úvahách, jak osud se mnou nemilosrdně naložil, jak mi štěstí ukazuje, do cesty staví, jak láká v poušti žíznícího – Ustavičně zápasit, v ustavičném rozporu žít, stranit se a vyhýbat tam, kde bych chvátala radostně v ústrety!
To jsem psala oné noci, když jsem u velkém vzrušení odpovídala na Váš poslední list, to a ještě víc, víc – Ale když jsem ráno ty stránky přečetla – Ne, nebyly rozumné. Rozbouřené srdce a omamující noc je skládaly.
A vtom vstoupila Jeanetta, veselá, rozmilá, švitorná, jako vlaštovička. Běžela radostně ke mně a já ji líbala a plakala zas. V tu chvíli jsem viděla, jaká závrať mne v noci schvátila. A povinnost se mně přihlásila, upomenula mne. A pak jinak, tvrdě.
Baron W…, nejbližší soused mého letního bytu, přijel znenadání s baronkou mne navštívit. Návštěva přinesla mně velké znepokojení. Baronka za vhodné chvíle, když jsme osaměly, svěřila mně, že tu jsou s baronem jako s poselstvím, že její muž je dobrý známý, přítel ještě z vojny, pana z Hanoldů, a ten že jim psal. Jak jsem se zarazila, když jsem slyšela to jméno! Požádal barona W…, aby mu vymohl u mne svolení zastavit se tu u mne, aby mohl uvidět svou dcerušku. Pojednou zatoužil po Jeanettě – Když byla na smrt nemocná, sotva se po ní zeptal. Pochopíte, jak mne to rozčililo. Řekla jsem baronce, co jsem teď napsala, než baronka domlouvala a pak i její muž.
Svolila jsem za jistých podmínek. Jeanetta, jež do té doby žije v domnění, že její otec je na vojně, byla ovšem překvapena. Meškala v parku s vychovatelkou, já předtím jsem si vyjela a pan z Hanoldů jakoby znenadání přijel, stavuje se, nemoha se dlouho pozdržeti. Tentokráte si vedl zcela korektně. I na mne se Jeanetty zeptal, ovšem kvůli ní. Měl se k ní velmi srdečně a něžně, jak mi vychovatelka řekla, a i dojat se loučil.
Rozumějte mi, proč o tom píšu. A ještě snad nutno dodati, s čím se mně pak baronka W… svěřila, domnívajíc se, že mne snad potěší, jak se u nich pan z Hanoldů na mne vyptával, na můj pobyt zde i na Prahu, jak se o mne zajímal! Neznají ho, nerozuměli mu, nebo mu rozuměli a řekli mně to zúmyslně. Přemohla jsem se, zůstala jsem naoko chladnou, ač mne to urazilo, popudilo. On! On! Ano, kdyby jen stín mohl pochytit —
Že si vzpomněl na dítě, že se měl k Jeanettě tak srdečně, to mne – jak říci – to mne vůči němu na chvilku obměkčilo, umírnilo, ale to pak – Že i vyzvídal a snad a jistě i jinde vyzvídá a stíhá – on – to zase mne utvrdilo.
Promiňte, že o tom tolik píšu: Než komu bych si mohla povzdechnout, ne-li Vám? Ale již to zas minulo. Odjel, nedbám. To jsem pustila z mysli, ale jinak není více klidu. Ještě méně nežli předtím. Teď tím vážněji přemýšlím o tom, co jediné zbývá, co mně připadlo, nežli jsem odjela na venkov, po našem rozloučení u klavíru, v noci potom, v bezesné noci, kdy mne jako křídlo netopýra udeřila myšlénka, že nutno ujít nebezpečenství, které bude vždy, dokud – Ne, ne —
Jak to napsati – Vy si domyslíte. Tentokrát oné noci jsem se zděsila toho pomyšlení, teď po tom všem se jím obírám.
Boj, nový boj; z pout není vyproštění. Odpusťte, milý příteli, odpusťte. Buďte zdráv a šetřete se!
Vaše L.“
„Lory – Tak se ještě nikdy nepodepsala,“ kmitlo se mu v těžkém dojmu toho listu a nevěda temně povzdechl: „Lory!“
Stál, drže list v ruce, nehnuté, hledě do prázdna, pak zase četl místo, nad kterým se zalekl, že „nutno ujít nebezpečenství, které bude vždy, dokud – Ne, ne – Jak to napsati, Vy si domyslíte.“
Ano. Chtěla by odejít, rozloučit se a snad navždy. Odejít, kam —
Seděl, maje čelo v dlaně opřeno. List Lořin ležel před ním, hleděl na něj, ale neviděl nežli směs řádků, hemžení liter; v duši znělo osudné slovo, jež mu zachvělo srdcem.
Rozloučení!
XXIII. MLADÝ VĚK SE DOVÍ SMUTNÉ NOVINY
První dny, co se mladý Věk od mistra Praxa vystěhoval, neměl poklidné mysli. Nebyl si vědom žádné viny, nicméně jej poslední jeho příhoda hrubě mrzela. Nejvíc kvůli Jetty. Také tížila nejistota, co se dálo nebo snad děje v Sirkové ulici, u paní Lorencové, a odevzdal-li mistr Prax psaní, jak slíbil. Ptáti se nemohl a neměl koho. Zpočátku i na doktora Srnku dychtivě, ač nejisté, na Staré rychtě čekával, nezavolá-li jej, nepoví-li mu. Než doktor sedal jako jindy a nepovšiml si Václava nic více nežli za jiných večerů.
Václav zašel i do Sirkové ulice; nepotkal však nikoho, tj. ani Jetty, kvůli níž obcházel, ani mistra Praxa, kterého se chtěl zeptat. Druhé neděle, hned jak vyšel v poledne z kanceláře, pospíchal na Koňský trh k Charouzům, aby tu mistra vyhledal. Nejprve chodil před nákladnickým starým domem, pak vnikl i do průjezdu plného hostí a posléze i do hostinské zakouřené místnosti; nikde však ten, kteréhož hledal. Právě prý odešel.
Václav si umínil, že sem zase půjde příští neděle. Než toho dne bylo boží dopuštění; bouřilo po nebi a pršelo, jen se lilo. Nezbyloť, nežli čekati.
Zatím minulo již více nežli čtrnácte dní. Čas účinkoval. Václav už tak často nemyslil na svůj odchod z Praxova bytu, na událost, kteráž jej odtud vypudila a na Jetty. Co by psala – Snad jeho listu uvěřila, ale co by odpovídala – Nebo neuvěřila a on zůstal u ní v nepěkném domnění. Jak jí je vyvrátit? Ale jestliže mistr Prax jeho psaní neodevzdal? I tu co dělat? Jistě řekne, až se s ním sejde, že psaní odevzdal. Nač jej tedy shánět? Než přec, alespoň by se od něho něčeho dověděl.
Opakoval si, že za nic nemůže, utěšoval se, že to již asi přešlo, že bude pokoj. Klidnější sedal ke knihám, studoval a četl. Tím se zabýval horlivěji, stáleji než předtím. Divadlo ho teď nevyrušovalo. S českými hrami byl v ten letní čas konec. „Spojená hereční společnost“ slavně je zakončila a mohla se těšit na podzimek. Václav měl teď jen kancelář a knihy a počítání času, kdy bude všemu konec, kdy se vypraví na vagací. Těšil se, že za čtyři, za pět neděl se vypraví, po studentsku, per pedes. Měl to s Havelkou smluveno.
Mínili tu tam se zastavit, na ten na onen hrad se podívat, smlouvali se i o to, že by v některých rozvalinách třeba i přenocovali.
Připadli na to na Staré rychtě u vlastenského stolu; tam také o tom jednali i za příští schůzky. Bylo za dusného večera, začátkem srpna. Smlouvali se právě o směru své cesty, o jejích podrobnostech, když doktor Srnka, jenž chvíli seděl sám u svého stolu, pojednou k nim přistoupil, a zaklepav Václavovi na rameno, mu řekl:
„Pane soused, navštívějí mne zítra ráno —“
Václav se zalekl. Bylo to tak neobyčejné. Hned se mu mihlo, že to je. skrze ženské sousedstvo.
„Pane doktore, ráno mám kancelář. Nemohlo —“
„Tak přijdou odpoledne.“
„Kdy?“
„Třeba po páté.“
A dost. Obrátil se, víc nepromluviv, usedl a zas pil, vlastenského stolu si už nepovšiml. Václavovi zkazil ostatek večera. Byl znepokojen a i roztržit; cestovní plán ho již tak nepoutal. Vraceje se do svého bytu, uvažoval jen o tom, co mu doktor Srnka chce, že se snad v sousedstvu něco stalo, že snad proto – Zamítal si to i vymlouval a hledal novou příčinu.
Tak cestou, tak i doma nežli usnul, i nazejtří v kanceláři. Odpoledne, v čas, jak doktor Srnka ustanovil, chvátal do Sirkové ulice.
Když poblíže Kotců do ní zahýbal, uslyšel za sebou známý hlas, jenž jako v pospěchu, namáhavě vyrážel:
„Pane Věk! Pane Věk!“
Paní Praxová! Stála s košíčkem do trhu na ruce, v bílém, lehkém čepci s modravou pentlí. Byla bledší únavou, ale trnkové oči bystře hleděly.
„Kam tak pospíchají, pane Věk, člověk ani —“ nemohla dál; dech jí došel.
„K panu doktorovi Srnkovi.“
„Tak už vědí?“
„Copak?“ Zlé tušení jej obešlo. „Nevím, proč si mne pozval.“
„Jistě kvůli panně Jetty. Tak nevědí? Maria panno, kdo by se byl nadál. A Frau von Lorenc, ta to teo! má! Já bych nechtěla být, bože —“
„Co se tedy stalo?“ vpadl Václav dychtivě a naléhavě.
„Ó chudinka Jetty! Tak abych – Po tom, vědí, jak tak vykřikla, ó já se nemýlila, já to dobře slyšela, té noci, vědí, jak paní Lorencová k nim přišla —“
„Já dal panu Praxovi potom psaní pro pannu Jetty,“ vzpomněl si Václav. „Snad o tom vědí. Odevzdal pan Prax to psaní?“
Paní Praxová byla na okamžik překvapena, zaražena, živě pak přisvědčila, a bodejť, pravda, že něco říkal a že to odevzdal, jistě, ale, a začala zase dále vykládat, tedy po té noci, však že pan Věk ví, že byla Jetty taková divná – ona vždycky trochu byla, ale tedy, po té noci —
„Co bylo?“ ptal se Věk nedočkavě.
„No, jak si Frau von Lorenc stěžovala, Jetty o nic se nestarala, byla taková lhostejná, práci zanedbávala. A jak prý roztržitá! Když si mně Frau von Lorenc stýskala, těšila jsem ji, že se to usadí, že bude zase dobře. A ono – bože! Paní sousedka stýskala dál a hůř a žalovala, že s Jetty nic nemůže pořídit, ani po dobrém ani po zlém. Inu to si myslím, ona paní sousedka, však vědí – Pořád k nám chodila, jak je panna Jetty divná, že najednou si vzpomene a jde do kostela a třeba že se hned vrátí. Někdy se prý ustrojila a nešla, zapomněla. To jsem se už lekala a Johan hned povídal, že to není v pořádku.“
Paní Praxová, udýchaná vypravováním, odmlčela se, lapajíc dech.
„A co říkala, co mluvila —“
„Panna Jetty? Zpočátku nic, ale často plakala, chudáček, a vzdychala prý, plakala za dne i noci. V noci prý nejvíc. Neměla žádné spaní, nespala, a to tak vzdychala. Ale potěšit ji, – jako paní sousedka, toto. Jetty se prý pořád od ní odvracela. Člověk tomu rozumí, proč —“
Věk, naslouchaje v rozpacích, trapně dojat, zahleděl se stranou, ale hned obrátil ulekaně oči po paní Praxové, když zaslechl:
„A pak už začala zmateně mluvit. Paní Lorencová přiběhla tenkrát celá vyděšená. Myslili jsme, že, no – že to jen tak – ale bylo tak. Šli jsme tam. Nejdřív já, po mně Johan, to se ví, za nějakou záminkou. Na mne Jettynka mluvila, mnoho ne, ale přec a rozumně; ale když zhlídla Johana, začala tak divně, šeredně, tuze popleteně. Také jich jmenovala —“
Trnkové oči paní Praxové tkvěly na Václavovi, jenž byl zmaten netušenou, hroznou zprávou. Bývalá kvartýrská zakašlala a zase pokračovala chutě jako prve s jakousi tajenou rozkoší přikrývanou účastenstvím a soustrastí:
„Taky nějakého pana Werthera často jmenovala a divně a jinač. Paní Lorencová říkala, že to má z knížek, z toho čtení; no možná, ale – Johan taky myslí, že to nejsou jen knížky. Pročpak to propuklo právě po té noci – ona sousedka —“
„Jak je dnes —“
„Ó pane Věk, zle! A včera! To jim byla hrůza, třesu se, když si vzpomenu. Včera odpoledne byla paní Lorencová v kuchyni a vtom vedle v pokoji taková rána —“
„Co —“
„Sousedka tam běží – Kriste pane! Panna Jetty strhla tam z ničeho nic obraz, vědí, ten šnélandšaft, co u nás pro tetu vyšívala, strhla ho, uhodila jím o zem a házela po něm celá divoká vším, co jí do rukou přišlo, a pak strhla ještě jeden obraz —“
„Bože, bože!“ zašeptal Václav.
„Paní Lorencová utekla k nám, že doma nebude, že Jetty blázní, že by jí, Lorencové, mohla něco udělat. Měla hrozný strach, jak by ne, to vědí sám, že by se dalo leccos povídat. Oni, pane Věk, za nic nemůžou, to my víme, vždyť —“
„Tak co jste udělali —“
„Co, šla jsem k Jettynce a Johan hned pro doktora, pro pana Srnku. Jo, ale nežli přišel, a netrvalo to dlouho, co jsem měla ouzkostí! Jetty začala ze sebe trhat šaty, škubala jim je takovou silou, divže je na pentličky neroztrhala. Svatá panno, takové děvče, jako holubička, čistá, hodná!“
„Co doktor Srnka —“
„‚Tady nejsem nic platný,‘ povídá, když přišel a slyšel a viděl, co se děje. ‚Tady nemůže ostat,‘ povídá; paní Lorencová, to se ví, hned při tom. to že se ví, jak by ona, no a našinec to musil taky uznat, vždyť tu bylo o hrozné neštěstí —“
„Odvezli ji?“
„Odvezli, navečer, když se trochu upokojila. Pan doktor byl pořád u ní, teta k ní nesměla, tuze pěkně a rozumně s ní jednal, kupodivu, on, přec takový podivín —“ „Jdu k němu.“
„To jdou, ten jim to poví. A pak se stavěj u nás, přijdou. Johan jich rád uvidí, to on —“
Václav neměl stání. Nedav Praxové o Johanovi domluviti, chvátal dál, aby uslyšel od doktora spolehlivou zprávu, jak je, je-li naděje. Prošed průjezdem, jen pohlédl po dvorečku, po nešťastné pavlači, a hned se hnal vzhůru do dřevěných schodů. Udýchán, vzrušen vstoupil do Srnkova bytu. Doktor v starém županu, v černé čepičce jen na něj pohlédl, řekl:
„Vidím, že už vědí.“
Václav přisvědčil a hned se ptal, jak je, uzdraví-li se panna Jetty.
„Je zle, mein Lieber. Toho děvčete je mně líto. A ta teta – Hned jsem si vzpomněl, proč se stěhovali. Vidějí? Ženské. Tenkrát, když u mne byli, řekl jsem, že jich nebudu zpovídat, ale dnes bych rád.“ Temné oči doktorovy pozardělých víček tkvěly upřeně na tváři Václavově, střehouce každé její hnutí. Přisvitlo v nich, když Václav nezaleknuv se ochotně přisvědčil, že ano, že poví vše, rád, také pro své uspokojení.
I vypravoval, co věděl, od Praxových, co sám viděl a pozoroval, o poměru neteře k tetě, o tom, jak se s Jetty poprvé setkali, i o štědrovečerní bezděčné návštěvě, i jak později se s ní někdy potkal, několik slov promluvil, o její četbě, o Spiessovi, o Wertherovi, také o paní Lorencové, o jejích návštěvách, jak mu nadbíhala, jak za ním i v noci přišla. Pověděl vše, též o papíru se slovem Werther i o svém listu, který Jettě poslal, ale o kterém do této chvíle jistotně neví, došel-li.
Tady naslouchal doktor zvláště pozorně, ale pak už netečně. Zamyslil se, a Václav pověděv, že do dneška nevěděl o tom neštěstí, bezděky umlkl. Doktor Srnka ani se nehnul, jen před se, do země hleděl; pak nepromluviv ani slova, přešel jednou, podruhé pokojem vedle ohromného stojanu plného knih podél celé stěny, až se zastavil před Václavem.
„Je to pro nich mrzuté, tuze mrzuté, ale jak to povídají, jednali jaksepatří, ganz korrekt! Ta vdova sice má jinou verzi, že prý děvčeti popletli hlavu oni, das heisst svými řečmi – počkaj – neškubají sebou, ano i to, že jí dělali kúru, ano na ni se dobývali —“
Václav zrudnuv vyskočil ze židle.
„Still, still —“ přikazoval doktor přísně. „Já hned pochyboval, znám paničky, a taky u Praxů mluvili trochu jinač. Ale s tím psaním – Myslím, že ho pan mistr neodvedl, jak měl. Stará o něm věděla, že —“ Václav přisvědčil. „To psaní by nepomohlo, hátte kaum anders entschieden – die Dispositionen waren da, ale přec. Ale vědí, já to vyzkoumám.“ Podal Václavovi ruku. „Jdou sbohem. Ještě jednou, ganz korrekt, nic si nevyčítají. A přijdou si večer na Rychtu, tam jim povím o tom psaní.“
Toto uznání Václavovi sice uvolnilo, ale zasmušilý se vracel do svého bytu. U Praxů se nestavil, ač by jinak se tam byl rozběhl a uhodil na mistra stran toho listu. Než to vzal doktor na se. Šel zasmušilý, sklíčen osudem nebohé Jetty. Myslil na ni, uvažoval, jak by o ní zas uslyšel, kterak se jí daří. Vzpomněl na přítele Kamberského, medika, ten že by nejspíše vyzvěděl.
Když Praxová odešla odpoledne z bytu, nechal mistr Prax jak obyčejně ihned díla a také hned sáhl do kouta po své sádrovce. Zapáliv si, chodil polooblečen, v soukenných střevících nahoru dolů pokojem, rozkoší se pokolébávaje i dýmku, jak ji držel za dlouhý troubel. Bylo však brzo po rozkoši. Žena se vrátila nad očekávání brzo, takže žasl a v duchu se popudil. A přišla udýchaná, vzrušená s novinou, že potkala pana Věka, že šel právě teď k doktorovi Srnkovi.
„No tak co, ať jde, proto musíš —“
„Poví-li mu, že ti dal psaní —“
„Tak poví.“
„A kdyby se doktor ptal —“
„Co by se ptal, ať se ptá!“ Mistr se stavěl, dělaje hrdinu.
„Já panu Věkovi řekla, žes psaní odevzdal Jettynce, tak abys věděl, abysme mluvili stejně, kdyby se taky doktor ptal.“
„Snad mu nepovím pravdu,“ řekl s úsměškem, „žes mně naradila, abych nic neodevzdal. Jen abys ty to nevyšplechtla!“
„Snad se pan Věk ani nestaví,“ konejšila se mistrová, „a doktor se taky nebude ptát.“ Pro jistotu však vyšla do kuchyně a číhala u pootevřených dveří vedoucích na pavlač. Oddechla si, když za chvíli zahlédla Věka na dvorečku; kmitl se tam a už zmizel v temnotě průjezdu.
Poklízela, šukala, vzala pak košík a vyšla dokoupit, co prve nenakoupila, a také večeři sehnat. To se již u nich v pokoji počalo od stropu protmívat. Mistr Prax mohl teď jistěji sáhnout po dýmce a pokuřovat procházkou pokojem. Byl „fajrumt“. Také jej hned slavil, ale také ne dlouho. Žena nepřišla, ale doktor Srnka. Vstoupil, nezaklepav; najednou, jako zjevení stál proti mistrovi, maje bradu v širokém, černém nákrčníku. Pronikavé černé oči upřel na mistra přísně, zpytavě i káravě, jako by něco věděl, a zostra spustil:
„Pane mistr, jdu si pro to psaní, co jim dal ten student, pan Věk, a co měli odevzdat.“ Mistr se lekl.
„Já – já to psaní odevzdal.“ Neznělo to však jistě.
„Nic neodevzdali,“ odkrojil jej doktor určitě a v očích mu zablýsklo. „Já to vím!“
„Jak to —“ zeptal se mistr Prax mdlejším hlasem.
„Od jejich paní. Teď, před chvilkou mně to řekla.“
Mistr Prax ztuhl, dýmka, kterou držel v levici, div mu nevypadla.
„I du mein – ďas ist —“ začal po německu, „tohle je, a sama —“
„Že to byl jejich nápad, aby se to psaní neodevzdávalo.“
„Tak! A že do mě hučela, co bych se do toho plet, co mně je do pana Věka, když už u nás není, když se odstěhoval, a kvůli němu si něco začínat s paní sousedkou, a ostatek kdoví, že pan Věk je taky divný pták, tak najednou dát výpověď —“
„A tak poslechli a chybili, tuze chybili,“ káral doktor opravdu vážně a přísně. „Kdopak ví, co by bylo —“
Teď teprve začal mistr Prax zplna cítit svou vinu. Mlčel, ale škubl sebou, když doktor přísně poručil.
„Teď mně to psaní vydají.“
„Já už, pane doktor – já už – já to psaní spálil —“
„Nic nespálili —“ doktor, rozhlédnuv se pokojem, ukázal, hádaje nazdařbůh, na mistrův stolek na pódiu.
„Támhle to mají. Vím to jistě, slyšel jsem to.“
Mistr Prax ohromen tím, že jej žena i v tom zradila, vyvalil oči, sáhl si po licousku, váhal, ale když doktor znovu ostře poručil, šel, postavil nevěda dýmku do kouta a vytáhl ze zásuvky psaní. Bylo otevřené, rozdělané. Doktora to nepřekvapilo. Jen pokýval hlavou a hned strčil list do náprsní kapsy.
„To psaní dám panu studentovi. Oni, pane mistr, jednali ošklivě, mohli by mít z toho oplétání.“
Pojednou byl mistr Prax sám. Nežli se probral z ustrnutí, odešel doktor Srnka, jako by zmizel. Mistr stál prostřed pokoje, v němž se šeřilo, sám, ke dveřím. Po licousku se pohladil, uplivl se a vtom jako by se probral, vyrazil:
„Baba, šeredná baba. Počkej!“
Tím se vzpamatoval a šel hned pro dýmku. Ale nežli si zapálil, ozval se v kuchyni prudký kašel.
„Aha, už jde,“ pomyslil a hned se hnal Anince naproti. —
Za chvíli, už byl večer, vracela se paní Lorencová, jež záhy zrána odešla a po celý den meškala u své sestry na Malé Straně, do svého bytu. Šla rychle; pavlačí chtěla se jen mihnout, ale musila se tam zastavit. TJ dveří Praxova bytu. Zaslechla tam, co nikdy odtud se neozvalo: hrozný hřmot, vádu, na okamžik sousedčin křik, sípavý, udýchaný, přerývaný, pak do toho pobouřený hlas mistrův. A nějaké rány pak – To mistr mlátil troubelí do stolu, až z ní třísky lítaly, když už hlavičku sádrovou byl rozbil na padrť, mlátil a hrozil, po vídeňsku a hned zase česky, to že on si nedá líbit od toho opilce doktora, a Frau von Lorenc, to že je čuba, čuba, ta že běhá za mužskými, však že on ví, s tou že se taky vypořádá, ta že má to děvče na svědomí, čuba! A zase prásk troubelí do stolu.
To paní Lorencová slyšela, to vše, i to, co soused o ní vykřikl a co ji zrovna udeřilo. Odskočila ode dveří, ale jak se obrátila a pohlédla ku svému bytu, obešly ji strach, hrůza. V temném okně jako by se cosi zabělalo, viděla to, a vtom ve dveřích Jetty se mihla, vyděšená, bledá jako tenkrát v noci, kdy tak vykřikla, kdy ji stihla.
Paní Lorencová nemohla dál, nemohla přes práh. Otočila se, mihla se jako černý stín pavlačí, dvorečkem do tmavého průjezdu a vyrazila prchajíc do pusté ulice, zpátky na Malou Stranu k sestře. —
Tou dobou Václav se již ubíral ze Staré rychty. Ještě nikdy tak zaražen a smuten se odtud nevracel. Vypravil se tam na pozvání doktora Srnky a uslyšel od něho, že je pravda, čeho se lekal, že Prax psaní Václavovo neodevzdal. Na důkaz toho mu to psaní na mistrovi vynucené vrátil, podotýkaje, že už to bylo rozpečetěné a on sám že šije také přečetl jako ctihodní manželé Praxovic, jenže on, doktor, to neučinil z hloupé zvědavosti, to že Václav snad uvěří.
To psaní Václava tížilo, to, že Jetty ho nečetla, že ve zlém domnění o něm se jí zatemnilo v mysli. Hned nazejtří šel za Kamberským, aby ho požádal o zprávu o ní. Než nezastal ho, teprve pozejtří mohl s ním mluvit. Litomyšl-ský přítel, jemuž se svěřil, slíbil ochotně, že se po Jettě poptá a že mu opatří o ní zprávy i pro pozdější dobu. První část svého slibu splnil záhy.
Za tři dny dozvěděl se Václav, že nešťastné dívce není lépe, ba že je hůř a že není valné naděje na její uzdravení.
Teď tím více zatoužil Václav, aby už byl z Prahy, tím více počítal dny měsíce srpna, do jehož konce musil psáti v kanceláři doktora Lískovce. Nechtěl tam už více chodit, dal výpověď bez dlouhého rozvažování, když za hovoru s Hýblem zvěděl, že by Hýbl věděl o kondici po vagacích. Nebyla sice skvělá, nevynesla by tolik, kolik měl Václav platu u doktora Lískovce, ale byl by volnější, získal by všechna dopoledne. A pak kojil se nadějí, že po vagacích sežene si ještě jednu hodinu, teď že to půjde spíše, když i sám má známosti a když také doktor Held bude na něj pamatovat. Udržel-li se za takové drahoty, za takové obecné nouze celý rok v Praze, udrží se po prázdninách tím spíše; v tom bylo povznesení a v tom vědomí byl by se mohl radostně vydati na cestu k domovu. Ale těch stínů z Jettina neštěstí —
V prvním dojmu z něho nechtělo se mu ani na pouť, jak se o ní smluvil s kolegou Havelkou, jejich „hereční“ společnosti nápovědou. Přemýšlel už, jak by se vymluvil; vtom přiběhl Havelka sám, oznamuje vzrušeně, že z jejich společné cesty nic není, že se musí ihned vypravit domů, odkud mu vzkázali, že se mu matka náhle a tuze nebezpečně roznemohla.
Václav zůstal sám. Posledního dne měsíce srpna rozloučil se s „vlastenským“ stolem na Staré rychtě a poručil se doktoru Srnkovi, jenž tam také přišel. S Kamberským se rozžehnal odpoledne předtím, vyžádav si znovu zprávu o Jettě a pozdravení do Litomyšle tetám.
„A Toničce nic?“ zeptal se Kamberský s úsměvem, škádlivě. „Teď, když má ženicha —“
„A myslím, kdyby i neměla.“
Václav odevzdal svou truhlu formanu Svobodovi, jenž ty dni přijel z Dobrušky do Prahy, sám pak pustil se pěšky. V Chlumci zastavil se u matky bratří Klicperů, vdovy po krejčím, oznámit, kdy hoši přijedou, a vyřídit jí, aby poprosila zase pana vrchního, neposlal-li by pro ně a pro ostatní studenty povoz. Z Chlumce, kdež si dobře odpočinul, došel do Hradce, a tu se mu podařilo nalézt příležitost jedoucí na Opočen. S tou se chytil a třetího dne po svém odchodu z Prahy, pozdě odpoledne dorazil domů. Již jak docházel, účinkoval domov; uvolnilo se mu, jasnělo mu v mysli radostí, že se shledá se svými, kterých celý rok neviděl. Netrudil se jako loni, když jel z Litomyšle, jak bude doma. Věděl, že není skvěle, ale nemusil se alespoň lekat obavou, že rodný krov je nadobro ztracen. A vracel se tak trochu jako vítěz; otcovy obavy se nesplnily a nadto nesl jistotu, že bude moci po vagacích opět do Prahy.
A pak uvítání doma – Lidka, jež jej první zahlédla, vylítla ze stavení jemu naproti s tváří vyjasněnou radostí. Věkové se zakalily oči a také Věk byl dojat, jak Václav dobře postřehl. Byl blažen tou jejich láskou, zapomněl na Prahu, na všecko. Vyptával se, prošel stavením, na zahradu si vyběhl jako před lety, když jako studentek přijížděl z Litomyšle na vagací. Ještě před večeří zašel také k starému Bílkovi, když zaslechl, že už není jako loni, že vůčihledě chřadne a že přes tu chvíli polehuje.
Staroch zrovna okřál, když vstoupil Václav; hned sáhl po své dýmce s červenou hlavičkou, které si poslední čas tak nehleděl jako jindy. První bylo, co zvolal, když Václava uvítal:
„Tak vidíš, Františku? Kometa, loni, víš? A pamatuješ-li, co jsem povídal? Vidíš, vojna tu. Napolion! Bodejť, Napolion, metla od boha seslaná. A co slyšíš, hochu, co, já ti říkám, hochu, pane králi, juristovi, juristovi!“
„Jinač ani nechci, strejčku.“
„Tak co Napolion, a co Rusové, co Rusové – Milý zlatý, trnu ti o ně; když nespím, a mne spaní teď tuze opouští, na nic jiného nemyslím nežli na Rusy, jak to s nima dopadne, co ten ancikrist, Napolion – Jestli přec Rusko – snad že pánbůh ustanovil, aby ho Rusové zkrotili. Kozáci, víš, kozáci, když jsme je viděli u Jezbin —“
Tak se rozhovořil a pořád o Rusech a Napolionovi, otázka za otázkou, a co naši, proč jdou s tím Francouzem, co je v Praze slyšet, a zas obdiv nad od vážností Napoleonovou a nějaký titul jemu ne zrovna čestný nebo projev obavy, úžasu i strachu. Václav nechtěl starého souseda náhlým odchodem vytrhnout. Až Liduška pomohla, přiběhší se vzkazem, že už je večeře, panímáma že čeká.
U Věků seděli dlouho. Bylo dost otázek, Václav měl co vypravovat. Otci musil nejprve povědět o doktoru Heldovi a známých vlastencích, o Expedici Krameriově, o kteréž uslyšel, že jest už jenom stín té, jaká bývala za nebožtíka Krameria, že se tam už tak nescházejí vlastenci a obchod že mladému Krameriovi tuze vázne.
„Věřím, věřím,“ přisvědčoval Věk, „teď všecko vázne, zlé časy mnoho poškodily, ale také v Expedici není asi toho ducha, jenž tam kdysi vládl, sám podnikal a síly sháněl.“
Zato jej více zajímalo, jak Václav žil, jak se musil „portovat“, nežli všecky nesnáze přemohl a mohl se v Praze udržet. Václav do noci vypravoval sám nebo odpovídaje na dotazy. Všecko pověděl, o všem se zmínil, jen o své poslední příhodě pomlčel. Sám se také ptal. Nejprve na Patrčku, jak se mu daří, vzpamatoval-li se po tom pádu, do kterého se dostal po tom zvláštním požáru.
„Ne, nemá dosud nic, žádný obchod. Je u matky,“ vykládal Věk s účastenstvím. „Příbytek jí ostal. Patrčka sic mluví, že si zas něco začne, ale já nevím – Obchod pro něj není, nechuť k němu arci nepřemůže. Takhle knihy, fyzika, to ano, to jest jeho život.“
Ještě více o něm Václav uslyšel na Dobřanech. Vypravil se tam koncem prvního týdne, co meškal doma. Za jasného zářijového dne stoupal do vrchu navštívit faráře Zieglera; vítal se s krajinou, s milými místy. Zastavoval, rozhlížel se dopředu k modrým horám a zase zpět z výšin dolů na širý kraj. Nejdéle se zadíval stranou na rozvaliny frymburské u tmavého lesa. Vzpomněl si i na své verše, které se tam zrodily. První a poslední. Od těch dob nenapsal nic kromě několika pokusů v kanceláři doktora Lískovce, unesen nádherou královských Hradčan a jejích minulostí. To veršování se mu jen mihlo. Bez trpkosti vzpomněl na to své chudé kvítečko.
Zato pak s upřímným účastenstvím se na Dobřanech optal na nádhernější květy, na zpěvy Miloty Zdirada Poláka i na něj samého, přijede-li sem na Dobřany. „Asi ne; z Litomyšle je to sem daleko,“ vykládal dobřanský farář, svěží, čilý, veselý jako loni, jenž Václava uvítal s upřímnou radostí. „A pak, píše mi Polák, že je nestálý čas, že se to snad všecko směle, a kdož ví, neocitne-li se brzo na poli válečném. Ale Vznešenost přirozenosti skládá dál.“
„Co Patrčka, jemnostpane. Slyšel jsem doma —“
„Že pořád hoří, viďte, pro literaturu, uměny. Pořád píše, skládá a dělá všelijaké experimenty, fyzika jest jeho láska, všelijaké mašinky, čte – A to na malém místě, v takovém hnízdě, nejde mnohým na rozum. Pomlouvají ho, že lenoší, že se jen u knih válí nebo toulá, a to nejhorší u nich, že dělá veršíčky. Veršíčky, rozumíte-li, to je u nich zbytečná věc. On to ví a tak je na všecky rozmrzelý.“
„Rád by pryč.“
„Ano, a myslím, že ho tentokrát neudržím. Měl jsem už jednou co dělat. Do Vídně chtěl, když pan Hromádko začal vydávat Vídeňské noviny. Teď ještě chce k těm novinám literní přílohy. Psal mně o tom, píšeme si a já také do jeho Novin sem tám něco – Ty literní přílohy Patrčku zas pobláznily. Myslí si, že pan Hromádko bude jistě někoho potřebovat. Tuhle už mně Patrčka psal o adresu, ostává-li profesor Hromádko dosud v Kramelgasse. Rozumíte? V tom něco je. Bud chce Hromádkovi psát, nebo se k němu rozběhne. Nic za to nedám. Ach, kdyby bylo u nás jinak. Proč ne? Proč ne se oddat péru? Ale živobytí z českého péra! A pro Patrčku zas není kornouty dělat, pepř vážit. On hoří, hoří posvátným, abych řekl, ohněm, chce sloužit vlastí, ale to je oběť a veliká oběť. A vy, Vašíčku – Tak jste hráli, hráli, českou Thálii z tvrdého spánku probudili. Vypravujte, a co Praha, co našinci. Jemnostpána Dobrovského jste viděl?“
„Dvakrát.“
„Je zdráv, viďte, to jest, je mu líp. Slyšel jsem, ale do Častolovic letos nepřijel a již letos nepřijede. Tak sedněte, papali, bumbali, a povídejte, tak —“
Václav si pobyl na Dobřanech tři dny. Uplynuly mu jako voda v milé společnosti farářově. Domů se vracel osvěžen. U buku, u něhož opodál loni zahlédl na koni korouhevníka Poláka obhlížejícího dole kraj i nebesa, se zastavil. Doma měl psaní z Prahy. Podle písma adresy poznal, že je od Kamberského. Zarazil se a na okamžik bylo mu i nějak nevhod, že přítel tak rychle dostál slovu a že už teď podává slíbenou zprávu, jak je Jettě.
Ale když rozbalil psaní – Umřela, Jetty mrtva! Strašlivá nemoc duševní ztrhala její síly. Zemřela ve smutném svém zajetí. Přítel Kamberský to jen stručně oznamoval. Že píše nakvap, přidal nakonec, poněvadž se chystá domů, příležitost že už čeká, ta zpráva že mu přišla v tu chvíli odjezdu.
Václav stál ve své světničce, kamž s listem odešel, nehnuté, hledě před se do prázdna. Že s Jetty dobře nebude, slyšel už v Praze, ale že by tak záhy – Lítost jej pojala, ale zároveň tíživě dolehla ta zpráva jako temná výčitka. Viny si vědom nebyl, a přece – A co zkusila poslední dobou i jistě také předtím, nežli nemoc propukla. Nikdo to ani netušil, nevěděl – Leda její teta, ano. Hříšnice, ta mohla vědět, pozorovat, a kdož ví, jak ještě s ní nakládala. Připadlo mu, jak bylo, když se s Jetty naposled setkal, jak ráda slyšela, že nepůjde s Praxovými na iluminaci, jak opakovala, půjde-li opravdu s kolegy. Začervenala se, vzpomínal si, a sama, znenadání, mu řekla, že četla zase Werthera a onehdy že – Co chtěla říci, co nedořekla – Byla tenkráte tak milá, ale pojednou se jí změnila tvář a zlostně vyhrkla „teta“, když se Lorencová zjevila na pavlači. A hořce tenkrát vyrazila Jetty: „To je můj —“ Tenkráte si toho hrubě nevšiml; teď uvažoval, co můj – co ta slova. Snad osud, to je můj osud. Ano, teta byla její osud.
Zaslechl kroky. Rychle schoval list, čekal, až přešly, pak vyběhl plaše ven, aby se nemusil s nikým setkat, s nikým mluvit. Vyběhl na zahradu a dále do sadu, chodil pod stromy, nedbaje, že se valem stmívá. Zaslechl, že jej volají. Neozval se však. Až Liduška jej našla, divíc se, co tu dělá, že se neozval, že čekají s večeří. Vymluvil se, šel, u stolu nutil se do klidu, záhy však odešel, že jej bolí hlava, že si lehne. Neulehl však, nýbrž ještě dlouho přecházel světničkou, mysle na Jetty, na její hrob na Olšanském poli.