Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 14

XXIV.. F. VĚK SE NA ÚTĚK PŘICHYSTÁ

Prvním důkazem úplné otcovy důvěry bylo, že Františkovi svěřil větší obchodní cestu, a to do hor. Toho roku byly zvláště dobré obchody lnem, a proto ho starý Věk sháněl, kde jen mohl, užívaje výhodné doby. Poněvadž podzimek toho roku byl zvláště drsný a bolesti v nohou starého kupce se ozývaly citelněji nežli kdy jindy, musil leckam do okolí František. Tak ho také poslal do Orlických hor, do Králík. Dosti se starý rozmýšlel, neboť běželo tu o větší částky peněz; staral se, aby František dobře koupil a nedal se ošiditi. Než zbytí nebylo, poněvadž sám nemohl. Když si Františka zavolal a jemu zkrátka, jak měl ve zvyku, oznámil, kam pojede, a to hned zítra, nějak škublo mladým kupcem. Než klidně a se vší poslušností projevil svou ochotu a jen opakoval, zdali hned zítra. „Hned zítra. Časně ráno. Přichystej se.“

František byl už přichystán, ale na útěk. Bylť se dva dny předtím pevně rozhodl, že opustí otcovský dům a že půjde do Prahy, aby se oddal hudbě. Tou a při divadle chtěl se. uživiti, dokavad by nedosáhl nějakého jistějšího místa. Nyní jej otec posílá do hor. Jaká se mu naskytla příležitost! Byl rázem rozhodnut. Pojede tam, kam ho otec posílá, vykoná, co mu uloženo, nakoupí, vozy domů vypraví, a sám odjede do Prahy. Takto získá mnoho času a nebude třeba se báti nějakého stíhání.

Večer před odjezdem seděl s rodiči, vyslýchaje podrobné rozkazy a rady otcovy. Poslouchal, ale neslyšel. Bylo mu úzko a matce se nemohl ani do tváře podívati. Bodlo ho, když pohlédl na její ustarané líce, když její oči plné dobroty na něm utkvěly, a nitro jeho se sevřelo, když ho starostně napomínala, aby dal na sebe pozor, aby se zase zdráv domů navrátil. Vzpomněl, jak ho budou očekávati, jak ty drahé oči budou zase plakat.

Rychle vstal oznamuje, že si půjde lehnout, aby nezaspal, když má tak časně vstáti.

„Jen si lehni, lehni a spi a nevytrhuj se pro to vstávání. Však já tě nenechám zaspat,“ pravila matka a dodala:

„Budeš mít všecko uchystáno, snídani také.“

„Jen si lehni a spi – a spi,“ řekla. František ulehl, ale nespal. Nemohl. Pořád myslil na matku a znovu váhal, kolísal. Ale připadlo mu také, že již kamarádovi do Prahy ohlásil, že přijde, připomínal si všechnu krásu uměleckého života a všechen trud kramářský.

Sotvaže chvíli zdřiml, už se vytrhl. Matka stála u jeho postele a laskavě a tichým hlasem ho budila, aby vstal, že je čas. Zrovna se lekl. Zvolna sešel dolů.

Otec byl ještě v posteli. Co matka snášela snídani, vyšel František ven, a kvapně domovními dveřmi vyhlédnuv, chvátal zpět nahoru do světničky, odkudž pod pláštěm vynesl housle dobře zabalené. Měl je za postelí přichystány i s uzlíkem nejnutnějších věcí. Všecko to zanesl na vůz, jenž před domem čekal. Bylo časné listopadové jitro. Tma se ještě rozkládala vůkol. Nikdo si těch uzlíků nevšiml. František jen málo snídal, třebaže ho matka nutila, aby jedl a se zahřál, že je venku mrazivo. Nemohl. A přece neměl se nějak k odchodu. Pořád jako by otálel, jako by něco sháněl, až otec sám ho pobídl. Přistoupil k jeho loži, políbil otci ruku a řekl:

„Spánembohem, tatínku.“

Řekl to nějak měkce, že si toho sám pantáta povšiml. Když mu matka dělala křížek na čelo, všimla si, že má oči zakaleny, a když vyprovázejíc ho, přišla s ním na síň, tu ji znenadání chytl, objal, políbil ji na ústa a ruce jí líbal. Pak skočil do vozu. To vše ji dojalo, ale ještě více se tomu divila. Cože byl tak dojat? Vždyť jede jenom na několik dní. Podivila se pak ještě více, když ráno vracejíc se z kostela sešla se s kmotříčkem a od toho uslyšela, že včera večer na něj František čekal, aby mu dal spánembohem, že pojede do hor, do Králík.

„Ale byl vám přitom, jako by jel do Ameriky,“ dodal regens chori. „No, je to taková měkkota. Dobrého srdce hoch – opravdu.“

Věkovou však ta chvála znepokojila. Nedalo jí, a odpoledne, jak jen měla trochu pokdy, zaskočila si také ke starému Žalmanovi. Dověděla se, že tu František včera také byl. Starý tkadlec se ovšem divil, cože se Věková tak vyptává, s jakou František odcházel a jaký byl.

„S jakou by odcházel,“ děl, „jako vždycky. Je to hodný hoch. Dal spánembohem, no ano, ruku mně podal a pak mě pohladil po hlavě, po vlasech, a povídá, abych byl hodně zdráv; to je pravda, to nedělává. A kdyby byl trochu rozlítostněn! Však to on často býval a často si mně požaloval, jak se mu stýská. Prál jsem, aby se s tím netajil, aby to doma do očí řekl.“

„A co on?“ ptala se kvapně Věková.

„Co bych to neřekl. Že je u pantáty všecko marno. Vy že byste mu udělala po vůli, vás má tuze rád. Proto se také tajil a tají, abyste neměla zármutek a lítost. Ale kmotra, František má dar Ducha svatého, toho je škoda. Můžete-li, promluvte pantátovi do duše. Kdypak se vrátí František?“

„Do týdne,“ odpovídala Věková všecka zaražená. Zamyšlená se vracela domů. Tedy to nebyla pravda, František se jen tak tvářil poslední čas. U Žalmana si v tu dobu stýskal. Ale proč se tak loučil, proč? Nejen s ní, ale také s kmotrem, se Žalmanem. Proč se tak loučil? Vždyť jel jenom ani ne na týden, a ne kraj světa!

František ráno, když vyjížděl, dlouho se po svém rodišti obracel, třebaže bylo ještě husté šero. Pak když se dostal dále, do cizejších končin, schoulil se do koutka a oddal se myšlenkám. Rozhodnost se mu vracela. Dopodrobna vymýšlel a určoval, jak obchody odbude, jak všecko domů pošle, i zbývající peníze.

Nechtěl, aby otec mohl říci, že mu ujel s penězi, že je nepoctivec. Na další cestu, do Prahy, kam měl především namířeno, ušetřil si předtím, i také tolik, co by nějaký týden mohl v Praze žiti na svůj groš, nežli se mu naskytne nějaké zaměstnání.

Blížil se takto k svému cíli; nicméně nebyl vesel, ani sám v sobě spokojen. Domov mu utkvěl v mysli, matka nejvíce. Než i starého otce bylo mu ten okamžik líto. Omlouval, co od něho zkusil, a sám si teď připomenul, že to pantáta s ním také dobře myslil a že míní ho takto nejlépe opatřiti, když ho uvede v obchod, který mu i dům a všecko jistě chystá. Více však myslil na to, že je otec neduživ a že všecko to zdraví matčinu nepřidá. Cítil výčitky.

Byla to smutná cesta smutnou podzimní krajinou. Země byla na kost zmrzlá, na temenech hor a vrchů visela mračna bělavé mlhy, táhnoucí se daleko dolů po stráních. Dřevěné chalupy ve vsích, poleny a pařezy takřka zarovnané, vypadaly jako pusty. Před nimi i na cestách skoro ani človíčka. Jeřáby u cesty a olše u potoků holé, a lesy ve stráních černější barvy trčely jako tmavé ostrovy z moře bělavé mlhy.

Zvečera počalo se chumeliti. Tou dobou dojížděl do Králík. Setmělo se valně, takže vrchy a chlumy kolem pohorského města zanikly v temnu. Jen na jednom kopci zrovna nad městem zářilo několik světel, to z ,,hradu milosti“, z kláštera servitského, o samotě v té výši se pnoucího. Příkrou ulicí dostal se F. Věk na náměstí dřevěných namnoze domů s podsíněmi. Tam zajel do hostince, z něhož, sotvaže něco málo se posilnil, opět vyšel, aby ještě téhož večera vyhledal otcova obchodního přítele. Měl nakvap. F. Věk byl v pohorském městě poprvé, a proto trochu za toho šera bloudil, nežli došel, kam chtěl. Tak se také dostal do nějaké ulice, kdež ho zastavil neobyčejný výjev.

Z dílny truhlářské ozývaly se křik, nadávky a láni. Věk maně se tam podíval a poloskleněnými dveřmi viděl muže, patrně mistra truhlářského, jenž všechen rozkacen, právě se přihnav, obořil se na nějakého výrostka a staršího muže, velice sešlého, stanuvší u dveří s rakví zcela prostou a zhruba jen natřenou. Chtěli ji odnést a mistr jim v tom zabránil. Proč, bylo samozřejmo. Rakev nebyla asi zaplacena, a oni neměli peněz. To Věka dojalo. Čekal u dveří a díval se. Viděl, jak ten mladší je všechen ustrašen, jak ten starší truhláři domlouvá, prosí, ano teď ruce zvedá, ale vtom jak mistr přiskočiv ke dveřím, prudce je otevřel a chytil starého ubožáka za rameno, a ten se zapotácev, ocitl se na ulici a divže nepadl. Mladý skočil za ním. Truhlář ještě ve dveřích hlasitě nadával a klel.

Věk nechal muže a výrostka zajiti a teprve pak k nim přikročil, drže váček s penězi v ruce.

O ně běželo, jak se přesvědčil, když se s neznámým rozhovořil. Ptal se ho, proč že nešel ke známým, že by tu v městě přece bylo několik milosrdných lidí.

„My tu jsme, pane, cizí. My jsme umělci, herci, a s těmi není slitování –“ Věk se zarazil. „Divadelní herci?!“ zvolal.

„Ano. Každý rád se na nás podívá, když hrajeme, tleskají nám, když je rozpláčeme nebo rozesmějeme. Ale po divadle jsme jako prašiví. Na venkově a tady v horách zvláště. Každý se nám vyhýbá, hůře nežli židům. Nebožtíka kamaráda nechtěl farář ani hned zaopatřit. Zle se máme tady v těch horách, pane, tuze zle. Když ani mrtvému kamarádu nesehnali jsme na rakev. Ředitel ji objednal, ale na úvěr jsme ji nedostali. Ke všemu to nadávání –“

„A což ředitel?“

„Nemá ani halíře. Ani nám na chléb. Jsme živi více z almužen nežli z gáže.“

Ošumělý herec jmenoval nějaké německé jméno, Věkovi zcela neznámé. „Kde máte divadlo?“

Herec udal hospodu a hned zval Věka, aby je ráčil dnes navštíviti, že hrají tuze krásný kus od Ifflanda. Věk na pozvání ani neodpověděl, ale zeptav se, co chce truhlář za rakev, dal herci tolik ze svého váčku. Přidav mu ještě dva dvacetníky, kvapně odešel a zmizel v temnu, nedbaje obou zasvěcenců Tháliiných, kteří plni úžasu za ním hleděli jako za nějakým tajemným viděním, zázrakem jim poslaným.

Věk zapomněl na chvíli, proč vyšel z hospody, a kráčel před se zamyšlen, na cestu se neohlížeje. Šel mezi staveními, většinou dřevěnými a přízemními a mezi ploty zahrad k nim příslušných.

Sníh poletoval. Nevěda zabočil vpravo a zahlédl pak zase ty, které měl ještě na mysli, oba herce, ale již s rakví. Zahlédl je na konci uličky, kterou se bral, vstupující právě do nízkého dřevěného domku, z jehož oken padala zář. Věk zamířil za nimi. Za chvilku stanul u oken dotčeného.stavení, žádnou záclonou nezastřených. Nachýliv se hleděl dovnitř.

Spatřil chudou světnici stěn dávno již nebílených. Na stole opodál hořel kahan a v třaslavé jeho záři viděl dívku u stolu sedící. Měla přes ramena šátek a byla schoulena, neboť ve světnici nebylo asi ani zatopeno. Do tváře jí neviděl. Ti dva herci právě vstoupivše kladli rakev na dvě židle, jež jim nějaký muž postavil doprostřed světnice. Muž ten prve stál v koutě u postele, kam až svit kahanu jasně nepadal. Ale jak nyní židle rovnal, obrácen jsa tváří k oknu, dostal se více do světla, a Věk – se lekl.

Thám! Václav Thám! On, ano on! Ale jak se změnil! Už při tomto světle bylo to patrno. Tvář, zajisté delší čas neholená, byla hubenější, barvy zažloutlé, výrazu zasmušilého. Nyní nějak oživla, jak oba herci, postavivše rakev na židle, jali se něco vypravovati. Vtom už také dívka u stolu obrátila hlavu po hercích, a jak ten starší, sáhnuv do kapsy, ukazoval na ploché dlani divícím se, žasnoucím posluchačům dva stříbrné dvacetníky, vyskočila hbitě a její hubená, ubledlá sličná tvář tenkého nosu sklonila se k penězům, zraky její oslňujícím.

Betyna! Dívka nyní asi šestnáctiletá, značně vyrostlá za tu dobu, co ji Věk neviděl. Ale poznal ji hned. To je ta čiperná, někdy prostořeká Betyna, rozmazlená, pýcha svých rodičů, v tom chatrném, vetchém šátku, i teď divadelně přehozeném!

Věk stál nehýbaje se; pozoroval jenom ji a Tháma. Byl všecek vzrušen. Thám, doktor Thám, tu u té společnosti, v té nouzi a bídě! A ona zajisté s ním. Paula zde! A Butteauovi všichni. Ó zajisté. Loty také. Jaká to změna! Jaké shledání! Stál tu jako vyjeven a jen hleděl.

Viděl, jak starší herec jeden z těch dvacetníků dal Thámovi, jenž jej schoval do kapsy, jak Betyna překvapena, a patrně nemile, na Tháma pohlédla, a jak on toho nedbaje k hercům něco promluviv, na postel ukázal. Poté sám přinesl z kouta otépku třísek a rozvázav ji dělal z ní polštář do rakve a ostatkem rakev vystýlal i pomáhal pak oběma hercům, ukládajícím mrtvolu chatrně jen oděnou do posledního lože. Věk zahlédl zsinalou, hubenou tvář špičatého nosu, vyvstalé brady. Jen se mu kmitla; pak ji zaclonili muži, když na mrtvého druha naposled se zahleděli. Betyna, v šátku jako pláštěm zahalena, dosud stranou nečinně přihlížející, odvrátila se a brala se ke dveřím. Nevyšla však, nýbrž čekala.

Když víko na rakev přiklopeno, vykročil také Thám.

Věk odtrhnuv se od okna, ustoupil do černého stínu dvou stromů. Viděti ho nebylo. Slyšel už na síni hlasy, nejvíce panny Betyny, a venku zas; dožadovala se, a již dosti prudce, peněz na Thámovi.

„Maminka nemá ani haléře – nemáme ani na večeři. A Paule není dobře –“

„Mám jenom ten dvacetník – a dám-li vám ho, uvaří maminka kafíčko – a bude po všem. A Paula nebude mít nic.“

„Paule je zle –“

„Uháníte mne s ní pořád. Všecko jen na Paulu, a vy si to necháte. Nic nedám, dám jí to sám,“ dodal Thám prudce a rozhodně; zabočil vpravo a nedbal ani, když Betyna za ním všecka popuzená volala:

„Abyste měl do hospody!“

Věk trnul. Betyna se kmitla kolem. Hleděl za ní, pak vystoupiv na cestu bral se chvatně za Thámem.

Dohonil jej až na náměstí v osvětleném hospodním průjezdu. Šel kolem něho, jako by o něm nevěděl, ale ohlédl se po něm nápadně. Thám se zastavil, hleděl okamžik na Věka, pak rychle pokročil podávaje pravici a zvolal:

„Příteli! Vlastenče!“

A již svého někdejšího, tichého soka objímal.

XXV. DIVNÁ PŘÍHODA

Venku se chumelilo a mrzlo. V hospodské jizbě dřevěného, učouzeného stropu bylo teplo a příjemně. U dvou stolů sedělo několik kralických sousedů při korbelích, u stolu blíže ,,šenktiše“ u dveří tři vozkové, kteří hráli v karty. Sousedé dnes všichni upírali zraky do zákoutí, kdež seděl ten mladý český kupec – s komediantem u jednoho stolu! Oni by mu ani ruky nepodali, a on, pořádný člověk, sedí s tím sešlým tulákem hereckým. A jak důvěrně, přátelsky s ním rozmlouvá!

Počestní sousedé se šťouchli, když mladý kupec dal dvakráte večeři přinésti, když herec se dal chutě do jídla a ještě s větší chutí pil.

„Ten si dnes dá,“ řekl neomaleně tlustý pekař. „Všecko zadarmo. Kde by on mohl! Ani na chléb nemají. Chtěli u mne uvěřit. Však jsem jej hnal.“

„A tenhleten,“ dodal městský písař, „dělá ještě takového pána; je hrdý, jako by nechtěl ani s každým promluvit, a ohlásil se jako filosofie doktor!“

Sousedé se jen řehtali a Věk cítil soustrast. Teď teprve pozoroval, jaká změna se stala s Thámem. Všiml si jeho obnošeného kabátu, někdy tmavomodrého, až po krk upjatého, jeho hustých vlasů, nepudrovaných, ale také hrubě nehleděných, přepadlé tváře i zkaleného oka. A kdeže byla ta jasná mysl mladého spisovatele, kde jeho svěžest a veselí? Byl roztrpčen, nekliden, nespokojen, rozhárán, jak Věk dobře z toho vycítil, co Thám jen napověděl.

Hmotný nedostatek, nouze tísnily jej jako všecku společnost, s níž zajedno trpěl. Ale oni všichni měli jen to, on pak trápení ještě jiné. Hnětlo jej a soužilo, že se na tu dráhu vydal, ne pro to, co trpěl, ale pro to, co opustil. Sám to Věkovi řekl.

„Jsem špatný učitel,“ pravil s trpkým posměškem. „Špatný. Jich jsem učil, vědí-li, a k vlastenectví nabádal. A co já teď? Podívají se na mne. S německými herci se světem potloukám a utrácím svou sílu, svého ducha – zabíjím se.“

Prudce se napil z korbele.

„A proč všichni, proč pan Butteau,“ ptal se Věk poněkud ostýchavě, ač by se byl raději přímo zeptal, kde je Paula, je-li ženat, ač to ovšem najisto tušil.

„Pan Butteau!“ zvolal Thám trpce. „Pan Butteau není nic. Ženské jsou všechno. Lotka, ta ještěřice, vědí-li, ta je vlastně všeho příčinou. Myslila, že v ní dříme bůhvíjaký génius, jaká je znamenitá herečka, a proto nebyla v Praze spokojena. Pořád jí dávali úlohy, jaké se jí nelíbily, pořád byla odstrkována, ustavičněji křivdili. Doma měla oporu, to vědí. Myslili zrovna tak; a tak panna Loty, nemohouc se ničeho dočekati, jak by si byla přála, počala se sama domlouvat, a jak měla ostrý jazyk, vyjela si ostře; ale ředitel se nelekl a pustil ji. Tatínek byl všechen bez sebe; pro domnělé příkoří své dcery nabyl neobyčejné odvahy, a jak byl ženskými doma naštván, zašel do ředitelské kanceláře. Ale marně se oháněl a svých francouzských předků se dovolával.“

„Propustili i jej –,“ doplnil Věk, když Thám, chopiv se opět korbele, pil.

„Ano, byl bez chleba on i dcera, všichni. Nejprve myslili, že Lotka se hned někde jinde uchytí. Jako by byla nějaká Kórnerka! Nešlo to, a že nic jiného nebylo, vzali, co bylo, místo u této společnosti, která se právě sbírala. Pro mne to byla také rána. Rozumějí, příteli – Paula musila s nimi. Rozloučili jsme se, a já – bůh milý ví, že jsem si ji tak zamiloval! Měl jsem velikou starost o ni, jak jí je; netušil jsem jí nic dobrého při společnosti. Chodil jsem jako bludná ovce. Pořád jsem na ni myslil. Kdyby alespoň byla mohla mluviti! A ona! Jak těžko odcházela, jak se bolestně loučila! Měl jsem ji pořád na mysli, jak byla té poslední chvíle, jak se chvěla, jak mi psala třesoucí se rukou, že na ni zapomenu –“

Thám se zamlčel.

Věk, naslouchaje bez pohnutí, řekl nějak nejisté: „A proč ji nepojali za svou?“

„Ano,“ odvětil Thám prudce, vytrhnuv se ze svého zamyšlení. „Také jsem na to pomyslil. Ale odešli tak náhle, a já nebyl na nic přichystán. A u koho měla tu zůstat ona? Tak odešla s rodiči. Nebylo zbytí. Já pak sám s sebou zápasil. Ó, zkusil jsem mnoho. Vědí, co jsem si umínil, proč jsem šel ze služby, proč jsem pracoval, že pro náš jazyk, aby byl zveleben. – Bránil jsem se. Paula sešla mně z očí, ale ne z mysli. Docházela její psaní. Psala, jak je jí teskno. Viděl jsem ji jako holubičku tichou, trpící, nemohoucí si ani postesknout. Pak také psal otec, že Paula se tratí, chřadne. To bylo po všem boji. Sehnal jsem, kde co bylo, abych měl na cestu, a vypravil jsem se za nimi. A více jsem se do Prahy nevrátil.“

„Ale mohli si Paulu odvést a –“

„A přijet zase do Prahy. Tak jest. Mohlo tak být a mělo. Byli bychom také nouzi třeli, ale já bych byl alespoň zůstal při svém, nebyl bych se stal zrádcem sama sebe. Když jsem přijel ke společnosti, pro nic jiného jsem neměl mysl nežli pro Paulu. Byla přepadlá. A měla takovou radost z mého nenadálého příchodu! Plakala, objímala mne –“

Thám si nevšiml, jak to vše asi mladého přítele dojímá. Chtěl patrně omluviti před ním své jednání.

„Já byl dojat tím vším,“ pokračoval. „Čekal jsem, až by se poněkud zotavila, a ona se po mém příchodu brzy zotavila. Pak jsem se – oženil. Byl jsem toho mínění, že se vrátím s Paulou do Prahy. Ale ženské to všecko; zkazily. Loty a tchyně. Přemluvily Paulu, aby mne prosila, abych počkal, abych nespěchal. A já nemohl jí odepříti. Tenkráte se společnosti dařilo dosti dobře. Ale pak se to pojednou změnilo. Uhodily zlé časy. Tu mně zase čest nedala, abych odešel; když jsem užil dobrých časů, nechtěl jsem je ve zlých opustit. Paula také nechtěla od rodičů. Měla je příliš ráda, zvláště matku. Ale oni s ní nejednali tak upřímně; skrze ni na mně všecko vymamovali; dal jsem jim všecko, co jsem sehnal od přátel a známých. Až jsem pak prohlédl. To všecko Loty a ta žabka Betyna. Stará je dobrák, ale tu měly ve svých rukou.“

„Měly?“ tázal se s údivem Věk, jak Thám z korbele si přihýbal.

„Ano, měly,“ odvětil Thám, všechen už ve tváři uzardělý. „Ano, protože Loty utekla, když bylo nejhůř, s prvním milovníkem. To byla rána pro společnost a pro rodinu. Tu jsem pak teprve nemohl odejít.“

„A nevrátila se Loty?“

„Nevrátila. Ó ta se nevrátí, leda až jí bude zle. Nezbylo nic, než abych hrál také za uprchlého. A tak hraju, příteli, milovníky!“ Thám se trpce zasmál. Pak pokračoval:

„Za Lotku není náhrady. Bety na všechno nestačí. Je to psota. Bylo by nejlíp také vzít do zaječích. Ale jak bych to mohl těm starým udělati? Oba jsou dobráci, nejsou zlí, ale slabí. Kdybych odešel, co by si počali?

A teď, právě teď, když – – Ne, nejde to, už mi to tak souzeno. Co jsem chtěl, kam jsem mířil! Co jsem mohl ještě vykonat!“

Thám položil před se na stůl zaťaté ruce.

„Nepíšou nic teď?“ ptal se Věk.

„Psáti! Jaké psaní! Brk otupěl – silent Musae. Jaká práce v té sprostotě, v těch všedních starostech.“

„Ale to nebude ustavičně. Společnosti se povede jinde líp a pak –“

„Ó příteli, nevím, nevím. A kdyby! Jen abych se z toho vyprostil. No, nechme toho. A jak oni – také něco o nich. Často jsem na ně vzpomněl. Vědí-li, co jsem jim tenkráte řekl –“

Věk přisvědčil. Porozuměl nyní tuze dobře, že Thám tenkráte již zápasil, že v něm bojovala láska k vlastenecké práci a láska k Paule.

„Paula o nich kolikráte hovořila. Ta se podiví, až je zítra uvidí. Přijdou přece k nám. Já pro ně přijdu. Ta se podiví! A chudinka, s řečí – pořád je to stejné.“

Za těchto slov se Thám zasmušil, obočí stáhl a sáhl opět po korbeli. Napiv se obrátil se přímo k Věkovi a pravil: „A jak oni? Jak se jim vede? Jsou-li spokojen?“

„Nejsem,“ zvolal Věk živě. „Nejsem, kupectví mne tuze netěší. Chtěl jsem – chci vlastně – všeho nechati.“

„Jakže! A co chtějí počít?“

„Chci do světa. Chci se oddati hudbě –“

Thám chytil ho za ruku, jak ji měl na stole položenou.

„Jen to ne!“ zvolal. „Jen to ne, příteli! Podívají se na mne, na nás všechny – uvidějí život umělecký!“

Věk si vzpomněl na rakev a na mrtvého herce.

„A v jakém jsme opovržení,“ pokračoval Thám. „Hle, tam ti měcháči a maňasové hloupí, jak na mne hledí i na ně, že se mnou sedí! Ani si toho nevšimli. Bída, bída!“ opakoval Thám, stahuje obočí a zuby zatínaje. Odmlčev se pokračoval:

„S nimi by bylo ovšem trochu jinak. Nebyl by z nich opovržený komediant, ale řeknu jim to zpříma a veřejí zkušenému – byl by z nich třeba šumař, obyčejný šumař. A co je to? A pak, vždyť jsou už dlouho doma, necvičili se, mnoho zapomněli. Bude z nich třeba takový hudebník, jako já jsem herec. Neklamou se. Veřejí mně!“

Nedomluvil, neboť v ten okamžik přistoupil suchý, starý mužík šedých vlasů, vráskovité tváře, ve vetchém, starém plášti, třesa se patrně zimou. Jak kolem hleděl, dle toho bylo pozorovati, že mu slábne zrak. Šel k Thámovi; zapadlé jeho oči oživly, když zhlédly na stole plné korbele a zbytky večeře na talíři. Okamžitě poznal, na čí řád se to sem všechno dostalo, a proto uctivě se mladému kupci ukláněl, lahodně se přitom usmívaje. Pan Butteau! Jacques Butteau! Věk žasl. Málem by ho byl nepoznal, jak za ten krátký čas zestaral. Šel pro Tháma, kterého, jak oznámil, už chvíli hledal, aby šel domů.

„Co je?“ zeptal se Thám mrzutě. ,,Snad Betyna –“

„Ó dokonce nic. Copak vás napadá – Ale Paula – vždyť přece víte – vždyť jste to mohl očekávat každý den –,“ odpovídal Butteau mírně a při posledních slovech se významně usmál.

„Už?“ zvolal Thám a náhle vstal. ,,Jak je, jak je?“ ptal se chvatně.

„Dobře, dobře, jen běžte domů, uvidíte. Paula si vás tolik přála.“

Thám na ta slova neprodléval. Oznámil chvatně Věkovi, že se ráno u něho zastaví, nyní že pospíchá domů.

„Vy nepůjdete?“ ptal se tchána, bera klobouk na hlavu.

„Není mne tam potřeba. Jen jděte. Já bych třeba s dovolením tomu pánu byl společníkem.“

„Bude mne velice těšit, pane Butteau. Ale na mne zapomněli. Jsem Věk –“

Pan Butteau byl nesmírně překvapen a pak u vytržení. A již seděl vedle bývalého učitele své dcery, který ho nyní pozval na teplou večeři, který dal přinésti pivo a pobízel ho, pořád ho pobízel. Staroch jedl a zapíjel si chutě a rozehřívaje se hovořil víc a více, jsa samá ochota a laskavost, samý údiv a úžas.

Thám zatím už dávno odešel. Pospíchal, jsa všecek vzrušen. Věk se brzo dověděl toho příčiny. Řeklť pan Butteau směje se, že nad jejich bytem kroužila vrána, že je dědečkem, že má Thám synka.

„Jen aby to dále dobře dopadlo,“ řekl zase starostlivě, a zase již pojídaje a zapíjeje (byl patrně hladov), mluvil o své manželce, ta kdyby tu byla, jak by se divila. Ale že teď nemůže, zítra však že přijde sama, anebo že pan Věk ji musí navštívit, ale u nich že už tak teď není, jako bývalo v Řeznické ulici, že se jim nějak nedaří. Nenaříkal však tuze, bídu, jak mohl, zastíral a sám sobě vymlouval:

„Ale to nic – to nic. Ono zas bude dobře. Jen co Loty dostane místo. Jak by ne, takový talent! Však vědí, prosím, sám. Viděli ji a slyšeli, jak krásně hraje a jaký má hlas! Když spolu zpívali! Ó to bylo rozkošné. Ale měla nehodu. Intriky, samé intriky ji vypudily z Prahy. Nepřáli jí, záviděli jí její talent. Ten má po dědovi –“

Již byl v rodinné kronice, již vypravoval o svém dědu a otci, o maršálkovi Belle-Isleovi, citoval po francouzsku jeho slova.

Bylo pozdě na noc, sousedé už dávno odešli, když se starý Butteau ubíral z hospody, nesa pod pláštěm dvě láhve vína, které Věk poslal paní Butteauové, a v kapse dlouho již nevídanou sumu peněz, kterou mu Věk šetrně nabídl, s tou jedinou podmínkou, aby o tom Thámovi a Paule nic, ale ani slova neříkali. Posílal je paní Butteauové, aby mohla vše opatřiti, co Paule by bylo nutno. Pan Butteau byl pitím a radostí rozjařen a cupal v chatrném svém plášti, zimy necítě, za chumelenice chutě ke svému nuznému obydlí.

Tou dobou přecházel Věk nahoře ve světničce, již mu hospodský za ložnici vykázal. Aby ulehl, na to neměl ani pomyšlení. Přecházel, opět stanul u okna, hleděl do tmy a naslouchal větru, jenž hnal sněhové proudy do rachotících tabulek. Hlava mladého muže byla rozpálena, nitro všechno pobouřeno. Myšlenky se mu jen míhaly. Brzo byl tu, brzo tam. Vzpomínal na Paulu, jež stala se právě těchto chvil matkou. Myslil na Tháma, jak se změnil, jak byl roztrpčen, rozhárán. Bezděky také Věkovi připadlo, jak Betyna tam u té chalupy, kdež kladli mrtvého herce do rakve, za Thámem volala: „Abyste měl do hospody!“ Vzpomněl proto na to, že se mu zdálo, jako by Thám více pil než jindy. Ohlušoval svou nespokojenost. Je nešťasten, a přece šťasten. Má Paulu, kterou miluje. Ano, miluje ji, ale je nešťasten, že se vzdal svého působení. A jak by on, Věk, jak by on byl spokojen, až by měl, co chtěl, muzikantský život? Jak by bylo s domovem? Jak by vzpomínal na předobrou matku a neduživého otce? Thám ho tak zrazoval, aby tak nečinil, aby zůstal! A on má zkušenost! Vtom opět mihl se Věkovi tvrdý truhlář, herci jím vyhození, rakev a v ní vyzáblý herec v bídě zesnulý, kterého farář nechtěl ani zaopatřiti jako člověka ze společnosti vyvrženého. A zase před ním v duchu stál Thám, jak byl v ošumělém kabátě, sešlý, zachmuřený… Cítil trpkost jeho slov, cítil, že ani všechno neřekl, jak jeho nitro je rozháráno. A zase si připomněl, co mu řekl o tom šumařství, že mnoho zapomněl, že přišel ze cviku. Pak zase myslil na starého Butteaua, jak ze samé lásky otcovské lhal zatajiv, že Loty prchla; myslil na paní Butteauovou, jak ho zítra přijme. A nejvíce na Paulu. Přečká-li to? Je slába a Thám řekl, že churavěla. Ubohá! Prve, když Butteau odešel, vyptal se na něj Věk hospodského a uslyšel víc, nežli se nadál dle Thámových i tchána jeho slov. Slyšel, že bydlí na konci města v nějaké bídné chalupě, že je nikde nechtěli vzíti do bytu, jakou mají nouzi a bídu. V tom všem zastihla Paulu ta hořká chvíle žen.

Thám byl dnes od rána z domu. Zvěděl o českém faráři v sousední německé vsi, i vyšel si k němu, aby domohl se u něho nějaké půjčky nebo podpory. Odhodlal se k tomu kvůli Paule. Přišel pozdě odpoledne, nic nepořídiv, neboť farář na několik dní někam odjel. Proto neměl ani chuti vstoupiti přes práh svého bytu. Zastavil se v chalupě, kde ležel zemřelý člen společnosti, a zastal tam Betynu, která ho šla již hledat, nemá-li nějakých peněz. Neměl, ale herec, kterého Věk obdaroval, se s ním rozdělil, půjčiv mu dvacetník. Thám ho Betyně nesvěřil. Šel sám něco do hospody koupit pro Paulu. Vtom setkal se s Věkem a zdržel se s ním dlouho, až přišel tchán s novinou.

Thám pospíchal domů, ač se v duchu lekal. Než vydechl si zhluboka a zaradoval se, když vstoupiv do jizby chatrného dřevěného domku, spatřil tchyni i Betynu u bídné postele, kde na různých šátcích a šatech a cárech divadelních, přikryta bídnou peřinou, ležela Paula, bledá, všecka zemdlená, s víčky přivřenými, a vedle ní děťátko zarudlé hlavičky a černého na ní chmýří, lecjak zabalené.

Vše odbyto! A šťastně! Thám chtěl přiskočiti k posteli, ale tchyně mu dávala znamení, aby zůstal, aby počkal. Poslechl, ač byl nedočkav. Jen na několik kroků alespoň se ode dveří přiblížil po špičkách a hrdlo napínaje upíral zraky na mladou matku a děcko. Bylo mu Pauly tak bledé a zemdlené z té duše líto, ale zároveň pocítil neskonalou radost a v ten okamžik zapomněl na všechen trud. Skloniv se ke tchyni, ptal se tiše, není-li se čeho obávati stran Pauly. Tiché hlasy pronikly až k loži mladé matky. Hnula sebou, a paní Butteauová poznavši, že se ohlíží po dítěti, které prve jen na okamžik spatřila, přistoupila a ukázala jí děcko tiše spící. Hleděla na ně chvíli okem plným mateřského blaha i radosti nad přestálým nebezpečenstvím. Pozorovala je všecka pohnuta. Když pohled od dítěte odvracela po matce, zahlédla milovaného muže, jenž stoje za tchyní radostně své dítě pozoroval. Ve tváři Paulině živě svitlo. Oči její upřely se na Tháma. Přistoupil k ní chvatně, líbal jí ruce, počal jí hladiti čelo i vlasy, něžně ji chlácholil, neboť zpozoroval, že se jí rty počaly prudce chvěti, že jí to kolem úst trhá. Než Paula se neutišila. Křečovité pohyby ve tváři a v hrdle se vzmáhaly, byly silnější a prudší, ze rtů ozvaly se nesouvislé zvuky a pak, jak oči na svého muže obracela, ve velikém mysli pohnutí z blaha mateřského pracně vyrazila:

„Vi – díš – na – še – dítě –“

To byla první její slova, jež po letech opět promluvila. Thám třásl se jako list, a zapomenuv na nebezpečenství okamžiku, líbal svou ženu i dítě, až Betyna, nejspíše se vzpamatovavši, upozornila matku, že ji udusí, že to Paule uškodí. Jak paní Butteauová odtahovala Tháma od lože, Paula ji zahlédla, a mdle jí ruku podávajíc a blaženě se usmívajíc, už plynněji, ale slabým hlasem promluvila: „Ma-minko.“

Více nemohla. Slabost ji přemohla. Ale Thám, který musil od lože, vyrazil ven a tu sepjav ruce pohlédl k zachmuřeným nebesům, ze kterých se sypal sníh; děkoval bohu v ten okamžik němou, nejvroucnější modlitbou, spěchaje tmou a chumelenicí naproti tchánovi.

Druhého dne odpoledne paní Butteauová upravovala velmi pečlivě svou velice sešlou garderobu, a Betyna ještě více. Paní Butteauová byla velice šťastna. Byla babičkou a Paula nabyla řeči. Z toho měla nesmírné potěšení, kteréhož ještě přibylo, když Betyně napadlo, že teď bude o to lépe, že bude moci Paula vystupovati, že společnost jejich tím velice získá. Pak přinesl starý víno a – peníze. A hned bylo dobře. Hned zatopila i ve druhé světničce přes síň, hned opatřila nejprve, co Paule bylo nutno, co by ji sílilo, a pak jim kafíčko, a již pomýšlela na křtiny, že bude nutno něco udělati, něco lepšího. Teď očekávala hosta, pana Věka. Přišel pozdě odpoledne s Thámem. Zavedli ho nejprve do světničky přes síň, kdež ho chtěla paní Butteauová uctíti.