Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 7

„Dobře, dobře, ale na české spisy nemají zapomínat. Teď asi nemají nic co číst?“

Věk se přiznal, že nemá.

„Tedy jim něco českého opatřím, chtějí-li totiž –“

„Ó ano, ano!“ zvolal chvatně a rád mladý filosof. „Budu jim tuze povděčen!“

„Nesejdeme-li se jinak záhy, nechám jim nějaký spis u Butteauových. Jsem rád, že jim české čtení je milo. Ó jak je takových poskrovnu!“ Z povzdechu bylo znáti upřímné zkormoucení.

„Ale zdržuji je, jsme na rozcestí,“ pravil Thám, podávaje Věkovi ruku. „Jsem opravdu rád. A pannu Paulu učejí hezky,“ dodal s úsměvem, žertovně.

„Raději bych ji naučil mluvit.“

„Ba to –,“ a Thám, tiše si povzdychnuv, potřásl jeho rukou, a dav mu „dobrou noc“, zabočil do sousední ulice. František Věk chvilku za ním hleděl. Pak zamířil rychlým krokem k svému bytu. Stmívalo se a chladný vítr pohvizdoval neosvětlenými ulicemi.

XII. NAMNOZE O HUDBĚ, ALE TÉŽ O DISHARMONIÍCH

Tou dobou byl F. Věk už druhý rok ve filosofii.

Peníze, které otec jeho získal prodejem knih ze zabavené bibliotéky benediktinské a které na radu Věkové uschoval, přišly mladému studentovi velice vhod. Jimi stalo se, že se mohl první rok v Praze uchytit, jimi však se také stalo, že František první čas pozapomněl na hlavní svůj účel, pro který se dal na vysoké učení připsati. Student, jenž byl v klášteře vždy nejpilnější, jenž poslední dobou studoval s vyznamenáním a ze všech předmětů měl eminenter, jenž posledního roku na gymnasiu byl praemio donatus, a to první, počal, a to hned ze začátku, kolej nějak pomíjet a ne zrovna horlivě navštěvovati. Vina toho byla svoboda, ve které on, dosud klášterským řádem co nejpřísněji vázaný, se ocitl. A náhle se v té svobodě ocitl. Měla tolik svůdného a mohl skrze ni dojiti věcí a požitků, po kterých vždycky tak toužil.

To byla hudba především a vlastně jediné. Ta jen byla toho příčinou, že svobody své nadužíval. Lásku k zpěvu a k hudbě přinesl si z domova. Matka a ještě více kmotr, ctný regens chori Havránek, mu ji vštípili; v klášteře pak ji utvrdili a šlechtili, jakož i znamenitý pozaunista Štrádecký. Jako choralista nezpíval Věk jen na kůru svého kláštera, ale dostal se časem také ,,na výpomoc“ na kůr některého jiného kostela, nejčastěji františkánského u Panny Marie Sněžné. Tam ho poznal regens chori téhož kostela Václav Praupner. Ten byl na kůru jako generál před vojskem, přísný a neslevil ani noty. Proto choralistu od benediktinů tuze těšilo, že ten, před nímž měli i staří a kosáci strach, byl s ním spokojen a nejednou mu i na rameno poklepal.

Na kůrech mluvilo se často o skladatelích a znamenitých hudebnících. Tenkráte byl v Čechách každý kantor vesnický dobrý muzikant. Znamenitých pak tenkráte žilo v Praze jako máku. Mladý choralista slýchal od svých kolegů o té a té mši, kterou tam a tam provedli nebo provedou, o tom a onom skladateli, a jako myška skrčen kdesi za pultem naslouchal, když staří muzikanti si vypravovali o té neb oné skladbě nové, když vyslovovali s úctou, ano s obdivem jména Seegert, Koželuh, Mašek, Kuchař, Dušek, z nichž nejednoho znal už z některé jeho skladby. Už v klášteře bylo jeho touhou, aby je také osobně poznal a slyšel. Slavného Seegerta, o němž nejčastěji slýchal, na své oči nespatřil. Když o něm poprvé slyšel, bylo to druhého roku jeho pobytu v klášteře, valně si toho nevšiml a nechápal zármutku, s jakým jejich páter regens chori povídal: „Starý Seegert umřel.“

Ale jak si pak František na něj vzpomněl, když u sv. Jindřicha, maje oči slzami zality, naslouchal varhanám, na něž hrál regens chori Jan Kuchař!

„To je druhý Seegert,“ řekl starý houslista, také všechen dojat. Strádecký, jenž vedle stál, živě pokynul hlavou a zkrátka odvětil:

„Je, ale přece to není Seegert.“

Tak rostla mladého choralisty láska k hudbě. Každé volné chvíle v klášteře užil buď ke čtení knih nebo k přepisování not a ke hraní. Poslední rok si již nejednou vyprosil, aby směl v neobvyklý čas z kláštera, do některého kostela, aby tam poslechl novou mši nebo nešpory. Nejčastěji zabíhal k františkánům a jednou také až k sv. Vítu na Hradčany, kdež po skončené slavné mši tak dlouho čekal, až zblízka uviděl slavného kontrapunktistu a skladatele, svatovítského ředitele kůru Jana Koželuha.

V mladé hlavě choralistově počaly pak pučeti divné sny a tužby. Zdáloť se mu nejvyšším blahem, kdyby tak jednou stal se sám regentem chori v některém pražském kostele, nebo kdyby se dostal za kapelníka některého ze šlechtických divadel, jako měli hrabata Pachta a Nostic. Zvláště mnoho se na Roudnici vyptával, kde na zámku knížete z Lobkovic provozovali řádně a krásně i velké opery.

A což mladým choralistou trhlo, když jednou, jak šel pražskými ulicemi s kamarády procházkou, jeden z nich ho náhle za rukáv škubl a chvatně ho upozorňoval na kočár, jenž právě dojížděl k paláci Kinských.

„Podívej se, podívej!“ volal kamarád.

František viděl sličnou, asi třicítiletou dámu, krásně oděnou, ztepilou, elegantní, v napudrovaném, vysokém účesu, a vedle ní mužíka v bílé vlásence s copem. Před palácem kočár zastavil, sluha otevřel dvířka vozu a mužík pozdraviv dámu odešel do paláce, nápadně kulhaje. Dáma pak odjela. Choralisté byli dosti blízko a dobře všecko viděli.

„To je Dušek,“ řekl Františkovi starší jeho druh, rodilý Pražan.

„To je Dušek?“ divil se František, jenž dle jména znal nejlepšího v Praze tehda virtuosa na klavír.

„To je on, ten kulhavý mužíček, a ona, to je paní Dušková. Krásně zpívá. Teď jede na procházku v kočáře hraběte Clama a muž jde učit komtesy Kinské na klavír a vydělávat dukáty.“

„Dukáty?!“

„Za každou hodinu dva.“

František trnul a nevěřil ani svému sluchu. To všecko ho značně vzrušilo, a domů se vrátiv, pořád ještě na to myslil, jak viděl ten krásný kočár, krásnou dámu, jak Duškovi lokaj knížecí uctivě otvíral dvířka, jak Dušek kráčel do paláce. A takové má samé hodiny! Ó, by také on mohl k němu, aby se u něho přicvičil a na klavíru zdokonalil! Touto dobou nezdálo se mu nic krásnějšího na světě nežli život muzikantský; a zdálo se mu pak teprve, když vyšed z kláštera stal se samostatným, když mohl po chuti a kdykoliv oddati se hudbě, zajiti si do toho neb onoho kostela i do společností hudebnických, když vypomáhal na tom i na onom kůře, když se seznamoval s hudebníky i zpěváky. A což, když poprvé vstoupil do Nosticova divadla, když poprvé uslyšel italskou operu! Byla to Cimarosova Italiana in Londre. Byl jako opojen, neboť ještě nikde neviděl tak upraveného divadla a takové výpravy.

Sgr Ponziani, výtečný basista, mlle Teresa Saporiti přivedli ho nejvíce u vytržení, takže je dlouho slyšel a dlouho té noci nemohl usnouti.

Pak si tam častěji zašel a mnohdy byl bez večeře, jen aby ušetřil na vstupné, a to vždy, kdy byli na ceduli: Cimarosa, Zanetti, Fischietti nebo Salieri, jejichž opery hráli nejvíce. Dramata mladého filosofa tak netáhla a také neměl ani tolik peněz, aby tak často mohl choditi do divadla.

Tenkráte to bylo, když maje již z kláštera důkladné základy hudebního vzdělání, o jeho zdokonalení nejvíce se snažil. A tenkráte také počaly mu zníti mladou duší zvuky, kterých, jak myslil, ještě neslyšel, které se v něm probouzely jako pěkné sny a které, plníce všecku jeho mysl, nutily ho, aby je vyjádřil.

A tu psalo brkové jeho péro notové hlavičky ne dle předlohy, nějakého mistra opisujíc, ale jak povznesená mysl mladíkova diktovala. František Věk odvážil se mezi skladatele. Ovšemže tajně, aby nikdo nezvěděl, jen pro vlastní rozkoš, zpočátku ostýchavě, čím dále však, tím odvážněji.

Menuet, granátnický pochod, nějaké nokturno, to byly první krůčky. Po op. 1 bylo op. 2 a 3; pak těch čísel byla již hezká kupka.

Ale v zimě tohoto r. 1787, a to v noci ze dne 19. na 20. den měsíce ledna hrozilo jim veliké nebezpečenství. Byly by zničeny bývaly, a to plamenem. Než pro štěstí jejich skladatel přišel domů dosti pozdě, kdy v kamnech jeho světničky byla jen čirá tma a notný tah, neboť venku zuřila sněhová vánice. A tak mladý komponista F. Věk chytil svazek svých skladeb a mrštil jím o zem, někam do kouta, ve kterémž nehodném místě jeho sny a myšlenky hudební odpočívaly bez milosrdenství až do rána.

Zatím jejich autor přecházel dlouho světničkou, maje hlavu sklopenu; pak usedl na lože a opět hleděl strnule před se v myšlenkách. Když posléze ulehl a zahrabal se do peřin, ještě nemohl usnouti.

Mozart, Wolfgang Amadeus, mu nedal spáti. Pořád ho slyšel i viděl a byl jist, že do smrti nezapomene těch chvil, kdy Mozart na konec hudební akademie, pořádané dotčeného večera v divadle, sedl ke klavíru a jal se přednášen své fantazie. Těch nesmírných, nebeských harmonií! Všechny v divadle uvedl u vytržení i skladbou i hrou. Jakou bouří pochvaly otřásalo se všechno divadlo, když skončil! Bouře ta se neutišila, až když veliký ten muž nevelké, složité postavy vložil své bílé, drobné ruce opět na klávesy, a vypukla nanovo, když chtěl podruhé vstáti. I poslechl opět záře spokojeností a zahrál potřetí. Divadlem zavládlo ticho takové, že by i špendlík upuštěný bylo slyšeti. Věk nahoře na galérii, všechen zardělý, nesmírně vzrušený, sotva dýchal. Ale škubl sebou bezděky a zachmuřil se, když hrobovým tichem ozval se pojednou ze přízemí rušivý výkřik: ,,Z Figara!“

A pak! Mistr poslechl i tento hlas, nebo hned zabočil do motivu nejoblíbenější tehda árie z Figara: ,,Non piú andrai“ – a hrál árii, pak variaci první, druhou, třetí a dál a dále jinou a opět jinou, jednu krásnější a zajímavější nežli druhou, a všechny přeumělé a všechny spatra. Ó toho božského umění! Té čarodějné jeho síly a moci!

Dvanáctá variace dozvučela. Božský mistr se klonil, divadlo bouřilo, jásalo, vše tleskalo, šátky mávaly; a v nejkrásnější bouři té mladý filosof na galérii statečně účinkoval i hlasem svým i dlaněmi. Ale největší nadšení, ano vytržení zářilo jeho tváří, jeho očima.

Než pak, když přišel do své studené světničky, když rozžehnuv lojovou svíčku, v dřevěném svícnu spatřil na stolku svazek svých skladeb, zmocnila se ho veliká hořkost a tíseň, a tu udělal, jak už vypravováno.

Ráno sice rukopis svůj sebral: v kamnech ho nezničil, ale hodil ho do truhličky. Od toho večera uplynulo mnoho, mnoho neděl, nežli se opět chopil péra. Zato sháněl se a pachtil po skladbách Mozartových a po něm samém. Pásl po něm, jen aby ho mohl zblízka spatřiti. Podařilo se mu několikráte, a zvláště šťasten byl tohoto podzimu, kdy Mozart zavítal do Prahy podruhé. Tu ho spatřil zcela nablízku i slyšel, a to, jak u Butteauových vypravoval, v kavárně u Šturmů, kam slavný mistr z nedalekého bytu svého na Uhelném trhu občas přišel si zahrát na kulečníku.

Tenkráte mladý Věk žil dobu samých zápasů. Tohoto roku již neměl žádné výpomoci ze zisku na prodaných knihách jako roku prvního; otec pak nemohl mu mnoho poskytnouti. Filosof skoro ničeho z domova nedostával, a to proto, že poslední dobou provdal otec dvě starší sestry Františkovy, že utrpěl také ztrátu v obchodu, jenž nadto valně nešel.

Věková trnula, co si ten hoch v Praze počne, ale tvrdší otec mínil: ,,Ať se hrabe sám. Lecčemu se naučil, může si přivydělat.“ Také to tak bylo.

František vypomáhal na kůrech a měl také hodinu v jedné kupecké rodině. Ale všecko to nevynášelo tolik, aby časem mu nebylo zápasiti s nedostatkem. A pak sám s sebou zápasil. Čím bude? Nač studuje, tázal se někdy v duchu. Otec by ho měl rád knězem. Než na to neměl sám ani pomyšlení. Jemu jen na mysli tanul život hudebnický. Dušek také studoval a nechal toho. A jak se má! Mistr Praupner byl už třetí rok v teologii, když pustiv vědu chytil se houslí a místo v bibli vzdělával se v generálním basu. A jak je vážený, a jak se mu dobře vede!

Ale on ani Dušek jistě neměli takového otce! Krev se mladému hudebníkovi zrovna zarážela, když si pomyslil na tatínka, jak by na něj asi vzhlédl, až by uslyšel, co synáček hodlá a zamýšlí. A maminka! Ó ta by snad nebránila, ale co by zkoušela i kvůli němu i od otce samého!

Po takových chvílích vnitřního zápasu počal mladý Věk obyčejně pilněji choditi do Klementina čerpat také z pramene věd, a tu se pak snažil dost, aby dohonil, co zanedbal prvního roku filosofie a literatury německé; a na klasickou učil se také jinak nazírati nežli dosud.

Zato však probudily se mu také nové rozpory a zápasy. Skepsis se mu uhostila v duši a působila veškerou svou hlodavou silou. Neoddal se jí zplna. Vychování domácí, zvláště však pobyt v klášteře zasadily příliš hluboko kořeny víry křesťanské. Zato názory matčiny o helvetech, styk se starým Žalmanem a čítání knih zapověděných, jakož teď na filosofii spisů moderních, přednášky, zvláště profesora Meissnera, jenž výmluvně hlásal ideje snášelivosti náboženské a volnosti přesvědčení, jakož i zjevně dával najevo nechuť vůči jezovitům, obcování s kolegy myšlenkami takovými nadšenými, to vše způsobilo, že se nestal nesnášelivým u víře a že z ní mnoho upouštěl. Deismus zápolil v duši jeho s křesťanstvím; ale boj ten nebyl dobojován. Časem se tišil, časem propukával tím živěji, a deismus vítězil. Než mladý filosof neodvážil se přece k posledním důslednostem, aby dle nich své přesvědčení ustálil. Váhal, odkládal, znovu zápasil a – neustálil se. Nemoha dojiti jistoty a klidu, unaven bojem duševním, obracel se obyčejně k své nejmilejší hudbě. Pro ni a pro nové spisy literatury německé i klasické pozapomněl také na svého Komenského a ostatní knihy z oddělení kdysi zapověděného. Ale ony přece dobře působily, jakož i vychování v domě otcovském ryze české i pohrdání německého učitele; nezapomnělť mladý Věk svého původu českého a neměnil se takořka nevěda jako veliká většina jeho kolegů, v nichž gymnasium, zvláště pak studium německé literatury a schöngeistství na filosofii nedaly vzplanouti ani jiskře národního vědomí; to obětovali nevědomky tomu vábivému schöngeistství, v němž je opanoval německý duch a pak i německé cítění. Sice slýchali Kašpara Rojka a zvláště exjezovity Cornovy nadšené výklady o české minulosti. Než oba profesoři mluvili o ní jako o něčem nadobro zašlém a mrtvém, co nemá žádného pokračování ve přítomnosti a také žádné budoucnosti. Většina, i také Němci, naučili se tak míti českou vlast a její minulost u vážnosti, ano i v lásce. Než zatoužit po tom, aby bylo, jak bývalo, na to nikdo ani ve snách nepomyslil.

Věk řekl Thámovi, že zná Vydru. Znal, ale málo, neboť matematika nejméně lákala mladého, uměním opojeného studenta. Ze zpočátku u Vydry mnoho zanedbal, nestala se mu přísná tato věda nikterak lákavější. Zanedbal se v ní znamenitě a vzpomněl-li na profesora Vydru, ozvalo se mu svědomí nejhlasitěji.

K tomu všemu neklidu a rozruchu přibylo mysli jeho nové vzrušení. Až do této doby nepřišel nikdy do společnosti dámské. A tu, když v neděli stál u svého pultu na kůře u Panny Marie Sněžné, přistoupil k němu pojednou regens chori Praupner a řekl, nechtěl-li by hodinu. Věk nemaje nazbyt s radostí přisvědčil.

„No no, tuze se netěšte!“ Praupner nato, vida radost studentovu. „Mnoho medu tam nebude. Říkal mi Butteau, je u Bondiniho v kanceláři, nevěděl-li bych, kdo by učil jeho dcerku na housle. Chcete-li, jděte tam třeba hned, ještě dnes. Žádal mne, abych nezapomněl a brzo mu někoho poslal.“

Věk přisvědčil, že půjde, a to byl všechen jeho rozhovor s Praupnerem o této věci. Než způsobil mu dosti starostí. Jméno Butteau mu nebylo neznámo. Mile Loty Butteauovou znal z divadla. Ostýchal se mezi dámy a zvláště divadelní; obával se také toho, že má učiti dívku, zajisté sestru té herečky. I odvážil se tam a vrátil se pak valně vzrušen.

XIII. O DVOJÍ LÁSCE

Po celý večer se nedal do práce. Meškaltě v duchu pořád ještě u Butteauových. Z mysli mu nešlo, co tam byl viděl a slyšel. Už obydlí samo, ve svém příliš volném uspořádání, s divadelními obleky, ho překvapilo, pak mladičká, a přece tak smělá Betyna s věncem na hlavě, a Loty tak volně sobě vedoucí! Takové dívky ještě nikdy neviděl. Byla smělejší a jistější ve všem nežli mužský. Co on proti ní! Proto se jí ostýchal a také trochu bál. Ale hezká byla. Slušelo jí to, než to, jak volně seděla na pohovce, to se mu tuze nelíbilo.

Více však nežli na Loty a na tu žabku divadelní, její sestru, a na starou paní, myslil mladý filosof na Paulu. Hned jak vstoupil a ji nejprve zhlédl, byl jejím zjevem mile překvapen. Je něma, ubožátko. Slyší však výborně, čte, píše. Jak pozbyla řeči? Ptáti se nemohl. Snad paní Butteauová poví a nesmlčí. Jak bude Paulu učit? Jak to půjde? Takové žačky se nenadál. Jak na ni myslil, sdružené namanul se mu na mysli Thám, ale s ním i stín – profesor Vydra. Thám ho tak chválil. Pravým Staročechem ho nazval. Toho večera si Věk nanovo umínil, a tentokráte svatosvatě, že napraví, co zanedbal u slovutného matematika.

Více však nežli do koleje chvátal pozejtří do Řeznické ulice k Butteauovým. Že nezastal ani Lotky ani Betyny doma, byl velmi rád, neboť cestou ne bez starosti na to pomýšlel, jak začne své vyučování před těmito kosačkami, jak je v duchu nazýval, jmenovitě Loty. Paní Butteauové se tak neostýchal. K té nabyl hned za první návštěvy důvěry veškeré. A tak chutě začal. Dříve nežli se nadál, minula hodina vyučování a dobrá čtvrt nadto. Mladý učitel byl by ještě dále učil, kdyby ho sama paní Butteauová neupozornila, že čas minul, a nepozvala ho na svačinu. Ta byla dnes tišší než onehdy, líbila se mu však více. Seděl sám s paní Butteauovou a Paulou.

Bylo mu volněji nežli onehdy. Naslouchal pobožně vypravování paní Butteauové, neboť ona skoro sama jen mluvila, a přes tu chvíli utkvěl zrak jeho na svěžím líci tiché Pauly, vedle sedící. Za této druhé návštěvy odbyl sobě F. Věk generální zpověď, neboť paní Butteauová s dobromyslným účastenstvím a takovou též zvědavostí vyzpovídala ho, odkud je, kdo jsou jeho rodiče, je-li sám nebo má-li bratry a sestry, kde bydlí, kde studoval a podobně.

Zato také ona leccos pověděla o sobě a o své rodině. Ale to když začala, přerušila ji na okamžik Paula, povstavši a oznamujíc znameními, že půjde do vedlejšího pokoje psát.

„Pan Thám složil nový kus a Paula rozepisuje role,“ vykládala matka, když dcerka odešla. „Ona ráda píše. Opisuje noty, rozepisuje úlohy. Tím si chudinka chvíli krátí a také si nějaký groš vypíše. A pana Tháma kusy rozepisuje obzvláště ráda. Ona je jak on, tak trochu vlastenka, jak se jí děvčata (mínila Loty a Betynu) někdy smějí. Ó té je škoda!“ Zapomněvši na prvotní řeč, kterou navázala, pokračovala o Paule, nanovo vykládajíc: „Jak by ráda hrála a zpívala! A má nadání, veřejí, velké nadání. To Betyna se tuze líbila, když hrála, vědí-li, v Břetislavu od pana Tháma. To dělala jeho syna, jako toho knížete českého, a tuze jí to slušelo! ‚Jako malovaná‘, si říkali. A plácali! A jak hlučně, a ještě ani kardynu nespustili –“

„Viděl jsem také pannu Betynku.“

„No tak vědí sám!“ s vyjasněnou tváří paní Butteauová živě odpověděla. „A to bylo Betyně jedenáct let. Ale Paule bylo sotva deset a už také vystoupila v dětské úloze. To ji měli vidět! Bylo to v Thunově paláci. Lidé až plakali a já také. Hrála takovou smutnou roli; až slzeli, pravím, a já také, toť se ví. Jenže já také radostí. A tu – co pánbůh dopustil –“

„Potom pozbyla panna Paula řeči?“ odvážil se Věk otázati se.

„Ano, tenkráte, brzo po tom představení. Má to z leknutí. Lekla se tak náramně, že nemohla ze sebe ani slova vyrazit, a také od té doby nevyrazila –“

Prve mladého učitele zamrzelo, že Paula odešla do vedlejšího pokoje, a pomyslil si, že by se mu povídání její matky snáze poslouchalo, kdyby dceruška byla zůstala. Nyní však opravdu a s nelíčeným účastenstvím naslouchal i bez ní, a to proto, že byla řeč právě o ní.

Paní Butteauová dále vypravovala, a to obšírně, jak se také Paula dobře učila, jak byla pilná, ano ctižádostivá, ale jakého měla učitele přísného, zlého, takže se děti před ním a před jeho rákoskou třásly. Flákal je dost a dost, a neměl-li rákosky nebo metly po ruce a seděli-li viníci někde uprostřed, tu ten učitel vyskočil třeba na lavici a běže po ní rozdával vpravo vlevo klofce i velikým prstenem nebo tabatěrkou a za vlasy třepal. A tak se jednou rozkatil bez příčiny na Paulu, která nikdy nebyla bita, která ani jediného fláknutí ještě neucítila. Ale učitel rozlítil se jinými rozdrážděn a byl jako slepý; pláče Paulina ani její vyděšené tváře nedbaje, vyskočil zuřivě na lavici, neboť Paula seděla uprostřed, a hnal se po ní sám, nevyzvav ji ani, aby vyšla ven. A tu děvče zbil, a od té doby Paula slova řádně nepromluvila. „Kdyby chtěla promluvit, chytne ji křeč,“ doložila paní Butteauová, „a je to nejhroznější koktání, a z toho si nikdo nic nevybere. Proto chudinka se už ani nepokouší, aby promluvila.“

„A což lékaři?“ podotkl s účastenstvím mladý učitel hudby.

„Zběhali jsme jich mnoho, ale nikde nic. Žádný si rady nevěděl. Je to z hrozného leknutí, říkali učeně a vážně. To jsme my také věděli. Proti tomu není pomoci, pravili jiní.“ To řekla paní Butteauová hlasem ještě tlumenějším, nežli když vypravovala o neštěstí dceřině. Hlasitěji pak dodala: „Také povídali, že se to časem poddá. Kdyby pánbůh dal! Jak by se mně ulehčilo. A Paule! Co ona se chudák asi v duchu nasouží. Ale nestýská jim, nenaříká a je trpělivá, jen aby nás nezarmoutila. Jak bych byla šťastna! Ty dvě se mi povedly, a ještě Paulinka – ó ta by myslím byla ještě nad ně!“

F. Věk ze druhé své návštěvy odcházel ještě více dojat. Paní Butteauová ho chtěla mermomocí zdržeti, že jí prý holky nakázaly, aby pana Věka dříve nepouštěla, až ony přijdou domů, a dodala zase vesele: „Nějak jim padli do oka. To vědí, zpěv a hra, pro to by život daly.“

František však se omluvil, že by sice rád zůstal, ale že nemůže, že má ještě druhou hodinu a té že odložiti nelze. Byl rád, že mu Paula, když se jí poroučel, sama podala ruku. Usmávši se podala mu také papírek, na němž bylo napsáno: „Budu se pilně cvičit. Líbí se mně to.“

Mladý učitel tím mile překvapen nechal si nevěda tu ceduličku v ruce. Pravil, že ho těší a že doufá, až přemohou obtížné začátky, že se bude panně hra na housle ještě více líbiti.

Čím dále, tím raději F. Věk chodil do této hodiny. Těšilo ho učiti Paulu, bylo mu milo, když jí ukazoval, jak housle položití, jak smyčec bráti a jak prsty klásti, když se jich a ruky dotýkal. Učení se valně dařilo, poněvadž žačka byla nadobyčej schopna a také pilná. Hodiny vyučování byly mladému filosofovi zábavou. Jen to ho mrzelo, že nebyly denně, nýbrž jen třikráte za týden. Pokaždé, když odcházel, těšil se již na příští hodinu, a když učil, nikdy se po hodinách neohlédl. Na svou sličnou žačku měl dobrý pozor; někdy však samým pozorováním až pozapomněl na její hru. Však také Paule slušelo, když stála s houslemi u pultu, když od upřímného hraní se jí až líce živěji zardělo, když tmavé, velké oči upírala do partesů.

Mladý její učitel byl k ní velice šetrný, ona pak ráda se s ním učila, vlídně, vesele ho vítajíc pohledem, úsměvem i ruky podáním. To ho zvláště těšilo.

Zpočátku mnoho s ní nerozmlouval. Jsa ostýchav, vykládal jen o tom, co se ke hraní samému odnášelo, dával jí pokyny, naučení. Než Paula, nabyvši k němu důvěry, sama začínala „rozhovor“, to jest častěji psávala cedulky. Psané její otázky málokdy se houslí týkaly; zato tím více divadla, především však českého, Boudy. Tu se také již někdy vyskytlo v těch řádečkách drobného, úhledného písma jméno Thámovo.

Ptala se, zná-li ten neb onen kus jeho, viděl-li ho hráti tu neb onu úlohu. Otázky tyto jen pořídku se vyskytly a mladému filosofovi nebyly nikterak nápadný, poněvadž souvisely s hovorem o českém divadle. Když byl Věk asi počtvrté u Butteauových, vyskytla se na Paulině ceduličce otázka, které se nenadál. Bylo tam: „Čtete rád české spisy?“

Podávajíc tuto otázku, usmívala se. Filosof byl překvapen, než ihned si vzpomněl, co mu paní Butteauová vypravovala, že sestry Paulu škádlívají, jaká je vlastenka.

Chutě přisvědčil a pověděl, že již několik českých četl, ale ne mnoho, protože jsou dost vzácný, že jich málo. Také dodal, že mu pan Thám některé slíbil. Jen dořekl, už je také měl, a sice dvě. Panna Paula, vytáhši je zpod notového papíru, mu je usmívajíc se podávala. Thám jí je nechal, aby mu je odevzdala. Byly to Veleslavínův Historický kalendář a veselohra Odběhlec z lásky synovské v překladu Bullově.

Déle a živěji nežli s Paulou bavíval se Věk, ač začasté proti své vůli, s jejími sestrami, zvláště však s Lotkou. Zastal-li ji doma, věděl najisto, že se po hodině tak hned domů nevrátí. Tu býval obyčejně improvizovaný koncert. Musil zpívati bud sám nebo s Lotkou. To činil ještě nejraději. Zpívalať velmi pěkně a Paula je provázela na klavíru.

Později, když už nějaký čas k Butteauovým docházel, musil s Lotkou sedati a s ní rozmlouvat. Jednala s ním volně, značně důvěrně, že se tomu až v duchu divil a někdy tím i do rozpaků se dostal. Loty měla zjevnou radost z něho. Někdy si sedla zrovna vedle něho, a dosti zblízka, takže se ho až ramenem dotýkala. Cítil jeho příjemné teplo, a ke všemu třeba se k němu hlavou nachýlila, švitorně rozmlouvajíc. A všecko činila tak prostě a nevinně, do očí mu hleděla a žertujíc smála se na něj. Mladého filosofa z toho až někdy horko pojalo, krev se mu rozproudila, bývalo mu až nevolno.

Nerozuměl, nejsa v takových věcech nic zkušen, že se Lotce líbí, že ho ten divadelní šotek tak zkouší, protože byl (jak sama matce před sestrami, když byly samy, řekla) jako panenka, takové kvítko nevinnosti, trochu nedovtipný, nemotorný sice, ale hezký, a ne hloupý, a takový upřímný, takového že ještě neviděla. Z toho se však nevyznala, jak by ji těšilo, kdyby ona první tomu hezkému studentovi hlavu popletla, nebo že ještě nemiloval, o tom byla přesvědčena a věřila také jeho vyznání o tom, když ho k němu přiměla.

Všelijakých panáků vystrojených a hejsků dost se jí lichotně a o zamilování namluvilo, až pozbyla záliby v takových řečech. Z Věka však nebylo možno ani slova podobného dobyti. Až netrpělivá už byla; mrzela ji filosofova nechápavost, ale také ji dráždila.

Obratná, hladká lasička divadelní ani netušila, že klidná, ano vážná její sestra, nemající jejího bystrého a hbitého jazyka, nemohoucí ani slova vyraziti, více poutá a nevědouc vábí mladého filosofa, a že ten, sedě vedle Lotky, nejednou si v duchu pomyslil, kdyby tak raději mohl býti ve vedlejším pokoji a pozorovati Paulu opisující nebo do čtení zabranou.

F. Věk viděl za ten čas, co učiteloval u Pauly, otce jejího sotva několikráte. Pan Butteau totiž ráno odcházel, přišel na oběd, nedlouho po něm zase odešel a vrátil se poté až k večeru. Měl ustavičně mnoho práce a ještě více starostí. To bylo všeckcjeho živobytí, aby pracoval od rána do večera, aby všecko sehnal a opatřil pro rodinu, a jmenovitě pro Lotku, svou nejstarší a nejmilejší, jíž v duchu v důvěrných hovorech se svou manželkou věstil slavnou budoucnost na dráze herecké, v čemž paní Butteauová s ním byla zajedno. Přibírala ještě do té pěkné budoucnosti Betynu, a to tak, že mezi manžely někdy povstávaly až spory o to, která bude znamenitější a slavnější. V tom však bývali svorni, že Paula měla také budoucnost a že by se byla i starší i mladší sestře své vyrovnala.

Jedinou rozkoší páně Butteauovou bylo, když se díval v divadle na Lotku nebo v české Boudě na Betynu, když tato občas v dětských úlohách vystupovala. Tu mužík ten, jinak ustavičně pohyblivý, stále šukající, stál nepohnutě, jako přibitý, a jen hlavou pokyvoval a blaženě se usmíval, upíraje zářící zraky na hrající svou dcerku.

Vedlejším jeho potěšením, ač ne právě malým, bylo ještě to, když se mohl pochlubiti svým francouzským původem, když mohl někomu pověděti, že jeho otec byl komorníkem u maršálka Belle-Islea, a jak se tu v Praze zamiloval, totiž otec jeho, jenž se jmenoval Jean, a on, syn jeho, že se jmenuje Jacques, po svém dědovi ve Francouzích.

F. Věk znal už tu historii výtečně, nebo kolikrátkoli se s panem Butteauem sešel, pokaždé ji uslyšel a pokaždé sňal pan Butteau siluetu svého otce Jeana, aby ji ukázal, a pokaždé vykládal o maršálkovi Belle-Isleovi, jaký to byl slavný generál, a jak, chystaje se z Prahy na ústup, navštívil svého nemocného komorníka, totiž otce pana Butteauová, a co mu na rozloučenou pověděl. To opakoval pan Butteau vždy v originále po francouzsku, přičemž F. Věk postřehl, že citování to nebylo pokaždé stejné.

Děvčata, totiž Lotka s Betynou, se juž tatínkovi smála, když Věkovi tu historii asi počtvrté vypravoval a počtvrté siluetu otce Jeana (jinak než po francouzsku jmen rodinných neuváděl) snímal. Než pan Butteau v horlivosti své se nedal vytrhnouti. Tím právě, že mladý učitel v přirozené skromnosti a šetrnosti pokaždé poslouchal tak trpělivě (Butteau myslil, že pozorně a se živým účastenstvím), tím právě sobě získal všecku přízeň Paulinina otce, jenž o něm říkal, že je to hodný a způsobný mladík.

S Thámem se F. Věk tak zhusta u Butteauových nesetkával, jak si byl zpočátku přál. Vyrozuměl však, že mladý doktor a spisovatel tu bývá dosti často.

Přicházel za záležitostmi divadelními a byl už jako přítel rodiny. Loty mluvívala o něm jako o dobrém známém, přála mu dosti jako zábavnému, hezkému mladíku, nicméně si začasté před ním i v jeho nepřítomnosti zavtipkovala o jeho vlastenectví. Proto se s ním někdy o tuto záležitost utkala bojem, a to dosti prudkým. Bojovalať, dostavši se ze žertu a vtipkování do ohně, z umíněnosti a neústupnosti, protivník pak její z upřímné a veliké lásky k svému jazyku. A tak boj, jejž Loty začínala pro kratochvíli, aby poškádlila doktora Tháma, nikoli však z nějaké určité zásady, stával se, poněvadž pak nechtěla ustoupit, opravdovým, a maně se dále pouštěla, nežli myslila a chtěla.

Za takových potýček a zápasů obyčejně osaměla úplně. Paní Butteauová bývala nejen ze šetrnosti při svém hosti, ale bezděky, z neuvědomělého citu; nemohla ovšem valnými důvody Thámovými přispívati (a tomu toho také nebylo třeba). Jen jedno vždycky uváděla a rozumně; že když mají Němci divadlo (a to bylo u ní to nejhlavnější a všecko), proč by ho neměli také češi, a když Loty uváděla, jaké již mají Němci kusy a jmenovala jména autorů, hlavně Lessinga, Spiessa, bránila se paní Butteauová, však že Češi později začali a že všecko dohoní, jakož za tu krátkou dobu, co ona pamatuje, co že českých kusů, za jejího mládí že nebylo zcela žádných, a teď co již jich a také krásných! To bylo pro Tháma řečeno, aby zmírnila ránu, kterou Lotka ostrým jazýčkem dala českému dramatickému básnictví, a tím bezděky a nechtíc i múze Thámově.