Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl první)», sayfa 9

XV. F. VĚK SE DOSTANE ZA KULISY

U Butteauových hovořili těchto dnů často a mnoho, jako po celé Praze, o hudební události, na kterou všude a všichni dychtivě čekali. Nejmilejší mistr a skladatel Figarovy svatby skládal v Praze a pro Pražany velkou novou operu. A té se nemohl nikdo dočekati.

U Butteauových o ní již napřed slýchali více nežli kde jinde. Loty, jež hrávala menší úlohy ve hrách dramatických, zpívala tentokráte také ve sboru a přinášela zevrubné zprávy a všeliké drobné klepy ze zkoušek, o zpěvácích a zpěvačkách v nové opeře zaměstnaných, o hudbě samé i o jejím mistru, jak mu je pořád do smíchu, jak je veselý a žertovný, jak škádlil Saporitiovou, jak vyznamenává Micelliovou, kterak naučil štípnutím signoru Bondiniovu jak náleží vykřiknout, a jiné různé a drobné noviny.

To Věk s Lotkou ještě rád sedával, když takto vypravovala, vtipkujíc a žertujíc po svém způsobu; poslouchati o mistru, jehož byl nadšeným ctitelem, zbožňovatelem, mladého filosofa nikdy nemrzelo.

Nicméně se také nemrzel, když Lotku doma nezastal a o Mozartovi novinek neslyšel. Mohlť zato s Paulinou déle na housle hrát a spíše se u ní omeškat; a to mu bylo potěšením, rozkoší. Za tu nedlouhou dobu spřátelil se s mladou dívkou a nemýlil se domnívaje se, že ho ráda vítá, ano že ji to těší, zůstane-li u ní přes vyměřenou hodinu a dá-li se s ní do hovoru. Proč to vlastně bylo a že to není jen kvůli němu, ač si ho vážila a přátelsky mu byla nakloněna, toho netušil. A tak hledal příčinu toho nepravou stopou a nebránil se sladké naději, jež se v srdci jeho jednou probudila náhle, znenadání a oblažila je, jako když květ znenadání libě zavoní.

Přece však neodvážil se ani slovem citů svých se dotknouti, ano neosmělil se ani jediné své skladby, Paulině vlastně napsané, přinést. Ostýchal se. O příhodě však s profesorem Vydrou Paule vypravoval, hned za hodiny nejblíže příští. Poslouchala s patrným účastenstvím; slova vážného, vlasteneckého profesora živě ji dojímala, neboť jim rozuměla i jeho citu. Živěji však svitly její oči a bezděky slabě se usmála a prudčeji zamrkala, když mladý její učitel vypravoval, jak profesor Vydra doktora Tháma velmi chválil a že ho má zajisté v lásce. Když Věk podotkl, že lituje, že mu to ještě nemohl říci, chopila se Paula rychle péra a napsala na cedulku: „Byl nemocen. Ale dnes už tu byl. Já mu to za vás oznámím.“

„A kdy zas přijde?“ ptal se Věk. „Rád bych s ním mluvil.“

Otázka ta Paulu nějak překvapila. Nebyla jí vhod. Věděla, že Thám přijde zítra, jak dnes oznámil. Ale lekala se o tu hodinku vědouc, že tou dobou nebude ani Lotky ani Betyny doma. Proto se zarazila nad Věkovou otázkou. Hned se však rozhodla a napsala na papírek: „Nevím, kdy přijde, ale povím mu to.“

Mladý učitel za tu ochotu děkoval. Všiml si, že v ten okamžik přeletěl Pauliným lícem živější nach. Netušil však, proč se červená, že ho klame a nemluví pravdu. Ale jemu se ten ruměnec líbil a těšil ho jako zoře nového, krásného dne.

Mozartova díla se nemohl ani dočekati. Těšil se na ně pro ně samé, ale těšil se také proto, že je uvidí ve společnosti Paulině, že bude vedle ní seděti. Byloť ujednáno, že půjde s ní a s paní Butteauovou do divadla. Také Thám se chtěl k nim přidružit. Loty i pan Butteau byli zaměstnáni při divadle. Ale nadarmo všecko těšení. Tato radost se mladému filosofovi nesplnila.

Dva dni před samým představením přišel v neobyčejnou hodinu k Butteauovým a ohlásil, že nepůjde, že nemůže s nimi do divadla.

„A proč?“ ptaly se jedním hlasem paní Butteauová i Loty i Betyna, kdežto Paula upírala udivený zrak na svého učitele.

„Protože budu sám v Donu Juanu zpívat.“ Řekl to s malou radostí, nějak plačtivě. Všichni na okamžik mlčeli, upírajíce tázavé pohledy na studenta, nežertuje-li. Ale jak tu stál s vážnou tváří, vypadaje přitom dost komicky, nebylo žádné pochyby. Loty se dala do smíchu a zatleskala rukama. Také paní Butteauová, jejíž zvědavost tímto nenadálým oznámením byla velice podrážděna, usilovně žádala na mladém filosofu, aby pověděl, aby vypravoval, jak se stalo.

Věk rozmrzelý nad tím, že se mu radost pokazila, že se nebude obdivovati novému dílu Mozartovu po boku Paulině, vysvětloval.

Dostal pojednou vzkaz od Praupnera, aby k němu, může-li, hned přišel. I pospíchal okamžitě do bytu regenta chori, jenž mu přál a jenž mu také hodinu u Butteauových opatřil. Když tam přišel, zastal u něho Štrobacha, jenž byl u divadla maestro della capella.

Praupner byl potěšen, že přišel hned na zavolanou, a pravil mu: „Pane Věku, mám k vám velikou žádost, ne tak pro sebe, jako tuhle pro přítele Štrobacha. Přišel ke mně v nesnázi, nemám-li nějakého zpěváka. Potřebuje ho jako soli.“

„Ó prosím, s největší radostí,“ vpadl Věk ředitelovi ochotně do řeči. Ten se však usmál a pravil: „Jen nepospíchejte. Není to na kůr, nežádá vás žádný regens chori, ale maestro della capella od divadla.“ Věk se zarazil.

„Milý příteli,“ začal kapelník„ jde tu jen o jednou. Vystoupíte na jeviště, a to v díle Mozartově, rozumíte-li. Někdy na to budete s radostí vzpomínat. Ve sboru nám dva náhle onemocněli, potřebujeme sílu, která je jistá a cvičená, nebo zkouška bude již jen jediná.“

Věka zarazilo, že by měl na jevišti vystoupit, ale ještě více na to, a na to hned u Praupnera vzpomněl, že se mu pokazí radost, že nebude v divadle vedle Pauly.

Váhal, až posléze svolil. Odepříti nebylo možno, leda se jen vymlouvati na svou nedostatečnost. Tomu se Praupner jen usmíval, nicméně aby svého chráněnce usvědčil, požádal kapelníka, aby nového choristu zkusil.

Ten hned, vyňav list s úlohou Věkovou, usedl ke klavíru. Nežli však uhodil na klávesy, otevřely se dveře a jimi vstoupil neveliký, dosti zavalitý muž, jemuž nebylo mnoho přes třicet, hustých, napudrovaných vlasů v cop spletených. Vstoupil rychle a všecky jeho pohyby byly velmi živé a čilé. Výrazný, ušlechtilý obličej, v jehož rysech zářil duch, byl mile jasný a usmál se na Praupnera i kapelníka, dobré známé.

Když Věk vypravuje až sem dospěl, nemohla se Lota zdržeti a zvolala:

„Mozart! To byl Mozart!“

„Ano, byl to on,“ dotvrdil Věk, „přišel navštívit Praupnera, má ho rád a váží si ho. Jak vkročil, hned jsem ho poznal, ale také jako by mne někdo bodl. Hrdlo se mně sevřelo, a vyznám se, srdce mně tlouklo –“

„Haha, to jste u dam větší hrdina!“ zvolala Loty se smějíc. „To vám srdce ještě ani nezatlouklo –“

Student se začervenal a neodpověděv na to pokračoval: „Nestydím se za to, že jsem byl v rozpacích. Byl to Mozart.“

„Nu a jak?“ ptala se Betyna.

„Štěstí mé bylo, že páni mu na vysvětlenou všechno pověděli a pak mne představil, totiž pan Praupner. ‚To se těším,‘ pravil pak Mozart, podíval se na mne, laskavě se usmál a řekl: „Jen se nebojte, mladý příteli, a chutě do toho.‘ A tak jsem začal; kapelník mne doprovázel a já zpíval před Praupnerem a – Mozartem.“

„A šlo to výborně, neboť vás přijali,“ vpadla paní Butteauová.

„Byli spokojeni,“ řekl Věk skromně, „a pak už jsem nemohl odříci. To jediné přitom je mně náhradou a těší mne, že jsem se setkal s Mozartem a že na mne promluvil.“

Věk upřel pohled na Paulu, chtěje jí říci, že mu to je náhradou za to, že nepůjde do divadla a nebude jí nablízku.

„A pak, co pak, když jste přezpíval?“ ptala se zvědavá žabka Betyna.

„Byl engažován,“ odvětila vesele Loty. „Však byste mohl s námi zůstat! Což by se vám u divadla nelíbilo?“

„Ó líbilo, ale –“

„Jaké ale – možná, že vás tam štěstí –“

„Ale Loty,“ kárala paní Butteauová, „co to mluvíš! Pan Věk má jinou budoucnost. A od Praupnera kam jste šli?“

„Mozart tam zůstal s kapelníkem a já šel rovnou sem,“ odvětil Věk.

To však nepověděl, že jak přezpíval, Mozart ho pochválil, a že kapelník vytáhnuv dvacetník dal ho Věkovi řka, to že je závdavek, aby mu zpěvavý ptáček neuletěl, a vtom že Mozart vtiskl mu, Věkovi, do dlaně dva dvacetníky a řekl, to že je na hrdla zavlažení. Řekl to a peníze dal tak, že student nemohl odmítnouti. Snad kdyby i byl chtěl, nebyl by tak učinil samým překvapením. Také to mladý filosof zatajil, že dal kapelníkův dvacetník zrovna ševcovi na dluh, Mozartovy peníze že ukryl do škatulky a schoval ve své truhlici, ačkoli mu byly dost vhod.

Loty měla větší potěšení z této události, než dávala najevo. Hned jí, jak Věk vypravoval, připadlo, že se s ním sejde o zkoušce, že ji po zkoušce jistě vyprovodí, a pak o představení a po něm! Než o tom mlčela a v duchu se jen usmívala, jak matka její ujednávala s Pauliným učitelem, že když nemohou společně do divadla, že se tedy sejdou po něm a že musí pak k nim na sklenici punče.

Pozvání toto F. Věka jakžtakž s jeho úlohou smířilo. Když šel do zkoušky, zase mu živě připadlo na mysl, jako hned když šel od Praupnera, co by tomu doma říkali, jak by maminka chudák trnula a jak by se otec zamračil a zlobil, vida ho nejen s „komedianty,“ a herci obcovat, ale také s nimi hrát a veřejně před lidmi přestrojeného jako tatrmana vystupovat! On, kterému beztoho doma pomýšlejí na krásnou rochetu s drahou mašlí, který, jak se doma asi těší, vystoupí jednou na kazatelnu, aby hlásal slovo boží – – A nyní!

Takové myšlenky napadaly ho někdy, když se vracel všechen rozjařen od Butteauových, když myslil na Paulu a toužil po ní.

Ale jak překročil práh chrámu Tháliina na Ovocném trhu, zapomněl na kazatelnu, na kostel a na všechno. Vstoupil do místností nikdy nevídaných, do ruchu a šumu v zátiší kulis, jež mu byly dosud tajemstvím. A tu Loty, kde se vzala tu se vzala, jako by již čekala; prováděla ho, vše mu kolem ukazovala, se vším ho seznamovala. Dvakráte se s ní ocitl sám a sám v tajemném zášeří mezi malovanými skalami, houštím a stromy, na něž jen ze strany padal tajemný přísvit.

Lotka tu stanula vykládajíc těsně vedle něho, ale pak náhle umlkla u svém výkladu. Jak na ni filosof pohlédl, setkal se s jejím pohledem; v tom nebylo však obyčejného veselí a čtveráctví. Pohled ten se smál také, ale zářil podivným svitem, smál se vábivě, jako její rty, mezi nimiž se probělávaly krásné zuby.

Poprvé, když tak osamotněli, přihnaly se s veselým chechtotem dvě družky Lotčiny, podruhé pak sám Věk zmařil ten okamžik, na nějž Loty čekala; zaražen stál chvilku mlčky, pak sebrav se pravil nejisté, stísněně:

„Panno, nebudou-li nás hledat?“

„Tedy jděte!“ odsekla mu Loty mrzutě, hněvivě. V duchu si pak řekla: „To není z hlouposti, nýbrž zúmyslně. Ale počkej!“

XVI. KDYŽ DON JUAN V PRAZE POPRVÉ BYL PROVOZOVÁN

Věk se vrátil domů nespokojen a dlouho myslil na Lotku. Nač se tak k němu měla, nač se tak těsně vedle něho stavěla v tom zákoutí a cože mu tak do očí hleděla? A jak se pak rázem změnila a se rozhněvala, když ji vyrušil svou poznámkou! Hněvá se. Nechť! Bude snad před ní pokoj o představení. Nyní teprve připadalo mu obtížno účinkovati při něm. Jak by bylo jinak, kdyby tak seděl vedle Pauly tam nahoře někde na galérii a nemusil se o nic starati!

To bylo v neděli. Příštího dne, v pondělí dne 29. října ráno, bral se Věk do koleje. Bylo sychravo, nepěkně a mžilo a nepodobalo se nikterak, že zatažená nebesa se vyjasní. Pořád panovala taková pohoda, a právě dnes, v den prvního představení Dona Juana tak škaredě!

První bylo, když mladý filosof z domu vykročil, že se zastavil u nejbližšího rohu přesvědčit se, je-li opera ohlášena. Nebylo by divu, kdyby tam něco jiného spatřil, když už ji několikráte odložili. Než hle, cedule švabachem tištěná hlásá:

Oggi, per la prima volta

Don Giovanni, ossia il Dissoluto punito.

Drama giocoso in due atti con balli analoghi.

Parole di Sign. Abbate da Ponte, musica del celebre

maestro Sign. Amadeo Mozart.

Personaggi:

Don Giovanni …. Sign. Luigi Bassi.

Jakkoliv znal, jak jsou úlohy obsazeny, věda to juž od Butteauových i ze zkoušky, přece všechny osoby pozorně přečetl až do posledního řádku, kdež stálo:

Cori di contandini, dame, damigelle, popolo,

Ballabili di contandini, contandine etc.

V tom byl také on! On, na ceduli! V tu chvíli je maminka asi v kostele a modlí se za něj, aby ho pánbůh ochránil ode všeho zlého i od všelikého pokušení. Jistě by se více a horlivěji modlila, kdyby věděla, že syn její je také v zástupu na ceduli veřejně ohlášeném!

Zamyšlen bral se od cedule dále do Klementina, nechtěje ani dnešního dne zameškati hodiny profesora Vydry. Od té chvíle, kdy se s ním sblížil, chodil k němu pilně i do korepeticí, ač mu tyto právě někdy vadily dosti značně. Záhy však také ucítil, jak mu výborně slouží, neboť jimi se ponenáhlu počaly hojiti mnohé jeho slabiny matematické. Také to z toho měl, že si patrně naklonil profesora Vydru. Ten mu přál a rád vídal svého krajana, jak říkal Věkovi, poněvadž byl z hradeckého kraje. Také mu již půjčil několik starších knížek, ve kterých mladý filosof pilně čítal a tak se v mateřském svém jazyce na dobrých vzorech utvrzoval a zdokonaloval.

Toho rána po přednášce provázel profesora Vydru do jeho bytu v budově někdejšího Svatováclavského semináře proti kostelu sv. Jiljí na korepeticí. Učený pán sám zavedl řeč na Mozartovo dílo a těšil se na ně velice. Když pak Věka propouštěl, sáhl do své sutany a vtiskl mu nějaké peníze do ruky. Věk se bránil a děkoval.

„Jen vezměte,“ pravil Vydra usmívaje se. „Vím, že nazbyt nemáte. Ode mne můžete. Máte to do divadla. Vím, že se těšíte.“

Věk se zapálil. Co by řekl? Vyznati se, že sám účinkuje a zpívá? To nebylo možno. Co by Vydra řekl! Nešťastného toho zpívání! Nezbylo nežli vzíti profesorův příspěvek…

Po celý den pak byl nějak rozechvěn. Čas mu zvolna ucházel, s neklidem očekával večer. Po obědě si zaskočil ještě do Řeznické ulice k Butteauovým. Tam panoval neobyčejný ruch. Loty chystala si divadelní úbor. Dělajíc, jako by byla příliš zaměstnána, Věka si skoro ani nevšimla. Po očku však pilně ho pozorovala, jak bude účinkovati její chování a není-li nějak zkroušen.

Byl jinačí, pravda, nějak neklidný, ale k ní kajícně nepřišel. Snad vzdoruje. Ano, naschvál hledí si Pauly a prohlíží si její nové šaty, které mu Paula ukazuje. A s jakým účastenstvím! Že by uměl tak výborně hráti, nebo snad – ale Loty zapudila myšlenku, okamžitou žárlivostí probuzenou. Nač to myslí! Jak by bylo možná!

Jak by jí připadlo, že mladý filosof opravdu s účastenstvím prohlíží si nové šaty, visící na dveřích do druhého pokoje, jež mu Paula v dětinské radosti ukazovala a s radostí naslouchala jeho chvále. Těšila se, že se tak pěkně povedly a že se bude v nich líbiti jemu, Thámovi, na kterého při nich ustavičně myslila.

Věk odešel, později Loty s Betynou, kterou si vzala s sebou na výpomoc do garderoby a která raději šla za kulisy nežli z hlediště se dívat. Otec Butteau byl už dávno v kanceláři divadelní. Paula osaměla s matkou, dokonávajíc poslední přípravu. Přes tu chvíli se podívala na hodiny a zase již vyhlížela ven. Tam bylo hůř a hůře. Drobný déšť v poledne sice ustal, ale po čtvrté hodině spustil se nanovo a silněji a hustěji.

Paní Butteauová to starostně pozorovala míníc, nepřestane-li pršet, že nebude možná, aby si Paula vzala nové šaty. To dívku hnětlo a tuze rmoutilo. Matka se až divila, poněvadž nikdy Paula nebyla tak marnivá a nestála hrubě o parádu a strojení. Nebyla by ovšem ani dnes o ně stála, kdyby tak toužebně si nepřála, aby se jemu líbila. Čekala ho již každé chvíle. Dívala se na hodiny, ale také několikráte ven ke schodům vyběhla. Kdykoliv se vrátila, vždy ji matka vítala osudným: ,,Ono ještě prší, a budeš vidět, že ani nepřestane!“

Již se smutně Paula tomu odevzdávala, že se půjde ustrojit do starších šatů; vtom se otevřely dveře a on, Thám, byl tu! Jak vesele vkročil a jakou veselou novinu přinášel: že objednal vůz!

„Jak je šetrný a starostlivý!“ pomyslila Paula.

„To jste se Paule nemohl lépe zachovat!“ zvolala paní Butteauová, sama jsouc tomu ráda a nedbajíc znamení dceřiných, aby mlčela a doktorovi nic nepovídala. Také hned Paula zmizela ve vedlejším pokoji a vyšla pak odtud na cestu připravena, v nových šatech všecka změněna. Slušely jí velmi a urostlá její mladistvá postava v nich vynikala znamenitě. Také vše ostatní, fiší přes ňadra volně křížem uvázané, účes vlasů, tentokráte napudrovaných, pod jejichž bělostí tím více vynikalo velké, tmavé dívčino oko s tmavým, pěkně sklenutým obočím, dodávalo jí půvabu.

Zarděla se, když matka z druhého pokoje vystoupivši, se světlem jí šla vstříc, a svíčku pozdvihnuvši, na ni svítila a řekla:

„Tak přece se ukaž, jak ti to sluší!“

Zarděla se, na okamžik oči sklopila, ale hned chvatným pohledem postřehla, že na ní upřeně tkví zraky Thámovy, zářící tichou radostí a obdivem.

Paní Butteauová byla připravena. Ještě vzaly na se veliké šátky a již sestupovaly před dům, kdež na ně čekal kočár Thámem objednaný.

Doma, v pokoji od zataženého nebe valně setmělém, prve již svítili. Venku nastával soumrak a pršelo. Ačkoliv Thám měl už sedadla zabezpečena a ačkoliv do počátku hry bylo ještě dlouho, nicméně na to naléhal, aby tak záhy vyjeli z domu. Vědělť že bude nával před divadlem nesmírný. Bylo to již znáti na ulicích, kudy jeli. Všude dost lidí, třebaže hustý déšť šlehal do špatného a zabláceného dláždění. Všichni skoro se brali jedním směrem, k Ovocnému trhu, k divadlu Nosticovu: muži v třírohých kloboucích a v límcových pláštích, sami nebo s dámami v šátcích nebo pláštích; tu tam bylo viděti veliký deštník, tenkráte ještě dosti vzácný, sem tam volali do houfů nosiči, nesoucí v nosítkách dámu, aby šli jim z cesty.

Okroče, kryté i polokryté povozy na pérách také všechny hrčely tím směrem; ale když se již blížily svému cíli, k divadlu, musily volněji jeti nebo zcela zastavit a čekat, až byla dráha plna kočárů před nimi se uvolnila.

Paula sedíc vedle své matky, všechno to roztržitě pozorovala v radostném svém vzrušení. Seděla tiše, ale v její tváři i v očích zářila tichá blaženost. Často setkal se pohled její s pohledem Thámovým, jasným a veselým, na ni se usmívajícím. Už ta cesta se jí líbila a nic nedbala, že déšť až k nim prošlehoval a že nevalný jejich povoz sebou hrozně házel na bídném dláždění a drkotal. Thám mluvil o cestě, litoval jejich nepohodlí, vypravoval o představení, a co je řečí, že ještě není k opeře žádné ouvertury, že jak cestou slyšel, o čtvrté hodině odpolední ji ještě orchestr neměl a snad dosud nemá, že jak slyšel, dají místo nové ouvertury onu k Idomeneovi Mozartovu.

Thám mohl nyní volněji vypravovati, nebo povoz jejich se náhle zastavil. Když mladý spisovatel z kočáru ven vyhlédl, spatřil před sebou nekonečnou řadu povozů. Bylo slyšeti zmatenou směs hlasů, pobídky kočích, volání pánů, výkřiky dam.

„To bychom se nedočkali,“ pravil Thám. „Nezbývá nežli ostatek dojiti, jak to dělají skoro všichni, třebaže je hodně bláta.“

Paní Butteauová souhlasila. Thám vyskočiv pomáhal jí a Paule z vozu.

Zabalivše se do svých šátků a vykasavše se, braly se blátem a kalužinkami do nedalekého divadla. Thám jim klestil cestu. Bylo toho třeba, neboť kolem divadla nastala hrozná tlačenice.

Ze všech stran, z Ovocného trhu, z Uhelného, z Rytířské, z Železné ulice, zevšad hrnuly se davy lidu, větším dílem do divadla. Přemnozí také venku zůstali nedbajíce nepohody a rozmnožovali tak davy diváků, těsně a početně tu stojících a pozorujících nejvíce panské kočáry, které nejprvnější dojížděly k divadlu. Hořící dvě svítilny před ním vrhaly na všechen ten ruch i zmatek, na všechno to vlnění a proudění plné šumu a hluku míhavou, kalnou zář.

Tak záhy se vznešené panstvo nikdy nesjíždělo. Bylo nedlouho po šesté, a již tu byl baron Bretfeld, známý přítel umění, v jehož domě scházela se nejvybranější společnost rodem i duchem a jenž proslul svými skvělými bály. Za ním hned přijel hrabě Věžník, a pak se již cesta netrhla. Přihrčel kočár poctivého Staročecha rytíře Jana z Neuperka, s nímž seděl v límcovém tmavém plášti „cordatus Bohemus“ profesor Vydra, požívající zvláštní přízně tohoto vlasteneckého šlechtice; tu povoz hraběte Kinského, za ním Kolovratův, za těmi Šternberský, Černínský, Valdštejnský, Lobkovicův, tu přijel hrabě Rotenhahn, za ním osvícený šlechtic Born, náčelník zednářů, tu kočáry nosticovské; v předním sám budovatel divadla, starý hrabě Nostic, bývalý nejvyšší purkrabí Království českého, a proti hraběti vychovatel jeho dětí, čtyřiatřicítiletý J. Dobrovský. Za těmi hrabě Lažanský a dál a dále, řada povozů nekonečná.

Když Thám s paní Butteauovou a s Paulou dosedl na zabezpečená místa na galérii, bylo již divadlo hrubě plno. Jmenovitě galérie byly všechny zasednuty; hlava na hlavě, všude nabito, a to tak, že ti v řadě nejposlednější drželi se sloupů i železných tyčí sloupy spojujících. Thám si tam všiml jmenovitě malého, suchého mužíka v copánku, jenž ostatním stál téměř na hlavách. Thám ho ukázal svým dámám.

„Vidíte-li ho, toho mužíčka? To je harfeník Hajzler; hraje po hospodách, nepatrný člověk, ale znamenitý na svém nástroji. Sám Mozart ho pochválil; tak se mu ten harfeník zalíbil, že mu složil téma s variacemi na harfu. Teď je Hajzler na to nějak hrd, to téma by nedal nikomu ani do ruky.“

A zas dolů hleděli, po divadle a tam, kam se zraky všech obracely, do orchestru, nevalného, o třech prvních, o dvojích druhých houslích, dvou bracích a basách a příslušných nástrojích foukacích. Klavír v orchestru byl ještě opuštěn. Dirigent a tvůrce opery, tak dlouho a dychtivě očekávaný, jenž měl za něj zasednouti, nepřicházel.

Thám sedě mezi matkou a dcerou, upozorňoval je, proč všichni tam hleděli a o čem v sousedství a všude hovořili, že hudebníci nemají dosud ouvertury, jak jsou nepokojní.

Hluk, šum a bzukot naplňovaly divadlo, a všude jen o ouvertuře hovořili, takže sluhové dole ve přízemí roznášejíce ochlazení marně nabízeli limonádu a mandlové mléko, a rovněž s malým úspěchem i na galériích vyvolávali prodavači kolkolem obcházejíce: „Pivo! Frische Würste! Frisches Bier! Pivo!“

Najednou Thám někoho zhlédnuv, dotkl se ruky Pauliny a chvatně pravil:

„Tu je! To je on!“ a určoval, kam by se měla dole v přízemí podívati. „To je on, kterého jste si přála poznati. Tamhleten vysoký, štíhlý, v toupé, ve hnědém kabátě, zrovna vedle toho tlustého starého pána s červenou vestou – vidíte-li ho – však teď se zrovna obrátil a dívá se kolem, a zrovna na nás – ale mne nevidí, je krátkozraký. To je Kramerius.“

„To je ten, co vydává české noviny?“ ptala se paní Butteauová dosti roztržitě, kdežto zatím Paula si bedlivě prohlížela ani ne třicítiletého vydavatele a nyní také od července tohoto roku majitele Pražských poštovských novin, jediných tenkráte českých.

Zato byla paní Butteauová pozornější, když Thám zraky své po lóžích obrátil a vysvětloval a povídal, jmenuje šlechtice a jich dámy. Paní Butteauová mnohé znala, ne však všechny, jmenovitě dámy, a ty ji zajímaly nejvíce. Paula však dlouho pozorovala staršího již pána v černém obleku v lóži rytíře z Neuperka. To je tedy Vydra, o kterém jí Thám a posléze i Věk tolik vypravovali.

„A pane Tháme, tamhle – to je hraběnka Rotenhahnová, není-liž pravda?“ ptala se paní Butteauová.

„Ano, rodem Černínova – a ti dva páni u ní –“

„Však jsem se chtěla zrovna ptát –jak čiperně s nimi rozmlouvá! To si myslím. Ten jeden už není mladík.“

„To je profesor Cornova.“

„Ale ten druhý, ten by se mi líbil, hezký člověk, takový milý, má tak něco jako kavalír, hm – to je –“

„Pan Dobrovský, tuze učený muž, hofmistr u hraběte Nostice.“

„Vida vida – a jak ta hraběnka s nimi živě rozmlouvá,“ divila se paní Butteauová.

„Je velmi vzdělaná,“ dodal Thám, „a vlastenka. Ta nezapomněla, že je z české krve, českého rodu. Má tuze ráda českou historii.“

„Vida vida,“ opakovala paní Butteauová, jen tak, aby něco řekla, neboť její oči byly už zas jinde. Znovu se ptala a zase vzpomněla, jak je asi za oponou, teď že by to také ráda viděla, no, však Betyna si všeho dobře všimne a poví, až přijde domů; a Loty, jak jí to asi sluší, a pan Věk, tomu je asi trochu úzko, a jakpak by ne, když poprvé vystoupí, to že Loty také poprvé…

A dále mluvila rozhovořená, až to Tháma v duchu mrzelo. Musil poslouchati, třebaže na půl ucha, ale přece sem tam nějaké slovíčko prohodit, a tak nebylo mu možná, aby všechnu svou pozornost obětoval Paule, jak chtěl a si přál. Ta seděla vedle něho jako u vidění, jako v pěkném snu. Byla šťastna, že sedí vedle něho, že mu tak blízko, že je tak pozorný, na ni laskavý, že ji má jistě rád. Té chvíle byla o tom přesvědčena. Bylo jí tak milo, a nadto kolem krásně osvětlené divadlo, tolik lidí, tolik dam krásně oblečených! Milovala divadlo, měla touhu po dráze umělecké. V ten okamžik na ni nemyslila, ale všecko to okolí rozhojňovalo její libé vzrušení, její blaženost.

Šum a hluk po divadle se čím dál tím více vzmáhal; čím dále tím častěji a obecněji se nahýbali dolů, obraceli se k orkestru, kde hudebníci seděli pořád ještě před pulty bez partesů, bez ouvertury. A na hodinách nad hlavní oponou bylo již několik minut přes určený čas; už měli začínati.

Vtom jako když vítr lesem zavane… Zvláštní šum rozletěl se divadlem, sem tam se ozvalo hlasitěji: „Ach –“

Přišel divadelní sluha do orkestru a rozdával partesy. Šly letem z ruky do ruky, již jsou na pultech; vtom jako když po větru zavanutí spustí náhlý liják a bouře, strhl se rázem po všech prostorách divadelních tleskot. Mocný, jediný, ohlušující, nad nějž vynikly okamžikem sborové, jásavé výkřiky slávy.

A ten, jehož tak vítali, nevelký mužík ušlechtilé tváře, v bíle pudrovaných vlasech do copu spletených, v sametovém kabátě tmavozelené barvy děkuje s úsměvem klaněl se na všechny strany, pak rychle zaťukal, a vtom, když divadlo, jako prve rázem vzezvučelo, nyní se také tak utišilo, ozvaly se první zvuky ouvertury k Donu Juanu, mohutné, slavnostní.

I paní Butteauová utichla, ne však nadlouho. Ale nyní již neměla žádného sluchu, a tak jen pro sebe si povídala:

„Co ona Loty? Kdypak vystoupí?“ Za chvilku náhle si zase vzpomněla: „A propánakrále, jestlipak si nezapomněla doma tu vyšívanou pentli!“ Thám jako by neslyšel. A Paula již dávno na maminku zapomněla.

Opona se vznesla do výše a ztichlé divadlo naslouchalo čarovným zpěvům Leporellovu, Dona Juana, Donny Anny, Dona Oktavia. Sign. Bassi jako Don Juan byl znamenitý, neméně Donna Anna Terezy Saporitiové. I výkony ostatních, signory Micelliové, signora Ponzianiho a všech zasluhovaly obdivu i chvály.

Paní Butteauová sice se obdivovala všem, nicméně nemohla se dočkati, až vystoupí sbor. Když pak jeviště počalo se plniti, když objevila se Zerlina se svým ženichem Masettem a sborem venkovanů, paní Butteauová stala se úplně neklidnou, a rozčileně se dopředu nachylujíc, mluvila uřvaně, rychle tu na Tháma, tu zas na Paulu, a z jeviště očí ani neodvrátila. Hledala Loty, až ji našla a poznala v oděvu andaluské venkovanky; pak i na Věka si vzpomněla a živě Tháma za rukáv chytla, když uzřela Paulina učitele.

Thám byl v duchu nad tím vyrušováním nevrlý a sotva na okamžik slechu paní Butteauové popřál; všecku pozornost svou věnoval jevišti a Paule. Té však matčiny krátké monology i naléhavé upozorňování nevadily. Neslyšela jich. Byla jako u vytržení. Mocné dojmy zachvátily její duši. Byla nadšena krásou velkolepého díla, byla blažena svou láskou a zase ji pojímala lítost, jak je ona sama ubohá, že jí neštěstím jejím bylo divadlo navždy zataraseno a že také pro to své neštěstí nebude ani v lásce šťastna, jak by snad býti mohla…

Bolestný ten záchvat trval jenom na okamžik.

Tam z jeviště ozval se zpěv Dona Oktavia o věrné pomoci přátelské. Zpěv ten, ač vlašským slovům nerozuměla, ji zvláště dojal. V ten okamžik také ucítila tajné stisknutí ruky. Zraky její setkaly se se zraky Thámovými. Viděla v nich nadšení, lásku – a vtom se její oči náhle zakalily.

Nevěděla sama, proč jí slzy vytryskly, zdali je vyvábily zpěv a hudba, nebo byly-li ze srdce… Ona také neuvažovala, ale když v ten okamžik Thám, k ní se náhle zlehounka nachýliv, rozechvěně zašeptal: „Máte mne ráda?“ usmála se v slzách a pokývla hlavou.

Nevýslovný její pohled a úsměv v ten okamžik, plný blaha, oddanosti a smutku, naplnily mladého spisovatele nadšením i hluboko ho dojaly.

Paula rdíc se hleděla zase na jeviště; zrak měla jako zamžený, srdce jí hlasitě bilo, ve spáncích tepala krev. Bylo jí blaze i úzko, byla by tak ráda si slovem, výkřikem uvolnila! Co tam na jevišti hráli a zpívali, o tom už nevěděla; hleděla na vše v blaženém vzrušení, nechávajíc ruku svou v ruce Thámově, jak ji byl, když se jí tak náhle otázal, uchopil.

Thám takej už tak nedbal opery. Ale také ani slovem nepromluvil; a tak seděli oba vedle sebe jako u vidění, jako ve snách.

Paní Butteauová musila se Tháma dvakrát na něco zeptati, Paula pak na její otázku ani pokynem neodpověděla, takže se až matka tomu divila, jak dceru i pana Tháma ta nová opera velice zajímá.

F. Věk cestou do divadla a tam pořád myslil na Paulu a přál si, kdyby tak mohl vedle ní sedět, a umiňoval si, až bude na jevišti, že se dobře po ní ohlédne. Ale pak na to pozapomněl, neboť zajalo jej dílo samo, nová Mozartova opera, na kterou se dávno tolik těšil. Se všemi dychtivě očekával, jak to dopadne v orkestru, dostanou-li ouverturu, napjatě naslouchal a škubl pak sebou, když z hlediště zahučela bouře pochvaly, vítající Mozarta.

Když poté začali, když zahráli toužebně očekávanou ouverturu, protlačil se bezděčný mladý chorista co možná dopředu, aby jak náleží slyšel. I naslouchal taje dech a čím dále s tím větším zalíbením, až i na Paulu zapomněl. Zalíbení to, jak výjevy před se šly, bylo čím dále tím větší a měnilo se v nadšení; a tak bedlivě, všechen okouzlen naslouchal čarovnému zpěvu a čarovné hudbě, že si ani nevšiml andaluské vesničanky, mladé a čiperné, jež těsně vedle něho se postavivši jej pozorovala. Byla to Loty; vypadala ve svém španělském obleku (třebaže nebyl na nit věrný) velmi pěkně. Španělský jonák, filosof, se jí patrně líbil.

Čekala prve, že přijde sám; než on pozdravil a mluvil jenom tolik, co bylo nutno a slušno. Mrzelo ji to. Když pak stojíc vedle něho zaťukala mu jemně na rameno, čtverácky se usmívajíc (bylo to, když Leporello-Ponziani dokončoval svou registrovou árii), a řekla: „Tak teď my –,“ usmál se na ni, a jsa rád, že namítl se někdo známější, komu by mohl dáti najevo své vzrušení, vzal ji bezděky za ruku a zvolal:

„Panno! To je krása!“

Loty byla spokojena. Pomyslila si: „Aha, už začíná, už se poddává! Jen ho nepustit!“

Pak už hopkovala vedle něho v družině Zerlinině a Masettově před lampy. V ten okamžik, když F. Věk poprvé ocitl se na jevišti a pohlédl jako omámen před se do hlediště, na nesmírný, jak se mu zdálo, počet na něj upřených zraků, pomyslil si, kdeže asi Paula sedí. Nepostřehl ji.