Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 18

XIX. V ZÁSVITU VELKÉ IDEJE

Podvečer dne 4. července t. r. 1799 vrátil se Věk z Nového Města n. M., kdež byl za obchodním řízením. Přišel zahřát, uprášený a dost unaven, ale jen se se ženou uvítal, hned se ptal po čeledínovi, přijel-li už ze Solnice.

„Ještě nepřijel, ale už dlouho nemůže být. Copak že se nesvlíkáš? Pojd, večeře už je, máš asi hodný hlad,“ zvala starostlivě Věková, plnější, nežli bývala, ale štíhlá, svěží pořád jako panenka.

Věk neposlechl; že ještě nebude večeřet. Mluvil neklidně, jako by tu neměl stání, a že musí dojít tuhle k sousedovi, k Bílkovi.

„To je jistě zas nějaká bitva!“ Věková se usmála, vědouc, že muž se starým Bílkem teď o jiném nehovoří nežli o vojně.

„No, bitva ne, ale Bílek vyskočí!“ rozořmoval se Věk. „To kdyby nevím jaká bitva, ale Rusové – Rusové jsou tu, Mariánko!“ Tvář mu zářila. Žena byla překvapena novinou i tou radostí mužovou, které dost nerozuměla.

„Proto bys mohl povečeřet, a Bílek počká,“ domlouvala upřímně. „Ne, ne, už jdu, ale hned tu zas budu, mlč, má zlatá, mlč,“ poplácal ji po štíhlých zádech, „a řekni to panímámě, že Rusové, hrůza tisíc —“

Teď se Věková lekla.

„A sem přijdou? Do Dobrušky?“

„Ne, přes Náchod, do Josefova, a bodejť,“ vzpomněl si, „Franckovi řekni, až přijede, ať si uchystá na zítřek fasuněk. Pojedeme.“

„Kam!“

„Na Rusy se podívat – Nezapomeň!“

Vyrazil do krámu a krámem, na nic se ani neohlédnuv a neoptav, ven na městečko, do vlažného podvečera a přímo k starému Bílkovi. Ten se chladil na dvorečku pod lípou, obsypanou bledě zlatými poupaty; seděl, jak byl podomácku, bos, v koženkách po kolena a v košili v týle zapjaté. Pokuřoval si a nedbal světa kolem, jak byl svým myšlením daleko, u Bonaparta, kterého se ještě pořád bál, třebaže ostatní, jak všichni zpýchli vítězstvími v Itálii a ve Švýcařích, se smělému generálu smáli, toho že Turci už nepustí, ten že se už nevrátí.

Až Věk starého čtenáře vyburcoval. Už od vrátek na něj volal, drže, jak byl zahřát, klobouk v ruce:

„Sousede, slyšíte! Rusové jsou tu! Kozáci, celá armáda! Rusové!“

Bílek chytl hliněnku do hrsti a vyskočil jako mladík. Stalo se, jak se Věk nadál, ba ještě víc. Starý soused mu, poprvé, neuvěřil. Okamžik mlčel úžasem, pak vyhrkl:

„Františku, vy hrdloužete!“

Ale pak, když mu Věk všechno zjistil a vyložil, že to je jistotná pravda, zapomněl bafat a pořád jen:

„Inu namoutě! Kozáci! Rusové! Tady, Rusové, to slavné vojsko!“ A hned, jak se mu bleskl nápad, přikrčil kolena, nachýlil se, chytl Věka za ruku a ptal se dychtivě:

„Jel byste?“

„A toť se ví, už jsem nařídil Franckovi, aby na zítřek uchystal vůz.“

„Šubert by on taky jel.“

„Řekněte mu, a Mečířovi, ten také, a Exner, však tamhle jde, Josefe! Pepíku!“ volal Věk hlasem ze dvorecká na mladého souseda, který tenkráte, když jeli ke korunovaci do Prahy, Pinkavovi a ženským tolik vyváděl.

Nežli Exner došel, vyběhl ze stavení Bílkův syn, už ženatý, a zeť, vtom se také ukázal u plotu soused z druhé strany, a za chvilku Černal se soumrakem pod lípou celý houfek mužských živě rokujících. Z hlasů bylo nejvíc Věkův slyšeti, jak znovu vykládal, pak Exnerův hlasitý smích, když Bílek podotkl, že se na Věkův fasuněk všichni nevejdou, že by měli někoho přijednat, Pinkava že by asi jel. —

Zatím vystydla Věkovi večeře, a když mu ji žena na ohništi přihřívala, přišla stará Věková zezadu do sedničky přeptat se, přišel-li už Franc. „Bože, bože, on z toho rozumu pozbude!“ hrozila se, když od mladé uslyšela, co zas je, „pořád jen vojnu shání a noviny, vždyť tohle jakživo nebylo, nač se o to tak stará! – A Rusové, povídáš, Mariánko?“

„Rusové, kozáci, mnoho tisíc. Víte-li, panímámo, jak nám ten Pražák nich vypravoval, když tu byl pro plátna.“

Stařena se až lekla, jak si teprve teď vzpomněla, co jim ten pražský panáček vypravoval a tak jistil. Dlaněmi do sebe tleskla.

„Co to povídáš! Ten divoký lid, co syrové maso jedí, a muchomůrky? Ti?! A nosy řežou a uši? A mezi ty že by František jel? Nemoudrý! Ten bude vyvádět, až se něco stane. Nikam nepojede!“

Ale ani matka ani žena nic nezmohly, když Věk přišel domů. Smál se jejich strachu, chlácholil je, že to nic není, že se nemůže nic stát a že jich odtud pojede hromada, na dvou vozích. Šel na dvůr se přesvědčit, zdali čeledín, jenž se zatím vrátil ze Solnice, uchystal fasuněk na zítřejší cestu.

Věk se na ni těšil. Byl žádostiv uvidět Rusy, „ten vítězný národ slovanský“, o němž se teď všude s nadšením psalo i mluvilo a k němuž choval sympatii již od dob, co se v Dobrušce usadil, co čítal chválu jejich v Krameriových novinách, když psaly o rusko-turecké válce. Nejen on, nýbrž sousedé, kteří s ním četli nebo kterým sám předčítal, přáli Rusům. S upřímným obdivem naslouchali za těch podzimních večerů, jak „rekové slavní Rusové“ Turky počtem silnější znovu na hlavu porazili, a přisvědčovali všichni, když slyšeli nadšený obdiv Krameriův:

„Taková je ruská moc!“

A vědomí kmenové příbuznosti, ač ne dost určité, zahřívalo vroucností ten obdiv a úctu k moci velkého národa. Než projasňovalo se poslední dobou a povznášelo i české vědomí Věkovo a jeho několika čtenářů.

Věkovi byla ta příbuznost také útěchou, zvláště když se vrátil z Prahy, koncem máje, s myslí po hovoru s Thámem znepokojenou. Sic se už tam utišil Krameriem a také proroctví Dobrovského, jak mu o něm P. Vrba vypravoval, nepřevanulo bez sledu; chvílemi však přece hnula nejistota hladinou jeho mysli užuž se utišující.

Tenkráte Věk hned první večer, jak se navrátil, zašel si nahoru na sed-ničku a vytáhl ze své bibliotéky Letopisy trojanské vydané Krameriem a četl si jeho předmluvu, začínající slavnostně: „Slavný národe slovanský!“

A s vroucností jakoby v utěšující modlitbě říkal si místo:

„ – abychom pak tento pro nás zajisté bolestný a žalostný pád odvrátili, nejsouť jiní prostředkové, než abys ty, slavný, po všem světě rozšířený národe slovanský, příkladem svých horlivých, vlasti milovných otců jazyka svého se ujal a v rozšiřování a zvelebování jeho ochotným byl pomocníkem. Tvá však v tom pomoc a podpora jediná jest ta, když dokážeš skutkem, že sobě české práce a spisy tvých horlivých a tvého dobrého upřímně vyhledávajících vlastenců libuješ a skrze pilné jich čítání k vydávání dalšímu jiných knih jim chuti dodati se snažíš. Takť potom jaké by pak koli kdo prostředky vymýšlel, dokonalého jazyka tvého nebude moci nikterak podvrátiti – “

Našel tu pevnou důvěru, kterou i on míval a měl, našel tu potvrzení svého mínění, jehož tam na královském Hradě proti Thámovi hájil. Pak práce dala utěšení a upokojení, zvláště když se rozhlédl, že nepadlo semeno na skálu, když viděl, jak jeho čtenáři, domácí i přespolní, neunavují a chutě se hlásí.

A zpráva o Rusích ho rozradovala. Těšil se na ně i z toho, že nepojede sám. Probudil se časněji nežli jindy. Věková byla jako obyčejně vzhůru, již po domácnosti, a zpívala v kuchyni se starou tchyní ranní pobožnou píseň.

Jak se Věk chutě strojil, zadíval se na Vašíčka, jenž líhal už na vlastní postýlce jako jeho sestřička. Sedmiletý hošík s tvářemi od spánku červenějšími, jenž ve škole záhy mohl odhoditi bukovou tabulku a chytit se slabikáře, jak rychle a bystře chápal, spal tvrdě zdravým dětským spánkem.

Věk nad ním chvilku stál. Pohled na kloučka byl milý a hřál ho. Už jednou ruku vztáhl, aby ho vzbudil, ale zase mu poklesla, až přece mu sáhl na čelo, když pomyslil, že by měl Vašíček památku, do smrti, že by si vždycky rád na to vzpomněl, že to již v paměti zachová.

Rozespalý klučina se nemohl hned vzpamatovat, ale jak mu jen o sluch zavadilo, že pojedou na voze, on také, hned se rozevřely tmavé oči a jako rybka sebou vymrštil.

Věková, když přinesla snídaní, zrovna se lekla a bránila, že by se Vašíčkovi mohlo něco stát v takovém návalu vojska a jiného lidstva. I tchyni si na pomoc zavolala. Toho mraku nedbal. Více se zlobil, když už v jeho voze bylo zapraženo, když už starý Bílek se zetěm i synem seděli i Šubert s Mečířem a ještě jedním sousedem, který se poslední činili pro tu jízdu rozpálil, že o druhém, Pinkavově voze dosud ani potuchy.

Až vyšlo najevo proč, když přiběhl Exner a se smíchem oznamoval, jaký je ten Pinkava paličatý, že jeho, Exnera, nechce vzít, ne a ne, to že raději nikam nepojede, to že by si dal, aby mu zas ten rozpeska něco vyvedl. I musil se Exner dáti na ústup. Věk ho rád přijal.

Sotvaže čtverácký soused dosedl, zarachotil v ulici vůz a na rynk vyjel povoz Pinkavův, plný dobrušských sousedů. Nejeli prudce, ač Pinkava vpředu, skoro na voji, pořád své hnědky pobízel.

„Hy, koníčky, hy!“

Teď teprve si šel Věk pro Vašíčka, jenž přistrojen, nemoha se již dočkati, stál u maminky na podsíni. Mladá Věková hleděla zasmušile, stará se ani neukázala. Věk přistoupil k ženě s úsměvem a řekl chlácholivě:

„Nic se neboj Mariánko, o Vašíčka. Budu ho dobře hlídat, jako tebe, když jsme jeli, víš?“

Znělo to upřímně. Rozuměla, že do Prahy tenkrát ke korunovaci. Čelo, tvář se jí vyjasnily, oči, ústa se usmály. Podali si ruce, sehnula se k chlapci, napomenula jej a došla s ním až k vozu, kdež si ho Věk po bok na předu vozu usadil.

Zatím „koníčky“ Pinkavovi je předejeli. Ale již na konci města je dohonili a když je tu předjížděli, vyvstal Exner a křičel z fasuňku na Pinkavu: „Nežeňte se tak! Musej ještě s Rusem, na vojnu!“

Jak vozy hrčely, nebylo slyšet, co konšel Pinkava v opelichalé vydrovici, v brslenkách a vyrudlých botách s holínkami odpovídal. Ale zapadlé oči se mu blýskaly, silně házel ústy, skoro už bezzubými. A bičem hrozil. A nad ním řeholil smích z obou fasuňků.

Věkův se dostal dopředu a hrčel rychle vyschlou tvrdou silnicí, jež se probělávala mezi lány zrajícího obilí. Jasnou oblohou červencového rána sem tam nesl se bílý, prozářený oblak. Jen na východ, v zádech dobrušské výpravy, zastíral modrošedý opar obzor, takže v mlhavém tom závoji rozplynuly se obrysy hor. Jen níže, ve svazích, prorážely jím lesy tlumeně modrými pruhy, i žlutavě světlé tabule obilných lánů. Slunce již té ranní chvíle pěkně hřálo. Obilí vpravo vlevo stálo nehnuté v zlaté zátopě. Po Šíru daleku v polích ticho. Jen skřivani zpívali.

I ti pak umlkali, jak mezi lány zvedaly se oblaky světlého prachu a letěly silnicí mezi obilím, když rachot vozů zalehl do velkého ticha, blížil se hrčivě a rostl.

Jely vozy selské, fasuňky, žebřinové, plné lidí, i panský kočár se z oblaků prachu zjevil. Mihl se, za ním druhý, pak jezdec, jenž předejel vozy i kočáry a v trysku zanikl v sedavé mlze silničního prachu sluncem vyjasněného, dál mezi poli na silnici k Josefovu. Tou také dost pěších pospíchalo, selských lidí i městských, v čepicích, v třírohých kloboucích, v plantách plátěných i soukenných kabátech, bosí, ve střevících, mnozí vysvlečeni, každý o holi. Všichni, většinou starší (neboť mladí vojska se střežili, když všude kdekoho rádi lapli a odváděli), všichni chvátali podívat se k Josefovu na Rusa.

Dobrušská výprava dostala se do toho proudu, když minula Opočen a blížila se k Josefovu. Konšel Pinkava chtěj nechtěj musil šlehat do koní a nutit je do skutečného klusu, aby povozy za ním kvapící nevjely mu na záda. Šlehal bičem, pokřikoval na „koníčky“ a zlobil se, to že jsou blázni blázniví, koně že ztrhají, a bodejť, kvůli Rusům, čert aby je vzal, kdo to zase spískal, to všecko zase Věk, ten přemrštěnec, a ten rozpeska Exner —

Konečně ulevil ten hon, když dojížděli k Starému Plesu před samým Josefovem. Nemohli vpřed, jak byla cesta plná lidí a vozů, a pak i tu musili zarazit, když uslyšeli, že se s povozy do pevnosti nedostanou, že je tam všude plno, v hospodách ani místečka.

Také v té vísce ho nebylo. Musili zajet na volnou prostoru, vypráhnout a koně uvázat u vozů nebo vedle jiných pod stromy do stínu. Věk tu s Dobrušskými se dlouho neomeškal. Dav čeledínu nařízení stran koní, aby je opatřil a dobře opatroval, vydal se na ostatek cesty pěšky. Ale Pinkava zle kázal. Všichni se tu vyklidili z vozu a jej tu nechali. Sic se na Rusy cestou zlobil, ale teď ho hnětlo, že jich ani neuvidí. Koně jen tak nechat nechtěl a svěřit je Věkovu čeledínu také ne.

Věk pospíchal s Dobrušskými k Josefovu. Vašíček, kterého vedl za ruku, poklusoval vytrvale. Jak slunce vystupovalo na poledne, přibývalo horka. A prachu pořád dost. Už vyšli z polí, míjeli cvičiště vlevo, zahlédli vpravo Jaroměř se starým kostelem a před sebou nad zelenými valy, znenáhla stoupajícími, hřebeny červených cihlových střech. Proud zvědavých se v bráně, obsazené strážemi, srážel, za branou pak se rozléval do ulic a prostranstvím prostřed pevnosti.

Teprve teď uznával Věk, že měla matka i žena pravdu, že bude nesnáz s Vašíčkem. Kvůli němu nemohl tak rychle kupředu, jak si žádostivě přál. Ale nemrzel se. Chtěl, aby hoch také všecko viděl, aby měl památku. Držel ho za ruku a střehl každý jeho krok.

Zardělý, zpocený Vašíček jen na žízeň naříkal. A tu měli všichni. Proto zamířili z náměstí do nedaleké hospody, k Martinu Veselému, daleko široko známému. Mladý hospodský s lalokem, na svůj věk neobyčejně tlustý, ve střevících a punčochách, jen v lehké, bílé kazajce, zle se otáčel v hospodě hostmi nabité. Oddechoval hlasně, funěl a potem zalitý křičel na pomocníky.

Dobrušští konečně dobyli několik sklenic piva a dali se také do zásob, jež si přinesli z domova. Přitom se vyptávali na Rusy, kdy přijdou. A již tu byli, slyšeli, před chvílí že přitrhli, mnoho tisíc, ti že tu ostanou přes noc, teď že si dělají ležení v lukách pod Jaroměří, u Jezbin a Semonic.

Dobrušští jen se trochu ochladili a občerstvili, již opět vytrhli. Napřed Věk se synkem a starým Bílkem, jenž na svou hliněnku celou cestu ani nevzpomněl. Od hospody se dali k Hradecké bráně kolem samých kasáren s okny v přízemí zamřežovanými. Viděli do velkých nádvoří těch rozlehlých, jednotvárných budov, kdež se probělávalo vojáky. Kdes buben zarachotil, pak vojenská fanfára zahlaholila, přes cestu se jim kmitla řada vojenských trestanců vlekoucích za sebou těžké železné koule k nohám na řetězi přikuté. Stráž s nasazeným bodákem na puškách vedla je v tom úpalu do nějaké těžké práce.

Věkův synek se po všem ohlížel, po těchto nešťastnících však nejdéle. Srdce se mu zachvělo, bylo mu těch ubožáků líto. Ale musil dál, a opět z cesty s ostatními, jak proti nim táhla četa vojáků v bílých fraccích a v gamaších, s puškami na rameně. Sotvaže přešla a Dobrušští pronikli několik kroků kupředu, už znova uhýbali, neboť klusem přijížděl nějaký adjutant s hedvábným, žlutým bandalérem přes prsa a měkkými, dlouhými střapci, zardělý, uprášený na zpoceném koni.

Tak stěží prošli Hradeckou branou, kolem stráží v plné parádě, přes mosty nad širokými a hlubokými příkopy travou zarostlými, mezi hradbami rudých cihlových stěn a zelených drnových vrchů, a dostali se mezi přední opevnění, kdež byla cesta volnější, ale kdež se jim přece neuvolnilo.

I tu se shluklo mnoho lidí, přespolních i domácích. A pojednou tu musili zastaviti. Řinčivá hudba stopila naráz hluk a šum kolem rozvlněný. Blížila se od řeky, patrně od luk, kde tábořili Rusové.

Věk chytl Vašíčka a vyzdvihl ho do náručí, aby dobře viděl kapelu. Byla z pevnosti, dělostřelecká. Hudebníci v hnědých fraccích rudě vyložených, v divných čákách sedéli a hráli na bílých grošovaných koních, kteří si vykračovali rozumně, klidným krokem.

Za kapelou oddělení kyrysníků v černých kyrysích v plné parádě, a vtom, jak jeli kolem, letělo zástupem, jako by vítr náhle přivanul, že teď pojedou Rusové, s josefovským komendantem, že jim byl s oficíry naproti a teď že si je vede, ty nejvyšší, generály a hlavní oficíry —

Ještě kyrysníci nepřijeli a již se všechen zástup, dosud dost pokojně stojící, počal neklidně hýbat. Vykřikovali z něho, dopředu se tlačili, hlavy zvedali, ukazovali si, strkali se, do temna zardělí. Slunce pražilo a potůčky potu se každému jen Hnuly po spáncích i po tvářích.

A Věk měl ještě synka v náručí. Vydržel však, vyhlížel a Vašíčka upozorňoval, teď že už přijedou Rusové.

Nad obláčky prachu zjevila se skvělá skupina jezdců. Napřed velitel pevnosti, generál z Kleindorfa, v copu, v bělostném fraku, po pravici mu generál Kozlov, vrchní velitel přibyvšího oddělení ruského, v tmavozeleném fraku se zlatými epoletami a zlatým límcem, s modrou šerpou přes prsa, v bílých, úzkých nohavicích a vysokých botách, na krásném bělouši, za těmi sbor vysokých důstojníků císařských i ruských v bělostných, tmavozelených, modrých i hnědých fracích vojenských, v přiléhavých nohavicích, bílých, rudých a ve vysokých botách, napudrovaní, s copy, plní zlata, se šerpami a střapci různých barev, většinou muži statní, urostlí a osmahlí, hladce oholení —

Ale nejvíc a nejdéle se diváci ohlíželi po statném plukovníkovi kozáčkem v tmavomodrém kabátci se zlatými epoletami, ve vysoké čepici ozdobené světle modrým pytlíkem a bělostným peřím volavčím v bohaté agrafě – A vousy měl on jediný, dlouhé, světle plavé vousy a mohutné kníry. Ukazovali si je a hned také zlatý kříž, jenž se zpod nich na prsou blyštěl, a hned zas jeho koně, krásného vraného koně, jakou má dlouhou hřívu a jaký dlouhý ocas!

Jako zjevení mihla se družina generálů a důstojníků a zmizela opevněním za kyrysníky, za jízdnou kapelou, jejíž řinčivá hudba ztlumeněji sem už zaléhala, jak vjížděli přes dunivé mosty do Hradecké brány – Všecko to zmizelo, i druhé oddělení kyrysnické za skvělou družinou, všecko zaniklo v pevnosti.

Mnozí ze zástupu tam také pospíchali, většina však obrátila se uvolněnou nyní drahou z pevnosti ven k Labi, k jezbinským lukám. Kromě těch ruských důstojníků neuviděli do té chvíle ani vojáčka ruského. Slyšeli, že jsou všichni v lukách, v ležení, odtud že z nich nesmí žádný.

Dobrušští, ale ne již všichni pohromadě, došli s proudem lidí ku dřevěnému mostu přes Labe pod hradbami. Přes něj se však nedostali bez nesnází. Byl pln lidí a za ním, na silnici vedoucí od Jaroměře sem do pevnosti, jela dlouhá řada povozů s nákladem do ležení. Vezly seno, slámu, dříví; několik jich také mělo sudy a soudky, pivo, vodku, chléb i pytle plné ovsa, hrachu, krup.

F. Věk, jemuž péče o synka čím dále tím více přibývalo, shledal se za mostem už jen se starým Bílkem a jeho synem, jenž Vašíčka vzal a kus ho nesl. Ostatní se jim ztratili, i Pepík Exnerův, jehož veselý hlas za sebou dlouho slyšeli. Dostali se až poblíže luk, mnoho však nezhlédli, pro povozy, leda jen sloupy dýmu, dál za vozovou řadou, v lukách vystupující. A neobyčejná směs zvuků sem dorážela jako příboj, čím dál tím silnější, směsice zvuků a hlasů slitá v divný hluk a šum, z něhož plněji vyrazilo několikeré zatroubení.

Vozy zarazily na kraji cesty u samých luk. Dobrušští toho užili, protáhli se průlinou, jak to také učinili mnozí před nimi, a pojednou stanuli v lukách pod cestou, kraj ležení, už mezi Rusy.

Starý Bílek se tu dobře vyznal; nejednou byl naproti přes luka v jezbinském dvoře, dokud tu stál ještě o samotě, i poslední čas, co tu za poslední tři léta vystavěli několik příbytků, ale teď se rozhlížel jako vyjevený, jako by zbloudil. Tak se všecko naráz změnilo.

Pruh lučin, táhnoucí se mezi řekou u samé pevnosti a mírným svahem do Jaroměře k jihozápadu, zmizel nadobro, jak na něj padlo mračno vojska. Bezmála sedm tisíc mužů s pěti tisíci koňmi, první oddíl ruské armády, sem vtrhlo.

Vojáci v tmavých většinou uniformách, koně u kolů i volní, pušky v pyramidách lesknoucí se na slunci, sem tam bělavé stany nebo vozy, četné planoucí ohně, vystupující sloupy šedobílého dýmu v měkkých vlnách sluncem vyjasněných, skupiny mužstva u nich, u kotlů nad nimi, vojáci sem tam procházející, jezdci porůznu nebo i v malých četách projíždějící, povozy zvolna v tom mravenčím hemžení se kolébající nebo trčící, to byla luka od Jaroměře přes Jezbiny, k Semonicům a dál, jindy bujně zelená, plná květů, splývající s modravým pruhem na obzoru.

Teď zmizela pod tím živým mrakem Rusů a jejich koní, vozů a stanů. Jen staré olše a vrby, stojící porůznu v lukách, zůstaly a strměly, vrby do stříbrošeda lesklé, jak vítr povíval nad vlnami táborového žití, nad tím neúnavným ruchem, nad tlupami vojáků v uniformách nebo polosvlečených, kteří si lehli v jejich stín nebo shlukli se kolem ohňů ruději planoucích ze stínu a tmavé zeleně.

I pevnost nalevo, hned za řekou, její hradby drnem zelené oživly, i vysoký břeh níže pevnosti. Všude plno zvědavých; tam důstojníků a vojáků, tu lidí z Plesu a sousedství, kteří odtud měli nejvolnější rozhled, zvláště pod nohy, k řece, jejíž pravý břeh hemžil se ruským mužstvem různých uniforem, myslivci, granátníky, dragony a kozáky, muži hladce oholenými i bradatými, v čapkách i bez nich, s vyhrnutými rukávy i nohavicemi, vysvlečenými, prsou obnažených, osmahlých, huňatých i bílých. Přicházeli řadami, čekali s okovy a různými nádobami, zadní pokřikovali na přední, kleli, smáli se, špláchali, stříkali vodou, pili, občerstvovali se, hledali stinné koutky pod stromy a houštím. Níž přiváděli kozáci koně, kteří řehtali, jak čili vodu. —

Tuto pestrou směs měli Věk a jeho společníci před sebou. Omamovala je a první okamžik nevěděli, kam dřív pohlédnouti, na kterou část, na kterou skupinu toho vidění. Starý Bílek až váhal pohroužit se dál do toho hřmotu a zmatku, jak se mu to všecko zmatkem zdálo. Ale Věk ukázal na ty z Jaroměře a jiné, kteří před nimi šli, jen aby se nebál, a Rusové, jen aby si všiml, jak jsou hodní, že nikoho nestaví. Skutečně, nikoho nezastavovali, smáli se i pozdravovali.

Věk, jenž už včera navečer doma i dnes cestou sousedům vykládal, že jsou Rusové jako Čechové jednoho národa, slovanského, naslouchal Teď napjatě a každé slovo chytal, co vojáci hovoří, zdali jim porozumí. Když pochytil nebo se mu zdálo, že postihl, měl radost, hned to hlásil starému Bílkovi a připomínal mu, aby si všiml, jak tuhle ten oficír, to že je jistě oficír, řekl „sláva bogu“ a hned zas, když zaslechl v proudu nepochycených slov „vaša pravda“.

Než srovnávání brzo nechal. Stát nemohl, proud ho nesl a synka musil hlídat. Už začínal litovat, že ho bral. Na chlapce to bylo skoro příliš, ač dosud nenaříkal; ale musil mít na něm neustále oči, aby se mu neztratil, aby nepřišel k ourazu, jak kolem pořád na koních přejížděli. Přitom neúnavně pobízel a chtěl dál, dál a rozhlížel se, kde jsou kozáci, o kterých čítal a slýchal. —

Tak postupovali ležením a zapomínali na čas, že již poledne dávno minulo. Měliť každým krokem změnu, pořád něco jiného a nového. Pak už v tom zdánlivém zmatku, v té směsi začínali postihovati pořádek. Viděli, jak je vojsko přesně rozděleno, pozorovali oddělení a všude při veškeré volnosti kázeň a řád.

Nejvýš leželi dragoni pluku Gudovičova a Ševčenského. Do jejich oddělení se dostali nejdřív, ale již na jeho konec. Než dost jich přehlédli, samých chlapíků v tmavozelených fraccích s bílými výložky, v šedých nohavicích, huňatky se štítkem na hlavách. Koně jejich, všichni jedné barvy, stáli řadami u kolíků, mnohé přiváděli k polní kovárně, opodál kteréž se Dobrušští brali.

Pak do pěchoty, myslivců, mušketýrů a granátníků zapadli. Bílé řemení, čáky v pouzdrách, pláště svinuté, všecko složeno, pušky stály v pyramidách; vojáci jedli, nebo kolem sudů se tlačili, nebo kouřili, sedíce na zemi. Jiní unavením se natáhli a spali tvrdě v tom honu a šumu plném pokřiků a smíchu jako zabití.

Pojednou chytl Věk souseda Bílka za rukáv a očima ukázal na statného důstojníka s copem a ve vysokých botách, jenž vojákovi před ním stojícímu něco vykládal.

„Všimněte si, sousede, jak s tím vojákem mluví. Jinač nežli naši; nenadává, nesápe se a voják se netřese, nebojí se jako – A odpovídá mu, poslouchejte!“

Voják přisvědčoval:

„Slúšaju.“

Důstojník vykládal dál a voják zas: „Slúšaju.“

Věka těšilo, že rozumí. Nežli však Bílkovi vyložil, co si myslí, otočil se důstojník, podíval se na ně, pozdravil a s úsměvem se optal: „Kuda vy těper‘ chatitě itti?“

Starý Bílek i jeho syn se zarazili a oba smekli. Věk byl překvapen, ale jak byl v napětí, pochytil smysl, a pozdraviv zdvořile, odvětil: „Ke kozákům prosíme.“

Důstojník se usmál a nabídl se, že jim ukáže. I šel s nimi. Věk povzbuzen tou laskavostí pochvaloval, že jsou kozáci slavné vojsko a Rusové Slované. Oficír rozuměl nerozuměl, ale přisvědčoval, něco o kozácích vykládal (Věk pochopil, že jsou od Uralu), až zastaviv rukou ukázal směr a vlídně pozdraviv opět zpět odešel.

„Jaký to hodný, vlídný lid!“ zvolal Bílek v nadšení.

„A naše panímáma se leká, že nám nosy a uši uřežou!“

Vtom ohlas sborového zpěvu k nim zalehl, zpěv samých mužských hrdel, divného rázu, ale pěkně se poslouchal.

„Že to jsou kozáci!“ zvolal Věk. „Vašíčku, drž se mne. Pojďte, sousedé!“

Šli, jak jim důstojník ukázal, ne však daleko. Naráz se uhnuli. Věk chytl Vašíčka za rameno a přitiskl ho k sobě, aby ho uchránil. Dva jezdci jeli klusem proti nim. Jako by ze země vyvstali, náhle, znenadání je měli před sebou na nevysokých, nevzhledných koních, s hřívami neobyčejně dlouhými. Jezdci, každý s dlouhou píkou bez praporečku, v modrém kabátci jakémsi, přepásaní, v čepicích kožešinou lemovaných, v širokých nohavicích, byli osmahlí, oba bradatí s mohutnými kníry, až z nich strach šel.

Starý Bílek ulekaně ustupoval, oči však z nich nespouštěl a neohlédl se ani, když Věk vedle vzkřikl, že to jsou jistě kozáci. Ti zatím až k nim zajeli, takže si je mohli prohlédnout i jejich koníky ohonů dlouhých skoro až do země. V ten okamžik přiklusal proti nim třetí jezdec, důstojník patrně podle epolet, a ten, zaraziv zrovna proti oběma kozákům, velel:

„Stoj!“

Oba jezdci jako by je do země zaryl. Důstojník se na něco ptal, starší z obou odpovídal, až důstojník pokynul. Kozáci potrhli uzdou, otočili se jak šipka a klusem opět zpátky, odkud přijeli, až jejich koním dlouhé ocasy povívaly. Kozáci zmizeli v chumlu, jen obě dlouhé píky nad ním trčely. Když i ty zmizely, nabyli Dobrušští opět řeči.

„Tak to byli, Františku, kozáci!“ vydechl starý Bílek. V povzdechu tom bylo cítit jisté zklamání. Od uhlazených, oholených vojáků v upjaté uniformě, kde každý knoflíček, každá šňůrka měly své určité, vyměřené místo, kteří musili mít i cop i kníry předepsané délky, lišili se ruští jezdcové, až do očí bilo. Až divoce vypadali. Mladý Bílek přiznal upřímně, že z nich jde strach, Věk však, jenž ve svém nadšení všecko uznával a jemuž se tu vše líbilo, hájil jich, to že je dobře, tak že musí být.

To již opět šli, dál za kozáky, ale pořád ještě mezi pěchotou, právě mezi granátníky, jejichž ohromné medvědice se štítky černaly se a na slunci se leskly svou srstí, jak byly po zemi řadou nebo u pyramid pušek rozloženy. Za několik však kroků musil se Věk se svou společností nanovo zastaviti. Proti nim přicházeli čtyři vojáci v čapkách, chlapi velicí, každý jako hora, v zaprášených gamaších, s nosítky, na nichž spočíval voják, dle velikosti patrně jejich druh, šedým pláštěm po prsa přikrytý, přepadlý, ve tváři zsinalý, uší bledých, rtů zamodralých. Ležel jako bez vlády a oči horečné jako rozžhavené hleděly upřeně, do prázdna.

Všude tomu smutnému průvodu ustupovali z cesty, všude se po něm ohlédli, na okamžik ztichli; ale jak zapadl v množství, vzedmuly se za ním vlny nanovo, vzkypěl opět šum, ruch, život.

„Tady se rozstonat!“ povzdechl Bílek, jak opět vykročili. „A snad i tu zemřít, ve vojanském špitále! Beztoho jej tam nesou. Tak daleko od vlasti.“

„Daleko, viďte, Františku; kolik asi,“ ptal se staroch. „Tři čtyři sta mil jistě.“

„O bože!“ lekal se soused. „Tak daleko od domova. Tak daleko!“

„A kozáci, myslím, mají ještě dál, když jsou až od Uralu. To už je na asiatských hranicích, a jakoby už v Asii. Tam ono je dobrých pět set mil.“

Starý kroutil hlavou, pak se ještě jednou obrátil po nosítkách. Nezhlédl jich, zapadla v tom proudění, dojem však jimi probuzený hned neodvanul. Dobrušští kráčeli chvíli mlčky, až se Věk ozval, zemře-li tu ten ruský voják, kdy asi to zvědí jeho lidé v Rusku, a zvědí-li vůbec. A maně stanuv, obhlédl ležení, pokud bylo možná. Zvážněl. Duch universitních let se v něm hnul, vlastenec umlkl a ozval se jen člověk:

„Kolik se jich vrátí domů! A nač je vedou!“

Šli dál, volněji; Vašíček nějak vázl v kroku, chábí a smutněl, až se konečně přiznal, že má žízeň. Věk se až lekl, když se podíval na hodinky. Čtvrtá již docházela. Tak dlouho chodili na parném slunci; jak by hoch nenaříkal! Ještě dost vydržel.

Ohlíželi se, kde by si mohli alespoň na chvíli sednout a kde by aspoň pro chlapce krapet nápoje sehnal. Ale nikde místečka, všude plno vojáků, na zemi, pod každým křem a stromem celý roj jich, rovněž kde stál vůz s improvizovaným výčepem piva nebo kořalky. Nezbylo nežli se dát více vpravo k výšině k Semonicům, kdež, jak se nadáli, o trochu vody nebude snad zle. Jídla ještě měli.

Proplétali se mezi vojskem, mezi stany pro důstojníky, mezi baráky z klestí narychlo pro kousek stínu nevysoko spletenými, kolem skupin vojáků sedících, místem také skoro přes nohy těch, kteří se natáhli a spali, kolem koní, kteří uvázaní u kolíků ohryzovali podupanou trávu nebo chroupali seno, oflakujíce se neúnavně před hladovými a v tom horku neodbytnými mouchami, místem už do krve pokousaní —

Věk a jeho společnost potkávali houfce domácích zvědavců, posléze pak, poblíž vesnice, zhlédli také dvě babky s nůšemi. Věk je zastavil, domnívaje se, že snad nesou třešně.

„Měly jsme, ale všecko je už pryč! Ti Rusové je polykali, zrovna se o ně prali!“ křičela jedna, a druhá v čepci: „Teď češou stromy.“ A rozchechtala se. „Češou? A co?“ ptal se Bílek. „Hrušky, jabka, všecko, co na stromě visí —“

„Ale vždyť to není zralé.“

„To je jedno. Jim všechno šmakuje. Chroustají to, až se člověku sliny sbíhají,“ volala babka v čepci.

„To budou mít sedláci pěknou škodu,“ ozval se Bílkův syn.

„A toto!“ volala baba v čepci a druhá se zas rozchechtala.

„Nebudou, vojáci všecko koupili, každý strom zaplatili a jak dobře. To budou mít Semoničtí a tady v Jezbinách výdělky.“ Babka zapleskala na kapsář pod zástěrou, až stříbrem zachrastěl. Věk se rychle optal, jakými Rusové platí.

„Svými, ruskými, rubly tomu říkají —“

„Prodejte mi nějaký.“ Věk chtěl je mít na památku a také aby mohl doma ukázat, a hokynářky byly ochotné směnárnice. Měly raději bankocedule nežli neznámé peníze. —

„To jsou ti Rusové asi z krajin,“ mínil starý Bílek, když opět vykročili, „kde není žádného ovoce, že jim to tak tuze vzácné.“

Do vsi došli teprve za hodnou chvíli. Nadáli se, že tam bude volněji. Než přišli jako do mraveniště. I tam se černalo vojskem. Na vsi, mezi příbytky všude plno; na nádvořích stáli koně, kteří se nevešli do stájí.