Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 20

„Nosticové také a pan Dobrovský také, jak jsem slyšel,“ vpadl profesor Vydra. P. Vrba začal hned o Dobrovského knížce, o ruštině, jak je českému podobná, a zas o Rusech.

„Kdoví, jestliže doktor Held, ráčejí se na něj pamatovat —“

„A jakpak ne, carissimus Theobaldus, také z našeho slavného hradeckého kraje – Co je, co se s ním stalo?“

P. Vrba pověděl o příhodách jeho bratra Ignáce, že je asi v ruském zajetí.

„Ach, to se sotva doví,“ Vydra zatřepal hlavou, „sotva, leč by z božího dopuštění —“

„A tamhle je pan Kramerius!“ P. Vrba sebou trhl jako mladík. „A doktor Ivan, pan Nejedlý, Šedivý a pan farář Rokos a profesor Němeček, samí dobří a učení Čechové, všichni stojí pohramadě; ti se také těší z toho slovanského vojska. Jen se podívají, doctissime, co má každý z kozáků penízů na prsou, po jednom nejméně. Ti už s Turky bojovali —“

Profesor přisvědčoval, díval se na kozáky, jako by ty peníze přehlížel, než P. Vrba cítil, že o nich dobře neví, že jich nevidí. A začínal zase hovor:

„Pan Dobrovský, ten on si s nimi pohovoří, když – jakpak ne —“

Umlkl. Kozáčky důstojník se kolem mihl, až mu epolety zlatě svitly a šavle se mu na slunci blýskla, jak jí zamávl.

„Sadis!“ vzkřikl velkým zvučným hlasem a mrak kozáků jako by se vznesl. Mžikem vsedli na koně a seděli jako přikutí; les pík bez korouhviček trčel nehnuté nad nimi. Zdaleka, mezi domy, ozvala se vojenská hudba směrem od Poříčské brány.

„Sadis! Slyšeli, doctissime?“ volal P. Vrba na Vydru, vtom však do zástupu zalehlo nové velení:

„Smirno! Glaza nalevo!“ A vtom také vykřikl P. Vrba:

„Ten nejvyšší kozáčky! Borodín!“

Přijížděl, s dvěma důstojníky, v plné parádě, s šerpou přes prsa, v čapce s bílým stojatým peřím. Starý kaplan ho poznal po plavých, dlouhých vousech, jež se mu po prsou nad zlatým křížem a přes medaile chvěly v měkkých pramenech, jak přijížděl rychlým klusem na krásném vranci, jehož dlouhá hříva poletovala a ohon až do země povíval.

„To je on,“ dotvrzoval si P. Vrba, „ale šavli kde má!“ I tu zahlédl, jak po jílci i pochvě proskakovaly blesky i svity kovu a drahého kamení. Každé hnutí plukovníkovo stihl a pak sebou až radostně škubl, když ho viděl, jak zajel před čelo kozáků, jak se k nim obrátil a zvolal na ně, nic přísně, nýbrž srdečně jako tatík:

„Zdorovo, rebjata!“

„Rozumím!“ volal P. Vrba, hledaje zrakem profesora Vydru; lekl se však, jak celý ten mrak kozáčky odpověděl plukovníkovi jedním hlasem upřímně:

„Zdravja želajem, Vaše Vysokoblagorodie!“

„Bože, bože, doctissime, všecko jim rozumět!“ vykřikoval P. Vrba. „Polk napravo!“

„Šagom marš!“ Lítaly povely a kozáci konali vše naráz, jako jedním tělem. P. Vrba už i na váženého profesora v sousedství zamrkal, jak sledoval každé hnutí bradatých jezdců se sáhodlouhými píkami na divných konících, jak se otočili, jak defilovali před plavobradým plukovníkem atamanem a kolem Pražanů, s úžasem a již i s nadšením na ně hledícím. Chvála zněla ze zástupu různými pokřiky, až naráz všechny utichly, jako by uťal, když zaznělo komando a letělo po řadách:

„Píky na ruku, rysju! Marš!“, když hroty pík nad hlavami vráz se sklonily, když kozáci podvrhli hroznou zbraň, jako by chtěli atak. Ale hned, jak se ozval povel, kteréhož P. Vrba nezaslechl, neboť po náhlém ztišení strhl se zase náhlý šum, vztyčily se píky do výše, řady se srážely a již postupovaly opravdu dál, pryč, směrem ke Kamennému mostu. A první řady začaly zpívat. Mocné hlasy kovového zvuku rozléhaly se prostranstvím a dál do ulic, mohutně i ladně a svým zvláštním rázem zajímavě.

P. Vrba jako učarován chtěl za nimi; tlačil se jako ti mladší kolem, až pak nemohl dál. Ale dotlačil se alespoň na místo, odkud volně viděl na řeku i most, na kozáky, jak po něm jeli, na spoustu pík nad nimi, na lesknoucí se jejich hroty. Stál, hleděl, oka z nich neodvrátil a naslouchal kozáckému sboru. Na tváři mu již proskočily rudé skvrny, jak se rozehřál, jak se díval i naslouchal s celou duší.

Pak ruce sepjal jako s úžasem, když z Kamenného mostu zahlaholil zpěv celého pluku. Kozáci všichni se dali do zpěvu a ten se mocně nesl přes vodu, do měst i k stráním Petřína i ke královskému Hradu. Zpívajíce jeli kozáci, řada za řadou, a zanikali pod obloukem Malostranské věže.

Řada za řadou, četa za četou se tam ztrácela, blesky hrotů tam hasly, ale na mostě pořád plno kozáků. Pořád jeli jedním proudem a mužný jejich zpěv hlaholil pln síly.

P. Vrba rozradován, že slyšel vojenský mustruňk po slovansku a že mu rozuměl, nadšen tím pohledem a pomyšlením, že to jsou bojovníci jednoho národa, zvedal ruce, jako by žehnal, a v pochvalném křiku zástupů, pozdravujícím ruské vojsko na mostě, volal:

„Sprovoď vás pánbůh, Slovani!“

P. Vrba vydržel až do konce, až kozáci odtáhli a také ostatní oddělení. Teprve pak vzpomněl na profesora Vydru. Ten však už dříve odešel v průvodu studenta Dostála, který měl u něho byt a opatření za rozmanitou drobnou posluhu.

U Ceypka se starý kaplan toho dne nestavil. Nemohl mu prominout, že nepřišel, jak ujednáno, k Novoměstské věži. Ani druhého dne k němu nešel, ač bylo volno, bez Rusů. Čekal, že Ceypek přijde sám se omluvit. Ale ten nešel. Ostýchal se a trochu bál, poněvadž to dostaveníčko zmeškal svou vinou, skoro schválně. Nehořelť tím nadšením jako páter a v duchu nesoudil s takovou úctou o Rusech. Jaké to vojsko, uvažoval, jako tihle kozáci, celí zarostlí jako divoši, vlasatí, vousatí, nic po vojensku a tak bez pořádku, jako ti kozáci, ti že jedou jako stádo —

Dne 13. t. m. července, když přitrhlo druhé oddělení, vypravil se P. Vrba opět se podívat a vítat. A druhého dne přišel k němu Ceypek, ostýchavě, nejisté, a hned žádal, kdyby byl velebný pán tak mnoholaskavý a vzal ho s sebou, až zas Rusové přijdou, že by se na ně rád podíval… Vlastně se mu stýskalo po starém kaplanovi a po „loupežnících“ —

P. Vrba měl sice dost vážné kázání, cože on, Ceypek, takhle knížku o cukrpreclích a poslouchat štokúr, jak hraje ten starý marš, ale ruské marše to ne, a to že by teprva slyšel, a vojsko ruské, kozáky, granatýry, to že by viděl teprve vojsko. Ceypek nafukoval rozčileně rty, až se mu přistřižené bílé kníry zdvíhaly a ježily, ale nebránil se, neodvážil se a přisvědčil, tak že ano, že půjde, když se ho kaplan zeptal, šel-li by zítra se podívat, to že bude, že je ohlášen hlavní štáb a kozáci a také Tataři! Tedy šel toho patnáctého; ale sedmnáctého musil zas a pozejtří, když si už chtěl zas oddechnout, zastavil se pro něj P. Vrba nanovo. Ceypek pořád mrkal a dost nafukoval rty a ježil přistřižené kníry, když společník

Rusy tak chválil, jak všemu tomu lidu ruskému kouká z oči pravá slovanská udatnost.

Tato slova zaslechl P. Vrba v České expedici; líbila se mu, a proto je před Ceypkem a všude, kde se dalo, opakoval.

Ale když 21. července přitrhlo poslední ruské oddělení, mušketýři pluků Markova a Durasova, prapor zachmanovských granátníků, šepselovští dragoni, oddělení Kalmuků a naposled donští kozáci, Ceypek už nebyl na nohy. Rusové ho zmohli nadobro. Zato P. Vrba se s nimi upřímně loučil, přál jim a žehnal, aby slavně potřeli ty zpupné jakubíny.

Po všechen ten čas se marně ohlížel po doktoru Heldovi. Když se po něm v České expedici sháněl, doslechl se, že doktor teď nikam skoro ani nemůže, co má práce v nemocnici, a také že pomáhá Rusům, kteří se tu roznemohli.

Když se pak poněkud utišilo, když poslední kozák vyjel Říšskou branou, měl P. Vrba zase hodně pokdy. Nejprve, aby sobě ulevil, napsal Věkovi do Dobrušky dlouhé psaní, tuze dlouhé, poněvadž bylo skoro jen o Rusech. Pak zamířil k svému lékaři z účastenství i ze zvědavosti; ta ho pálila. Byl by rád zvěděl, co a jak je s bratrem Heldovým, v Rusku zajatým, vypátral-li doktor něco čili nic —

Uslyšel, jak se doktor Held přičinil, jak si zjednal prostřednictvím ruských lékařů i přístup k vyšším několika důstojníkům. Ale žádný nic nevěděl. A táhli do boje; měli jiné starosti. Než dva mu dali své adresy, aby jim stran té záležitosti psal; vrátí-li se, že mu pomohou hledat ztraceného bratra.

„Hodní lidé, to je tuze pěkné,“ pochvaloval P. Vrba. „Ale proto přece málo naděje; skoro žádná.“ Doktor povzdechl; pak rychle přistoupiv ke stolku, vzal list odtud.

„Mám jim vyřídit pěkné pozdravení, velebný pane.“

„Tak, tak, a od koho medle.“

„Věk psal.“

„Tumáš! A já jemu. Co píše —“

„Starý regens chori Havránek umřel, znali ho?“

„Znal, tak od vidění; pánbůh mu odpusť. A co Rusové, měli je tam?“

„To se ví, však Věk skoro o jiném nepíše. Je po nich jako posedlý —“ Doktor se usmál a podíval se významně na starého kaplana.

„Proč by nebyl! Je to slovanský lid, a slyšeli to komando! To byla radost, co? Však jsme to v Expedici chválili. To je něco jinšího nežli německy! To se vojákovi jinač poslouchá – bože, naši – A jakpak, Heldičku, to psaníčko by mně neukázali, když je tak o těch Rusech?“

„Ale ano, velebný pane,“ doktor se usmál té nadšené dychtivosti, ,,tu je, jen čtou.“

Bavilo ho pozorovat starého kněze, jak čte, s jakou zrovna lačností, jak se usmívá a hlavou pokyvuje a jak zas lituje a povzdechuje: „Ach, chudáci! Ach, chudáci!“ To četl místo, kdež Věk oznamoval, že několik Rusů, dva kozáci mezi nimi, umřeli v josefovském špitále vojenském, jak se bezpečně doslechl.

XX. P. M. VRBA SETKÁ SE S JAKOBÍNY

Jako velké vidění prošla ruská armáda Prahou. Úžasný zjev mohutného vojska z dalekých končin, o nichž nevědomost dosud tolik děsivého a odporného pro strach básnila, zmizel. Ale sympatie k němu neskončily za Říšskou branou, kterou voje slovanského spojence vykročily z Prahy. Zůstaly. Mocný dojem nevyvanul prchavě a dlouho zachvíval celou Prahou.

Ruské vojsko odtáhlo. Pražané však je ustavičně a dychtivě sledovali, jak postupuje, vzpomínali na ně, nejvíce na kozáky a jejich atamana Borodína dlouhé, plavé brady, jenž už svým zjevem všechny okouzlil.

Zrovna žhavý po Rusech byl P. Vrba; ale proto také se v něm už ozývalo jeho vlastenecké svědomí. Vytýkal sám sobě, že kvůli Rusům zůstává v Praze, aby spíš o nich zvěděl, že nejde ven a že by mohl a měl, když je tak zdráv, jako již na časy nebyl. Sám si to vyčítal, ale sám se také zas omlouval, co by teď ve žních chodil, že by beztoho mnoho nepořídil, že může až po nich – Ale na konec žní nějak dlouho čekal. Už bylo půl srpna, když se rozhodl a opatřil si v České expedici všechen náklad do kapesna-tého pláště i do červeného deštníku s plechovou, žlutě lesklou rukojetí.

Když však zaslechl, že 18. t. m. bude slavné Te Deum, odložil výpravu, že pro den, pro dva nebude zmeškáno. Toho 18. vydal se na královský Hrad, k Sv. Vítu, kdež sešlo se tolik pánů, nejvyšší purkrabí hrabě Štampach, městský hejtman hrabě Vratislav, vysoké kněžstvo, vrchnosti, guberniální radové a jiní vysocí nebo učení páni na poděkování za všecka dosavadní vítězství, zvláště za dobytí pevnosti Mantovy.

P. Vrba se vroucně modlil a vzpomínal, jak tenkrát, před třemi lety, když bylo tak zle, až úzko, šel sem s procesím, v dešti a větru, jak tenkrát úpěnlivě volali, jak zpíval na Kamenném mostě z celé duše, Hospodine, pomiluj nás! Tenkrát tak smutno, a teď – Pod klenbou svatovítskou hlaholilo jásavé Te Deum, venku na pláce rachotily výstřely pušek a z hradeb hřměly rány děl na oslavu všech vítězství.

Jako osvěžen vesele vydal se hned po Te Deum na cestu. Ceypek, s nímž se hned včera rozžehnal, chtěl ho sice na kus vyprovodit, ale páter toho nepřijal. Šel sám. Nežli však vykročil z brány, doslechl se (potkal doktora Ivana, také návštěvníka České expedice), že přední zástup Rusů, hlavně ti uralští kozáci s tím „feldatamanem“, co skrze Prahu táhli, dorazili před týdnem skrze Švábsko do Šafhauzen, a sotvaže tam vstoupili na válečné divadlo, že hned druhého dne dostali se s Francouzi do tuhého boje, že také arcikníže Karel měl ve Švýcařích zase několik šarvátek, ale co a jak, tom že zevrubných novin není, jen to —

„Ale neprohráli jsme,“ vpadl P. Vrba dychtivě. Byla to otázka, ale zrovna také jistota, že ne —

Když doktor Ivan přisvědčil, to že se ví, o tom že není ani řeči, rozloučil se P. Vrba s úsměvem a chutě vykročil. Tak ušel z Prahy a zmeškal francouzské vojsko ze samých emigrantů, jež vedl princ Condé přes Prahu do Švýcar bojovat proti vlastním krajanům.

P. Vrba chodil, jako chodíval; tentokrát se obrátil v tu stranu k Příbrami. Pohoda mu svědčila. Nastaly konečně teplé dni; v zlaté záři vyjasnily se zašlé ouhory, luka, lesy, na jejichž bucích a javorech bylo již cítit dech první jeseně.

P. Vrba prodával i dával knížky po vsích, městečkách, v samotách bělajících se mezi žloutnoucími stromy, po farách se zahrádkami pozdního kvítí, pod ovocnými stromy, na nichž už zlatě prosvítaly zralé hrušky zardívala se jablka, po mlýnech u řek, kde na staré mlýnské kameny před nimi tiše padalo první žluté listí a kde v starých olších u řeky zapadala hejna zelenavých čížů.

Tak chodil, nabízel, prodával, rozdával; místem ho mrzutě, místem i hrubě odbyli, ale on přijal trpělivě vše a snášel jako apoštol. Než tentokráte neměl všecku mysl při svých knížkách a českých novinách, jež vychvaloval a doporučoval. Přes tu chvíli vkročil v duchu na bojiště do Švýcar, do Itálie, za Rusy, za Suvorovem, jaké zas asi vítězství vybojoval.

Na těch potulkách nezvěděl skoro žádných novin; až náhodou na březinské faře se mu farář při obědě zmínil, že císařství a Suvorov zase vyhráli, 15. srpna jmenovitě ve Vlaších, u Novi, že to má z novin, na zámku že mu to numero půjčili.

A bylo po obědě. Kuchařka přinesla právě pečeni a chystala nadto moučné jídlo. Ale P. Vrba ani pečeni ani tu druhou krmi, nýbrž prosil jen o to číslo novin. Dostal je a farář jedl pak sám. Divil se a usmíval, jak se host zakousl do těch německých novin, jak čte a vykřikuje a jemu, jenž si to již přečetl, s radostným úžasem hlásí, co se u Novi stalo, jaké zas veliké vítězství, že tam zahynul vrchní generál francouzský, Joubert, že umřel od ran hned na počátku bitvy —

A zase tiše četl, ale rychle, oči po řádkách jen lítaly, a již sebou zase škubl.

„Čtyři tisíce zajatých Francouzů! A co raněných a mrtvých!“

Kuchařka přinášela novou mísu; upozornila na to, ale P. Vrba vykřikl:

„Dvacet hodin trvala bitva! Panenkomarja! Dvacet —“ A zase měl šedivou hlavu v papíře. Kuchařka odcházejíc ohlížela se po něm. Mrzela ji ta jeho nevšímavost a pomýšlela, není-li ten pan páter trochu jako na mysli pomatený. Než jejich pan páter jedl s celou chutí a jen se usmíval. Ještě ve dveřích zaslechla, jak se host zasmál, a tak radostně a spokojeně.

„A to se ví!“ mluvil P. Vrba, zakývav nad tím místem v novinách hlavou. „Dvacet hodin! Četli to? A Suvorov neslezl s koně, a když mu bylo horko, svlékl se, na koni jako doma, jako u stolu! A on na koni, v ohni, kulky fičely – To jen Suvorov dovede!“

Od stolu vstal P. Vrba spokojen jako od nejslavnější hostiny a veseleji si vykračoval, když odcházel z fary. Okřál tou novinou o novém vítězství. Ale hned druhý den se zasmušil, to na hlavní silnici, kdež se zastavil před formanskou hospodou. Byla roubená, ale vysoká, do patra, pod mansardovou střechou šindelovou a s dlouhou pavlačí na podélné straně do cesty. P. Vrba nevkročil, nýbrž zůstal venku pod starou lípou, aby si odpočinul. Ale tu se zarmoutil, jak zhlédl kolem jiti houf na vojnu odvedených synků vesnických, namnoze násilně schytaných.

Šli obklopeni starými vojáky s kníry a v copech; vlasy měli všichni pentličkou podvázané, někteří byli i spoutáni. Kráčeli smutně, mnozí zamračeně, zoufale… Nadosmrti budou sloužit v bílém fráčku a do ohně je povedou, zrovna proti nepříteli, aby vyplnili prořídlé řady… A domova a svých sotvakdy uvidí. Jeden z nich byl městský a měl tovaryšský tlumok ještě na řemeni přes rameno; jak docházeli k hospodě, začal zoufale s pláčem křičeti:

„Pomozte, lidičky! Vysvoboďte mne! Chytli mne na vandru, já nemám být —“

Ale už zasvištěla lískovka šedivého kaprála a začala do něho švihat – V hospodě stáli u oken dva starší pocestní pod pavlačí vedle dveří; žádný se ani nehnul, jen hospodská na síni nahlas litovala. Teprve když trudný průvod zacházel dál zaprášenou silnicí, ozval se jeden z mužů pod pavlačí: „Vedou je jako na porážku.“ A druhý dodal:

„A co dřív ještě zkusí, nežli je zmrzačí nebo zabijou! Ó, to dobytče je na tom líp —“

P. Vrba seděl zasmušile, zkormoucen. Bylo mu těch mladých lidí líto, a ta slova zpod pavlače těžko dopadla.

„Vidíš, to je ta vojna, a jakpak teprve tam!“ řekl mu v nitru hlas. A kaplan si vzpomněl na Ceypka, jak tenkrát naříkal na vojnu, té že kdo neviděl, nezkusil – Když se pak vydal na další cestu, vykračoval volněji.

Na ty odvedence nemohl zapomenout, pořád je měl před očima a slyšel, jak ten chudák zoufale křičel, a viděl, jak ho za to mlátili —

To se již P. Vrba vracel do Prahy (bylo v září) v lehkém plášti a s prázdným deštníkem. Ještě toho dne, kdy přišel domů, navštívil Ceypka a ještě toho dne si zahráli. Stýskaloť se již oběma po loupežnících. A na uvítanou nasolil Ignácius Ceypek svému hosti třikrát za sebou. P. Vrba se až rozkohoutil a pak i vzkřikl:

„Tak se na to ještě svlečou jako Suvorov! Vždyť dělají o mně jako o jakubínech!“

Ale rozešli se v dobrém. Ráno po mši a po snídani zamířil P. Vrba do České expedice. Válečných novin našel tam dost, nových i starších, v těch číslech, kterých za svých potulek neměl v rukou. Vzal šije a všechny doma přeříkal.

Za nějaký den navštívil také doktora Helda.

„Slyšeli?“ řekl mu za řeči, „zvolený jejich rector magnificus, profesor Vydra, stal se kanovníkem u Všech svatých —“

„Pěkný titul, a zaslouží si ho, ale kdyby bylo jinak s okem, bylo by to asi Vydrovi milejší.“

„Co, co —“

„Neslyšeli? Oslepl na levé oko, v červenci, zrovna o examinech, když zkoušel filosofy.“

„Kristepane! Je to pravda?“ A hned vzpomněl, jak se s ním setkal o tom ruském mustruňku a jak ho Vydra nemohl poznat.

„Je. Vydra to tají, ale je to jisté – On už na to oko byl chybný —“

„A chudák, byl, já vím, náš cordatus Bohemus – No, ale na druhé vidí, to snad —“

„Vidí, ale —,“ řekl doktor vážně, zchmuřiv bezděky obočí. Nedořekl, a to slovo neznělo těšivě. P. Vrba se až utrhl: „Ale oni doktoři vždycky něco mají!“ Held pokrčil rameny. Také se pak P. Vrba na Tháma zeptal.

„Nepíše snad nikomu,“ odpovídal Held, „Šedivý mu říkal, nežli Thám odjel, aby psal. Ale nic mu dosud neposlal, ani řádku. Povídal mně to Šedivý v kafírně. Jen to zvěděl od zdejších herců, že je Šantrochova společnost někde dole, v poledních Čechách nebo v Rakousích, a že se jí daří snad dost dobře.“

„A ty ochechule, ty ženské jsou s ním?“

„Žena a tchyně, ale švagrová je tady v Praze.“

„U divadla?“

„Víc je s oficíry, jak Šedivý povídal. S ruskými, jak tu byli, také se prý domluvila.“

P. Vrba se neudržel a uplivl.

„A oni, ruští oficíři, že by s takovou ženštinou jednali?!“ Doktor Held se musil usmát. „Rusové? Těm ona se líbila!“

„Taková! Ne! A jak ona se všude dotře! Koštiště bych na ni vzal!“ Doktor Held se dal nahlas do smíchu. —

P. Vrba, upokojiv své svědomí, ustanovil se na tom, že už letos nikam nepůjde. Žil zase jako jindy, navštěvoval Ceypka, ten také někdy jej, poškorpili se u karet a zas se našli. Na Českou expedici starý kaplan nezapomínal a na hrob svého faráře také ne.

První dny měsíce října došlo mimo nadání psaní z Milčic, od Vaváka. Rychtář ho zval, a důtklivě, na posvícení, aby najisto přišel. Nechtělo se mu, ale pak se přece rozhodl, že půjde. Bylo jinak nežli loni a předloni, kdy nepřítel tak hrozil a všude vítézné pokračoval. Ale teď! A pak také připadlo P. Vrbovi, že v tu stranu již dlouho nebyl, že by se tam měl zase podívat, ne s prázdnou, že by tam trochu českého čtení také udal, však že má pokdy a nemusí rovně na Milčice, nýbrž okolkem.

Slíbiv Ceypkovi, že mu přinese výslužku, že uvidí, co jsou koláče, pravé rychtářské koláče, o jakých jeho kuchařská kniha že nemá ani zdání, vydal se na cestu.

Druhého dne své klikaté pouti dostal se k Ouvalům a zamýšlel ještě téhož dne dorazit do Českého Brodu, kdež měl dobrého známého, děkana Hyla. Také učitel a regens chori Gebauer byl ve Vrbově vlastenském seznamu. Než té cesty do Brodu per pedes nedokonal. U Ouval potkal příležitost, která se vracela z Prahy do Brodu a patřila jakémusi měšťanu brodskému. Kočí, zahlédnuv P. Vrbu, sám zastavil a zeptal se, jde-li do Brodu, že by ho svezl. P. Vrba nerad vydával na povozy, ale že vál sychravý vítr a již se připozdívalo, přijal nabídnutí a vlezl do starého zeleného okroče na ohromných kožených perách, taženého párem těžkých hnědáků.

Přitáhl plášť, přitiskl se do koutka. Byl rád, že se tak hodilo, že nemusí dál jechati pustou silnicí, táhnoucí se před nimi do nekonečna, pustým, smutným krajem, smutnějším v kalném, studeném přísvitu říjnového pozdního odpoledne.

Jeli, jeli, zcela sami, míjeli strniště, ouhory, zoraná pole, vybledlá luka, na nichž dál od cesty páslo se stádo krav; skoták jejich stál, pytel přes ramena, a choulil se v studeném větru, který hučel v osamělých stromech u cesty. Rval jim prořídlé, žluté listí a honil je kalným vzduchem i u vírech prachu po liduprázdné silnici. – Pojednou kočí zastavil, seskočil, prohlížel zadní nohu podsedního koně a zas vsedaje oznámil, že má kůň uvolněnou podkovu. Jel proto ještě volněji, a jak dojeli k osamělé hospodě u cesty, zarazil, aby podkovu přibil.

P. Vrba vešel do světnice. Ale jen usedl, přiklusal za nimi nějaký jezdec, zarazil, a koně uvázav u kroužku, vkročil do světnice. Vypil kalíšek kořalky, byl nějaký kupec dle zevnějšku, a hned oznamoval, vědí-li tu, že jdou Francouzové, že vedou zajaté francouzské vojsko.

P. Vrba vstal, zrovna se vymrštil od stolku, jako by ho někdo bodl.

„To snad ne! To není možná. Vždyť jsem nic v Praze neslyšel!“

„Kdy vyjeli z Prahy?“

„Před dvěma dny jsem vyšel.“

„No bodejť, a uhle zajatci přitáhli tam včera a dnes je vedou dál.“

„A kam?“

„Do Josefova.“

„Do Josefova? Vždyť povídali, že přijdou zajatí do Terezína.“

„Také už je tam odvedli.“

„Mnoho, mnoho?“ P. Vrba se ptal dychtivě. Všechen oživl.

„No, dvě stě jich je jistě. Jako těch do Josefova. A tamtěch bylo ještě víc. Počkají chvilku, budou tu co nevidět.“

„A to počkám, jakpak ne!“ Hned zašel ven ke kočímu, aby si dal nalít, aby počkal, že něco uvidí, že vedou zajaté jakubíny.

Vrátil se zas do světnice, ale neměl tu stání. Chodil od okna k oknu, vyhlížel a hned zase vyběhl ven, když hospodského chlapec venku vykřikl, že už jdou. Když zahlédl výše na silnici tmavý do černá proud zvolna se pohybující, vylezl na okroč před hospodou, postavil se na něj a vyhlížel.

Nemohl se dočkat a v té dychtivé zvědavosti prošlehl záchvěv divé jakési radosti. Měl uvidět jakubíny, které nenáviděl, kterých se hrozil i také bál, měl je uvidět zajaté, přemožené.

Stál, nedbaje větru, jenž mu rozvíval plášť, díval se zpět směrem k Ouvalům na silnici, kterou se táhl jako mrak tmavý proud lidí, pod zataženým nebem ještě tmavší. Pak už rozeznával; vojáky napřed, nějakých patnáct, v Šedých pláštích a v gamaších, v kašketech, pušku s nasazenými bodáky na rameně. Ti šli vpředu, jiní po stranách a mezi nimi zajatci.

Nebrali se vojenským krokem, zástup jejich nepohyboval se stejnoměrně jako jedno těleso; kráčeli různo, spíše jako stádo, zvolna, unaveně, neboť byli už mnoho neděl na pochodu.

Blížili se. P. Vrba již rozeznával v té strakatině uniforem, že zajatí jsou z různých pluků, beze zbraně; ale tmavomodrá barva byla základní, jak tam kráčelo nejvíc pěšáků ve fraccích té barvy. Měli rudé a dost sešlé epolety; většinou, neboť nejednou scházely obě, tomu pravá, onomu levá. Všichni se v tom pronikavém chladu krčili, ruce v kapsách, i ti, kteří měli pláště.

Nad černý kryt divně formovaných klobouků třírohých, už bez trojbarevných kokard a chocholů, trčely tu tam granátnické čepice, jejichž srst, pokud nebyla spečená, čepejřila se v mrazivém větru; sem lam strmělo nějaké vysoké, skoro homolové husarské čáko. Červených pařížských husarů tu několik kráčelo v umlených dolmanech s usmolenými nebo potrhanými šňorami, s rulíčky vlasů přes spánky. Vzadu šla četa francouzských dragonů v čapkách nebo ještě v helmách chocholatých.

Tak se blížili, nejeden chatrným šátkem podvázaný, v uprášených, otřepaných gamaších i bez nich, v obuvi sešlapané, většinou roztrhané, divže mnohému prsty nelezly.

P. Vrba stál jako sloup; oka z nich nespustil, a čím více se blížili, tím dychtivěji si je přehlížel, muže staré i nejlepších let i mladíky skoro ještě s mlékem na bradě. Ale všichni byli přepadlí, na všech bylo znáti daleký, únavný pochod i nedostatek. Ti šli mlčky, nevšímavě, tupě, jiní vespolek hovořili, a jak se páterovi zdálo, živě.

Jak docházeli, postřehl, že nejeden kulhá, tam při kraji že husar vede pod paždí staršího pěšáka s náušnicemi v uších, a jak dragon ve tváři žlutý opírá se o hůl a těžko kráčí.

Jak je tak P. Vrba přehlížel, vzpomněl na důstojníky, jsou-li tu také. Zrak těkal po dlouhém zástupe, těkal, hledal, ale v té směsi barev a uniforem nemohl rozeznati. Nejspíše ti vpředu, těch několik, pomýšlel, jsou onačejší, figurou, mundúrem, to jsou asi oficíři – Ale ve tváři také jako ostatní, přepadlí i bledí jako mnoho jiných.

Ale žádný jako divoký, krvežíznivý; lidé podobní, mnohá tvář zrovna fajnová, jak si P. Vrba přiznal, a stateční i v tom ponížení i v té psotě. Šli kolem nevšímavě, a kdo se z nich po něm přece ohlédl, nic černě, nic vzpurně, ano jeden i slušně pozdravil a druha po boku hned upozorňoval. Nač, P. Vrba jistě neviděl, snad že je kněz, neboť ten Francouz na krk, jako by na kolárek ukazoval. Ale již oba zašli a zase nová řada a řada za řadou, proud z těch, kteří všude vztyčovali strom svobody, kteří svého krále popravili, boha sesadili, mladé herečce se jako bohyni klaněli, kteří popravovali kněze, pány, ženy, nevinné panny —

Očekával zuřivce, divochy, jak je vídal na obrázkách, a čekal na ně s divou radostí, chystal se na ně škodolibě a v duchu jim napřed hrozil. A teď stál a mlčel ve svém zklamání a překvapení, když zahlédl řady ubohých, trpících lidí. A soustrast, ani nevěděl, srdce mu ochvěla, zvláště když docházeli poslední, ti nejmdlejší, nejslabší, žlutí, bledí až zsinalí, zimou a snad nemocí, když spatřil sešlého husara skoro bosého, v cizím kabátci, a pěšáka, kterého dva druhové vedli; z těch jeden, silně snědý, ale zažloutlý, hluboko zapadlých Černých očí a vysedlých lícních kostí, měl kolem krku nějakou starou loktušku, kterou mu jistě cestou milosrdná ruka nějaká darovala.

Na těch nechával oči už soustrastné, ohlížel se za nimi, a teprve když došla zadní stráž několika císařských vojáků v pláštích a v plné zbroji, odtrhl se. A také řeči nabyl.

„Češi, vojáčkové, Češi?“ volal z kočáru na konvoj.

„Češi.“

„Od kterých, prosím vás?“

„Kheul regiment.“

„Ze Švejcar, vojáčkové?“

„Ze Švejcar.“

„Vítám vás, krajané, a kam ještě dnes?“

„Do Brodu na noc.“

Odpovídali dva tři, to o Brodu již jen jeden pokřikl. P. Vrba byl by se rád ještě optal, kolik jich je, vojáci však zacházeli. Ale proto hned neslezl. Jak byl vzrušen, zapomněl, že má cizí příležitost, a jen se díval za zástupem, jenž projasniv se před ním barvami různých uniforem, znovu se zasmušoval a splýval dál a dál v tmavý a tmavší proud v pustých ladách.

V tom studeném podmračnu, kdy z šedých mraků kalným vzduchem i z nekonečných lánů, zabíhajících až po zamžený obzor, padalo a pronikalo divné tesklivo, vypadal tím smutněji průvod francouzských zajatců na mrtvé silnici, jak míjel osamělé stromy u cesty, jejichž prořídlé, žluté listí Šustělo k zemi.

„Jako funus!“ povzdechl P. Vrba nahlas. „To jsou ti jakubíni? Tak je vojna zvedla —,“ pomýšlel. „A co je čeká, co jich v tom zajetí pomře. A doma u nich – mají také domov, otce, matku —“

Vítězný svit, kterým prve, když se hnal na kočár, mu oči zářily, zhasl, a zamyšlen, zvolna lezl z kočáru. V hospodě zaplatil, hned však nevyjel. Ještě chvíli se s tím kupcem omeškal, jak se rozhovořili o francouzských zajatcích i jiných, které teď do všech pevností rozváděli.

Když pak vsedl do okroče, hned dopředu oči upřel, po silnici, po průvodu francouzských zajatců. Silnice, kam dohlédl, byla zase pustá a prázdná. Ale ty jakubíny z očí tak hned nedostal. Pořád je viděl, bídné, přepadlé, ty skoro bosé, o hůl, o kamaráda opřené – Pole temněla, brázdy v měkkotách černaly, stíny už všude, a sychravé vlhko časného podvečera bylo cítit. Nebe všechno temnošedé se snížilo a jen na západě prošlehl sírově žlutý pruh šedí těžkých mraků.

P. Vrba, choule se do pláště, přestal před se hledět, až po chvíli rázem se vytrhl, jak kočí pojednou zarazil koně.

„Co je —“

„Podívají se, velebný pane!“ Kočí ukázal dopředu, kde kousek před nimi na kraji cesty stál císařský voják s puškou a jemu u nohou na holé zemi krčil se francouzský voják. P. Vrba hned seskočil a chvátal k vojákovi, jenž klel, že nemůže dál, že má čekat, až tady tomu se zachce, že by ta duše francouzská sak… á mohla, ale že —

Starý kaplan však uznal, hned jak se k tomu mladému Francouzi bez pláště, v tmavomodrém fráčku s rudými kdys epoletami a v roztřepených, bídných gamaších nahnul, že nemůže, jak se podíval do zsinalé jeho tváře a viděl, jak se ten mladíček, bolestně schoulený, klepe.

Hned se ho chvatně ptal, co mu je, aby pověděl. Začal na něj česky, německy, pak také latinsky. Ale ani latina nepomohla. Zato hluboko zapadlé, horečně planoucí černé oči dost mluvily, a když P. Vrba stržen soucitem níž se chýlil, chytl ho mladý Francouz za ruku a zastenal:

„Pour 1’amour de Dieu!“ – Ale dál nemohl. Zády a hlavou padl na P. Vrbu. Ten zčervenav vzrušením volal na vojáka, aby pomohl, volal na kočího, jenž zatím dojel, aby šel, aby ho odnesli. Kočí s vojákem položili nemocného do kočáru a P. Vrba poroučel zpátky, do hospody, poněvadž byla nejblíž.

„Ne, to nemůže být!“ opřel se voják rozhodně. „Musím ho do Brodu přivést.“

Kněz okamžik váhal, ale když uvážil, že v městě bude nemocnému líp nežli v osamělé hospodě, poslechl. „Tedy do Brodu.“

Dříve však musil dát kočí z kozlíku houni i svou a těmi zabalit nemocného. P. Vrba sedl si zase do vozu, voják vylezl na kozlík. Jeli teď zvolna. Nemocný seděl v koutku schoulený jako kuře, tiše, ani nezavzdychal. P. Vrba také mlčel, ale v nitru neklidný. Vzrušení se netišilo. Seděl vedle Francouze, vedle jakubína, takového —

Maně se tiskl víc do druhého koutka. Kdo by pomyslil! S jakubínem! Ale jaký je ubožák! Díval se po něm, ne přímo, víc po straně. Dobře na něj neviděl, jak jej kočí zabalil; a šero je zaklopovalo.