Kitabı oku: «F. L. Věk (Díl třetí)», sayfa 26

XXIV. VARIA

Podvečer jednoho dne počátkem února vrátil se doktor Held, unaven službou v klášteře U milosrdných i četnými návštěvami u svých nemocných, do svého bytu, příjemně vytopeného. Jak odložil plášť a klobouk a vzal místo fraku pohodlnější kamizolu, zasedl ke klavíru. Ani nerozsvítil. Chtěl si oddechnout, okřát. Šeřilo se a v tlum houstnoucích stínů, v nichž ztrácely se klavír i nábytek kolem, ronily se první tlumené zvuky, lahodné, snivé; pak vážněly, až spojily se ve velebnou melodii v posvátném háji Kouzelné flétny…

Někdo zaklepal na dvéře, jednou, dvakrát. Teprve třetí zaklepání doktor zaslechl. Ustal a nevrle zvolal: „Herein!“

Vstoupila jakás stařena v čepci, s šátkem přes ramena.

„Co je!“ zvolal doktor od piana po česku, vida, jak myslil, nějakou ženu z lidu.

„Pane doktore,“ začala po německu příchozí, blížíc se volně k němu, „prosím, račte omluvit, že tak pozdě —“ Stála před ním jako udýchaná a maně se ohlédla po stolici. „Račte dovolit, nohy, nemohu —“ Sedla na židli. Doktor rozeznával v šeru postavu staré, sešlé paní, a jak se zdálo, rozčilené. Přistoupil k ní a zeptal se, čeho si přeje.

„Ach, proboha!“ vyhrkla po česku, „tak už mne, pane doktor, neznají! Ach bože!“ teskně zavzdychala. „Paní Butteauová!“

„Ano ano,“ přisvědčovala pohnutě, skoro plačky. Vstala a podala doktorovi ruku. Omlouval se, že hned nepoznal, že to šero —

„Ale to nic, já se nedivím, oh, ne – vždyť —“ Umlkla, jako by ji lítost přemohla.

Held požádal, aby usedla, a hned rozsvěcel svíčku. Jak poté zardělý svit padl na hosta v sešlém čepci, v obnošeném šátku, na tvář ustaranou, přepadlou, zalekl se v duchu. Vyslovil své podivení, že se s paní Butteau-ovou v Praze shledává.

„Myslil jsem, že jsou u pana zetě.“

„Byla jsem, byla, pořád, před týdnem ještě.“

„Kde je teď —“

„Byli jsme v Rakousích, teď zase jsme v Čechách, v Jindřichově Hradci, odtud jsem přijela.“

„Něco se stalo?“

„Bety psala, a tak tuze žádala —“

„Ach tak! A jak se vede panu zeti?“

„No, jak bývá u trupy, není to stejné. Ale mohlo by to jít, Paulinka, jako Thámová, teď taky hraje, a hodně, líbí se, má velké role; kdyby se tak byla v Praze mohla v nich ukázat! Ale copak – samé intriky, jako tady v Praze. Tam zas by bylo o to líp, ale co plátno, když je to venkovská společnost. Gáže malé, to se ví, teď obzvláště s tou vojnou. A Thám, jak už je, to vědí. Znamenitý člověk, učený, Schriftsteller, všecko, aber – přec jen se neopa-nuje, vědí, stran pití, a pak bývá zle, ach bože – A Paulinka —“

„Tedy harmonie, nějaké dohodnutí není.“

„Paulinka se dost přemáhá.“

„To se měla dřív, odpustějí, řeknu to upřímně. Thám ji má tak rád.“

„O k zbláznění, to já vím, ale když – když on je taky umíněný. Z Prahy nemusil chodit. Paulinka je celá nešťastná, jen do Prahy, jen do Prahy – A pro Tháma by to bylo také lepší. Spíš by zas spisoval —“

„Venku nic nepíše?“

„Nic, ani pérem nehne, jen pořád – oh, nechci žalovat, byla by toho kronika – Paulinka jako tělo bez ducha, smutná —“

„Pořád ještě?“ ptal se doktor významně. „Na Prahu nemůže zapomenout —“

„I jen ať zapomene, co tady měla a proč po Praze touží, nestojí za to.“

„Ano ano, ale člověk nadarmo napomíná. A když také Thám, kdyby ten byl jinačí a nechal sklenice —“

„To by se musila panička silně změnit —“

Paní Butteauová jen zhluboka povzdychla. Nepřisvědčila, nebránila, jen nervózně upravovala starý čepec a šátek na sobě, až pak zaúpěla:

„Oh, jsem nešťastná matka! Takové dcery, všecky so talentiert, so – pro divadlo zrozené a žádná neměla štěstí —“ Třeslavý její povzdech vanul zhluboka. „Bety už nemá ani místo,“ vyrazila skoro zoufale. „Však kvůli ní jsem přijela do Prahy, psala, tolik naříkala, že tu sama nebude, že to nevydrží, že umře —“

„Stůně?“ ptal se doktor zvědavě i překvapen, ač ty hrozby Thámovy švagrové hluboce ho nedojaly. Nevěřil jim.

„Stůně,“ odpovídala rozpačitě. „Ach, to je také neštěstí!“ Zalomila rukama. „Neslyšeli?“

Doktor nevěděl.

„Měla takovou partii, takového bohatého nápadníka —“

„Umřel —“

„Ach, to bylo dřív, oh, toho je škoda, ten by si byl Betynku vzal. Ale tenhle —“

Doktorovi se kmitlo, že jich bylo víc, těch milovníků, ale optal se na jednoho.

„Byl nevěrný —“

„Ujel, nějaký oficír – Tolik sliboval a to ubohé dítě mu uvěřilo, důvěřovalo mu, a Teď – Oh, já nešťastná matka, ta hanba!“ Nos jí zčervenal, slzejí vytryskly, jak tak všecka rozčilená zaúpěla.

„To měli smutnou cestu.“

„Ani mně nebylo dost dobře. Paulinka mne nechtěla ani pustit —“

„Chtěla jet sama,“ a v očích doktorových svitl úsměšek, hned však se pamatoval. Zeptal se klidně, proč nejela.

„To vědí, Thám nechtěl ani slyšet; ale já jí to také rozmlouvala,“ doložila jako na svou omluvu. „Co by tu také pořídila! Nic by Betynce nebyla platná, a pak Thám, vědí – To by zas bylo! Však jen se Paulinka zmínila, už začal takové řeči, jako by Paulinka bůhvíproč sem chtěla, a ona čistě kvůli Betynce, naše děti se mají tak rády, obzvláště Betynka s Paulou. A tak jsem jela já, das heisst, já bych tak jako tak se vydala, když je Bety na každou chvilku —“

„Ach tak!“

„Je to neštěstí! Bety pořád pláče, to si můžou pomyslet, vždycky tak na čest, a pak ten chlap! – Kvůli němu přišla o místo, nic teď nemá, a v tuhle chvíli, když se už chystá, a já, co já, ach bože, musila jsem si na cestu vypůjčit. Thám také nebyl právě při penězích, a tak teď tady, a draho je, a Bety, a ta starost s ní —“

Tiše zavzlykala. Held najisto tušil, jak je to s tím nápadníkem. Také paní Butteauovou posuzoval vždy jako přítel Thámův, že je mnoho vinna, když Paule ve všem nadržovala. Ale v tento okamžik mu jí bylo líto. Proto se otočil a do druhého pokoje (věděl, pro jakou radu a medicínu vlastně přišla) a přinesl odtud několik bankocedulí, jež po krátkém úvodě paní Butteauové nabídl.

Viděl, jak tím naráz mrak zažehnal, jak se trhl, jak svitlo v její tváři, že hodný kus tíhy z ní spadl. Oživla, vstala již čiperněji a děkujíc omlouvala se, že proto nepřišla, že chtěla jen prosit, aby se pan doktor na Betynku podíval, ale když je tak mnoho laskav, to že by Tháma těšilo, kdyby věděl, ale kdyby se ráčil na Betynu podívat, udala přitom svůj byt, že chudáček zkouší, a ona sama jaké má starosti —

Aby to zkrátil, slíbil doktor, že přijde, zítra že najisto přijde. Odcházela děkujíc, povzdechujíc, dojata laskavostí doktorovou, a jak Betynku potěší. Upřímně si oddechl, když dvéře za ní zapadly, když ho ticho zas obklopilo. Zasedl opět ke klavíru, ale ku svému nejmilejšímu Mozartu hned se nevrátil.

Zamyslil se.

Vzpomínal na Tháma, že tedy není u něho líp, že Thámová pořád ještě má v hlavě toho panáka, Amlinga, slabého herce, mizerného chlapa. Jak chtěla do Prahy! K sestře! Hm – A Thám, ten pije dál a nic nedělá, nepíše; zdivočí u takové trupy. Bylo by přec jen líp, kdyby mohl do Prahy – Ale kam s ním tu! A když sám nechce! – Prst zavadil o klávesu, druhý přitiskl, třetí —

Paní Butteauová chvátala, seč byla, jako liška když uloví kořist a pospíchá s ní do doupěte k mláďatům. Přitáhla šátek k tělu, přiklonila hlavu proti mrazivému větru, jenž jí fučel zvláště na mostě zostra do tváře. Za mostem, v Jezuitské ulici, nakoupila kávy, cukru, sobě chleba a Betyně jemnější pečivo a zahnula pak kolem Klementina do Platnéřské ulice. V starém, tmavém domě, jenž měl staré, tmavé schody, vylezla do druhého patra do bytu, do něhož se její dcera poslední čas uchýlila. Byl malý, o jizbě a kuchyňce, nízký a chudý, chudý! Nábytku málo: stůl, nějaká židle, stará španělská stěna v koutě, postel.

Na posteli Betyna v mrkavém světle olejové lampičky na stole. Seděla v starém šátku, přepadlá, bledá. Krásné tmavé oči hluboko zapadly, lícní kosti vyvstaly a na pohublé tváři žlutavé skvrny hlásající velkou změnu. Seděla skrčená, schoulená, s očima do prázdna upřenýma. Hořkost v nich, hořkost na rtech tvrdě semknutých, hořkost v celé tváři k prsům přitisknuté; hlava v polosvětle, s hlubokými stíny kolem očí, pod lícní kostí —

Nehnula se ani, když zaslechla, že matka jde, ani když vstoupila, když u ní stanula, ji pohladila a když mateřsky měkce zavanulo:

„Betynko, chtěla bys polévky nebo kafíčka? Mám, přinesla jsem, a houstičky, bílé, dobré – Tuhles je tak chtěla —“

Betyna nadzvedla hlavu, obrátila zapadlé oči po matce.

„Kde jste to pořídila,“ ptala se temně, jako s podezřením, nedůvěrou.

„No, mlč, dobrý člověk —“

„Tak kde jste byla?“ ptala se netrpělivě Betyna.

„No kde jsem byla! Kde jsem se mohla nadít – víš, on vždycky – U doktora Helda —“

Bety se vzpřímila, hubené ruce chytly za pelest‘.

„U toho! Proč jste tam chodila!“

„Kam bylo jít, má zlatá?“

„Ten on se vysmál, vidte. Thámův přítelíček!“

„Ne, ó ne, hodný byl, ptal se na tebe, a sám, ani jsem mu neříkala, se nabídl, že tě navštíví —“

Rty Betyniny hnuly se úsměškem.

„Mne, teď! Podívat se na mne. Ať si ostane! To jste ho zvala, viďte —“

„Ne, má zlatá, ne, to on sám —“

„To on pak bude povídat, mezi těmi vlastenci, jak hezky vypadám, a v kafírnách —“

Dala se do pláče, do zlostného pláče.

„Takové mám živobytí,“ zlobila se v tom pláči, „jako arestant. Nikam nemůžu, nic užít, ani vykročit za celý ostatek, a to trápení, ani na sebe nic —“

Paní Butteauová konejšila, chlácholila, těšila, až ji dcera odbyla, co mluví takové, co s tím – Paní Butteauová se odplížila ani nehlesnuvši, trpělivě, a hned zatopila a vařila. Když káva byla hotova, nalila ji do nejlepšího hrnečku, co měly, chystala housky a ptala se něžně, kam to Betynka chce, na stůl nebo k posteli. Hned pak stavěla židli k loži, když dcera nerudně oznámila, že ke stolu nechce, a nesla tam k posteli kávu, pečivo.

Doktor Held šel druhého dne až odpoledne k Butteauovým na vizitu, která ho tuze netěšila. Stará paní uvítala ho hned v kuchyňce, kdež ve škopku prala.

„Ach bože, pane doktor! Ráčejí odpustit —“ Utírala ruce, odvazovala chvatně zástěru. „Odpustějí, ani jich dál nemůžu vést – a tady, takový nepořádek – Ale když —,“ přistoupila k němu s vyjasněnou tváří, „když u nás byla vrána, dnes ráno,“ hlásila tišeji, ale s úsměvem. Otočivši se, vklouzla do pokoje, odkudž se hned vrátila s novorozenětem v karkulce, červeným, ale pěkně buclatým. Ukazovala je s patrnou radostí a chloubou.

„Vnouček, prosím, a jaký cvalík! Ten je silnější, nežli byl Thámův Vašíček, ó kdepak! Hoch jako Turek; jediné vnouče, pane doktore, a mám tři dcery!“ Všecka tvář jí zářila.

„A jak maminka —“

„Nu zkusila, oh – když —“

„Ale je dobře,“ ptal se doktor, aby se rozradovaná habička nerozpovídala.

„To vědí, jak bývá, den Umstánden gemáss. Teď spí, chudinka, spí,“ šeptala.

„Tedy gratuluju, paní Butteauová, mnoho štěstí a zdraví, obzvlášť jim,“ to řekl důrazněji, „budou mít nejvíc s tím vnoučátkem. Nebudu zdržovat.“

Omlouvala se, děkovala za návštěvu, v kuchyňce i ještě přede dveřmi, kam ho šla vyprovodit. —

V Spálené ulici před domem č. 94 stál asi pětatřicetiletý voják v tmavošedém plášti, v gamaších, v čapce, beze zbraně. Neměl na rameni sekyru v bílém koženém pouzdře a koženou zástěru zrzavé barvy, ale každý na něm viděl, že to vojenský tesař. Chlapík veliký jako hora a měl kníry, licousy; těch obyčejní vojáci nenosili.

Byl to vojenský tesař, Lukáš Burian, tesař granátnické setniny kapitána Jana Jeníka z Bratříc, 35. pluku barona Wenkheima. Vysloužilý tesař, vlastně vykoupený. Jeho vlastní hejtman, pan Jeník, když koncem loňského roku (1799) kvitoval a do vlasti se chystal, vyplatil si Buriana nadosmrti odvedeného. Postavil za něj za své peníze náhradníka, byl cizozemec, a tesaře své setniny vzal si s sebou. Tak mu přál, tomu dlouhému vojáku, jenž léta již vzdychal po své Mariánce. Teď čekal trpělivě u toho domu č. 94 ve Spálené ulici na svého pána, „pana barona“, jak ho tituloval. Předevčírem přijeli do Prahy, uhostili se v hospodě, pán chodil po známých a příbuzných, sháněl také byt, jak Burian vyrozuměl, a Teď měl přijíti sem. jak si sám ustanovil, o půl třetí. Docházela třetí a pan hejtman nešel. Lukáš Burian čekal trpělivě, ač přituhovalo a sníh hustě poletoval. Čapka, ramena zbělely sněhem, ruce, nohy zábly. Tesař přecházel jako na stráži, až pak, to bylo skoro čtvrt na čtvrtou, zahlédl pana barona. Hleděl mu vstříc, ulicí vzhůru, k Dobytčímu trhu, odkud přicházel, v uniformě, v důstojnickém plášti, vysoký, v kašketu, s copem, v obličeji hladký, zdravě zardělý. Bylo mu asi pětačtyřicet let, vypadal však mnohem mladší.

Přišel (napohled přísný) a spustil česky na sluhu, který se postavil po vojansku.

„Čekáš, viď —“ Znělo to úsečně, ale srdečně. „No, už toho bude dost. Pojď, podíváme se.“

Vkročili do širokého průjezdu; tu jim vyšla vstříc stařena s klíči a vedla je do prvního patra, kdež otevřela dvéře do volného bytu. Vešli. Předsíň, dva pokoje, v každém bílá rokoková kamna, vyhlídka do ulice, kuchyně. A všecko prázdné.

„To je náš kvartýr, Lukáši. Jak se ti to líbí?“

„Teď moc ne, pane barone, ale bude se mně líbit, až to dám do pořádku.“

„To je slovo. Tak si dům pamatuj; tu máš klíče, doprav sem kufry a všecko a čekej tu, až přinesou truhláři postel a všecko. Večer si dej v hospodě, ale tady dobře zavři. A spát můžeš, kde chceš, v hospodě nebo tady. Vy budete tady ostávat, to ti tuhle ukáže —“ Pokynul stařeně, jíž dal spropitné, a vyšel z bytu a z domu.

Pustil se ulicí dolů, na Perštýn, zahnul do Dominikánské ulice a zastavil se před bývalým jezovitským seminářem sv. Václava, kdež jako student byl na vychování. Zahleděl se na tmavé stavení velkého průjezdu a stál, nedbaje, že padá sníh, déle, nežli se nadál.

Mihli se mu patres jezovité profesoři, kolegové, jak tu tropili, jak českou zpěvohru provozovali (uměl ji ještě zpaměti), mihl se mu kuchař „Schwabenwenzel“.

„Tady ti liščí jezuviti,“ pomyslil, „nás cpali strašidly a dušičkami —“ Dal se do kroku, zanedlouho se však opět zastavil, u dveří České expedice. Pohlédl sklem do prostorné místnosti, pak pojednou otevřel a volal německy, vcházeje:

„Přece jsem vás našel, pane Kramerie! A nejprve gratuluju.“ A česky s úsměvem opakoval: „No zmáháme se, zmáháme.“ Ohlížel se místností plnou regálů knih. „U Zlatého půlkola to takhle nebylo. Bravo! Ach,“ zasmál se, vida, že krátkozraký Kramerius mhouří oči a nemůže ho poznat. „Zestárl jsem, vědí, no jsou to léta, co jsme se neviděli.“

„Ach pane barone!“ vyrazil Kramerius radostně a hned byl před pultem. Uvítal důstojníka velmi uctivě a velmi potěšen, že ho vidí a že se vrátil zdráv.

„A teď jim tu zůstanu, pane Kramerius,“ a německy pokračoval důstojník, že kvitoval, koncem loňského roku, že v lednu se vydal z Němec od pluku na cestu, že se zdržel nějaký den v Plzni.

„Však vojny dost užili, pane barone —“

„Od osmnáctého roku, dobrých pětadvacet let jsem sloužil.“

„A slavně, raněný byli – Ale u Stockachu vyvázli bez rány. Ještě jednou děkuju za zprávy.“

„To bylo všecko nakvap, ale dalo by se povídat o té vojně. To by bylo skládání, pane Kramerius!“ A žertem doplnil: „Já taky spisoval, na vojně, třeba po bitvě nebo na piketě. To jim mám takovou knížku pergamenovou a do té jsem si všecko zapisoval. Ale cenzura by to nepustila, to rozumějí: ‚Betrug‘, ‚Täuschung‘ a takováhle slova, to ona ani cítit, třeba to byla svatosvatá pravda, co se dálo v té francouzské vojně. Ale o Francouzkách tam není nic,“ obracel zase do žertu, „obzwar ich mit den Franzósinnen ganz riistig in die Schranken trat – Je to německy psáno, to vědí, člověk na vojně tak zvykne, musí. In unserer geliebten Czechensprache musím se zas doučovat. Těším se na to, jak budu zas spokojeně číst, a na muziku, na opery; tam jsme měli jen ty kanónové – Kvartýr už mám, na Spálené ulici, přítel Krtička mně ho zamluvil —“

„Pan guberniální rada —“

„Ano, starý kamarád, ještě ze studií. Jdu teď k němu.“ Setník podával ruku Krameriovi, jenž ho žádal, aby mu zase prokázal čest a navštívil ho.

„Naše vlastenská společnost roste,“ doplňoval s patrnou libostí, „poznali by nové vlastence, mladé i staré.“

„Že mladých přibývá, to je dobře. Přijdu, přijdu, pane Kramerius.“

Když vykročil ze dveří, ku kterým ho Kramerius vyprovodil, minul P. Vrbu v límcovém, tmavém plášti, v čepici se štítem a s „ušima“ pod bradou přivázanýma. Starý kaplan se zarazil, jak zhlédl důstojníka vycházen z České expedice, a díval se za ním, až zašel za roh. Když pak sám vstoupil do Expedice, uvítal ho Kramerius:

„Viděli toho oficíra, velebný pane?“

„Viděl. Nebyl to snad —,“ ptal se P. Vrba dychtivě a v předtuše. „Byl. Pan Jeník rytíř z Bratříc, zůstane teď tu, v Praze, a bude sem mezi nás chodit.“

„Ach tohle je! To rád slyším!“ V očích pod hustým obočím zablesklo upřímným potěšením. „To rád slyším! Ale chlapík, už od figury!“

XXV. SKONČÍ SE BEZ KONCE

F. Věk si kolikrát vzpomněl na P. Vrbu, co asi fiká tomu proroctví, že tohoto roku 1800 nastane mír. Vzpomněl si jmenovitě, když podle dvorského dekretu po všech kostelích se v březnu modlili, aby bůh v nastávajícím polním tažení c. k. zbraně požehnal, i pak, když u Rejna i dole v Itálii začala děla hřmít, když chodily zase zprávy o zuřivých bojích.

Věková, když bylo muže náhle potřeba v krámě nebo v hospodářství a marně se po něm doma sháněla, pokaždé poslala Vašíčka, již osmiletého, čiperného, aby sběhl k Bílkům pro tatínka. A býval tam skoro pokaždé. Sněmoval se starým sousedem o světě, hlavně o vojně; také se často přeli. V něčem se často shodovali, jako v tom, jakou vyvedli ve Vídni hloupost, že se s Rusem rozkmotřili, a že to tam divně vedou, když i králevic Karel vzdal se správy nad armádou, však že to je vidět; od Rejna chodily zlé noviny. Císařské vojsko všude ustupovalo a Francouz pořád mu v patách.

„A že se našim v Itálii daří líp,“ starý Bílek zakýval pravicí, v níž držel dýmčičku, vpravo vlevo, „to, no nechrne být, počkejme, až co Bonapart, ten se ještě neozval – Uvidíte, Františku, že ti zajatí Francouzové v Josefově už dlouho nebudou!“

Věk od podzimku v Josefově nebyl. Cestu tam neměl, a schválně, kvůli Francouzům, už nejel. Věděl, že ho syndikus, třebaže prohrál i s vrchním, ba právě proto, ostře hlídá; hlavní však bylo, že cestu měl za marnou, když jim nemohl nijak prospěti. Ale pak v červnu na ně živě vzpomínal, když četl, že Bonaparte vytrhl do pole, že přešel Alpy, jak se prodral těmi horami do Piemontu a z Piemontu do Lombardie, že vrazil Melasovu vojsku do zad a že u Marenga – Strašná porážka! Zvědí-li to zajatci?

A z Němec také zprávy Jobovy. Francouz byl už v Bavořích a blížil se k hranicím.

„Vidíte, Františku, Teď je zle, už se to podobá jako před čtyřmi roky, už jdou na nás, tentokrát je zle, jde už o Čechy.“

Že je zle, to mu dotvrdila vyhláška král. českého gubernia, která vybízela, aby každý, kdo má nějakou zbraň nazbyt, ji zapůjčil těm, kteří se postaví dobrovolně proti vpádu nepřátelskému hranice bránit. Když o tom u Věků večer na podsíni mluvili, povzdechla stará Věková teskně a zhluboka:

„Kdy tomu bude konec! Toho já se ani nedočkám. Co bude bídy, co sirotků a mrzáků!“

„Ba toť,“ přisvědčoval Bílek, „Teď chtějí zbraň a ke vší už hrozné kontribuci budou chtět ještě peníze, uvidíte, nové daně a vojsko.“

A chtěli daně a také nové vojsko. První zprávu o tom dostal Věk od P. Vrby, jenž se zas po dlouhé době ozval dlouhým listem. Zlobil se na Bonaparta a na to, že co loni králevic Karel a Suvorov (ví-li Věk, že ten slovanský hrdina v máji v Petrově zemřel) vybojovali, to že je všechno pryč, ba že nepřítel už táhne k hranicím; teď, když je nejhůř, že zas arciknížete Karla zavolali, že přijel do Prahy, že je ustanoven k obraně Čech a k takovému konci a cíli že zřídí český pluk či legion dvacíti pataliónů ze samých Čechů, Moravanů a Slezanů.

Za nějaký den vyvěsil dráb, syndikus přitom stál a mnul si, nevěda proč, ruce, na radnici veliký tištěný arch, na jehož počátku bylo vytištěno hrubým švabachem: „My Karel, královský princ uherský a český, arcikníže rakouské atd., českým, moravským a slezským věrným obyvatelům —“

Věk si přispíšil to přečíst; když sestupoval ze schodů radnice, potkal starého Bílka, jenž polooblečen vyběhl, jak zaslechl o té vyhlášce.

„Je to to, jak pan páter Vrba psal, o českém pluku. Má být ze samých dobrovolníků.“

Dva dni poté rozlétla se městečkem válečná píseň. Dvoulist ten, s českým lvem v čele, přinesly děti ze školy, kdež se z něho učily zpívat tu píseň:

Ej, vzhůru, Češi, do boje!

Již spojte se v pluk – -

– - – - – - – - – - – - – - – - –

Jen rychle běžte k pluku sem,

sám králevic jest vůdcem všem!

Když také Vašíček Věků tu píseň přinesl, Věk ji přečetl a zamyslil se nad ní. Vzpomněl na Tháma, jak loni s ním byl na Hradčanech, jak mluvili o stavech, že se přičinili o český jazyk, aby se dostal zas do škol i do úřadů – Ve Vídni se vymluvili na válku. Teď chtějí zas, a co dají, copak dají za to vše, za ty hrozné peníze, za daně, drahotu, za krev – A trpce si sám odpověděl: „Jiný vítr, jiný vítr, jak říká syndikus.“

V prosinci, po vánocích, dostal balík knih od Krameria s listem; také P. Vrba přiložil psaní. Kramerius stýskal na zlé obchody, že všecko s tou vojnou vázne a že padl na všechny velký strach, zvláště po té velké porážce u Hohenlinden, a když Francouzové teď vrazili už do Rakous —

P. Vrba však se zas utěšoval, že to půjde, že se to obrátí, když králevic Karel převzal opět vrchní správu nad vojskem, že už z Prahy odjel k armádě, a když na jeho vyzvání dobrovolný český pluk rychle, pěkně se schází, že skoro denně přichází do Prahy množství srdnatých jonáků z Čech i z Moravy, vesele s muzikou, ve zvláštním vojanském mundúru, že mají dlouhé kalhoty (bylo podtrženo) a vysoké peří na kulatém klobouku, radost se podívat. A patalión studentů, ten že je extra, ti že mají stříbrné nárameníky, včera že třem pataliónům byly na Staroměstském rynku odevzdány praporce, že česky (bylo zase podtrženo) a německy přísahali a pan světící biskup rytíř Chlumčanský že měl českou řeč k dvěma pataliónům, pozejtří že se všechny tři vypraví z Prahy dolů k Budějovicům na hranice —

V rachotu válečném, v útisku velkých, krvavých obětí, v úzkostech před nepřátelským vpádem skonával rok, skonávalo století a nové přicházelo. Věk očekával první jeho chvíle sám se ženou. Děti nevydržely; usnuly po desáté a babička ještě dřív. Chodiloť teď na ni spaní tuze časně i často.

Venku hlomozil vítr a sníh šlehal do oken. Věk, sedě se ženou u kouřícího se punče, vzpomněl, že je v Praze asi hlučno tou chvílí, jak tam asi očekávají nové století. Jistěže hlučně, a že by teprve slavili, kdyby to strašidlo válečné neděsilo všude krvavým stínem – Co Kramerius, Held,

P. Vrba a všichni vlastenci, ti že asi vzpomínají, co nový věk nám přinese, P. Vrba, ten že se jistě za Čechy modlí.

Řekl to vážně, měkčeji, na okamžik se zamyslil, pak, když pojednou z temna zimní noci zaduněl hlahol zvonů, chopil se sklenice a připil ženě:

„Aby nám všem pánbůh zdraví dal, dětem, mamince, nám a všem těm našim vlastencům, aby bvlo líp v tomto novém století.“

„A abysme se pořád měli rádi!“ Řekla to s úsměvem a plachý ruměnec kmitl se její svěží tváří. Přiťukl hlučněji sklenicí, pak ji hned postavil a podal Marianě pravici, mlčky, ale se zrakem vyjasněným.

První rok nového století přinesl mír, a záhy. V únoru smluven v Lunevillu. Zajatcům, také josefovským, přinesl vysvobození. Věk se doslechl, jak z Josefova vypravili Francouze do vlasti, ale ti, nežli se vydali na cestu, že si všichni vyžádali, aby směli na hřbitov dáti druhům, kteří tam ostanou, sbohem. I šli a mnozí prý při tom loučení plakali.

Nedlouho po tom chystal se Věk do Prahy. Již dvě léta tam nebyl. Tentokrát se vypravoval nerad; než obchodní záležitosti nutily. Musil.

Neměl chuti proto, poněvadž měl poslední dobu starosti o matku. Pozoroval, jak se od zimy nápadně tratí. Byla již jako věchýtek, svěžest a síla ji opustily.

Jindy běhala, šukala po domě jako myška a zpívala ráno i za dne. Teď i její ranní píseň se málokdy ozvala. Zato víre se modlila, sama ve své světničce, z knížek i růžence. Jindy na vše pamatovala, teď často zapomínala, jindy děti obsloužila sama, teď ji to již zmáhalo. Už se jen šourala, záhy se unavila, ráda si vyhověla, usedala a hned dřímala —

Když tak jednou v staré lenošce usnula a kdvž se Věk zadíval na její ustaraný obličej, na čelo plné vrásek pod vlasy skoro iiž bílými, hladce ku spánkům přičísnutými, na zvadlý, hubený krk, na upracované ruce vyvstalých žil a připomněl si, co se nalopotila, co se pro něj nastarala, zvláště tenkrát, když ho vzala v ochranu proti pantátovi, byl dojat a úzkost o ni se mu přikradla k srdci.

Když jí oznámil, že musí do Prahy, že se jedná o velkou sumu, podívala se na něj, jako by se lekla, ale hned se nutila do úsměvu.

„Když musíš, jeď, ale dlouho nebuď, abysme se ještě uviděli.“

Přemohl se, zažertoval, jak to panímáma mluví, a nutil se také, aby dost s veselou odjel. Ale když dával matce sbohem a cítil, jak se na něj podívala, tak zdlouha a smutně, a pojednou mu udělala kříž, což neučinila, co byl ženatý, sotva se slzám ubránil.

Na Opočně setkal se s Patrčkou ze Solnice. Promluvili o cestě, obchodu. Věk si taky vzpomněl na Michala, syna Patrčkova, že si už dávno nebyl u něho pro knihy.

„Má po knihách. Už nesmí.“

„A proč?“

„Mám ho v krámě při handli, učí se.“

„Už?!“

„Je mu třináct let, kluk roste, je dost velký —“

„To jste ho měl dát na studie, je to neobyčejně bystrý chlapec, ten by se dobře učil.“

„To by bylo jeho, to on chtěl a dost se naplakal, když musil za pudl a dělat kornouty.“ Patrčka se usmál. „Ale co naplat, potřebuju ho, a na studie, teď v tyhle časy, nevynáší, to rozumíte.“

„Škoda ho. Ale od knih ho přece nehoňte. Čtení mu popřejte a pusťte ho někdy k nám do Dobrušky.“

„Když by to mohlo trochu být. Děkuju pěkně. Ale říct mu to nesmím, to bych ho teprve v krámě neudržel.“

„Mně hoje líto —“

Starý Patrčka se usmál. Nerozuměl; nevěděl, že Věk ten stesk a tu touhu zná, že ví, co to je s nechutí, odporem stati v krámě za pudlem. —

V Praze vyřídil si především svou obchodní záležitost, pak navštívil Expedici. Kramerius mu nejvíce vypravoval o profesoru Pelclovi, zjara zesnulém, jak zemřel, jaká je škoda veliká toho učeného Čecha, co mohl pro vlastenské literní umění ještě vykonat.

„A z profesorské stolice. Kdo ji as dostane!“ mínil Věk.

„Nejvíc se mluví o jeho nejlepším žáku, o Janu Nejedlém.“

„Je mladý ještě.“

„Ale je znalec jazyka i literatury a má přízeň u vysokých pánů.“ U Helda pak zvěděl o Betyně a staré paní Butteauové, že Bety zas už chodí do sboru.

„A také šviháky shánět, to víš,“ dodal doktor s úsměvem. „A dítě?“

„Jeho štěstí, že má takovou bábu. Ta ti má z něho radost, to bys měl vidět, jak mu shání. Vytlouká to svým způsobem. To víš.“

„Na Tháma jsi se neptal?“

„Tluče se s aktéry dál. Mezi nimi, tj. v tom jeho manželství, to není líp, a bída lásky nepřidá, to víš, a Thámová na toho Amlinga ještě nezapomněla, jak jsem vyrozuměl z řeči staré Butteauové.“

Naposled zašel Věk k P. Vrbovi. Byl zdráv, liboval si, že „mravenci“ jako by je začaroval, ale že proto přece nikam nemoh, jako s knížkami, nejprve pro vojnu a teď že je nouze mezi lidem. P. Vrba vypravoval o Expedici, o „vlastenském vladykovi“, o rytíři Jeníkovi z Bratříc, že se s ním seznámil, jaký to je hodný, veselý pán.

„Ale vědí, také má trochu toho filosofického století v sobě, jako oni,“ šlehl s úsměvem. „O jezuvitech mluví! No však by ho v pátek v Expedici viděli a poznali.“

Ale Věk, jenž si jindy den dva v Praze rád přidal, nezdržel se a pospíchal domů. Divná úzkost, jako zlá předtucha, ulehla mu na duši. Pořád měl matku na mysli, jak byla vetchá a jak se s ním loučila, jak ho žehnala.

Když dojížděl do rynku, bylo za krásného dubnového odpoledne, vyhlížel v napětí už zdaleka svůj dům, nespatří-li nějakou změnu. Ve světnici zastal jenom ženu. Děti byly ve škole.

„Kde je maminka?“ ptal se, sotvaže své ženě ruku podal.

„Je v sedničce.“ Tvář mladé Věkové byla vážná a lítostně pohlédla na muže, když oznamovala:

„Slábne, chudáček. Sama mi to řekla, že tak najednou ji síla opouští. Chtěla do postele. Ale svléknout se nechtěla, jen si tak ulehla. Chtěla jsem poslat pro felčara, ale o tom ani slyšet, že prý to přejde. Ale na tebe vzpomíná; nejvíc včera a dnes, už kolikrát si povzdechla: ‚Kdyby už tu byl František!‘ Také na nebožtíka pantátu si vzpomněla, vypravovala o něm, a pak,“ mladé Věkové vázl hlas, „co má v truhle, šatů a vinutí, co si mám nechat, co komu, a granáty, cos jí z Prahy přivez, ty ať nechám Lidušce, aby prý měla po bábě památku – Chlácholila jsem ji a povídám: ‚Ale panímámo, proč mně to povídáte, vždyť ani nestůněte.‘

,I to nic, jen abys to věděla.‘ “

Věk už dále neposlouchal a vyšel kvapně do světničky k matce. Jak překročil práh a uviděl ji na posteli přikrčenou, vetchou jako do uzlíčku, připadlo mu jako tenkrát, když se jako marnotratný syn, jako zkažený student domů vrátil, jak ji zastal nemocnou, pro něj nemocnou, jak ho přijala a v jakém pohnutí a s jakou láskou, jak hojí pozdvihla, svou oddaností, jak hluboce dojat se k ní blížil a sklesl u její postele.

Teď byl také dojat, ale nutil se do veselého tónu. Vypravoval o Praze, o cesté. a Věková jako by jeho příchodem okřála.

„Inu, hochu, to jsem ráda, to jsem ti ráda. žes přijel, co jsem se navzpo-mínala, to jsem ráda!“. Musil znovu vypravovat, jak pochodil u kupce, že tu sumu zachránil.

„Vidíš, vidíš, když se pouštíš do tak velkých handlů! Víš, pamatuješ si, co jsem ti říkala, abys v tom štěstí nezpyšněl, abys nepřišel k pádu. Ale tys pospíchal, viď, to jseš hodný —“

Přišla nevěsta, přiběhly děti ze školy; dala každému po jablíčku ze zásoby, již až po tu pozdní dobu pro ně chránila. Večer pobyla chvíli v sednici, ne však dlouho. Odešla dříve nežli jindy do světničky, že si půjde lehnout, že jí není dobře.

Když mladá Věková ráno k ní vstoupila, byla již vzhůru. Požádala, aby ji nevěsta učesala a převlékla. Sama již nemohla. Když se tak stalo, musila ji ještě ustrojit. Modlila se potom, pojednou pak nevěstě připomenula:

„Ty granáty Lidušce, víš, pamatuj si to – Ale teď bych si skoro trochu lehla, jde na mě spaní.“

„Lehněte si, maminko, a snídani yám přinesu pak —“

„Tak tak, Márinko, až za chvíli.“

Když pak Věková za chvíli vstoupila s talířem polévky, ležela panímáma ještě ustrojená na boku, jako by se na zdřímnutí převrhla. Spala však tvrdě, nápadně tvrdě. Věková postavila talíř prudce na truhlu, jak ji náhle leknutí obešlo, a přiskočila k posteli. Panímáma ležela tiše, nepohnutě, bledá, zsinalá. Usnula. Navěky.