Kitabı oku: «Filosofská historie», sayfa 6

IX

Slečna Elis byla dobroditelkou mladých milujících, a proto byla u ní skoro filiální pošta.

Sluha poštovní pokaždé, kdy diligence přijela, přinesl jí aspoň jedno psaní, a ona málokteré rozpečetila.

Prohledla obálku, a uzřevši to neb ono znaménko, uschovala je do prádelníku do modliteb. Obyčejně, jak poštovní sluha odešel, přiběhla ihned domácích Márinka a dychtivě se tázala:

„Něco pro mne?“

Zazářila, když slečna usmívajíc se odtušila: „Tohle je z Moravy.“

Někdy došly náhodou dva listy a tu pak určovala Elis:

„Ten je váš, ten do zámecké kaple.“

Tam totiž je odevzdala Márinka Lence, s kterou se tam každé neděle shledala.

„Tak co píše?“ ptávala se dodatečně slečna, kdykoliv děvče list rychle zrakoma přeletlo.

„Mnoho pozdravení a díků, a že se těší, až tu zas bude.“

„Věřím, věřím; a vy také, panno Márinko, viďte?“

Asi dvakráte psal Frybort přímo slečně Elis. Vavřena pak vícekráte. Zelenka však si ani jednou nevzpomněl a Špína také nedával o sobě věděti.

„Co by chudák psal, leda o neštěstí,“ mínila slečna Elis, když tak za rozpravy Márinka se o něm zmínila.

Tak míjel den veselých prázdnin po dni, studentům doma rychle, skokem, děvčatům v Litomyšli zvolna, krokem.

Lence od slavnosti „majáles“ dařilo se hůře než jindy. Lottynka jako by ani sestřenkou nebyla, teta stala se ještě přísnější, a u strýce, kterým v domácích věcech manželka vládla, neměla sirota žádného zastání. Lenka pracovala, starala se o domácnost za všechny, a přece neučinila ještě zadost. Již i lidé si toho všimli a tu tam se vypravovalo, jak s přičinlivým tím děvčetem nakládají. Vykládali paní aktuárové ve zlé, že neteř svou jako popelku stále doma nechává, nikam ji s sebou nebéře a žádného vyražení jí nepřeje.

Ale v tom se klamali. Lence bylo volněji, kdy byla o samotě. Tu mohla čísti své české knížky a Vavřenovy listy, tu mohla se volně oddati svým snům a nadějím.

Co prázdniny nastaly, uvolnilo se jí v tom, že mohla spíše vyjiti. V neděli ráno chodívala do zámecké kaple, odpoledne někdy do parku, někdy na hřbitov navštívit hroby svých rodičů. Jedinou, nejmilejší družkou jí byla Márinka, která mimo listy přinášela jí pozvání, aby jednou slečnu Elis navštívila. Třetí neděli o prázdninách setkala se s tou příznivkyní na hřbitově, odkudž s ní odešla do jejího bytu; tam už dávno toužila podívati se.

Bylo to krásné odpoledne v tom světlém pokoji, kdež všecko tak pěkně srovnáno jen se třpytilo!

Mladá dívka stanula uprostřed, upírajíc zraky své na podobiznu mladého kněze, svého strýce.

Pak zavedla Elis svého hosta do studentského pokojíku a ukázala jí, kde Vavřena bytoval, stolek měl a studoval. Teď tu prázdno a ticho. —

Týden míjel po týdni, psaníčka docházela a odcházela; Lenka navštívila ještě několikráte slečnu Elis a Márinku. Když se o tom konečně paní aktuárová dověděla, a vyplísnivši neteř svou, jí tyto návštěvy zakázala, bylo již pozdě, nebo nastal podzim.

A jak ovoce uzrálo, tráva bledla, květy uvadly a ptáci na dalekou cestu se strojili, shlukovali se ze všech stran hosté dávno žádaní.

Ze všech končin Čech i Moravy přijížděly opět vozy obtížené studentskými kufry a strakatými peřinami, v městě nastal zase rachot, hluk, nový, čilý život. Studenti byli tu.

Přijeli gymnazisté, přijeli páni filozofové.

Vše bylo po starém. Elis i Márinka měly nemalou radost, když Frybort a brzo po něm Vavřena přijel. Zelenka ubytoval se také u slečny; jal se hned zpočátku pilně studovati, vyučoval jako loni, živě se skrovně, a často zas večeříval porcičku suchého chleba a ovocnou kaši. O Špínovi ani ptáci nezpívali, jako by do vody zapadl. Brož vyučoval opět aktuárova Fricka a nastoupil nanovo ve svůj úřad postillona d’amour, nebo co filozofové přijeli, střežila paní Roubínková Lenku tak, že nezbylo jiného, než aby písmem sobě milenci pověděli, co slovy sobě říci nemohli.

Frybort byl šťastnější. Byl Márince tak blízko, vídal ji a mluvíval s ní denně, nadto mu ani paní domácí v tom nezabraňovala.

Podzim minul, půda utuhla, a ze zataženého, šedého nebe poletoval první sníh. Frybort měl teď skoro zrovna tolik starostí, jako na jaře před slavností „majáles“.

Již před vánocemi bylo řečí, bylo těšení se na ples filozofský, jenž býval v městě nejkrásnějším, nejslavnějším. I letos chystali se naň velmi i páni výborové, mezi nimiž Frybort byl nejpřednější, nejobratnější, starali se, aby letošní předešlé krásou i nádherou překonal, jako by tušili, že to poslední za staroslavné filozofie.

Lottynka Roubínková již záhy a pečlivě se připravovala. „Ty musíš býti královnou, keine andere!“ říkávala paní aktuárová, když o šatech pracovaly. Lenka měla na nich nejhlavnější podíl.

Musila na nich pilně šíti, aniž se přitom těšiti mohla, že i ona ten ples uvidí, kterého se Lottynka dočekati nemohla. Nedoufala ani dost málo, že by tam směla jíti. Netoužila by; než jak mohla zůstati poklidnou? Několik hodin býti Vavřenovi nablízku, s ním hovořit! Ale dály se divy. Týden před plesem ptala se jí teta, chce-li také jít, aby se chystala. Roubínková neučinila tak ani na domluvu svého muže, nýbrž spíše proto, že z mnohých stran slyšela, jak o tom ve světě se mluví, že je zlá, přísná, ba krutá.

Ovšem neměla Lenka šaty z tak drahé látky jako Lotty, ale dovedná ruka její uměla z mála mnoho učinit, a čeho se na šperku nedostávalo, to dodaly mladá, výrazná tvář, zářící oko, krásné vlasy a pěkná postava.

Nastal večer žádaného dne. Venku mrzlo, hvězdy se jiskřily. Pan aktuár Roubínek vymydlený, ustrojený přecházel po pokoji, čekaje na ženské dosud se strojící.

Dnes měl na sobě „klapálka“, černý frak, který mu nejlépe padl, mající jméno své po svém dovedném zhotoviteli. Venku ozval se jasný zvuk zvonců, sáně se zastavily před domem. Aktuár přistoupiv ke dveřím dámského pokoje, zaklepal.

„Dělejte, už jsou saně tu.“

„Aber, Roubínek, vždyť ještě nestříleli.“

Vtom zahoukla mocná rána z hmoždíře a za ní hned druhá. Ples se začínal. Lotty právě dokončivši svou toaletu stála před zrcadlem důkladně se v něm zhlížejíc. Matka se zalíbením a nadšením patřila na svěží, sličnou dívku ve vkusných, bohatě zdobených šatech.

„Nein, ty musíš být královnou, Lotty! Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie schön gewachsen sein, a to jseš ty, Lotty!“ Znova hleděla, znova přehlížela. „Wenn eine Dame schön sein soll, muss sie dunkle Augen haben, a ty máš! Ještě tu mašli, Lotty, tak – Wenn eine Dame – schön sein soll —, muss sie dunkles Haar haben, a ty máš. Aber, Roubínek!“ zvolala mrzutě, když netrpělivý manžel poznovu na dveře zaklepal. „Wie ich sag‘, ty musíš být královnou.“

Zimním večerem houkaly rány z hmoždířů.

„Tak jen dej pozor, ať se nepomačkáš. Jsi hotova, Leny?“ ptala se náhle své neteře.

„Jsem.“

Stranou zrcadla stála Lenka, ne zkroušeně, ne pokořená, aniž závistivá, ale klidná. Než když na nádhernou toaletu své sestřenky patřila, ozývala se v jejím nitru teskná obava, zalíbí-li se ve svém jednodušším rouše

Vavřenovi? Posuzovalať se příliš přísně, nevědouc, jak jí vše výborně sluší, jak lepou je jako rozkvetlá, čerstvá konvalinka.

Konečně se dveře tajemností toaletních otevřely a chladné oko páně aktuárovo zamrkalo překvapením, když Lotty ve vší nádheře a kráse spatřilo. Když byli domácí lidé ještě se vynadivili, vsedli Roubínkovi do saní a ujížděli z návrší k nedalekému Karlovu, který zářil přečetnými světly. Na můstku k hostinci vedoucímu stáli kominíci v plné parádě, držíce planoucí pochodně, dále Kmoníček, taktéž slavnostně vystrojený. Před mostem tlačil se hustý dav diváků, kteří přišli na čuměnou a soudili kolemjdoucí. Přicházejících nebylo konce. V chladném větru planula světla pochodní, rány houkaly, tanečníků a tanečnic, tatínků a maminek proudem přibývalo a vše hrnulo se ke vchodu, míříc do sálu, kdež zvučná hudba spustila.

V sále plném světel za zvučící, veselé hudby bylo utěšeně. Páni filozofové se již o to starali, aby dámám co nejpříjemněji čas ubíhal. Když Lenka po schodech do sálu stoupala, chvělo se jí srdce obavou i očekáváním a zachvěl jí lehounký mrazík, když hudba spustila.

Bylať jakživa poprvé v tak velké, hlučné společnosti.

Sebevědomě vkročila Lotty do sálu přijímajíc milostivě poklony galantních studentů. Její jiskrné oko přehlédlo rychle celý sál. Jen tam u postranních dveří, kde stál štíhlý, mladý muž, utkvělo déle.

Viděla, jak Vavřena chladně, bez pohnutí na ni popatřil, jak hlavu klidně obrací – a teď – pohnul sebou, oko mu vzplanulo a filozofův klid byl tentam.

Ó, toho zaslepence! Čekala něco jiného, než ten chladný, lhostejný pohled. A přece vzplanul, ale pro jinou!

Na Lenku patřil upřeně, radostně překvapen, blažen. Nečekal jí, nevěděl, že přijde. Jak farářova schovanka to vzplanutí jeho oka, ten zážeh radosti v jeho tváři postihla, opustila ji všecka obava a tíseň a v srdci zajásala. A když potom před ni předstoupil a o taneček poprosil, když v náručí svém skvělým sálem za veselé hudby kolem ji unášel, když slyšela vroucí, srdečná slova, jež jí za tance pošeptal, zatočila se jí hlava blažeností.

Kolem zdí pod četnými velkými zrcadly byly fotely a pohovky, kdež zasedal nejvyšší tribunál; paní, gardedámy. Kostěný binokl k očím elegantně přikládajíc, hleděla paní Roubínková na svou dceru, která téměř z kola nevycházela.

Když za přestávky procházka sálem nastala, byla Lottynka jako obklopena. Jen ten, o kterém se domnívala, že dnes najisto k ní přijde, ten jako by jí neviděl.

Čekala, ale nadarmo. Viděla, jak se sestřenkou tančí a s ní živě, důvěrně mluví, a hrdá Lottynka byla zase nespokojena, mrzuta. I zraky její matinky stíhaly přísně a nevlídně ten šťastný párek.

Ale Lenka i Vavřena nedbali těch pohledů a mračných, úsměšných tváří; užívali plnou měrou těch několik blažených chvilek, jež jim popřány, zrovna tak jako Frybort, který všechnu svou pozornost zářící, šťastné Márince věnoval.

„Kdyby nás tak slečna Elis viděla!“ šeptala Lenka.

„Žehnala by nám.“

Okolo jedenácté hodiny zazvučela z malé galerie, kde kapela byla umístěna, hlučná fanfára. Poctilť hrabě Žorž se svou překrásnou sestrou ples filozofský. Za chvíli po tomto přerušení bylo vše jako před tím.

Hráli, tančili.

Nastala půlnoc a dosud Vavřena nepřišel Lottynce se poklonit, a tedy již také nepřijde. Nezvítězila. Majíc bílé čelo mráčkem nespokojenosti zastíněno, přistoupila ke své matce.

„Bedenke nur, wie er ungalant ist,“ jala se stěžovati, ale vtom dostalo se jí náhrady. Pan hrabě obcházeje, zastavil se u paní aktuárové a dcery, k nimž promluvil několik vlídných slov; Roubínková zatrnula blažeností. Když pak odešel a ona se do vedlejšího pokoje za manželem ubírala, pohledla opovržlivě na Vavřenu i Lenku, jež potkala. Kdož se jí vyrovná? Co je on, ten student ze selského rodu? Není divu, sprostý sprostého hledá! Roubínková neopomenula známým sděliti, co pan hrabě lichotného jim řekl, a mžikem rozneslo se, že Lottynku prohlásil královnou plesu.

Nejhůře se měl pan aktuár Roubínek. Piják nebyl, v karty nemohl si zahrát a nikde tu na stěně nevisel Herodes král, na nějž by zraky své mohl upírati. Chodíval časně spat, teď tu celou noc! Zíval, toužil po „obrštu“, noční čepici a měkké posteli. Ale to jím pohnulo a jej potěšilo, jak milostivá vrchnost blahosklonně s manželkou hovořiti ráčila.

Teprve když ráno nastávalo, rozcházeli se z plesu. Frybort doprovázel paní domácí a Márinku, s nimi šel Vavřena. Rodina páně Roubínkova šla nyní také pěšky. Šerem poletoval sníh a ukládal se na šály a pláště dam dobře zahalených. Ač unaveny, mluvily přece o tom vyznamenání pana hraběte. Jen Lenka mlčela; v myšlenkách jejích však bylo jako na jaře, plno květů.

Myslila na slova Vavřenova, na svatý jeho slib, který jí byl slíbil v ozdobném rondelu sálovém, když tam chvíli o samotě seděli.

„Čekejme, drahá Lenko! Já tebe nenechám a nezradím!“ pravil jí a ona mu věřila jako evangeliu.

X

Otevřelo se nové jaro, jež přineslo mimo květ a zpěv také červánky a skvělou zář nové doby, po které národové absolutismem sklíčení toužili a dychtili. Metternich padl, cenzura zrušena a dovoleno zřízení národní obrany. Dne 15. března prohlášena konstituce. Zpráva o tom naplnila Prahu i veškeré království plesem a jásotem.

Národní obrana či garda zřizovala se všude.

Ve Vídni zřízena legie studentská, rozdělena po starořímsku a zanedlouho nebyla jedinou.

Klid tiché Litomyšle uletěl bůhvíkam. Vše vyšinulo se ze svých kolejí, a změny i převraty dály se neočekávaně, náhle, přes noc. Zpráva z matičky Prahy stíhala zprávu, rozčilujíc a napínajíc mysli všech. Jedni vítali konstituci s radostí, jiní v nejistotě vyčkávali, a někteří, více stranou a za větrem, láli na ty novoty a rušení obvyklého pořádku.

Pan aktuár Roubínek byl nešťasten, všecek od sebe. Neměl nyní chvilenky oddechu, neb jeho nejkonzervativnější duch lekal se novot všech a tušil zvrácení všeho pořádku, veškeré kázně a konečnou všeobecnou záhubu.

Pan listovní častěji k němu docházel, ale o „růžových“ hovorech nebylo ani potuchy. Roubínek sice dosud hledíval na Herodesa krále, ale častěji teď od něho zrak odvracel, nebo přítel listovní přinášel noviny!

Ve Vídni bouřky, v Praze zmatky, schůze obecného lidu, zrušení cenzury, roboty – Bože, Bože, kam se ten svět poděje, jaká to obluda vše na rub obracející, ta konstituce!

Všude v okolních městech zařizují gardy, v Litomyšli bude co nevidět a každý občan bude se musiti chopit zbraně, dostane čako na hlavu, bude se „na bělidle“ execírovat, stráží stát, na manévry chodit!

To by se člověk z toho roznemohl! Pan aktuár si už nemohl ani dobře pohověti, když maje „obršta“ na sobě v lenošce seděl, ani mu již dýmčička nechutnala, třeba v ní Lottynka svým růžovým prstíčkem tabák přitlačila.

Přes tu chvíli bylo slyšeti hluk i zpěv na ulici, výskot i kočičinu, zevšad zvučelo: „Národ, vlast, svoboda, rovnoprávnost, český jazyk, samospráva,“ a kdovíjaká ještě hesla přemrštěných mozkovic, jak Roubínek listovnímu podotkl.

Bůh ví, kde se ti vlastenci najednou vzali! Vyrostli přes noc jako houby po dešti. Všecko vlastenčilo. Nikde žádné úcty, veta po bývalém respektu. Každý vznesl pyšněji hlavu, jako by tou konstitucí o kus vyrostl. Paní Roubínková těžce nesla, že všude začínalo se mluvit jen po česku a že se té její češtině tu i tam vysmáli. Jako manžel v listovním, tak měla ona v paní Rollerové přítelkyni.“

„Bedenken sie, ta naše Leny. Dříve pořád nemluvná, tvrdohlavá, teď hovorná a veselá. To je všechno —“

„Diese Konstitution! Uviděj, man wird noch rauben und morden!“

A což potom, když Lottynka přichvátavši domů, oznamovala, že filozofové měli velikou schůzi a že zařídí studentskou legii!

„Teď jsme hotovi!“ zavzdychal Roubínek. „Co je to, dá-li se dítěti nůž nebo břitva? Studentům šavle místo per! Teď jsme hotovi!“

„Und was die Professoren und was der Pater Rec —

tor?“

„Nemohou tomu zabránit.“

„Jakpak – když ani ouřad – ani ministerstvo nemá respektu,“ a Roubínkův pohled utkvěl strnule na Herodesovi králi.

Slečna Elis teď za celý boží den své studenty, vyjma Zelenku, málo vídala. Byliť neustále v koleji nebo ve schůzích, jimž konce nebylo. Jak by se jim mohl vyhýbati Frybort nebo Vavřena? Na všech akademiích a ústavech zařizují se, neb již byly zařízeny legie studentské, měla by litomyšlská filozofie být poslední? Nikdo jim v tom brániti nemohl, a také by si nedali; a tak než krátký čas uplynul, prve než měšťanstvo utvořilo sbor národní obrany, sešikovala se legie, vedena setníkem a volenými důstojníky.

Paní domácí rozmlouvajíc se slečnou Elis, nejednou vyslovila svou obavu nad tím bouřlivým časem, jenž zajisté nic dobrého nepřinese. Než suchoučká, uvědomělá slečna těšila ji, vykládajíc jí konstituci, jak jí sama rozuměla a jak ji Vavřena o ní poučil. Těšila se z toho všeho, že duch vlastenecký, dosud v městě jen jako v úkrytu a na zapřenou meškající, vůbec zavládl.

„Což by tomu nebožka Rettiška řekla! Že se nedočkala!“ a pohled její utkvěl na obraze tichého, obětivého

vlastence pátera Jiřího.

A jak její byt proslul! Div radostí se nezačervenala, když Márinka chvatně přiběhla jí oznámit, že ve velké schůzi filozofů zvolili Fryborta i Vavřenu za důstojníky.

„To musí mít oficírské šerpy!“ vzpomněla Elis. „Já ušiju Frybortovi.“

„A já panu Vavřenovi, Lenka, chudinka, nemůže.“ Když pozdě odpoledne se Frybort domů ubíral, potkal náhodou na schodech Márinku.

„Pěkně vítám, pane oficír!“ šelmovsky vítalo rozradostněné děvče.

„Pěkně děkuju. Teď se už nebojím, panno Márinko – děvčátka mají nejraději barevné výložky —,“ a již jí tiskl ruku a přitiskl rty své k jejím.

„Taková je oficírská —“

Druhého dne, byla neděle, měla legie poprvé vytáhnouti na cvičení. Záhy odpoledne odbývala se v bytu slečny Elis malá slavnost. Přišla paní domácí s dcerou, která přinesla něco zabaleného v papíru. Když jej rozdělala, vyňala krásnou šerpu barvy červenobílé a podobnou vyndala ze skříně slečna Elis. Oba důstojníci-filozofové stáli uprostřed pokoje, majíce na hlavách zelené čapky s červenobílým prýmkem. Uniformy neměli, ale po boku se jim houpaly na pěkném řemeni lesklé šavle.

Frybort, usmívaje se, nahnul poněkud svou šíji a Márinka, zarděvši se, vystoupila před ním na špičky svých malých nožek a věšela mu přes rameno šerpu, kterou na boku pěknou kličkou upevnila. Mladý legionář, kloně se, vzdával čest po vojansku. Vtom vstoupil do pokoje studentík, vyřizuje, že pan Brož posílá panu Vavřenovi tento balíček. Filozof chvatně po něm sáhl, a když jej rozdělal, uviděl krásnou šerpu barvy červenobílé a ze šerpy vypadl lístek. Vavřena jej ihned přečetl a – začervenal se radostí.

„Ó, dostanu košíčkem, již to vím!“ zvolala slečna Elis. „Ale ráda ustoupím. Panna Lenka —“

„Posílá mi tu šerpu.“

„To svou schovám.“

„Ale prosí vás, slečno Elis, abyste ji mně připevnila.“

„Toť se rozumí, kdož jiný?“

Důstojníci-filozofové poděkovavše a vojansky pozdravivše, odešli k legii. Matka, dcera i slečna Elis přistoupivše k oknu, hleděly za studenty, jak statečně v ozdobení a ozbrojení svém si vykračují —

Všecko dělalo revoluci i periody páně Roubínkovy.

Toho nedělního odpoledne seděl aktuár jako obyčejně za stolem, píše list kolegovi svému na Rychemburku. Jindy to chodívalo zrovna samo, věta za větou, perioda za periodou, urovnaná, vypulérovaná, že bylo paní Roubínkové milo poslouchat. Ale dnes nemohl manžel její pořádné věty stlouci. Kde začíti, když toho tolik v tom bohaprázdném, rebelantském čase? Jindy psal o větru, počasí, tu tam o nějaké novince v úřadě – dnes aby psal – kdož by se nerozmrzel – všude i do péra tlačí se mu ta „svoboda, rovnoprávnost, vlast, zrušení roboty —“ Sotvaže první řádek napsal, již byl vyrušen. Venku se ozval temný hluk, zpěv, pak pádné kroky velikého množství. Manželka i dcera přiskočily k oknům.

„Tatínku, tatínku, již jdou!“

Hluk se již ozýval pod samými okny. Roubínek vstal a podíval se také.

Na ulici dav lidu, středem kráčí odměřeným, stejným krokem studentská legie, v čele setník, v boku důstojníci. Všichni, i prostí legionáři mají zelené čapky a zbraně.

Oddělení za oddělením. Lottynka sebou trhla.

Tu Vavřena – důstojník – již slyší jeho zvučný hlas.

„Vpravo hleď!“ a celá kohorta vzdává čest.

„Vpravo hleď!“ velí hned za ním kvůli svému příteli důstojník Frybort.

Komu to? Ó, dobře stihla Lotty Vavřenův pohled, jenž zamířil k oknu na chodbě, kde Lenka stála. Jí vzdávají, kohorty čest!

Odskočila od okna, jakož i její otec mrzut k své lenošce se ubíral.

Po chvíli dal se opět do psaní, ale dařilo se mu při tom jako prve. Opíraje o stůl pravici, v níž namočený brk držel, hleděl na Herodesa krále, to je, zamyslil se.

Ta legie mu nešla z hlavy. Vlastenci! Hm, nač tu zbraň a ty zelené čepičky? Zelené čepičky!

Sklonil se a psal. Na papír vyplynuly z brkového péra zelené čepičky. Kdo to jakživ slyšel? Žižka a císař Josef byli také vlastenci, a – zbraň, zelené čepičky! Zkáza!

Filozofové po odbytých přednáškách scházeli se, aby se cvičili vojansky. Zpočátku panovala svornost mezi nimi, ale když většina česká nechtěla déle trpěti nesnášelivost a panovačnost Němců, vystoupili tito z legie, kteráž stavši se nyní rozhodně vlasteneckou, zvolila sobě za setníka rázného Čecha Jehličku.

Ale nevlastenčili pouze zpěvem a provoláváním. Přednášky dosud byly všechny německé, o jazyku českém a literatuře nezaslechli ani slova. Všichni cítili nutnost, aby se zdokonalili a utvrdili v mateřském jazyku. Než kdo jim měl přednášeti a je poučiti?

Profesoři všichni ze starší doby nevyznali se v mluvnici české a literatuře, ani výmluvný, vlastenecký stařec páter German.

Odbývána o tom porada, a když se všichni dohodli, odebrali se Vavřena a Frybort jako deputace přímo na děkanství k páteru Antonínu Šantovi, o němž bylo známo, že upřímný, účinný vlastenec a že jazyk český i literaturu horlivě pěstuje.

Mladý kněz sedě v čeledníku četl, když na chodbě šavle zařinčely a do světnice vstoupili delegáti studentské legie. Byl radostně překvapen, uslyšev jejich žádost, a ochotně slíbil, nebude-li v tom brániti páter rektor. Ten za oněch poměrů nemohl a musil mimořádného docenta připustiti.

Zanedlouho nato byl sál koleje filozofické všecek plničký. Profesoři, za nimi studenti, gardisté, měšťané dostavili se do přednášky; tak četné posluchačstvo míval jen někdy páter German, když z historie zvláštní partie přednášel. Jako by to ani filozofové nebyli, kteří loňského roku v těch místech profesoru náboženství pekelnou vřavu vyvedli. Stáli tu jako dušičky, oči všech byly upjaty na mladého kněze, jenž za katedru vystoupil.

Zvučným hlasem jal se přednášeti úvod. Vřelými, výmluvnými slovy vzpomenul minulosti českého národa, jeho slávy, úpadku, ukázal na úsilnou práci předních buditelů, Jungmanna, žijících ještě Šafaříka, Palackého, mluvil o přítomném, nadějíplném čase, o lepší budoucnosti.

Ticho panovalo po celém sále, že by bzukot mouchy slyšeti bylo; zraky mladíků planuly nadšeností. Pohled pátera Antonína utkvěl na bělovlasém páteru Germanovi, jenž opíral vztažené ruce o hůl. Na výrazné, ušlechtilé jeho tváři zračilo se hluboké pohnutí a z očí řinuly se mu přes vráskovitou tvář slzy.

Byla to radost Simeonova, jemuž popřáno dočkati se zásvitu nového dne, který tak dlouho, dlouho očekával. —

Bouřlivá pochvala zahučela sálem, když páter Antonín skončil. Od toho dne měli na filozofii novou přednášku, a v žádné jiné nebývalo tolik posluchačů jako v této.

Toho dne, kdy všecka filozofie byla nadšena a rozradována, stihlo aktuára Roubínka, který v přednášce nebyl, hrozné neštěstí.

Paní Roubínková strnula, když muž její vrátiv se z kanceláře, do pokoje vstoupil. Dlouho naň naléhala, aby pověděl, co se přihodilo, proč jest tak zaražen. Ale on sklesnuv do lenošky, nesvlekl ani „abraháma“, což na jeho šetrnost bylo mnoho, neoblekl ani „obršta“, ale hleděl ledovým zrakem na Herodesa krále. Konečně když paní aktuárová se počala durditi, promluvil. „Garda —“

„Co garda? Jaká garda?“

„Zámecká —“

„Ale tak – Nerozumím.“

„Bude zámecká garda.“

„Aber, Roubínek – rede doch vernünftig, vždyť je v městě garda.“

„Pan hrabě Žorž chce – míti – taky gardu —“ Teď teprve Roubínková pochopila. „Du musst auch – ty taky musíš?“ Roubínek jen kývl hlavou. „A listovní taky?“

„Taky – všichni —“

Svět se obracel vzhůru kostkou! Když sama milostivá vrchnost se přidává k těm novotám a rebelantům, kdož ostojí? Ale ona poroučí a on musí poslechnouti. Musí dojít do zámecké zbrojnice tam mu připnou nějaký starý palaš, vloží na rameno pušku, postaví do řady a již bude po zámeckém dvoře „jedna“, „dva“, „jedna“, „dva“ choditi, „pravá“, „levá“, bože, jako ti komedianti, ti měšťané gardisté a blázniví studenti – on aktuár! A přijdou a budou se na ně dívat děti, odrostlí, všichni, a udělá-li chybu, budou pokřikovati „seno“, „sláma“ a on, zelenou čapku na hlavě, bude poskakovat jako nějaký tatrman! Kde potom úcta, kam se poděje respekt, autorita?