Kitabı oku: «Staré pověsti české», sayfa 13

Löwův dům vypadal nevzhledně. Byl starý a málo výstavný. Ale jakmile král s dvořany vstoupil nízkými dveřmi do síně, počal žasnouti. To nebyla síň obyčejného domu, to byla uměle klenutá, malovaná a štukem zdobená místnost knížecího paláce. A schody vedoucí na mazhaus, jinde dřevěné, leskly se mramorem, pokud jich nezakrývaly drahé koberce. A nevešli jimi na sousedský mazhaus, ale do nádherné síně, zdobené obrazy a vzácnými čalouny. Postranními pak, otevřenými dveřmi bylo viděti do řad bohatých komnat, a jedněmi také na otevřenou galerii vlašského díla.

Rabbi Löw provázeje uctivě krále uvedl ho s dvořany také do velké komnaty, kde bylo prostřeno, a prosil ho, aby ráčil přijati jeho pohostinství. I zasedl král ke stolu a rabbi uctil jej a všechny průvodce jeho takovou hostinou, že vyrovnala se tabuli královské. Král, zabaven tím čarovným uměním, kterým si Löw svůj nevelký dům rozšířil a tak skvostně vyzdobil, zdržel se tu drahnou dobu a odešel pak velmi spokojen. Přízeň svou a milost dal pak učenému rabínu nejednou na jevo. A ten, aby se zachovala památka na návštěvu českého krále, dal na svůj dům vytesati lva vedle svého znamení, vinného hroznu.

Ještě větší však div nežli ty Hradčanské zjevy arci-otců byl gólem, sluha Jehudy Löwa. Mocný rabbi si ho sám utvořil z hlíny; oživil ho pak tím, že mu vložil do úst „šem“.

Golem pracoval za dva. Posluhoval, vodu nosil, dříví štípal, zametal a vůbec vykonával všecky hrubší práce. Při tom nejedl, nepil a nepotřeboval odpočinku ani oddechu. Ale pokaždé, když šabes nastával, v pátek podvečer, kdy všeliká práce měla přestátí, vzal mu rabbi „šem“ z úst; gólem na ráz ztuhl, nehnul sebou a stál jako panák v koutě, mrtvá hlína, jež po šabesu ihned oživla, jakmile rabbi vložil do otvoru úst kouzelný „šem“.

Jednou však Löw ben Bezalel, chystaje se do staré-nové synagogy zasvětit šabes, zapomněl na golema a nevyňal mu „šem“ z úst. Ale rabbi jen vešel do modlitebny, jen začal žalm, a již přiběhli za ním lidé z jeho domu i ze sousedství, všichni vyděšení a s hrůzou, uřvaně, jeden přes druhého, oznamovali, vykřikovali, co se děje, co se stalo, gólem že doma zuří, že nesmí nikdo k němu, že by každého zabil.

Rabbi okamžik váhal; nastávalť šábes, žalm již začal. Všeliká práce, každičké, sebe menší namáhání bylo od té chvíle hříchem. Ale žalmu, jímž se sobotní den zasvěcuje, ještě nedoříkal, nenastala ještě pravá chvíle šabesu. – Vstal a chvátal do svého domu. Ještě nedošel a již slyšel temný hluk, dunivé rány. Když vstoupil, ostatní šli ze strachu kus za ním, spatřil ohavnost spustošení: rozbité nádobí, rozmlácené, zpřevrácené stoly, židle, truhly a lavice, rozmetané knihy. Tu již dílo zkázy golem dokonal. Té chvíle „pracoval“ na dvorku, kde ležely již slepice, kuřata, kočka i pes, vše pobito, a kde právě trhal ze země lípu hrubého kmene. Byl všechen rudý, a černé kudrny mu lítaly kol čela i tváří, jak vyvracel strom, jako by nějaký v plotě kůl.

Rabbi šel přímo k němu; hleděl na něj upřeně a ruce měl vztaženy. Golemem škublo, vyvalil oči, jak se ho mistr dotkl, a hleděl mu vyjeveně do očí, jako by přikován mocným jeho zrakem. A v tom mu sáhl rabbi mezi zuby a jedním hmátnutím vytrhl z úst čarovný „šem“.

Golema jako by podťal. Na ráz se svalil na zem a ležel bez vlády, již jen jako hliněný panák, mrtvá hmota. Všichni židé kol, staří i mladí, zkřikli radostně a plni teď odvahy přistoupili k padlému golemu a smáli se a spílali mu. Rabbi však, z hluboká si vydechnuv, nepromluvil ani slova a kráčel zase do synagogy, kde za svitu lamp začal znovu říkati žalm a zasvětil šabes.

Posvátný den sobotní minul, ale rabbi Löw ben Bezalel nevložil už golemovi „šemu“ do úst. A tak gólem nevstal, zůstal hliněným panákem a dostal se na půdu, pod střechy staré synagogy, kdež se pak rozpadl na kusy.

Věky minuly, a mnoho se změnilo v Židovském městě. Tuhé odloučení přestalo, brány zmizely, město samo se zjinačilo, ulice, domy i obyvatelstvo.

Jen stará-nová synagoga zůstala jak bývala nezměněná a s ní mezi domy novější výstavnosti tichá „zahrada mrtvých“. Tu sešla se všecka přešlá pokolení bývalého, starého Židovského města, od nejdávnějších dob, kdy ještě prý nebylo Prahy, až do času, kdy se ghettu uvolnilo i jeho obyvatelstvu, kdy se tu naposled odbýval „kouře“ (pohřeb) a naposled se „kadiš“ modlili nad otevřeným hrobem.

Ve stínu bezových stromů i keřů trčí spousta kamenných pomníků, prostých i složitých, ploché desky vztyčené nebo k sobě skloněné v podobě střechy. A na všech různá znamení: hrozen, označující vůbec původ židovský, umyvadlo, oznamující, že tu odpočívá potomek pokolení Levi, ruce, znamení rodu Aronova. A tu podoba panny, tam podoba lva, vlka, jelena a jiných dle jména nebožtíkova.

Všude nápisy hebrejským písmem, stručné i rozvláčné, hlásající jméno i rod, rok úmrtí i zprávy o zesnulém. Čteš jména různá a podivná: hebrejská, německá a ze starší doby, ze 16. věku, kdy židé se více hlásili k našemu národu, i mnoho jmen českých. Tu Krása žid odpočívá, tam Čech, Černý, tu Sladká židovka, Čárka, Marnila, Libuše, Sláva, tam Nezamysl, Máta, Vlk, vedle Dobruška a jiní a jiné.

Za starodávna, kdy se tu ještě pochovávalo, kladli židé na pomníky, ale vždy tajně, různé peníze, milodar chudým, kteří se styděli přihlásiti se o podporu nebo almužnu. Ted leží na některých pomnících kamínky, tu hojněji, tam u menším počtu, ale všecky jsou tu na znamení úcty. Kdo z věřících hrob navštíví, položí kamének, a hromádky jejich praví, kdo žije v paměti dále a komu se žehná: „Secher Zaddik livrocho.“

Všecka pokolení bývalého Židovského města se tu sešla: chudí, bohatí, zapomenutí i ve svém pokolení slovutní. Tu odpočívá učený rabbi Abigdor Karo, skladatel žalozpěvu o velikém pobití za krále Václava IV., tu odpočívá Mordechai Maizl, syn Salumův, veliký dobrodinec svých souvěrců, i slavný Jehuda Löw ben Bezalel a jiní přední mužové židovské obce.

Všichni odpočívají ve stínu vonného křoví a nic neruší jejich spánek. Ale je tu jeden, jenž nedošel ani v „zahradě mrtvých“ lehkého odpočinutí, a zbožné „šalom alechem“ bez účinku vane přes jeho opuštěný hrob.

Ten žid se v mládí odcizil svému rodu. Přijalť křesťanskou víru a stal se i knězem. Byl kaplanem u sv. Víta. Než pak, když se blížila jeho poslední hodinka, rozpomněl se na svůj původ a zatoužil odpočinouti v „zahradě mrtvých“ na židovském městě. Bylať tam také pochována mladá, židovská dívka, kterou kdysi za mládí miloval. I skonal jako žid, a židé ho pochovali, jak si přál, poblíže hrobu milé mu dívky. Než poklidu, kterého jistě měl za živa málo, nedošel ani v hrobě. Každé noci vstal z hrobu a musil k Vltavě, kdež na něj čekala lodice i příšerný veslař-kostlivec.

Tmou i za měsíčného svitu, jak byly noci, jezdili na druhý břeh. Tam zpronevěřilý kněz vystoupil a jeho veslař ho vyprovodil odtud nahoru na hrad, do kostela sv. Víta. Tam žid-kněz usedl k varhanám a hrál; kostlivec měchy šlapal. Kostelní, prosebné písně, kající žalmy nesly se tichou a šerou prostorou chrámovou. Kněz těmi vroucími zvuky lkal a Boha prosil, aby mu bylo odpuštěno. Nevyslyšány však vyznívaly dojemné, žalostné prosby. Nežli odbila hodina s půlnoci na svatovítské věži, ztichly varhany, a smuten se vracel varhaník dolů k řece.

Kostlivec ho zase převezl a kněz vrátil se na hřbitov otců, do svého hrobu, aby nazejtří v noci zase vstal a jel za řeku a hrál u sv. Víta kající žalmy a písně.

VII. Smutná místa

V noci na den 21. měsíce června 1621. bylo po Praze placho a teskno, až úzkost svírala srdce. Všude mrtvo, všechny domy zavřeny, nikdo nesměl na ulici; jen hlídky cizích žoldnéřů procházely městem. Těžce se rozléhaly jejich kroky a hrozivě řinčela zbraň.

Na staroměstském náměstí stály v nočním šeru povozy, z nichž skládali prkna a trámy a nosili je na prostřed rynku, kde pracovali tesaři. Temné rány seker, bouchání kladiv duněly hrobovým tichem. V nočním šeru za kmitu smolnic rostlo velké lešení výš a výše, až pak na úsvitě stálo již celé v studeném, ssinavém světle, potažené červeným suknem se vztyčeným, dřevěným křížem na jedné straně.

Popravní lešení. A bylo dosud prázdné. Ale jak vzešlo slunce, zahřměla s hradu dělová rána, znamení, že se exekucí počíná. Tu bylo již náměstí zataženo císařským vojskem, pěším i rejthary, a na smutném lešení stály již temné, zakuklené postavy hrobařů a katových holomků. Pak přišel sám kat, Jan Mydlář.

Pak zasedli císařští rychtáři na svá místa. Již volali jméno prvního z odsouzených direktorů, vězněných poslední noc v staroměstské radnici; již kráčel pan Šlik zmužile na popraviště.

Ve vojsku bubnovali, po městě, po domech úzkostné ticho; věrní Cechové žalem se chvěli, plakali a modlili se za české— pány a jejich druhy v direktoriu, kteří na tom černém teatrum nebo vedle na šibenici umírali. A bylo jich sedm a dvacet!

V těch místech Staroměstského rynku, kde se to stalo, bývalo šestnácte velikých kamenů do čtverce rozestavených. Staří Cechové, chodíce těmito místy, nikdy po těch kamenech nešlapali, ani na ně nevkročili. Vždy se jim uhnuli nebo je obešli ze šetrnosti ke smutnému místu a prolité krvi českých pánů. V těch místech zjevují se prý ti popravení šlechtici a měšťané, a to jednou do roka, v noci přede dnem, kterého tu skonali na popravišti. Sejdou se všichni, v jejich čele nejstarší všech, skoro devadesátiletý pan Kaplíř ze Sulevic, za ním pan Budovec z Budova, pán dlouhé, šedé brady, starý Konecchlumský, Kochan z Prachové, pan Krištof Harant, Diviš Černín, pan z Michalovic, Šlik, Otto z Losu, pan z Bílé, Hošťálek, Jesenský, Vodňanský, Vokáč, Jiří Řečičky, Kobr, Jizbický a ostatní, starci i mladší, a z těch nejmladší, sotva čtyřicítiletý Jan Kutnaur, jenž tak hrdinsky, zpívaje, umíral. Všichni sejdou se na místě popravy a pak tiše, bez hlasu berou se náměstím do Týnského chrámu. Tam pokleknou před oltářem a zbožně přijímají tělo Páně pod obojí způsobou. A pak zmizejí.

* * *

Tenkráte stávaly domy i prostřed dobytčího trhu a jednomu z těch domů, jenž stál směrem k Novoměstské radnici, říkali „u Zámečníků“. Asi třicet kroků od tohoto stavení směrem k radnici trčel na volné prostoře kámen pět čtvrtí lokte zvýší a loket zšíří. Na tom kameni byl vytesán kříž, pod ním umrlčí hlava a letopočet 1627.

Na tomto místě, u toho kamene, dály se prý za starodávna popravy a to nočního času. Také prý toho roku 1627. skonalo tu několik kněží mečem katovým, a r. 1743. prý několik pánů českých, za to, že se přidali k bavorskému kurfirstovi, Karlu Albertovi, když se s Francouzi Prahy zmocnil, za českého krále se prohlásil a v kostele sv. Víta se korunovati dal.

Zrovna k tomuto kameni, jenž v těch místech zůstal až do devatenáctého století, vedla z Novoměstské radnice podzemní chodba, odtud pak dále pod celým dobytčím trhem nahoru až do Faustova domu.

VIII. Faustův dum

Starobylý ten dům stál na Skalce na konci dobytčího trhu v nároží proti klášteru na Slovanech. Nikdo v něm už dávné, dávné časy neostával a proto vypadal sešle a chmurně. Červená kdysi střecha ztemněla, zdi oprýskaly, okna zkalená prachem a dešti byla jako slepá, plná pavučin. Těžká, dobová vrata mocnými hřeby pobitá nikdy se neotevřela, ani dvířka v nich, a nikdo se u nich nezastavil, aby sáhl po železném, uměle kovaném klepadle visutém.

Za vraty bylo pusto a ticho; pes tam nezaštěkal, kohout nezazpíval. A před vraty rostla mezi kamením tráva.

Chmurná byla také zahrada za domem i po boku jeho, směrem k cestě zrovna proti klášteru na Slovanech. Nikdo jí nehleděl. Neměla záhonů, neměla políček s kvítím nebo zeleninou. I stezky v ní zmizly. Zarostly travou. Všude jen tráva, bujná, vysoká tráva, že v ní tonuly kmeny starých javorů, lip i ovocných stromů, jejichž kmeny i haluze zarostly lišejníky a mechem.

Jen na jaře, když rozkvetly, když bujná tráva byla poseta pampeliškami jako zlaťáky, když se pak prodělávala kozím pyskem a bolehlavem, vypadalo tu veseleji. Ale na podzim, když listí padalo, když zaválo celou zahradu, když nebe, chmurami těžké, mže se klenulo a vichr vál holými korunami, kdy za časných soumraků se pod nimi tmělo i po celém domě!

Smutno vanulo ze zahrady i ze stavení, a divná úzkost z nich na lidi zrovna padala. Bylať to místa prokletá a v noci tu obcházel duch doktora Fausta, jenž neměl po smrti klidu tak jako za živa. Doktor Faust v tom domě před dávnými časy přebýval. Strojil tu kouzla, bádal v čarodějných knihách, čerta si tu zavolal a také mu svou duši zapsal. Za to mu čert sloužil a všecko vyplnil, co si jen doktor přál a smyslil. Ale pak, když vypršel čas, řekl ďábel: „Dosť už a pojď!“

Než doktoru Faustovi se ještě nechtělo; bránil se, jak mohl a uměl. Zaklínal, zaříkával, ale nic na plat. Čert se do něho obul, chytl ho, pazourem ho držel, a když se Faust ještě bránil, vyrazil s ním ven a ne dveřmi, ale přímo stropem. A tak Faust jak jednal, tak se měl: čertu se zapsal a čert ho vzal.

A ta díra, kterou ve stropě vyrazil, zůstala. Sice ji několikráte zazdili, ale po každé se zdivo do rána vysypalo, a byla zase černá díra jako před tím. Posléze zazdívání nechali, neboť je pojal strach, zvláště když počal v domě obcházeti Faustův duch. Každé noci se zjevoval, strašil, a tak ani nejsmělejší nájemník nevydržel v jeho domě.

Pak se již nikdo tam nepřistěhoval a staré staveni zůstávalo prázdno. Pustlo, scházelo. Nikdo tam ani nevkročil, každý se mu raději vyhnul nebo obešel, zvláště na večer a v noci. Jednou však, bylo na podzim, skoro již soumrak, zastavil se u vrat Faustova domu mladý muž, student. Ze neměl na zbyt, bylo zřejmo na jeho obnošeném, třírohém klobouku, na sešlém kabátě, na blýsknavých nohavicích po kolena, na spravovaných punčochách, na sešlapaných střevících.

Byl chudý do žebroty, jako toulavý chrt. Neměl už ani kde bydleti. Platiti nemohl a proto mu dali výpověď. Chodil Prahou, sháněl byt, prosil o poshovění, ale všude ho oslyšeli, nikde ho nevzali. Tak prochodil celý den, až unaven, ztrmácen stanul před Faustovým domem. Jak sem až přišel, ani sám nevěděl.

Smrákalo se, mžilo a vál sychravý vítr. Na ten studentův chatrný kabát, třeba až po krk zapiatý, nestačil a bídné střevíce nebránily vlhku. Student se již zachvíval zimou. Déšť se spouštěl hustěji, tmělo se, podzimní večer tu, a kam na noc?

Neměl, kde by hlavy složil. Rozhlížel se, pak upřel na starý, chmurný dům své zraky. „Odtud tě nevyženou,“ pomyslil, a hořkost pojala mladého muže. Chvilku váhal, pak vzal za kliku, dvířka povolila, a již stál v klenutém průjezdu. Byl suchý, a vítr tu nevál. A když se až sem odvážil, pustil se i dále.

Po schodech, nad nimiž v právo ve výklencích stály podivné sochy, dostal se na chodbu. Byla dlouhá a ztrácela se na konci v šeru. Podél celé té chodby shlédl řadu tmavých dveří, vedoucích k pokojům.

Bylo tu ticho a pusto; ze dvorka vsak a z opuštěné zahrady zaléhal sem hukot větru.

Student se na chvíli rozmýšlel, pak směle sáhl po klice nejbližších dveří a vstoupil do jizby. Pod její klenutým stropem se již tmělo; šero tu houstlo tím více, poněvadž stěny byly do polovice pokryty dubovým táflováním a poněvadž všechen nábytek, starý stůl, skříň a lavice podél zdi byly z tmavého dříví. U stolu se černalo křeslo s vysokým lenochem.

Student stál chvíli u dveří, pak šel dál, až sedl do křesla. Ohlížeje se, čekal, naslouchal. V domě se však neozvalo nic, a také se nikdo nezjevil. Jen vítr venku hučel a déšť harašil a pleskal do oken. Student v křesle čekal, naslouchal, až ho únava přemohla a hlas větru i deště uspaly. Usnul.

Spal do jedenácti, přespal půl noc, hodinu s půlnoci, spal až do bílého rána, a nic, ani dost málo ho nevyrušilo. Ráno se divil, kde je, a když vzpomněl, kde strávil noc a jak poklidně, nabýval mysli. Nedal se na útěk, nýbrž chutě vešel do vedlejší jizby. Měla nábytek a kromě toho na zdech několik zašlých, zčernalých obrazů, z nichž jasněji vynikaly jen chmurné tváře bradatých mužů. Po bývalém však obyvateli, po doktoru Faustovi, na kterého teď pořád myslil, ani tu žádné památky.

Až ve třetím pokoji. Tu stálo staré lože pod nebesy vybledlé látky, na zemi ležely zašlé podušky, dvě povalené uprášené již stolice a rozchlíplá stará kniha v zažloutlé, někdy bílé kožené vazbě. A ve stropě díra! Zela černě, jako mocí a na ráz vyražená.

Tu se student zarazil. Vzpomnělť, co slýchal, a teď viděl, že v té jizbě všecko asi tak, jak bylo, když čert odnášel Fausta. Ty stolice snad povalil, tou knihou asi mrštil po ďáblu. Student se neodvážil na ni sáhnout, a také se dlouho nezdržel. Ve vedlejším pokoji nespatřil nic zvláštního, jen to, že od stropu visely dřevěné schody. Vstoupil na ně, stoupal po nich, až stanul u klenutí, u jeho otvoru, kterým se mohlo dále. Jak stoupl na poslední schod, zaslechl za sebou šramot. Ulekl se a žasl. Schody, po nichž sem vystoupil, samy se smrštily jakoby z papíru a zmizely ve stropě, nad nímž stál v nové místnosti, větší nežli všechny, jimiž prošel. Úžasem nad ní zapomněl na schody a jak se sem dostal.

Jizba byla prostorná, klenutého stropu s obrazy slunce, měsíce a jiných hvězd a znamení nebeských. Při stěnách stály tmavé stojany plné knih starobyle vázaných, malých i hrubých a stoly s různými nádobkami z kovu i ze skla, lahvičky prázdné i s tinkturami barvy červené, zlaté, modré i jasně zelené. Prostřed veliké té komnaty stál dlouhý stůl skřížených trnožů, potažený zeleným suknem. Na stole se leskly nádobky z mosaze i mědě, všelijaké měřické přístroje, vedle ležely zažloutlé pergameny a papíry, čisté i popsané, rozevřená kniha pod cínovým svícnem s voskovou svíčkou, něco ohořelou. Všecko opadalo tak, jako by někdo dávno byl odešel. V této komnatě se zdržel student nejdéle. Když pak opět přistoupil k otvoru, kterým byl přišel, a šlápl na jeho okraj, spustily se dřevěné schody zase samy, až dolů, tak že mohl volně sestoupiti. Z dolejší jizby však už nešel do Faustovy ložnice. Druhými dveřmi se dostal do předsíně; tam spatřil sochu sličného chlapce, majícího na řemeni buben. Jak student až k němu přistoupil a bubnu se dotekl, pohnul sebou hoch jakoby živý a jal se bubnovati. Paličky se mu jen míhaly a buben rachotil, div že se netřáslo okno. Chlapec bubnoval a bubnoval, a student uleknuv se vyběhl na chodbu.

Odtud chvátal do průjezdu, na pustý dvůr, kde na samém kraji zahrady stála studna. Žlutý lišejník i zelený mech obrůstal její pískovcové kvádry a spadalé listí javorů, lip, žluté i rudé postlalo ji a její zašlou, kamennou sochu podivné obludy.

Také zahradou prošel; dlouho se tu však ne-omeškal.

Pod starými stromy, mezi hložím a houštinami za kalného podzimního dne nebylo veselo. Vrátil se zas do domu. Tam bylo již ticho. Bubeník dobubnoval. Ale k němu již nešel, nýbrž opět do velké jizby klenuté a přehlížel tu pergamen a papíry. Pod nimi našel hladkou lesklou misku z černého mramoru a v ni stříbrný tolar, ryzí, lesklý, jako nový.

Zaradoval se i lekl. Chvíli nad ním stál uvažuje, co s ním. Sám neměl v kapse ani vindry a hlad se ozýval. Ale kdyby tak Faust, nebo sám ďábel!

Váhal, bál se, ale pak tolar přece vzal, a odešel do města. Na večer se zase vrátil, syt, ale se strachem, nezjeví-li se mu v noci nějaký duch. Usedl opět do toho křesla jako včera, aby tu přespal. Neusnul však tak záhy jako minulého večera, a také se v noci probouzel. Nepřišel však ani Faustův duch ani čert.

Když si pak opět prohlížel bibliotéku a přístroje na stole, nalezl na černé misce mramorové zase tolar. Včera tam byl jeden jediný, ten si vzal, v městě rozměnil, něco drobných měl ještě v kapse, a teď, kde se vzal, tu se vzal, třpytil se tolar bílý jako mléko na černé misce. To jistě jemu. Doktor Faust nebo kdo mu přeje. Tak student uvažoval a peníz vzal.

Před polednem odešel a vrátil se zas až večer, nesa si zbytek z druhého tolaru v kapse. A zase přespal v domě a zase pokojně jako včera. Ráno pak rovnou zamířil do bibliotéky a tam hned ke stolu. Byl tam, tolar tam byl ryzí, jako by právě ražený a ležel opět na černé misce. Student už nepochyboval, že je pro něj, a vzal ho beze všeho.

A tak každého rána tam našel tolar. Student ani tolik denně nespotřeboval. Co mu zbylo, skládal, až si uložil na nový oblek, plášť, klobouk i na novou obuv. Při tom se měl dobře. O byt se nestaral. Nebálť se již ve Faustově domě, zvykl si na to tiché °bydlí, kdež se o něj nějaký duch staral, ale nikdy se neukázal. Na zimu tam měl dříví dost, na dvoře i na ohradě. Topil, přikládal, až oheň mile hořel a praskal dole v jizbici v kamnech, nebo na hoře v bibliotéce v krbu; četl a četl v knihách z Faustovy bibliotéky i z té, kterou našel na velkém stole, i z té, která ležela dole v ložnici. Na tu se dosti pozdě odvážil; ale také v ní nejvíce našel, plno můřích noh a divných, čarovných známem a zaklínání. Se strachy začal to čisti a ještě pak se mu někdy vlasy ježily nad tím čarodějnickým čtením.

Někdy se mu v té samotě zastesklo. Než vystěhovati se mu nechtělo. Měl tu pokoj a dosti pohodlí a pak denně tolar bez práce! Druhové na vysokém učení, kam míň a míň docházel, se divili, co se s ním stalo a děje, jak se změnil, jaký je švihák z něho. Trnuli, slyšíce, kde bydlí, a nechtěli k němu jiti, když je zval. Posléze zvědavost tam některého vyvábila. Provedl je všude, od průjezdu do horního ponebí, předsíní, jizbami, bibliotékou, ukázal ložnici, v ní postel znovu upravenou, neboť už v ní sám spal, díru ve stropě kobercem zakrytou a ucpanou, prošel s nimi zahradu, a ukázal vše, nač sám po čas svého pobytu v starém stavení uhodil.

I vypravovali plní úžasu o divech tajemného bytu, o chlapci, jenž sám bubnuje, o divných sochách, tiše zpívajících, o kovové panně, jež je vodou polila, o zázračné klice u jednoho z pokojů, že sršela jiskrami a dala ránu tomu, kdo se jí dotekl, o jizbě, do níž se od stropu schody samy spustily a samy opět ke klenutí vznesly, o divných nástrojích a čarodějných knihách. I o železných dveřích zvěděli, vedoucích dole v domě do podzemí, do dlouhé, tmavé chodby. Jen s černou miskou a bílým tolarem se student nepochlubil. Ale smál se známým, když ho varovali, aby tu přece jen neostával, že všeho do času, že pojednou na něj něco trhne, že zlý duch na něj nalíčil.

A nemluvili na piano. Vnada byla v černé misce nastražena.

Denně měl tolar, nemusil se o nic starati, nic dělati. Zvykal na pohodlí, počal si leccos vymýšleti, přilepšoval si, strojil se, vydání rostla, ale v misce nepřibývalo. Tolar pak už nestačil.

Student odvykl skromnosti. Zapomněl, jak mu bylo, když sem přišel. A pracovati se mu již nechtělo. Spolehl na knihy, na tu se stolu ve velké jizbě i na tu, kterou sebral v ložnici. Bylo v nich jak zaklínati, jak duchy volati. Sami se mu dosud nezjevili, měl od nich pokoj, a sám jich do té chvíle také nevolal. Bál se, ostýchal. Až teď chtivost zlata ho píchala a nutkala. Stříbro mu již nestačilo. Ani plné misky tolarů by neměl dosti; zlato chtěl, a k tomu měly dopomoci ty knížky.

Jednou po celý den v Praze hýřil a utrácel vypůjčené peníze; v tom hýření pobízel chvástavě své druhy, kamarády z mokré čtvrti, ať pijí, ať nešetří, ať pijí, zítra že bude míti peněz ještě více, a zlato, samé zlato a nevypůjčené, ale své vlastní, že donutí toho ducha, který mu dosud sloužil, aby dával dukáty a ne sprosté tolary.

Pozdě na večer odešel do Faustova domu. Několik napilých druhů chtělo s ním. On však nesvolil, dnes že musí býti sám, že té noci bude míti důležitou práci. Dívali se za ním, jak vešel, jak za ním zapadla dvířka v těžkých vratech. A již ho nespatřili. Ani oni, aniž kdo jiný. Neobjevil se víc už ani v kolleji, ani ve své pusté společnosti.

Když někteří z jeho známých, kteří u něho ve Faustově domě již byli, šli jej tam hledat, nezastali ho.

V domě bylo placho, ticho, všechno opuštěno. Po studentovi nikde ani památky. Jen v ložnici shlédli rozházené lože, podušky po zemi, rozmetané šaty, plášť na cáry potrhaný, překocené židle, na podlaze rozchlíplou, starou knihu čarodějnou a vedle převržený svícen s ohořelou svící.

Vše vypadalo tak, jako by tu někdo zápasil. A ve stropě! Koberec ležel na zemi stržený, roztrhaný, a černá díra zela volně. Na jejím okraji, na stropě shlédli skvrny, jako by krev tam střikla. A ne černá, ale svěží, nedávno prolitá.

Všichni se pokřižovali a zděšeně utíkali z Faustova domu. Zhroziliť se, jak děsně skonal jejich druh. Jistěť vyzýval zlého ducha, zpupně ho zavolal, a zlý duch mu odzpíval. Zmizel s ním tou děrou ve stropě, kterou před časy vyletěl s doktorem Faustem.

* * *

Tolik jen z Tvých pokladů dávných pověstí, matičko Praho!

V Tobě jest naše první vzpomínání. Ty’s hlava a srdce vlasti. Tvá sláva a Tvé pokoření byly slávou i pokořením všeho národa. Milá jsi a drahá všem věrným Čechům. Od věků stojíš, máti našich měst, a věkové Ti přidávali krásy.

Spanilá jsi a nádherná v slunečné záři, kouzelná jako z pohádky, jako líbezný sen ve svitu měsíce; a věkové Tebou hovoří, až trne srdce.

Nuž s Bohem! Bud zdrávo, ty sídlo našich králů!

Půjdemeť opět dále, do jiných končin, po stopách věků, naslechnout jejich ohlasu ve starých zvěstech.

Bud zdráva, matičko! Zlatá, Slovanská Praho!