Kitabı oku: «Staré pověsti české», sayfa 18

III

A mocná Janošíkova valaška? Tu páni, jak se jí zmocnili, ukryli, zavřeli za sedmerý dveře.

Valaška však v tom vězení nezůstala. Sama počala rubati do dveří, rubala, až se prosekala. Když první dveře prosekala, dala se do druhých, pak do třetích. A tak se ostatními prosekala. A jak do sedmých počala rubati, Janošíka na smrt vedli. A když valaška sedmé dveře prosekala, bylo již pozdě. Janošík byl na pravdě Boží. Tu valaška zmizela do hor, do volných hor, a tam, kde Janošík tak rád meškával, „na Králově Holi zaťatá je v topolí“. A kamaratstvo?

Skonalo smutně. Když neměli Janošíka, přesile neodolali. Jeden po druhém lapen, uvězněn a skonali ve vězení, nebo tak jako jejich vůdce. Nejhůře Surovec Jakub; toho na kolo vpletli a nic mu již nepomohla jeho puška samopalka s dvěma hlavněma o jednom kohoutku prostřed obou, kterou si sám urobil a jejímž hromovým dvojvýstřelem děsíval své protivníky a pocestné.

„Horní chlapci“ zhynuli, jejich jména však zachoval si lid v paměti. A nejvíce a vděčně jejich vůdce, Janošíkovo. I také místa, kde chodíval, meškával, jeho stezky, jeskyně. Ale nejvíce o jeho pokladech vypravují, jež sypal s hora, s koruny dolů do kmenů starých stromů jako Hrajnoha do dubu pod Bílou Horou nebo do srázných zápol.

Leckdes v Slovenských dědinách visí v chatách obrázky „dobrých chlapců“ na skle malovaných, v zelených košilích, v širokých opascích a bílých nohavicích, s valaškou v ruce, s puškou na plecích. A když za zimních, dlouhých večerů starý gazda zabloudí do minulých časů, jistě začne o „horních chlapcích“ a ukáže po obrázku na stěně, na gajdoše, na Surovce točícího valaškou nad hlavou, na Hraj-nohu, jenž boučky a jedle přeskakuje, na všecky ostatní, nejvíc na Janošíka. A staroch povídá o jeho síle, co zkusil, jak svůj lid mstil, co za to měl, jak ho páni utratili.

Ticho po jizbě, leda že se tu tam povzdech zatřese. Líto všem „dobrého chlapce“. A sivý gazda mávne rukou a dokládá:

„Sto bohov prabohov! To mal za to, že sa svojich Slovákov ujímal. Ale to staré proroctvo, deti, verte, že Janošík pride zas Slovači na pomoc. A pak bude lepšie. Aby len už prišiel!“

ZE STAROBYLÝCH PROROCTVÍ

Když oko vaše slzou se když,

Když na vás těžký padne čas,

tehda přináším větvici naděje,

tu se můj věšti ozve hlas!

ERBEN

Zavírá se kniha starých pověstí.

Minulá sláva září z nich; i veliké žaly předešlých bouří a pohrom slyšeti z nich temným ohlasem. Těžkých dob černé stíny padaly do věků a zůstaly dlouho, a mnohý je cítit až po dnešní den.

Zle bývalo v zemích České koruny, až teskno, až úzko, a nejvíce, když v porobu podroben lid. Nevolný byl, a ukrutné platy, robota ho soužily, sílu mu ssály, až ponížen a ponižován ohýbal šíji a pokorou hledal si paprsek přízně a úlevy.

V ten čas člověčenství, pokut a ran mořily vojny a hlad poddaný lid, přirozený mu jazyk byl potupou zhaněn a k umdlení, k shlazení jako již určen.

Zle bývalo, až úzko, až k zoufání, tak že mysl útrapou sklíčena jen od Boha, zázrakem, čekala pomoc. Kořen té naděje živily stará kronika a zvěst o lepších časech, a na tajemném stromu dávných proroctví pučely letorosti nové.

Pučely za letních nocí, kdy v temnu starých lip si vesský lid posteskl nad svým soužením, pučely za zimních večerů, v teskném soumraku nebo při svitu chudého krbu, kdy děd vzpomínal minulých dob. Pučely za černé hodinky nebo v posvátném klidu nedělních odpolední, kdy starý písmák vykládal sousedům, jak bývalo, a hlásil, jaká znamení ještě budou, co hrůz ještě stihne zemi a lid, než nastane nový a lepší čas.

Kdo slyšel, v duši se chvěl. Ale v tom zkormoucení zkvétal už útěchy květ čarovné vůně a moci, a ze mhel těch tajemných věšteb vál větřík ochladu a nedal uhasiti žáru k rodné zemi, jejž dusila svízelů tíha.

Hlas prorocký od Stadického pluhu i věštby, jež zjevila Libuše kněžna věštím duchem nadšená, řeč, jež vyšla z úst Sibylliných, i to, co Slepý mládenec v budoucnu zřel, i naděje v svatého dědice České země, vše těšilo ubohé, těšilo, konejšilo a dávalo sil.

Slyšte ta proroctví i ta, kteráž jen v některých končinách vytryskla jako živy pramen ze sprahlých skal. Pokolení za pokolením chodila sem, aby rosou věští útěchy občerstvila mysl vadnoucí, prahnoucí v úpalu těžkých těch dob. – Slyšte ty staré věštby!

Sibyllina proroctví

I

Sibylla, královna ze Sáby, panna mysli důvtipné a osvícené, uslyševši mnoho mluviti, jak je král Šalamoun na div moudrý, zatoužila v srdci po něm a chtěla ho vidět a slyšeti. Protož ustanovila se na tom, že se vydá za ním do Jerusalema.

Vypravivši hojný a bohatě vystrojený zástup panen a zbrojných, kteříž by ji provázeli, poručila, aby naložili na velbloudy mnoho vzácných darů, a vydala se na cestu.

Království pak a město její Sába bylo dvě stě čtyřicet a jedna míle vzdáleno od Jerusalema, ku polední straně v Africe. I putovala z toho města a říše své mouřenínskou zemí, Egyptem a končinami Rudého moře, Arabskou pouští, až se dostala do království Šalamounova.

Když pak k Jerusalemu samému přibyla, sestoupila mladá královna se svého vozu a šla bosýma nohama, dávajíc tak na jevo, že tato místa má za svatá. Šla tedy bosa až k potoku Cedronu, přes nějž leželo dřevo. Královna ze Sáby však nepřešla přes ně, jakož jiní chodili, nýbrž pokleknuvši, políbila je a jiným pak místem potok přebředla.

Když po té stanula pod horou Kalvárií, padla na zem jako žalem zmožená a ležela tak se sepjatýma rukama po tři hodiny. Povstavši pak, hleděla na horu Kalvárii a zaplakavši zvolala:

„Pozdravena buďte, ó místa posvátná! Svatá jste a svatá budete až na věky věkův, až do skonání světa!“

Šalamoun, zvěděv o královně ze Sáby, vyšel jí s komonstvem ve vší slávě své naproti a přijal ji s milým vítáním a velikou ctí, řka: „Vítej, milá hosti!“

Sibylla šla s ním ku dvoru a tu otevřela své poklady a darovala je králi: zlata veliké množství, drahé kamení a krásné nádoby uměleckého díla, též vzácné koření a součky ze stromů, jež balsam potily.

I zůstala královna v Jerusalemě devět měsíců a král vykázav jí nádherné síně a vzdušné vonné komory v paláci, jenž byl v utěšené zahradě, hostil ji jak se na vzácnou královnu patřilo. Za častých rozmluv seznal král, že je panenská královna moudrého ducha, a když také o budoucích věcech často mluvila, požádal jí, aby mu o nich něco zjevila.

A tu, jak seděli v zahradě plné krásy a utěšení ve stínu starých cedrů, oliv a cypřišů, pohlédla Sibylla do temné budoucnosti a jala se o ní mluviti.

Nejprve králi o jeho říši pověděla, že po jeho smrti bude království na dvé rozděleno, že lid i králové opustí Hospodina, začež pak přijde cizí a všechen lid i krále odvede do zajetí, až do Babylonské země.

Sláva Jerusalemská pomine a chrám, jejž on, Šalamoun vystavěl, že bude zbořen jako všechno město. Po mnoha však letech, kdy lid israelský bude se skroušeně káti a k svému Bohu jedinému volatí, nastane lepší čas: lid se vrátí do vlasti, obnoví Jerusalem i jeho chrám.

„Ale vlastních králů již míti nebude, nýbrž cizí, pohanské a posléze z národa Římského. Tehda věz, králi, narodí se Mesiáš, jenž bude konati veliké divy a zázraky. Od svých však poznán nebude, nýbrž uplván a na smrt odsouzen. I zemře na dřevu kříže a sám si ho ponese na Kalvárii žalostnou horu. Ten kříž bude z Adamova stromu, jenž v ráji stával a z něhož dřevo leží nyní přes potok Cedron. I budou Mesiášem a jeho smrtí mnohá místa svatá jakož Kalvárie hora, na níž Spasitel odevzdá Hospodinu ducha svého.

Po umučení Mesiášově přijde na Jerusalem pomsta Páně a drahocenné nádobí, jež jsi do chrámu dal, za kořist bude odneseno do Říma. Ale nad pohanským Římem zvítězí Kristus, a učení jeho rozšíří se po veškeré zemi a bude až do skonání světa.“

Sibylla umlkla a toho dne již více nepověděla. Král pak, když odešla, přemítal na mysli o všech těch věcech, až pak dav zavolati písaře svého, pověděl mu vše, co Sibylla zjevila, a písař vše sepsal. Král pak schoval, co napsáno, k jiným knihám svým.

II

Když pak druhého dne král Šalamoun seděl opět se Sibyllou v zahradě, žádal ji, aby mu pověděla, jak bude s jinými zeměmi, než nastane soudný den.

I pověděla Sibylla, jak křesťané se rozmnoží, že budou míti císaře a krále, židé pak že budou ztenčeni a jejich vláda že bude jim odňata. Křesťané však časem se poruší a oddají se neřestem.

„Nebude mezi nimi víry a důvěrnosti, ústa budou jinak mluviti a srdce jinak smýšleti. Právo bude prodáno, chudý člověk utlačen, sužován, opuštěn.

I sešle Bůh mnoho znamení na příklad lidem, aby se polepšili. Když pak neposlechnou, setře jich Bůh Hospodin třetí díl pro jejich bezbožnost.“ A Sibylla vykládala, jaká to znamení budou, a když dokončila svou řeč, odešla do svých komnat. Šalamoun pak dal opět vše, co slyšel, napsat a schovati.

Třetího dne přišla Sibylla do té utěšené zahrady zas a tu potkala krále Šalamouna pod tamařišky, cypřiši a olivami. Bylo ráno, slunce z hory vycházelo. Král začal opět o budoucích věcech, a tu Sibylla sama žádala, aby povolal svého písaře, jenž by vše napsal, co promluví, a to písmo aby pak bylo uschováno na věčné časy.

Jak začala o budoucnu, proměnila se tvář mladé královny, jež byla bíle oblečena, proměnily se její oči záříce věšteckým ohněm. Stojíc na stupních pod stromy nadšená duchem mluvila:

„Králi! Hospodin tebe moudrostí.obdařil, že před tebou žádný nebyl a po tobě nebude ti roven, ač bude mnoho císařů a králů. A ti nové říše mí ti budou. Jedna z těch říší neb království bude slovutná a výborná, úrodná chlebem. To jest Česká země a bude v ní také hojnost chmele a vína. Národ té země vystaví mnoho měst, jedno pak nad míru veliké tak, že v něm bude více nežli tisíce domů.

Bude slavno a bude hlavou té země, neboť v něm králové přebývati budou. Než od něho také se rozmůže ohavnost a mnohé hříchy. Tak dlouho pak budou páchati nepravosti, až jim Bůh odejme krále, a jiného, rodu cizího jim ustanoví. Ten je bude pro-následovati tak, že by si po čase toužebně přáli, kdyby měli zase krále svého jazyka.

Do té české země vloudí se houfy cizích, kteří mnoho zlého s sebou přinesou. A král po králi bude robotami soužití lid, tak že budou vrchnosti své robotovati čtyři dny tého dne, pro sebe pak jen dva dni pracovati. Jeden z těch králů začne neslýchané novoty, což se zprvu bude obecnému lidu líbit; ale pod pláštěm nových nařízení budou stará práva rušena. Pro ty novoty bude selský lid krále chváliti, stavům však se líbiti nebudou. I to za něho bude také prohlášeno, že smí každý svou víru volně vyznávati, neboť on nebude milovník duchovenstva a mnoho duchovních statků a kostelů bude za jeho panování zrušeno.

Král ten dá všechnu půdu přeměřit a lidu bude uleveno v robotách. Krále však záhy stihne smrt, umře na svém loži a ne v boji. Smrt ta bude lidu divná a mrtvý za živého jmín bude.

Po něm přijde král, který od předešlých novot mnoho upustí. Po krátkém jeho panování nastoupí král mladý, za jehož panování strhnou se veliké vojny. I bude selský lid nucen, aby zadarmo obilí dovážel, a skoro všecku svou sklizeň odváděl. Též budou mnoho na vojnu brati, takže v zemi bude pateré vojsko, každé s jiným jménem a lid bude je živiti i šatem opatřovati.

V ten čas také nastanou České zemi neúrody a Bůh sešle na ni mnoho ohňů, bouřlivých větrů, krupobití, přílišné sněhy a vody veliké.

Rok od roku bude hůř a hůře, tak že se zasteskne jak starému tak mladému na světě živu býti, a nejvíce obecnému lidu, zvláště když přijdou na ně tak veliké vojny, že mnohému hospodáři vezmou do boje i posledního syna.

Ale proto vše se národ přece nepolepší. Setrváť ve svých necnostech a zpozdilostech, a bude veliká proměna v šatstvu a mravích. Tu se Hospodin hněvem popudí a ztrestá jej tak, že všecka města zkažena budou. Jen Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník ujdou té zkáze, jestliže při pravdě a zákonu budou státi. Kutná Hora se propadne, Plzeň, Zatec, Hradec Králové, Kouřim a Čáslav a jiná města královská budou od nepřátel zkažena.

Prahu pak pán nad jiná města potrestá. Ohněm a hroznou povodní zkázu vezme a nepřítel zhoubu dokoná. Její rozvaliny zarostou borovím a hložím, kuny a lišky budou tu pelešiti. Slavné kdys město zpustne tak, že po čase pojede tudy forman, na kamenném mostě zastaví, bičem do mrtvého ticha zapráská a svému synku řekne: „Tuto bývalo veliké město Praha a tamto stávala Staroměstská radnice.“

Prve však nežli do těchto konců dojde a smutný ten čas nastane, ukážou se jistotně různá znamení, jako: Lidem budou dnové ukráceni, slunce nebude svítit jako svítívalo, a zima zimu bude stíhati, takže lidé v kožichách budou obilí sekati.

Pak vojny nastanou a z nich vzrostou takové daně neslýchané, že lid nebude s to, aby je zaplatil. Za to bude týrán, aresty a karabáči doháněn, až takto se ozve: „Páni; dávali jsme vám, dokud jsme měli. Nyní nemáme, všecko jste nám vzali a nenechali jste nám ani tolik, abychom se s dětmi svými najedli do syta.“

Řeči ty však nic nezmohou, a páni budou přece daně bez milosrdenství vymáhati. Tu lid obecný, věrně při sobě stoje řekne: „Páni, dávejte sami za nás, neboť jste již mnoho shromáždili z našich mozolů. My již platit nemůžeme, protože nic nemáme.“ Tu stavové uvrhnou mnohé z mužů do vězení; ale obecný lid povstane a strhne se krvavý boj, v němž lid bude volatí: „Lip umříti v bitvě, alespoň neuhlídáme svých dětí hladem umírati.“

Takové tresty dopustí Hospodin na pány, protože sužovali své poddané velkými daněmi a robotami.

Když ta země takto bude znepokojena a její obyvatelstvo v různicích a bojích, bude obklíčena ze čtyř stran světa mocnými nepřáteli, kteříž pak najednou vtrhnou do země. I začne se bitva ze všech čtyř stran óde všeho vojska. Od hlavního města půjde ten krvavinec až k hoře Blaníku, kdež se vojsko položí mezi Blaníkem a Načeradcem u vsi Bejkovic. A tu se boj začne.

Ale již před tím zhubí nepřítel, táhna k Blaníku, tolik bezbožných, tak že jen málo lidí zůstane na živu, že by se snadno pod vozovou plachtou mohli schovati.

Kde ta velká bitva bude, svítí se rybník. Před tím však časem vynesou z něho čápi a jiní ptáci všechno trní a rákosí a na kolik let před Blanickou vojnou bude prázdný a vyschlý. Za té bitvy krví se naplní, takže se až přes hráz bude přelévati. I bude křik veliký, a řehtání koňstva, hlas bubnů a taková střelba hrubá i drobná, že hrozný ten hluk na dvacet čtyři míle slyšán bude. Boj sám potrvá celých dvanácte dní. Třináctého pak pošle Bůh svým věrným pomoc: z Blaníka hory vytrhne vojsko, kteréž tu Bůh chová. Jak to vojsko se zjeví, padne strach na nepřátele a dají se na útěk. Boží vojsko vykoná veliké divy a požene nepřátele, kteří na útěku Prahu poboří tak, že nezbude po ní památky. Sami však budou ze země vyhnáni a budou utíkat až k Rej nu Kolínu; tam také zmizí Blanické vojsko – Bůh sám ví kam – neboť do Blaníka se více nevrátí a nikdo ho již nespatří. Po Blanické bitvě vyschne zase rybník, šestnáctého pak dne počnou se věrní, kdo na živu zůstali, shledávat. I budou se velmi radovati, objímati se a diviti, že je Pán Bůh tak zachoval. Všichni pak půjdou k tomu rybníku, kde spatří hrůzu pobitého lidstva i koňstva, jež ptáci nebeští roznesou, neboť nebude tolik lidí, kteří by mrtvoly a mrchy zakopali. Shromážděným pak věrným bude kněz sloužiti mši sv. na pařezu prostřed rybníka; i budou Hospodina velebiti.

Pak se navrátí každý do svého obydlí a tu bude mezi nimi svorenství, pravá láska a všichni budou jako jednoho srdce, páni i lid obecný. A bude padesát let dobrých a úrodných a bude v Českém království velmi lacino: korec žita 7 grošů, korec pšenice 12 grošů, stará česká pinta piva za 2 kr. a libra jeleního masa za 2 kr. Ve všem bude hojnost, a všude

pokoj a Boží požehnání „

Sibylla královna umlkla. Šalamoun, dychtě o všem míti prorocké zprávy, žádal jí, aby mu ještě zjevila, kdy nastane soudný den. Jemuž odpověděla Sibylla: „Králi, toho povědomost nemám, neboť toho neoznámil Bůh ani svým andělům. Ale řeknu ti, králi: Máš služebníky, dobré a zlé. Dáváš-li zlému tolik jako dobrému?“

„Dobrý měj se dobře, zlý budiž potrestán,“ odvětil král.

A tu Sibylla:

„Dobře odpověděťs, králi. Tedy budou-li lidé dobře činiti, Hospodin přidá. Budou-li ho však hněvat, ukrátí let a dní, kteréž ustanovil od stvoření světa. Jen tolik mi povědomo o soudném dnu i to, že mnohá znamení a divy mnohé na slunci i na měsíci na nebi i na zemi se díti budou, prve, nežli přijde Bůh Hospodin.“

Odmlčela se, pak dodala:

„Totoť mé proroctví, ó králi Šalamoune! Ulož je a zachovej. Až věkové minou, stvrdí se slova má, a pozdní pokolení se přesvědčí, že Sibylla zjevila ti proroctví pravá.“

A král Šalamoun, moudrý a zkušený, pokořil se mladé královně stojící před ním výše na stupni, pod tamařišky, cypřiši a olivami utěšené zahrady, již províval lahodný větřík a lahodná vůně, a nad níž zářilo ranní nebe.

Proroctví slepého mládence

Když císař Karel IV., český král, vraceje se 1. P. 1362 z Německa, přes Norimberk do své vlasti přišel na pomezí v Šumavských lesích, uslyšel, že ve vsi Koutu nedaleko Domažlic žije mládenec od narození slepý, zbožný a ducha prorockého, po všem okolí ode všech velice vážený.

I zajel si Karel IV. do té vsi a když přišel k chaloupce slepého mládence, sestoupil s koně a vešel do jizby, kdež zastal slepého mládence, an sedí za stolem.

„Pozdraven bud, ctný mládenče!“ oslovil ho panovník.

Mládenec mu poděkoval a řekl:

„Zdráv bud, císaři, muži svatý a králi náš!“

„Proč mne nazýváš svatým, mne člověka hříšného?“ děl císař. „A kterak víš, že jsem císař? Jsi nevidomý a nemohl’s míti žádné povědomosti o tom, že tě navštívím.“

„V pravdě jsi muž boží,“ odvětil slepý, „neboť to dokazuješ svými skutky. Také to dosvědčí chudý lid, jehož se ujímáš, svědčí o tom velebné chrámy, jež jsi vystavěl a stavíš. A všecku zemi zvelebuješ jako dobrotivý otec svého českého národa. Ty o něj, též o jeho jazyk pečuješ, kdežto prve nežli mine tři sta let, bude český jazyk ponížen a potupen.“

Tak řekl a pozval císaře, aby se k němu za stůl posadil. Karel IV. tak učinil a rozmlouval se slepým mládencem o různých věcech, až pak řekl:

„Milý mládenče, soudím, že pro to Bůh zbavil tvé oči světla, abys viděl do tmavé budoucnosti. Pročež pověz, cos dříve napověděl: jak bude s mou vlastí, jak dlouho ještě potrvá toto mé království v slávě?“

Mládenec ani slova nepromluvil, ale vzav křídu napsal tyto litery na stůl, jednu od druhé podále, a to:

K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R.

A když napsal, řekl:

„Co liter, tolik králů. Toť jsou jména tvých následovníků. Po tvé smrti, za panování tvého syna, počne se domácí vojna a bude velké krve prolití. Ale vojenská sláva, kořist všechna v zemi zůstanou a země Česká zkázy nevezme, nýbrž obhájí se slavně proti mnohým nepřátelům.

Ale pak během času upadnou Čechové v nekázeň a v nesvornost, a nastane veliká zkáza mravů. Cizozemci, Němci, Vlaši a Francouzové budou jim milejší, a Češi budou choditi v krojích divně a pyšně vymyšlených. Konšelé budou brát úplatky, spravedlnost pohyne, neboť soudcové jenom dle stavu, bohatství a vážnosti budou souditi.

Hlas chudého zanikne neslyšán, a všechen řád přestane. I rozhněvá se Bůh. Lidé budou sice polí přidělávat, ale chleba přece nebude přibývati, neboť nebude Božího požehnaní české zemi. Tenkráte na stanou daně, platy i roboty neslýchané, válka válku bude stíhat, a muži ženám, otcové dětem budou násilně bráni na vojnu. Tehda budou světské i duchovní vrchnosti českého jazyka nenáviděti. Němci opanují Prahu, a přemnozí Čechové se tak velice zapomenou a prohřeší, že budou svůj mateřský jazyk zapírat a za něj se styděti.

Tehda na jednom vrchu v kouřimském kraji stromoví od vrchu schnouti bude a veliký hlad nastane. Pak se vzbouří na Čechy tolik nepřátel, že jako liják, jako hejna kobylek na ně se posypou. Jen mezi Upou a Orlicí neublíží se ani slepici. Kdo ty všechny hrůzy přečká, užije pak blažených časů.“

Mládenec se odmlčel a Karel IV. promluvil: „Milý mládenče! Smutné je, cos zjevil. Ale ještě mi vylož, co chceš těmito literami říci?“

„Slavný králi! Tyto litery znamenají:

K. To jsi ty sám.

V. Václav, tvůj syn.

Z. Zikmund, druhý tvůj syn.

A. Albrecht, Rakušan, jeho zeť.

L. Ladislav, Albrechtův syn.

J. Jiří, král, Čech.

V. Vladislav, Polák.

L. Ludvík, Uher.

F. Ferdinand, Španěl.

M. Maxmilián, Čech.

R. Rudolf, Maxmiliánův syn.

„A potom?“ ptal se Karel IV., když slepý mládenec přestal.

„Bouře a knížectví vrtkavé! Nejhůře však bude, až rod královský po meči vyhasne a nastoupí královna. Proti ní se spikne množství nepřátel a tu se již bude České království k pádu schylovati. Panstvo bude zlé, nastane přehrozné sužování obecného lidu, jakého nebylo od počátku světa. A tenkráte ztrestá Bůh českou zemi.“

Karel IV. se zarmoutil a povzdechl.

„Ó kéž by bylo možná,“ pravil, „všecko to neštěstí odvrátit! Všechno i život bych pro své království obětoval. Nedejž Bože, abych já, člověk hříšný, byl snad příčina všeho toho zlého!“

„Pravil jsem,“ děl mládenec, „že jsi muž Boží. Kaješ se a postíš na svém hradě Karlštejně a modlíš se za svůj národ. Svatý budeš, a zlaté lože tvé, na němž tam odpočíváš, bude posvěceno, nebo kdo nehodný, žádného, ani syna tvého nesnese.“

A tu vzav opět křídu, napsal slepý mládenec ještě tyto litery:

P. P. V. F. a řekl:

P. Půlnoční národ na Čechy se přižene a zemi hrozně poplení a zdrancuje.

P. To značí národ dolejší, polední, Turky a jiné nevěřící, s nimiž římský císař bude míti mnohé a kruté války. V těch válkách mu Čechové budou pomáhati, mnoho krve v nich vycedí a mnoho peněz na ně vydají.

V. Znamená národ od východu, národ přemocný, jenž bude se svými sousedy bojovat, ale českému království žádné škody neučiní.

F. Tato poslední litera označuje přehrozný počet zbrojného lidu, jenž se do Čech jako povodeň přivalí, Francouzů, Němců a jiných na západě. Tenkráte nastane ten největší a poslední boj. Tu se lidé ve své úzkosti k Bohu obrátí a úpěnlivě o pomoc volati budou.

I smiluje se Hospodin nad Českým královstvím a pošle mu pomoc. Z hory Blaníka vyrazí rytířské vojsko proti všem nepřátelům České země, a sv. Václav na bílém koni povede Blanické rytíře do přehrozné bitvy, jež bude trvati za kolik dní. V té bitvě budou cizozemci a nepřátelé potřeni a zhubeni; kteří zůstanou, ti budou ze země vyhnáni. Nejeden se ještě ve skrýši schová, ale všechny vypudí sv. Prokop svou berlou; České království bude prosto všech nepřátel, bude osvobozeno a zůstane svobodno.

Pak nastane svatý a stálý pokoj; všichni Čechové budou sjednoceni, zkvete mezi nimi snášenlivost a jazyk jejich, jenž byl zemdlen a ponížen, bude povznesen, a již nikdo ho nebude zapírati. Budouť všichni hrdi na svůj původ, na předky i že se tak obhájili, a nebude jim teskno a obtížno v práci a oběti pro vlast, neboť míň mluvit ale více jednati budou, to z lásky upřímné, pro kterou ty, ó náš králi, vlast zvelebuješ!“

Karel IV. si oddechl a řekl:

„Dejž to milý Bůh, aby alespoň tenkráte byla země česká šťastna.“

A vstav, vzal slepého mládence za ruku a řekl jemu:

„Pojd se mnou do Prahy, na můj hrad. Tam budeš dobře opatřen.“

Mládenec tomu docela přivolil a jel s králem Karlem do Prahy, kdež při jeho dvoře zůstal až do smrti.