Kitabı oku: «Staré pověsti české», sayfa 9

V

Když stanul před Prahou, vzal na se poustevnické roucho a šel se lvem na svůj hrad. Tam bylo hlučno a veselo, neboť zrovna v ty časy vdávala se Neomenia, jeho manželka. Minuloť více nežli sedm let, co Bruncvík odešel z Prahy do světa. Poněvadž Neomenia po tu dobu jeho prstenu neshlédla, poslechla rady svého otce a přijala nabídnutí vzácného knížete, jenž ji chtěl za manželku. Když Bruncvík v poustevnickém rouše na hradě uslyšel, co se děje, velmi se zarmoutil.

Neřekl však žádnému nic, aniž se dal poznati. Jen k číšníkovi, nosícímu na stůl číše stříbrné a zlaté, se přibočil a pustil do číše, ze které Neomenia pila, prsten, který do té chvíle sám na prstě nosil. Pak se hned obrátil a vyšel z hradu. Když branou vycházel, napsal na vrata:

„Ten, který před sedmi lety vyšel, je tu.“

Z toho povstal nemalý poplach a shon. Zatím Neomenia, jak dopíjela ze zlaté číše, shlédla na dně prsten a hned jej také poznala. V srdečném pohnutí neutajila, čí je, i to, že se Bruncvík jistě navrátil. Toho se lekl její ženich. Vyskočil, dal ihned osedlati koně, aby dohonil svého soka, aby ho zničil. S třiceti jezdci hnal se za ním, až jej uhonil a jal.

Bruncvík vida, že běží o jeho hrdlo, vytasil meč a zvolal:

„Nuž tomuto ženichovi hlavu dolů i jeho služebníkům.“ Skákaly hlavy dolů, padala bezhlavá těla s kom, a koně volní běželi zpátky do města.

Po tom se odebral Bruncvík na jeden z knížecích hradů a svolal tam pány a zemany, kteří ho uvítali s velikou radostí, a hned s ním do Prahy jeli. Když se již k městu blížili, potkali Neomenii, jejího otce s velikou družinou. Braliť se všichni hledat Bruncvíka. I radovali se všichni z toho shledám, a nejvíce Neomenia, jež ve své blaženosti slze ronila.

Všichni se vrátili do Prahy a tam pak všecko obyvatelstvo, staří i mladí, vítalo Bruncvíka s velikou radostí a mnohým plesáním. Těšiliť se, že se jim kníže navrátil i že jim lva přinesl. Veškeré zemi se stala radost, když kníže dal po všech městech volatí a lva na branách malovati, též na zemské korouhvi, to lva bílého v červeném poli.

Odtud žil Bruncvík spokojeně s Neomenii a panoval šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev byl pořád s ním a u něho. Když pak Bruncvík u vysokém věku zemřel, zanechav jediného syna Ladislava, nechtěl lev bez svého pána živ býti. Tesknil a chřadl, až naposled zařvav v té tesknosti u Bruncvíkova hrobu zemřel.

* * *

A zázračný Bruncvíkův meč?

Ten je pevně a hluboko zazděn v Karlově mostě do pilíře, tam, kde stojí socha Bruncvíkova, mající u nohou podobu lva. Tam dal Bruncvík před svou smrtí meč tajně zazdíti, tam odpočívá ta čarovná zbraň již staletí a objeví se teprve, až bude v českém království nejhůře. Když naše vlast bude nejvíce sklíčena, přitrhnou od Blaníka svatováclavští rytíři na pomoc, a sám svatý dědic české země je povede.

A tu jak pojede po Karlově mostě, zakopne jeho brůna (bělouš) a vyrýpne kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Toho se sv. Václav chopí, a v tuhé seči pak jím nad hlavou zatočí a zvolá:

„Všem nepřátelům země české hlavy dolů!“

Tak se stane, a bude svatý pokoj v naší vlasti.

Opatovický poklad

I

Mladý klerik řádu a zákona sv. Benedikta v Opatovickém klášteře přišel před samým polednem opatu svému oznámit, že té chvíle přijel z nenadání host, pán jakýsi, patrně urozený, s dvěma jízdnými služebníky, že u brány v předním dvoře slezli, a ten pán že zašel rovnou do kostela.

Opat, kněz vážné postavy, se ptal, odkud přijel.

„Z Hradce.“

„Co říkal?“

„Nic, a jeho lidé také ne.“

„Jak vypadá?“

„Je prostřední postavy, čtyřicetiletý a má černou bradu. Pán vážný, pěkně oděný, ale sukni má tmavou, a bez ozdob, ani proužku na ní.“

Opat se okamžik zamyslil, pak vstal a vyšed ze své jizby bral se dlouhou chodbou z konventu, dolů po schodech na ambit objímající kolkolem tichý „rajský dvůr“. Ten se té chvíle vyjasňoval v proudu slunečních paprsků, jež sem počaly padati. I do ambitu vnikala jejich zlatá zář, malujíc na dlážky i na stěnu stíny románského sloupoví. Parno srpnového dne nebylo zde ještě tak cítit, neb od rána skoro až do té chvíle všude tu spočíval chladivý stín.

A ticho, prázdno bylo mezi starými budovami. Mniši všichni meškali tou dobou ve svých cellách.

Teď se tu opat mihl světlem a stínem, pak zabočil i chladu na druhé, přední a prostorné nádvoří, do parna a plného světla, kdež zářícím vzduchem jasně se odrážely od modré, bez mraku oblohy budovy kolem, zvláště dvě chrámové věže i veliký chrám, vše románské stavby.

Opat zamířil k portálu plnému nádherných pásů kamenných, zdobených bohatou řezbou lupenů, listí a podivné zvěře. V tom ze dveří, jimiž vanul z kostela příjemný chlad, vycházel cizí ten pán. Měl ještě smeknuto; smědý byl, černovlasý, lysého čela, široké tváře a šel poněkud ohnutě. Jak se mu opat podíval do velkých, tmavých očí, jak cizinec promluvil, poznal, že to není všední šlechtic. Mile děkoval za uvítání a rád přijal, když jej opat pozval k obědu. Šli spolu zpět do ambitu, kol „rajského dvora“ rovnou do refektáře, neboť hlubokým poledním tichem ozval se kláš term zvon, hlásaje dědině i lidem na polích polední klidu čas.

V dlouhé, klenuté síni, prostřed níž se táhla řada dubových stolů, s cínovým, mdle se lesknoucím náčiním, a řady stolic a sedadel, čekali již mniši, staří, mladí. Když obvyklá pobožnost vykonána, zasedli všichni. Nejvýše opat se svým hostem v řezaných, dubových křeslech.

Po všechnu dobu host mile hovořil, o klášteře, o kostele, jak je krásného díla zrovna jakoby vlašského, zvláště ten portál. A když opat řekl, že ne, že to domácí dílo, že to kostel přestavěný z původního malého, ale první mnichové, hned při založení že byli Vlachové, z Monte Kassina, rozhovořil se pán o mateřském klášteře, že jej zná. I vypravoval o něm, Vlaších, o Římu tak, že kdo blíže seděli, zapomínali na jídlo.

Než čím dále host hovořil, tím více se neklid zmáhal opata. Již prve, když slyšel, že přijel pán z Hradce, pomyslil, žeť to někdo ode dvora, protože ráno zvěděl, že včera přibyl do Hradce císař s komonstvem. A hned také, když klerik oznámil, že ten pán vešel nejprve do kostela, vzpomněl si opat, co slýchal o císaři Karlu: že pokaždé, jakmile do nějakého místa přijede, vejde nejprve do kostela.

Pak všecka ta líbezná řeč a znalost světa a všecko jednání, jež budily úctu a obdiv Sotva že host odložil nůž a umyl si ruce v lesklé měděnici, již prosil jej opat, jak stanuli sami v okenním výklenku, aby mu za zlé neměl a jemu oznámil, které jest jeho jméno.

Host slíbil, že poví, ale žádal dříve, aby šli do kostela, tam aby vzal opat také dva nej starší mnichy z konventu. Opat ochotně tak učinil a zavedl hostě chodbou zrovna do kostela. Byl vysoký, klenutý, o třech lodích, oddělených okrouhlými sloupy, jež nesly mohutné půlkruhové oblouky. Celou rozlehlou prostorou nečetných oken nesla se mha tajemného šera, v němž se tratily hojné malby po stěnách.

Všichni tu poklekli před hlavním oltářem; když pak cizí pán vstal, řekl:

„Kněze opate, chtěls věděti mé jméno. Oznamuji ti a bratřím zde, že jsem Karel, Římský císař a Český král, pán váš.“

Opat se snažně omlouval, že ho tak málo poctivě přijali, ačkoliv, jak doznal, že tušil, jaká čest se stala jejich domu, ale že sám sobě nevěřil. Císař však vlídně se usmál a pravil, že právě tak dobře, že nechtěl, aby ho kdo poznal, proto také že nechal dvořany v Hradci a že nikomu neřekl, kam jede.

„To jsem proto učinil,“ pokračoval, „abych mohl s vámi volněji promluviti. Otče opate, tito-li bratři jsou nejstarší a nejvěrnější v tvém klášteře?“

„Ti jsou.“

I řekl císař:

„Milí otcové, již vám tuto na božím místě oznámím, proč jsem k vám přijel. Slyšel jsem, že máte při tomto klášteře veliký poklad. Je-li tomu tak, doufám, že ho přede mnou nezatajíte. A já vám slibuji, že vám nic z toho nechci vzíti, ani sám, ani skrze žádného jiného. Jen bych rád na ten poklad pohleděl, nic více.“

Opat i kněží se lekli a stáli mlčky, až opat císaře poprosil, aby jim popřál se na to maličko poradit. Císař svolil a když mniši tak učinili, oznámil opat: „Rač Velebnost tvá věděti, že ten poklad jest. Ale žádný z bratří řeholních, a jest jich tu na ten čas padesát a pět, o něm neví. Jenom já a tito dva bratři máme o něm vědomost a žádný jiný. Kdyby někoho z nás Pán Bůh neuchoval, jinému o tom pokladu povíme, tak aby vždycky tři, opat a dva nejstarší bratři o něm věděli. Ale rač také věděti, že jsme těžkými závazky zavázáni a nesmíme nic o tom pokladu pověděti ani slovem ani znamením. Nad je to přístup k němu velmi nesnadný a Tvé Milosti nenáležitý.“

Císař však přes to žádal, aby mu pověděli, on že bude také mlčeti a nikomu o pokladu nepoví. Tu se kněží opět radili, až opat prohlásil, že není náležité, aby pověděli, ale také že není náležité, aby oslyšeli žádost svého krále.

„Protož,“ pravil opat, „jedno z dvojího učiníme. Buď Tvé Velebnosti o tom místě povíme, ale pokladu neukážeme, nebo poklad ukážeme, ale nezjevíme, kde jest.“

„Raději ať poklad uvidím,“ rozhodl se císař.

I prosili ho, aby učinil, jak požádají. A on slíbil. Tu ho zavedli z kostela do sakristie, odtud sestoupili do nějakého sklepení cihlami dlážděného, velmi šerého. Jeden z mnichů zakřesal a rozžehl dvě voskové svíce. Ale jen se jejich plameny v temnu zamíhaly, již přistoupil druhý mnich a stáhl císaři přes hlavu kuklu a to obráceně, tak že císař nic neviděl. Jen slyšel, že zdvíhají, odklízejí cihly.

Pak ho zavedli k nějaké díře a žádali ho, aby opatrně sestupoval, že polezou po žebříku. I lezl za nimi hloub a hloub do čiré tmy velmi hluboko a když stanuli na dně, obrátili císaře a vedli ho několikráte sem i tam, aby si nepamatoval směru a cesty. Po té kráčeli nějakou dlouhou tmavou chodbou. Bylo zde cítiti zavlhlý vzduch, stuchlinou páchla všecka ta štola a duněla jejich kroky. Císaři se zdálo, že je nekonečna. Pojednou stanuli, a v tom, jak mu kuklu sňali, viděl se v dušném sklepení, jehož prostorou mdle se míhala zář voskovic. A v té záři zatřpytilo se v železných truhlicích, jak opat víka pozdvihl, stříbro, spousta stříbra kol kolem, v kruhy litého i celé bochánky.

Odtud vedli mniši císaře do vedlejšího sklepení. V tom spatřil množství kruhů a silných prutů ryzího zlata, celé kusy, těžké, nezpracované. Císař se divil; ve třetím však sklepení zmlkl úžasem. Tuť byl největší poklad; ohromné množství drahého kovu, zlato stříbro, ale vše umělou prací zdělané: překrásné řetězy, číše a kalichy, kříže a pacifikály, vše svítilo zlatem a ještě více měňavými, duhovými blesky drahého kamení, až z toho zrak přecházel.

Jak se tak císař na všecku tu krásu, na všechno to nesmírné bohatství zahleděl, řekl mu opat:

„Pane náš, ty poklady se tobě i tvým budoucím chovají. Protož vezmi, co se koliv tobě líbí.“

Císař však nechtěl, a tu opat řka, že by se neslušelo, aby odtud odešel a něco si na památku nevzal, podal mu drahocenný prsten, v němž byl světlý, nad míru vzácný diamant. Císař ho přijal s povděkem.

Pak se obrátili, a jak prošli zase tím trojím sklepením, vstrčili císaři zase tu kuklu na hlavu, vodili jej zase sem tam, posléze k tomu žebříku, po kterém vylezli do sklepení. Když otvor zase zadělali, shasili svi’ce, a sňavše císaři kuklu vedli ho do sakristie a do kostela, kdež se pomodlil před velkým oltářem.

Po té děkoval mnichům a doložil:

„Milí otcové, ještě ať to zvím: smím-li já svým přátelům, ale jen některým oznámiti, že jsem viděl ve svém království pod zemí takový znamenitý a vzácný poklad? Ovšem, že nepovím, kde a kterými místy.“

Opat a mniši svolili. Císař pak již na odchodu pravil hledě na darovaný prsten:

„Tento váš dar bude u mne v takové vážnosti, že nikdy nesejde s mého prstu a že půjde se mnou do hrobu.“

Byl nešporní čas, když se vrátili z kostela. Císař se již dlouho neomeškal. Rozžehnav se s opatem a bratřími, vsedl na kůň a provázen svými dvěma komorníky zamířil zpět po Labi vzhůru lukami ku Hradci.

Tam vyzvídali dvořané na komornících, kde byli. Když uslyšeli, vyptávali se, co císař v klášteře dělal.

„Byl tam na obědě, po obědě vešel s opatem a se dvěma mnichy starými do kostela a dlouho se tam s nimi modlil.“

Více neřekli, a více také nevěděli, a víc také nikdo nezvěděl, neb císař tajemství zachoval. Teprve před svou smrtí pověděl některým svým radám, aby ten ten prsten na ruce nechali do hrobu, žeť to památka z pokladu v klášteře Opatovickém, kterýž poklad mu tam před mnohými lety ukázali.

A tak se i stalo.

II

Léta letoucí minula po smrti Karla IV., blahé paměti. Na sklonku panování jeho syna Václava IV., a to r. 1415., přijel do Opatovického kláštera nenadálý host: pan Jan Městečky z Opočna s dvěma jízdnými pacholky. Bylo to v listopadu, zrovna na Všechny svaté, pozdě odpoledne, když se již smrákalo, když pustá kol luka i holé již stromy u Labe černaly v časném soumraku. A mrazivý vítr vál.

Nebylo divu, že rytíř zajel do kláštera a požádal o nocleh, vyloživ, že chtěl dojeti do Hradce, ale že je taková slota venku, vítr že řeže i šubu proniká, a že bude hrubě tmavá noc.

Opat Petr Lazur, starý a ctihodný kněz, vlídně přijal rytíře a poručil, aby také oběma jízdným dána řádná večeře, jim i třem jejich druhům, kteří, jak pan Městečky oznámil, se cestou omeškali a kteří ještě sem dojedou. A dojeli, samý již večer, zardělí od větru a chladu. Tou dobou seděl jejich pán s opatem a mnichy v refektáři ozářeném voskovicemi na stolech, poblíže ohromných, zelených kamen, jež příjemné teplo vydávala.

Rytíř vypravoval, měl mnohé noviny, o koncilu v Kostnici, o mistru Janovi z Husince, nejvíce však o Praze, že je stižena klatbou pro mistra Jana z Jeseně, stoupence Husova, že jsou všeliké služby Boží v Praze staveny. I dorážel slovy zle na novotná učení a na Pražany, že se bouří proti kněžím, i na krále, že to všecko trpí.

V tom nový host vstoupil: pan Otto z Bergova. Pověděl, že ho necesta a hrozné povětří dohnaly, aby se utekl pod pohostinnou střechu starého kláštera, a žádal o nocleh pro sebe a pro svých pět pacholků jízdných. Divil se také, že tu shledává pana Městeckého, ale těšil se z toho, že bude míti na zítřek společníka na cestu do Hradce.

Opat i pana z Bergova vlídně přijal a seděl s rytíři, i když bratři řádoví se po večeři rozešli do svých cel. Páni seděli při víně poblíže kamen, kdež bylo tím příjemněji, jak venku černou nocí burácel vichr, až se okenice třásly a rachotily. Pan Městečky vypravoval, pán z Bergova nebyl také bez novin. Oba také statečně pili a často dolévali poháry zlatým, červeným vínem, až se jim rděly tváře a svítily oči.

Na ráz však oba umlkli a vstali, když venku tmou se náhle ozval hlas válečné trouby. Vzezvučel ostře, pronikaje i větrný hluk. A v tom chytli oba rytíři opata za ruce a pan Městečky z ostrá a chmurně poroučel:

„Kněze opate, slyšels to troubení. To jest nám znamení, že naši zbrojní pacholci mají bránu již ve své moci, a že pustili ostatní, třicet jich, slyš; ti číhali venku ve tmách. Teď jsou již v šichni v klášteře. Ty a všichni tu jste v naší moci.“

Opat omráčen leknutím, stěží vyrazil:

„Co chcete?“

„Poklad, váš klášterní poklad. Nic se ti nestane, povíš-li, kde je. Víme, že ho máte pod zemí. Pověz, kde je!“ dorážel pan z Bergova.

„Nevím!“

Na chodbě strhl se hluk, křičeli tam, řinčela zbraň.

„Nečekej pomoci!“ hrozil pan Městečky. „Slyšíš, to je náš lid. Mluv, kde je poklad.“

„Nepovím!“ chvěje se, ale pevně odpovídal starý opat.

„Zmučíme tě!“

„Děj se po vůli Boží. Ale já nesmím, já nepovím.“

Pan z Bergova vyrazil z večeřadla, a hned po té vešli tam čtyři pacholci po zuby ozbrojení. Těm vydal pan Městečky starého opata. Tmou listopadové noci ozval se zvon bijící na poplach. Některý z mnichů k němu doběhl a zvonil, volaje blízkou dědinu na pomoc. A jen začal zvoniti, již vrazili na něj žoldnéři a smrtelnou ranou splatili smělému zvoníku.

Rudá záře se míhala klášterem, kostelní okna zapářila; i po celách, tmavými ambity a dvory, všude se kmitala světla, pochodně, planoucí louče, všude se míhaly postavy prchajících mnichů, loupežných žoldnéřů, kteří je stíhali, kde co vybíjeli a snášeli kořist. Jen opat zůstal v klášteře, ale svázán, v námořním sklepení, kdež ho pacholci pana Městeckého Při záři smolnic bili a natahovali na žebřík, a kde pan ústecký nebo zase pan z Bergova na něj křičeli:

„Kde je poklad? Kde, mluv, nebo propadneš

hrdlo!“

Ale opat snášeje mužsky všechna ta muka mlčel, a nepověděl ani pak, když mu vypálili svícemi bok.

Když se probudil mlhavy, nevlídný den, bylo v Opatovickém klášteře ticho a pusto. Byl vyloupen. Všecko skvostné náčiní, hotové peníze, všechny klenoty ať kostelní, ať jiné, vše odnesli páni Městečky a z Bergova Otto. Když vesničané přišli do kláštera, našli raněné mnichy, opata pak na smrt zmučeného.

Škody po všem klášteře byly veliké, ale ohromný podzemní poklad byl zachráněn opatovým utrpením a— jeho smrtí. Zemřelť Petr Lazur za nedlouho.

* * *

Po pěti letech přijel pan Městečky z Opočna, jenž pro svůj zločin s druhem svým za bouří a zmatků tehda obecných ušel zaslouženému trestu, zase do Opatovického kláštera, ale ne již jako lupič, nýbrž jako jeho ochránce. Přivedl tam posádku, valný houf žoldnéřů císaře Zikmunda, v jehož služby se dal proti svým krajanům.

Tím lidem obsadil klášter proti Hradeckým husitským měšťanům a bratřím Orebským. Tenkráte se již nesháněl po velikém pokladu v zemi ukrytém. Záhy zas musil odtud, do pole, posádka však tu zůstala a dvakráte svedla vítězný boj s Hradeckými: v prosinci toho roku 1420. u samého kláštera a v březnu příštího roku nedaleko, u vesnice Podolšan, kde padl i vůdce Hradeckých Lukáš. Ale již v dubnu odtáhli císařovi žoldnéři z Opatovic ze strachu před velikým vojskem Pražanů, Orebských i Hradeckými, kteří se zmocnili Kutné Hory.

Zikmundovi žoldnéři jen odtáhli, a již přitrhl pan Diviš Bořek z Miletína s bratrstvem Orebským a s Hradeckými, kteří se zle vymstili Opatovicům za dvojí porážku a za mnohé porážky. Starý, výstavný klášter byl vypálen.

Vyhořel konvent a stavení všecka; v lučinaté rovině u Labe, nad jejíž zelení a spoustou květů svítívaly se zlacené kříže klášterních věží a nádherného kostela, černaly se rozvaliny, rozmetané ambity kol „rajského dvora“ pustě zarostlého, a mrtvé ticho bylo tam, kde mniši kdysi hodinky pěli.

Klášter v tom spustošení zůstal. A hluboko pod jeho rozvalinami zůstal i ohromný poklad drahých kovů, drahého kamení i umělé práce, zůstal netknutý tam, kde věky již v úkrytu ležel. A to místo tajemstvím zůstalo. Jen pověst o něm šla po mnohá pokolení a zůstávala, i když rozvaliny starého kláštera hynuly a se rozpadávaly.

III

Rozpadly se a zmizely, když pak jim voda dodala. Kdysi, dávno, za veliké povodně Labe je zalilo, stopilo, a jak během času změnilo v těch místech svůj tok, zůstala část rozvalin pod vodou, na jeho dně. Tak Labe, jež kdysi teklo vedle kláštera, proudilo přes něj, a když byla nízká a jasná voda, chodili se lidé dívat na zbytky trosek pod její hladinou.

Jen část rozvalin zůstala na suchu. V těch místech pak, u řeky vystavěli mlýn, a tam, kde stával prý hlavní oltář, vyrostla lípa, jež přečkala věky. Mleči a chasa často sedali za letních večerů před mlýnem a mluvili o císaři Karlovi, o pokladě, kde asi je, kterými místy, kdyby tak mohli pod vodu k němu, jak by si pomohli.

Často se také ohlédli dál, po staré lípě, jejíž ohromná koruna vysoko šerem se černala a od níž větřík zanášel k nim šumot a silný, líbezný dech jejích květů jako šepot modlení a vůni oběti od Božího oltáře. A v půlnoční čas počal se koš staré lípy vyjasňovati, jako by jím prosvitovala zář vycházejícího měsíce. Pak vzplanula v koruně světla a zářila po všech haluzích, a zář světel stoupala k nočnímu nebi. Kdo ten div spatřil, žasna se křižoval. Domácí klekali a modlili se jako před oltářem; nejeden z nich zaslechl v takové chvíli zbožný zpěv, jenž tlumeně, jako by zdaleka, kolem lípy se nesl a vanul s větrem dál, k řece, kdež zmíral a tichl.

Než i za bílého dne naplnilo tajemné místo úžasem lid, zvláště pak „pana otce“ ze mlýna, chasu i mléče. Kdysi za krále Maxmiliána, otce Rudolfa II., zarazil se kola Opatovického mlýna sama na ráz, o pravém poledni.

Vše vyběhlo ven k řece a tu div divoucí! Kola stála, protože na ně voda netekla, a ta netekla, protože j se výše nade mlýnem ztrácela prostřed řečiště padajíc tam hučivým hřímavým proudem do nějaké prohlubně či propasti.

Tak proudila a padala tam dobré půl hodiny; a po ten čas neteklo na kola nic, tak že mlýn stál jako zakletý. Po půl hodině však dala se voda zase svým během a proudila dál jako dříve ke mlýnu a roztočila jeho kola. U místa, kde voda tak zapadala, stál pan otec, chasa, mleči a lidé ze vsi a jednali o divné příhodě, až se na tom snesli, že tam bylo nějaké klášterní sklepem, že se jeho klenutí prve sřítilo a řeka že proudila do sklepa a hloub do chodeb a že jistě zalila i štolu ve; doucí k pokladu; ted že je po všem, že by bylo marno se pokoušet, aby se kdo k němu dostal.

* * *

A přece to zkusili. Ne domácí, ale cizozemci.

Bylo to smutného času po Bělohorské bitvě; tenkráte přijeli do Opatovic čtyři Vlaši. Řekli, že jsou potápěči z Vlašských Benátek, že sám císař Ferdinand je sem poslal, aby našli ten zapadlý poklad..Nikdo jim nebránil, a tak, když se připravili, potopit se do Labe v těch místech, kde bývalo vídati klášterní trosky. Tam chtěli nejprve ohledati půdu a zbytky staveb. Dlouho tam však nevydrželi. Dva z nich ihned zase vyplavali na povrch. Dva tam déle ostali. Druhové na ně čekali, ale nedočkali se jich.

Ti dva se již nevrátili. Snad je strhl proud, snad zbloudili pod vodou v rozvalinách starého kláštera. Ani mrtvol jejich nenašli.

Druhové jejich se za pokladem do řeky již neodvážili. Vsedli na koně a odejeli s nepořízenou.

A tak poklad Opatovického kláštera leží podnes hluboko v zemi a Labe, proudíc přes něj, dobře ho střeží.

– - – Praha!

To jméno samo zpěv. Ten pouhý zvuk

úchvatně do strun české duše sahá a srdce rozechvívá – - -

Svatopluk Čech.