Kitabı oku: «Čekání », sayfa 3
KAPITOLA ČTVRTÁ
Riley zatáhla za konec prkna, které trochu vyskočilo.
Celé prkno se uvolnilo. Položila jej stranou.
A opravdu, pod prknem se objevil prostor.
Riley se podívala zblízka. Pod prkny se objevily zastrčené balíky bankovek.
Vykřikla, “Agente Crivaro! Něco jsem našla!“
Zatímco čekala na odpověď, Riley zahlédla vedle balíků peněz ještě něco jiného. Byl to kraj plastového předmětu.
Riley se pro předmět natáhla a zvedla jej.
Byl to mobilní telefon - jednodušší model než ten, který před chvilkou obdržela ona. Uvědomila si, že to musí být jeden z těch předplacených typů, přes který nelze dohledat majitele.
Slepý telefon, pomyslela si. To musí být pro drogový obchod velmi užitečné.
Náhle od dveří zaslechla vykřiknout hlas...
“Sweeneyová! Co si sakra myslíte, že děláte?“
Riley se otočila a spatřila agenta Crivara s rozhořčeně rudou tváří. Agent McCune přispěchal hned v závěsu.
Ukázala nalezený telefon a řekl, “Něco jsem našla, agente Crivaro.“
“To vidím,“ řekl Crivaro. “A všude na tom jsou teď vaše otisky. Dejte mi tu věc.“
Riley podala telefon Crivarovi, který jej vzal zlehka palcem a ukazováčkem a vložil jej do plastového sáčku pro důkazy. Viděla, že jak on, tak agent McCune mají na rukou rukavice.
Cítila, jak se studem zarděla.
To jsem vážně zpackala.
McCune si klekl a zahleděl se do prostoru pod podlahou.
Řekl, “Hele, agente Crivaro! Podívejte se na tohle!“
Crivaro si klekl vedle McCunea, který řekl, “To jsou ty peníze, které jsme hledali po celém domě.“
“To tedy jsou,“ řekl Crivaro.
Crivaro se otočil k Riley a vyštěkl...
“Dotkla jste se těchto peněz?“
Riley zatřásla hlavou.
“Jste si jistá?“ Zeptal se Crivaro.
“Jsem si jistá,“ řekla Riley bázlivě.
“Jak jste to našla?“ Tázal se Crivaro a ukázal na otvor.
Riley pokrčila rameny a řekla, “Jen jsem tudy šla a zaslechla jsem pod nohama dutý zvuk, tak jsem odhrnula koberec a -“
Crivaro ji přerušil, “A trhla jste s tímhle prknem.“
“No, s ničím jsem vlastně netrhala. Jenom vyskočilo, když jsem se dotkla určitého místa.“
Crivaro se zamračil, “Vy jste se ho dotkla. A toho telefonu taky. Nemůžu tomu uvěřit. Na všem jsou vaše otisky prstů.“
Riley zakoktala, “Já - já se omlouvám, pane.“
“To byste sakra taky měla,“ řekl Crivaro. “Dostanu vás odtud ještě předtím, než zpackáte něco dalšího.“
Vstal z podlahy a oprášil si ruce.
Řekl, “McCune, dohlédněte na to, ať prohledávací tým pracuje dál. Až budete hotovi na tomto patře, pokračujte v podkroví. Nemyslím si, že najdeme ještě něco jiného, ale musíme být pečliví.“
“Provedu, pane,“ řekl McCune.
Crivaro vedl Riley zpět po schodech dolů a ven ke svému autu.
Jak odjížděli pryč, Riley se zeptala, “Vracíme se zpátky na ředitelství?“
“Dnes ne,“ odpověděl Crivaro. “Možná už nikdy. Kde bydlíte? Odvezu vás domů.“
Její hlas se zalykal emocemi, když mu Riley diktovala adresu.
Jak v tichosti ujížděli, Riley se ocitla v myšlenkách na Crivara, který jí byl tenkrát na Lantonu uchvácen, a jak jí říkal...
“FBI potřebuje mladé lidi, jako jste vy - obzvláště ženy. Byla by z vás obzvlášť dobrá agentka.“
Jak se věci změnily!
A ona věděla, že to nebylo jenom kvůli jejím chybám. Crivaro se k ní choval chladně od začátku dne.
Právě nyní si Riley přála, aby něco řekl - cokoli.
A tak se směle zeptala, “Našel jste něco v tom druhém pokoji na druhém konci chodby? Myslím tam, kde byl ten kuchyňský výtah?“
“Vůbec nic,“ odpověděl Crivaro.
Znovu se rozhostilo ticho. Riley začínala být nyní zmatená.
Věděla, že udělala ohromnou chybu, ale...
Co jsem měla dělat?
V tom pokoji měla intuitivní pocit, že tam něco prostě je.
Měla ten pocit prostě ignorovat?
Odhodlala se a řekla...
“Pane, já vím, že jsem to zpackala, ale cožpak jsem tam nenašla něco důležitého? Čtyři agenti ten pokoj prohledali a toho místa si nevšimli. Vy jste hledali peníze a já jsem je našla. Našel by je někdo jiný, kdybych je nenašla já?“
“O to nejde,“ řekl Crivaro.
Riley potlačila nutkání zeptat se...
Tak o co jde?
Crivaro dál pár minut řídil v rozmrzelé naštvanosti. Pak tichým a zahořklým hlasem řekl, “Musel jsem zatahat za mnoho provázků, abych vás do tohoto programu dostal.“
Znovu se rozhostilo ticho. Ale Riley v těchto slovech objevila skrytý význam. Začala si uvědomovat, že Crivaro skutečně usiloval o to, aby ji do programu dostal a taky aby se stal jejím mentorem. A pravděpodobně tím některé své kolegy naštval, možná tím, že vyřadil kandidáty na stáž, kteří se zdáli být slibnější než Riley.
Teď když o tom tak přemýšlela, začalo Crivarovo chladné jednání dávat smysl. Nechtěl jí projevit ani tu sebemenší náklonnost. Ve skutečnosti dělal pravý opak. Spoléhal na to, že prokáže svou hodnotu, aniž by ji k tomu musel pobízet a navzdory pochybnostem a odmítání jejích kolegů.
A z pohledů a šepotu, kterého si během dne mezi stážisty všimla, usoudila, že Crivarovi kolegové nebyli jediní, kteří se k ní stavěli odmítavě. Měla před sebou ohromnou horu, kterou bude muset zdolat, aby dosáhla alespoň mírného úspěchu.
A to všechno pokazila během jediného odpoledne, jedinou pitomou chybou. Crivaro měl dobrý důvod být naštvaný a zklamaný.
Dlouze a pomalu se nadechla a řekla...
“Je mi to líto. Už se to nebude opakovat.“
Crivaro chvíli neodpovídal.
Nakonec řekl, “Hádám, že chcete druhou šanci. No, řeknu vám, že FBI moc druhé šance nedává. Můj poslední partner za podobnou chybu ztratil práci - a rozhodně si to zasloužil. Taková chyba musí mít následky. Někdy se případ zkazí a viník navždy zmizí. Někdy to někoho stojí život. Může vás to stát váš vlastní život.“
Crivaro na ni zamračeně pohlédl.
“Tak co si myslíte, že bych měl udělat?“ zeptal se.
“Já nevím,“ řekla Riley.
Crivaro zakroutil hlavou. “Já to taky nevím. Možná bychom se na to oba měli vyspat. Musím se rozhodnout, zda jsem se o vašich schopnostech nemýlil. A vy se musíte rozhodnout, zda opravdu máte to, co potřebujete, abyste v tomto programu zůstala.“
Riley náhle ucítila v krku knedlík a oči ji štípaly, že z toho začala mrkat.
Nebreč, nakázala si.
Pláč byl jedinou věcí, o které si byla jistá, že by stávající situaci ještě zhoršila.
KAPITOLA PÁTÁ
Stále opařená z Crivarova kárání, Riley dorazila domů celé dvě hodiny před Ryanem. Když se Ryan vrátil, zdálo se, že je překvapený, že ji vidí doma tak brzy, ale byl až příliš nadšený ze svého dne, než aby si všiml, jak je smutná.
Ryan se s pivem posadil ke kuchyňskému stolu, zatímco Riley ohříval těstoviny se sýrem. Viděla, že je pořádně nabuzený ze všeho, čemu se věnoval v právnické firmě a že je celý dychtivý, aby jí o tom vyprávěl. Snažila se na něj soustředit.
Dostal víc odpovědností, než doufal - rozsáhlé analýzy a průzkum, sepisování záznamů, příprava na soudní spor a další úkony, kterým Riley sotva rozuměla. Dokonce bude zítra poprvé v soudní síni. Bude sice jenom asistovat právníkům, ale pro něj to představuje velký krok vpřed.
Ryan jí připadal nervózní a trochu vystrašený, ale především radostí bez sebe.
Když se posadili k večeři a začala jíst, snažila se Riley usmívat. Chtěla se z jeho úspěchů těšit.
Nakonec se Ryan zeptal...
“No teda, pořád mluvím jen já. A co ty? Jaký jsi měla den?“
Riley ztěžka polkla.
“Mohlo to být lepší,“ řekla. “Vlastně to bylo docela zlé.“
Ryan se natáhl přes stůl pro její ruku a uchopil ji s výrazem vážné obavy.
“To je mi líto,“ řekl. “Nechceš si o tom promluvit?“
Riley přemýšlela, jestli by pak nabyla lepšího pocitu.
Ne, jen mě to rozbrečí.
A kromě toho by Ryan nebyl nejspíš rád, že byla dnes v terénu. Oba si byli jisti, že svou stáž absolvuje v bezpečí uvnitř budovy. Ne, že bude vystavena skutečnému nebezpečí...
“Raději bych to nerozebírala,“ řekla Riley. “Ale vzpomínáš si na zvláštního agenta Crivara, toho chlápka od FBI, který mi v Lantonu zachránil život?“
Ryan přikývl.
Riley pokračovala, “No, on má být mým mentorem. Ale teď má pochyby o tom, zda bych se programu měla vůbec zúčastnit. A... hádám, že já mám pochyby taky. Možná, že celá tahle věc byla velká chyba.“
Ryan jí stiskl ruku, ale neříkal nic.
Riley si přála, aby promluvil. Ale co by podle ní měl říci?
Co očekávala, že řekne?
Ryan koneckonců nebyl od samého začátku příliš nadšený z Rileyny účasti na programu. Nejspíš by měl radost z toho, kdyby z programu vypadla - nebo dokonce kdyby byla vyhozena.
Nakonec Ryan řekl, “Poslyš, třeba není nevhodnější doba, aby ses toho zúčastnila. Chci říct, jsi těhotná, právě jsme se sem přistěhovali a já právě začínám u Parsons a Rittenhouse. Možná bys měla počkat, dokud - “
“Čekat dokud co?“ Tázala se Riley. “Dokud se nastanu matkou, která pečuje o dítě? A to bude jako fungovat jak?“
Rileyn hořký tón Ryana překvapil. A i samotnou Riley její vlastní hlas zaskočil.
“Omlouvám se,“ řekla. “Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo.“
Ryan řekl tiše, “Riley, ty budeš matka, která se stará o dítě. My budeme rodiče. To je realita, se kterou se musíme oba dva vyrovnat, ať už se účastníš letní stáže nebo ne.“
Riley se nyní velmi bránila slzám. Budoucnost byla tak rozmazaná a tajemná.
Zeptala se, “Co budu dělat, když nebudu v programu? Nemůžu tady sedět v bytě jen tak, celý den.“
Ryan mírně pokrčil rameny.
“No, můžeš si třeba najít práci a pomoci s výdaji. Možná nějakou práci na dobu určitou - něco, co můžeš snadno opustit, když tě to unaví. Máš před sebou celý svůj život. Máš spoustu času na to vyřešit si, čemu se chceš skutečně věnovat. Ale zanedlouho bych mohl být dostatečně úspěšný a ty nebudeš muset pracovat, když nebudeš chtít.“
Oba se na chvíli odmlčeli.
Pak Riley řekla, “Takže si myslíš, že bych to měla vzdát?“
“Co si myslím já je jedno,“ řekl Ryan. “Je to tvoje rozhodnutí. A ať se rozhodneš jakkoli, udělám, co budu moci, abych tě podpořil.“
Po zbytek večeře už toho moc neřekli. Když dojedli, chvíli se dívali na televizi. Riley se na program nemohla soustředit. Stále myslela na to, co jí řekl agent Crivaro...
“Musíte se rozhodnout, jestli skutečně máte předpoklady pro to, abyste v tomto programu zůstala.“
Čím více o tom Riley přemýšlela, tím víc pochyb a nejistoty pociťovala.
Nakonec už nešlo jenom o ni samotnou. Byl tu Ryan, miminko a dokonce agent Crivaro.
Vzpomněla si ještě na něco jiného, co ji její mentor řekl...
“Musel jsem zatahat za mnoho provázků, abych vás do tohoto programu dostal.“
A když si ji Crivaro v programu nechá, nebude jeho život o nic snazší. Pravděpodobně bude čelit tvrdé kritice od kolegů, kteří si myslí, že tam Riley nepatří, obzvlášť když nenaplňuje jeho představy.
A dnes jeho představy určitě nenaplnila.
Ryan se šel nakonec osprchovat a odešel do postele. Riley seděla na pohovce a pokračovala ve zvažování jejích možností.
Nakonec vzala do ruky notes a začala psát výpověď Hoke Gilmerovi, vedoucímu školení. Byla překvapená, že s každou další větou se cítí líp a líp. Když byla u konce, nabyla pocit, jako by z ní někdo odstranil velké břímě.
Toto je ta správná volba, pomyslela si.
Naplánovala si, že zítra ráno vstane brzy, poví Ryanovi o svém rozhodnutí, přepíše si dopis na jeho počítači, pak jej vytiskne a zašle ho ranní poštou. Také agentovi Crivarovi zavolá, určitě se mu velmi uleví.
Nakonec si šla lehnout a měla ze všeho mnohem lepší pocit. Tu noc se jí usínalo lehce.
Riley se ocitla, jak vchází do budovy J. Edgara Hoovera.
Co tady dělám?, přemýšlela.
Pak si všimla, že v ruce drží svůj zápisník a v něm sepsanou výpověď.
Oh, ano, uvědomila si.
Přišla jsem ho doručit agentovi Gilmerovi osobně.
Výtahem sjela tři poschodí, potom zamířila do auditoria, kde se včera stážisté shromáždili.
K jejímu zděšení všichni stážisté seděli v auditoriu a sledovali každý její pohyb. Agent Gilmer stál v přední části auditoria a hleděl na ni s překříženými pažemi.
“Co chcete, Sweeneyová?“ Zeptal se Gilmer a zněl výrazně příkřeji než včera, když ke skupině hovořil.
Riley pohlédla na stážisty, kteří na ni v tichosti hleděli, s vyčítavým výrazem ve tváři.
Poté Gilmerovi řekla, “Nebudu vás okrádat o čas. Jen vám chci dát tohle.“
Předala mu žlutý zápisník.
Gilmer zvedl své brýle na čtení, aby do něj nahlédl.
“Co je to?“ zeptal se.
Riley otevřela ústa, aby vyslovila...
“To je moje výpověď z účasti na programu.“
Ale místo toho jí z úst vyšla jiná slova...
“Já, Riley Sweeneyová, slavnostně přísahám, že budu podporovat a bránit ústavu Spojených států...“
K jejímu zděšení si uvědomila...
Recituji přísahu FBI.
A zdálo se, že se nemůže zabrzdit.
“... že budu věřit a budu věrná...“
Gilmer ukázal na zápisník a znovu se zeptal...
“Co je tohle?“
Riley stále ještě chtěla vysvětlit, co to je, ale z úst jí stále vycházela jen slova přísahy...
“... přísahám ze svobodné vůle, bez jakýchkoli výhrad...“
Gilmerův obličej se transformoval do zcela jiné tváře.
Byl z něj Jake Crivaro a vypadal velmi naštvaně. Zamával jí s jejím zápisníkem před obličejem.
“Co je tohle?“ zabručel.
Riley byla překvapená, že tam není vůbec nic napsáno.
Všechny ostatní stážisty slyšela hlasitě mumlat, opakovali stejnou přísahu, ale zmatenou změtí hlasů.
Mezitím byla téměř na konci přísahy...
“... budu dobře a věrně plnit úkoly dané úřadem, do kterého se chystám vstoupit. K tomu mi dopomáhej bůh.“
Zdálo se, že Crivaro teď pění.
“Co je k čertu tohle?“ řekl a ukázal na prázdný žlutý papír.
Riley se mu to snažila vysvětlit, ale slova nepřicházela.
Riley otevřela oči, když zaslechla neznámé bzučení.
Ležela v posteli vedle Ryana.
Byl to sen, uvědomila si.
Ale ten sen určitě něco znamenal. Vlastně znamenal úplně všechno. Složila přísahu a nemohla ji jen tak vymazat. Což znamenalo, že nemůže z programu odejít. Nebyl to právní problém. Bylo to osobní. Byl to princip.
Ale co když mě vykopnou?
Co budu dělat pak?
Mezitím přemýšlela - co to bylo za zvonění, co se pořád dokola opakovalo?
Stála napůl spící, Ryan zabručel a zamumlal...
“Zvedni ten tvůj zatracený telefon, Riley.“
Pak si Riley vzpomněla na mobil, který včera dostala v budově FBI. Štrachala na nočním stolku, dokud ho nenašla, pak se vyhrabala z postele, nesla ho ven z místnosti a zavřela za sebou dveře.
Chvíli jí trvalo, než přišla na to, jakým tlačítkem hovoř přijmout. Když konečně uspěla, zaslechla známý hlas.
“Sweeneyová? Vzbudil jsem vás?“
Byl to agent Crivaro, znějící ne příliš přátelsky.
“Ne, samozřejmě, že ne,“ řekla Riley.
“Lhářko. Je pět ráno.“
Riley si zhluboka povzdechla. Uvědomila si, že se jí udělalo zle od žaludku.
Crivaro řekl, “Jak dlouho vám potrvá, než se vzbudíte a obléknete se?“
Riley chvíli přemýšlela a pak řekla, “Hm, patnáct minut, hádám.“
“Budu tam za deset. Sejdeme se před vaším domem.“
Crivaro bez dalšího slova zavěsil.
Co chce?, přemítala Riley.
Přijede sem osobně, aby mě vyhodil?
Náhle ji zachvátila vlna nevolnosti. Věděla, že to je ranní nevolnost - nejhorší, jakou kdy zatím během svého těhotenství zažila.
Zaskučela a pomyslela si...
Přesně to, co teď potřebuji.
Pak spěchala do koupelny.
KAPITOLA ŠESTÁ
Když Jake Crivaro zastavil před budovou, Riley Sweeneyová už čekala venku. Když nasedla do auta, Jake si všiml, že vypadá dost bledě.
“Je vám špatně?“ zeptal se.
“Jsem v pořádku,“ řekla Riley.
Nevypadá v pořádku, pomyslel si Jake. A taky nezní moc dobře.
Jake přemýšlel, jestli včera večer nebyla na párty. Tihle mladí stážisté to tak dělávali. Nebo se možná dost napila doma. Rozhodně se zdála být demotivovaná, když ji včera večer odvezl - a nebylo divu, poté, co všechno jí řekl. Možná se pokoušela zapít svůj smutek.
Jake doufal, že jeho chráněnka není příliš zklamaná na to, aby fungovala.
Když se rozjel, Riley se zeptala...
“Co budeme dělat?“
Jake chvíli váhal.
Pak řekl, “Podívejte se, dneska začneme od začátku.“
Riley se na něj podívala s trochu překvapeným výrazem.
Pokračoval, “Pravda je, že to, co jste včera provedla - nebyl až takový průšvih. Našla jste drogové peníze Madisonů. A ten tajný telefon se ukázal jako dost užitečný. Bylo na něm spoustu užitečných čísel, což poldům umožnilo dostat pár členů gangu - včetně Malika Madisona, bratra, který byl stále na svobodě. Bylo od nich hloupé koupit si předplacený telefon a nevyhodit ho, když ho už nepotřebovali. Ale hádám, že si nemysleli, že ho někdo najde.“
Pohlédl jejím směrem a dodal, “Mýlili se.“
Riley na něj jen hleděla, jako by nemohla pochopit, co říká.
Jake odolal nutkání říci...
“Je mi to opravdu líto, že jsem na vás byl tak tvrdý.“
Místo toho řekl, “Ale musíte se řídit pravidly. A musíte respektovat proces.“
“Rozumím,“ řekla Riley unaveně. “Díky, že jste mi dal další šanci.“
Jake si zabručel pod vousy. Připomněl si, že tu holku nechce moc povzbuzovat.
Měl ale špatný pocit z toho, jak s ní včera jednal.
Přemrštěně reaguji, pomyslel si.
Naštval některé kolegy v Quanticu, když se Riley snažil dostat do programu. Obzvlášť jeden agent, Toby Wolsky, chtěl dostat svého synovce Jordana do letní stáže, ale Jake tam místo něj dosadil Riley. Dal všanc svou nezanedbatelnou pověst a několikrát využil laskavost, kterou mu druzí dlužili.
Jake neměl o agentu Wolskym moc dobré mínění a neměl důvod si myslet, že jeho synovec má zajímavý potenciál. Ale Wolsky měl přátele v Quanticu, kteří z Jakea teď neměli velkou radost.
Jistým způsobem Jake dokázal pochopit, proč.
Podle jejich informací byla Riley jen obyčejnou studentkou psychologie, kterou nikdy ani nenapadlo věnovat se prosazování práva.
A pravdou bylo, že Jake o ní toho víc také nevěděl - kromě toho, že zažil v akci její instinkt, blízko a na vlastní oči. Živě si vzpomínal na to, jak pohotově pochopila vrahovy myšlenky v Lantonu, k čemuž potřebovala jen nepatrný koučink. Kromě sebe samého se Jake zřídkakdy setkal s někým s podobnými instinkty - vnitřními pocity, kterým by rozuměla jen hrstka agentů.
Samozřejmě, že nemohl ignorovat možnost, že co předvedla na Lantonu, bylo trochu víc než šťastná náhoda.
Možná dnes nabude lepší představu o tom, co dokáže.
Riley se znovu tázala...
“Co budeme dělat?“
“Jedeme na místo vraždy,“ řekl Jake.
Nechtěl jí říci nic dalšího, dokud tam nedorazí.
Chtěl vidět její reakci na skutečně bizarní situaci.
A z toho co slyšel, je toto místo vraždy jedno z nejbizarnějších. Nedávno mu kvůli tomu volali a stále ještě nemohl uvěřit tomu, co mu o tom vyprávěli.
Hádám, že uvidíme, co uvidíme.
*
Riley přemýšlela o tom, že už se na cestě s agentem Crivarem cítí o trochu lépe.
Přála si, aby jí prozradil, o co jde.
Řekl, že se jedná o místo vraždy.
To je víc, než co během letního programu očekávala - a už vůbec ne během druhého dne. Včerejšek byl sám o sobě dost neočekávaný.
Nebyla si jistá, jaké z toho má pocity.
Ale byla si dostatečně jistá, že Ryanovi by se to rozhodně nelíbilo.
Uvědomila si, že Ryanovi stále ještě neprozradila, že pracuje pod vedením Jakea Crivara. Ryan by s tím taky nesouhlasil. Ryan Crivarovi nedůvěřoval od samého začátku, obzvlášť díky způsobu, jakým Riley pomohl nahlédnout do vrahovy mysli.
Vzpomněla si, co Ryan řekl o jedné z těch epizod...
“Chceš mi říct, že chlápek od FBI - Crivaro - si pohrával s tvou myslí? Proč? Jen pro srandu?“
Samozřejmě, že Riley věděla, že to Crivaro nedělal “jen tak pro srandu.“
Myslel to smrtelně vážně. Takové zážitky byly naprosto nezbytné.
Umožnily nakonec polapit vraha.
Ale co se na mě chystá teď?, přemítala Riley.
Crivaro se choval záměrně tajemně.
Když zaparkoval vůz na ulici s domy na jedné straně a otevřeným polem na druhé, spatřila poblíž právě parkující vozy policie a úřední dodávku.
Než vystoupili z auta, Crivaro zavrtěl prstem a řekl jí...
“Teď si zapamatujte ta zatracená pravidla. Ničeho se nedotýkejte. A nehovořte, pokud k tomu nebudete vyzvána. Jste zde jen proto, abyste nás ostatní pozorovala při práci.“
Riley přikývla. Ale něco v Crivarově hlase jí naznačovalo, že od ní očekává něco trochu víc, než jen v tichosti přihlížet.
Přála si, aby věděla, co to něco víc je.
Riley a Crivaro vystoupili z auta a kráčeli směrem k poli. Bylo poseté odpadky, jako by se zde nedávno konala nějaká veřejná událost.
Poblíž stromů a keřů stáli další lidé, někteří z nich měli na sobě policejní uniformy. Rozsáhlý prostor kolem nich byl vymezený žlutou policejní páskou.
Když se Riley s Crivarem ke skupině přiblížili, uvědomila si, že křoviny něco skrývají.
Když to Riley spatřila, zalapala po dechu.
Udělalo se jí znovu špatně od žaludku.
Na zemi ležel mrtvý cirkusový klaun.
