Kitabı oku: «Dokonalá manželka», sayfa 2

Třetí kapitola

Jessie pořád potichu zuřila, když o pět minut později vešli do vestibulu klubu Deseo, kde jim klimatizace po procházce již horkým dnem nabídla vytouženou úlevu. Rozhlédla se kolem a snažila se vstřebat, kde se ocitli. Nemohla si pomoct, z toho, co před sebou viděla, měla dojem, že název, který podle Teddyho znamenal „Klub Přání“, byl poněkud přehnaný.

Vchodu do klubu si skoro ani nevšimla. Tvořily jej velké, neoznačené, větrem ošlehané dubové dveře, zasazené do nenápadně vyhlížející stavby v klidnější části přístavu. Ani vestibul sám o sobě ničím nevynikal. Za jednoduchým pultem pro hostesky nyní stála pohledná brunetka, která působila profesionálním dojmem. Nemohlo jí být moc přes dvacet.

Teddy se naklonil a potichu s ní hovořil. Přikývla a pokynula skupině, aby pokračovali do malé haly. Teprve když ji další, stejně krásná mladá žena s blonďatými vlasy požádala, aby svou kabelku odložila do košíku, uvědomila si Jessie, že hala funguje zároveň jako luxusní detektor kovů.

Jen co prošli halou, žena jí tašku vrátila a vybídla ji, aby ostatní následovala skrze další dřevem obložené dveře, jež téměř splývaly s okolní stěnou. Kdyby byla sama, asi by si jich vůbec nevšimla.

Jakmile se ocitli na druhé straně dveří, všechna skromnost budovy byla rázem tatam. Rozlehlá kruhová místnost, která se před ní otevírala, měla dvě patra. Po celém obvodu horní části byly rozsety stoly, od nichž bylo vidět do nižšího patra, kam šlo sestoupit po širokém schodišti.

Uprostřed spodního patra se nacházel malý taneční parket, kolem kterého bylo rovněž rozestaveno několik stolů. Vypadalo to, že je celá místnost obložena dřevem ze starých plachetnic. Jednotlivá sousedící prkna se lišila tvarem i odstínem. Člověk by si řekl, že takový mišmaš nemůže nikdy dobře dopadnout, ale naopak—námořní atmosféra, která tu vládla, působila úctyhodně, nikoli komicky.

Nejúchvatnější podívanou však skýtal vzdálený konec místnosti. Na straně, jež se dívala směrem k oceánu, tvořilo celou stěnu klubu jedno obrovské prosklené okno, z něhož polovina byla nad vodou a polovina pod vodou. Podle toho, kam si člověk sedl, mohl tedy buď upírat oči k obzoru, nebo sledovat, jak se pod hladinou prohání hejna ryb. Bylo to naprosto neuvěřitelné.

Jessie s ostatními byli zavedeni k velkému stolu v dolním patře, kde už je očekávala skupinka asi patnácti lidí. Teddy a Mel je všem představili, nicméně Jessie se ani nepokoušela si jednotlivá jména zapamatovat. Zjistila pouze, že u stolu sedí čtyři páry, které mezi sebou mají asi sedm dětí.

A tak se místo toho jen usmívala a zdvořile přikyvovala pokaždé, když ji postupně zahrnovali více informacemi, než dokázala zpracovávat.

„Pracuji v marketingu sociálních médií,“ sdělil jí někdo, kdo se jmenoval Roger nebo Richard. Neustále se vrtěl a když si myslel, že se na něj nikdo nedívá, šťoural se v nose.

„Zrovna vybíráme nástěnné koberce,“ informovala ji žena, co seděla vedle něj, bruneta s blonďatým melírem. Mohla to být jeho manželka nebo možná taky ne; tak jako tak měla oči jen pro toho opáleného chlápka naproti.

A tak to pokračovalo. Mel někoho představila. Jessie nevynaložila žádné velké úsilí, aby si zapamatovala jeho nebo její jméno, a místo toho se na základě jejich vzhledu, řeči těla a způsobu vyjadřování snažila vypozorovat něco o jejich pravé povaze. Byla to taková její hra, k níž se často uchylovala v nejpříjemných situacích.

Jakmile se všichni představili, objevily se odněkud další dvě dívky, posbíraly všechny děti včetně Daughtona a odvedly je s sebou do Pirátské zátoky, což, jak jí vysvětlila jedna z přítomných žen, byl název jejich dětského koutku. Jessie si pomyslela, že musí jít o opravdu báječné místo, neboť se tam všechny děti vydaly bez jakéhokoli náznaku nespokojenosti.

Jen co byly pryč, snídaně pokračovala z velké části přesně tak, jak ji Mel varovala. Dvě z žen, které byly buď dvojčata, nebo přinejmenším vypadaly natolik podobně, že klidně mohly být, se pustily do vyprávění příběhu o náboženském letním táboře, jehož ústředním tématem byl příšerný zpěv vedoucí modliteb.

„Zněla, jako kdyby měla porodit,“ vykládala jedna z nich, načež se její rádoby dvojče souhlasně zachechtalo. I při tom, jak malou pozornost jim věnovala, se Jessie ztratila v tom, jak se neustále přerušovaly a mluvily jedna přes druhou.

Muž s dlouhými hustými kudrnatými vlasy a westernovou kravatou se až příliš vášnivě zabral do popisování podrobností jistého hokejového utkání, kterého se zúčastnil minulé jaro. Nebylo na něm však pranic zajímavého. Celý pětiminutový příběh sestával jen z toho, kdo kdy vstřelil gól. Jessie čekala, kdy přijde nějaký zvrat, například až někdo hodí na led chobotnici nebo až jeden z fanoušků přeskočí mantinel, žádného se ovšem nedočkala.

„V každém případě to byl úžasný zápas,“ zakončil svou reportáž a ona věděla, že je to znamení, že se má uznale usmát.

„Nejlepší. Příběh. Na světě,“ utrousila Mel suše tak, aby ji neslyšel, a dopřála tím Jessie dosud jedinou zábavnou chvilku a příležitost nabrat druhý dech.

Většina konverzace se točila kolem různých nadcházejících klubových událostí, jako byla halloweenská párty, oslava vracení lodí a sváteční ples.

„Co je to oslava vracení…“ začala se ptát, když vtom ji přerušil křik ženy, jež seděla o dvě místa dál. Ukázalo se, že je to kvůli tomu, že ni na dopadlo několik kapek vody ze sklenice, kterou číšnice nedopatřením převrhla.

„Kráva,“ zamumlala hlasitěji, než bylo nutné, jen co číšnice odešla. Nedlouho poté se všichni muži zvedli ze židlí, políbili své ženy a rozloučili se. Kyle se na Jessie zmateně podíval, ale následoval ostatní.

„Takže se asi uvidíme později?“ Byla to spíš otázka, než konstatování.

Slušně přikývla, i když byla zmatená úplně stejně jako on. Měla pocit, že se najednou přenesli do té scény ve filmu Titanik, kdy se po večeři všichni muži zvednou a jdou do kuřácké místnosti probírat byznys a politiku nad sklenkou brandy.

Jessie sledovala, jak muži procházejí mezi stoly ke zdobeným dřevěným dveřím v rohu místnosti, před nimiž stál svalnatý muž s vážným výrazem ve tváři. Vypadal jako vyhazovač z nočního klubu, akorát měl na sobě smoking. Jakmile se k němu muži od jejich stolu přiblížili, ustoupil stranou, aby je nechal projít. Zdálo se jí, že po Kylovi střelil skeptickým pohledem, Teddy mu však něco pošeptal, načež vyhazovač přikývl a na Kyla se usmál.

Zbytek snídaně uběhl jako voda. Přesně jak slíbila Mel, rozhovor se neustále stáčel k dětem a budoucím dětem, jelikož alespoň dvě ženy ve skupině byly očividně těhotné.

„Já už se připravuji na to, jak to vytmavím dalšímu baristovi, co se na mě ošklivě podívá, až budu kojit,“ prohlásila žena jménem Katlyn nebo Kaitlyn. „Když se narodil Warner, nechala jsem si toho příliš líbit.“

„Pohrož mu žalobou,“ poradila jí Bruneta s blonďatým melírem. „Já to tak udělala a dostala jsem na omluvu dárkový poukaz za sto dolarů. Nejlepší na tom bylo, že mi vlastně ani nikdo nic špatného neprovedl. Jen jsem si postěžovala na nepříjemné prostředí.“

Jessie byla u stolu jediná ne-matka, přesto se však pokusila zapojit do diskuze, a zdvořile se ostatních ptala na otázky ohledně místní základní školy („odpadiště“) ve srovnání s tou soukromou, do níž, jak se zdálo, chodily děti všech přítomných.

Zatímco Jessie naslouchala sporům o tom, které jesle a které školky jsou nejlepší a v jakém supermarketu se nejlépe nakupuje, na čemž se většina žen překvapivě shodla, cítila, že začíná v myšlenkách bloudit. Několikrát se pod stolem úmyslně štípla a ostatní mezitím pokračovaly ve vyměňování názorů na dobré kostely, nejlepší místní posilovnu a na to, kde najít senzační šaty na sváteční ples.

Nakonec ovšem vzdala veškerou snahu vnímat, co kdo říká, neobtěžovala se už ani s bezvýznamným přitakáváním a spokojila se s rolí pasivní pozorovatelky. Bylo to jako sledovat společenské chování nějakého neobyčejného druhu v divočině.

Tak tohle má být ten život, ke kterému jsem se zavázala? Obědy s dámami, které zajímá jen to, jaká posilovna nabízí nejlepší lekce spinningu? Opravdu je tohle ten svět, jehož součástí Kyle tolik touží se stát? Jestli ano, radši mě zabijte hned.

V jedné chvíli si uvědomila, že jí Mel klepe na rameno, aby jí oznámila, že snídaně je u konce a že musí zajít pro Daughtona. Teddy a Kyle se k nim měli připojit ve vestibulu.

Jessie přikývla, všem ženám, jejichž jména si nepamatovala, řekla zdvořilé na shledanou a pak se automaticky vydala za Mel do pirátské zátoky. Cítila se dezorientovaně a vyčerpaně a nic si nepřála více, než jíž domů, naložit se do vany, dát si skleničku vína a jít spát. Podívala se na hodinky a překvapilo ji, když zjistila, že ještě není ani jedna hodina odpoledne.

* * *

Vytouženého uvolnění se jí však nedostalo ještě několik dalších hodin. Nejprve museli dojít zpátky do domu Carlisleových, kde samozřejmě ze slušnosti museli chvilku posedět, a teprve poté mohli konečně zamířit domů. Ovšem ne před zastávkou v obchodě Costco, kde potřebovali nakoupit pár nezbytných věcí. Jessie v hlavě vytanuly nesouhlasné obličeje jejích společnic z dnešního rána.

Ten samý večer, zatímco si umývala obličej a Kyle si čistil zuby, se přece jen cítili dostatečně zotavení na to, aby mohli probrat události uplynulého dne.

„Copak se dělo v té tajné místnosti, kam jste se ztratili?“ zeptala se. „Donutili tě se vysvléct do spoďárů a pak ti dali deset ran bičem?“

„Popravdě jsem měl trochu nahnáno, co mě za těmi dveřmi čeká,“ přiznal Kyle, když se přesunuli do ložnice. „Ukázalo se ale, že jde v podstatě o výborně zařízený sportovní bar. Jsou tam televize, na kterých jedou sportovní zápasy, mají číšníka, co chodí ke stolu a přijímá objednávky na pití, a pár chlápků se tam převléká do golfového oblečení nebo z něj.“

„Takže žádná kuřácká místnost s brandy?“ ujišťovala se a přemýšlela, jestli mu dojde, na co tím naráží.

„Podle toho, co jsem viděl, tak ne, i když jsem si všiml, že tam po šatně bezcílně bloudil Leonardo DiCaprio.“

„Skvělá práce, manželi,“ pochválila ho Jessie uznale, zatímco se ukládala do postele. „Pořád jsi dobrý.“

„Díky, ženo,“ odpověděl a vklouzl za ní pod přikrývku. „Abys věděla, někdo mi opravdu vykládal, že tam kuřácká místnost je, ale do hledání jsem se nepouštěl. Řekl bych, že bude schovaná v nějakém koutě, pro který neplatí nekuřácká pravidla klubu. Vsadím se ale, že kdybych si řekl o brandy, klidně by mi ji dali.“

„Seznámil ses s někým zajímavým?“ otázala se skepticky a zhasnula v ložnici světlo.

„Překvapivě ano,“ řekl. „Všichni byli celkem v pohodě. Dva z nich navíc hledají potenciální příležitosti k investování, čímž samozřejmě vzbudili můj zájem. Myslím, že ten klub by mi mohl posloužit jako skvělý zdroj obchodních kontaktů. Co ty?“

„Všichni byli velmi milí,“ začala Jessie váhavě a doufala, že tma v pokoji zakryje, jak se jí vraští obočí. „Velice přátelští a ochotní nabídnout pomoc se vším, na co si vzpomenu.“

„Proč tam slyším nějaké ale?“

„Ale nic. To jen, že ani jednou, za celou dobu, co jsme tam byly samy, nepromluvila ani jedna z žen o ničem jiném než o dětech, o škole nebo o rodině. Žádná zmínka o práci ani akutálních událostech. Prostě to na mě působilo silně venkovským dojmem.“

„Třeba se jen u snídaně chtěli vyhnout kontroverzním tématům, protože tam byl někdo nový?“ navrhl Kyle.

„Práce se dnes považuje za kontroverzní?“

„Já nevím, Jessie. Jsi si jistá, že v tom nehledáš moc? Vždyť to bylo jen nevinné setkání.“

„Já taky hned neříkám, že jsou to stepfordské paničky, ani nic takového,“ stála si na svém Jessie. „S výjimkou Mel byly ale všechny neskutečně narcistické. Vážně pochybuji, že některá z nich vůbec pomyslí na svět za svými okny. Říkám jen, že to na mě po chvíli začalo mít lehce… klaustrofobický vliv.“

Kyle se na posteli zpříma posadil.

„Ten výraz mi zní povědomě,“ poznamenal s obavami. „Nenaštvi se na mě. Ale naposledy, když jsi mluvila o klaustrofobii, bylo to kvůli—“

„Já si velice dobře pamatuji, co bylo naposledy,“ přerušila ho otráveně. „Tentokrát to není to samé.“

„Dobře,“ odpověděl opatrně. „Určitě ale pochopíš, když se tě zeptám, jestli ti stále vyhovují tvé léky. Pořád ti zabírá stejná dávka? Myslíš, že by bylo dobré, kdyby ses objednala u doktorky Lemmonové?“

„Jsem v pořádku, Kyle,“ opáčila a vstala z postele. „Všechno není vždycky jenom o tom. Copak se ti nemůžu svěřit s žádnými pochybami, aniž bys z toho hned vyvozoval předčasné závěry?“

„Samozřejmě, že můžeš,“ řekl. „Promiň. Vrať se, prosím tě, do postele.“

„Myslím to vážně. Tys tam nebyl. Zatímco ses vesele bavil s kluky vedle, já měla na obličeji nasazený úmělý úsměv a musela poslouchat ostatní ženské mluvit o tom, jak oškubat kavárny. Léky s tím nemají co dělat. Příšerné baby s tím mají co dělat.“

„Promiň, Jess,“ zopakoval. „Neměl jsem hned usuzovat, že je to těmi léky.“

Jessie se na něj podívala. Na jednu stranu mu chtěla odpustit, ale na druhou ho chtěla ještě trochu podusit. Rozhodla se raději neudělat ani jedno.

„Za pár minut jsem zpátky,“ oznámila. „Potřebuju se jen trošku uklidnit. Kdybys náhodou už spal, až se vrátím, tak dobrou noc.“

„Fajn,“ řekl nespokojeně. „Dobrou noc. Miluju tě.“

„Dobrou noc,“ odpověděla a přestože k tomu v dané chvíli necítila žádné velké nutkání, políbila ho. „Taky tě miluju.“

Vyšla z ložnice, bloudila po domě, přecházela z pokoje do pokoje. Čekala, až se její otrávení rozplyne. Snažila se přestat myslet na jeho přehlíživost, ale pořád se jí to vkrádalo zpátky do hlavy a navzdory veškerému úsilí ji to vytáčelo ještě víc.

Když se nakonec dostatečně uklidnila a chystala se zamířit do postele, uslyšela znovu ten samý vzdálený skřípot jako předchozí noci. Až na to, že dnes nezněl z takové dálky. Po zvuku došla až do míst, odkud si myslela, že musí přicházet—z půdy.

Zastavila se přímo pod jejími padacími dveřmi. Po krátkém zaváhání zatáhla za provázek a dveře se otevřely. Skřípání bylo nyní rozhodně hlasitější.

Co nejtiššeji to dokázala, vyšplhala po přístupovém žebříku a snažila se nemyslet na to, jak v hororech takové rozhodnutí vždycky špatně skončí. Jakmile zdolala schody, vytáhla svůj telefon, zapnula funkci baterky a začala prozkoumávat okolní prostor. Nenašla však nic kromě pár starých kartonových krabic. A skřípání ustalo.

Jessie opatrně slezla zase dolů a vrátila žebřík na své místo. Byla nyní příliš vzhůru na to, aby se jí podařilo usnout, vrátila se tedy ke svému neklidnému přecházení. Nakonec se ocitla v ložnici, z níž plánovali udělat dětský pokoj, až a jestli budou mít jednou miminko.

Pokoj teď sice zel prázdnotou, Jessie si ale dokázala přesně představit, kde by stála postýlka. V myšlenkách ji viděla u protější zdi a nad ní se houpal a točil kolotoč. Opřela se o zeď a svezla se po ní, takže nyní seděla s koleny před obličejem. Pevně je objala a snažila se sama sebe přesvědčit, že život na tomhle podivném novém místě bude lepší, než se zatím zdálo.

Co když se na to všechno dívám špatně?

Nemohla si pomoci, hlavou jí proběhla myšlenka, zda její léky přece jen nepotřebují upravit. Nedokázala říct, jestli na Kyla nebyla příliš tvrdá nebo jestli ženy z klubu Deseo neodsoudila příliš rychle. Byla skutečnost, že se Kyle na tomto místě tak rychle zažil a ona ne, známkou jeho přizpůsobivosti, její křehkosti, nebo obojího? Kyle už tu byl jako doma, jako by tu žil celé roky. Ráda by věděla, zda se do takového bodu taky někde dostane.

Nebyla si jistá, jestli je tak nervózní jen proto, že jí zítra začíná poslední semestr ve škole a že se bude muset opět ponořit do studia násilníků, pedofilů a vrahů. Nebyla si ani jistá, jestli je ten skřípot, který neustále slyší, opravdový nebo jenom v její hlavě. Popravdě řečeno si v této chvíli nebyla jistá skoro ničím. A to jí nahánělo strach.

Čtvrtá kapitola

Jessie sotva popadala dech a srdce jí bušilo jako o závod. Dojde pozdě na hodinu. Na kampusu Kalifornské univerzity v Irvine byla poprvé a najít správnou třídu pro ni vůbec nebylo jednoduché. V dusném dopoledním horku uběhla přes kampus posledního půl kilometru tryskem a udýchaně se vřítila do dveří. Na čele se jí perlil pot a cítila, že má navlhlé tričko.

Profesor Warren Hosta, vysoký, štíhlý padesátník s úzkýma, podezíravýma očima a smutným, osamoceným chomáčem prošedivělých černých vlasů na temeni, byl očividně zrovna uprostřed věty, když v 10:04 vpadla do třídy. Věděla, že je pověstný svou netrpělivostí a obecně si s nikým nebere servítky, a nyní se o tom mohla přesvědčit na vlastní kůži. Přestal mluvit a čekal, až se Jessie usadí. Za celou dobu z ní přitom nespustil oči.

„Můžu pokračovat?“ zeptal se sarkasticky.

Výborný začátek, Jessie. Vážně umíš udělat parádní první dojem.

„Promiňte, profesore,“ omluvila se. „Ještě to na kampusu neznám. Trochu jsem zabloudila.“

„Doufám, že jsou vaše dedukční schopnosti lépe vyvinuté než váš orientační smysl,“ opáčil pohrdavě, načež se vrátil ke své přednášce. „Jak jsem se snažil říct, bude to pro většinu z vás poslední kurz, než získáte svůj magisterský titul ve forenzní psychologii. A nebude to žádná procházka růžovou zahradou.“

Jessie se pokusila rozepnout zip na svém batohu co možná nejtiššeji, aby si z něj vytáhla sešit a pero, měla však pocit, jako by se zvuk posunujícího zipu rozléhal hlasitě celou místností. Profesor se na ni úkosem podíval, mluvit ale tentokrát nepřestal.

„Za okamžik vám všem rozdám sylabus,“ oznámil. „Nicméně obecně od vás budu vyžadovat následující. Kromě běžné práce v hodině a doprovodných zkoušek, ti, kteří ještě neodevzdali svou diplomovou práci, ji budou muset dokončit a obhájit. A každý z vás—bez ohledu na to, zda diplomovou práci dokončil nebo ne—bude muset splnit praktikum. Někteří z vás budou přiděleni do nápravného zařízení, a to buď do Kalifornského institutu pro muže v Chinu nebo do Kalifornského institutu pro ženy v Coroně. V obou najdete celou řadu násilnických kriminálníků. Ti ostatní navštíví vysoce rizikovou jednotku v DSH-Metropolitan, státní nemocnici v Norwalku. Zabývají se tam osobami, které se zpravidla označují termínem duševně nemocní pachatelé, obavy místní komunity jim však nedovolují přijímat pacienty, jež v minulosti spáchali vraždu, sexuální zločin anebo odněkud uprchli.“

Místností projel neviditelný proud napětí a všichni studenti po sobě začali navzájem pokukovat. Na tohle celou dobu čekali. Zbytek přednášky proběhl vcelku jednotvárně, probírala se náplň kurzu a podrobnosti ohledně psaní jejich diplomových prací.

Jessie naštěstí tu svou napsala a obhájila už na USC, a tak debatě nevěnovala přílišnou pozornost. Místo toho se jí myšlenky zatoulaly zpět k podivné snídani v jachtařském klubu a k tomu, jak z ní byla i navzdory ochotě a přívětivosti všech přítomných celá nesvá.

Do přednášky se znovu zaposlouchala teprve tehdy, když se řeč stočila zpět k praktiku. Studenti profesorovi pokládali logistické a akademické otázky. Jessie pro něj taky jednu měla, rozhodla se ale, že počká, až skončí hodina. Nechtěla, aby ji slyšela celá skupina.

Většina z jejích spolužáků chtěla evidentně pracovat v jednom ze dvou vězení. Po tom, co profesor zmínil, že komunita zakázala držet v nemocnici v Norwalku násilné zločince, o ni zjevně klesl zájem.

Profesor Hosta nakonec oznámil konec hodiny a studenti se začali z učebny vytrácet. Jessie si při schovávání sešitu do batohu dala načas, zatímco se dalších pár studentů ještě ptalo Hosty na nějaké otázky. Teprve, když byli všichni pryč a i profesor se chystal k odchodu, oslovila ho.

„Ještě jednou se omlouvám za svůj pozdní příchod, profesore Hosto,“ řekla a snažila se neznít příliš vtíravě. I během té jediné hodiny nabyla pocitu, že Hosta pohrdá poníženým podlézáním. Zdálo se, že mnohem více než úcty si váží zvídavosti, i kdyby byla na hranici drzosti.

„Nezníte, jako by vás to příliš mrzelo, paní.…“ poznamenal se zvednutým obočím.

„Huntová, Jessie Huntová. A popravdě zas tak ne,“ přiznala. Rozhodla se v tu chvíli, že bude mít u tohoto chlápka větší úspěch, když s ním bude mluvit napřímo. „Říkala jsem si jen, že bych se měla zachovat zdvořile, abych dostala odpověď na mou skutečnou otázku.“

„Která zní…?“ zeptal se a obočí měl zvednuté v zaujatém překvapení.

Získala si jeho pozornost.

„Všimla jsem si, že jste říkal, že DSH-Metro nepřijímá pacienty, kteří se v minulosti dopustili násilí.“

„Přesně tak,“ přitakal. „Je to jedna z jejich zásad. Prakticky jsem to odcitoval z jejich webových stránek.“

„Ale pane profesore, my oba víme, že to není úplně pravda. Nemocnice Norwalk má malé oddělení, kde se léčí pacienti, kteří spáchali příšerné násilné zločiny, včetně sériových vražd, znásilnění a nejrůznějších zločinů na dětech.“

Než odpověděl, dlouhou chvíli ji netečně pozoroval.

„Podle Oddělení státních nemocnic se takovými případy zabývá DSH-Atascadero v San Luis Obispo,“ řekl s kamenným obličejem. „Metro se stará o nenásilné pachatele. Nejsem si tedy úplně jistý, o čem to mluvíte.“

„Samozřejmě, že jste,“ odporovala Jessie sebejistěji, než očekávala. „Říká se mu Nerehabilitační oddělení, zkráceně NRD. To je ovšem pouze nezajímavý výraz, kterým krmí veřejnost. V rámci instituce a v kriminalistických kruzích je NRD známo jako „vysoce riziková jednotka“ v DSH-Metro, což je mimochodem stejný termín, jaký jste k jeho popisu použil ve své přednášce.“

Hosta na to nic neřekl. Místo toho si ji pár vteřin prohlížel, aniž by dal nějak najevo, co si myslí. Nakonec se mu však na obličeji rozehrál malý úšklebek. Bylo to poprvé, kdy na něm Jessie viděla něco, co připomínalo úsměv.

„Pojďte se mnou,“ vyzval ji a pokynul směrem ke dveřím učebny. „Vyhráváte zvláštní cenu, paní Huntová. Je to už tři semestry, co si naposledy někdo všiml mého malého verbálního triku. Omezení ze strany komunity vždycky každého natolik odradí, že se nikdo ani nepozastaví nad tím, co je na oddělení tak vysoce rizikového. Je ovšem vidět, že jste s NRD byla seznámena již dlouho předtím, než jste dnes vešla do třídy. Co o něm víte?“

“No,“ začala opatrně, „prvních pár semestrů svého studia jsem absolvovala na USC a NRD je tam tak trochu veřejným tajemstvím, vzhledem k tomu, jak je blízko.“

„Paní Huntová, něco mi tajíte. Není to veřejné tajemství. Naopak, je to velmi pečlivě střežené tajemství, a to i mezi policejními orgány a psychiatrickou komunitou. Troufám si tvrdit, že o něm v celé oblasti neví více než dvě stovky lidí. Přičemž pravé povahy zařízení si je vědoma méně než polovina z nich. A v té polovině jste z nějakého důvodu i vy. Vysvětlete mi to, prosím. A tentokrát nechte veškerou zdrženlivost stranou.“

Bylo teď na Jessie, aby se rozhodla, zda jít s pravdou ven.

Dostala ses až sem. Tak už to můžeš rovnou dotáhnout do konce.

„Napsala jsem o NRD svou diplomovou práci,“ prohlásila. „Málem mě kvůli tomu vyhodili z programu.“

Hosta se zastavil a na chvíli vypadal ohromeně. Rychle se ovšem dal zase dohromady.

„Tak to jste byla vy?“ zeptal se a zdálo se, že to na něj udělalo dojem. „Vaše práce je pro ty, co ji četli, legendární. Pokud si dobře vzpomínám na název, bylo to něco jako ‚Vliv nerehabilitačního dlouhodobého uvěznění na duševně nemocné pachatele'. Nikdo však nemohl přijít na to, kdo byl skutečným autorem. Koneckonců, žádné úřední záznamy o Jane Dońt neexistují.“

„Musím přiznat, že jsem na ten pseudonym byla celkem pyšná. Falešné jméno jsem ale vůbec nepoužívala z vlastního rozhodnutí,“ poznamenala Jessie.

„Co tím myslíte?“ otázal se Hosta, jehož to očividně zaujalo.

Jessie zauvažovala, zda se nepohybuje na hranici toho, o čem má dovoleno mluvit. Pak si však vzpomněla na důvod, proč ji v první řadě přidělili k Hostovi, a usoudila, že nemá smysl se ostýchat.

„Můj fakultní poradce předal mou práci děkanovi,“ vysvětlila, „a ten okamžitě přivedl zástup policistů a zdravotníků, které nemám dovoleno označovat nijak jinak, než okouzlujícím jménem ‚Panel'. Devět hodin v kuse mě vyslýchali, dokud nebyli zcela přesvědčeni, že skutečně jen píšu akademickou práci a nejsem utajená novinářka nebo něco ještě horšího.“

„To zní zajímavě,“ řekl Hosta. Zdálo se, že to myslí vážně.

„Ano, zní to tak. V té době bych ale spíše řekla děsivě. Nakonec se rozhodli, že mě nezatknou. Koneckonců, to oni měli neoficiální a utajené psychiatrické vězení, ne já. Škola připustila, že jsem v zásadě neprovedla nic špatného, a souhlasila, že mě nevyhodí. Veškeré podrobnosti ohledně mé práce však byly prohlášeny za přísně tajné. Oddělení stanovilo, že jako obhajoba mé diplomové práce postačí výslech, kterému mě podrobily úřady. Podepsala jsem také několik dokumentů, v nichž jsem musela slíbit, že o této záležitosti nebudu s nikým mluvit, ani s mým manželem, jinak budu čelit potenciálnímu trestnímu stíhání, i když za co, to mi nikdy neřekli.“

„Jak je tedy možné, paní Huntová, že vedeme tuhle konverzaci?“

„Řekněme, že jsem dostala… zvláštní povolení. Dovolili mi pokračovat a dodělat si titul pod jednou konkrétní podmínkou. Abych toho však byla schopná, musí mít můj nový fakultní poradce alespoň zběžné povědomí o tom, co jsem napsala. Vyšší síly pečlivě zvážily fakulty na všech univerzitách v Orange County a usoudily, že jediný, kdo splňuje jejich požadavky jste vy. Škola nabízí magisterský program kriminální psychologie, který vedete. S NRD máte vztah a v minulosti vás tam zavedla práce. Dokonce ho uvádíte jako jednu z možností, kde dělat praktikum ve výjimečných případech, kdy o to některý student projeví zájem a vidíte v něm potenciál. Jste má jediná možnost v okruhu padesáti mil.“

„Předpokládám, že bych měl být polichocen. A co když odmítnu být váš fakultní poradce?“ zeptal se.

„Měla jsem za to, že vás navštíví někdo z Panelu a vysvětlí vám to—proč je to ve vašem nejlepším zájmu a tak dále. Jsem překvapená, že se to ještě nestalo. Obvykle dělají věci velmi důkladně.“

Hosta se na chvíli zamyslel.

„Obdržel jsem pár e-mailů a v hlasové schránce mám zprávu od někoho jménem Dr. Ranier,“ podotkl. „Jeho jméno mi však nic neříkalo, a tak jsem je ignoroval.“

„Doporučila bych vám, abyste na tu zprávu odpověděl, pane profesore,“ mínila Jessie. „Je dost možné, že je to pseudonym, za nímž může být i někdo, koho už znáte.“

„To také udělám. Rozumím-li tomu tedy správně, tak při obstarávání vašeho povolení k praktiku v NRD nebudu muset překonávat všechny obvyklé byrokratické překážky, je to tak?“

„Dělat praktikum právě tam bylo onou konkrétní podmínkou, kterou jsem zmínila dříve. Z toho důvodu jsem také víceméně bez diskuzí souhlasila s jejich dohodou o mlčenlivosti,“ vysvětlila mu Jessie a nedokázala v hlase zakrýt vzrušení. „Čekám na to už skoro dva roky.“

„Dva roky?“ opáčil Hosta překvapeně. „Jestli jste svou práci dokončila před takovou dobou, neměla byste už dávno mít i titul?“

„To je na dlouhé povídání, které budeme muset nechat na jindy. Můžu ale prozatím počítat s tím, že mám vaše svolení splnit své praktikum v DSH-Metro, přesněji v NRD?“

„Za předpokladu, že se váš příběh potvrdí, tak ano,“ řekl, když se dostali ke dveřím jeho kabinetu. Odemkl je, ale dovnitř ji nepozval. „Musím vám však položit otázku, na kterou se ptám každého studenta, co si přeje tam jít pracovat—opravdu si jste jistá, že to chcete udělat?“

„Jak se mě na to po všem, co jsem vám řekla, ještě můžete ptát?“

„Protože je jedna věc si o lidech, které tam drží, číst,“ odpověděl, „ale pracovat s nimi je něco úplně jiného. Velice rychle poznáte, jak je to namáhavé. Na základě poznatků ve vaší diplomové práci usuzuji, že některé vězně, kteří tam pobývají, už znáte?“

„Pár; vím, že je tam sériový pachatel znásilnění z Bakersfieldu, Delmond Stokes. Pak taky několikanásobný vrah dětí, kterého minulý rok zadržela ta policistka v důchodu. A jsem si celkem jistá, že tam drží i Boltona Crutchfielda.“

Hosta na ni upřeně hleděl, jako by se rozmýšlel, zda má nebo nemá říct, co si myslí. Nakonec se zdálo, že dospěl k rozhodnutí.

„To jeho chcete pozorovat, viďte?“

„Musím přiznat, že jsem zvědavá,“ připustila Jessie. „Slyšela jsem o něm různé historky, ale nejsem si jistá, kolik z nich je pravdivých.“

„Jedna historka, o jejíž pravdivosti vás mohu spolehlivě ujistit, je to, že v průběhu šesti let brutálně zavraždil devatenáct lidí. Ať už je zbytek pravda nebo žvásty, tohle je skutečnost. Nikdy na to nezapomínejte.“

„Setkal jste se s ním?“ zeptala se Jessie.

„Setkal. Dvakrát jsem ho vyslýchal.“

„A jaké to bylo?“

„To je na dlouhé povídání, paní Huntová, které budeme muset nechat na jindy,“ poznamenal a obrátil tak její vlastní slova proti ní. „Pro tuto chvíli se spojím s Dr. Ranierem a ověřím si pravdivost vašeho vyprávění. V případě, že vše proběhne v pořádku, vás kontaktuji a zařídíme vaše praktikum. Chápu, že chcete začít brzy.“

„Kdyby to šlo, začala bych hned zítra.“

„Jistě, ale si to potrvá trochu déle. Mezitím se pokuste zůstat nohama na zemi. Pěkný den, paní Huntová.“

S těmito slovy zavřel dveře svého kabinetu a nechal Jessie stát na chodbě. Otočila se k odchodu. Jak se najednou rozhlížela po neznámé chodbě, uvědomila si, že byla natolik ponořena do rozhovoru, že nic jiného nevnímala. Neměla tušení, kde vlastně je.

Chvíli tam stála a představovala si, jak sedí tváří v tvář s Boltonem Crutchfieldem. Tato myšlenka ji vzrušovala a děsila zároveň. Chtěla—ne, potřebovala—s ním již nějaký čas mluvit. Skutečnost, že se tak možná již brzy stane, ji rozechvívala nervózním očekáváním. Potřebovala odpovědi na otázky, o kterých nikdo ani nevěděl, že je má. A on byl jediný, kdo jí je mohl poskytnout. Nebyla si ovšem jistá, zda bude ochotný. A pokud ano, co za to bude chtít?