Kitabı oku: «Dokonalý Úsměv», sayfa 2

Překvapeně se otočila. Nebylo zvykem, že by se Claire v tuhle hodinu koupala. Většinou usnula, jen co došla domů, někdy dokonce ještě předtím, než se stihla převléct. Jestli tady leží po tmě ve vaně, musí být nalitá pod obraz.

Gabby se k ní po špičkách vydala a v duchu se modlila, aby tam našla jen opilou spolubydlící a žádnou záplavu zvratků. Opatrně nahlédla přes okraj vany a spatřila něco mnohem horšího.

Claire měla na sobě stále tu samou minisukni, ve které si před pár hodinami vyrazila ven. Ležela ve vaně obličejem vzhůru, skelné oči doširoka rozevřené, tělo potřísněné krví. Rudá tekutina jí zmáčela celý obličej a srážela se jí ve vlasech do husté, lepivé hmoty. Byla všude, zdálo se ale, že nejvíc jí proudí z dívčina hrdla, kam zřejmě utržila několik hlubokých bodných ran.

Gabby na ni zhrozeně zírala a ani si neuvědomila, že křičí, dokud se vedle ní neobjevil Carter. Popadl ji za ramena, zatřásl s ní a dožadoval se vysvětlení, co se děje. K pochopení mu stačil jediný pohled do zakrvácené vany. Ohromeně se zapotácel dozadu a vzápětí už z kapsy horečně lovil telefon.

„Pojď odtamtud pryč,“ řekl jí, chytil ji za zápěstí a silou ji odtáhl od hrůzného výjevu, který se před ní rozkládal. „Běž si sednout na postel. Volám na policii.“

Gabby přestala křičet a vděčně uposlechla jeho pokynů. Malátně se došourala k posteli, kde se posadila a zabodla oči do země, ačkoli ani nevnímala, na co se dívá. Někde za sebou slyšela Carterův hlas. Zněl vzdáleně a jakoby ozvěnou.

„Chci nahlásit vraždu. Našli jsme ve vaně mrtvou ženu. Vypadá to, že ji někdo pobodal.“

Gabby vší silou sevřela víčka, nic to však nepomohlo. Pořád před sebou viděla bezvládnou a ochablou Claire, jak leží v koupelně jen několik metrů od ní. Měla pocit, že má ten obraz vypálený v mysli.

KAPITOLA TŘETÍ

Maršál před ní se choval jako blbec. Jessie nechtěla nic víc, než se jít proběhnout. On však ustavičně opakoval, že by to „nedoporučoval“, což ve skutečnosti znamenalo „nedovolil“. Místo toho prstem ukázal na běžecký pás v rohu obývacího pokoje, jako kdyby se tím měly vyřešit všechny její problémy.

„Já ale potřebuju trochu čerstvého vzduchu,“ protestovala, i když si uvědomovala, že začíná znít jako ukňourané dítě.

Murph, jak jí maršála představili, nebyl zrovna nejupovídanější člověk na světě, což ji občas pěkně rozčilovalo, protože to byl hlavní agent její ochranky. Měl malou, štíhlou postavu a světle hnědé vlasy, jež vypadaly, jako by si je nechával stříhat aspoň jednou za týden. Zdálo se, že by mu vůbec nevadilo, kdyby se mluvení mohl vyhnout úplně. Jessie se tato domněnka jen potvrdila, když i nyní místo odpovědi pokynul rukou k zadnímu dvorku. Zatápala v paměti, zda patřil k maršálům, které ve včerejší noční můře našla zavražděné, a na okamžik zadoufala, že ano.

Pravdou bylo, že se Jessie nepotřebovala jen proběhnout a nadýchat se čerstvého vzduchu. Chtěla také znovu navštívit místní nemocnice a poptat se, zda tam nepřijali někoho, kdo by odpovídal popisu jejího otce. Naposledy tam byla ještě předtím, než ji zavřeli do jejího pečlivě střeženého úkrytu. Od té chvíle to po ní měl převzít její někdejší policejní partner, detektiv Ryan Hernandez, Jessie se však poslední dobou nedařilo zastihnout ani ho ani nikoho jiného, takže neměla tušení, jestli objevil něco zajímavého.

Jessie měla podezření, že maršál moc dobře ví, jaké má úmysly, nicméně to její otrávení nijak nezmenšovalo. Začínala z toho neustálého vysedávání v baráku šílet. Přestože si uvědomovala, že ji tu drží pro její vlastní dobro, docházela jí trpělivost, zvlášť po včerejším zlém snu. Rozhodla se, že je čas na změnu. A té mohla dosáhnout jen jediným způsobem.

„Chci mluvit s kapitánem Deckerem,“ prohlásila neústupně.

Maršál se k odpovědi příliš neměl. Zřejmě doufal, že se mu podaří ignorovat tuto žádost stejně jako všechny předchozí. To ale samozřejmě nebylo možné. Jessie ho sice nemohla přinutit, aby ji pustil na procházku nebo do obchodu, měla však právo požádat o setkání se svým nadřízeným. A pokud jí šlo bezpečně vyhovět, měla maršálská služba povinnost to zařídit.

Maršál tedy pomalu a zamračeně zvedl ruku a promluvil do komunikačního zařízení, které měl připnuté k zápěstí.

„Reprozob požaduje autorizované setkání. Čekám na povely.“

Jessie mlčky čekala na odpověď a raději se nevyjadřovala k nepříliš lichotivému krycímu jménu, jež jí patrně přidělili.

*

O devadesát minut později seděla v malé konferenční místnosti v tichém koutku centrální komunitní policejní stanice v centru Los Angeles a čekala, až se k ní přidá kapitán Decker. Z domu ji sem doprovodil maršál Murph, který nyní stál v zadní části místnosti a nijak se nesnažil předstírat radost z toho, že tady musí být.

Dostat se z Jessiina úkrytu na centrální stanici, jak se jí běžně říkalo, bylo neskutečně komplikované. Poté, co jim Corcoran udělil formální povolení cestu podniknout, museli nejprve shromáždit tým a vybrat trasu. Velká část již sice byla naplánovaná předem, stále však zbývalo učinit několik konečných rozhodnutí.

Jessie si měla nasadit paruku a stáhnout si do očí kšiltovku. Pak ji posadili do auta, které řídil maršál Toomey, vedle něhož seděl na místě spolujezdce maršál Murph. Kousek za nimi následovalo druhé auto s dalšími dvěma agenty. A poslední dva agenti zůstali v domě, aby ho hlídali.

Ačkoli vyjeli uprostřed dopoledne, kdy ještě doprava tak nezhoustla, trvala jim cesta dobrých pětačtyřicet minut, a to hlavně proto, že během ní udělali nespočet prudkých zatáček a několikrát se vraceli po vlastních stopách, aby setřásli případné pronásledovatele. Jakmile dorazili na stanici, zajeli s autem do garáže, načež museli čekat, než ji formálně prověří dva uniformovaní policisté, kteří ani nevěděli, proč to dělají, kromě toho, že „přišly rozkazy seshora“.

Teprve pak Jessie spěšně provedli bočním vchodem, přičemž na sobě stále musela mít paruku, čepici a tlustou bundu zapnutou až ke krku, aby se zkreslil tvar její postavy a zakryl krk, podle něhož by někdo mohl poznat její pohlaví. Po cestě ji ještě několikrát zastavili, dokud se chodby dostatečně nevyprázdnily, aby mohla nepozorovaně projít.

Když se konečně probojovali až ke konferenční místnosti, Murph vešel dovnitř s ní, zatímco Toomey držel stráž u dveří. Jelikož Toomey s holou hlavou a permanentně zamračeným výrazem měřil přes sto devadesát a nevážil míň jak sto kilo, nebála se Jessie, že by se někdo odvážil vejít bez jeho svolení. Jeden ze zbývajících maršálů čekal venku v průchodu z garáže do budovy a čtvrtý v autě pomalu objížděl celý blok a dával pozor, jestli neuvidí něco neobvyklého.

Jessie se přinutila potlačit pocit viny, který se v ní vzdouval kvůli tomu, že všechen tenhle rozruch zapříčinila. Moc dobře si uvědomovala, že s největší pravděpodobností utratila tisíce dolarů z kapes daňových poplatníků za něco, co by šlo považovat za trucovitý výstřelek. Jenže taky věděla, že pravda je jinde. Pokud se jí podaří přesvědčit kapitána Deckera, aby přistoupil na její plán, je dost možné, že si tenhle krátký výlet stokrát odčiní. Nejdřív ho však musí získat na svou stranu.

„Víte,“ ozval se z rohu poprvé od chvíle, co vstoupili do místnosti, Murphův tichý hlas, „my se vám tady snažíme pomoct, aby se vám nic nestalo. Nemusíte nám to při každé příležitosti ztěžovat.“

„Já vám to nechci ztěžovat,“ namítla Jessie. „Chci vám pomoct. A bez ohledu na to, co si myslí váš šéf, jsem na to popravdě v docela dobré pozici.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře a dovnitř vstoupil kapitán Decker.

„To hned zjistíte,“ slíbila Jessie.

Poněkud zadýchaný a zjevně popuzený kapitán Roy Decker na ni shlížel s nasupeným výrazem. Nebylo mu ještě ani šedesát, vypadal však na mnohem víc. Kapitán centrální stanice byl vysoký a hubený a před úplnou plešatostí ho zachraňovalo jen pár malých chomáčků vlasů. Tvář měl poznamenanou hlubokými vráskami, které vypovídaly o jeho dlouholeté práci ve stresujícím prostředí. Ostrý nos a korálkové oči Jessie připomínaly dravce, jenž vyhlíží svou příští kořist.

„Jste v pořádku, kapitáne?“ starala se Jessie. „Vypadáte, jako byste sem běžel.“

„Když se doslechnete, že na vás dole čeká vaše forenzní profilistka, která má být hezky schovaná v rámci ochrany svědků, přinutí vás to trochu přidat do kroku. Byla byste tak laskavá a prozradila mi, co je tak důležitého, že jsem musel sejít do téhle zatuchlé části stanice, kde vzduch obsahuje víc azbestu než kyslíku?“

Jessie koutkem oka zpozorovala, jak Murph znepokojeně přešlápl z jedné nohy na druhou, a v duchu se usmála. Očividně ještě neměl tu čest setkat se s Deckerovým pověstným přeháněním.

„Samozřejmě, pane. Než vám to ale vysvětlím, mohla bych se zeptat, jak pokračuje váš hon na… všechny?“

Decker si hlasitě povzdechl. Na okamžik se zdálo, že neodpoví. Nakonec se však posadil na židli naproti ní a spustil.

„Nijak moc slavně, abych pravdu řekl,“ přiznal. „Jak víte, jednoho utečence z NRD, Jacksona, jsme chytili hned první den. Dalšího, Gimbela, jsme dopadli o pár dní později. Od té doby jsme ovšem neměli štěstí. I přes desítky věrohodných stop se nám nepodařilo najít ani zbývající dva uprchlíky, ani Crutchfielda a Corteze.“

„Myslíte, že zůstali všichni spolu?“ vyzvídala Jessie s plným vědomím, že maršálská služba byla jiného názoru.

„Ne. Stokese a De La Rosu zachytily krátce po jejich útěku bezpečnostní kamery v okolí nemocnice, každého zvlášť. Crutchfielda ani Corteze jsme na žádných záznamech nenašli, pracujeme však s teorií, že se drží pospolu.“

„Hmm,“ protáhla Jessie. „Kéž byste tak měli k dispozici někoho, kdo oba muže zná a mohl by vám pomoct objasnit jejich pravděpodobné vzorce chování.“

Schválně do svého výroku vložila tolik sarkasmu, že z každého slova vyloženě odkapával. Decker ani nemrkl.

„A kéž by tomu někomu nešli po krku přesně ti muži, které tak zná. To bychom potom její znalosti mohli i využít,“ opáčil.

Několik vteřin upírali jeden na druhého tiché neústupné pohledy. Jessie se nakonec rozhodla uhnout jako první, protože usoudila, že by jí nijak neprospělo znepřátelit si teď muže, na jehož povolení všechno závisí.

„A co Xander Thurman? Narazili jste na něco?“

„Vůbec nic. Po tom se úplně slehla zem.“

„I přes všechna jeho zranění?“

„Sledujeme všechny nemocnice, pohotovostní služby a zdravotní střediska. Dokonce jsme upozornili i veterináře. Nikdo nic nenahlásil.“

„To tedy může znamenat jednu ze dvou věcí,“ mínila Jessie. „Buď má přístup k někomu jinému s lékařskou praxí, nebo někdo v těch institucích lže. Možná pod výhrůžkou. V žádném případě není možné, aby se z těch úrazů zotavil bez pomoci. To nepřipadá v úvahu.“

„To já vím, slečno Huntová. Jenže v této chvíli nemáme žádné další informace.“

„Co kdybyste měli?“ nadhodila Jessie.

„Co tím myslíte?“ chtěl vědět Decker.

„Já znám jeho postupy, stejně jako znám ty Crutchfieldovy. Některé zločiny můžou většině detektivů připadat bezvýznamné, zatímco já bych v nich mohla najít znaky, které by je spojovaly s jedním nebo druhým vrahem. Kdybyste mě nechal prohlédnout si spisy posledních případů a ty, co by případně vypadaly slibně, prověřit, třeba bychom se dostali dál.“

Ze zadní části místnosti se ozval Murph.

„To by bylo nerozumné.“

Jessie to ráda slyšela. Deckerovi totiž nic nelezlo na nervy víc, než lidé, kteří k oddělení nepatřili, ale přesto měli potřebu přispívat svými moudry. Jestli začne maršála považovat za vetřelce, jedině jí to pomůže. A tak jen tiše pozorovala, jak se její šéf mračí a nechala atmosféru pěkně houstnout.

„Jak byste si to přesně představovala?“ procedil Decker skrze zaťaté zuby.

Jessie nehodlala čekat, až si to rozmyslí.

„Mohla bych si projít všechny násilné útoky a vraždy z posledních pár týdnů a podívat se, zda některé z nich nenesou typické znaky jednoho z hledaných. Pokud narazím na shodu, nejslibnější stopy prozkoumám podrobněji.“

Decker seděl a nic neříkal, evidentně si její návrh převaloval v hlavě. Murph naopak své mlčení pro jednou prolomil.

„Přece to nemůžete doopravdy zvažovat po všem tom úsilí, které maršálská služba vynaložila, aby jí zajistila bezpečný úkryt.“

Ještě chvilku se s ním, prosím tě, hádej. Jen si tím kopeš vlastní hrob.

Zdálo se, že v sobě Decker svádí vnitřní boj. Ať ho Murphovo vměšování otrávilo sebevíc, zjevně mu zároveň nedokázal upřít, že přednesl pádný argument. Jessie ale měla dojem, že mu hlavou vrtá ještě něco, o čem ona zatím neměla tušení.

„Podívejte,“ pronesl nakonec. „Jak jsem již zmínil, stop máme spoustu – možná až příliš. Už jen všemi se jimi probrat je hezká dřina. Poprosili jsme o pomoc i oddělení šerifa a další policejní stanice z okolí. Dokonce i místní pobočka FBI se rozhodla zapojit a poslala nám pár agentů k těm případům, které považují za zajímavé. Máme toho teď zkrátka zatraceně moc na zatraceně málo lidí. A ostatní kriminálníci si samozřejmě nevzali dovolenou jen proto, že nám na svobodu uprchlo pět šílenců. Před dvěma dny jsme tu měli útok gangu. Někdo nechává na hřištích injekční stříkačky. Váš starý kámoš detektiv Hernandez má práce nad hlavu s trojitou vraždou, kvůli které dneska musel až do Topanga Canyon. Jo, a aby toho nebylo málo, už druhý týden se nám tu bleskovou rychlostí šíří spalničky.“

„Kam tím míříte, kapitáne?“ zeptal se Murph. Jessie v jeho hlase poprvé zachytila náznak rezignace.

Decker se s nimi konečně podělil o to dosud tak pečlivě střežené tajemství.

„Ve skutečnosti jsme včera dostali případ, s nímž byste nám možná mohla pomoct, Huntová. Stalo se to ve Studio City, takže to má na povel stanice v severním Hollywoodu. Nicméně to zaujalo i FBI, takže k vyšetřování posílají svého agenta. Přemýšlel jsem, že bych vás s ním spároval.“

„Co je to za případ?“ otázala se Jessie klidným hlasem, ačkoli cítila, jak se jí v břiše zvedá vlna vzrušení.

„Pobodání, docela brutální. Zatím bez motivu i bez podezřelých. Oba vaši chlapci jsou ale fandové velkých nožů, nebo ne?“

„To je pravda,“ přisvědčila.

„Samozřejmě to spolu vůbec nemusí souviset,“ připustil Decker. „Je to však první útok, na který jsme narazili, co aspoň trochu odpovídá jejich profilu.“

„Vy ji tedy opravdu chcete pustit do terénu?“ ujišťoval se Murph, třebaže už znal odpověď.

„No, usoudil jsem, že když bude mít za partnera agenta FBI a přitom ji bude chránit několik amerických maršálů, mělo by být o její bezpečí postaráno. Nebo je to mylný úsudek?“

„Kapitáne Deckere,“ odvětil Murph bezvýrazně, „maršálská služba obecně zastává názor, že žádná chráněná osoba není nikdy tak úplně v bezpečí. Poslat naši svěřenkyni do terénu, navíc v rámci vyšetřování vraždy, kterou možná spáchal jeden z těch samých lidí, před nimiž se ji snažíme ochránit, je dle mého osobního mínění víc než nebezpečné.“

„Jenomže,“ vmísila se do toho Jessie, protože vycítila, že konečně nadešla ta správná chvíle vyložit její poslední trumf, „to v podstatě není o nic horší, než naše současná situace. Už skoro dva týdny jsem pod ochranou. Ale o mužích, kteří mě pronásledují, se nikomu nepodařilo zjistit nic, co by nynější stav nějak změnilo. Město, LAPD i maršálskou službu to stojí obrovské peníze a konec je přitom v nedohlednu. Jestli to tak půjde dál, možná si opravdu budu muset opatřit novou identitu… už podruhé v životě!“

„My se na to takhle nedíváme…“ začal protestovat Murph.

„Nechte mě prosím domluvit, maršále,“ ujala se slova znova Jessie, aniž by jí v hlase zazněla sebemenší známka jízlivosti či povýšenosti. „Takhle to dál nejde. Každou noc se mi zdají noční můry o tom, jak někdo zmasakroval celou moji ochranku. Sotva slyším nějaký nečekaný zvuk, málem vyletím z kůže. Krčím se při každém nenadálém pohybu. Jsem v tom domě uvězněná, i když jsem neudělala nic špatného. Nemůžu tak žít napořád. To radši umřu při pokusu ty chlapy chytit, než abych strávila zbytek života ve strachu. Mám veškeré potřebné znalosti i dovednosti k tomu, abych dopadla oba muže, kteří mi chtějí ublížit. Dovolte mi je použít. Přece nežádám nic nesmyslného.“

Decker s Murphym si vyměnili pohledy. Jessie to připadalo, že uběhla celá věčnost, než maršál promluvil.

„Zařídím to u Corcorana,“ svolil, ale pak dodal, „za předpokladu, že budete souhlasit s jistými podmínkami.“

„Jakými podmínkami?“ vyptávala se Jessie, ačkoli byla v tomto okamžiku stejně ochotná odsouhlasit téměř cokoli.

„Po celou dobu s vámi zůstane vaše ochranka – žádné pokusy nás setřást. Noci budete i nadále trávit v bezpečném úkrytu. V terénu budete dodržovat všechna bezpečnostní opatření včetně případných úhybných manévrů, které můžete považovat za přehnané. V jakékoli situaci v terénu se podřídíte velení maršálů, ať vám jejich rozkazy připadají zbytečně opatrné nebo ne. Pokud vám řekneme, abyste odešla, bez odmlouvání poslechnete. Souhlasíte s těmito podmínkami, slečno Huntová?“

„Souhlasím,“ přitakala bez váhání a bez ohledu na to, zda své slovo hodlá dodržet.

„V tom případě se, jakmile obdržíme svolení od mého nadřízeného, můžete pustit do práce.“

Jessie se obrátila k Deckerovi, který vypadal, jako by se snažil potlačit úsměv.

„Co kdybych vám představil vašeho dočasného partnera?“ navrhl.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Jessie zdaleka nebyla nadšená.

Agent, kterého FBI poslala, aby oddělení pomohl s případem pobodání, vypadal jako bývalý hráč baseballu, jenž byl do hry povolán jen proto, že se všichni hráči základní sestavy zranili. Muselo mu být kolem čtyřiceti a Jessie si po cestě k němu všimla, že má na agenta FBI překvapivě otylé břicho.

Jeho neobvykle dlouhé a rozcuchané vlasy byly navíc skoro úplně stříbrné. Větrem ošlehaná tvář a slaná vůně napovídaly, že tráví víc času surfováním, než vyšetřováním případů. Sako měl u límce roztřepené a volně uvázaná kravata mu visela od půl hrudi. A přestože ještě neodbilo poledne, už se mu na pokrčených kalhotách podařilo nashromáždit úctyhodnou sbírku skvrn od jídla.

„Jack Dolan,“ představil se a natáhl k ní ruku, jinak se však k žádnému pozdravu neměl.

„Jessie Huntová,“ odpověděla. Přijala nabízenou ruku a musela potlačit zajíknutí, když ji stiskl v železném sevření.

„Ach ano. Ta proslulá forenzní profilistka alias dcera sériového vraha alias zaříkávačka psychopatů, co se skrývá před chlapy, co v noci dělají bu-bu-bu.“

„Přesně tak to stojí na mé vizitce,“ opáčila Jessie kysele. Vůbec se jí nelíbilo, kolik závěrů si o ní ten člověk hned na začátek udělal.

„Agente Dolane,“ vložil se do toho Decker, a přerušil tím jejich mrazivou slovní přestřelku, „jelikož pobodání ve Studio City vykazuje několik potenciálních rysů, jež jsou charakteristické jak pro Xandera Thurmana, tak pro Boltona Crutchfielda, rozhodli jsme se, že požádáme slečnu Huntovou, aby se k vám přidala a zhodnotila, nakolik je pravděpodobné, že za vraždou stojí jeden z nich.“

Dolan přejel pohledem z Deckera na Jessie a nakonec na Murpha.

„Takže jí teď budu dělat chůvu?“ zeptal se se zmateným výrazem. „Nebo si máme předávat štafetu?“

Jessie otevřela pusu, ačkoli si nebyla jistá, co z ní kromě proudu nadávek vypustí. Než však stihla říct jediné slovo, předběhl ji znovu Decker.

„V průběhu vyšetřování tohoto případu ji považujte za svoji parťačku. Předpokládám, že jste zvyklý svému partnerovi krýt záda, agente Dolane? Pak se pro vás nic nemění.“

Dolan zůstal zticha. Jessie koutkem oka zahlédla, jak Murph potlačuje úsměv. Otočila se k Deckerovi.

„Mohla bych si s vámi na chvíli promluvit o samotě?“ požádala.

Kapitán přikývl, načež oba zamířili na chodbu.

„Počkejte,“ zarazil je Murph. „Půjdeme já s agentem. Vy dva si promluvte tady. Čím méně lidí vás uvidí, tím lépe.“

Jakmile odešli, Jessie probodla Deckera rozlíceným pohledem.

„To má být nějaký trest? Proto se mě snažíte přidělit k tomuhle ňoumovi? To nemůžete Hernandeze stáhnout z jeho případu a přidat mě do týmu k němu?“

„Detektiv Hernandez je nedostupný,“ odpověděl Decker stroze. „Kromě toho detektivy jen tak ‚nestahujeme‘ z vyšetřování trojnásobných vražd, abychom vyhověli výmyslům jiných zaměstnanců. Nečekejte, že se vám v blízké době ozve. Pokud ano, znamená to, že nedělá svoji práci. Dolan je navíc k tomuhle úkolu víc než kvalifikovaný. A to jeho nám FBI poslala. Takže najděte způsob, jak s ním vycházet, jinak se můžete vrátit zpátky do svého úkrytu. Je to na vás, Huntová.“

*

Cesta do Studio City probíhala obzvlášť nepříjemně.

Dolanovi se zjevně nelíbilo, že se musí vézt na zadním sedadle sedanu, který řídí americký maršál. Murph a Toomey nebyli o nic víc nadšení, že dělají šoféry dvěma nevrlým vyšetřovatelům. A Jessie rozčilovalo prakticky všechno.

Navzdory tomu, co řekl Decker, se cítila, jako by v autě seděla se třemi chůvami a další dvě ji následovaly ve druhém vozidle opodál. Její „partner“ měl očividně za to, že ji k případu přizvali jen v rámci symbolického gesta. A maršálům se pochopitelně příčilo zastávat funkci špičkově trénovaných sluhů. Než dorazili na místo činu, byla celá posádka jako na jehlách.

Toomey našel dům bez problémů. Byl to půvabný jednopatrový domek ve španělském stylu, jejž křižovaly pruhy žluté policejní pásky a před nímž stálo půl tuctu policejních aut. Parkovaly tam také dvě televizní dodávky. Toomey kolem nich projel a zastavil až o půl bloku dál, aby je nikdo neviděl.

„Jak to uděláme?“ obrátil se ke zbytku osazenstva. „Huntovou nesmí nikdo vidět, jak vchází dovnitř. Pokud je to opravdu práce Thurmana nebo Crutchfielda, určitě budou bedlivě sledovat, jestli se tu objeví. A i kdyby to jejich dílo nebylo, stejně nepotřebujeme, aby se její obličej ukazoval ve všech zprávách.“

Jessie čekala, zda někdo z nich navrhne nejlogičtější řešení. Když se tak nestalo, promluvila ona.

„Zajeďte k domu ze zadní strany,“ poradila. „Neviděli jsme žádnou příjezdovou cestu. To znamená, že ze zadní uličky musí vést přístup do garáže. Pro televizní štáby to tam bude zavřené, nehledě na to, že by se tam s těmi širokými dodávkami beztak nevešly. Takže bychom se měli dostat dovnitř i ven, aniž by se k nám přiblížila jediná kamera.“

Zdálo se, že proti tomu nikdo nemá žádné námitky, a tak Toomey opět nastartoval a uposlechl Jessiiných pokynů. Do rádia plán přetlumočil maršálům ve druhém autě a vybídl je, ať zůstanou na hlavní ulici.

Jak se dalo čekat, úzkou uličku blokovala z obou stran policejní auta. Toomey zajel ke kraji a celá posádka vystoupila. Murph a Dolan ukázali nejbližším policistům své odznaky, což stačilo, aby je nechali projít, aniž by vyžadovali identifikaci od Toomeyho nebo od Jessie, která nechtěla svou totožnost prozrazovat nikomu, ani policistům.

Společně prošli zadní brankou a po schodech ke vchodovým dveřím, kde je zkontroloval další policista. Tomuto se příliš nechtělo pouštět je, dokud se neprokážou všichni, Dolan se k němu ale naklonil a pošeptal mu něco, co Jessie neslyšela, načež policista přikývl, ustoupil a uvolnil jim cestu.

Jakmile prošli dveřmi, pokusila se Jessie vytěsnit z hlavy všechny dopolední nepříjemnosti a soustředit se pouze na své okolí. Nyní pracovala na případu a ať už byl obětí kdokoliv, zasloužil si její plnou pozornost.

Zadní dveře vedly do moderně zařízené kuchyně, plně vybavené všemi nejnovějšími spotřebiči. Vlastně tu všechno působilo tak zbrusu nově, až by se vsadila, že zde musela někdy v posledních šesti měsících proběhnout kompletní renovace. Z nějakého důvodu jí dům trochu připomínal super moderní vily, jaké si kupovaly čerstvě zbohatlé páry v Orange County, kde krátce žila se svým bývalým manželem, Kylem Vossem, než zjistila, že je to násilný sociopat.

„Kdo tu bydlí?“ zeptala se neurčitě všech a zároveň nikoho.

Její otázku zaslechl mladě vyhlížející uniformovaný policista s pískově světlými vlasy. Zvedl hlavu a přešel k nim z rohu místnosti.

„Myslel jsem, že tu detektivové už skončili,“ poznamenal.

„FBI se rozhodla pomoct,“ vysvětlil Dolan a ukázal mu svůj odznak. Sjel očima k policistově jmenovce. „Co nám můžete povědět, strážníku Martine?“

„Ano, pane,“ odpověděl Martin. „Dům si pronajímají dvě ženy. Gabrielle Cantuová a Claire Stantonová. Obětí je Stantonová. Bylo jí dvacet tři let. Cantuová a její společník ji našli dnes v časných ranních hodinách.“

„Kde je Cantuová teď?“ zajímala se Jessie.

„U svého společníka z včerejší noci,“ sdělil jí strážník Martin. „Bydlí hned tady za kopcem u Mulholland Drive. Cantuová nemá ve městě žádnou rodinu, tak jí nabídl, ať zůstane u něj, než jí bude líp. Sem se pochopitelně v blízké době vracet nechce.“

„Kde Stantonovou našli?“ chtěl vědět Dolan.

„V koupelně,“ řekl Martin. „Zavedu vás tam.“

Vykročil chodbou a ostatní za ním. Jessie postřehla, že si od nich maršálové Murph a Toomey udržují odstup. Zdálo se, že je tolik nezajímají podrobnosti případu, jako spíš všichni ostatní, kdo se v domě pohybují – pečlivě si pohledem měřili každého policistu a vyšetřovatele místa činu, kolem kterého prošli. I tady, kde se to hemžilo příslušníky policejních složek, je do jednoho považovali za potenciální hrozbu vůči chráněné osobě, v tomto případě Jessie.

Ta mezitím přemítala, v jakém oboru asi Gabrielle s Claire pracovaly, že si už po svých dvacetinách mohly dovolit pronajmout takovýhle dům. Nedalo se vyloučit, že působí obě jako společnice v prestižních advokátních kancelářích.

Její dosavadní pracovní zkušenosti jí ovšem napovídaly, že se s mnohem větší pravděpodobností jedná o modelky nebo vydržované dětičky. Možná i herečky. Ačkoli pokud se dalo věřit stereotypům, vzhledem k tomu, že bydlely v San Fernando Valley, by se v takovém případě zřejmě objevovaly spíš ve filmech dospělejšího charakteru.

V obývacím pokoji byla velkoplošná televize s reproduktory s prostorovým zvukem, kožené pohovky a bar. Když kolem nich prošli do chodby vedoucí k ložnicím, Jessie si najednou uvědomila, že zatím neviděla žádné umělecké doplňky. Hračky a techniku ano, ale nic, co by naznačovalo, že by obyvatelky do svého příbytku nějak dlouhodobě investovaly.

Strážník Martin se zastavil v první ložnici.

„Tahle ložnice patřila Claire Stantonové,“ oznámil jim. „Koupelna ji spojuje s pokojem té druhé dívky. Tak ji také našla. Stantonová ležela ve vaně.“

„Tým pro ohledání místa činu už tu skončil?“ zeptala se Jessie. „Můžeme dovnitř?“

„Ano. Tělo bylo převezeno. Jestli chcete, poprosím vedoucího vyšetřovatele CSI, aby vám poslal fotky.“

„Díky,“ řekla Jessie a vešla do koupelny.

Tělo si sice odvezli, avšak pozůstatky masakru zůstaly na místě. Přestože zbytek koupelny působil naprosto nevinně, volně stojící staromódní vana uprostřed místnosti byla zbrocená krví, z níž většina stekla do tmavé, husté louže okolo odtoku.

Zatímco si Jessie prohlížela scénu před sebou, na telefonu jí vyskočily fotografie od CSI. Otevřela je a Dolan, který obdržel stejnou zprávu na svůj mobil, ji napodobil.

První snímek byl focený naležato a ukazoval mrtvé tělo Claire Stantonové, jak leží tváří nahoru ve vaně s jednou rukou přehozenou přes okraj. Měla vytřeštěné oči a z krku jí vytékala krev, jež jí zalila celou hruď a potřísnila většinu obličeje.

Jessie navzdory dívčinu znetvoření viděla, že byla velice krásná, ještě víc, než ty haldy vyfintěných princezniček s transplantáty, co stály frontu do Hollywoodu. Blonďaté vlasy, drobná postava, opálené, vyrýsované paže a nohy – vypadala jako hlavní roztleskávačka některé z předních univerzit.

Ostatní fotografie ukazovaly bližší záběry na její krk a zranění, která na něm utržila. Jessie si nemohla být úplně jistá, na první pohled se jí však bodné rány zdály příliš nepravidelné a hrubé, než aby je mohl způsobit nůž nebo alespoň většina z nich. Kdyby měla hádat, řekla by spíš, že vrah použil spíše šroubovák nebo…

„Klíče,“ prohlásil Dolan.

„Cože?“ ozval se z rohu místnosti strážník Martin.

„Tahleta zranění na jejím krku. Vypadá to, jako by jí je někdo přivodil dlouhými klíči. Došli vyšetřovatelé, kteří ohledávali místo činu k nějakým závěrům?“

„Nebyl jsem u toho, agente,“ přiznal strážník Martin.

„Myslím, že máte pravdu,“ přisvědčila Jessie. „Bodné rány patrně přišly z různých úhlů a pronikly do těla do různých hloubek, skoro jako kdyby útočník držel v ruce několik klíčů a zabodl je do ní všechny zároveň.“

„Nevěděl jsem, že jste školená v analýze místa činu,“ prohodil Dolan a skepticky k ní zvedl oči.

„Nejsem. Ale jsem školená k tomu, abych viděla, co mám před nosem,“ opáčila. „A taky mám s útoky nožem pár zkušeností. Co je ovšem mnohem důležitější, tak jsem školená v psychologii chování. A na základě těchto předběžných snímků si troufám tvrdit, že tu máme co dočinění se zločinem z vášně, nikoli s plánovaným útokem.“

„Proč si to myslíte?“ chtěl vědět Dolan, aniž by jí odporoval.

„Jen stěží si dokážu představit, že by si někdo, kdo plánuje vraždu, vybral za svou zbraň právě klíče. Jednak je z toho příliš nepořádku a jednak nelze zaručit, že to bude fungovat. Tohle na mě působí víc improvizovaně.“

„Jako zločin z vášně?“ popíchl ji Dolan.

„Je to sice klišé, ale ano.“

„To tedy moc nepodporuje teorii, že to spáchal Crutchfield nebo Thurman,“ poznamenal. „Podle toho, co vím, jsou to oba docela puntičkáři.“

„Souhlasím, že je to méně pravděpodobné.“

„Kdy vám to nahlásili?“ obrátil se Dolan zpět ke strážníkovi Martinovi.

„Krátce po druhé hodině ranní. Cantuová se se svým společníkem vrátila z klubu. Vešla do koupelny a našla tam svou spolubydlící. Carter Harrington, její doprovod, zavolal na sto dvanáctku.“

Dolan se ještě pár vteřin procházel po místnosti, ale vypadal znuděně.

„Já myslím, že už jsme tady toho viděli dost,“ prohlásil a otočil se k Jessie. „Co kdybychom zajeli navštívit Gabrielle Cantuovou a zjistili, zda nám bude schopná říct něco zajímavějšího?“

Jessie přikývla. Viděla na něm, že se snaží věci popohnat. Očividně se chtěl co nejdříve ujistit, zda tento případ souvisí s jedním z jeho hledaných sériových vrahů, aby se ho v opačném případě mohl rychle zbavit a s ním i jí.

Na jednu stranu jí to přišlo poněkud chladné, na druhou mu to ale nedokázala zazlívat. Zajímali ho sérioví vrazi, ne oběti nemotorných pobodání klíči. A ačkoli se jí to nechtělo přiznávat, to samé platilo i o ní.