Kitabı oku: «Ještě než musí»

Copyright © 2017 Blake Pierce. Všechna práva vyhrazena. Mimo povolení U.S. Copyright Act of 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo převáděna do jakékoliv formy nebo jakýmkoliv způsobem, nebo uložena v databázi či úschovném systému, bez předchozího povolení od autora. Tato e-kniha je licencována pouze pro vaše osobní použití. Nesmí být přeprodána nebo darována dalším lidem. Pokud ji chcete sdílet s další osobou, zakupte prosím další licenci pro každého příjemce. Pokud čtete tuto knihu a nezakoupili jste ji, nebo nebyla zakoupena pro vás, vraťte ji, prosím, a pořiďte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete náročnou práci autora. Obsah této knihy je fikce. Jména, postavy, firmy, organizace, místa, události a incidenty jsou dílem autorovy představivosti nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už živými nebo mrtvými, je pouze náhodná. Obrázek na přebalu knihy je Copyright Kichigin, použitý pod licencí z Shutterstock.com.

Blake Pierce

Blake Pierce je autorem mysteriózní série bestsellerů RILEY PAGE, v níž dosud vyšlo patnáct knih (a vycházejí další). Blake Pierce je rovněž autorem mysteriózní série MACKENZIE WHITE, která sestává z devíti knih (a vycházejí další); mysteriózní série AVERY BLACK, jež se skládá ze šesti knih; mysteriózní série KERI LOCKE o pěti knihách; mysteriózní série STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ, v níž zatím vyšly tři knihy (a vycházejí další); mysteriózní série KATE WISE, ve které byly dosud publikovány dvě knihy (a vycházejí další); psychologických mysteriózních thrillerů CHLOE FINE, které zatím vyšly tři (a vycházejí další); a série psychologických thrillerů JESSIE HUNT, sestávající ze tří knih (a vycházejí další).

Jako zanícený čtenář a celoživotní fanoušek mysteriózního žánru a thrillerů od Vás Blake moc rád uslyší, neváhejte proto, navštivte www.blakepierceauthor.com, zjistěte více a zůstaňte v kontaktu.

KNIHY OD BLAKA PIERCE

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ JESSIE HUNT

DOKONALÁ MANŽELKA (kniha č. 1)

DOKONALÝ BLOK (kniha č. 2)

DOKONALÝ DŮM (kniha č. 3)

SÉRIE PSYCHOLOGICKÝCH THRILLERŮ CHLOE FINE

STÍNY MINULOSTI (kniha č. 1)

MYSTERIÓZNÍ SÉRIE KATE WISE

KDYBY TO VĚDĚLA (kniha č.1)

KDYBY TO VIDĚLA (kniha č.2)

SÉRIE STVOŘENÍ RILEY PAIGEOVÉ

SLEDOVANÁ (kniha č. 1)

ČEKÁNÍ (kniha č. 2)

VÁBENÍ (kniha č. 3)

MYSTERY SÉRIE RILEY PAIGEOVÁ

NAVŽDY PRYČ (kniha č. 1)

POSEDLOST (kniha č. 2)

TOUŽENÍ (kniha č. 3)

VÁBENÍ (kniha č. 4)

PRONÁSLEDOVÁNÍ (kniha č. 5)

SOUŽENÍ (kniha č. 6)

OPUŠTĚNÁ (kniha č. 7)

CHLADNÁ (kniha č. 8)

SLEDOVANÁ (kniha č. 9)

ZTRACENÁ (kniha č. 10)

POHŘBENÁ (kniha č. 11)

MACKENZIE WHITE MYSTERY SÉRIE

JEŠTĚ NEŽ ZABIJE (kniha č. 1)

JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (kniha č. 2)

JEŠTĚ NEŽ POŽEHNÁ (kniha č. 3)

JEŠTĚ NEŽ VEZME (kniha č. 4)

JEŠTĚ NEŽ MUSÍ (kniha č. 5)

JEŠTĚ NEŽ POCÍTÍ (kniha č. 6)

Prolog

Joey Nestler věděl, že z něj jednoho dne bude skvělý polda. Jeho táta byl polda, stejně jako jeho dědeček. Joeyho dědeček byl dokonce roku 1968 postřelen do hrudníku a musel odejít do předčasného důchodu. Být policistou měl Joey v krvi, a přestože měl teprve dvacet osm let a dostával samé mizerné úkoly, věděl, že se jednoho dne dostane až na vrchol.

Dnes to ale nebude. Přidělili mu další z těch stupidních sledovaček – prostě podřadnou práci. Věděl také, že nejmíň dalších šest měsíců bude dostávat takovéto na hovno úkoly. Byl s tím ale smířený. Ježdění po Miami v policejním autě během pozdního jara bylo víceméně za odměnu. Počasí bylo stále hezčí a dámy začínaly nosit krátké šortky a plavky, což mohl mnohem snadněji sledovat a užívat si při plnění podřadných úkolů.

K vyhledávání krásek v ulicích se vrátí, hned jak dokončí nejčerstvější úkol. Zaparkoval před nóbl městskými domy, v bloku okázale orámovaném dobře udržovanými palmami. Příliš s vystupováním z auta nespěchal, očekával, že bude opět svědkem jedné z mnoha domácích hádek. I tak si ale musel přiznat, že v něm detaily úkolu vzbudily zvědavost.

Nějaká žena toho rána zavolala na okrsek, že její sestra nebere telefon, ani neodpovídá na emaily. Běžně by to nevzbudilo žádnou pozornost, pak ale policistům vyběhla ze systému sestřina adresa, která byla hned vedle domu, ze kterého si někdo předchozí noc stěžoval na hluk. Podle všeho celou noc velmi hlasitě štěkal pes. Telefon nikdo nebral a na klepání na dveře s žádostí, aby už byl konečně klid, také nikdo nereagoval. Policie pak ženě zavolala zpět, aby se jí na sestru přeptala a žena jim potvrdila, že sestra samozřejmě psa má.

A teď jsem tu já, pomyslel si Joey, když šlapal schody k hlavním dveřím.

Stihl se zastavit u domácího pro klíče, což už samo o sobě dělalo tento úkol o malinko zajímavějším, než jeho běžná přidělení. Stále se ale cítil nevyužitě a poněkud hloupě, když zaklepal na dveře. S tím, co o případu věděl, se ani nedivil, že nikdo neodpovídá.

Klepal znovu a znovu a cítil, jak se mu na sluníčku pod čepicí potí vlasy.

Po dvou minutách stále žádná odpověď. Nebyl překvapený.

Vzal klíč a odemkl si dveře. Trochu je pootevřel a zakřičel dovnitř.

„Haló, tady je důstojník Nestler z policejního oddělení Miami. Vstupuji do domu a— “

Přibližující se štěkot malého psa ho přerušil. Byl to Jack Russel teriér, a i když se snažil působit na cizince ve dveřích výhružně, byl také trochu vystrašený. Jeho zadní nohy se třásly.

„Hej kámo,“ řekl Joey, když vkročil dovnitř, „kde máš mamku a taťku?“

Malý pes zakňučel. Joey pokračoval dál do domu. Udělal dva kroky do malého foyer a zamířil do obývacího pokoje, kde ucítil příšerný puch. Podíval se dolů na psa a zamračil se.

„Nikdo tě delší dobu nevyvenčil, viď?“

Pes svěsil hlavu, jakoby perfektně rozuměl otázce a styděl se za to, co provedl.

Joey vkročil do obývacího pokoje a pokračoval ve volání.

„Haló, hledám pana a paní Kurtzovy. Znovu opakuji, tady je důstojník Nestler z policejního oddělení Miami.“

Nedostal žádnou odpověď a byl si také jistý, že už žádnou nedostane. Procházel obývacím pokojem a viděl, že je netknutý. Pak ale vstoupil do navazující kuchyně a musel si rukou zakrýt ústa i nos. Kuchyň byla právě tím místem, ze kterého si pes udělal záchod. Loužičky moči byly všude po podlaze a před chladničkou byly dvě hromádky exkrementů.

Prázdné misky na vodu a žrádlo byly na druhé straně kuchyně. Protože bylo Nestlerovi psa líto, naplnil mu misku vodou z kohoutku u dřezu. Pes ihned začal vodu hltavě chlemtat a Nestler mezitím vyšel z kuchyně. Vyšel po schodech, které vedly z obývacího pokoje přímo nahoru.

Když vstoupil do horní chodby, pocítil Joey Nestler poprvé ve své kariéře to, čemu jeho otec říkal policejní instinkt. Ihned věděl, že tady nahoře není něco v pořádku. Tušil, že najde něco zlého, něco, co nečekal.

Cítil se poněkud hloupě, i když odjistil zbraň a procházel dál chodbou. Minul koupelnu (kde také objevil kaluž psí moči) a malou kancelář. V kanceláři byl trochu nepořádek, ale žádné známky nouze nebo jiné varovné signály.

Na konci chodby byly otevřené třetí (a poslední) dveře, odhalující hlavní ložnici.

Nestler se zastavil ve dveřích a ztuhla v něm krev.

Zíral dovnitř celých pět vteřin, než vstoupil.

Muž a žena – pravděpodobně pan a paní Kurtzovi – leželi mrtví na posteli. Věděl, že nespí, to kvůli množství krve na povlečení, stěnách a koberci.

Joey udělal dva kroky dovnitř, ale pak se zastavil. Tohle nebylo pro něj. Potřeboval zavolat posily, než bude moct jít dál. Kromě toho už viděl vše, co potřeboval z místa, kde právě stál. Pan Kurtz byl bodnut do hrudníku. Paní Kurtzová měla hrdlo proříznuté od ucha k uchu.

Nikdy v životě neviděl Joey takové množství krve. Pohled na tu scénu mu téměř způsobil závrať.

Vycouval z ložnice a už vůbec nemyslel na svého tátu a dědečka, nemyslel na to, jak skvělým poldou se jednoho dne chtěl stát.

Vystřelil ven, téměř v mrákotách se mu podařilo sejít dolů schody a musel bojovat s těžkou nevolností. Když šátral po ramenním mikrofonu na své uniformě, viděl, jak Jack Russel vybíhá z domu, bylo mu to ale jedno.

Zatímco pak Nestler stál se psem před domem a přivolával posily, pes štěkal na oblohu, jakoby to mohlo nějak zvrátit ten horor, který zůstal uvnitř domu.

Kapitola jedna

Mackenzie Whiteová seděla ve své kóji a přejížděla ukazováčkem po hraně vizitky. Byla to vizitka, na kterou byla fixovaná už několik měsíců, kartička, která byla jistým způsobem spojena s její minulostí. Přesněji řečeno s vraždou jejího otce.

Vracela se k ní, kdykoliv uzavřela případ a přemýšlela o tom, kdy už si konečně dovolí vzít si volno ze zaměstnání agentky. Chtěla se vrátit do Nebrasky a podívat se na případ otcovy vraždy zkušenějšíma očima, které by ale nebyly omezeny mentalitou FBI.

Práce ji poslední dobou spalovala a s každým případem, který rozlouskla, bylo vábení záhady obestírající jejího otce větší. Bylo už tak silné, že se při uzavírání případů cítila stále méně naplněná. Ten poslední byl případ dvou mužů, kteří plánovali, jak dostat kokain na jednu Baltimorskou střední školu. Případ byl vyřešen za tři dny a běžel tak hladce, že v podstatě ani nepřipomínal práci.

Od té doby, kdy přišla do Quantica, měla svůj velký podíl na významných případech a byla pravidelně povyšována ve víru akce, zákulisních jednání a úniků o vlásek. Ztratila partnera, podařilo se jí naštvat prakticky každého šéfa, kterého kdy měla a udělala si své vlastní jméno.

Jedna věc jí ale chyběla – přátelství. Ano, byl tu samozřejmě Ellington, ale mezi nimi byla jakási pokažená chemie, se kterou byla možnost založení přátelského vztahu obtížná. A navíc se jej oficiálně vzdala. Odmítl ji dvakrát – pokaždé z jiného důvodu – a ona už ze sebe nechtěla znovu dělat blbce. Úplně jí stačil pracovní vztah, který je jako vlákno držel pospolu.

Posledních pár týdnů se také seznamovala s novým parťákem – nemotorným, zato horlivým nováčkem jménem Lee Harrison. Šéf mu sice přiděloval hlavně papírování, neodkladné záležitosti a výzkum, ale odváděl opravdu skvělou práci. Věděla, že ředitel McGrath dobře vidí, jak si s tou záplavou úkolů vede. A opravdu, Harrison zatím nad každým vyhrával.

Když se podívala na vizitku, nejasně na Harrisona pomyslela. Při několika příležitostech jej požádala, aby vypátral cokoliv o firmě jménem Barkerovy starožitnosti. A i když našel v průběhu posledních pár měsíců mnohem více stop než kdokoliv před ním, žádná z nich nevedla kýženým směrem.

Zatímco o tom přemýšlela, uslyšela měkké kroky blížící se k její kóji. Mackenzie zastrčila navštívenku pod hromadu papírů vedle svého notebooku a předstírala, že si kontroluje emaily.

„Hej, Whiteová,“ zahlaholil známý hlas.

Ten chlápek je tak dobrý, že mě slyší, jak o něm přemýšlím, pomyslela si. Otočila se i se židlí a uviděla Harrisona, jak zírá do její kóje.

„Žádná Whiteová“, řekla. „Jsem Mackenzie. Nebo Mac, pokud jsi dost odvážný.“

Hloupě se zasmál. U Harrisona bylo naprosto jasné, že ještě nepřišel na to, jak s ní má mluvit a vůbec, jak se k ní chovat. Ona s tím ale byla spokojená. Občas přemýšlela, jestli ho k ní McGrath nepřiřadil jako občasného parťáka jen proto, aby si navykl, že si už nikdy nebude jistý, jak si u kolegů stojí. Pokud tomu bylo tak, byl to rozhodně geniální tah, pomyslela si.

„Dobrá tedy… Mackenzie,“ řekl. „Chtěl jsem jen, abys věděla, že právě končí výslech dealerů, které jsme ráno zatkli. Mám se zeptat, jestli od nich potřebuješ ještě nějaké informace.“

„Ne, nic,“ odpověděla.

Harrison pokýval hlavou, ale než odešel, zamračil se na ni tak, že už to začínala považovat za jistou značku pro tyhle příležitosti. „Můžu se tě něco zeptat?“ řekl.

„Samozřejmě.“

„Jsi… v pohodě? Cítíš se dobře? Vypadáš opravdu unaveně. Možná tak trochu zarudlá.“

Mohla ho lehce za takovou poznámku pošťouchnout a pořádně ho ztrapnit, ale rozhodla se, že to neudělá. Byl to dobrý agent a ona nechtěla být ten typ (sama téměř ještě nováček), který dělá potíže novému chlápkovi. Místo toho řekla: „Jo, jsem v pohodě. Jen poslední dobou špatně spím.“

Harrison přikývl. „Chápu,“ odpověděl. „Tak… hodně štěstí s odpočinkem.“ Udělil jí ještě jedno zamračení a zmizel, pravděpodobně řešit hromadu neodkladných záležitostí, kterou na něj navalil McGrath.

Odtržena od navštívenky a bezpočtu nevyřešených záhad, které představovala, si Mackenzie dovolila nechat to už plavat. Vrhla se na emaily a vyřídila nějaké papíry, které se jí začaly hromadit na stole. Mnoho šancí prožít tyto poněkud méně atraktivní chvíle zatím neměla, za což byla ráda.

Když uprostřed toho všeho zazvonil telefon, dychtivě po něm hrábla. Cokoliv, jen ať se dostanu od tohoto stolu.

„Tady Mackenzie Whiteová,“ řekla.

„Whiteová, tady McGrath.“

Dovolila jednomu krátkému úsměvu přeběhnout jí po tváři. I když byl pro ni McGrath hodně daleko od toho, aby si ho oblíbila, věděla, že kdykoliv zavolá nebo přijde do její kóje, je to většinou s nějakým novým úkolem.

Vypadalo to, že je to i tento případ. Mackenzie ani nedostala šanci říct ahoj, než znovu začal mluvit v jeho typickém kulometném stylu komunikace.

„Potřebuji vás ihned ve své kanceláři,“ řekl. „A vezměte s sebou Harrisona.“

A znovu neměla Mackenzie ani šanci zareagovat. Linka byla hluchá, ještě než stihla říct jediné slovo.

Nevadilo jí to. Zdálo se, že má pro ni McGrath nový případ. Možná jí to zostří mozek a poskytne poslední moment jasné mysli, než si dá pauzu a soustředí se na záležitosti spojené se starým případem jejího otce.

S bublajícím vzrušením, které ji postrkovalo kupředu, vstala od stolu a vydala se najít Lee Harrisona.

* * *

Sledování toho, jak se Harrison v McGrathově kanceláři chová, byl pro Mackenzie skvělý způsob relaxace. Když na ně McGrath začal mluvit, dívala se na něj, jak ztuhle sedí na okraji židle. Mladší agent byl zjevně nervózní a ochotný splnit jakýkoliv úkol. Mackenzie věděla, že je perfekcionista a také že má něco, co je velmi blízké fotografické paměti. Přemítala, jaká taková paměť může být – možná, že jako houba, která nasává každé slovo, které vyjde z McGrathových úst.

Připomíná mi trochu mě, pomyslela si, zatímco se soustředila i na McGratha.

„Mám tu něco právě pro vás dva,“ řekl McGrath. „Včera ráno nás kontaktovala státní policie z Miami a zapojila nás do řešení série vražd, které se tam staly. V obou případech šlo o manželské páry. Takže tu máme čtyři těla. Vraždy byly brutální s velkým množstvím krve a zatím se zdá, že mezi nimi není jasná spojitost. Brutální styl zabití, stejně jako fakt, že šlo o manželské páry, zabité v posteli, vedlo státní policii k závěru, že se jedná o sériového vraha. Osobně si myslím, že je velmi předčasné takové závěry dělat.“

„Myslíte si, že jde pouze o shodu okolností?“ zeptala se Mackenzie.

„Myslím, že je to jedna z možností, ano,“ řekl. „Požádali nás nicméně o pomoc a já tam chci poslat vás dva. Harrisone, pro vás to bude skvělá příležitost podívat se ven a vyzkoušet si práci v terénu. Whiteová, od vás se očekává, že na něj dohlédnete, ale nebudete mu poručníkovat. Chápete?“

„Ano, pane,“ řekla na to Mackenzie.

„Detaily a letenky vám nechám poslat během hodiny. Nemůže to zabrat víc než den nebo dva. Nějaké otázky?“

Mackenzie zavrtěla hlavou. Harrison spěšně dodal „Ne, pane“ a Mackenzie viděla, že dělá vše proto, aby udržel své vzrušení na uzdě.

Nemohla mu to mít za zlé, cítila to také.

Navzdory tomu, co si myslel McGrath, ona již tušila, že tento případ bude mít hodně daleko od běžné rutiny.

Páry.

To bylo pro ni nové.

Nemohla si pomoct, ale cítila, že tento malý „rutinní“ případ bude mnohem, mnohem horší.

Kapitola dva

I když si byla Mackenzie dobře vědoma předsudků, které panují ohledně vlády, že jí vše trvá moc dlouho, věděla také, že to obvykle neplatí pro FBI, pokud chce dostat své agenty na místo činu. Trvalo pouhých čtrnáct hodin od pozvání do McGrathovy kanceláře, do okamžiku, kdy Mackenzie parkovala auto pronajaté z půjčovny před řadou městských domů v Miami. Zaparkovala hned vedle policejního cruiseru a všimla si důstojnice, která seděla uvnitř.

Vedle Mackenzie si na sedadle pasažéra Harrison dělal poznámky k případu. Během cesty byl většinou potichu a Mackenzie velmi lákalo navázat s ním alespoň nějakou konverzaci. Nedokázala říct, jestli je Harrison nervózní nebo ustrašený, případně od obojího trochu. Než by jej ale nutila do toho, aby s ní mluvil, napadlo ji, že pro jeho rozvoj bude lepší, když sám vyleze ze své ulity – zvláště pokud McGrath plánoval, že budou pracovat spolu i v dohledné budoucnosti.

Mackenzie zabralo krátkou chvíli, než si zopakovala vše, co o případu ví. Zaklonila lehce hlavu, zavřela oči a nechala myšlenky běžet. Byla téměř posedlá detaily případů, což jí velmi ulehčovalo, aby se ponořila do vlastní mysli a vyhledávala v nich, jako by v hlavě měla jakousi mentální kartotéku.

Mrtvý pár, což samo o sobě přináší otázky. Proč oba? Proč ne jenom jeden?

Musí se tam porozhlédnout, jestli se něco nenachází třeba jen o kousek jinde, než to má být. Pokud tyto vraždy pohání žárlivost, provedl je asi někdo, kdo jim nějakým způsobem záviděl jejich životy.

Žádné násilné vniknutí; Kurtzovi v klidu pustili vraha dál.

Otevřela oči a pak i dveře od auta. Na základě toho, co o případu věděla, mohla zatím pouze spekulovat. Nic ale není tak efektivní, jako být osobně na místě činu a trochu se porozhlédnout.

Harrison také vystoupil z auta a stoupl si vedle ní, do zářícího Miamského slunce. Ve vzduchu cítila vůni oceánu, slanou a s jen velmi slabými stopami rybiny, což vůbec nebylo nepříjemné.

Když zavřeli dveře od auta, důstojnice sedící ve vedlejším autě vystoupila také. Mackenzie předpokládala, že to byla policistka, která dostala za úkol se s nimi setkat. Odhadla ji asi na čtyřicet, vypadala celkem hezky takovým jednoduchým způsobem, a její blond vlasy zářily v paprscích slunce.

„Agenti Whiteová a Harrison?“ zeptala se důstojnice.

„To jsme my,“ odpověděl Harrison.

Žena nabídla ruku a představila se. „Jsem důstojnice Dagneyová,“ řekla. „Cokoliv budete potřebovat, obraťte se na mne. Místo činu bylo již samozřejmě vyklizeno, mám ale celou složku s fotkami pořízenými ještě za čerstva.“

„Díky,“ řekla Mackenzie. „Pro začátek bych se ráda nejdříve podívala dovnitř.“

„Jistě,“ řekla Dagneyová, zatímco kráčela nahoru po schodech a vytahovala klíč z kapsy. Odemkla dveře a pokynula Mackenzie a Harrisonovi, aby šli dovnitř před ní.

Mackenzie ihned ucítila bělidlo či nějaký podobný čisticí prostředek. Vzpomněla si na zprávu o případu. Byl v ní zmíněn pes, který byl v domě zavřený nejméně dva dny a několikrát byt použil jako toaletu.

„To bělidlo,“ řekl Harrison, „čistili jste tím to, co udělal pes?“

„Ano,“ řekla Dagneyová. „Museli jsme to udělat minulou noc. Zkoušeli jsme nechat vše tak, jak to bylo, ještě než vy dva dorazíte, ale ten puch byl prostě… byl nesnesitelný.“

„To by mělo být v pořádku,“ řekla Mackenzie. „Ložnice je nahoře, správně?“

Dagneyová přikývla a vedla je nahoru. „Jediná věc, která je jinak, je to, že jsme odvezli těla a odstranili z postele povlečení,“ vysvětlovala. „Prostěradlo je stále zde, leží na podlaze na plastové fólii. Museli jsme jej sundat, jinak bychom z postele nedostali těla. Krev byla… no však uvidíte sami.“

Mackenzie postřehla, že Harrison poněkud zpomalil, aby stál v bezpečí za ní. Následovala Dagneyovou ke dveřím ložnice, kde důstojnice zůstala stát a dělala vše proto, aby se nemusela podívat dovnitř.

Když už byla Mackenzie uvnitř pokoje, viděla, že nepřeháněla ani Dagneyová, ani zpráva o případu, kterou četla. Bylo tam opravdu hodně krve – mnohem víc, než kdy viděla na jednom místě činu.

A na jeden hrozný moment zase stála v pokoji v Nebrasce – v domě, o kterém věděla, že už je teď opuštěný. Stála a dívala se na krví nasáklou postel, na které leželo tělo jejího otce.

Zvuk Harrisonových kroků pomalu se blížících za ní ji donutil vytřepat ten obraz z hlavy.

„Dobrý?“ zeptala se ho.

„Jo,“ odpověděl, i když jeho hlas zněl poněkud nejistě.

Mackenzie zaznamenala, že většina krve byla na posteli, jak ostatně předpokládala. Prostěradlo, které bylo sundáno z postele a nataženo na podlaze, bylo kdysi šedobílé. Teď bylo ale téměř pokryto zaschlou krví v odstínu kaštanové hnědi. Pomalu se přiblížila k posteli, i když si byla jistá, že už zde žádné důkazy nebudou. I kdyby tu zabiják náhodou zanechal vlas nebo cokoliv s jeho DNA, bylo by to pohřbeno v zaschlé krvi.

Prohlédla si stříkance na zdi a na koberci. Zaměřila se zvláště na koberec a zkoumala všechny skvrny, zda v některé nerozezná otisk boty.

Musí tu být nějaké stopy, pomyslela si. Zabít někoho takovým způsobem – a s takovým množstvím krve na jednom místě – musel by mít vrah nějakou i na sobě. Takže, i když tady nejsou žádné stopy, možná je nějaká zatoulaná krev někde jinde v domě, kde ji vrah mohl náhodně zanechat, když odsud utíkal.

Navíc, jak je mohl vrah oba dostat v posteli? Když zabil jednoho, druhý by se určitě vzbudil. Buď byl vrah tak rychlý, nebo scénu s těly v posteli nalíčil až po spáchání vraždy.

„To je čurbes, co?“ řekl Harrison.

„To teda jo,“ řekla Mackenzie. „Řekni mi… bez přemýšlení, vidíš tu něco, co by mohlo být vodítkem, stopou, nebo něco, co bychom měli prozkoumat do větší hloubky?“

Zavrtěl hlavou, zíraje na postel. Souhlasně přikývla, protože věděla, že všechna ta krev hledání důkazů prakticky znemožní. Dokonce si klekla na všechny čtyři, jen aby se přesvědčila, zda něco nezůstalo pod postelí. Nenašla ale nic kromě páru pantoflí a starého alba s fotografiemi. Vytáhla album a prolistovala jej. Na prvních stránkách byly fotky ze svatby, od nevěsty kráčející uličkou ve velkém kostele, až po šťastný pár krájející dort.

Se zamračením vrátila album tam, kde jej vzala. Vrátila se pak zpět k Dagneyové, stále stojící ve dveřích zády do ložnice. „Řekla jste, že máte záznamy s fotografiemi, správně?“

„Mám. Dejte mi vteřinku a já je všechny přinesu.“ Odpověděla rychle a s jistou naléhavostí, jasně toužící se dostat zpět do přízemí.

Když byla Dagneyová pryč, Harrison se vrátil do chodby. Ohlédl se zpět do ložnice a hluboce vydechl. „Viděla jsi někdy místo činu jako je tohle?“

„Nikdy s takovým množstvím krve,“ odpověděla. „Viděla jsem ošklivé scény, ale tahle bude v seznamu hodně nahoře… příliš mnoho krve.“

Když Mackenzie vycházela z pokoje, Harrison vypadal, že nad tím musí hodně přemýšlet. Spolu pak zamířili zpět dolů a do obývacího pokoje vešli, právě když se Dagneyová vracela hlavními dveřmi. Setkali se v místě, kde bar odděloval kuchyni od obývacího pokoje. Dagneyová položila složku na bar a Mackenzie ji ihned otevřela. První obrázek ukazoval tu samou postel, pokrytou krví. Jen na ní ležela dvě těla – muž a žena. Kurtzovi.

Oba byli oblečeni v něčem, co Mackenzie považovala za běžný spací úbor. Pan Kurtz (podle záznamů Josh) měl na sobě tričko a boxerky. Paní Kurtzová (Julie) byla oblečena v tílku s úzkými ramínky a v krátkých šortkách. Bylo zde několik variací fotografií, některé z nich byly pořízeny tak blízko k tělům, že se i Mackenzie několikrát vyděsila. Fotografie proříznutého hrdla paní Kurtzové byla obzvláště ohavná.

„Ve zprávách jsem nenašla žádnou identifikaci zbraně,“ řekla Mackenzie.

„To proto, že ještě nebyla určena. Všichni ale zatím předpokládají, že to byl nůž.“

Hodně velký nůž, to tedy, pomyslela si Mackenzie, když se jí podařilo odtrhnout zrak od těla paní Kurtzové.

Viděla, že i v okamžiku smrti se paní Kurtzová zdánlivě natahovala po svém manželovi. Její pravá ruka byla lehce přehozena přes jeho stehno. Bylo na tom něco sladkého, ale zároveň jí to trochu lámalo srdce.

„A co první pár, který byl zabit?“ zeptala se Mackenzie.

„To byli Sterlingovi,“ řekla Dagneyová, když vytahovala několik fotografií a stránek papíru z rubu složky.

Mackenzie se podívala na fotky a uviděla scénu podobnou té, kterou viděla na předchozích fotografiích a samozřejmě nahoře v pokoji. Pár ležící v posteli, všude krev. Jediný rozdíl byl v tom, že u Sterlingových šel manžel buďto spát nahý, nebo mu oblečení sundal vrah.

Scény jsou si příliš podobné, pomyslela si Mackenzie. Skoro, jako by byly naaranžované. Porovnávala fotografie Kurtzových a Sterlingových a hledala shody.

Odvaha a čistý úmysl zabít najednou dva lidi – a takovým brutálním způsobem. Toho chlápka musí něco neuvěřitelně pohánět. Je silně motivovaný. A zjevně se nebrání extrémnímu násilí.

„Opravte mě, jestli se mýlím,“ řekla Mackenzie, „ale policie v Miami pracuje s předpokladem, že to byla rutinní nezákonná vniknutí, správně?“

„No, nejdříve tomu tak bylo,“ řekla Dagneyová. „Ale podle toho, co víme, zde nejsou žádné známky vyloupení nebo krádeže. A protože jde tento týden už o druhý zabitý pár, je čím dál méně pravděpodobné, že šlo o pouhá nedovolená vniknutí.“

„S tím souhlasím,“ řekla. „Existuje nějaké spojení mezi oběma páry?“ zeptala se Mackenzie.

„Zatím se nic neobjevilo, ale máme tým lidí, kteří na tom pracují.“

„Byly u Sterlingových nějaké známky zápasu?“

„Ne, nic.“

Mackenzie se znovu podívala dolů na fotografie a najednou objevila dvě shody. Z jedné z nich jí naskočila husí kůže.

Pohlédla letmo na fotografii Kurtzových. Viděla ruku ženy, jak mrtvě spočívá na stehně jejího manžela.

A v ten okamžik to věděla: rozhodně to byla práce sériového vraha.

Kapitola tři

Mackenzie jela za Dagneyovou, která je vedla na policejní stanici. Po cestě si všimla, že si Harrison dělá do složky poznámky, čímž byl prakticky posedlý už cestou z DC. Uprostřed psaní si udělal krátkou pauzu a tázavě se na ni zahleděl.

„Ty už máš teorii, viď?“ zeptal se.

„Ne. Teorii nemám, ale všimla jsem si na obrázcích několika věcí, které mi přišly poněkud neobvyklé.“

„Chceš se podělit?“

„Zatím ne,“ řekla Mackenzie. „Když to udělám teď a pak znovu s policií, budu si to pak muset znovuoživit. Dej mi trochu času, abych si to trochu uspořádala.“

S ušklíbnutím se Harrison vrátil ke své práci. Nestěžoval si, když před ním něco zatajovala (což taky nedělala) a nikdy netlačil na pilu. Dělal vše proto, aby zůstal uctivý a efektivní zároveň, což oceňovala.

Cestou na okrsek začala v mezerách mezi domy, které míjeli, pokukovat po oceánu. Nikdy nebyla do moře zamilovaná tak, jako jiní lidé, ale rozuměla jeho vábení. I teď, když chytali vraha, cítila ten závan svobody, kterou moře představovalo. Ozářený dokonalým sluncem zářícím nad odpoledním Miami a zdůrazněný tyčícími se palmami byl oceán ještě krásnější.

O deset minut později vjela Mackenzie za Dagneyovou na parkoviště velké policejní budovy. Stejně jako všechno ostatní v tomto městě i tato budova působila nespoutaným dojmem. Několik obrovských palem se tyčilo podél úzkého pásu trávy před budovou. Dojem uvolněnosti a zároveň noblesy byl zprostředkován také její jednoduchou architekturou. Bylo to velmi přívětivé místo a tento vjem si Mackenzie s Harrisonem uchovali i poté, kdy vstoupili dovnitř.

„Dnes tu k tomuto případu budou jen tři lidé, včetně mě,“ řekla Dagneyová, když je vedla prostornou halou. „Když jste teď vy dva tady, můj šéf pravděpodobně zaujme velmi neangažovaný přístup.“

Bezva, pomyslela si Mackenzie. Čím méně oponentů a protiargumentů, tím lépe.

Dagneyová je zavedla do malé konferenční místnosti na konci haly. Vevnitř už u stolu seděli dva muži. Jeden z nich právě k MacBooku připojoval projektor, ten druhý něco zuřivě ťukal do malého tabletu.

Když je Dagneyová přivedla do místnosti, oba muži vzhlédli. Když zvedli hlavu, upřeli na ni obvyklý pohled… takový, který ji už dávno unavoval. Byl to pohled, který říkal: Jé, docela hezká ženská. To jsem tedy nečekal.

Dagneyová všechny krátce představila a Mackenzie s Harrisonem zasedli ke stolu. Muž se smartpadem byl policejní velitel Rodriguez, prošedivělý starší muž s hlubokými vráskami na opálené tváři. Ten druhý byl pravděpodobně nováček u sboru, Joey Nestler. Ukázalo se, že Nestler byl tím důstojníkem, který objevil těla Kurtzových. Poté, co byl představen, úspěšně dokončil připojování laptopu. Projektor ozářil ostrým bílým světlem malé plátno připevněné na stěně místnosti.

„Díky, že jste přišli,“ řekl Rodriguez a položil tablet vedle sebe. „Podívejte, nebudu ten typický místní policejní čmuchal, který se plete pod nohy. Vy mi řeknete, co potřebujete a když to řádně zdůvodníte, tak to taky dostanete. Na oplátku vás žádám, abyste nám to pomohli vyřešit rychle a aby se město neobrátilo v cirkus, zatímco bude probíhat vyšetřování.

„Zdá se, že chceme všichni to samé,“ řekla Mackenzie.

„Takže, tady Joey má všechny dokumenty, které zatím k případu máme,“ řekl. „Koronerova zpráva přišla dnes ráno a řekla nám jen to, co jsme předpokládali. Kurtzovi měli řezné rány a vykrváceli. Žádné drogy v krevním oběhu, úplně čistí. Zatím nemáme žádné zřejmé spojení mezi oběma případy. Pokud máte nějaké nápady, rád je uslyším.“

„Důstojníku Nestlere,“ řekla Mackenzie, „máte všechny fotografie z obou míst činu?“

„Ano, mám,“ řekl. Silně jí připomínal Harrisona – úzkostlivý, lehce nervózní a očividně se snažící uspokojit své nadřízené a kolegy.

„Můžete poskládat vedle sebe záběry celých těl a dát je na plátno, prosím?“ zeptala se Mackenzie.

Pracoval rychle a obrázky měl na plátně seřazené během deseti sekund. Bylo to téměř strašidelné, prohlížet si ty fotografie v tak jasném světle v zatemněné místnosti. Protože nechtěla, aby osazenstvo místnosti začalo přemítat o závažnosti obsahu fotek a ztratilo koncentraci, šla Mackenzie přímo k věci.

„Myslím, že můžeme bezpečně prohlásit, že tyto vraždy nejsou výsledkem běžného vloupání nebo nezákonného vniknutí. Nic nebylo ukradeno a také, což je fakt, zde nejsou žádné známky jakéhokoliv vloupání. Nejsou zde ani náznaky boje. To znamená, že ať už je zabil kdokoliv, byl buď pozván dovnitř, anebo měl alespoň klíče. Ty vraždy musely být spáchány velmi rychle. Také absence krve v dalších částech domu poukazuje na to, že vraždy se musely odehrát v ložnici – jinde v domě nejsou žádná známky zločinu.“

To, že to řekla nahlas, jí pomohlo uvědomit si, jak podivně to vypadalo.

Toho chlapa pozvali nejen do domu, ale zjevně i přímo do ložnice. To by ale znamenalo, že je velmi málo pravděpodobné, aby byl dovnitř skutečně pozván. Měl klíč. Nebo věděl, kde najít náhradní.

Pak ji vykolejily nové myšlenky a projekce.

„Chci se na ty fotky podívat, protože jsou na nich dvě pro mne neobvyklé věci. Zaprvé… podívejte se, jak všichni čtyři leží perfektně rovně na zádech. Jejich nohy jsou uvolněné a v normální pozici. Vypadá to, jakoby tak byli naaranžováni. A tady je druhá věc – pokud máme co do činění se sériových vrahem, myslím, že by to mohlo být zatím to nejdůležitější k povšimnutí. Podívejte se na pravou ruku paní Kurtzové.“

Dala ostatním čtyřem lidem v místnosti šanci všimnout si, o čem mluví. Říkala si, jestli Harrison pozná, na co poukazuje a vykřikne odpověď. Dostali asi tři sekundy, a když nikdo neřekl ani slovo, pokračovala.

„Její pravá ruka leží na manželově stehně. Je to právě jen tato část jejího těla, která není perfektně v pozici. Takže je to buď jenom souhra okolností, nebo vrah umístil jejich těla do této polohy a záměrně pohnul její rukou.

„A co jestli to opravdu udělal?“ zeptal se Rodriguez. „Kam tím směřujete?“

„Takže, podívejme se teď na Sterlingovy. Sledujte manželovu levou ruku.“

Tentokrát to ani tři sekundy netrvalo. Byla to Dagneyová, která viděla, kam tím Mackenzie směřuje. A když odpověděla, její hlas byl sotva slyšitelný.

„Natahuje ruku a má ji položenou na stehně manželky,“ řekla.

„Přesně,“ řekla Mackenzie. „Kdyby to bylo jen u jednoho páru, ani bych se nad tím nepozastavila. Ale protože je tu stejné gesto u obou párů, je evidentní, že to vrah udělal se stejným úmyslem.“

„Ale s jakým?“ zeptal se Rodriguez.

„Symbolika?“ hádal Harrison.

„Mohla by být,“ řekla Mackenzie.

„To ale není zrovna moc, na čem bychom mohli stavět, nebo ano?“ zeptal se Nestler.

„Ani ne,“ řekla Mackenzie. „Ale je to aspoň něco. Pokud je to pro vraha symbolické, má pro to důvod. Chtěla bych u toho začít: potřebuji seznam podezřelých, kteří byli v nedávné době podmínečně propuštěni z trestu za spáchání násilných trestných činů, souvisejících s nezákonným vniknutím. Sice si stále myslím, že o nezákonné vniknutí jako takové nešlo, ale je to zatím nejpřijatelnější místo, od kterého se můžeme odrazit.

„Dobrá, ten seznam vám můžeme dodat,“ řekl Rodriguez. „Něco dalšího?“

„Prozatím nic. Naším dalším postupem bude promluvit si s rodinou, přáteli a sousedy těch dvou párů.“

„Jo, mluvili jsme už s nejbližšími příbuznými Kurtzových – s bratrem, sestrou a rodiči. Jste u nich více než vítáni, ale nečekejte, že vám ještě mají co nabídnout. Bratr Joshe Kurtze říkal, že pokud ví, tak ti dva měli báječné manželství. Jedinkrát, kdy snad měli mít spolu spor, bylo během fotbalové sezóny, kdy Seminoles přehráli Hurricanes.

„Co sousedi?“ zeptala se Mackenzie.

„Mluvili jsme i s nimi, ale jen stručně a víceméně o stížnosti na hluk, kterou podali kvůli štěkajícímu psovi.

„Takže začneme tady“, řekla Mackenzie a podívala se na Harrisona.

Pak bez dalšího slova vstali a odešli.

Kapitola čtyři

Mackenzie byla poněkud znepokojena, že měla znovu navštívit ony městské domy. Když přicházeli k domu sousedů, přišlo jí v tom nádherném počasí téměř neskutečné, že uvnitř vedlejšího domu byla postel nasáklá krví. Mackenzie potlačila chvění a odvrátila zrak od domu Kurtzových.

Zatímco stoupali po schodech ke vstupním dveřím u sousedů, pípl Mackenzie telefon, aby jí dal vědět, že došla textová zpráva. Vyndala telefon z kapsy a na displeji byla zpráva od Ellingtona. Obrátila oči v sloup a pak si zprávu přečetla.

Jak to jde nováčkovi? Už ti chybím?

Málem odpověděla, ale nechtěla mu tím dodávat odvahu. Zároveň nechtěla před Harrisonem vypadat odměřeně nebo duchem nepřítomná. Věděla, že to může být poněkud ješitné, ale byla si naprosto jistá, že na ni hledí jako na zástupce vyšší třídy. S tím také telefon zasunula zpět do kapsy a pokračovala ke vstupním dveřím.

O několik vteřin později dveře otevřela žena, tvářící se velmi otráveně. Podle vzhledu ji odhadovali asi na pětačtyřicet. Měla na sobě volné tílko a šortky, které ale taky mohly být kalhotkami. Vypadala na pravidelnou návštěvnici pláže a zjevně také plastického chirurga, podle upraveného nosu a také poprsí.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se.

„Jste Demi Stillerová?“

„Ano. Proč?“

Mackenzie se blýskla svým odznakem, přičemž v této činnosti se stále zlepšovala. „Jsme agenti Whiteová a Harrison z FBI. Chtěli bychom si s vámi promluvit o vašich sousedech.“

„To by šlo, myslím,“ řekla Demi. „Už jsem ale mluvila s policií.“

„Vím,“ řekla Mackenzie. „Rádi bychom šli trochu víc do hloubky. Jestli tomu dobře rozumím, byli jste frustrovaní z toho štěkajícího psa.“

„Jo, to jsme byli,“ řekla Demi, pozvala je dovnitř a zavřela za nimi. „Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že je někdo zabil, když jsem volala policii.“

„Samozřejmě,“ řekla Mackenzie. „Kvůli tomu tu ostatně nejsme. Doufali jsme, že byste nám mohla říct něco o jejich životě. Znala jste je vůbec?“

Demi je zavedla do kuchyně k baru, kde se Mackenzie s Harrisonem posadili. Místo bylo rozvrženo stejně jako rezidence Kurtzových. Mackenzie viděla Harrisona, jak se tváří skepticky na schody vedoucí z obývacího pokoje nahoru.

„Nebyli jsme přátelé, jestli se ptáte na tohle,“ řekla Demi. „Občas jsme si řekli ahoj, když jsme se potkali, to ano. Také jsme s nimi párkrát grilovali vzadu na dvorku, ale to je asi tak všechno.“

„Jak dlouho jste byli sousedy?“ zeptal se Harrison.

„Něco přes čtyři roky, odhaduji.“

„Považovala byste je za dobré sousedy?“ pokračovala Mackenzie.

Demi pokrčila rameny. „Víceméně ano. Občas měli hlučnou sešlost během fotbalové sezóny, ale nebylo to tak hrozné. Upřímně, málem bych ani nevolala kvůli tomu hloupému psovi. Jediný důvod byl, že když jsem klepala, nikdo neotvíral.“

„Předpokládám, že netušíte, jestli mívali pravidelné hosty, nebo ano?“

„Nemyslím si,“ řekla Demi. „Už se mě na to ptali poldové. S manželem jsme to probírali, ale nepamatuji si, že by před jejich domem kromě jejich auta parkovalo pravidelně i nějaké jiné.

„Dobrá, nevíte, jestli nebyli do něčeho zapojeni a nedostali se tak třeba do řečí? Nějaké kluby nebo podivné zájmy?“

„Nic, o čem bych věděla,“ řekla Demi. Když mluvila, zírala do zdi, jakoby se snažila prohlédnout skrz ni do domu Kurtzových. Vypadala poněkud smutně, buď kvůli ztrátě Kurtzových, nebo proto, že byla do toho všeho zatažena.

„Jste si jistá?“ zatlačila na ni Mackenzie.

„Celkem jistá, jo. Myslím, že ten muž hrál raketbal. Viděla jsem ho párkrát přicházet, když se vracel z tělocvičny. U Julie nevím. Myslím, že ráda kreslila, ale to jen proto, že mi jednou své výtvory ukázala. Ale kromě toho… nic. Byli celkem uzavření.“

„Je tu ještě něco jiného – opravdu cokoliv – co by stálo za zmínku?“

„No,“ řekla Demi, stále zírající do zdi, „vím, že je to může znít poněkud lascivně, ale mně i manželovi bylo celkem jasné, že Kurtzovi vedli velmi aktivní sexuální život. Buď jsou tu zdi tak tenké, anebo byli Kurtzovi tak hluční. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme je slyšeli. Občas to nebyl ani tlumený zvuk; prostě do toho bušili, chápete?“

„Nějaké násilí?“ zeptala se Mackenzie.

„To ani ne, takhle to nikdy neznělo,“ řekla Demi, tvářící se teď poněkud rozpačitě. „Myslím, že prostě byli jen moc nadšení. Mnohokrát jsme si na to chtěli stěžovat, ale nikdy jsme to neudělali. Bylo by to asi velmi trapné, vytahovat to na světlo, víte?“

„Jistě,“ řekla Mackenzie. „Zmínila jste několikrát manžela. Ten je teď kde?“

„V práci. Dělá od devíti do pěti. Já zůstávám tady, pracuji na částečný úvazek jako redaktorka a můžu dělat doma.“

„Můžete se ho prosím zeptat na stejné otázky, které jsem kladla vám? To jen abychom se ujistili, že máme všechny dostupné informace,“ řekla Mackenzie.

„Ano, jistě.“

„Díky moc za váš čas, paní Stillerová. Můžu vám zavolat později, pokud nás napadnou nějaké další otázky?“

„Určitě můžete,“ řekla Demi, když je vedla zpět ke vchodovým dveřím.

Když byli venku a Demi Stillerová zavřela dveře, Harrison se ohlédl k domu, který dříve Josh a Julie Kurtzovi nazývali domovem. „Takže všechno, co jsme si z toho zatím odnesli, je to, že měli skvělý sexuální život?“ zeptal se.

„Vypadá to tak,“ řekla. „Ale vypovídá to o tom, že jejich manželství asi bylo pevné. Když k tomu připojíme prohlášení rodiny, že jejich manželství bylo bez poskvrnky, je teď o mnoho těžší nalézt nějaký důvod k jejich vraždám. No, na druhou stranu, teď to naopak může být i o něco lehčí. Pokud byl jejich svazek pevný a do ničeho se nezaplétali, mělo by být snazší najít někoho, kdo by proti nim něco mohl mít. Podívej se teď do svých poznámek. Kam by ses podíval dál?“

Harrison vypadal poněkud překvapeně, že se ho zeptala právě na takovou otázku, ale poslušně sklopil zrak k notebooku, do kterého si dělal poznámky a uchovával v něm záznamy. „Musíme prohlédnout první místo činu – dům Sterlingových. Rodiče manžela žijí šest mil od jejich domu, takže by mohlo stát za to začít u nich.

„Zní to dobře,“ řekla. „Máš adresy?“

Vrazila mu do ruky klíče od auta a zamířila ke dveřím na straně spolucestujícího. Chvilku se kochala jeho překvapeným výrazem a pýchou, která z něj vyzařovala, když klíčky přebíral.

„Veď nás,“ řekla.

Kapitola pět

Rezidence Sterlingových stála jedenáct mil od městského domu Kurtzových. Když Harrison najel na dlouhou zpevněnou příjezdovou cestu, mohla Mackenzie toto místo pouze obdivovat. Stavba stála asi padesát yardů od hlavní cesty a byla lemovaná nádhernými květinovými záhony a vysokými štíhlými stromy. Dům samotný byl velmi moderní, hodně prosklený a postavený z dřevěných trámů starobylého vzhledu. Vypadal jako idylické, ale drahé místo pro dobře založený pár. Jediná věc, která tu iluzi narušovala, byla žlutá policejní páska natažená kolem hlavních dveří.

Když vyrazili směrem ke vchodu, povšimla si Mackenzie, jak bylo to místo tiché. Od drahých sousedních domů bylo odděleno hustým hájkem, bujnou stěnou zeleně, která vypadala stejně dobře udržovaně a draze jako domy v této části města. I když nebyl dům přímo u pláže, někde v dáli slyšela šum oceánu.

Mackenzie podlezla policejní pásku a použila náhradní klíč, který jim vypůjčila Dagneyová z předmětů získaných při prvotním vyšetřování policií Miami. Vstoupili do obrovského foyer a Mackenzie byla opět uchvácena tím absolutním tichem. Rozhlédla se po domě a po jeho uspořádání. Chodba pokračovala doleva a končila v kuchyni. Zbytek domu byl otevřeným prostorem; obývací pokoj a místo pro posezení byly spojené dohromady a vedly dále z dohledu k prosklené verandě.

„Co víme o tom, co se tu stalo?“ zeptala se Mackenzie Harrisona. Samozřejmě to už sama věděla. Chtěla jen, aby sám projevil svoji chytrost a odpovědnost a doufala, že ho tím rychle uklidní, než samotný případ opravdu začne.

„Deb a Gerald Sterlingovi,“ řekl Harrison. „On měl třicet šest, jí bylo třicet dva let. Byli také zabiti v ložnici, stejným způsobem jako Kurtzovi. Tyto vraždy se ale staly nejméně tři dny před vraždami Kurtzových. Těla byla nalezena jejich služebnou po osmé ráno. V koronerově zprávě stojí, že byli zabiti v noci před nalezením těl. Úvodní vyšetřování nepřineslo zatím žádné důkazy, i když forenzní právě analyzuje vlasy, které ulpěly na rámu hlavních dveří.“

Když přednášel fakta, Mackenzie pokyvovala hlavou. Prohlížela si přízemí a snažila se získat představu o tom, jaká sorta lidí asi Sterlingovi byli. To vše ještě předtím, než zamířila nahoru do pokoje, kde byli zabiti. Prošla kolem obrovské zabudované knihovny, postavené mezi obývacím pokojem a prostorem pro posezení. Většina knih byla beletrie, především od Kinga, Grishama, Childa a Pattersona. Bylo zde také několik knih o umění. Jinými slovy běžná náplň knihoven, která jí o životě Sterlingových neřekla vůbec nic.

V části pro posezení stál u zdi starožitný dekorativní dřevěný stůl s roletou. Mackenzie ji nadzvedla, ale nic zajímavého nenašla – byla zde pouze pera, papír, několik fotografií a jiný domácí odpad.

„Jde se nahoru,“ řekla.

Harrison přikývl a zhluboka, roztřeseně se nadechl.

„To je v pořádku,“ řekla Mackenzie. „Kurtzův dům mě taky dostal. Ale věř mi. bude to čím dál lepší.“

Víš přece, že to tak nemusí nutně být, že? pomyslela si v duchu. Kolik hrozných výjevů tě už znecitlivělo od té doby, co se našla ta první žena přivázaná u kůlu uprostřed polí v Nebrasce?

Vytřepala tu myšlenku z hlavy, právě když Harrison vyšel na poslední schod. Horní patro sestávalo z dlouhé chodby, která ústila pouze do tří místností. Nalevo byla velká kancelář; byla uklizená do té míry, že byla prakticky prázdná, s výhledem na porost stromů podél zadní části domu. Velká koupelna se chlubila dvěma umyvadly, velkým sprchovým koutem, vanou a skříní na ručníky, velkou asi jako Mackenziina kuchyň.

Stejně jako v přízemí i tady nebylo nic, z čeho by se dal udělat obrázek o Sterlingových, či zjistit, jaký měl někdo důvod je zabít. Aby nemarnili čas, vydala se Mackenzie přímo na konec chodby, kde byly otevřené dveře do ložnice. Slunce se vlévalo do místnosti velkým oknem po levé straně. Světlo pohlcovalo konec postele a měnilo kaštanovou hněď na děsivý odstín červené.

Úplně to bilo do očí – v domě, který byl bez poskvrnky vejít do ložnice a vidět takové množství krve na posteli. Podlaha byla z tvrdého dřeva, ale Mackenzie dokázala zahlédnout krvavé cákance i na ní. Na stěnách nebylo tolik krve, jako v domě Kurtzových, ale skvrny vytvořené z kapek i zde vytvořily morbidní abstraktní obraz.

Ve vzduchu byl cítit slabý odér mědi, který s sebou nese zaschlá krev. Nebyl výrazný, ale jakoby vyplňoval celou místnost. Mackenzie obešla roh postele a prohlížela si světle šedé povlečení hluboce nasáklé krví. Na horním přehozu uviděla čáru, která mohla vzniknout jen tak, že přehoz někdo propíchl nožem. Když čáru prozkoumala blíže, zjistila, že tomu bylo skutečně tak.

Po jednom kolečku okolo postele si byla Mackenzie jistá, že už zde nenajde nic, co by případ posunulo dál. Podívala se i na další místa v pokoji – do nočních stolků, přihrádek s oblečením i na malé zábavní centrum – a hledala sebemenší detaily.

Všimla si ovšem důlku ve zdi, ne většího než čtvrťák. Kolem něj byl krvavý flíček a mnohem více krve bylo pod ním – slabý pramínek, který zaschnul na zdi a malá skvrnka na koberci pod důlkem.

Šla k prohlubni ve zdi, aby ji lépe prozkoumala. Měla podivný tvar a to, že krev byla soustředěná kolem ní, ji lehce zmátlo. Narovnala se tedy a vyzkoušela, jak ta malá prohlubeň koresponduje s jejím tělem. Zvedla lehce ruku a ohnula ji. Její loket byl téměř přesně ve výši důlku

„Co máš?“ zeptal se Harrison.

„Známky souboje, aspoň myslím,“ odpověděla.

Připojil se k ní a také si důlek prohlédl. „Není to nic moc, abychom se od toho mohli odpíchnout, nebo jo?“ zeptal se.

„Ne, není. Ale díky té krvi kolem to může být významné. Tohle a ještě fakt, že dům je v dokonalém stavu. Nutí mě to myslet si, že zabiják udělal vše pro to, aby skryl jakékoliv stopy zápasu. Snad ten dům do toho stavu naaranžoval. Tuto známku boje už ale nedokázal zakrýt.

Podívala se dolů na malou krvavou skvrnu na koberci. Byla vybledlá a kolem ní byly slabé náznaky červeného odstínu.

„Podívej,“ řekla a ukazovala na skvrnu. „Tady to vypadá, že se to někdo snažil uklidit. Ale buďto spěchal, nebo už ten poslední malý kousek neobjevil.“

„Možná bychom měli znovu prohlédnout dům Kurtzových.“

„Možná,“ souhlasila, i když si byla naprosto jistá, že místo prohlédla důkladně.

Odstoupila od stěny a šla k obrovské vestavěné komoře. Nahlédla dovnitř a neviděla nic, než jen další pořádek.

V celém domě si všimla jen jediné věci, která by se dala považovat za narušení řádu. Tričko a kalhoty pokrčené a natlačené ke stěně skříně. Vytáhla tričko z kalhot a všimla si, že je to pánské oblečení – pravděpodobně poslední věc, kterou měl Gerald Sterling na sobě.

Vyzkoušela štěstí a sáhla do předních kapes. V jedné našla sedmnáct centů v drobných mincích, ve druhé byla pomačkaná účtenka. Narovnala ji a zjistila, že je z obchodu s potravinami a stará pět dní… to byl poslední den jejich života. Podívala se ještě jednou na účtenku a začala přemýšlet.

Jak bychom jinak mohli zjistit, co dělali v posledních dnech života? Nebo poslední týden či dokonce měsíc?

„Harrisone, v těch zprávách od policie, nezmiňovali se náhodou, že prošli seznam telefonních hovorů těch mrtvých, aby našli něco podezřelého?“

„Správně,“ řekl Harrison, opatrně našlapující kolem krvavé postele, „Kontakty, příchozí a odchozí hovory, emaily, stažené soubory, všechno.“

„Ale nic jako historie vyhledávání na internetu nebo něco podobného?“

„Co si pamatuji, tak ne.“

Mackenzie zastrčila účtenku zpět do kapsy džín a vyšla z šatníku i ložnice. Zamířila do přízemí, vědoma si toho, že ji Harrison následuje.

„Máš něco?“ zeptal se Harrison.

„Předtuchu,“ řekla. „A možná naději.“

Došla znovu k velkému stolu v části pro posezení a otevřela jej. Byl v něm malý košík, ze kterého vyčnívalo několik per a osobní šeková knížka. Pokud mají takto uklizený dům, předpokládám, že mají ve stejném stavu i šekovou knížku.

Vytáhla ji z košíku a zjistila, že měla pravdu. Záznamy byly vedeny s pedantskou pečlivostí. Každá transakce byla zapsána velmi čitelně a se všemi možnými detaily. Byly zde dokonce záznamy výběrů z bankomatů. Trvalo jí asi dvacet vteřin, než postřehla, že šeková knížka patří k něčemu, co by mohlo být druhotným účtem Sterlingových a nikoliv k hlavnímu šekovému účtu. V době jejich smrti bylo na tomto účtu něco málo přes sedm tisíc dolarů.

Prošla si šekový rejstřík, jestli najde alespoň nějaké vodítko, nic ji však nezaujalo. Viděla zde ale několik zkratek, které nedokázala rozpoznat. U záznamů popsaných těmito zkratkami byla většina transakcí v rozmezí od šedesáti do dvou set dolarů. Jeden ze záznamů, který nedokázala zařadit, byl zapsán na částku dva tisíce dolarů.

I když ji žádný ze záznamů vyloženě nezaujal, zastavila se u zkratek a iniciál, kterým nerozuměla. Vyfotila si jich několik mobilním telefonem a šekovou knížku vrátila zpět do stolu.

„Máš nějaký nápad, nebo tak něco?“ zeptal se Harrison.

„Možná,“ řekla. „Můžeš prosím zavolat Dagneyové, aby někdo prošel finanční záznamy Sterlingových za poslední rok? Šekové účty, kreditní karty, možná i PayPal, pokud jej používali.“

„Rozhodně,“ pronesl Harrison a ihned vytáhl telefon, aby úkol splnil.

Možná, že mi práce s ním přece jen nebude vadit, pomyslela si Mackenzie.

Poslouchala jej, jak hovoří s Dagneyovou, zaklapla roletu a pohlédla zpět ke schodišti.

Někdo po těch schodech před čtyřmi dny vyšel nahoru a zabil manželský pár, říkala si a představovala si to. Ale proč? A proč tu opět nejsou žádné známky násilného vniknutí?

Odpověď byla jednoduchá: Stejně jako u Kurtzových byl vrah pozván dovnitř. To znamená, že vraha buď znali a sami ho pustili dál, anebo hrál jistou roli a předstíral, že jej znají, nebo že je v nouzi.

Teorie to byla chabá, ale ona věděla, že na ní něco bude. Když už nic, vytvořila slabou nitku, která oba manželské páry spojovala.

Pro tento okamžik to bylo dost, aby se na tom mohlo začít stavět.