Kitabı oku: «Kdyby to viděla», sayfa 3

KAPITOLA ČTVRTÁ

Snídaně se skládala z produktů malé pekárny v Roanoke. Když stáli v řadě, DeMarco vybavila několik telefonátů, aby připravila schůzku s Olivii Nash, dcerou nedávno zavražděného manželského páru. V současné době pobývala u své tety v Roanoke a podle slov její tety byla v absolutně dezolátním stavu.

Po obdržení adresy a souhlasu od její tety jely v sedm hodin ráno navštívit Olivii. Časná hodina nebyla problémem, protože podle tety Olivia odmítala spát od chvíle, kdy objevila své rodiče.

Když Kate a DeMarco dorazily k domu, teta seděla na verandě. Cami Nash vstala, když Kate vystoupila z auta, ale nepokoušela se jít k nim. Měla v ruce šálek kávy a podle unaveného pohledu na jejím obličeji Kate usoudila, že to jistě dnes není její první káva.

„Cami Nashová?“ zeptala se Kate.

„Ano, to jsem já,“ řekla.

„Nejprve, prosím, přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekla Kate. „Byli jste si s bratrem blízcí?“

„Velice blízcí, ano. Ale teď se nad to musím pozvednout. Nemůžu… teď truchlit, protože Olivia někoho potřebuje. Ona teď není ten samý člověk, s kterým jsem mluvila přes telefon dva týdny zpátky. Něco v ní se zlomilo. Neumím si to ani představit…co to musí být, takhle je tam najít…“

Odfoukla si a velice rychle si usrkla kávy, jako kdyby se snažila odvrátit od náhlého náporu slz, který se pomalu blížil.

„Bude schopna s námi mluvit?“ zeptala se DeMarco.

„Možná chvilku. Řekla jsem jí, že přijedete a vypadala, že tomu rozumí. Proto jsem vás čekala tady, předtím, než půjdete za ní. Cítím, že vám musím říci, že je to normální uspořádaná mladá dáma. Ale ve stavu, v jakém je teď, zkrátka nechci, abyste si myslely, že má nějakou psychickou chorobu.“

„Děkujeme,“ řekla Kate. Už předtím viděla lidi absolutně zdrcené truchlením a nikdy to nebyl příjemný pohled. Nemohla si pomoci, ale přemýšlela nad tím, kolik zkušeností s tím má DeMarco.

Cami je zavedla do domu. Bylo tam ticho jako v hrobce, jediný zvuk vycházel z klimatizace. Kate si všimla, že Cami kráčí velice pomalu, dávala pozor na to, aby nikdo nedělal zbytečný hluk. Kate ji následovala a přemýšlela, zda se Cami snaží nevzbudit Olivii, nebo se jen snažila vnést pokoj do beztak psychicky otřesené dívky.

Vstoupily do obývací místnosti, mladá žena tam napůl seděla, napůl ležela na gauči. Měla rudou tvář, oči měla opuchlé z nedávného pláče. Vypadala, jako kdyby nespala týden, nejen dva či tři dny. Když viděla dovnitř vkročit DeMarco a Kate, jemně se zvedla.

„Dobrý den, slečno Nashová,“ řekla Kate. „Děkujeme, že jste souhlasila s naší návštěvou. Velmi nás mrzí vaše ztráta.“

„Já jsem Olivia.“ Její hlas byl chraptivý a tichý—téměř stejně opotřebovaný, jako se zdály být její oči.

„Budeme se snažit to udělat tak rychle, jak to jen půjde,“ řekla Kate. „Vím, že jste přijela ze školy. Nevíte, zdali vaši rodiče neplánovali mít v ten den ještě nějakou návštěvu?“

„Pokud ano, já jsem o tom nevěděla.“

„Prosím, odpusťte mi, že se ptám, ale víte, jestli některý z vašich rodičů měl s někým nějaké dlouhodobé problémy? Lidé, které považovali za nepřátele?“

Olivia jasně zavrtěla hlavou. „Táta byl dříve jednou ženatý…předtím, než poznal mámu. Ale i s jeho ex-manželkou měl dobré vztahy.“

Olivia začala zticha brečet. Krůpěje slz jí začaly stékat po tvářích, no ona se je ani nesnažila otřít.

„Chci vám něco ukázat,“ řekla Kate. „Nevím, zda tohle poznáváte. Kdyby ano, mohlo by to pro vás být docela emocionální. Budete schopna se na to podívat a říct nám, zda je vám to povědomé?“

Olivia vypadala vyděšeně, možná se i bála. Kate ji za to opravdu nevinila a skoro jí nechtěla ukázat materiál, který jim Palmetto podal—kousek látky, který byl podle Kate součástí deky nebo přikrývky. Trochu neochotně jej vytáhla z kapsy.

Ihned věděla, že jej Olivia nepoznala. Když se podívala na plastový sáček a na to, co se v něm nacházelo, na obličeji mladé ženy se objevil okamžitý pocit úlevy a zmatku.

Olivia zavrtěla hlavou, ale oči držela na průhledném plastovém pytli. „Ne. Nevím, co to je. Proč?“

„Nemůžeme vám to teď říci,“ řekla Kate. Popravdě, nebylo by nic na tom říci jí to…ale Kate neviděla smysl v tom, traumatizovat Olivii ještě víc.

„Máte nějaké tušení, kdo to mohl udělat?“ zeptala se Olivia. Vypadala ztraceně, jako kdyby nevěděla, kde je…možná ani nevěděla, kdo je. Kate si nemohla vzpomenout, kdy naposledy viděla někoho tak jasně odděleného od všeho kolem sebe.

„Teď ne,“ řekla. „Ale budeme vás informovat. A prosím,“ řekla dívajíc se na Olivii a poté na Cami, „kontaktujte nás, kdybyste si vzpomněly na něco, co by nám mohlo pomoci.“

Při této poznámce DeMarco vytáhla vizitku z vnitřní kapsy svého saka a podala ji Cami.

Možná to bylo roky, které strávila v důchodu, nebo se cítila provinile, že včera v noci opustila její post babičky, ale Kate se cítila hrozně, když odešla z toho pokoje a Olivii Nash nechala v jejím intenzivním zármutku. Když se s DeMarco vydala na verandu, uslyšela, jak mladá žena zaúpěla žalem.

Kate a DeMarco sdílely stejný nepříjemný pocit, když mířily zpět k autu. Z vnitřní kapsy Kate cítila přítomnost látky, která se ji najednou zdála jakási těžká.

KAPITOLA PÁTÁ

Když Kate opustila městečko Whip Springs a zamířila do Roanoke, DeMarco použila svůj iPad, aby stáhla spisy z první série vražd. Byla to téměř přesná kopie místa činu z domu u Nashových; pár byl zavražděn v jejich domě obzvláště hrozným způsobem. Předběžné obhlídky ukázaly, že nejsou žádní podezřelí a také chyběli svědci.

„Říká se tam něco o tom, že v krku nebo v ústech jedné z obětí něco našli?“ zeptala se Kate.

DeMarco prohledala zprávy a zavrtěla hlavou. „Ne, podle toho, co tady vidím. Myslím si, že to je možná—ne, počkej, tady to je. V koronerově zprávě. Látka nebyla nalezena až do včera—jeden a půl dne poté, co byla nalezena těla. Ale ano…v zprávě se říká, že v krku matky byl nalezen malý kousek látky.“

„Je tam i popisek?“

„Ne. Zavolám koronerovi a zeptám se, jestli by mi mohl poslat fotku.“

DeMarco neztrácela čas, zavolala ihned. Při tom, jak byla DeMarco na telefonu, Kate se snažila myslet na něco, co by mohlo spojovat na první pohled dva náhodné páry. Zatímco Kate ještě neviděla kus látky, který byl nalezen v hrdle první ženské oběti, očekávala, že bude odpovídat tomu, co bylo nalezeno v krku paní Nash.

DeMarco volala asi tři minuty. Několik sekund po skončení hovoru dostala zprávu. Podívala se na telefon a řekla: „Máme shodu.“

Když se přiblížily k semaforu a vydaly se dál do města Roanoke, Kate se podívala na telefon, který jí ukázala DeMarco. Jak Kate očekávala, látka byla měkká, modré barvy—přesná shoda s tou, která byla nalezena v hrdle paní Nash.

„Máme dostatečné záznamy o obou párech, ne?“ zeptala se Kate.

„Myslím, že slušné,“ řekla. „Na základě záznamů a případových spisů, které máme, možná něco chybí, ale myslím, že máme poměrně dost na to, abychom mohly pokračovat.“ Zastavila se, když zazněla GPS aplikace na iPadu. „Odbočte vlevo,“ řekla DeMarcové. „Dům je půl míle po této ulici.“

Kateiny mozkové závity se rychle otáčely, když se blížily k prvnímu místu činu.

Dva manželské páry, brutálně zavražděny. Zbytky nějaké staré přikrývky nalezené v krku obou žen…

Bylo mnoho způsobů, jak naložit se stopami, které měly. Ale předtím, než se Kate mohla soustředit na jedinou a dát ji dohromady, DeMarco promluvila.

„Přesně tam,“ řekla a ukázala na malý cihlový dům napravo.

Kate zastavila vedle obrubníku. Dům byl umístěn na úzké boční ulici, která spojovala dvě hlavní silnice. Byla to tichá ulice s několika dalšími malými domy. Ulice měla téměř historický nádech, chodníky se vytrácely a praskaly, domy byly v podobném stavu.

Vybledlým bílým písmem stálo na poštovní schránce jméno LANGLEY. Kate také uviděla dekorativní L zavěšené na předních dveřích vyrobené ze starého dřeva. Stála proti jasně žluté pásce označující místo činu, která visela ze zábradlí.

Když Kate a DeMarco zamířily k přední verandě, DeMarco napůl četla a napůl přednesla informace, které měly ze zpráv o rodině Langley.

„Scott a Bethany Langley-Scott, on devětapadesát let, ona jednašedesát. Scott byl nalezen mrtvý v kuchyni a Bethany v prádelně. Byli nalezeni patnáctiletým chlapcem, který brával soukromé kytarové lekce od Scotta. Odhaduje se, že byli zabiti jen několik hodin před jejich objevením.“

Když vstoupili do rezidence Langleyových, Kate na chvíli zastala ve dveřích a prozkoumala očima celý prostor. Byl to menší dům, ale dobře udržovaný. Vchodové dveře se otevřely do velmi malé vstupní haly, která se pak stala obývacím pokojem. Odtud kuchyň od obývacího pokoje odděloval malý pultový stůl. Vpravo byla chodba, která vedla do zbytku domu.

Samotná dispozice domu napověděla Kate, že manžel byl nejspíš zavražděn první. Ale z předních dveří byl do kuchyně docela jasný výhled. Scott Langley by musel být docela zaneprázdněn, aby si nevšiml, že někdo prochází předními dveřmi.

Možná ten vrah přišel jinak, pomyslela si Kate.

Vstoupily do kuchyně, kde se na laminátové podlaze stále výrazně objevovaly krvavé skvrny. Na kraji kamen stál sprej na vaření a pánev.

Chystal se něco vařit, pomyslela si Kate. Takže možná byli zabiti přímo kolem večeře.

DeMarco se vydala na chodbu a Kate ji následovala. Vlevo byla malá místnost, dveře se otevřely, aby odhalily přeplněnou prádelnu. Tady byly stopy krve mnohem horší. Na pračce, sušičce, na stěnách, na podlaze a na haldě úhledně přeloženého čistého oblečení, které bylo položeno na koši, všude byly krvavé skvrny.

Když už byla těla odstraněna, zdálo se, že dům Langleyových by jim mohl nabídnout jen velmi málo. Ale Kate měla v mysli ještě jednu věc, kterou chtěla zkontrolovat. Vešla zpátky do obývacího pokoje a podívala se na obrazy na stěnách a na vrchu police. Viděla, jak se Langleyovi usmívají a jsou šťastní. Na jednom snímku byl s nimi starší pár, byli spolu na konci mola na pláži.

„Máme záznamy rodinného života Langleyových?“ zeptala se Kate.

DeMarco, stále držící iPad v pravé ruce, procházela informace a začala si číst podrobnosti, které měly. S každou z nich Kate zjišťovala, že do té chvíle měla většinou pravdu.

„Byli manželé pětadvacet let. Bethany Langley měla sestru, která zemřela při autonehodě před dvanácti lety a ani jeden z nich nemá žádné pozůstalé rodiče. Otec Scotta Langleyho zemřel nedávno, před pouhými šesti měsíci, na agresivní formu rakoviny prostaty.“

„Jakákoli zmínka o dětech?“

„Ne. Žádné děti.“ DeMarco se tu zastavila a zdálo se, že zachytila to, nad čím Kate spekuluje. „Myslíš na tu tkaninu, ne? Že to vypadá jako dětská deka.“

„Jo, to jsem myslela. Ale pokud Langleyovi neměli děti, nemyslím si, že by se našla nějaká zřejmá spojitost.“

„Nepamatuji si, že jsem někdy viděla zřetelnou souvislost,“ řekla DeMarco s rozpačitým úsměvem.

„To je pravda,“ řekla Kate, ale měla pocit, že tady jedna musí být. Dokonce i se zdánlivě náhodnými oběťmi bylo několik věcí, které měli společné.

Oba páry byly stejně staré, padesátníci až šedesátníci. Oba manželé. Manželka z každého páru měla něco jako kus měkké přikrývky vtlačený do krku. Takže ano…páry byly podobné, ale nevedlo to k žádným skutečným vazbám. Zatím ne.

„Agentko DeMarco, myslíte si, že byste mohla uskutečnit jeden nebo dva telefonáty a zajistit, abychom získaly nějaké kancelářské prostory na místním policejním oddělení?“

„To už je zařízeno,“ řekla. „Jsem si docela jistá, že Duran to udělal ještě předtím, než jsme sem dorazily.“

Myslí si, že mě zná, pomyslela si Kate a byla z toho trochu podrážděná. Ale na druhou stranu se zdálo, že ji přece jen zná dobře.

Kate se znovu rozhlédla po domě, po obrazech, po krvavých stopách. Bude muset lépe poznat detaily každého páru, aby se v tomto případě někam posunula. A také bude muset získat nějaké forenzní výsledky z těch kusů látky. Vzhledem k podobnosti mezi těmito dvěma místy činu, předpokládala, že starý základní postup by mohl více než cokoliv jiného odhalit některá vodítka a stopy.

Vrátily se do auta, Kate znovu připomněla, že dnes začaly velice brzy. Když uviděla, že je těsně po desáté ráno, trochu ji to posílilo. Stále měly většinu dne před sebou. Možná, kdyby měla štěstí a případ se zlomil tak, jak to cítí, mohla by se vrátit do Richmondu do konce víkendu, aby ještě jednou viděla Michelle – kdyby to tedy Melissa dovolila.

Vidíš, když se vrátila za volant auta, promlouvala v ní její moudřejší polovička. Dokonce i uprostřed několika krvavých vražd uvažuješ o své vnučce – své rodině. Neříká ti to něco?

Předpokládala, že ano. Ale i když vstoupila do třetího čtvrtstoletí svého života, bylo pro ni ještě pořád velmi těžké přiznat si, že život je něco víc než jenom její práce. Bylo to obzvlášť těžké, když byla na stopě vraha a věděla, že kdykoli může znova zabíjet.

KAPITOLA ŠESTÁ

Pro Kate a DeMarco byla vyčleněna malá konferenční místnost v zadní části budovy policie v Roanoke. Jakmile dorazily na stanici, do místnosti je přes budovu vedla nízká žena z recepce. Když se posadily a začaly připravovat provizorní pracovní místo, někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte,” řekla Kate.

Když se dveře otevřely, uviděly známou tvář—Palmetto ze státního policejního oddělení, poněkud odměřený muž, který se s nimi předtím setkal před domem Nashových.

„Viděl jsem, že jste se k nám vrátily, když jsem dělal na svých papírech,“ řekl Palmetto. „Jdu pryč, za pár hodin běžím zpátky do Chesterfieldu. Myslel jsem, že se zastavím, abych zjistil, jestli nemohu s něčím pomoct.“

„Ani ne,“ řekla Kate. „Věděli jste, že na prvním místě činu byl objeven ten samý kus látky, jako v krku Bethany Langley?“

„To jsem se dozvěděl asi před půl hodinou. Zřejmě jedna z vás volala do laboratoře a požádala je, aby poslali fotku.“

„Jo,“ řekla DeMarco. „A zdá se, že se shoduje s tím, který jste nám dal.“

Při zmínce o kusu tkaniny položila Kate plastovou tašku, kterou jí Palmetto dal na stůl. „Momentálně je to jediný důkaz, který máme a který nějakým konkrétním způsobem spojuje dané vraždy.“

„A forenzní nenašli nic moc,“ řekl Palmetto. „Kromě DNA paní Nashové.“

„Forenzní zpráva, kterou máme ohledně látky od Langleyové také nic nenabízí,“ řekla DeMarco.

„Přeci jenom to možná stojí za výlet do forenzní laboratoře,“ řekla Kate.

„Hodně štěstí,“ řekl Palmetto. „Když jsem s nimi mluvil o látce od Nashové, byli bezradní.“

„Byl jste vůbec na místě činu v domě u Langleyových?“ zeptala se Kate.

„Ne. Přišel jsem hned poté, co se to stalo. Viděl jsem těla a zkontroloval místo, ale nic tam nebylo. Když ale jedete na forenzní, zeptejte se na ty vlasy, které byly nalezeny na tom čistém prádle. Nezdálo se, že by patřily paní Langley, takže se chystají provést nějaké testy.“

„Než půjdete,“ řekla Kate, „chcete nabídnout nějaké své teorie?“

„Nemám žádné,“ řekl Palmetto suše. „Z průzkumu, který jsem udělal, se zdá, že neexistuje absolutně žádná spojitost mezi Nashovými a Langleyovými. Ačkoliv, je tu ta tkanina v krku… něco tak osobního a konkrétního pro vraha by je mělo nějak spojovat, viďte?“

„To si myslím i já,“ řekla Kate.

Palmetto dal dveřím hravou facku a pak ho Kate uviděla poprvé se usmát. „Jsem si jistý, že to vyřešíte. Slyšel jsem o vás, víte? Mnoho z nás na státním policejním oddělení o vás už slyšelo.“

„O tom nepochybuji,“ řekla s úšklebkem.

„Většinou to byly dobré věci. A pak jste se vrátila z důchodu, abyste před pár měsíci někoho poslala do chládku, viďte?“

„Dá se to tak říct.“

Když Palmetto viděl, že Kate nebude jen tak sedět a poslouchat chvály, pokrčil rameny. „Dejte klukům ze státního vědět, pokud budete něco potřebovat, agentko Wise.“

„Udělám tak,“ řekla Kate, když Palmetto odcházel.

Když za sebou Palmetto zavřel dveře, DeMarco hravě potřásla hlavou. „Už tě někdy unavuje, když slyšíš jiné lidi říkat o tobě chvalozpěvy?"

„Vlastně ano,“ odpověděla Kate, ale ne neslušným způsobem. Zatímco bylo povznášející, když si vzpomněla na vše, co udělala za celou svou kariéru, hluboko uvnitř věděla, že si vždycky dělala jenom svou práci. Možná, že jen dělala práci s trochu větší vášní než ostatní, ale pořád to byla jen dobře odvedená práce…práce, o níž se zdálo, že ji opouští.

Během několika málo minut a s pomocí administrátora policejního oddělení měla Kate a DeMarco přístup do jejich databáze. Pečlivě si prohlédly minulost rodin Nashových a Langleyových. Rodiny neměly žádné záznamy. Ve skutečnosti obě rodiny měly nějaké záznamy, které však jen ztěžovaly představu, že by proti nim mohl někdo mít nějakou zášť. Co se týče Langleyových, po několik let svého života byli pěstounskými rodiči, takže museli opakovaně podstoupit přísné kontroly. Nashovi byli zapojeni do aktivit jejich církve a v posledních dvaceti letech byli na několika cestách a misích, z toho nejpozoruhodnější byl Nepál a Honduras.

Kate to po chvíli vzdala a začala chodit po místnosti. Využila zasedací místnost a tabuli, aby si dělala poznámky, a doufala, že když bude všechno vidět napsané na jednom místě, mohlo by jí to pomoci soustředit se. Ale nepomohlo to. Žádný odkaz, žádné stopy, žádný jasný směr, kudy jít.

„Ty taky, co?” zeptala se DeMarco. „Nic?“

„Zatím nic. Myslím, že možná bychom měly spíše pracovat s tím, co máme, než se snažit najít něco nového. Myslím, že musíme přehodnotit tu látku. Zatímco forenzní nepřišli s ničím, možná by nám něco mohla ukázat samotná látka.“

„Nerozumím ti,“ řekla DeMarco.

„To je v pohodě,“ řekla Kate. „Já si tím taky nejsem jistá. Ale doufám, že budeme vědět, když to uvidíme.“

***

Kate poprvé pocítila opravdovou únavu, když spolu s DeMarcovou vyšly z policejní stanice a namířily si to do forenzní laboratoře. Byla to připomínka toho, že nespala asi sedmnáct hodin a že její pracovní den začal šíleně brzy. Před dvaceti lety by to nebyl žádný problém. Ale za pár týdnů měla oslavit své šestapadesáté narozeniny, čili vše bylo úplně jiné.

Cesta do laboratoře trvala jen pět minut, protože byla součástí komplexu, který se skládal z policejního oddělení, soudu a věznice. Poté, co ukázaly své průkazy totožnosti, byly doprovozeny až na recepci laboratoře forenzních věd v centrální laboratoři. Byly požádány, aby se na chvíli posadily v malé lobby, zatímco byl zavolán technik, který měl na starosti tkaninové materiály.

„Myslíš, že je nějaká šance, že tkanina je pro vraha nějakou vizitkou?“ zeptala se DeMarco.

„Může to tak být. Mohlo to něco znamenat jen pro vraha. Tak či onak, teď se zdá, že ta tkanina – z nějaké přikrývky– je naše jediné skutečné spojení s ním.“

Kate si vzpomněla na hrozný případ, na kterém kdysi pracovala na počátku devadesátých let. Muž zabil pět lidí – všechny své bývalé přítelkyně. Než je uškrtil, přinutil každou z nich, aby polknula kondom. Nakonec neměl žádný jiný skutečný důvod, proč to udělal než jeho nenávist z nošení kondomů během sexu. Kate nevylučovala ani tu verzi, že by tyto zbytky tkanin byly pro tenhle případ zcela bezvýznamné.

Jejich čekání bylo krátké; vysoký starší muž přispěchal ze dveří přímo k nim. „Jste z FBI?“ zeptal se.

„To jsme,“ řekla Kate ukazujíc její průkaz. DeMarco udělala to samé a muž si je pečlivě prohlédl.

„Rád vás poznávám, agentky,“ řekl. „Jsem Will Reed a dělal jsem testy na tkaninu z těch nedávných vražd. Proto jste tady, viďte? Agentko DeMarcová, to vám jsem poslal dříve tu fotku?”

„Správně,“ řekla DeMarco. „Doufaly jsme, že nám povíte něco nového o té tkanině.“

„No, velice rád bych vám pomohl, ale pokud se jedná o tyhle dva kusy textilu, obávám se, že nemám nic, co vám mohu nabídnout. Zdá se, že vrah si dal záležet na tom, aby vtlačil látku do krků obětí, ale byl také docela opatrný, aby za sebou nezanechal žádné stopy.“

„Jo, tomu rozumíme,“ řekla Kate. „Ale mimo fyzických výsledků jsem také přemýšlela, jestli je něco, co byste nám mohl říct o samotné tkanině.“

„Och,“ řekl Reed. „S tím vám můžu pomoci.“

„Jsem toho názoru, že oba útržky pocházejí ze stejného zdrojového materiálu,“ řekla Kate. „S největší pravděpodobností to byla přikrývka.“

„Myslím si, že je to dobrý odhad,“ řekl Reed. „Nebyl jsem si celkem jistý, dokud jsem neviděl druhý útržek a jeho barvu, texturu i materiál.”

„Existuje nějaký způsob, jak zjistit, jak stará může být ta přikrývka?“ zeptala se Kate.

„Bohužel ne. Můžu vám však říci, z čeho byla přikrývka vyrobena. Podařilo se mi zjistit, že je to zvláštní kombinace tkanin použitých na přikrývku, v porovnání s tím, co se obvykle používá. Převážná většina přikrývky byla vyrobena z vlny, což samozřejmě není vůbec neobvyklé. Ale sekundární materiál použitý v této tkanině je bambusová bavlna.“

„Liší se nějak extra od běžné bavlny?“ zeptala se Kate.

„Ne moc,“ řekl. „V naší laboratoři se setkáváme se spoustou oblečení a materiálů souvisejících s tkaninami. Ale na prstech jedné ruky můžu spočítat, kolikrát jsem se dostal do kontaktu s něčím, co obsahovalo stopy bambusové bavlny. Není to velmi vzácný materiál, ale není ani tak rozšířený jako základní bavlna.“

„Jinými slovy,“ řekla DeMarco, „by nebylo příliš těžké najít společnosti, které ji používají jako primární materiál?“

„To nevím,“ řekl Reed. „Možná byste ale měly vědět, že bambusová bavlna je přítomna v chlupatějších přikrývkách. Podle toho, co jsem viděl, je docela prodyšná. Pravděpodobně se jedná o něco dražšího. Mimochodem, nedaleko od města je fabrika, kde se vyrábí podobné věci. Dražší přikrývky, prostěradla, prohozy, takové věci.“

„Znáte jméno té firmy?“ zeptala se DeMarco.

„Biltmore Threads. Je to menší společnost, která téměř zbankrotovala, když všichni začali nakupovat online.“

„Je ještě něco, co nám chcete sdělit?“ zeptala se Kate.

„Ano, ale je to trochu nechutné. Co se týče paní Nashové, tkanina byla vtlačena tak hluboko, že téměř z toho zvracela, dokonce i tak blízko smrti. Na látce byla žaludeční kyselina.“

Kate přemýšlela o síle, kterou někdo musel vyvinout, aby to udělal…o tom, jak velká část ruky musela vejít do úst oběti.

„Děkuji vám za váš čas, pane Reed,“ řekla Kate.

„To je samozřejmost. Jen doufám, že v dohledné době neuvidím třetí kus takové přikrývky.“