Kitabı oku: «Opuštěná », sayfa 2
KAPITOLA DRUHÁ
Při večeři toho večera se April snažila povědět její rodině, co ví o smrti Lois. Ale její slova zněla podivně a cize, jako by hovořil někdo jiný.
Jako by to nebyla pravda, myslela si pořád dokola.
April se s Lois setkala několikrát při návštěvě Tiffany. Poslední setkání si živě pamatovala. Lois byla usměvavá a šťastná a měla spoustu mimoškolních příběhů. Bylo prostě nemožné uvěřit, že je mrtvá.
Smrt nebyla April úplně cizí. Věděla, že její máma stála tváří v tvář smrti a při práci na případech FBI už i zabila. Ale to byli zlí padouchové a bylo třeba je zastavit. April dokonce pomohla své matce bojovat a zabít sadistického vraha poté, co uvrhl April do zajetí. Také věděla, že její dědeček zemřel před čtyřmi měsíci, ale ona ho už dlouho neviděla a nikdy si nebyli blízcí.
Ale tato smrt pro ni byla reálnější a nedávala vůbec smysl. Nějak jí ani nepřipadala možná.
Jak April povídala, viděla, že její rodina je také zmatená a zoufalá. Její matka se natáhla a vzala ji za ruku. Gabriela se pokřižovala a šeptala modlitby ve španělštině. Jillyna ústa zůstala hrůzou dokořán.
April se pokusila rozpomenout na všechno, o čem si s Tiffany to odpoledne povídaly. Vysvětlila, že včera ráno Tiffany a její máma a táta našli v garáži visící tělo Lois. Policie si myslela, že to vypadá jako sebevražda. Ve skutečnosti se všichni chovali, jako by to byla sebevražda. Jako by to bylo všechno vyřízeno.
Všichni až na Tiffany, která pořád říkala, že si to nemyslí.
Otec April se zachvěl, když skončila vyprávění o všem, na co si dokázala vzpomenout.
"Já Penningtonovy znám," řekl. "Lester je finanční manažer pro stavební firmu. Nejsou zrovna bohatí, ale mají se poměrně dobře. Vždycky dělali dojem stabilní a šťastné rodiny. Proč by Lois takovou věc udělala?"
April si tutéž otázku pokládala celý den.
"Tiffany říká, že to nikdo neví," řekla April. "Lois byla v prvním ročníku na vysoké škole Byars. Byla z toho trochu ve stresu, ale i tak ..."
Otec zavrtěl soucitně hlavou.
"No, možná, že to to vysvětluje," řekl. "Byars je těžká škola. Je ještě těžší dostat se tam než do Georgetownu. A je velmi drahá. Jsem překvapen, že si to rodina mohla dovolit."
April si zhluboka povzdechla a nic neříkala. Myslela si, že Lois dostala stipendium, ale nic neřekla. Nechtěla o tom mluvit. Taky neměla chuť k jídlu. Gabriela připravila jednu ze svých specialit, polévku s mořskými plody, zvanou tapado, kterou April zbožňovala. Ale zatím nesnědla ani lžíci.
Všichni byli chvíli zticha.
Pak Jilly řekla, "Ona se nezabila."
Vyděšená April pohlédla na Jilly. Všichni ostatní se na Jilly dívali také. Mladší teenager si překřížil ruce a vyhlížel velmi vážně.
"Cože?" Zeptala se April.
"Lois se nezabila," řekla jí Jilly.
"Jak to víš?" Zeptala se April.
"Potkala jsem ji, pamatuješ? Bylo mi to jasné. Nebyla typ dívky, který by to chtěl udělat. Nechtěla zemřít."
Jilly se na okamžik odmlčela.
Pak řekla, "Já vím, jaké to je, chtít zemřít. Ona zemřít nechtěla. Poznala jsem to."
April vyskočilo srdce až do krku.
Věděla, že si Jilly sama prošla peklem. Jilly jí řekla o tom, jak její násilnický otec zamkl dům a nechal ji jedné chladné noci venku. Jilly spala v odpadové rouře a pak šla na odpočívadlo kamionů, kde se pokusila stát se prostitutkou. V ten okamžik ji matka našla.
Pokud někdo věděl, jaké to bylo chtít umřít, pak to jistě byla Jilly.
April zaplavil stesk a děs, který se v ní chystal vybuchnout. Mýlila se Jilly? Cítila se Lois až tak mizerně?
"Promiňte," řekla. "Myslím, že teď nemůžu jíst."
April vstala od stolu a běžela nahoru do své ložnice. Zavřela dveře, vrhla se na postel a vzlykala.
Nevěděla, kolik uběhlo času. Ale po chvíli uslyšela zaklepání na dveře.
"April, můžu dovnitř?" zeptala se její matka.
"Ano," řekla April přiškrceným hlasem.
April se posadila a matka vešla do místnosti a na talíři nesla sendvič s grilovaným sýrem. Matka se chápavě usmála.
"Gabriela si myslela, že tohle bude do žaludku lehčí, než tapado," řekla matka. "Má strach, že ti bude zle, když nebudeš jíst. A já mám taky strach."
April se usmála přes slzy. To bylo velmi milé od Gabriely i od matky.
"Díky," řekla.
Otřela si oči a zakousla se do sendviče. Matka si sedla na postel vedle ní a vzala ji za ruku.
"Chceš o tom promluvit?" Zeptala se matka.
April potlačila vzlyk. Z nějakého důvodu si vzpomněla, jak se nedávno odstěhovala její nejlepší kamarádka Crystal. Její otec, Blaine, byl v tomto domě zle zbit. I když měli s mámou o sebe zájem, byl tím tak otřesený, že se rozhodl přestěhovat.
"Mám takový zvláštní pocit," řekla April. "Jako by to nějak byla moje chyba. Dějí se nám hrozné věci a je to skoro jako by to bylo nakažlivé nebo tak něco. Vím, že to nedává smysl, ale ..."
"Chápu, jak se cítíš," řekla matka.
April byla překvapena. "Ty to chápeš?"
Matčin výraz posmutněl.
"Sama se tak také cítím," řekla. "Moje práce je nebezpečná. A všichni, které mám ráda, jsou kvůli ní v nebezpečí. Cítím se provinile. Hodně."
"Ale to není tvoje vina," řekla April.
"Tak proč si myslíš, že to je tvoje chyba?"
April nevěděla, co říct.
"Co dalšího tě trápí?" Zeptala se matka.
April se na chvíli zamyslela.
"Mami, Jilly má pravdu. Já si nemyslím, že se Lois zabila. A Tiffany si to také nemyslí. Znala jsem Lois. Byla šťastná, jedna z nejvyrovnanějších lidí, co znám. A Tiffany k ní vzhlížela. Byla pro Tiffany něco jako hrdinka. To prostě nedává smysl."
April z výrazu své matky poznala, že jí nevěří.
Jen si myslí, že jsem hysterická, pomyslela si April.
"April, policie si určitě myslí, že to byla sebevražda a její matka a otec –"
"No, ti se mýlí," řekla April, překvapená ostrostí svého vlastního hlasu. "Mami, musíš to prověřit. Víš o takových věcech víc, než kdokoli z nich. Dokonce víc než policie."
Matka smutně zavrtěla hlavou.
"April, to nemohu. Nemůžu jet tak jít a začít vyšetřovat něco, co už bylo vyjasněno. Pomysli na to, jak by se cítila její rodina."
To bylo jediné, co mohla April udělat, aby nezačala znovu plakat.
"Mami, já tě prosím. Pokud Tiffany nikdy zjistí pravdu, zničí jí to život. Nikdy se přes to nepřenese. Prosím, udělej něco."
Byla to obrovská prosba a April to věděla. Matka chvíli neodpovídala. Vstala, přešla k oknu ložnice a podívala se ven. Zdálo se, že hluboce přemýšlí.
Matka stále hleděla ven a nakonec pronesla, "Zítra si zajdu promluvit s rodiči Tiffany. Tedy pokud se mnou budou chtít mluvit. To je všechno, co můžu udělat."
"Mohu jít s tebou?" Zeptala se April.
"Zítra máš školu," řekla matka.
"Takže to uděláme po škole."
Matka se znovu odmlčela a pak řekla, "Dobře".
April vstala z postele a pevně svou matku objala. Chtěla poděkovat, ale cítila se příliš zahlcena vděčností, než aby ta slova vyslovila.
Pokud někdo dokáže zjistit, co je v nepořádku, pak mamka, pomyslela si April.
KAPITOLA TŘETÍ
Následující odpoledne Riley jela do domu Penningtonových. Navzdory jejím pochybnostem, že byla Lois Penningtonová zavražděna, si byla Riley jistá, že je správné toto udělat.
Dlužím to April, pomyslela si, zatímco řídila.
Konec konců věděla, jaký to je pocit, být si něčím jistá a nemít nikoho, kdo by jí věřil.
A April si byla určitě jistá, že něco není v pořádku.
Ale Rileyn instinkt se o slovo ještě nepřihlásil. Ale když vjížděli do luxusnější části Fredericksburgu, připomněla si, že netvoři často číhají za nejklidnějšími průčelími. Mnoho okouzlujících domů, kolem kterých projely, jistě skrývalo temné tajemství. V životě spatřila příliš mnoho zla, než aby si toho nebyla vědoma.
A ať už byla smrt Lois sebevražda nebo vražda, nebylo pochyb o tom, že do zdánlivě šťastného domova Penningtonových se vedral netvor.
Riley zaparkovala na ulici před domem. Byl to velký dům o třech podlažích a zabíral poměrně velké prostranství. Riley si vzpomněla, co Ryan řekl o Penningtonových.
"Nejsou úplně bohatí, ale žijí si pohodlně."
Dům jeho slova potvrzoval. Byl to atraktivní, luxusní dům v hezké čtvrti. Jediná nezvyklá věc na domě byla policejní páska přes dveře samostatně stojící garáže, kde rodina našla jejich oběšenou dceru.
Chladný vzduch se ostře vrhl na Riley a April, když vystoupily z auta a rozešly se směrem k domu. Na příjezdové cestě bylo natěsnáno několik zaparkovaných vozů.
Zazvonily na zvonek a Tiffany jim přišla otevřít. April se vrhla do Tiffaniny náruče a obě dívky začaly vzlykat.
"Ach, Tiffany, je mi to tak líto," řekla April.
"Díky, díky, že jsi přišla," řekla Tiffany.
Z jejich společných emocí se Riley sevřelo hrdlo. Obě dívky se zdály být tak mladé, byly to stále jen děti. Zdálo se hrozně nespravedlivé, že musí podstoupit tak hrozné utrpení. I přesto ale cítila k Aprilině srdečné laskavosti zvláštní hrdost. Z April rostla starostlivá a soucitná dívka.
Jako rodič nejspíš dělám něco správně, pomyslela si Riley.
Tiffany byla o něco menší než April a provázela ji nepatrná mladistvá nemotornost. Její vlasy byly jahodově blond a její kůže byla bledá a pihovatá, zarudnutí kolem jejích očí od pláče proto činilo její pohled výraznějším.
Tiffany vedla Riley a April do obývacího pokoje. Rodiče Tiffany seděli mírně od sebe na gauči. Prozrazovala jejich řeč těla něco? Riley si nebyla jistá. Věděla, že páry čelí smutku mnoha různými způsoby.
Několik dalších lidí se pohybovalo kolem, mluvili na sebe tlumeným šeptem. Riley se domnívala, že to jsou přátelé a rodina, která přišla pomoci.
Slyšela, jak se v kuchyni ozývají hlasy a řinčení nádobí, zdálo se, že tam někdo připravuje jídlo. Skrze klenutý průchod do jídelny viděla dvě dvojice, které na stole rovnaly fotografie a vzpomínkové předměty. V obývacím pokoji byly také fotky Lois a její rodiny z různé doby.
Riley se zachvěla při pomyšlení, že dívka na fotkách byla ještě před dvěma dny naživu. Jak by se cítila, kdyby April ztratila tak náhle? Byla to mrazivá myšlenka a k takové realitě se už přiblížila příliš mnohokrát.
Kdo by přišel k ní domů a poskytl jí pomoc a útěchu?
Chtěla by vůbec něčí pomoc a útěchu?
Tyto myšlenky setřásla, když ji Tiffany představila svým rodičům, Lesterovi a Eunice.
"Prosím, nevstávejte," řekla Riley, když se dvojice začala zvedat, aby ji pozdravila.
Riley a April se posadily poblíž dvojice. Eunice měla pihovatou pleť její dcery a pestrobarevné vlasy. Lesterova pleť byla tmavší a jeho obličej byl dlouhý a útlý.
"Je mi velmi líto vaší ztráty," řekla Riley.
Dvojice jí poděkovala. Lesterovi se podařilo vynutit mírný úsměv.
"Nikdy jsme se nesetkali, ale trochu znám Ryana," řekl. "Jak se mu daří?"
Tiffany se natáhla ze své židle, aby poplácala svého otce na paži. Tiše artikulovala, "Jsou rozvedení, tati."
Lesterova tvář trochu zrudla.
"Ach, je mi to velice líto," řekl.
Riley cítila, jak se začervenala.
"Prosím, ne," řekla. "Jak to lidé v této době říkají –´je to složité.´"
Lester pokýval a stále se slabě usmíval.
Pár okamžiků bylo ticho, jen tlumený shon kolem nich pokračoval dál.
Pak Tiffany řekla, "Mami, tati – Aprilina matka je agentkou FBI."
Lester a Eunice se upřeně dívali a nevěděli, co říct. Riley byla znovu v rozpacích a také nevěděla, co na to povědět. Věděla, že April volala včera Tiffany a řekla jí, že přijedou. Zdálo se, že Tiffany doteď neřekla rodičům nic o tom, čím se Riley živí.
Tiffany se dívala střídavě na své rodiče a pak řekla, "Myslela jsem, že by nám možná pomohla zjistit ... co se opravdu stalo."
Lester zalapal po dechu a Eunice si hořce vzdychla.
"Tiffany, už jsme o tom mluvili," začala Eunice. "Víme, co se stalo. Policie si je jistá. Nemáme důvod myslet si něco jiného."
Lester se nejistě postavil.
"Já tohle nemohu řešit," řekl. "Já prostě ... nemůžu."
Otočil se a odešel do jídelny. Riley viděla, že za ním obě dvojice spěchají, aby ho uklidnily.
"Tiffany, měla by ses stydět," řekla Eunice.
Dívčiny oči se zalily slzami.
"Ale já chci jen vědět pravdu, mami. Lois se nezabila. Nemohla to dělat. Já to vím."
Eunice se podívala na Riley.
"Je mi líto, že jsi do toho všeho spadla," řekla. "Tiffany má problém přijmout pravdu."
"To ty a táta se nemůžete vypořádat s pravdou," řekla Tiffany.
"Tiše," řekla matka.
Eunice předala své dceři kapesník.
"Tiffany, jsou věci, které jsi o Lois nevěděla," řekla pomalu a opatrně. "Byla víc nešťastná, než ti nejspíš prozradila. Vysokou školu měla ráda, ale nebylo to pro ni snadné. Udržet si průměr výsledků kvůli stipendiu vytvářelo velký tlak a také pro ni bylo těžké být mimo domov. Začala brát antidepresiva a chodila si na Byars pro odbornou radu. Tvůj otec a já jsme si mysleli, že už se jí daří lépe, ale mýlili jsme se."
Tiffany se snažila udržet své vzlyky pod kontrolou, ale stále vypadala velmi rozzlobeně.
"Ta škola je hrozná," řekla. "Já bych tam nikdy nešla."
"Není hrozná," řekla Eunice. "Je to velmi dobrá škola. Je náročná, to je vše."
"Vsadím se, že ostatní dívky si nemyslely, že to je dobrá škola," řekla Tiffany.
April poslouchala svou přítelkyni s velkými obavami.
"Jaké ostatní dívky?" zeptala se.
"Deanna a Cory," řekla Tiffany. "Jsou taky mrtvé."
Eunice smutně zavrtěla hlavou a řekla Riley, "Dvě další dívky spáchaly sebevraždu na škole Byars minulý semestr. Pro školu to byl hrozný rok."
Tiffany hleděla na matku.
"Nebyly to sebevraždy," řekla. "Lois si to nemyslela. Myslela si, že je s tím místem něco v nepořádku. Nevěděla, co to je, ale řekla mi, že to je něco opravdu zlého."
"Tiffany, byly to sebevraždy," řekla unaveně Eunice. "Každý to říká. Takové věci se stávají."
Tiffany vstala, třásla se zuřivostí a frustrací.
"Smrt Lois se ´jen tak´ nestala," řekla.
Eunice odpověděla, "Až budeš starší, pochopíš, že život může být těžší, než si uvědomuješ. A teď se zase posaď, prosím."
Tiffany se posadila za chmurného mlčení. Eunice se zahleděla do dálky. Riley se cítila hrozně nepříjemně.
"Opravdu jsme nepřišly, abychom vás jakkoli rušily," řekla Riley Eunice. "Omlouvám se za vyrušení. Možná bude nejlepší, když odejdeme."
Eunice mlčky přikývla. Riley a April zamířily ke dveřím.
"Měly jsme zůstat," řekla April mrzutě hned jak byly venku. "Měly jsme položit víc otázek."
"Ne, jen jsme je znepokojily," řekla Riley. "Byla to strašná chyba."
April od ní náhle odběhla.
"Kam jdeš?" Zeptala se Riley zděšeně.
April zamířila přímo k bočnímu vstupu do garáže. Zárubně dveří přetínaly policejní pásky.
"April, nechoď tam!" Řekla Riley.
April ignorovala pásku i svou matku a otočila klikou. Dveře byly odemčené a otevřely se. April se přikrčila pod páskou a vstoupila do garáže. Riley pospíchala za ní a chtěla jí hubovat. Místo toho se jí zmocnila vlastní zvědavost a opatrně nahlédla do garáže.
Nebyly tu žádné automobily a proto parkovací prostor pro tři vozy vypadal strašidelně prázdně. Několika okny dovnitř pronikalo tlumené světlo.
April ukázala směrem k rohu.
"Tiffany mi řekla, že Lois byla nalezena támhle," řekla April.
A opravdu, místo bylo na zemi označeno pruhy krycí pásky.
Pod střechou byly široké střešní trámy a žebřík opřený o zeď.
"Pojď," řekla Riley. "Neměli bychom tady být."
Odvedla dceru ven a zavřela za sebou dveře. Jak šla s April k autu, Riley si scénu vizualizovala. Bylo snadné si představit, jak by mohla dívka vylézt na ten žebřík a oběsit se.
A opravdu se to stalo? říkala si.
Neměla žádný důvod myslet si něco jiného.
I tak začínala pociťovat slabý záchvěv pochybností.
*
Zakrátko poté, když byla Riley později doma, zavolala okresní lékařce, Danici Selves. S Danicou mnoho let kamarádila. Když se jí Riley zeptala na případ smrti Lois Penningtonové, zněla Danica překvapeně.
"Proč se o to tak zajímáš?" Zeptala se Danica. "Ono se o to FBI zajímá?"
"Ne, je to prostě něco osobního."
"Osobního?"
Riley zaváhala a pak řekla, "Moje dcera je dobrá kamarádka se sestrou Lois a Lois také trochu znala. Ona i sestra Lois měly potíže uvěřit, že spáchala sebevraždu."
"Aha," řekla Danica. "No, policie nenašla žádné známky souboje. A já jsem provedla testy a pitvu. Podle výsledků krve si vzala pořádnou dávku alprazolamu nějakou dobu předtím, než zemřela. Můj odhad je, že chtěla být mimo sebe co to jen šlo. V okamžiku, kdy se oběsila, jí už nejspíš vůbec nezáleželo na tom, co dělá. Bylo by to tak mnohem snazší."
"Takže to je opravdu jasný případ," řekla Riley.
"Mě to tak určitě připadá," řekla Danica.
Riley jí poděkovala a hovor ukončila. V té chvíli přišla April dolů s kalkulačkou a kouskem papíru.
"Mami, myslím, že jsem to dokázala!" řekla vzrušeně. "Nemohlo to být nic jiného než vražda!"
April si sedla vedle Riley a ukázala jí nějaká čísla, která si zapsala.
"Provedla jsem malý průzkum na internetu," řekla. "Zjistila jsem, že z více než sta tisíc vysokoškoláků spáchá sedm a půl procent sebevraždu. To je žádná celá nula nula sedmdesát pět procent. Ale na škole Byars jen asi jen sedm set studentů a během posledních několika měsíců se měli zabít tři z nich. To je asi žádná celá čtyřicet tři procent, což je padesáti sedmi násobek průměru! To je prostě nemožné!"
Riley zabolelo u srdce. Cenila si toho, že o tom April tolik přemýšlí. Přemýšlela nad tím velmi dospěle.
"April, jsem si jistá, že tvoje výpočty sedí, ale ..."
"Ale co?"
Riley zavrtěla hlavou. "Vůbec nic to nedokazuje."
April vyvalila nedůvěřivě oči.
"Jak to myslíš, že to nic nedokazuje?"
"Ve statistice jsou takzvané odlehlé hodnoty. Jsou to výjimky pravidla a jsou v rozporu s průměry. Je to jako u posledního případu, na kterém jsem pracovala – toho s travičem, pamatuješ? Většina sériových vrahů jsou muži, ale toto byla žena. A většina vrahů ráda sleduje své oběti umírat, ale téhle to bylo jedno. Toto je stejný případ. Není žádným překvapením, že existují vysoké školy, na kterých spáchá více studentů sebevraždu, než jaký je průměr."
April se na ni dívala a nic neříkala.
"April, právě jsem mluvila s patoložkou, která provedla pitvu. Je si jistá, že smrt Lois byla sebevražda. A ona svou práci zná. Je to odbornice. Musíme věřit jejímu úsudku."
Aprilin obličej se svraštil hněvem.
"Nechápu, proč pro jednou nemůžeš věřit mému úsudku."
Pak spěšně vyrazila nahoru.
Alespoň si je jistá, že ví, co se stalo, pomyslela si s bolestným zasténáním.
To o sobě Riley říct nemohla.
Její instinkt jí stále vůbec nic nenapovídal.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Už se to dělo zase.
Netvor jménem Peterson držel April v zajetí a ta byla někde před ní.
Riley se pokoušela prohledat temnotu. Každý krok se zdál být pomalý a těžkopádný, ale ona věděla, že si musí pospíšit.
S brokovnicí přes rameno Riley ve tmě narazila na příkrý, blátivý svah směrem k řece. Najednou je uviděla. Peterson stál po kotníky ve vodě. Jen pár metrů od něj byla April napůl ponořená ve vodě, se svázanýma rukama a nohama.
Riley sáhla po své brokovnici, ale Peterson zvedl pistoli a namířil přímo na April.
"Ani na to nepomýšlej," křičel Peterson. "Jeden krok a je po všem."
Riley se vyděsila. Kdyby svou brokovnici jen zvedla, Peterson by zabil April dřív, než by stačila vypálit.
Položila brokovnici na zem.
Zhrození v tváři její dcery ji bude pronásledovat navždy ...
Riley přestala utíkat a ohnula se, lapala po dechu.
Bylo časné ráno a šla si zaběhat. Ale ta hrozná vzpomínka ji zastavila.
Zapomene někdy na ten hrozný okamžik?
Přestane se někdy cítit provinile za to, že April uvrhla do smrtelného nebezpečí?
Ne, pomyslela si. A tak to má být. Nikdy na to nesmím zapomenout.
Vdechovala a vydechovala ostrý, chladný vzduch, dokud se necítila stabilnější. Pak se rozešla po známé lesní stezce. Bledé ranní denní světlo pronikalo mezi stromy.
Tato stezka v městském parku byla blízko domova a bylo snadné se k ní dostat. Riley si sem chodila ráno často zaběhat. Námaha jí obvykle pomáhala vyhnat z mysli zlé duchy a démony z minulých případů. Ale dnes to mělo opačný účinek.
Vše, co se včera stalo – návštěva Penningtonových, nahlédnutí do garáže a Aprilin hněv na Riley – vyvolalo záplavu ošklivých vzpomínek.
A to všechno kvůli mě, pomyslela si Riley a zrychlila tempo svého běhu.
Ale pak si vzpomněla, co se dělo v řece dál.
Petersonova zbraň se zasekla a Riley mu vrazila nůž mezi žebra, ale on jen zavrávoral a spadl do studené vody. Zraněnému Petersonovi se přesto podařilo udržet Riley pod vodou.
Pak uviděla April, zápěstí a nohy měla stále svázané, pak zvedla brokovnici, kterou Riley upustila. Uslyšela ránu do Petersonovy hlavy.
Ale ten netvor se obrátil a vrhl se na April. Strčil jí tvář pod vodu.
Její dcera se utopí.
Riley našla ostrý kámen.
Vrhla se na Petersona a udeřila ho s ním do hlavy.
Ten spadl a ona na něj skočila.
Kamenem znovu a znovu bila Petersona do tváře.
Řeka se tmavě zbarvila krví.
Rozrušena vzpomínkou, Riley utíkala rychleji.
Byla pyšná na svou dceru. April v ten hrozný den ukázala odvahu a důvtip. Byla statečná také v jiných nebezpečných situacích.
Ale teď se April na Riley zlobila.
A Riley si nemohla pomoci a musela se zamyslet, zda pro to má dobrý důvod.
*
Riley se později to odpoledne cítila velmi nesvá během bohoslužby na pohřbu Lois Penningtonové.
Za prvé málokdy chodila do kostela. Její otec byl ostřílený bývalý námořník, který nikdy v nikoho a v nic nevěřil, jen v sebe. Část dětství a období dospívání prožila s tetou a strýcem, kteří se ji snažili dostat do kostela, ale Riley byla příliš vzpurná.
Co se týče pohřbů, ty Riley prostě nenáviděla. Během posledních dvou desetiletí u bezpečnostních složek zažila příliš mnoho brutální reality smrti, takže jí pohřby připadaly pokrytecké. Vždy ze smrti vytvářely něco čistého a klidného.
Celá ta věc je zavádějící, pomyslela si. Tato dívka zemřela násilnou smrtí, svýma rukama nebo pod rukama někoho jiného.
Ale April trvala na tom, že půjde, a Riley ji v tom nemohla nechat sama. Což se zdálo být ironické, protože v tomto okamžiku se Riley cítila sama. Seděla vedle v uličce v zadní řadě zalidněné posvátné svatyně. April byla víc vpředu, seděla v řadě hned za rodinou, co nejblíž k Tiffany. Ale Riley byla ráda, že je April u své přítelkyně a nevadilo jí, že sedí sama.
Slunce rozzářilo okna z barevného skla a rakev vpředu byla obklopená květinami a několika velkými věnci. Bohoslužba byla důstojná a sbor zpíval krásně.
Kazatel teď mumlal něco o víře a spáse, všechny ujišťoval, že Lois je teď na lepším místě. Riley jeho slovům nevěnovala pozornost. Rozhlížela se kolem po indiciích, proč Lois Penningtonová zemřela.
Včera si všimla, jak rodiče Lois seděli na gauči mírně od sebe a vůbec se nedotýkali. Nebyla si jistá, jak si řeč jejich těla vysvětlit. Ale nyní byla paže Lestera Penningtona kolem ramen Eunice v teplém gestu útěchy. Oba dva se zdáli být docela obyčejnými, truchlícími rodiči.
Jestliže na rodině Penningtonových bylo něco vážně špatně, pak to Riley neviděla.
A Riley z toho měla kupodivu nepříjemný pocit.
Považovala se za bystrou pozorovatelku lidské přirozenosti. Pokud Lois skutečně spáchala sebevraždu, byl její rodinný život přinejmenším ustaraný. Ale nic na nich nevypadalo v nepořádku – nic jiného než normální smutek.
Kazatel dokončil své kázání, aniž by zmínil předpokládanou příčinu smrti Lois.
Pak přišla série krátkých, uplakaných svědectví přátel a příbuzných. Hovořili o stesku a šťastnějších časech, někdy zmínili humorné události, které u shromáždění vyvolaly smutný smích.
Ale nic o sebevraždě, pomyslela si Riley.
Něco se jí nezdálo.
Nechtěl někdo z blízkého okolí Lois zmínit něco temného o jejích posledních dnech - boji s depresí, boji s vnitřními démony, nezodpovězeném volání o pomoc? Neměl by někdo naznačit, že její tragická smrt by měla být ponaučením pro ostatní, aby si vyžádali pomoc a podporu namísto zahození vlastního života?
Ale nikdo nic takového neřekl.
Nikdo o tom nechtěl mluvit.
Zdálo se, že se stydí nebo jsou zmateni nebo obojí.
Možná tomu sami plně nevěřili.
Svědectví skončila a nadešel čas prohlédnout si tělo. Riley zůstala sedět. Byla si jistá, že muž z pohřebního ústavu odvedl dobrou práci. To, co z chudáčka Lois zbylo, vůbec nevypadalo, jako když byla nalezena v garáži. Riley ze špatné zkušenosti věděla, jak vypadá uškrcená mrtvola.
Kazatel nakonec nabídl konečné požehnání a rakev byla vynesena ven. Rodina vyšla společně ven a všichni ostatní mohli odejít.
Když Riley vyšla ven, viděla, jak se Tiffany a April plačtivě objímají. Pak Tiffany uviděla Riley a spěchala k ní.
"Nemůžete něco udělat?" zeptala se dívka přiškrceným hlasem.
Otřesené Riley se podařilo říct, "Ne, je mi to líto."
Ještě než ji mohla Tiffany začít prosit, zvolal otec její jméno. Rodina Tiffany nastoupila do černé limuzíny. Tiffany se k nim připojila a vozidlo ujíždělo pryč.
Riley se obrátila zpět k April, která se na ni odmítala podívat.
"Pojedu domů autobusem," řekla April.
April odešla a Riley se ji nesnažila zastavit. Cítila se příšerně a zamířila k autu na parkovišti u kostela.
*
Ten večer nebyla večeře veselou událostí a to už uplynuly dva dny. April s Riley stále nemluvila a sotva promluvila s ostatními. Její smutek byl nakažlivý. Ryan a Gabriela byli stejně teskliví.
Uprostřed jídla Jilly promluvila.
"Dnes jsem si ve škole našla kamarádku. Jmenuje se Jane. Je adoptovaná jako já."
April se rozzářila.
"Hele, to je skvělé, Jilly," řekla April.
"Jo. Máme toho hodně společného. Máme společnou řeč."
Rileyna nálada se trochu zlepšila. Bylo dobré, že si Jilly začínala nacházet přátele. A Riley věděla, že April má o Jilly strach.
Obě dívky si o Jane trochu povídaly. Potom všichni znovu ztichli a posmutněli.
Riley věděla, že Jilly chce rozbít temnou náladu a April rozveselit. Ale mladší dívka teď vypadala ustaraně. Riley se domnívala, že je znepokojena napětím v její nové rodině. Jilly měla jistě strach, že by mohla ztratit, co tak nedávno našla.
Doufám, že nebude mít pravdu, pomyslela si Riley.
Po večeři šly dívky nahoru do svého pokoje a Gabriela uklidila kuchyni. Ryan nalil Riley sklenku bourbonu a jednu také pro sebe a spolu se posadili do obývacího pokoje.
Ani jeden z nich chvíli nemluvil.
"Jdu nahoru promluvit si s April," řekl nakonec Ryan.
"Proč?" Zeptala se Riley.
"Je hrubá. A nejedná s tebou s respektem. Neměli bychom dovolit, aby jí to procházelo."
Riley si vzdychla.
"Není hrubá," řekla.
"No, tak jak bys to nazvala?"
Riley se na chvíli zamyslela.
"Má jen velkou starost," řekla. "Má strach o svou kamarádku Tiffany a cítí se bezmocná. Má strach, že se Lois stalo něco strašného. Měli bychom být rádi, že myslí na druhé. To je známka dospívání."
Oba se opět odmlčeli.
"Co si myslíš, že se opravdu stalo?" Zeptal se nakonec Ryan. "Myslíš si, že Lois spáchala sebevraždu, nebo byla zabita?"
Riley unaveně zakroutila hlavou.
"Kéž bych to věděla," řekla. "Naučila jsem se věřit svému instinktu. Ale můj instinkt se vůbec nehlásí. Prostě ve spojitosti s tím nemám vůbec žádný pocit."
Ryan ji poplácal po ruce.
"Co se stalo není tvoje odpovědnost," řekl.
"Máš pravdu," řekla Riley.
Ryan zívl.
"Jsem unavený," řekl. "Myslím, že půjdu brzy spát."
"Já si tu ještě chvilku posedím," řekla Riley. "Ještě se mi nechce jít spát."
Ryan šel nahoru a Riley si nalila další velký drink. V domě bylo ticho a Riley se cítila opuštěná a podivně bezmocná – byla si jistá, že April se cítí stejně. Ale po dalším drinku se začala uvolňovat a brzy ji přemohla dřímota. Zula si boty a natáhla se na pohovku.
Později se probudila a zjistila, že ji někdo přikryl dekou. Ryan nejspíš přišel dolů, aby ji zkontroloval a ujistil se, že má pohodlí.
Riley se usmála a teď se cítila méně sama. Pak znovu usnula.
*
Riley pocítila záblesk déjà vu, když April spěchala ke garáži Penningtonových.
Jako to udělala včera, Riley zvolala.
"April, nechoď tam!"
Tentokrát April odtrhla policejní pásku předtím, než otevřela dveře.
Pak April zmizela v garáži.
Riley za ní vyrazila a vešla dovnitř.
Interiér garáže byl mnohem větší a tmavší než tomu bylo včera, působil jako obrovské opuštěné skladiště.
Riley April nikde neviděla.
"April, kde jsi?" zavolala.
Hlas April se odrážel v prostoru.
"Tady jsem, mami."
Riley nedokázala říct, odkud ten hlas přichází.
Pomalu se otočila a hleděla do zdánlivě nekonečné tmy.
Konečně se nad hlavou rozsvítilo světlo.
Riley byla omráčená hrůzou.
Na trámu visela dívka jen o pár let starší než April.
Byla mrtvá, ale její oči byly otevřené a její pohled byl upřený na Riley.
A všude kolem dívky byly na stolech a na podlaze rozptýlené stovky zarámovaných fotografií s podobiznami dívek a jejich rodin v různých obdobích jejich života.
"April!" Vykřikla Riley.
Nikdo neodpověděl.
Riley se probudila a posadila se zpříma na gauči, téměř zadýchaná hrůzou z noční můry.
To bylo vše, co mohla udělat, aby nezačala křičet z plných plic ...
"April!"
Ale věděla, že April je nahoře a spí.
Celá rodina spala – kromě ní.
Proč se mi ten sen zdál? podivovala se.
Trvalo to jen chvilku, než našla odpověď.
Uvědomila si, že její instinkt konečně začal spolupracovat.
Věděla, že April měla pravdu – se smrtí Lois nebylo něco v pořádku.
A bylo na ní s tím něco udělat.
