Kitabı oku: «Posedlost », sayfa 2
KAPITOLA 3
Riley na okamžik zaváhala, když vstoupila do budovy Úřadu pro analýzu chování, přemýšlela, jestli je skutečně připravena se dnes s kýmkoli setkat. Nespala celou noc, byla unavená na kost. Pocit děsu, který jí nedal celou noc spát, v ní spouštěl adrenalin, až už žádný nezbyl. Nyní se cítila jen prázdná.
Riley se zhluboka nadechla.
Jediná cesta ven je tudy.
Shromáždila své odhodlání a vkročila do rušného labyrintu agentů FBI, specialistů a podpůrných pracovníků. Jak se proplétala otevřeným prostorem, od počítačů se zvedaly známé tváře. Většina z nich se usmála, když ji spatřila, a někteří jí ukazovali palec nahoru. Riley začala pomalu cítit radost z toho, že se rozhodla sem přijít. Potřebovala něco, co jí povzbudí.
“Dobrá práce s tím Vrahem panenek,” řekl jeden mladý agent.
Riley pár okamžiků trvalo, než pochopila, co tím myslí. Potom si uvědomila, že “Vrah panenek” musí být nová přezdívka pro Dirka Monroe, psychopata, kterého právě dopadla. To jméno dávalo smysl.
Riley si také všimla, že některé z těch tváří se na ni podívaly ostražitěji. Bezpochyby slyšely o incidentu v jejím domě včera v noci, když se za ní hnal celý tým, kvůli jejímu zběsilému volání zálohy. Nespíš přemýšlí o tom, jestli mám v pořádku hlavu, pomyslela si. Podle toho, co věděla, vůbec nikdo další z Úřadu nevěřil tomu, že Peterson stále naživu.
Riley se zastavila u stolu Sama Florese, laboranta s černě orámovanými brýlemi, který byl zabraný do práce na svém počítači.
“Jaké zprávy pro mě máš, Same?” řekla Riley.
Sam odvrátil oči od své obrazovky a podíval se na ni.
“Myslíš o tom vloupání k tobě, že? Právě teď se dívám na první reporty. Obávám se, že toho moc nebude. Laboranti z kamínků nic nedostali – žádné DNA nebo vlákna. Ani žádné otisky prstů.”
Riley znechuceně povzdychla.
“Dej mi vědět, kdyby se něco změnilo,” řekla a poplácala Florese po zádech.
“Nespoléhal bych na to,” řekl Flores.
Riley pokračovala do části, kterou sdíleli profesně starší agenti. Jak procházela kolem kanceláří s malými skleněnými zdmi, viděla, že tu Bill není. Vlastně si oddychla, ale věděla, že dříve nebo později bude muset mezi nimi vyčistit tu podivnou atmosféru.
Když vstoupila do své vlastní urovnané, dobře organizované kanceláře, Riley si okamžitě všimla, že má zprávu na telefonu. Byla od Mika Nevinse, krajského forensního psychiatra, se kterém občas konzultovala případy Úřadu pro analýzu chování. Za ta léta se z něj stal zdroj pozoruhodných názorů a nejen na případy. Mike pomohl Riley s jejím vlastním zápasem s PTSD poté, co ji Peterson uvěznil a týral. Věděla, že volá, aby se zeptal, jak se jí daří, jak to často dělával.
Chystala se mu zavolat zpátky, když se ve dveřích objevila široká postava zvláštního agenta Brenta Mereditha. Černé, hranaté rysy velitele jednotky prozrazovaly jeho tvrdou osobnost, která neuznávala žádné hlouposti. Když ho Riley spatřila, pocítila úlevu, jeho přítomnost ji vždycky uklidnila.
“Vítejte zpátky, agentko Paige,” řekl.
Riley vstala, aby mu podala ruku. “Děkuji, agente Meredith.”
“Slyšel jsem, že jste měla včera v noci další malé dobrodružství. Doufám, že jste v pořádku.”
“Jsem v pořádku, děkuji.”
Meredith se na ni podíval se vřelým zájmem a Riley věděla, že se snaží zhodnotit její připravenost k práci.
“Chtěla byste se ke mně přidat a dát si kávu v odpočinkové místnosti?” zeptal se.
“Děkuji, ale mám tu nějaké složky, které si opravdu potřebuji prohlédnout. Někdy jindy.”
Meredith pokýval a nic neřekl. Riley věděla, že čeká, až ona promluví. Bezpochyby také slyšel o tom, že věří, že tím vetřelcem je Peterson. Dával jí šanci na to vyjádřit svůj názor. Ale ona si byla jistá, že Meredith s ní na Petersonovi neshodne o moc víc, než kdokoli jiný.
“No, tak já půjdu,” řekl. “Dejte mi vědět, až se budete chtít sejít u kávy nebo u oběda.”
“To udělám.”
Meredith se zarazil a otočil se zpět k Riley.
Pomalu a obezřetně řekl, “Dávejte pozor, agentko Paige.”
Riley v těch slovech zaznamenala velký význam. Nebylo to tak dlouho, kdy ji jeden vysoce postavený člověk z Úřadu suspendoval kvůli neposlušnosti. Byla dosazena zpět do funkce, al její pozice mohla být stále nejistá. Riley vycítila, že jí Meredith dává přátelské varováni. Nechtěl, aby udělala něco, co by ji ohrozilo. A vyvolat kvůli Petersonovi velký rozruch by mohlo způsobit problémy těm, kteří ten případ prohlásili za uzavřený.
Hned jak byla Riley o samotě, šla ke své skříni se složkami a vytáhla silnou složku o Petersonově případu. Rozevřela ji na svém stole a procházela si ji, osvěžovala si paměť o svém nepříteli. Nenašla toho mnoho, co by mohlo být užitečné.
Pravdou bylo, že ten muž zůstával záhadou. O jeho existenci neexistovaly žádné záznamy, dokud ho Bill a Riley konečně nevystopovali. Peterson nejspíš ani není jeho pravé jméno a objevili několik různých jmen, která s ním údajně měla spojitost.
Jak si Riley prohlížela soubor, narazila na fotografie jeho obětí – ženy, které byly nalezeny v mělkých hrobech. Všechny utrpěly jizvy z popálení a příčinou smrti bylo manuální zardoušení. Riley se zachvěla při vzpomínce na velké, silné ruce, které ji chytily a uvěznily ji do klece jako zvíře.
Nikdo nevěděl, kolik žen zabil. Možná, že se najde ještě mnoho dalších těl. A dokud Marie a Riley neupadly v zajetí a nezačaly o tom vyprávět, nikdo neměl ponětí o tom, jak rád trýznil ženy ve tmě s propanovou pochodní. A nikdo jiný nebyl připraven věřit, že Peterson je stále naživu.
Z celé té věci byla opravdu sklíčená. Riley byla známá svou schopností dostat se do mysli vrahů – schopností, která ji někdy děsila. I tak se jí ale nikdy nepodařilo dostat se do Petersonovy mysli. A právě teď měla pocit, že mu rozumím ještě méně.
Nikdy Riley nepřipadal jako organizovaný psychopat. To, že nechával své oběti v mělkých hrobech, naznačovalo pravý opak. Nebyl žádný perfekcionista. I tak byl ale úzkostlivě pečlivý, aby za sebou nezanechal žádné stopy. Ten muž byl skutečně paradoxní.
Vzpomněla si na něco, co jí Marie řekla krátce před její sebevraždou …
“Možná je jako duch, Riley. Možná to je to, co se stalo, když jsi ho vyhodila do povětří. Zabila jsi jeho tělo, ale nezabila jsi jeho ďábla.”
On nebyl duch a Riley si toho byla vědoma. Byla si jistá – jistější, než kdy předtím – že je tam venku a že ona je jeho dalším cílem. I tak by podle ní klidně mohl být duchem. Kromě ní nikdo další nevěřil, že vůbec existuje.
“Kde jsi, ty bastarde?” zašeptala nahlas.
Nevěděla to a neměla možnost to zjistit. Čelila naprosto problematické situaci. Neměla na výběr a pro teď musela celou věc nechat být. Zavřela složku a vrátila ji zpět na své místo do kartotéky.
Pak zazvonil její telefon v kanceláři. Viděla, že volání přichází přes linku, sdílenou všemi zvláštními agenty. Byla to linka, kterou telefonní ústředna Úřadu pro analýzu chování používala pro přesměrování náležitých telefonátů agentům. Pravidlem bylo, že agent, který na takový telefonát odpověděl jako první, dostal daný případ.
Riley se rozhlédla po ostatních kancelářích. Zdálo se, že tu momentálně nikdo jiný není. Všichni ostatní agenti měli buďto pauzu nebo pracovali na jiných případech. Riley zvedla telefon.
“Zvláštní agentka Riley Paige. Jak vám mohu pomoci?”
Hlas na lince zněl vystresovaně.
“Agentko Paige, toto je Raymond Alford, velitel Policie v Reedsportu, New York. Máme tu skutečný problém. Můžeme si zavolat přes video? Myslím, že bych to mohl lépe vysvětlit. A máme nějaké obrázky, které byste měla raději vidět.”
Rileyna zvědavost byla podrážděna. “Jistě,” řekla. Dala Alfordovi své kontaktní údaje. Za pár okamžiků s ním hovořila tváří v tvář. Byl to útlý, plešatící muž, který se zdál být v dost zralém věku. V tento okamžik měl nervózní a unavený výraz.
“Včera v noci jsme měli vraždu,” řekl jí Alford. “Opravdu ošklivou. Ukážu vám to.”
Na Rileyně obrazovce se ukázala fotografie. Na ní bylo něco, co vypadalo jako ženské tělo, které viselo na řetězu nad železniční tratí. Tělo bylo zabalené do četných řetězů a zdálo se být podivně oděno.
“Co to má oběť na sobě?” zeptala se Riley.
“Svěrací kazajku,” řekl Alford.
Riley byla v úžasu. Podívala se na fotografii zblízka a viděla, že to je pravda. Pak obrázek zmizel a Riley se znovu ocitla tváří v tvář Alfordovi.
“Veliteli Alforde, chápu vaše znepokojení. Ale proč si myslíte, že to je případ pro Úřad pro analýzu chování?”
“Protože stejná věc se zde přihodila nedaleko odtud před pěti lety,” řekl Alford.
Objevil se obrázek těla jiné ženy. Ona byla také celá svázaná řetězy a zavázaná do svěrací kazajky.
“Tenkrát to byla pracovnice ve vězení na částečný úvazek, Marla Blainey. Styl práce byl identický – vyjma toho, že byla zanechaná na břehu řeky, nebyla pověšená.”
Alfordův obličej se znovu zobrazil.
“Tentokrát to byla Rosemary Pickens, místní zdravotní sestra,” řekl. “Nikdo si nedokáže představit motiv ani pro jednu z žen. Obě byly oblíbené.”
Alford se vyčerpaně sesunul a zakroutil hlavou.
“Agentko Paige, moji lidé i já jsme opravdu na pokraji našich sil. Tato nová vražda musí být sériová nebo zkopírovaná. Problém je, že žádná z nich nedává smysl. V Reedsportu nemíváme takové problémy. Toto je jen malé městečko na řece Hudsonu, s přibližně sedmi tisíci obyvateli. Někdy musíme rozseknout bitku nebo vylovit z řeky turistu. To je to nejhorší, co se tu většinou stane.”
Riley o tom přemýšlela. Toto skutečně vypadalo jako případ pro Úřad pro analýzu chování. Skutečně musí spojit Alforda přímo s Meredithem.
Ale Riley se podívala směrem ke kanceláři Mereditha a viděla, že se ještě nevrátil. Bude ho na to muset upozornit později. Zatím by možná mohla trochu pomoci.
“Jaké byly příčiny smrti?” zeptala se.
“Podřezaný krk u obou.”
Riley se snažila zakrýt své překvapení. Škrcení a přímočarý silný úder byly mnohem častější, než podříznutí.
Zdálo se, že toto je velmi neobvyklý vrah. I tak to byl druh psychopata, kterého Riley dobře znala. Specializovala se na takové případy. Zdálo se, že je škoda, že tomuto nebude moci věnovat své schopnosti. Kvůli svému nedávnému traumatu tento případ nedostane.
“Sundali jste to tělo?” zeptala se Riley.
“Ještě ne,” řekl Alford. “Ještě tam stále visí.”
“Tak to nedělejte. Pro teď ho tam nechte. Počkejte, dokud nedorazí naši agenti.”
Zdálo se, že Alford nevypadá potěšeně.
“Agentko Paige, to bude složité. Je přímo vedle železniční trati a je vidět z řeky. A město nepotřebuje takový druh publicity. Je na mě vyvíjen velký tlak, abych ho sundal dolů.”
“Nechte ho,” řekla Riley. “Vím, že to není těžké, ale je to důležité. Nebude to trvat dlouho. Naši agenti tam budou dnes odpoledne.”
Alford pokýval v tichém souhlasu.
“Máte nějaké další fotografie poslední oběti?” zeptala se Riley. “Nějaké zblízka?”
“Jistě, ukážu vám je.”
Riley se ocitla, jak se dívá na sérii detailních fotografií těla. Místní policie udělala dobrou práci. Fotografie ukazovaly, jak pevně a spletitě byly řetězy obmotány okolo těla.
Nakonec se zobrazil detail obličeje oběti.
Riley měla pocit, jako by jí srdce vyskočilo do krku. Oči oběti byly vypouklé a její ústa byla zacpána řetězem. Ale to nebylo to, co Riley šokovalo.
Ta žena byla velmi podobná Marie. Byla starší a silnější, ale i tak by Marie byla bývala takto mohla vypadat, kdyby žila ještě další desetiletí. Obrázek zasáhl Riley jako emoční rána přímo do břicha. Bylo to jako by na ni Marie volala a žádala, aby tohoto vraha dostala.
Věděla, že si ten případ musí vzít.
KAPITOLA 4
Peterson se projížděl svým autem, ne příliš rychle, ne příliš pomalu, měl dobrý pocit, protože měl dívku konečně opět na očích. Konečně ji našel. Rileyna dcera byla támhle, sama, kráčela směrem ke své střední škole, neměla vůbec ponětí o tom, že ji pronásleduje. Že se chystá ukončit její život.
Jak se díval, náhle se zastavila a otočila se, jako by měla podezření, že je sledovaná. Stála tam, jako by se nemohla rozhodnout. Několik studentů prošlo kolem ní a vešli do budovy.
Jel autem dál a čekal, co udělá.
Na té dívce mu nijak zvlášť nezáleželo. Skutečným cílem jeho odplaty byla její matka. Její matka mu dost překazila plány a musí za to zaplatit. Už za to jistým způsobem zaplatila – nakonec dohnal Marie Sayles k sebevraždě. Ale jí musí vzít dívku, na které jí nejvíce záleží.
Měl radost, že dívka se otočila a začala kráčet pryč od školy. Bylo jasné, že se rozhodla, že dnes na hodiny nepůjde. Srdce mu bušilo – chtěl zaútočit. Ale nemohl. Ještě ne. Musel si připomínat, že musí být trpělivý. Na dohled byli stále lidé.
Peterson se rozjel a obkroužil blok budov, nutil se být trpělivý. Potlačil úsměv z potěšení, které bude následovat. Kvůli tomu, co zamýšlel udělat s její dcerou, bude Riley trpět způsobem, o jakém nikdy neměla ani představu. I když byla vytáhla a nemotorná, dívka byla dost podobná své matce. O to uspokojivější to bude.
Jak jezdil kolem dokola, viděl, že dívka kráčí rychle ulicí. Zastavil u chodníku a pár minut ji sledoval, než si uvědomil, že míří na silnici, která vede ven z města. Jestli půjde domů sama, pak toto je perfektní okamžik se jí zmocnit.
S bušícím srdcem, touhou vychutnat si nádherné očekávání, Peterson obkroužil autem ještě jeden blok budov.
Lidé se musí naučit oddálit jistá potěšení, toho si byl Peterson vědom, počkat na ten správný okamžik. Odložené zadostiučinění dělá vše ještě příjemnější. Naučila ho to léta nádherné, přetrvávající krutosti.
Je toho tolik, na co se lze těšit, pomyslel si spokojeně.
Když přijel zpět a znovu ji spatřil, Peterson se nahlas zasmál. Stopovala! Dnes se na něj Bůh shora usmívá. Oprostit ji od života se prostě mělo stát.
Zastavil auto vedle ní a co nejpříjemněji se usmál.
“Svezu tě?”
Dívka se doširoka usmála. “Díky. To by bylo skvělé.”
“Kam míříš?” zeptal se.
“Bydlím jen kousek za městem.”
Dívka mu řekla adresu.
Řekl, “Jedu přímo kolem. Naskoč.”
Dívka nasedla na přední sedačku. Jeho spokojenost narostla, když si všimla, že má dokonce oříškové oči své matky.
Peterson zmáčkl knoflíky, aby zamkl dveře a okna. Přes tichý hukot klimatizace si toho dívka ani nevšimla.
*
April pocítila příjemný nával adrenalinu, když si zapnula bezpečnostní pás. Nikdy předtím nestopovala. Její matka by dostala záchvat, kdyby to zjistila.
Samozřejmě si to matka zasloužila, napadlo April. Bylo opravdu hnusné, nechat ji včera v noci u jejího otce – a to všechno jen kvůli nějaké její bláznivé myšlence, že Peterson vnikl do jejich domu. Nebyla to pravda a April to věděla. Dva agenti, kteří ji vezli do domu jejího otce, to říkali. Z toho, co jeden řekl druhému, to vypadalo, jako by si celý úřad myslel, že mamka je trochu blázen.
Muž řekl, “Co tě přivádí do Fredericksburgu?”
April se otočila a podívala se na něj. Vypadal dobře, měl širokou čelist s rozcuchanými vlasy a rašícím plnovousem. Usmíval se.
“Škola,” řekla April.
“Letní vyučování?” zeptal se muž.
“Jo,” řekla April. Určitě mu nebude prozrazovat, že se rozhodla do hodiny nepřijít. Ne, že by nevypadal jako typ chlapa, který by to nepochopil. Zdál se docela v pohodě. Možná ho nadchne, když jí pomůže vzepřít se rodičovské autoritě. Ale i tak bylo lepší to neriskovat.
Muž se usmál trochu rošťácky.
“A co si o stopování myslí tvoje matka?” zeptal se.
Zostuzená April zrudla.
“No, nevadí jí to,” řekla.
Muž se zahihňal. Nebyl to příjemný zvuk. A April něco došlo. Zeptal se jí, co si myslí její matka, ne co si myslí její rodiče. Co ho přimělo to tak říci?
Provoz byl v tuto ranní dobu blízko u školy dost hustý. Bude chvíli trvat, než se dostane domů. April doufala, že muž nebude příliš mluvit. Mohlo by to být opravdu nepříjemné.
Ale poté, co minuli několik blok budov v tichosti, se April cítila příjemněji. Muž se přestal usmívat a jeho výraz jí připadala dost zasmušilý. Všimla si, že všechny dveře jsou zamknuty. Tajně prstem zmáčkla tlačítko u okna pasažéra. Nepohnulo se.
Auto zastavilo za řadou aut, která čekala na změnu barvy na semaforu. Muž zapnul indikátor odbočení doleva. April náhle zachvátila nervozita.
“Ehm … tady musíme jet rovně,” řekla.
Muž nic neříkal. Neslyšel ji? Nějak nemohla pobrat odhodlání, aby to řekla znovu. Možná plánoval jet jinou cestou. Ale ne, nemohla se dovtípit, jak by tudy dojel k ní domů.
April přemýšlela, co udělat. Má křičet o pomoc? Uslyší ji někdo? A co když muž neslyšel, co řekla? Co když pro ni neznamenal žádné nebezpečí? Celá ta věc by byla strašně trapná.
Potom uviděla někoho známého, kdo se vleče vedle po chodníku, přes rameno měl hozený batoh. Byl to Brian, v té době to byl někdo jako její přítel. Ostře zaťukala na okno.
S úlevou zalapala po dechu, když se Brian rozhlédl a uviděl ji.
“Chceš svézt?” naznačila Brianovi.
Brian se zazubil a pokýval.
“Jé, to je můj přítel,” řekla April. “Můžeme zastavit a vzít ho sebou, prosím? Stejně jde za mnou domů.”
Byla to lež. April skutečně neměla ponětí o tom, kam má Brian namířeno. Muž se zamračil a zabručel. Vůbec ho to nepotěšilo. Zastaví? Aprilino srdce divoce bilo.
Brian byl zrovna na telefonu, zatímco stál na chodníku a čekal. Ale díval se přímo na auto a April si byla jistá, že má na řidiče dost dobrý výhled. Byla ráda, že má případného svědka pro případ, že má muž něco zlého za lubem.
Muž si Briana prohlížel a musel ho vidět, jak hovoří do telefonu a jak se na něj přímo dívá.
Bez dalšího slova muž odemkl dveře. April ukázala Brianovi, aby nastoupil na zadní sedadlo, pak otevřel dveře a naskočil dovnitř. Zavřel dveře právě v okamžiku, když se semafor změnil a řada aut se znovu začínala rozjíždět.
“Díky za svezení, šéfe,” řekl Brian rozjasněně.
Muž vůbec nic neřekl. Stále se mračil.
“Veze nás ke mně domů, Briane,” řekla April.
“Úžasné,” odpověděl Brian.
April se nyní cítila bezpečně. Jestli měl ten muž skutečně zlé úmysly, jistě se nezmocní jich obou, jí i Briana. Jistě je zaveze přímo k domu její matky.
April plánovala dopředu a přemýšlela, jestli má matce říci o tom muži a jejím podezření vůči němu. Ale ne, to by znamenalo připustit, že nešla do hodiny a jela stopem. Mamka by jí dala navždy domácí vězení.
A kromě toho, pomyslela si, nemohl být řidič Peterson.
Peterson byl psychotický vrah, ne normální muž, který řídí auto.
A nakonec byl Peterson vlastně mrtev.
KAPITOLA 5
Strohý, vážný výraz Brenta Meredith říkal Riley, že se mu její požadavek vůbec nelíbí.
“Je zřejmé, že ten případ je přesně pro mě,” řekla. “Mám mnohem víc zkušeností s tímto typem ujetého sériového vraha, než kdokoli jiný.”
Právě popsala telefonát z Reedsportu, Meredithova čelist byla celou tu dobu pevně sevřená.
Po dlouhém tichu Meredith konečně vzdychl.
“Povolím to,” řekl zdráhavě.
Riley si oddychla.
“Děkuji vám, pane,” řekla.
“Neděkujte mi,” zabručel. “Dělám to proti svému přesvědčení. Nechávám to projít jen proto, že máte pro řešení tohoto případu zvláštní dovednosti. Vaše zkušenosti s tímto typem vraha jsou jedinečné. Přiřadím vám partnera.”
Riley pocítila vlnu zklamání. Věděla, že pracovat právě nyní s Billem nebylo možné, ale přemýšlela, zda Meredith věděl, proč je mezi dlouholetými partnery napětí. Předpokládala, že je pravděpodobnější, že Bill prostě Meredithovi řekl, že tentokrát chce zůstat blízko domova.
“Ale pane—” začala.
“Žádné ale,” řekl Meredith. “A žádné další z těch vašich osamocených lumpáren. Není to chytré a odporuje to pravidlům. Málem jste se už víc než jedenkrát nechala zabít. Pravidla jsou pravidla. A právě teď už jich sám dost porušuji tím, že vám po nedávných incidentech nenařizuji dovolenou.”
“Ano, pane,” řekla Riley potichu.
Meredith si třel bradu, zvažoval všechny možnosti. Řekl, “Agentka Vargas půjde s vámi.”
“Lucy Vargas?” zeptala se Riley.
Meredith jen kývl. Riley se ten nápad moc nelíbil.
“Byla v týmu, který se ukázal předešlou noc v mém domě,” řekla Riley. “Působí impozantně a líbila se mi – ale je to zelenáč. Jsem zvyklá pracovat s někým zkušenějším.”
Meredith se doširoka usmál. “Její známky na akademii byly výjimečné. A je mladá. Je vzácné, aby byli studenti přijati do Úřadu pro analýzu chování přímo z akademie. Ale ona je skutečně tak dobrá. Je připravena získat zkušenosti v terénu.”
Riley věděla, že nemá na výběr.
Meredith pokračoval, “Jak brzo budete připravena vyrazit?”
Riley si v hlavě promítla nezbytné kroky. Promluvit se svou dcerou bylo na seznamu jako první. A co dalšího? Cestovní tašku v kanceláři neměla. Bude muset zajet do Fredericksburgu, zastavit se doma, potom zajistit, aby April zůstala u svého otce a jet zpět do Quantica.
“Dejte mi tři hodiny,” řekla.
“Zajistím letadlo,” řekl Meredith. “Informuji velitele policie v Reedsportu, že je tým na cestě. Buďte na vzletové dráze přesně za tři hodiny. Jestli budete mít zpoždění, bude to sakra velký problém.”
Riley nervózně vstala ze židle.
“Rozumím, pane,” řekla. Téměř mu znovu poděkovala, ale urychleně si vzpomněla na jeho příkaz, aby to nedělala. Odešla z kanceláře bez dalšího slova.
*
Riley se dostala domů za půl hodiny, zaparkovala venku a namířila si to přímo k hlavní dveřím. Musí si vzít své cestovaní zavazadlo, malý kufřík, který mívala vždy sbalený, včetně toaletních potřeb, županu a oblečení na převléknutí. Musí si je bleskurychle vyzvednout a pak jet do města, kde vše April a Ryanovi vysvětlí. Na tu část se vůbec netěšila, že musí si být jistá, že April bude v bezpečí.
Když otočila klíč hlavních dveří, zjistila, že už jsou odemčené. Věděla, že když odcházela, zamykala. Vždy to tak dělala, bez výjimky. Všechny Rileyny smysly byly okamžitě v pohotovosti. Vyndala svou zbraň a vešla dovnitř.
Jak se kradmo pohybovala domem, nahlížela do každého zákoutí a rohu, uvědomila si, že slyší dlouhý a nepřerušovaný zvuk. Zdálo se, že přichází zvenčí. Byla to hudba – velmi hlasitá hudba.
Co to k čertu?
Stále vyhlížející vetřelce procházela kuchyní. Zadní dveře byly z části otevřeny a venku vřískala popová hudba. Ucítila známou vůni.
“Jéžiš, snad ne zase,” řekla si pro sebe.
Vrátila zbraň do pouzdra a vyšla ven. A jasně, byla tam April, seděla u piknikového stolku s hubeným chlapcem, nejspíš stejně starým. Hudba vycházela z malých reproduktorů, které seděly na piknikovém stole.
Když svou matku uviděla, Apriliny oči zažehly panikou. Natáhla se pod piknikový stůl, aby uhasila joint, který měla v ruce, samozřejmě si přála, aby zmizel.
“Neobtěžuj se to schovávat,” řekla Riley a kráčela ke stolu. “Vím, co děláte.”
Sotva byla přes hudbu slyšet. Natáhla se po přehrávači a vypnula ho.
“To není, co vypadá, že to je, mami,” řekla April.
“To je přesně to, co se to zdá být,” řekla Riley. “Dej mi ten zbytek.”
April zakroutila očima a podala ji plastový pytlík, ve kterém bylo trochu trávy.
“Myslela jsem, že jsi v práci,” řekla April, jako by to vše vysvětlovalo.
Riley si nebyla jistá, jestli má být víc naštvaná nebo zklamaná. Už jednou předtím April nachytala, jak kouří trávu. Ale věci se mezi nimi urovnaly a ona si myslela, že ty dny už mají za sebou.
Riley zírala na chlapce.
“Mami, to je Brian,” řekla April. “Je to kamarád ze školy.”
S prázdným úšklebkem a skleněnýma očima se chlapec natáhl, aby Riley potřásl rukou.
“Jsem rád, že vás poznávám, paní Paige,” řekl.
Riley nechala své ruce podél těla.
“Co tady vůbec děláš?” zeptala se Riley April.
“Žiju tady,” řekla April a pokrčila rameny.
“Ty víš, co mám na mysli. Máš být v domě svého otce.”
April neodpověděla. Riley se podívala na hodinky. Čas utíkal. Musí situaci rychle vyřešit.
“Řekni mi, co se stalo,” řekla Riley.
April začínala vypadat trochu v rozpacích. Na tuto situaci nebyla opravdu připravená.
“Ráno jsem šla od tátova domů pěšky do školy,” řekla. “Před školou jsem potkala Briana. Rozhodli jsme se dneska vynechat. Je v pořádku, když sem tam zameškám. Mám to pod kontrolou. Finální zkouška je až v pátek.”
Brian se nervózně a přihlouple zasmál.
“Jo, April ve třídě vyniká, paní Paige,” řekl. “Je úžasná.”
“Jak jste se sem dostali?” zeptala se Riley.
April odvrátila pohled. Riley snadno uhodla, proč se tak zdráhala říci pravdu.
“Ó, Bože, vy děcka jste sem přijely stopem, že ano?” řekla Riley.
“Řidič byl vážně moc milý chlapík, velmi tichý,” řekla April. “Brian byl celou dobu se mnou. Byli jsme v bezpečí.”
Riley zápasila s tím, aby udržela pod kontrolou své nervy a svůj hlas.
“Jak víš, že jste byli v bezpečí? April, nikdy nemáš přijmout nabídku na svezení od cizích lidí. A proč jste sem jeli po té hrozbě z přechozí noci? To bylo neskutečně hloupé. Co kdyby byl Peterson stále nablízku?”
April se usmála, jako by to věděla nejlíp.
“No tak, mami. Moc se strachuješ. Říkali to ti agenti. Slyšela jsem, jak o tom dva mluví – ti, co mě vezli minulou noc k tátovi domů. Řekli, že Peterson je určitě mrtev a že to jen nemůžeš přijmout. Řekli, že ten, který tu ty kamínky nechal, si nejspíš jen dělal legraci.”
Riley supěla. Přála si, aby se jí ti agenti dostali do rukou. Měli dost drzosti, odporovat Riley v doslechu její dcery. Pomyslela na to, že by si od April vyžádala jejich jména, ale pak se rozhodla to nechat být.
“Poslouchej mě, April,” řekla Riley. “Musím odjet z města na pár dnů, kvůli práci. Musím odjet hned teď. Odvezu tě k otci domů. Potřebuji, abys tam zůstala.”
“Proč nemůžu jet s tebou?” zeptala se April.
Riley přemýšlela, jak jen mohou být dospívající děti ohledně některých záležitostí tak hloupí.
“Protože musíš dochodit své vyučování,” řekla. “Musíš tím projít nebo budeš ve škole pozadu. Angličtina je podmínkou a ty jsi bezdůvodně propadla. A kromě toho mám práci. Být se mnou, když mám práci není vždy bezpečné. To už bys měla vědět.”
April nic neřekla.
“Pojďte dovnitř,” řekla Riley. “Máme jen pár minut. Musím si vzít pár věcí a ty taky. Pak tě odvezu k otcovi domů.”
Riley se otočila na Briana a dodala, “A tebe odvezu domů.”
“Můžu jet stopem,” řekl Brian.
Riley na něj jen pohlédla.
“Okay,” řekl Brian a vyhlížel poněkud ustrašeně. On i April vstali od stolu a následovali Riley dovnitř.
“Běžte a nasedněte do auta, oba dva,” dodala. Děti poslušně opustili dům.
Zahákla nový postranní zámek, který na zadní dveře přidala a šla z jednoho pokoje do druhého, aby se ujistila, že jsem všechna okna zavřena.
Ve své ložnici si vyzvedla svou cestovní tašku a ujistila se, že vše, co potřebuje, je stále uvnitř. Jak odcházela, podívala se nervózně na postel, jako by se kamínky měly znovu objevit. Na okamžik přemýšlela, proč míří do dalšího státu, místo toho, aby tu zůstala a snažila se najít vraha, který je tam dal a pronásledoval ji.
A kromě toho ji tento Aprilin kousek vyděsil. Mohla své dceři důvěřovat, že bude ve Fredericksburgu v bezpečí? Předtím si to myslela, ale nyní měla již své pochyby.
I tak nemohla udělat nic, co by to změnilo. Byl jí přiřazen nový případ a ona musela odjet. Jak šla ven k autu, podívala se do hustých, temných lesů a hledala z nich známky po Petersonovi.
Ale žádné tam nespatřila.
