Kitabı oku: «Sledovaná », sayfa 3

Yazı tipi:

KAPITOLA PÁTÁ

Jak jela Jilly, April a Gabriela domů, Riley se nedokázala přinutit jim říct, že odjíždí. Přijde o Jillynu úplně první významnou událost, hlavní roli ve hře. Budou dívky schopny pochopit, že to dostala rozkazem?

I poté, co všechny přijely domů, jim to Riley nemohla říct.

Uvnitř hořela hanbou.

Dnes získala medaili za vytrvalost a v minulosti jí byla složena pocta za odvahu a statečnost. A samozřejmě, její dcery byly v publiku a sledovaly, jak přebírá medaili.

Ale určitě se necítila jako hrdinka.

Dívky vyšly ven, aby si hrály na zahradě, a Riley šla do své ložnice a začala si balit věci. Byla to známá rutina. Trik byl v tom zabalit si malou tašku s dostatkem nezbytností, které jí vystačí na několik dní nebo na měsíc.

Zatímco si rozkládala věci na postel, uslyšela Gabrielyn hlas.

"Señora Riley – co to děláte?"

Riley se otočila a uviděla, jak Gabriela stojí ve dveřích. Hospodyně třímala v rukou hromadu čistého prádla, které se chystala dát do skříně na chodbě.

Riley zakoktala, "Gabrielo, já — já už musím jet."

Gabriele spadla brada.

"Jet? Kam?"

"Byl mi přidělen nový případ. V Kalifornii."

"Nemůžete jet zítra?" Zeptala se Gabriela.

Riley těžce polkla.

"Gabrielo, právě teď na mě čeká letadlo FBI. Já už musím jít."

Gabriela zavrtěla hlavou.

Řekla, "Je dobré bojovat se zlem, Señora Riley. Ale někdy si myslím, že nevíte, co je dobré."

Gabriela zmizela v chodbě.

Riley si vzdychla. Od kdy Riley platila Gabriele za to, aby byla jejím svědomím?

Ale nemůže si stěžovat. Byla to práce, ve které Gabriela začínala být příliš dobrá.

Riley stála a zírala na svou nedobalenou tašku.

Zavrtěla hlavou a zašeptala si pro sebe ...

"To Jilly nemůžu udělat. Prostě nemůžu."

Celý svůj život upřednostňovala práci před svými dětmi. Pokaždé. Ani jednou nedala své děti na první místo.

A uvědomila si, že to je přesně to, co je v jejím životě špatně. To bylo součástí jeho temnoty.

Byla dost odvážná na to, aby čelila sériovému vrahovi. Ale byla dost odvážná na to, aby odsunula svou práci stranou a udělala svou prioritou životy svých dětí?

V této chvíli se Bill a Lucy chystali na odlet do Kalifornie.

Plánovali, že se s ní setkají na letišti v Quanticu.

Riley si nešťastně povzdechla.

Existoval jen jeden způsob, jak vyřešit tento problém – pokud vůbec vyřešit šel.

Musí to zkusit.

Vytáhla svůj mobil a vytočila soukromé číslo Mereditha.

Když zaslechla jeho drsný hlas, řekla, "Pane, tady je agentka Paige."

"Co se děje?" Zeptal se Meredith.

V jeho hlase zazněly obavy. Riley to chápala. Nikdy nepoužila toto číslo s výjimkou zoufalých situací.

Sebrala odvahu a šla přímo k věci.

"Pane, ráda bych odložila svou cestu do Kalifornie. Jen pro dnešní večer. Agenti Jeffreys a Vargasová mohou jet napřed."

Po pauze se Meredith zeptal, "Co se stalo?"

Riley polkla. Meredith jí to neusnadní.

Ale byla rozhodnuta nelhat.

Třesoucím se hlasem zakoktala, "Moje mladší dcera, Jilly – dnes hraje ve školním divadle. Ona – ona hraje hlavní roli."

Ticho, které následovalo, bylo ohlušující.

Zavěsil? Zamýšlela se Riley.

Pak se zavrčením Meredith řekl, "Mohla byste to zopakovat, prosím? Nejsem si jistý, že jsem slyšel správně."

Riley potlačila povzdech. Byla si jistá, že ji slyšel velice dobře.

"Pane, ta hra je pro ni důležitá," řekla zněla o něco nervózněji. "Jilly – no, vy víte, že se ji snažím adoptovat. Měla těžký život a dostává se z velmi těžké fáze a její pocity jsou velmi křehké a ..."

Rileyn hlas utichl.

"A co?" Zeptal se Meredith.

Riley těžce polkla.

"Já ji nemůžu zklamat, pane. Tentokrát ne. Dnes ne."

Nastalo další ponuré ticho.

Riley se začínala cítit odhodlanější.

"Pane, na práci na případu to nebude mít žádný dopad," řekla. "Agenti Jeffreys a Vargasová pojedou napřed, a vy víte jak jsou schopní. Mohou mě o všem informovat, až se za nimi dostanu."

"A kdy to bude?" Zeptal se Meredith.

"Zítra ráno. Brzy. Zamířím na letiště hned, jak hra skončí. Poletím prvním letadlem."

Po další odmlce Riley dodala, "Budu cestovat na své náklady."

Slyšela, jak Meredith trochu zabručel.

"To rozhodně uděláte, agentko Paige," řekl.

Riley zalapala po dechu.

On mi dává svolení!

Náhle si uvědomila, že během konverzace sotva dýchala.

Stálo jí hodně úsilí, aby nepropukla v nekontrolovaný výlev vděčnosti.

Věděla, že to by se Meredithovi vůbec nelíbilo. A poslední věc, kterou si přála bylo, aby si to rozmyslel.

Tak jednoduše řekla, "Děkuji."

Zaslechla další zabručení.

Pak Meredith řekl, "Řekněte své dceři, aby zlomila vaz."

Hovor ukončila.

Riley si s úlevou oddechla a pak vzhlédla a viděla, že Gabriela stojí opět ve dveřích a usmívá se.

Očividně celý hovor poslouchala.

"Myslím, že už pobíráte rozum, Señora Riley," řekla Gabriela.

Riley seděla v publiku s April a Gabrielou a skutečně si vychutnávala školní představení. Už zapomněl, jak okouzlující událost to je.

Studenti střední školy byli oblečení v provizorních kostýmech. Namalovali si plochou krajinu, která vypadala jako scéna z příběhu Démétér a Persefona – pole plné květin, sopka na Sicílii, vlhké a studené jeskyně podsvětí a další mystická místa.

A Jillyno hraní bylo prostě úžasné!

Hrála Persefonu, mladou dceru bohyně obilí, Démétér. Riley si uvědomila, že si vzpomíná na známý příběh, který se před ní odvíjel.

Persefona byla jednou venku a trhala květiny, kdy Hádés, bůh podsvětí, jel ve svém voze a popadl ji do náručí. Vzal ji s sebou do podsvětí, aby byla jeho královnou. Když si Démétér uvědomila, co se stalo její dceři, bědovala.

Riley cítila mrazení v zádech, jak přesvědčivě dívka Démétér hrála a dávala najevo svůj žal.

V ten okamžik začal příběh na Riley doléhat způsobem, jaký nečekala.

Příběh Persefony se děsivě podobal příběhu Jilly. Konec konců to byl příběh dívky, která ztratila část svého dětství silám, které jsou mnohem mocnější než ona.

Riley cítila, jak ji to rozervalo.

Zbytek příběhu znala velmi dobře. Persefona znovu získá svou svobodu, ale jen na polovinu každého roku. Pokaždé, když byla Persefona pryč, nechala Démétér zemi zchladnout a pomřít. Pokaždé, když se vrátila, přinesla zemi zpět k životu a jaro se vrátilo.

A tak bylo stvořeno roční období.

Riley stiskla April ruku a zašeptala, "Přichází smutná část."

Riley byla překvapena, že slyší, jak se April hihňá.

"Ne tak smutná," zašeptala April. "Jilly mi řekla, že trochu změnili příběh. Jen se dívej."

Riley seděla a sledovala příběh se značnou pozorností.

Jilly, ponořená do role Persefony, udeřila Háda přes hlavu řeckou vázou – ve skutečnosti to byl polštář v přestrojení. Pak se vyřítila z podsvětí a vrátila se zpět ke své nadšené matce.

Chlapce, hrajícího Háda, přemohl obrovský vztek a přivedl na svět zimu. On a Démétér pak bojovali a přetahovali se, měnili roční období ze zimy na jaro a zase zpět, a tak dále a dále po zbytek času.

Riley byla nadšená.

Když hra skončila, Riley zamířila do zákulisí pogratulovat Jilly. Na své cestě narazila na učitelku, která režírovala hru.

"Zbožňuji to, co jste s příběhem udělali!" Řekla Riley učitelce. "Bylo to tak osvěžující vidět, že se Persefona jako bezmocná oběť, stala nezávislou hrdinkou."

Učitelka se široce usmála.

"Neděkujte mně," řekla. "To byl nápad Jilly."

Riley přispěchala k Jilly a silně ji obejmula.

"Jsem na tebe tak pyšná!" vykřikla Riley.

"Díky, mami," řekla Jilly a šťastně se usmívala.

Mami.

To slovo v Riley rezonovalo. Znamenalo pro ni víc, než dokázala vyjádřit.

Později té noci, když byli všichni doma, musela Riley nakonec říct dětem, že odjíždí. Strčila hlavu do Jillyných dveří.

Jilly tvrdě spala, vyčerpána z jejího velkého úspěchu. Riley milovala pohled na její spokojené tváři.

Pak Riley odešla do Apriliny ložnice a zkontrolovala ji. April seděla na posteli s knihou.

April se podívala na matku.

"Ahoj, mami," řekla. "Copak?"

Riley tiše vstoupila do místnosti.

Řekla, "Bude to znít divně, ale ... musím hned teď odjet. Byl mi přidělen případ v Kalifornii."

April se usmála.

Řekla, "Jilly a já jsme skoro uhodly, že to je to, čeho se týkala tvoje schůzka v Quanticu. A pak jsme uviděly tvou cestovní tašku na tvé posteli. Ve skutečnosti jsme si myslely, že odjedeš ještě před představením. Obvykle si nebalíš, dokud skoro neodcházíš ze dveří."

Hleděla na Riley a její úsměv se rozšířil.

"Ale pak jsi zůstala," dodala. "Já vím, že jsi odložila cestu, alespoň kvůli představení. Víš, co to pro nás znamená?"

Riley se cítila rozervána. Naklonila se dopředu a obě se objaly.

"Takže je v pořádku, když pojedu?" Zeptala se Riley.

"Jistě, to je v pořádku. Jilly mi řekla, že doufá, že polapíš nějaké padouchy. Ona je opravdu hrdý na to, co děláš, mami. A já také."

Riley to tolik zasáhlo. Obě její dcery dospívaly tak rychle. A začínaly se z nich stávat opravdu úžasné mladé ženy.

Políbila April na čelo.

"Miluji tě, drahoušku," řekla.

"Já tebe taky," řekla April.

Riley na April zavrtěla prstem.

"Co to děláš?" tázala se. "Vypni to světlo a jdi spát. Zítra máš školu."

April se zahihňala a zhasla světlo. Riley odešla do své ložnice pro tašku.

Bylo po půlnoci a ona musela odjet do krajského města a nastoupit na komerční let.

Bude to dlouhá noc.

KAPITOLA ŠESTÁ

Vlk ležel na břiše na drsné pouštní zemi.

Takto o sobě muž přemýšlel – jako o zvířeti, které pronásleduje svou příští kořist.

Měl vynikající výhled na tvrz Nash Mowat z vyvýšeného místa a noční vzduch byl příjemný a chladný. Hleděl na dnešní kořist přes noční vidění na své pušce.

Vzpomněl si na své nenáviděné oběti.

Před třemi týdny to byl Rolsky.

Pak přišel Fraser.

Pak přišel Worthing.

Dostal je s velkou obratností, výstřely do hlavy tak čistými, že určitě ani nevěděli, že je zasáhla kulka.

Dnes večer to bude Barton.

Vlk se díval na to, jak Barton kráčí po neosvětlené cestě. Přestože byl pohled skrze noční vidění zrnitý a monotónní, cíl byl pro jeho účely viditelný dostatečně.

Ale dnešní kořist nezastřelí – zatím ne.

Nebyl dostatečně daleko. Někdo v okolí by mohl být schopen zjistit jeho polohu, i když si na svou M110 puška namontoval kompenzátor. Neměl v úmyslu udělat amatérskou chybu, kterou dělali vojáci na základně.

Bartona sledoval prostřednictvím svého vidění a přitom si vlk užíval pocit M110 ve svých rukou. V těchto dnech armáda přecházela na zbraň značky Heckler & Koch G28 jako svou standardní odstřelovací pušku. I když vlk věděl, že G28 je lehčí a kompaktnější, dával přednost M110. Byla mnohem přesnější, i když byla delší a bylo těžší ji skrýt.

V zásobníku měl dvacet nábojů, ale chtěl použít jen jeden, až nastane čas ke střelbě.

Chtěl sejmout Bartona jednou ranou, nebo vůbec.

Cítil energii smečky, jako by ho sledovali a vyjadřovali mu tak svou podporu.

Sledoval, jak Barton konečně dorazil do svého cíle – na jednu z venkovních tenisových kurtů základny. Když vkročil na kurt a vybalil si své tenisové vybavení, pozdravilo ho několik dalších hráčů.

Teď, když byl Barton na jasně osvětleném místě, nepotřeboval vlk už žádné noční vidění. Sundal si jej, aby mohl používat denní optický hledáček. Pak zacílil přímo na Bartonovu hlavu. Obraz už nebyl zrnitý, ale křišťálově jasný a v plných, živých barvách.

Barton byl teď asi tři sta metrů daleko.

Na takovou vzdálenost se mohl vlk spoléhat na přesnost pušky na centimetry.

Bylo na něm, jak přesně zamíří.

A věděl, že to dokáže.

Jen mírně zmáčknout spoušť, pomyslel si.

To bylo vše, co bylo nyní potřeba.

Vlk si vychutnával ten záhadný, trvající okamžik.

Na okamžicích před stisknutím spouště bylo něco téměř náboženského, když čekal na výstřel, když čekal, až se rozhodne stisknout prstem. Během toho okamžiku byli život a smrt mimo jeho moc. Neodvolatelný pohyb by se udál v plnosti okamžiku.

Bylo by to jeho rozhodnutí – a přesto by o tom vůbec nerozhodoval.

Čí rozhodnutí to tedy bylo?

Měl dojem, že uvnitř něj číhá zvíře, skutečný vlk, nemilosrdný tvor, který nad tím kritickým okamžikem a pohybem převzal velení.

To zvíře byl jeho přítel i jeho nepřítel. A on jej miloval zvláštní láskou, kterou mohl cítit jenom vůči úhlavnímu nepříteli. To zvíře uvnitř v něm budilo jeho nejsilnější stránky.

Vlk ležel a čekal, až zvíře zaútočí.

Ale to zvíře to neudělalo.

Vlk spoušť nestiskl.

Uvažoval, proč.

Zdá se, že něco je špatně, pomyslel si.

Rychle ho napadlo, co to je.

Pohled na cíl v reflektorech na oslňujícím tenisovém kurtu, prostřednictvím obyčejného hledáčku, byl prostě příliš jasný.

Stálo by ho to příliš málo úsilí.

Nebyla to žádná výzva.

Nebylo by to hodné skutečného vlka.

Také to bylo příliš brzy po poslední vraždě. Mezi ostatními byly přestávky, aby rozvířil úzkost a nejistotu mezi muži, které nenáviděl. Zastřelit teď Bartona by narušilo rytmický psychologický dopad jeho práce.

Když si to uvědomil, trochu se usmál. Vstal s pistolí a vracel se tam, odkud přišel.

Cítil, že dělá správně, když prozatím nechává kořist bez vyrušení.

Nikdo neví, kdy udeří příště.

Ani on sám.

KAPITOLA SEDMÁ

Byla ještě tma, když se Rileyno komerční letadlo vzneslo. Věděla, že i s posunem času bude v San Diegu, až tam dorazí, ještě denní světlo. Bude ve vzduchu déle než pět hodin a už teď se cítila docela unavená. Zítra ráno musí být plně funkční, až se přidá k Billovi a Lucy při jejich vyšetřování. Čeká ji hodně vážné práce a potřebuje na to být připravena.

Raději bych se měla trochu prospat, pomyslela si Riley. Zdálo se, že žena, sedící vedle ní, už klimbala.

Riley si sklopila sedadlo a zavřela oči. Ale místo toho, aby usnula, tak se rozpomněla na Jillyno představení.

Usmála se, když si vzpomněla, jak Jilly jako Persefona švihla Háda přes hlavu a utekla z podsvětí, aby žila život podle svých představ.

Vzpomněla si, jak prvně Jilly našla a jak z toho Riley bolelo srdce. Bylo to během noci na odpočívadle náklaďáků ve Phoenixu. Jilly utekla z mizérie domova, kde na ni čekal násilnický otec, a vlezla do kabiny zaparkovaného náklaďáku. Byla plně odhodlána prodat své tělo řidiči, až se vrátí.

Riley se zachvěla.

Co by s Jilly stalo, kdyby na ni ten večer nenarazila?

Přátelé a kolegové často Riley říkávali, jaké dobro vykonala tím, že do jejich života přivedla Jilly.

Tak proč z toho neměla lepší pocit? Místo toho cítila zoufalou bolest.

Konec konců bylo na světě nespočet takových Jilly a velmi málo z nich bylo před hrozným životem zachráněno.

Riley nemohla pomoci všem stejně tak ani nemohla zbavit svět všech zákeřných vrahů.

Všechno je tak marné, pomyslela si. Všechno, co dělám.

Otevřela oči a vyhlédla z okna. Letadlo za sebou nechalo světla krajského města a venku zůstala jen neproniknutelná tma.

Jak se dívala do černé noci, zamyslela se nad svým setkáním ten den s Billem, Lucy a Meredithem a na nepatrnými informacemi, které měla o nadcházejícím případu. Meredith řekl, že tři oběti byly střeleny z velké dálky zkušeným střelcem.

Co to vypovídalo o vrahovi?

Že měl zabíjení jako sport?

Nebo že se vydal na zlověstnou misi?

Jedna věc byla jistá – vrah věděl, co dělá a že je v tom dobrý.

Případ bude určitě výzvou.

Mezitím Riley ztěžkla víčka.

Možná se trochu vyspím, pomyslela si. Opět si opřela hlavu a zavřela oči.

Riley se dívala na něco, co vypadalo jako tisíce jednotlivých Riley, všechny stály vůči sobě v podivných úhlech, stále se zmenšovaly, až nakonec zmizely.

Trochu se otočila a totéž učinily i ostatní Riley.

Zvedla ruku a ostatní dělaly totéž.

Pak se natáhla a její ruka přišla do kontaktu se skleněným povrchem.

Jsem v zrcadlovém sále, uvědomila si Riley.

Ale jak se sem dostala? A jak se dostane ven?

Uslyšela hlas, jak zavolal ...

"Riley!"

Byl to ženský hlas a nějak jí byl povědomý.

"Já jsem tady!" Zavolala v odpovědi Riley. "Kde jsi?"

"Já jsem tady taky."

Náhle ji Riley uviděla.

Stála přímo před ní, uprostřed velkého množství odrazů.

Byla to drobná, atraktivní mladá žena v šatech, které vypadaly, že jsou již mnoho desetiletí z módy.

Riley okamžitě věděla, kdo to je.

"Mami!" řekla ohromeně šeptem.

Překvapilo jí, že její vlastní hlas byl nyní hlasem malé holčičky.

"Co tady děláš?" Zeptala se Riley.

"Přišla jsem se rozloučit," řekla matka s úsměvem.

Riley se snažila pochopit, co se děje.

Pak si vzpomněla ...

Maminka byla zastřelen přímo před očima Riley v cukrárně, když bylo Riley pouhých šest let.

A teď byla maminka tady a vypadala úplně stejně jako když ji Riley viděla naposled naživu.

"Kam jdeš, mami?" Zeptala se Riley. "Proč musíš jít?"

Maminka se usmála a dotkla se skla, která bylo mezi nimi.

"Teď už mám klid, díky tobě. Teď už můžu jít dál."

Kousek po kousku to Riley začala chápat.

Před nedávnem našla vraha své matky.

Nyní to byl ubohý starý tulák, žijící pod mostem.

Riley ho tam nechala, uvědomila si, že jeho život byl pro něj dostatečným trestem za jeho hrozný zločin.

Riley natáhla ruku a dotkla skla, které ji oddělovalo od máminy ruky.

"Ale ty nemůžeš jít, mami," řekla. "Já jsem jen malá holka."

"Ach, ne, nejsi," řekla maminka a její tvář zářila a byla blažená. "Jen se na sebe podívej."

Riley se podívala na svůj vlastní odraz v zrcadle vedle maminky.

Byla to pravda.

Riley byla nyní dospělá žena.

Byl to zvláštní pocit, uvědomit si, že jí je nyní víc, než kolika se dožila její matka.

Ale Riley také vypadala unaveně a smutně, ve srovnání s její mladistvou matkou.

Nikdy nezestárne, pomyslela si Riley.

Totéž neplatilo pro Riley.

A věděla, že její svět je plný zkoušek a výzev, které bude nutné překonat.

Odpočine si od nich někdy? Bude mít po zbytek svého života klid?

Zjistila, že závidí nadčasové, navěky klidné radosti její matky.

Pak se její matka otočila a šla pryč, zmizela v nekonečné změti Rileyných úvah.

Náhle se ozvalo strašlivé zapraskání a všechna zrcadla se roztříštila.

Riley stála v téměř naprosté tmě, až po kotníky v rozbitém skle.

Jemně vytáhla nohy jednu po druhé a pak se snažila projít střepy.

"Dávej pozor," řekl jiný známý hlas.

Riley se otočila a uviděla robustního starce s ošlehaným, tvrdým a zamračeným obličejem.

Riley zalapala po dechu.

"Tati!" vykřikla.

Její otec se zaculil nad jejím překvapeným výrazem.

"Doufala jsi, že jsem mrtvý, že jo?" řekl. "Promiň, ale zklamu tě."

Riley otevřela ústa, aby mu oponovala.

Ale pak si uvědomila, že má pravdu. Nedržela smutek, když loni v říjnu umřel.

A rozhodně ho nechtěla mít zpět ve svém životě.

Konec konců jí skoro nikdy neřekl vlídné slovo.

"Kde jsi byl?" Zeptala se Riley.

"Kde jsem celou dobu byl," opakoval její otec.

Scéna se začala měnit z rozlehlého prostoru rozbitého skla na okolí otcovy chaty s lesy kolem.

Teď stál na předních schodech.

"Možná při práci na tomto případu budeš potřebovat mou pomoc," řekl. "Vypadá to, že tvůj vrah je voják. O vojácích toho vím hodně. A vím toho hodně také o zabíjení."

To byla pravda. Její otec byl kapitánem ve Vietnamu. Neměla ani tušení, kolik mužů při plnění svých povinností zabil.

Ale poslední věc, kterou si přála získat, byla jeho pomoc.

"Je čas, abys šel," řekla Riley.

Úšklebek jejího otce se změnil na pohrdavý výraz.

"Oh, ne," řekl. "Právě si tu dělám pohodlí."

Jeho tvář a tělo změnily tvar. Během několika okamžiků byl mladší, silnější, měl tmavou pleť a vypadal ještě hrozivěji než předtím.

Nyní z něj byl Shane Hatcher.

Tato změna Riley vyděsila.

Její otec v jejím životě vždy předznamenával krutou přítomnost.

Ale nyní se Hatchera děsila ještě více.

Mnohem víc, než její otec, měl nad ní Hatcher jakousi manipulativní moc.

Dokázal ji přinutit dělat věci, o kterých si nikdy nemyslela, že by provedla.