Kitabı oku: «Ve stínu lží», sayfa 2

„Posluž si,“ řekla Chloe, když konečně dohnala zbytek skupiny. „S tím, jak dnešek zatím probíhá, by to celkem sedělo.“

„Jak to?“

„Protože zatím nic jiného nešlo podle plánu.“

Moulton jen kývl. Celá skupina vyšla ze sálu a zamířila k jídelně, která se nacházela na druhém konci budovy. Přestože pro ni byl Moulton cizinec (ačkoliv, musela přiznat, dost pohledný cizinec), bylo fajn mít ho po svém boku. Měla strach, že pokud by do téhle nejisté budoucnosti musela vykročit sama, mohla by si to celé rozmyslet.

„Lidi plány stejně přeceňují,“ řekl Moulton.

„Já ne. Plán znamená strukturu. Plán znamená předvídatelnost.“

„Neřekl bych, že předvídatelnost byla v popisu téhle pozice,“ zavtipkoval Moulton.

Chloe se usmála a souhlasně přikývla, ačkoliv se na to takhle nikdy nedívala. Aby k sobě byla upřímná trochu ji to děsilo. Což vlastně nedávalo žádný smysl. Její život nikdy nebyl nic víc než nepředvídatelná jízda odpadovou rourou, takže proč by to teď mělo být jinak?

Naštěstí už díky tomu byla celkem ostřílená. A jestli se jí měla pod nohy začít motat nějaká nafoukaná mrcha jako Nikky Rhodesová, tak se bude muset buď přizpůsobit nebo se Chloe rychle klidit z cesty.

TŘETÍ KAPITOLA

Následujícího rána na Chloe čekalo drsné probuzení a připomenutí toho, jak bude zbytek její kariéry vypadat. V 5:45 jí zazvonil mobil. Volal jí jeden z asistentů, kteří pracovali pod ředitelem Johnsonem. Sotva se jí podařilo zakrákorat rozespalé „Prosím?“ a muž na druhém konci už ji zavalil informacemi.

„Dobrý den, asistent ředitele Garcia. Hovořím s agentkou Chloe Fineovou?“

„Ano.“ Chloe se posadila na posteli a srdce se jí rozbušilo návalem adrenalinu, který úspěšně zapudil zbytky ranní únavy.

„V sedm se setkáte s agentkou Rhodesovou v Bethesdě. Budete spolu pracovat na otevřeném případu, který má podle našich informací na svědomí nějaký gang, pravděpodobně MS-13. Budete-li mít jakékoliv dotazy, zavolejte přímo mně na tohle číslo. Agentka Rhodesová dostane naprosto stejné instrukce. Po ukončení tohoto hovoru vám přijde zpráva s přesnou adresou setkání. Máte nějaké dotazy, agentko Fineová?“

Chloe si byla jistá, že nějaké otázky má, ale schovávaly se za vzrušením z jejího prvního případu.

„Ne, pane.“

„Dobře. Buďte opatrná a mějte oči otevřené, agentko Fineová.“

A bylo to. Takhle jí přidělili první případ. Věděla, že v budoucnosti to takhle vypadat nebude, alespoň podle toho, co jim včera řekli při zácviku. V každém případě to byl vcelku efektivní způsob, jak začít první den v nové práci.

Osprchovala se už večer a oblečení měla také nachystané. Snažila se připravit co nejvíc, aby se nemusela bát, že přijde následující den pozdě, ať už na ni čekalo cokoliv. Oblékla se, popadla housku s pomazánkovým máslem a do termosky nalila kávu, kterou si připravila den předem. Během těchto posledních příprav jí přišla SMS zpráva od asistenta ředitele Garcii, ve které stála adresa místa setkání v Bethesdě. Když Chloe nasedala do auta, od jejího ranního hovoru uplynulo sotva patnáct minut.

V marylandské Bethesdě už několikrát byla, takže věděla, že se tam dostane rychle – cesta by měla trvat něco pod půl hodiny, obzvlášť když vyrazila tak brzy a vyhnula se tak otravnému rannímu provozu. Jakmile vykličkovala z ulic Washingtonu, D.C. a najela na širší silnici, zadala adresu do GPS, která jí řekla, že bude na místě za dvaadvacet minut.

Chtěla zavolat Danielle. Cítila, že je právě doslova na cestě k jednomu z větších a významnějších milníků ve svém životě a měla nutkání to s někým sdílet. Věděla však, že Danielle bude ještě spát, a že by její nadšení stejně nejspíš nepochopila. A Chloe to brala. Obě měly odlišné zájmy a každá z nich byla nadšená do něčeho jiného. Současně s tím ani jedna nebyla zrovna přebornicí v předstírání nadšení.

Na danou adresu dorazila o dvě minuty dřív, než předpovídala navigace. Byla to jednopodlažní bytovka, která měla nejlepší léta už dávno za sebou. Taková, ve které si policie jistě předávala dveře při vyšetřování násilí, zneužívání drog, znásilnění a čehokoliv dalšího, co se na takovém místě může dít.

Čekala, že na místo dorazí dřív než Rhodesová, ale k jejímu zklamání tam zmíněná osoba nejenže byla dřív, ale už kráčela po schodech nahoru k místu činu.

Otrávená Chloe zaparkovala u chodníku a spěšně se vydala k budově. Když vyšla schody ke vchodu, Rhodesová zrovna otevírala dveře a chystala se vstoupit.

„Dobré ráno,“ řekla Rhodesová zcela neupřímně.

„Dobré ráno. Jak ses sem dostala? Přiletěla?“

Rhodesová jen pokrčila rameny. „Netrvá mi dlouho se ráno připravit. V pořádku, agentko Fineová. Tohle přece není závod.“

Když vešly dovnitř, uprostřed malého obývacího pokoje, ve kterém byl neskutečný nepořádek, zahlédly stát nějakého muže. Otočil se k nim a jeho oči na chvíli zaváhaly na agentce Rhodesové. Měla na sobě obyčejné černé kalhoty a konzervativní bílou halenku. Vlasy měla vyžehlené a ačkoliv tvrdila, že jí ranní rutina netrvala dlouho, bylo zjevné, že nalíčit se ráno stihla.

„Vy jste z FBI?“ zeptal se muž.

„Ano,“ řekla Chloe rychle, jako by chtěla dát jasně najevo, že v téhle místnosti jsou přítomny dvě agentky, nejen ta krásná blondýna.

„Agentky Rhodesová a Fineová,“ řekla Rhodesová. „A vy jste?“

„Detektiv Ralph Palace, marylandské oddělení vražd. Udělám si jen pár poznámek, tenhle případ teď údajně přebíráte vy.“

„Co nám o tom můžete říct?“ zeptala se Chloe.

„Je to jednoduché. Vražda z iniciativy gangu. MS-13 je v téhle oblasti hodně rozlezlý, takže stavíme na tom. Těla muže, ženy a jejich třináctiletého syna byla odvezena včera odpoledne, zhruba sedm hodin poté, co někdo nahlásil, že slyšel výstřely. A tady to pak vypadalo takhle.“ Rozmáchl rukama a ukázal tak na nepořádek, který v bytě panoval. „Policie se na to jen povrchově podívala a přišla na to, že muž, který byl obětí, měl kdysi konexe v konkurenčním gangu s názvem Binzos.“

„Pokud je v tom zapletená MS-13, jak to, že na tom nepracuje imigrační?“ zeptala se Chloe.

„Protože na to nemáme důkazy,“ řekl Palace. „Když přijde na zločiny gangů s imigračním podtextem, musíme si být opravdu jistí. Jinak můžeme čekat soudní pře a stížnosti o tom, jak nespravedlivě je zacházeno s etnickými menšinami.“ Zakroutil hlavou a povzdechl si. „Takže by bylo fajn, kdyby se vám to podařilo jakkoliv dokázat.“

Vydal se ke dveřím a mezitím vytáhl z peněženky vizitku. Chloe ani trochu nezaskočilo, že ji podal přímo Rhodesové. „Kdybyste něco potřebovaly, zavolejte.“

Rhodesová se ani neobtěžovala odpovědět a schovala si vizitku do kapsy. Chloe došla k závěru, že Rhodesová musela být na střední jednou z těch holek, které si na ustavičné oplzlé pohledy zvykly. Setkání s detektivem Palacem pro ni jistě bylo jen dalším ze sta podobně otravných momentů.

Chloe se rozhlédla kolem. Konferenční stolek, který dřív stával před pohovkou, byl převrácený. Na podlaze viděla skvrnu pravděpodobně od nějaké tmavé limonády, která se během rvačky vylila. Tmavá tekutina rozlitá na bílém chlupatém koberci, který se táhl z pokoje až do sousední kuchyně, byla smíchaná s něčím, co mohla být jedině teď už napůl zaschlá krev. Ještě větším množstvím rudé tekutiny byly postříkané stěny a trocha byla rozmazaná na kuchyňském linoleu.

„Jak si to chceš rozdělit?“ zeptala se Rhodesová.

„Nevím. Pokud se tady střílelo, je celkem vysoká šance, že zasáhli zeď nebo podlahu. A podle toho, jak to tu vypadá, to neproběhlo hladce. Jasně tady došlo k bitce, což mi říká, že tady někde budou i otisky prstů.“

Rhodesová přikývla. „Taky musíme přijít na to, jak se vrah dostal dovnitř. Viděla jsi vchodové dveře? Žádné známky násilného vniknutí. To znamená, že ho jedna z obětí musela pustit dovnitř. Možná to byl někdo, koho dobře znali a věřili mu.“

Chloe se vším souhlasila a musela uznat, že na ni Rhodesová udělala dojem s tím, jak zkontrolovala dveře ještě předtím, než vešly dovnitř.

„Co kdyby ses šla podívat ven po známkách násilného vniknutí?“ navrhla Rhodesová. „Já se zatím rozhlédnu kolem, jestli nepřijdu na to, jakou zbraň vrah použil… jestli tu třeba nejsou nějaké úlomky nábojů nebo tak.“

Chloe souhlasně přikývla, ale už dávno jí bylo jasné, že se Rhodesová ze všech sil snaží dostat do čela celého vyšetřování. Chloe se tím však nenechala rozhodit. Na základě toho, co z místa činu zatím vypozorovaly – a vzhledem k faktu, že tenhle případ přidělili dvěma čerstvým agentkám pod dohledem asistenta ředitele – Chloe věděla, že jim tohle šetření nebude trvat dlouho a z dlouhodobého hlediska bude zanedbatelné. Takže pokud se Rhodesová už teď snažila mít navrch, nemělo smysl se tím nikterak zabývat. Alespoň zatím ne.

Chloe zamířila zpátky ven a v hlavě si přehrávala, jak to tu asi proběhlo. Pokud byl ten vrah někým, koho rodina znala, proč by došlo k nějaké bitce? Kdyby vrah použil pistoli, tři bezprostřední výstřely by jim moc prostoru pro reakci nedávaly. Dveře však skutečně nejevily žádné známky násilného vniknutí. Přesto však bylo takové vniknutí pravděpodobnější, než že by vraha jednoduše pustili dovnitř. Pokud však dovnitř nevniknul hlavním vchodem, pak kudy?

Pomalu se vydala kolem budovy a uvědomila si, že nazývat ji bytovkou nebylo zrovna adekvátní. Stále více nabývala dojmu, že se jednalo spíše o ubytovnu, kterou vláda poskytovala lidem v hmotné nouzi. Tahle stála na úplném konci skupiny čtyř identických budov oddělených vždy jen pruhem povětšinou uschlé trávy.

Levá stěna nebyla ničím zajímavá. Kromě malé plynové bomby a ohnutého kohoutku, ze kterého vedla na zemi stočená a očividně dlouho nepoužívaná zahradní hadice, na téhle straně nebylo nic zvláštního. Když však budovu obešla a ocitla se vzadu, uviděla několik možností. Zaprvé, byly tam tři okna. Jedno z nich vedlo do kuchyně a další dvě do ložnic. Ke stěně se tisklo také betonové schodiště, které vedlo k zadním dveřím. Vyšla k nim a zkusila kliku – odemčené. Vedly do malé místnosti, která pravděpodobně sloužila jako šatna. Na zemi leželo několik párů zablácených bot a na háčku na stěně visel potrhaný, špinavý kabát. Zkontrolovala dveře i rám, ale všechno bylo v pořádku. Ze svého místa neviděla žádné známky toho, že by byly v blízké minulosti otevřené násilím.

Vrátila se ven a zkontrolovala každé ze tří oken, jestli nenajde něco podezřelého – a nebyla zklamaná. Z rámu třetího okna, které podle všeho vedlo do hlavní ložnice, někdo odstranil dva menší kusy dřeva. Musel je odtrhnout velkou silou, spíš jako by je odštípl. Jeden kus kdysi býval podél spodní hrany, kde se setkával rám s okenní tabulkou. Druhý odštěpek se nacházel na horní straně spodní části rámu. Ať už to dřevo odštípli jakkoliv, na skle se během toho vytvořila prasklina. Nevyvinul však tak velkou sílu, aby sklo rozbil úplně.

Nechtěla se ničeho dotýkat ze strachu, aby nepoškodila případné otisky, které vrah zanechal. Jak tam ale tak stála na špičkách, viděla, že jeden z dřevěných úlomků mohl venku stojícímu člověku umožnit odemknout okenní zámek.

Vrátila se zadními dveřmi dovnitř a zamířila do hlavní ložnice. Neviděla žádné jasné náznaky, že by dovnitř někdo vnikl oknem. Také však věděla, že po pečlivějším prozkoumání prachu bude vědět daleko víc.

„Co to děláš?“

Otočila se a ve dveřích do ložnice uviděla stát Rhodesovou. Tvářila se skepticky a pochybovačně si Chloe měřila.

„Někdo se sem pokoušel dostat přes okno,“ řekl Chloe. „Můžou tu být nějaké otisky, měly bychom je najít.“

„Máš rukavice na sbírání důkazů?“ zeptala se Rhodesová.

„Ne,“ řekla Chloe. Přišlo jí to jako pěkná ironie. Kdyby tenhle den začala jako členka Týmu pro zajišťování důkazů, jak bylo původně v plánu, měla by je u sebe. Ale potom, co jí Johnson včera přidělil do jiného oddělení, ji ani nenapadlo, že by si s sebou měla vzít vybavení na zajišťování důkazů.

„Mám je v autě,“ řekla Rhodesová. S otráveným pohledem hodila Chloe klíčky. „Jsou v přihrádce na straně spolujezdce. Až budeš hotová, zamkni, prosím.“

Chloe jen tiše poděkovala, prošla kolem Rhodesové a opustila místnost. Uvažovala nad tím, proč by měla Rhodesová v autě rukavice na sbírání důkazů. Z toho, co Chloe pochopila, měl úřad každému z agentů k jakémukoliv danému případu poskytnout veškeré potřebné vybavení. Dali snad Rhodesové ty správné zdroje? Nebo se jí snad už začíná mstít její pozdní přidělení do programu ViCAP?

Vyšla z bytovky a dorazila k autu Rhodesové. V přihrádce spolujezdce našla krabičku s latexovými rukavicemi. Spolu s ní tam ležela také sada pro zajišťování důkazů, takže vzala i ji. Byla sice malá, ale lepší než nic. A ačkoliv to znamenalo, že byla Rhodesová připravená, také to naznačovalo, že Chloe rozhodně nechce podávat pomocnou ruku. Proč by jinak zatajovala, že má v autě výbavu na sbírání důkazů, pokud by si ji nechtěla nechat pro sebe?

Chloe si řekla, že se takovými detaily rozhodně nebude zabývat. Zamířila zpátky k bytovce a po cestě si natáhla rukavice. Když znovu procházela kolem Rhodesové, podala jí nouzovou výbavu na důkazy. „Říkala jsem si, že by se to taky mohlo hodit.“

Když Chloe zamířila k oknu, Rhodesová po ní vrhla jedovatý pohled. Chloe zkontrolovala místo, které někdo oštípnul a zjistila, že byla její předtucha správná. Člověku zvenčí by to tak akorát stačilo, aby mohl vyvinou dostatečnou sílu a zámek odemknout.

„Agentko Fineová?“ ozvala se Rhodesová.

„Ano?“

„Vím, že se moc dobře neznáme, takže se to pokusím říct co nejvíc slušně: Mohla bys dávat pozor, co to ksakru děláš?“

Chloe se na Rhodesovou otočila a obdařila ji vzpurným pohledem. „Prosím?“

„Pro Kristovy rány, dívej se, kam šlapeš!“

Chloe se podívala dolů a dech jí uvázl v hrdle. Na zemi byla stopa, jen částečná, ale zcela jasně se jednalo o přední polovinu otisku boty. Vypadalo to na prach a bláto.

A ona na to právě šlápla.

Do prdele…

Rychle uskočila. Rhodesová už byla vedle ní a klekala si ke stopě. „Můžeme jenom doufat, že jsi to úplně nezničila, aby se to ještě dalo použít,“ prskla Rhodesová.

Chloe spolkla nutkání jí pěkně zostra odpovědět. Rhodesová měla konec konců pravdu. Chloe právě přehlédla něco tak evidentního, jako byl otisk boty. To bude proto, že se moc zabývám vlastními myšlenkami, pomyslela si. Vypadá to, že na mě má Johnsonovo převelení horší vliv, než bych čekala.

Věděla však, že to byla chabá výmluva. Do teď na tomhle místě činu nebylo nic jiného na práci než zajišťování důkazů – což bylo v zásadě to, co chtěla dělat celou dobu.

Chloe s pocitem zahanbení a zlosti vyšla z místnosti, aby popadla dech a utřídila si zvířené myšlenky.

„Pro Krista,“ řekla Rhodesová, když si prohlížela stopu, „Fineová… Proč se radši nejdeš podívat, jestli nenajdeš něco užitečného jinde? V kuchyni jsou ve zdi díry od střelby, které jsem nestihla prohlédnout, zatímco jsi byla venku. Dokončím to tady… pokud to vůbec půjde.“

Chloe se musela znovu držet, aby ji nepočastovala několika vybranými slovy. Podělala to, takže musela přehlížet, že se k ní Rhodesová chová jako mrcha. Proto držela jazyk za zuby a zamířila zpátky do hlavní části bytu v naději, že najde něco, čím by svůj prohřešek odčinila.

Došla do kuchyně a uviděla díry ve zdi, o kterých se Rhodesová zmínila. V každé z děr byl hluboko zaražený plášť střely. Byla si jistá, že jen na základě toho budou schopní zjistit, jaký typ zbraně útočník použil. Takže pro Chloe byly tyhle důkazní materiály jako modré z nebe – jednoduchá stopa, která jim poskytne dostatek informací k tomu, aby mohly v šetření tohohle případu pokračovat.

Ale třeba je tu ještě něco dalšího, pomyslela si.

Přešla zpátky do chodby a zastavila se v místě, kde se spojovala s obývacím pokojem. Pokud se vrah dovnitř dostal skutečně oknem v ložnici, tady pravděpodobně došlo ke střelbě. V dříve zmíněném pokoji nebyly ani stopy po krvi nebo chaosu, což naznačovalo, že tam k žádnému násilí nedošlo.

Podívala se na pohovku a na zemi před ní zahlédla kapky krve. Nejspíš první výstřel, pomyslela si. V hlavě si poskládala rozložení místnosti a dokázala si představit, jak to nejspíš probíhalo. První výstřel zabil někoho, kdo seděl na pohovce. Vedle něj usazený člověk v reakci na výstřel rychle vyskočil a nejspíš převrhl stolek. Možná o něj zakopl nebo se ho pokusil přeskočit. Krev smíchaná s limonádou na druhé straně převrhnutého stolku však naznačovala, že z toho tenhle člověk nevyvázl živý.

Přesto jí to však nedalo spát. Pomalu přešla do obýváku a sledovala při tom cestu, kterou letěly střely. Množství sražené krve na opěradle pohovky představovalo jasný důkaz toho, že ať už na gauči seděl kdokoliv, zemřel na místě. V opěradle však neviděla žádný otvor, což znamenalo, že střela musela zůstat v hlavě oběti.

V kuchyňské zdi však viděla dvě díry od střel, zhruba pět centimetrů od sebe. Byly dobře viditelné i od pohovky, u které stála. Ale pokud v kuchyni byly dvě zbloudilé střely, mohlo jich tu být i víc. Pokud ano, bylo by možné z nich snáz zrekonstruovat, co a jak se na místě činu odehrálo.

Přešla ke konferenčnímu stolku a dřepla si. Pokud tady někdo zakopl a padal, než ho střelec zasáhl, musel mířit nízko, aby se trefil. Rozhlédla se, jestli nenajde nějaké další zbloudilé střely, ale žádné neviděla. Vrah se nejspíš trefil napoprvé.

Viděla však něco dalšího, co původně ani nehledala. Ke stěně napravo od ní byl přisunutý menší stolek. Stála na něm dekorativní mísa a zarámovaný obrázek. Mezi nohami stolu byl nacpaný napůl roztrhaný proutěný koš s knihami a starými letáky. A mezi tímhle košem a zadní nohou stolku byl telefon.

Chloe ho zvedla a všimla si, že jde o iPhone. Stiskla tlačítko zamykání a displej se rozsvítil. Na zamykací obrazovce byl obrázek Black Panthera. Klikla na tlačítko „domů“ a čekala, že na ni vyskočí okénko pro zadání hesla. Jaké bylo její překvapení, když se tak nestalo. Namísto toho se bez problému dostala na domovskou obrazovku.

Tenhle telefon musel patřit synovi, pomyslela si. Možná, že mu ho rodiče zakázali zamykat heslem, aby k němu taky měli přístup.

Chvíli jí to trvalo, ale pak jí došlo, na co přesně se dívá. Viděla obličej chlapce s kreslenou karikaturou obličeje v podobě zombie. Podívala se na kraje displeje a uviděla typické funkce Snapchatu. Právě držela v rukou telefon s videem (nebo taky „snapem“), který se ještě nestihl odeslat.

„No sakra,“ zašeptala.

Uvědomila si, jak horký telefon v jejích rukách byl. Podívala se na indikátor baterie v pravém horním rohu – byl v červené zóně.

S telefonem pevně stisknutým v ruce vyběhla na chodbu. „Rhodesová, je tam někde nabíječka na telefon?“ zavolala.

Následovala krátká pauza, než Rhodesová odpověděla: „Jo, na nočním stolku.“

Než to stačila doříct, Chloe už vcházela do ložnice. Na stolku skutečně uviděla nabíječku, kterou Rhodesová zmínila.

„O co jde?“ zeptala se Rhodesová.

Chloe se neudržela a hlavou jí prolétlo: To bys ráda věděla, ty mrcho, ale nahlas nic neřekla. Místo toho vzala nabíječku a zapojila ji do telefonu.

„Myslím, že syn byl zrovna na Snapchatu, když sem ten vrah vnikl. A myslím, že se zrovna chystal poslat kamarádovi snap. K tomu ale nestihlo dojít.“

Když telefon našla, přehrála video, které bylo na obrazovce otevřené a připravené k odeslání. Byl na něm chlapec ve věku kolem dvanácti až třinácti let. Vyplazoval jazyk a obličej měl znetvořený zombie animací. Během dvou vteřin se ozval první výstřel. Obraz se zatřásl a během chvilky se ozval další výstřel. Chlapec pravděpodobně spadl na zem, jelikož se obraz znovu silně zatřásl a pak úplně ztmavnul – nejspíš se zastavil na místě pod stolkem, kde ho Chloe později našla.

Tam video končilo. Celý incident trval zhruba pět vteřin.

„Pusť to znovu,“ řekla Rhodesová.

Chloe přehrála video od začátku a tentokrát věnovala pozornost útržkům v roztřesených částech. Zhruba na čtvrt sekundy se v záběru objevil tvar postavy – stála v chodbě a chystala se vejít do obýváku. Byl to jen záblesk, ale byl tam. A jelikož se jednalo o docela nový model telefonu, záznam obrazu byl navzdory silným otřesům dostatečně zřetelný. Chloe svým netrénovaným zrakem nedokázala útočníkův obličej rozeznat, ale věděla, že na velitelství s tím nebudou mít sebemenší problém – provedou analýzu videa snímek po snímku a celý záznam vylepší.

„Přistižen při činu. Doslova,“ řekla Rhodesová. „Kde jsi ten telefon našla?“

„Pod stolkem u zdi v obýváku.“

Chloe cítila, že Rhodesová je z toho nálezu nadšená, ale rozhodně to Chloe nechtěla přiznat. Namísto toho jen kývla a vrátila se zpátky ke své práci – snímání otisků prstů pod oknem.

Oběma bylo jasné, že díky tomuhle videu tady už byly více méně hotové. Měly dokonalý důkaz a všechno, co udělají potom, bude čistě rutinní záležitost.

Chloe si řekla, že by mohla jednoduše spolupracovat a nesnažit se vytvářet mezi nimi ještě větší napětí. Vzala telefon a vrátila se s ním zpátky do obýváku. Prošla kuchyní a pustila se do vyloupávání nábojových plášťů ze zdi. Věděla však, že klíč k tomuhle případu je uložený v telefonu, který měla u sebe. Klíč, který jen čekal na to, až se ho někdo ujme a využije ho k dopadení pachatele. Někde vzadu v hlavě jí však hlodal nepříjemný pocit, že to celé bylo moc jednoduché. Byla si jistá, že Rhodesová si bude myslet to samé – a taky že bude přemýšlet, jak to narafičit tak, aby se to Chloe vymstilo.