Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 18

„A já jsem viděla, viděla jsem, že je ti do pláče."

„Nu jen mlč, hloupá, sama jsi pořád uplakaná!" zvolala Káťa a zakryla mně ústa rukou. „Poslyš, mně se hrozně chtělo milovat tě; ale najednou se mi zachce nenávidět tě, a už nenávidím, tak nenávidím…"

„A zač?"

„Zlobila jsem se na tebe, a zač, to sama nevím. Ale potom jsem viděla, že nemůžeš beze mne žít a pomyslila jsem si: Umučím ji, ošklivou."

„Ach, Káto!"

„Dušinko moje!" zvolala Káťa, líbajíc mně ruku; „proto jsem s tebou mluvit nechtěla, nikterak nechtěla. A víš, jak jsem Falstafa pohladila?"

„Ach, ty se ničeho nebojíš!"

„O, já měla strachu," povzdechla si kněžna. „A víš, proč jsem k němu šla?"

„Proč?"

„Protože jsi se na mne dívala. Když jsem uviděla, že se díváš… buď, co bude, a šla jsem. Polekala jsem tě, co? Bála jsi se o mne?"

„Strašně!"

„Viděla jsem to. O, já byla velice ráda, že Falstaf odešel! Bože, jaký jsem dostala strach potom, když odešel, netvor takový!"

Tu se kněžna rozesmála nervosním smíchem. Potom náhle zdvihla svou rozpálenou hlavu a upřeně si mne prohlížela. Slzy jako perličky chvěly se jí na dlouhých řasách.

„Nu, co je vlastně na tobě, že jsem si tě tolik zamilovala? Jsi bleďoučká, vlásky plavé, sama jsi hloupoučká, pořád pláčeš, oči modré, sirotinko moje!"

A Káťa se sklonila a zas mne zulíbala bezpočtukrát. Několik krůpějí jejích slz spadlo na mé tváře. Byla hluboce rozechvěna.

„Kdybys věděla, jak jsem tě mela ráda, ale pořád si myslím: Ne a ne! Neřeknu jí! Vidíš, jak jsem byla tvrdošíjná. Proč jen jsem se tě bála, proč jsem se styděla! Jen pohleď, jak je nám teď blaze!"

„Káťo, jak mne to bolí!" pravila jsem, zmírajíc radostí.

„Srdce se svírá."

„Nu, poslouchej dále, Nétičko… Ale poslyš, kdo tě nazval Nétičkou?"

„Maminka."

„Povíš mně všechno o mamince?"

„Všechno, všechno," souhlasila jsem s nadšením.

„A kam jsi dala mé dva šátky s kraječkami? A proč jsi mně odnesla stužku? Ach ty hanebnice! Vždyť já to vím."

Já se rozesmála a zarděla, až mi slzy vytryskly.

„Ne, myslila jsem si: potrápím ji, počká si. A jindy si myslím: vždyť ji vůbec nemám ráda, cítit ji nemohu. A tys pořád taková tichá, taková beruška moje! Já jsem se pořád bála, že si myslíš o mně, že jsem hloupa! Ty jsi moudrá, Nétičko, že jsi velice moudrá, co?"

„Ale co to mluvíš, Káťo!" odpověděla jsem skoro uražená.

„Ne, jsi moudrá," namítla Káťa rozhodně a vážně, „to já vím. Ale jednou ráno jsem tedy vstala a tak jsem si tě zamilovala, až hrůza! Celou noc se mi o tobě zdálo. Napadlo mne, že půjdu k mamince a budu ostávat u ní. Nechci ji míti ráda, nechci! Ale následující noci usínám a myslím si, kdyby opět přišla jako minulé noci, a ty jsi přišla! Ale já jsem se tvářila, jakobych spala… Ach, jsme to hanebnice, Nétičko!"

„Proč jsi mne pořád nechtěla míti ráda?"

„Tak… Ale co to mluvím! Vždyť jsem tě pořád měla ráda! Pořád jsem tě milovala! Už jsem neměla ani strpení. Myslím si, zulíbám ji jednou a nebo zaštípám až do smrti. Tu máš, moje hloupoučká!"

A kněžna mne štípla.

„A víš, jak jsem ti střevíc zavazovala?"

„Vím."

„A byla jsi ráda? Dívám se tak na tebe a myslím si: Taková miloučká! Zavážu jí střevíc, uvidím, co bude dělat. A mně samé bylo při tom tak příjemno. Už jsem se chtěla s tebou pocelovat… Ale nepocelovala. A potom mně to bylo tak směšno, hrozně směšno! Celou cestu, co jsme byly spolu na procházce, pořád mně bylo do smíchu. Tak mně bylo směšno, že jsem se nesměla na tebe ani podívat. A jak jsem byla ráda, že jsi šla za mne do vězení."

Prázdná světnice se jmenovala „vězení".

„A měla jsi strach?" pokračovala Káťa.

„Hrozný strach."

„Nebyla jsem jen tomu ráda, že jsi vzala vinu na sebe, ale tomu, že si za mne posedíš. Myslím si: ona teď pláče a já ji mám tak ráda! Zejtra ji budu líbat, tolik líbat! Ale opravdu, líto mi tebe nebylo, ačkoli jsem si poplakala."

„A já jsem ani nezaplakala, naopak byla jsem ráda!"

„Neplakala jsi? Ach, ty jsi zlá!" zvolala kněžna a vpila se do mne svými rtíky.

„Káťo, Káťo! Můj Bože, jaká jsi hezoučká!"

„Viď! Nu, teď si dělej se mnou, co chceš. Muč mne, štípej mne! Prosím tě, štípni mne! Holoubku můj, štípni mne!"

„Čtveračko!"

„A co ještě?"

„Hloupoučká…"

„A ještě?"

„A ještě: dej mně hubičku."

Políbily jsme se, plakaly jsme, smály se. Rty nám opuchly od líbání.

„Nétičko! Předně ty budeš vždycky přicházet ke mně spat. Ráda se líbáš? Budeme se líbat. A potom nechci, abys byla taková smutná. Proč ti bylo smutno? Povíš mně to, co?"

„Všecko ti povím; ale nyní mně už není smutno, je mně veselo."

„Ne, však i ty budeš míti takové ruměné tváře, jako já.

Jen kdyby honem už zejtra bylo! Chce se ti spát, Nétičko?"

„Ne."

„Budeme si tedy povídat."

Tak jsme žvatlaly ještě dobré dvě hodiny. Bůh ví, o čem jsme o všem nehovořily. Především kněžna mi svěřila všechny své plány do budoucna i nynější stav věcí. A tu jsem zvěděla, že tatínka má nejraději na světě, skoro víc než mne. Potom jsme rozhodly společně, že madame Leotharová je velice hodná ženština, a není vůbec přísna. Pak jsme si vymyslily, co budeme dělat zejtra, pozejtří a vůbec jsme si rozvrhly život div ne na celých dvacet let. Káťa si vymyslila, že budeme žíti takto: jeden den ona mně bude poroučet, a já všechno vykonávat, druhý den naopak já poroučet, a ona bez odmluvy poslouchat; potom budeme obe stejně poroučet. Pak některá z nás naschvál neposlechne, my se na oko pohádáme, ale hned se zase smíříme. Slovem nás očekávalo nekonečné štěstí.

Konečně žvatlání nás unavilo; mně se zavíraly oči. Káťa se mně posmívala, že jsem ospalá, ale sama usnula dříve než já. Ráno jsme se probudily obě zároveň, na rychlo jsme se políbily, protože někdo přicházel a já ještě v čas doběhla do své postele.

Celý den jsme nevěděly, co spolu dělat radostí. Stále jsme se schovávaly a utíkaly před ostatními, abychom nebyly pozorovány. Konečně jsem jí začala vypravovati svůj životní příběh. Mé vypravování rozechvělo Káťu do slz.

„Ty jsi ošklivá! Proč jsi mně to všechno dříve neřekla? Byla bych tě měla tak ráda, tak ráda… A mnoho tě bili kluci na ulici?"

„Mnoho. Já se jich tolik bála."

„Zlí kluci! A víš, Nétičko, já jsem sama viděla, jak jeden chlapec druhého na ulici bil. Zejtra vezmu tajně Falstafův karabáč a potkám-li některého takového, já mu nabiju, tak mu nabiju…"

Při tom její očka blýskala rozhorlením.

Lekaly jsme se, když někdo přicházel. Bály jsme se, aby nás nepřekvapili, když jsme se líbaly. A líbaly jsme se za ten den aspoň stokrát.

Tak minul tento den i následující. Bála jsem se, že umru radostí a štěstím se mi krátil dech. Ale štěstí naše netrvalo dlouho.

Madame Leotharová byla povinna dávati zprávu o každém hnutí kněžny. Pozorovala nás celé tři dni a za ty tři dni nashromáždila velmi mnoho takového, o čem mohla vypravovat. Konečně se odebrala ke kněhyni a sdělila s ní vše, co spozorovala – že jsme obě jako ztrnulé, celé tři dni jsme se jedna od druhé nerozloučily, každou minutku se líbáme, pláčeme, smějeme se jako blázni, bez přestání spolu žvatláme, ač toho dříve nebývalo, že neví, čemu to připsati, ale že se jí zdá, že se kněžna nachází v jakési chorobné krisi a že by dle jejího zdání bylo lépe, kdybychom se nevídaly tak často.

„Dávno jsem si to myslila," odvětila kněhyně; „věděla jsem, že ten podivný sirotek nadělá nám mnoho starostí. Co mně vypravovali o ní, o jejím bývalém životě – to je hrůza, hotová hrůza! Má patrně vliv na Káťu. Pravíte, že ji Káťa velice miluje?"

„Nad míru."

Kněhyně se zapálila z rozmrzelosti. Byla už na mne žárlivá pro Kátinu lásku.

„To není přirozené," namítla. „Zprvu byly si tak cizí, a – přiznávám se – byla jsem tomu ráda. Ačkoli ten sirotek je tak malý ještě, ale já neručím za nic. Rozumíte mně? To děvče už s mlékem vssálo své vychování, své návyky a snad i pravidla. Nikterak nechápu, co v ní nachází kníže. Už tisíckrát jsem mu navrhovala, aby ji dal do pensionátu."

Madame Leotharová se mne chtěla zastati, ale kněhyně už rozhodla, aby nás odloučili. Ihned poslali pro Káťu a dole jí oznámili, že se se mnou neshledá do příští neděle, tedy celý týden.

Já o tom zvěděla až pozdě večer a byla jsem poražena úžasem. Myslila jsem o Káti a zdálo se mi, že nesnese naší rozluky. Upadla jsem v otupení steskem, hořem a v noci jsem se roznemohla. Ráno přišel ke mně kníže a pošeptal mně, abych neztrácela naděje. Kníže přičiňoval se se vší horlivostí, ale marně: kněhyně nezměnila svého úmyslu. Já jsem znenáhla upadala v zoufalství a hořem jedva dechu jsem popadala.

Třetí den ráno Násťa mně přinesla psaníčko od Káti.

Káťa mi psala tužkou strašnými klikyháky následující:

„Mám tě nesmírně ráda. Sedím u maminky a pořád přemýšlím, jak bych utekla k tobě. A odběhnu – už jsem to řekla, a proto neplač. Napiš mně, jak ty mne máš ráda. Já jsem tě objímala celou noc ve snu a strašně jsem se trápila, Nétičko. Posýlám ti cukrátka. S Bohem!"

Odpověděla jsem jí podobným způsobem a celý den jsem proplakala nad Kátiným psaníčkem. Madame Leotharová mne utrápila svým láskáním. Večer jsem se dověděla, že byla u knížete a oznámila mu, že se dojista rozstůňu po třetí, neshledám li se s Kátí a že si činí výčitky pro to, co řekla kněhyni. Vyptávala jsem se Násti, co dělá Káťa. Pověděla mně, že Káťa nepláče, ale je velice bledá.

Ráno mně Násťa pošeptala:

„Běžte do kabinetu k jeho jasnosti; ale jděte druhými schody s pravé strany."

Všechno ve mně oživlo předtuchou. Celá zadýchaná nedočkavostí seběhla jsem dolů a otevřela dvéře kabinetu. Ona tam nebyla. Náhle však mne Káťa objala ze zadu a vroucně pocelovala. Smích, slzy… Okamžik na to se Káťa vyrvala z mého objetí, vylezla na otce, vyskočila mu na ramena, jako veverka, ale neudržela se tam a seskočila na divan. Za ní upadl i kníže. Kněžna plakala radostí.

„Tatínku, jaký jsi hodný, tatínku!"

„Vy čtveračky! Co se to s vámi stalo? Takové přátelství!

Taková láska!"

„Mlč, tatínku, ty nerozumíš našim záležitostem."

A opět jsme si padly do náruče.

Počala jsem si ji pozorněji prohlížeti. Káťa zhubeněla za tři dni. Ruměnec zmizel na polo z jejích tváří a bledost se vkrádala na jeho místo. Rozplakala jsem se zármutkem.

Konečně zaklepala Násťa. Bylo to znamení, že hledají Káťu a ptají se po ní. Káťa zbledla jako smrt.

„Nu dost, děti. Budeme se scházeti každý den. A teď jděte, žehnej vám Bůh!" pravil kníže.

Kníže byl dojat, když tak na nás hleděl. Ale plány jeho se nezdařily. Večer z Moskvy přišla zpráva, že se malý Sáša náhle rozstonal a nachází se v posledním tažení. Kněhyně rozhodla, že pojede hned zejtra do Moskvy. Sběhlo se všechno tak rychle, že jsem nic nezvěděla až do samého loučení s kněžnou. Na tom stál kníže, abychom se rozloučily a kněhyně jen s obtížemi přivolila. Kněžna byla celá zdrcená. Přiběhla jsem dolů jako bez sebe a padla jsem jí kolem krku. Cestovní kočár stál už u podjezdu. Káťa, jedva mne shlédla, vzkřikla a padla do mdlob. Jala jsem se ji líbati. Kněhyně ji počala křísiti. Konečně Káťa se vzpamatovala a znova mne objala.

„S Bohem, Nétičko!" pravila mně a usmála se s podivným pohnutím v obličeji. „Nevšímej si mne; to je jen tak. Nejsem nemocna, za měsíc se opět vrátím. A pak už se nerozloučíme."

„Už dost," promluvila kněhyně klidně, „pojedeme."

Ale kněžna se vrátila ještě jednou. Křečovitě mne sevřela ve svém objetí.

„Ty's radost moje!" zašeptala mi ve spěchu, objímajíc mne.

„Na shledanou!"

Políbily jsme se na posled a kněžna zmizela – na dlouho, na velice dlouho. Prošlo osm let do našeho shledání.

Schválně jsem vypravovala tak podrobně tuto episodu svého dětství, prvého vystoupení Kátina v mém životě. Ale příběhy našich životů nedají se odděliti. Její román byl můj román. Jakoby mně bylo bývalo souzeno setkati se s ní a jí – nalézti mne. Mimo to nemohla jsem se zříci potěšení přenésti se ještě jednou ve vzpomínkách v dobu svého dětství…

Nyní mé vypravování půjde rychleji. Můj život zapadl náhle v jakési zátiší a procitla jsem znovu teprv tenkrát, když mně už minulo šestnáct let.

Jen několik slov ještě o tom, co se stalo se mnou po odjezdu knížecí rodiny do Moskvy.

Zůstaly jsme v Petrohradě s madame Leotharovou.

Za dvě neděle přijel schvální posel a oznámil, že návrat do Petrohradu odložen na neurčitou dobu. Poněvadž madame Leotharová pro své rodinné poměry nemohla jeti do Moskvy, skončila tím její služba v knížecím domě. Zůstala však v téže rodině a přešla k nejstarší dceři kněhyně, k Aleksandře Michajlovně.

Nezmínila jsem se dosud ani slovem o Aleksandře Michajlovně, a viděla jsem ji do té doby také všeho všudy jen jednou. Byla dcerou kněhyně z prvého manželství. Původ a rod kněhyně byl jakýsi temný; její prvý muž byl nájemce státního lihového monopolu. Když se kněhyně provdala po druhé, nevěděla rozhodně, co si počíti s nejstarší dcerou. Doufati pro ni ve skvělou partii nemohla. Věno jí dávali prostřední; ale před čtyřmi roky přece ji konečně provdali za člověka bohatého a dosti vysoko postaveného.

Aleksandra Michajlovna dostala se tak do jiné společnosti a uviděla kolem sebe jiný svět. Kněhyně ji navštěvovala dvakrát do roka; kníže, její otčím, navštěvoval ji však každý týden spolu s Kátí. Avšak v poslední době kněhyně nerada pouštěla Káťu k její sestře a kníže vozil ji tam potaji. Káťa svou sestru zbožňovala. Jejich povahy tvořily však pravý opak. Aleksandře Michajlovně byla dvacet dvě léta, byla tichá, něžná, milující; jakýsi zatajený zármutek, jakási skrytá bolest srdce přísně se rýsovala v krásných tazích její tváře. Vážnost a přísnost neharmonovala s jejími andělsky čistými tahy, jako se nehodí smutek k obličeji dítěte. Nebylo možno vzhlédnouti na ni bez hluboké sympatie. Byla bleda a, jak se pravilo, byla náchylna k tuberkulose v tu dobu, když jsem ji poprvé spatřila.

Žila velice osaměle a nemilovala hlučných společností doma ani návštěv u známých – zrovna jako klášternice. Dětí tehda ještě neměla. Vzpomínám si, jak přijela k madame Leotharové, přistoupila ke mně a s hlubokým citem mne pocelovala. S ní přijel jakýsi hubený, dosti letitý pán. Zaslzel, když na mne pohlédl. To byl houslista B. Aleksandra Michajlovna mne objala a optala se, chci-li bydleti u ní a býti její dcerou.

Pohlédla jsem jí do tváře, poznala sestru své Káti a objala ji s němým bolem v srdci, kterým se mi sevřely prsa tak, jakoby byl kdosi pronesl nade mnou opět slovo „sirotečku!"

Tu mně Aleksandra Michajlovna ukázala psaní od knížete. V něm bylo několik řádek pro mne a já je přečetla s tichým lkáním. Kníže mi žehnal na dlouhý život i na štěstí a prosil, abych si zamilovala jeho druhou dceru. Káťa mně připsala také několik řádek. Psala, že se neodlučuje nyní od matky.

Takovým způsobem přešla jsem večer do jiné rodiny, do jiného domu, k novým lidem, odtrhnuvši po druhé srdce ode všeho, co se mně stalo milým, co mně už bylo příbuzným. Přijela jsem celá ztrápená, zmučená duševním steskem… Tu započíná nový příběh.

VI

Můj nový život šel tak klidně a tiše, jakobych se byla ubytovala mezi poustevníky… Strávila jsem u svých vychovatelů více než osm let a nepamatuju se, aby za celý ten čas, kromě několika málo případů, v domě byla večerní zábava, zvaný oběd, aneb aby se tu shromáždili příbuzní, přátelé a známí. Vyjma dvě – tři osoby, které přijížděly časem, hudebníka B., jenž byl přítelem domu a ony, kteří bývali u muže Aleksandry Michajlovny v záležitostech úřadních, nikdo jiný do našeho domu nepřijížděl.

Muž Aleksandry Michajlovny byl neustále zaneprázdněn úřadními a služebnými věcmi a jen zřídka si mohl ušetřiti trochu svobodného času, jejž rozdílel mezi rodinu a život vyššího světa. Význačné styky, jichž nedbati nebylo možno, nutily ho, aby se dosti často ukazoval ve společnosti. Skoro všude kolovala pověst o jeho bezhraničné ctižádosti; ale protože se těšil pověsti člověka dělného, vážného, protože zaujímal postavení velmi značné a štěstí a zdar jakoby mu samy přicházely do cesty, proto obecné mínění nikterak mu neodjímalo své sympatie. Ba ještě více. K němu všichni stále pociťovali jakési zvláštní účastenství, jež naopak odpírali jeho ženě. Aleksandra Michajlovna žila úplně osamocená, ale zdálo se, že je tomu ráda. Její tichá povaha byla jako stvořena pro klášterní život.

Ke mně přilnula vší duší, milovala mne jako vlastní dceru a já s neoschlými ještě slzami pro rozluku s Kátí a s bolícím ještě srdcem dychtivě jsem se vrhla v náručí své dobroditelky. Od té doby má vroucí láska k ní neochabovala. Byla mně matkou, sestrou, přítelkyní, nahradila mně všechno na světě a vyhýčkala mé mladí. Mimo to brzy jsem pochopila instinktem, tušením, že osud její daleko není tak rozkošný, jak by se mohlo souditi na první pohled dle jejího tichého, dle zdání klidného života, dle zdánlivé volnosti, dle tichého jasného úsměvu, jenž tak často svítil na jejím obličeji, a proto každý den mého rozvoje vysvětloval mně něco nového v osudu mé dobroditelky, cosi takového, co mé srdce s bolestí a zvolna uhodovalo a co bylo příčinou, že spolu s truchlivým poznáním stále víc a více vzrůstala a sílila moje láska k ní.

Povaha její byla ostýchavá, slabá. Pohlédl-li někdo na jasné, klidné rysy jejího obličeje, nemohl se na ponejprv nadáti, že by nějaká trapná starost mohla rmoutiti její spravedlivé srdce. Nelze bylo si pomysliti, aby mohla někoho nemilovati: útrpnost vždycky nabývala v jejím srdci vrchu i nad tím, co v ní budilo odpor – a předce přilnula jen k nemnohým přátelům a žila v úplném osamocení… Byla dle své povahy vášnivá a dojmům lehko přístupna, ale zároveň jakoby se sama bála svých dojmů, jakoby každý okamžik střehla své srdce a nedávala mu zapomenouti se, třebas jen v pouhém blouznění.

Časem náhle za úplně jasných minut spozorovala jsem slzy na jejích očích. Zdálo se, že nenadálá, těžká vzpomínka o čemsi, co bolestně trýznilo její svědomí, vzplanula v její duši; jakoby cosi číhalo u jejího štěstí a zlomyslně je kazilo. Čím šťastnější se zdála, čím klidnější, jasnější byla která minuta jejího života, tím blíže byla tesknota, tím pravděpodobnější byl náhlý zármutek, slzy; jakoby se jí zmocňoval záchvat. Nepamatuju se ani na jediný klidný měsíc za celých osm let.

Muž ji patrně upřímně miloval; ona ho zbožňovala. Ale na první pohled se zdálo, že zůstalo mezi nimi cosi nedomluveného. Bylo jakési tajemství v jejím osudu; aspoň já jsem začala podezřívati hned od prvého okamžiku…

Muž Aleksandry Michajlovny způsobil na mne na první pohled dojem člověka zasmušilého. Dojem ten vtiskl se mi v paměť za dob dětství a nikdy později se nevyhladil. Postavy byl vysoké, hubené; oči jako zúmyslně schovával za velikými, zelenými brejlemi. Byl nesdílný, suchý, a i tváří v tvář se ženou jakoby nenacházel, o čem promluviti. Lidé byli mu zřejmě na obtíž. Mne si vůbec nevšímal a přece pokaždé, když jsme se večer všichni tři sešli v salonku Aleksandrovny Michajlovny k čaji, bývala jsem stále na rozpacích po celou dobu jeho přítomnosti. Potají jsem se dívala na Aleksandru Michajlovnu a se zármutkem jsem pozorovala, že i ona jakoby uvažovala dříve každý svůj pohyb, že bledne, když pozoruje, že se muž stává zvláště přísným a zasmušilým, nebo se náhle celá zardí, jakoby byla zaslechla nebo tušila nějakou narážku v některém mužově slově.

Cítila jsem, že jest jí nevolno s mužem, a přece se zdálo, že by ani minuty neprožila bez něho. Mne překvapovala její neobyčejná pozornost k němu, ke každému jeho slovu, ke každému pohybu. Zdálo se, že se snaží ze všech sil mu vyhověti a přece že cítí, že se jí nepodařilo splniti toto své přání. Zdálo se, že si vyžebrává jeho pochvalu; sebe menší úsměv na jeho tváři, půl laskavého slovíčka – a byla šťastna, jakoby trávila teprve první minuty ostýchavé, ještě beznadějné lásky.

Svého muže ošetřovala jako těžce nemocného člověka. Když však odešel do svého kabinetu, stisknuv před tím Aleksandře Michajlovně ruku, na kterou, jak se mně zdálo, pohlížel vždycky s jakousi pro ni obtížnou útrpností, tu se celá změnila. Pohyby, řeči její stávaly se hned veselejší, volnější, ale přece po každém shledání s mužem zůstávala na delší dobu jaksi zaražena. Uváděla si na paměť každé slovo, jež pronesl, jakoby všechna jeho slova vážila na vážkách. Nezřídka obracela se ke mně s otázkou, dobře-li slyšela, a skutečně-li se tak vyjádřil Petr Aleksandrovič, jakoby v jeho slovech hledala nějakého jiného smyslu, a teprve snad za hodinu přicházela opět ve svou obvyklou míru, jakoby se byla přesvědčila, že muž je s ní úplně spokojen a že se zbytečně děsila. Tu se náhle stávala milou, veselou, radostnou, líbala mne, smála se se mnou, nebo přisedla k pianu a improvizovala na něm třebas dvě hodiny.

Nezřídka se však její radost náhle přetrhla; dala se náhle do pláče a když jsem na ni patřila celá vyděšená, ulekaná, poplašená, hned mne ubezpečovala pošeptmu, jakoby se bála, aby ji neuslyšeli, že její slzy neznamenají pranic, že je veselá a abych se pro ni netrápila.

Stávalo se, že za mužovy nepřítomnosti náhle se počínala děsit a se strachem se poptávala po něm. Schválně posýlala zeptat se, co dělá, vyptávala se své komorné, proč muž dal zapřáhat a kam pojede, není-li churav, je-li vesel nebo zasmušilý, co mluvil atd. O jeho úřadních záležitostech a jeho zaměstnání jakoby ani nesměla sama s ním pohovořit. Když jí radil něco anebo žádal za něco, poslouchala ho tak pokorně, s takovou bázní, jakoby byla jeho otrokyně.

Bylo jí velice milé, když jí něco pochválil, nějakou maličkost, knihu, některou její ruční práci. Velice si na takové chvále zakládala a hned byla šťastnější. Ale štěstí její neznalo mezí, když ho z nenadání (stávalo se to zřídka) napadlo pomazliti se s dětmi, jichž měli dvé. Tvář její se změnila, zářila štěstím a v takové okamžiky se přiházelo, že se dávala až příliš unésti svou radostí před mužem. Její smělost na př. šla tak daleko, že náhle sama, bez jeho vyzvání, nabídla mu, rozumí se ostýchavě s chvějícím se hlasem, aby vyslechl novou nějakou hudbu, kterou nedávno obdržela, anebo aby jí pověděl své mínění o nějaké knize, nebo dokonce, aby jí dovolil přečísti mu jednu nebo dvě stránky ze spisu, který toho dne učinil na ni zvláštní dojem. Časem muž blahosklonně plnil všechna její přání, ba i usmíval se při tom shovívavě, jako se usmívají mazlíčku dítěti, jemuž nechtí odepříti nějaké podivné choutky, aby předčasně nepohoršili jeho naivnosti. Avšak, nevím proč – mne do hlubin duše urážel ten úsměv i jeho hrdá shovívavost, vůbec všechna ta nerovnost mezi nimi. Mlčela jsem, zdržovala jsem se a jenom jsem je bedlivě stopovala s dětinskou zvědavostí a s předčasně přísnou duševní náladou.

Jindy jsem spozorovala, že náhle jakoby se byl vzpamatoval a něčeho si všimnul, jakoby si byl z nenadání, proti vůli a přes moc vzpomněl na něco obtížného, hrozného, nevyhnutelného. Tu jeho shovívavý úsměv v okamžiku mizel se rtů a oči se náhle upírají na zaraženou ženu s takou útrpností, až jsem se zachvívala a byla bych se utrápila steskem, kdyby se ta útrpnost týkala mne. V týž okamžik radost mizela s tváři Aleksandry Michajlovny. Hudba nebo čtení umlkalo. Ona bledla, ale dodávala si síly a mlčela. Nastávala nepříjemná minuta, teskná chvíle, která trvala někdy dosti dlouho. Konečně muž sám jí přerýval. Vstával se svého místa, jakoby s násilím v sobě potlačoval rozmrzelost a vzrušení, přešel několikrát po světnici v zasmušilém mlčení, tiskl ruku ženě, hluboko vzdychal a za zjevného zmatku, prohodiv několik úsečných slov, z nichž jakoby vyznívala přání potěšiti ženu, odcházel z pokoje, načež Aleksandra Michajlovna se dávala do pláče, nebo upadala v dlouhý, děsný zármutek.

Často ji žehnával a znamenal křížem jako děcko, když se s ní loučil večer a ona přijímala jeho žehnání se slzami vděčnosti a zbožnosti. Nemohu však zapomenout několika večerů v našem domě (za celých osm let dvou nebo tří, více jich nebylo), kdy se Aleksandra Michajlovna náhle celá jakoby změnila. Jakýsi hněv, jakési rozhorlení zrcadlilo se v jejím obyčejně tichém obličeji místo obvyklé poníženosti a hluboké úcty k muži. Někdy po celou hodinu se připravovala bouřka; muž se stával mlčelivějším, přísnějším a zasmušilejším než obyčejně. Konečně rozbolestněné srdce ubohé ženy pozbývalo trpělivosti. Započala rozhovor hlasem, přerývajícím se od rozechvění, rozhovor z počátku trhaný, nesouvislý, plný jakýchsi narážek a trpkých nedokončených vět; potom, jakoby nemohla přemoci své tesklivosti, dávala se náhle do pláče, vzlykání a za tím následoval výbuch rozhorlenosti, výčitky, žaloby, zoufání – zrovna jakoby ji byl zachvátil chorobný paroxismus. A tu bylo třeba viděti, s jakou trpělivostí to snášel její muž, s jakým účastenstvím jí domlouval, aby se utišila, líbal jí ruce, ba na konec začínal i sám plakati s ní. Tu ona jakoby se byla náhle vzpamatovala, jakoby ji svědomí bylo zakřiklo a usvědčilo ve vlastní vině. Slzy mužovy ji ohromovaly a lomíc rukama, se zoufalým, křečovitým lkáním u jeho nohou prosila za odpuštění, jež jí ovšem ihned bylo udíleno.

Avšak ještě dlouho ji mučilo svědomí, ještě dlouho trvaly slzy a prosby, aby jí odpustil a ještě ostýchavější, bojácnější stávala se před ním na celé měsíce. Ničeho jsem nemohla pochopit z oněch výtek a výčitek; v takové chvíle mne obyčejně posýlali ven z pokoje a to způsobem neobratným. Ale úplně se přede mnou skrýti přece nemohli. Pozorovala jsem, všímala si, hádala jsem a od samého počátku vzniklo ve mně temné podezření, že na všem tom spočívá jakési tajemství, že ony nenadálé výbuchy raněného srdce nejsou prostá nervová krise; že muž není darmo stále tak zachmuřený, že není nadarmo ona jakoby dvousmyslná jeho útrpnost k ubohé, churavé ženě, že není nadarmo její stálá ostýchavost a bojácnost před ním, ani její tichá, podivná láska, kterou se ani neodvažovala projeviti před mužem, že není nadarmo její samota, její klášterský život, ta zardělost a ta náhlá smrtelná bledost na jejích tvářích za přítomnosti mužovy.

Avšak poněvadž podobné výjevy s mužem byly velice řídké, poněvadž život náš byl vůbec jednotvárný a já už dávno ho pozorovala z blízka, poněvadž jsem se konečně já sama rozvíjela a rostla příliš rychle a počalo se ve mně probouzeti mnoho nového, ač z části neuvědomělého, co mne odvádělo od mých pozorování, přivykla jsem konečně k tomuto životu, přivykla jsem k obyčejům a povahám jež mne obkličovaly.

Nebylo ovšem možno, abych se časem nezamyslila nad Aleksandrou Michajlovnou, ale v myšlénkách svých nedocházela jsem k nijakému výsledku. Za to jsem ji opravdově milovala, měla jsem úctu k její tesklivosti a proto jsem se bála rmoutiti její vznětlivé srdce svou zvědavostí. Ona mně rozuměla a mnohokrát byla hotova děkovati mně za mou náklonnost k ní. Jestliže spozorovala mou starostlivost, usmála se nezřídka se slzami v očích a sama si zažertovala nad svými častými slzami; tu mně náhle začne vysvětlovati, že je velice spokojena, velice šťastna, že jsou všichni k ní tak dobří, že všichni, koho znala, doposud tak ji milovali, že ji velice trápí, proč Petr Aleksandrovič neustále je starostliv o ni a o její duševní klid, kdežto ona je tak šťastna, tak šťastna…

Tu mne začala objímat s takým hlubokým citem a její obličej se ozářil takovou láskou, že mne až srdce zabolelo soucitem, možno-li se tak vyjádřiti.

Rysy jejího obličeje nikdy se nevyhladí z mé paměti. Byly pravidelné a hubenost a bledost, zdálo se, že ještě více zvyšují přísnou svůdnost její krásy. Nad míru husté černé vlasy, hladce sčesané dolů, vrhaly přísný, ostrý stín na okraje tváří; za to se zdálo, že tím laskavěji vás překvapoval kontrast jejího něžného pohledu velikých, dětsky jasných modrých očí, v němž se zrcadlilo časem tak mnoho naivního, nesmělého, jakoby bezbranného, bojícího se o každý pocit, o každé pohnutí srdce, o každou okamžitou radost a častý tichý zármutek.

Ale v některých šťastných, klidných chvílích v onom pohledu, pronikajícím do srdce, bylo tolik jasu, tolik světla, co má den, tolik spravedlivého klidu. Ty oči, blankytné, jako nebe, zářily takou láskou, hleděly tak sladce, v nich se odrážel vždycky takový hluboký cit sympatie ke všemu, co bylo šlechetného, ke všemu, co volalo po lásce, prosilo o soustrast, že se jim pokořovala celá duše, nevolky se vzpínala k nim a zdálo se, že od nich přijímá tutéž jasnost, týž poklid ducha, totéž smíření i lásku. Takovým způsobem zahledíte se časem do modrého blankytu nebes a cítíte, že jste hotovi stráviti celé hodiny v sladkém nazírání, že vaše duše stává se v ty okamžiky volnější a klidnější, jakoby se v ní jako v tiché hladině vodní zrcadlila ona bezkonečná báně nebeská.

Když však oduševnění nahánělo ruměnec na její líce – to se stávalo často – , když její prsa se vzdýmaly vzrušením, tu její oči blýskaly jako blesk, jakoby jiskry z nich sršely, jakoby celá duše její, cudně ochraňující čistý plamen krásy, jež ji nyní nadchnula, přesídlila se do těchto lící. V takové okamžiky byla jako nadšená. Ale v těchto okamžitých záchvatech nadšení, v těchto přechodech od liché, ostýchavé nálady duševní k světlému, vysokému oduševnění, k čistému, přísnému enthusiasmu bývalo zároveň tolik naivní, dětsky bystré, prosté dětinské víry, že by umělec snad půl svého života za to dal, aby mohl zachytiti takový okamžik jasného vytržení a přenésti onu nadšenou tvář na plátno.

Už za prvých dnů svého pobytu v tomto domě jsem poznala, že Aleksandra Michajlovna ve své samotě byla ráda mému příchodu. Měla tehda teprve jedno dítko a pouze rok byla matkou. Byla jsem však úplně její dcerou a rozdílu mezi mnou a svými dělati nemohla. S jakým zápalem uchopila se mého vychování! Tak spěchala v první době, že se madame Leotharová nevolky usmívala, hledíc na ni.

Opravdu chopily jsme se najednou všeho, tak že jsme jedna druhé z počátku ani nerozuměly. Na příklad počala mne sama vyučovat, a sice najednou velmi mnohému, tak mnohému, že výsledkem bylo jen mnoho zápalu z její strany, ba více zápalu, více laskavé netrpělivosti, než opravdového užitku pro mne. Z počátku byla zarmoucena svou neobratností; ale pak se sama nad tím zasmála a chopily jsme se učení znova. Přes to, že Aleksandra Michajlovna viděla svůj první neúspěch, přec směle oznámila madame Leotharové, že je proti její methodě. Přely se spolu se smíchem, ale má nová vychovatelka prohlásila se rozhodně proti jakékoliv soustavě, tvrdíc, že my i slepě najdeme pravou cestu, že by bylo zbytečno, nacpávati mně hlavou suchými poznatky a že veškeren úspěch závisí na tom, aby seznala mé vlohy a dovedla ve mně vzbuditi dobrou vůli; a měla pravdu, neboť zásada její úplně zvítězila.