Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 20

VII

Vešla jsem do knihovny (ten okamžik bude mně na vždy památným) a vzala román Waltera Scotta „Svato-Ronanské lázně", jediný z jeho románů, který jsem dosud nečetla. Pamatuju si, že palčivá, bezdůvodná tesklivost bodala mne jakoby nějakou předtuchou. Bylo mně do pláče. Pokoj byl naplněn jasným světlem od posledních, kosých paprsků zapadajícího slunce, jež se plným proudem lily vysokými okny na lesklé parkety pokoje. Bylo ticho; vůkol v sousedních komnatách také nebylo ani živé duše. Petr Aleksandrovič nebyl doma a Aleksandra Michajlovna ležela nemocna v posteli.

Skutečně jsem plakala; rozevřela jsem druhou část, lhostejně jsem převracela listy snažíc se vypátrati nějaký smysl v úryvkovitých větách, jež se mně míhaly před očima. Skoro jsem hádala, jako hádávají lidé, rozevírajíce knihu, jak se nahodí. Bývají okamžiky, kdy všechny rozumové a duševní síly po chorobném napjetí náhle se vzejmou jasným plamenem uvědomění a v takový okamžik cosi prorockého se sní otřesené duši, ztýrané jakoby předtuchou budoucnosti, jakoby předem už ji okoušela. Vám tolik se chce žíti, celá bytost vaše prahne po životě a srdce vaše, planouc nejvřelejší, slepou nadějí, jakoby volala budoucnost s jejími tajnostmi, se vší její neurčitostí, třebas s bouřemi a hromobitím, ale přece se životem.

Můj okamžik byl právě takový.

Pamatuju se, že jsem právě zavřela knihu, majíc v úmyslu otevříti ji potom na neurčito, dáti si jistou otázku ohledně budoucnosti a přečísti si v knize stránku, jež se otevře. Ale když jsem rozevřela knihu, spatřila jsem popsaný list poštovního papíru, čtvermo přeložený a tak slehlý a stisknutý, jakoby byl už několik let ležel v knize, kdež na něj zapomněli. S krajní zvědavostí počala jsem prohližeti svůj nález. Bylo to psaní bez adresy, podepsané dvěma počátečnými písmeny S. O.

Moje pozornost se zdvojila; rozvinula jsem téměř slíplý papír, který následkem svého dlouhého pobytu mezi stránkami zanechal na nich světlé místo na celé prostoře, kterou zaujímal. Skladky dopisu byly prodřeny a otrhány; bylo patrno, že jej kdosi často čítával a choval jako drahou památku. Inkoust zmodral, vybledl; patrně dávno tomu, co list byl napsán! Několik jeho slov padlo mně náhodou do oka a srdce mi počalo bíti zvědavostí. V rozpacích obracela jsem dopis v rukou, jakobych schválně odkládala okamžik, kdy se dám do čtení.

Náhodou jsem jej zdvihla do světla; ano! krůpěje slz uschly na těchto řádkách; skvrny zůstaly na papíře; místy byly celé písmeny rozmočeny slzami. Čí jsou to slzy? Konečně, zmírajíc zvědavostí, přečetla jsem polovinu první stránky a výkřik podivení vydral se z mých prsou. Zavřela jsem skříň, postavila knihy na místo, psaní jsem uschovala pod šátek, odběhla jsem do svého pokojíku, zavřela se a začala jsem čísti opět od začátku. Ale srdce mi tlouklo tak silně, že slova i písmeny se mně míhaly a skákaly před očima. Dlouhou dobu ničemu jsem nerozuměla.

List obsahoval odhalení, počátek tajemství; ohromil mne jako blesk, neboť jsem konečně poznala, ke komu byl psán. Věděla jsem, že se dopustím skoro zločinu, přečtu-li celé toto psaní; ale okamžik byl mocnější, než já! List byl psán k Aleksandře Michajlovně.

Hle ten dopis; přivádím jej zde. Nejasně jsem chápala, co v něm bylo a proto dlouho jsem se nemohla zbaviti úvah a těžkých myšlének. Od té chvíle jakoby se byl rozlomil můj život. Srdce mé bylo otřeseno a pobouřeno na dlouho, ba skoro na vždy, poněvadž list ten měl veliké následky za sebou. Správně jsem hádala o své budoucnosti.

Kdo však je on, jenž psal toto psaní? Jaký byl potom její život? V listě bylo tolik narážek, tolik údajů, že nebylo možno se mýliti, ale zároveň tolik záhad, že nebylo možno nezblouditi v důmněnkách. Ale já se skoro nezmýlila; mimo to i sloh listu, jenž napovídal mnohé, vysvětloval i povahu onoho styku, o nějž se rozbila dvě srdce. Myšlénky, city píšícího byly zjevné. Byly příliš zvláštní, a jak už jsem pravila, příliš mnoho napovídaly hádajícímu. Ale zde je to psaní; opisuju je od slova do slova:

„Pravila jsi, že mne nezapomeneš; věřím ti a od nynějška celý život můj spočívá v těchto tvých slovech. Musíme se rozloučiti; naše hodina odbila! Dávno jsem to věděl, moje tichá, moje smutná krasavice, ale nyní teprve jsem pochopil. Po celou naši dobu, po celou dobu, co ty jsi mne milovala, bolelo a trápilo se mé srdce za naši lásku, a věříš-li? nyní jest mi lehčeji! Dávno jsem viděl, že takový tomu bude konec a tak bylo už předem usouzeno!

Je to osud! Vyslechni mne, Aleksandro: nebyli jsme si rovni; já to vždy, vždycky cítil! Nebyl jsem tebe hoden a já, pouze já jsem měl nésti trest za to štěstí, jehož jsem zakusil! Řekni, co jsem byl dříve, než ty jsi mne poznala? Bože! už dvě léta minula a já jakobych nebyl dosud nabyl paměti; dosud nemohu pochopit, že ty jsi si zamilovala mne! Nechápu, jak mohlo nastati to, z čeho započala naše láska. Vzpomínáš si, co jsem byl u porovnání s tebou? By-li jsem tebe hoden, čím jsem si zasloužil, že jsi mně dala přednost?

Byl jsem hrubý a prostý, unylý a zasmušilý. Lepšího života jsem si nepřál, nepomýšlel na něj, nevolal jej a nechtěl volati. Všechno bylo ve mně jaksi sklíčeno a neznal jsem na světě nic důležitějšího, než byla má všední, nutná práce. Mou jedinou starostí byl zejtřejší den, a i ta mně byla lhostejná.

Kdysi, ovšem už dávno, snilo se mi cosi takového a já blouzníval jako pošetilec. Ale od té doby uplynulo mnoho, mnoho času a já počal žíti osaměle, přísně, tiše, ba necítil jsem ani chladu, jenž mrazil mé srdce. A ono usnulo. Vždyť jsem věděl a byl jsem odhodlán, že pro mne nikdy nevzejde jiné slunce, i věřil jsem tomu a nereptal jsem na nic, protože jsem byl přesvědčen, že tak to musí být.

Když ty jsi kráčela mimo mne, ani jsem nevěděl, že smím k tobě zdvihnouti oči. Byl jsem jako otrok před tebou. Mé srdce se nechvělo vedle tebe, nesvíralo se, nevěštilo mně o tobě; bylo úplně klidné. Má duše nepoznávala tvé, ač jí bylo světlo vedle své krásné sestry. Vím to a nejasně jsem to cítil. Mohl jsem to cítiti proto, že i na poslední bylinku prolévá se světlo boží dennice a hřeje a láská ji právě tak, jako nádherný květ, vedle něhož skromně vyrůstá.

Když jsem však pochopil všechno – pamatuješ se, onoho večera, po těch slovech, která do základů otřásla mou duší – byl jsem oslepen, ohromen, všechno se ve mně zkormoutilo a věříš-li? byl jsem tak překvapen, že jsem ti ani nevěřil, že jsem tě nepochopil! Nikdy jsem ti o tom neřekl. Ty's o tom nevěděla. Já nebýval dříve takovým, jakým jsi mne ty zastala. Kdybych mohl, kdybych směl mluviti, dávno bych se ti byl ve všem přiznal. Ale já jsem mlčel, a nyní povím všechno, abys věděla, koho zůstavuješ, s jakým člověkem se loučíš!

Víš-li, jak jsem ti rozuměl z počátku. Vášeň jako oheň mne zachvátila, jako jed rozlila se mou krví; zkalila všechny mé smysly a city, já byl opojen, potácel jsem se jako v dýmu a odpovídal na čistou, soustrastnou lásku tvou nikoliv jako rovný rovni, nikoliv jako důstojný čisté lásky tvé, nýbrž bez vědomí, bez srdce. Neporozuměl jsem ti. Odpovídal jsem ti jako takové, která se v mých očích zapomněla až do snížení ke mně a nikoli jako takové, která mne chtěla povznésti k sobě. Víš-li, v čem jsem tě podezříval, co značilo ono, zapomenouti se až do snížení ke mne?'

Ale ne, neurazím tě svým přiznáním. Jen to ti řeknu: ty jsi se trpce ve mně sklamala! Nikdy, nikdy jsem se nemohl povznésti k tobě. Mohl jsem jen nedostupně zírati na tebe v bezmezné lásce své, když jsem tě později pochopil, ale tím jsem nezahladil své viny. Má vášeň, povýšená tebou, nebyla láska; lásky jsem se bál; nesměl jsem tě milovat. V lásce je vzájemnost, rovnost, a jich jsem nebyl hoden…

Ani nevím, co se dálo se mnou! O, jak ti to mám povědít, abys mne pochopila!.. Z počátku jsem nevěřil… O, pamatuješ-li se, když utichlo první mé vzrušení, když se vyjasnily mé oči, když zůstal pouze samotný, nejčistší, neposkvrněný cit, tu prvním mým hnutím bylo podivení, rozpačitost, strach a pamatuješ se, jak jsem náhle se vzlykotem padl k tvým nohám? Pamatuješ se, jak jsi zmatena a polekána se slzami se ptala, co je mi? Já jsem mlčel, nemohl jsem ti odpovědít; ale duše má se rozrývala na části; mé štěstí mne hroutilo jako nesnesitelné břímě a lkáni mé mluvilo ke mně: „zač to všechno? Čím jsem toho zasloužil? Čím jsem si zasloužil tolika blaha?"

Sestro má, sestro má! O kolikrát – tys o tom nevěděla – kolikrát jsem potaji líbal tvůj šat, potaji, poněvadž jsem věděl, že nejsem tebe hoden; dech se ve mně krátil a srdce mi bilo tak zvolna a pevně, jakoby chtělo stanout a zesnouti na vždy.

Když jsem bral tvou ruku, celý jsem bledl a chvěl se; ty jsi mne lekala čistotou duše své. O neumím ti všechno vypovědít, co se nashromáždilo v mé duši a co bych tak rád vypověděl. Víš-li, že mně časem bývala obtížná, trapna tvá soustrastná, neustálá láska ke mně? Když jsi mne políbila (stalo se to jedinýkrát, a nikdy toho nezabudu), mrak vyvstal před mýma očima a celá duše má ztrnula v okamžení. Proč jsem neumřel v ten okamžik u tvých nohou?

Hle, poprvé ti píšu ač jsi mně to už dávno přikazovala. Pochopíš-li, co chci říci? Chci ti říci všechno a řeknu to. Ano, ty mne velice miluješ, tys mne milovala, jako sestra miluje bratra, tys mne milovala jako své dílo, poněvadž jsi vzkřísila mé srdce, vyburcovala můj rozum ze spánku a vlila mně v prsa sladkou naději. Já však nemohl, nesměl. Nikdy jsem tě dosud nenazýval sestrou proto, že jsem nemohl býti tvým bratrem, proto, že jsme si nebyli rovni, proto, že jsi se ve mně zklamala!

Ale vidíš, že pořád píšu o sobě, i nyní, v minuty strašného hoře myslím jen o sobě, ačkoli vím, že ty se trápíš pro mne. Ach netrap se pro mne, milá moje! Víš-li, jak jsem snížen nyní ve svých vlastních očích? Všechno vyšlo na jevo, nastal poplach! Tebe za mne zavrhnou, tebe zahážou opovržením, posměchem, protože já stojím tak nízko v jejich očích! O jak jsem se provinil, že nejsem tebe hoden! Kdybych měl aspoň vážnost, osobní uznání v jejich mínění, kdybych vnukal více úcty v jich očích, snad by ti odpustili! Ale já jsem nízký, jsem nicotný, jsem směšný, a níže směšného nemůže býti nic. Víš, kdo křičí! A právě proto, že ti začali křičet, klesl jsem na duchu; já býval vždycky sláb.

Víš, v jakém stavu se nyní nacházím? Sám se směju nad sebou, a zdá se mi, že mluví pravdu, protože jsem i sobě směšným a nenáviděným. Cítím to; nenávidím i tvář svou i postavu svou, všechny zvyky, všechna neušlechtilá gesta svá; nenáviděl jsem je vždycky! Ach odpusť mně mé hrubé zoufalství. Sama jsi mne přiučila, abych ti pověděl všechno. Zahubil jsem tě, poštval jsem na tebe zlobu a výsměch, protože jsem nebyl tebe hoden.

Právě tato myšlénka mne mučí; ona mně bije bez ustání v hlavě a týrá a drásá mé srdce. A pořád se mně zdá, že jsi milovala ne toho člověka, jehož jsi mínila ve mně nalézti, že jsi se ve mně zmýlila. To mne bolí, to mne nyní trápí a utrápí mne do smrti, nebo pozbudu rozumu!

S Bohem tedy, s Bohem! Nyní, když se všechno odhalilo, když se ozval jejich pokřik, jejich posudky (o já je slyšel!), když já jsem se snížil a zmenšil ve svých vlastních očích, naplniv se studem za sebe, ba i za tebe pro tvůj výběr, když jsem sám sebe proklel, nyní musím prchnouti, musím zmizeti pro tvé uspokojení. Vyžadují toho a ty mne nikdy, nikdy už nespatříš! To je nutno, to nám bylo souzeno!

Bylo mně dáno příliš mnoho; osud se zmýlil; nyní napravuje svou chybu a odbírá vše nazpět. Sešli jsme se, poznali jsme se na vzájem a nyní se rozcházíme až do příštího shledání! Kde to bude, kdy to bude? O pověz mne, má drahá, kde se sejdeme, kde naleznu tebe, jak tě poznám, a poznáš-li ty mne pak? Má duše je plna tebe. O, proč, proč nám to bylo souzeno? Proč se musíme rozloučiti? Nauč mne – vždyť nevím a nikdy nepochopím, jak roztrhnouti život ve dvě, jak vyrvati srdce z těla a býti bez něho! O, když si vzpomenu, že tě nikdy nespatřím, nikdy, nikdy!..

Bože, jaký poplach způsobili! Jak se nyní bojím o tebe! Právě jsem potkal tvého muže: my oba jsme nehodni jeho, ačkoli jsme se neprohřešili proti němu. Jest mu všechno známo; vidí nás, porozuměl všemu a i dříve všechno mu bylo jasno jako den. Hrdinsky se zastal tebe; on tě ochrání; on tě ubrání proti oněm pokřikům a soudům; miluje a ctí tě bez míry; on je tvůj zachránce, kdežto já prchám!..

Přikročil jsem k němu a chtěl jsem mu líbati ruku! On mně řekl, abych jel bez prodlení. Rozhodnuto! Praví se, že se k vůli tobě znesvářil s nimi se všemi; tam jsou všichni proti tobě! Vytýkají mu, že ti nadržoval, že jest sláb. Můj Bože! Co tam ještě mluví o tobě! Oni nevědí, oni nemohou, nejsou s to, aby pochopili! Odpusť jim, moje ubohá, jako jim odpouštím já; vždyť mně oni odňali více, než tobě!

Jsem bez sebe, nevím, co ti píšu. O čem jsem s tebou mluvil včera při loučení? Všecko jsem zapomněl. Byl jsem bez sebe, ty jsi plakala… Odpusť mně ty slzy! Jsem tak sláb, tak malomyslný!

Ještě něco jsem ti chtěl říci… Ach, kdybych mohl jen jednou ještě skropiti tvé ruce slzami, jako skrápím slzami toto psaní! Ještě jednou býti u tvých nohou!

Kdyby oni jen věděli, jak šlechetný byl tvůj cit! Ale oni jsou slepi, jich srdce jsou tvrdá a pyšná; oni nevidí a na věky toho neuvidí. Nemají, čím by uviděli! Oni neuvěří, že jsi nevinná, byť všechno, co jest na zemi, dosvědčilo jim to přísahou před jejich soudem. Mohou-liž to pochopit! Zdvihnou tedy kámen na tebe? Čí první ruka jej zdvihne? Ach, oni nepřijdou do rozpaků, zdvihnou tisíc kamenů! Osmělí se je zdvíhati, poněvadž vědí, jak to učinit. Zdvihnou je všichni najednou a řeknou, že sami jsou bez hříchu a tvůj hřích vezmou na sebe.

O kdyby věděli, co činí! Kdyby jen bylo možno všechno jim povědít bez zatajení, aby viděli, slyšeli, pochopili a uvěřili! Ale ne, nejsou tak zlí… Jsem nyní zoufalý a snad je pomlouvám! Snad i tebe lekám svým vlastním strachem! Neboj se, neboj se jich, má drahá! Tobě porozumějí; porozuměl tobě aspoň jeden už; doufej – je to tvůj muž!

S Bohem, s Bohem! Neděkuju ti! S Bohem na vždy!

S. 0."

Zmatek můj byl tak veliký, že jsem dlouhou dobu nemohla pochopit, co se děje se mnou. Byla jsem ohromena a polekána. Skutečnost mne překvapila nepřipravenou uprostřed lehkého života snů, v nichž jsem strávila už tři roky. Se strachem jsem cítila, že v mých rukou spočívá velké tajemství a že tajemství to už spoutalo celou bytost mou… Jakým způsobem? To jsem sama ještě nevěděla. Cítila jsem, že teprv od tohoto okamžiku počíná pro mne nová budoucnost. Nyní jsem se nevolky stala příliš blízkou účastnicí v životě a v poměrech těch lidí, kteří doposud tvořili celý svět mne obkličující, a proto jsem se bála o sebe. V jaké způsobě vstoupím do jejich života, já neprošená, jim cizí? Co jim přinesu? Jak se otevrou pouta, která mne tak neočekávaně přikovala k cizímu tajemství?

Kdož ví? Snad nová úloha má bude trapna i pro mne i pro ně. Já pak nemohla mlčet, odmítnouti onu úlohu a bez vzpomínky uzavříti ve svém srdci to, co jsem zvěděla. Ale jak a co bude se mnou? Co učiním? A co vlastně jsem zvěděla? Tisíce otázek, ještě zmatených a nejasných, vyvstávaly přede mnou, a již nesnesitelně tísnily mé srdce. Byla jsem jako zmatená.

Potom, pamatuju se, přicházely jiné minuty s novými, podivnými, mnou dosud nezakoušenými dojmy. Cítila jsem, jakoby se bylo cosi rozhodlo v mých prsou, že dřívější sklíčenost najednou rázem odpadla od srdce a cosi nového počalo je naplňovat, cosi takového, o čemž jsem nevěděla, mám-li se proto rmoutit nebo se radovat. Můj nynější stav podobal se k tomu, když člověk na vždy opouští svůj dům, svůj dosud klidný, tichý život, vydávaje se na dalekou, neznámou cestu a naposled se rozhlíží vůkol sebe, v myšlénkách se loučí se svou minulostí a při tom je hořko srdci od teskné předtuchy neznámé budoucnosti, snad kruté, nepříznivé budoucnosti, která ho čeká na nové dráze.

Konečně křečovité lkáni vydralo se z mých prsou a chorobným záchvatem uvolnilo mému srdci. Cítila jsem potřebu viděti, slyšeti někoho, obejmouti někoho co nejpevněji. Už jsem nemohla, nechtěla zůstávati sama. Běžela jsem k Aleksandře Michajlovně a strávila u ní celý večer. Byly jsme samy. Prosila jsem ji, aby nehrála a odřekla jsem zpěv, ač mne vybízela. Všechno se mně stalo náhle obtížným a na ničem jsem se nemohla ustanovit. Plakaly jsme, tuším, spolu. Jen vím, že jsem ji velice polekala. Domlouvala mně, abych se uspokojila, abych se neděsila. Pozorovala mne se strachem, tvrdila, že jsem churava, že se nešetřím. Konečně jsem od ní odešla celá zmučená a utýraná. Byla jsem jako v horečném záchvatu a ulehla jsem zimničně rozpálená.

Minulo několik dní, než jsem mohla přijíti k sobě a jasněji si rozvážiti své postavení. V tu dobu žily jsme obě, já i Aleksandra Michajlovna, v úplném osamění. Petr Aleksandrovič nebyl v Petrohradě. Jel za úřadními záležitostmi do Moskvy a strávil tam tři neděle. Přes toto nedlouhé rozloučení Aleksandra Michajlovna hrozně si stýskala. Chvílemi stávala se klidnější, ale uzavírala se sama ve svém kabinetě, tak že i já jsem jí byla na obtíž. Mimo to já sama také jsem hledala samotu. Hlava má pracovala s jakýmsi chorobným napjetím; byla jsem jako v dýmu.

Časem přicházely na mne hodiny dlouhých, trapných, neodstupných myšlének; snilo se mně tehda, jakoby se mně někdo po tichu vysmíval, jakoby se bylo cosi do mne vtělilo a rmoutilo a otravovalo každou mou myšlénku. Nemohla jsem se zbaviti trapných obrazů, jež se mi zjevovaly každý okamžik a nedávaly mně pokoje. Představovalo se mi dlouhé, neodvratné utrpení, mučednictví, obět, která se přináší pokorně, bez odmluvy ale marně. Zdálo se mně, že ten, komu byla přinesena ona obět, opovrhuje jí a směje se nad ní. Zdálo se mně, že jsem viděla zločince, jenž odpouští hříchy spravedlivému a mé srdce se trhalo na kusy. Současně jsem si přála ze všech sil zbaviti se svého podezření; proklínala jsem je, nenáviděla jsem sama sebe za to, že všechna má přesvědčení byla ne přesvědčení, nýbrž pouhé domněnky, za to, že jsem nemohla ospravedlniti své dojmy sama před sebou.

Potom jsem rozbírala v duchu ony věty, ony poslední výkřiky strašného loučení. Představovala jsem si onoho člověka nerovného, snažila jsem se uhodnouti veškeren smysl slova neroveň. Strašně mne mučilo to zoufalé loučení: jsem směšný, já sám se stydím za tvůj výběr. Co to bylo? Jací to jsou lidé? Nač si stýskají, co je trápí, co ztratili?

Vzchopivši se, přečetla jsem znova s největší pozorností dopis, v němž bylo tolik zoufalství, rozrývajícího duši, ale jehož smysl byl tak podivný, tak nepochopitelný pro mne. Avšak list mně vypadl z rukou a vzpurný zmatek víc a více zachvacoval mé srdce… Vždyť se to musilo konečně nějak rozhodnouti, ale já jsem nenacházela východu, aneb jsem se ho bála.

Byla jsem skoro nemocna, když jednoho dne na našem dvoře zarachotil povoz Petra Aleksandroviče, vracejícího se z Moskvy. Aleksandra Michajlovna s radostným křikem vyběhla vstříc muži, ale já jsem zůstala na místě, jako přikovaná. Vím, že jsem byla sama zděšena svým náhlým vzrušením. Nevydržela jsem a odběhla jsem do svého pokoje. Nechápala jsem, čeho jsem se náhle zděsila, ale bála jsem se tohoto zděšení.

Za čtvrt hodiny mne zavolali a odevzdali mně list od knížete. V saloně jsem se setkala s jakýmsi neznámým pánem, který přijel s Petrem Aleksandrovičem z Moskvy, a dle jistých slov, kterých jsem si povšimla, zvěděla jsem, že zůstane u nás na delší dobu. Byl to plnomocník knížete, jenž přijel do Petrohradu v jistých důležitých záležitostech knížecí rodiny, které byly až dosud svěřeny Petru Aleksandroviči.

Tento pán mně odevzdal psaní od knížete a dodal, že kněžna mně také chtěla napsati lístek, do posledního okamžiku ubezpečovala, že lístek bude zcela jistě napsán, ale na konec ho propustila s prázdnýma rukama a s prosbou, aby mně vyřídil, že nemá rozhodně, co by mně psala, ve psaní že se nedá vlastně nic napsati, že zkazila pět listů papíru a roztrhala je na kousky a konečně že je třeba opět obnoviti přátelství, má-li psáti jako přítelkyně přítelkyni. Pak mi vzkázala, že se bezpochyby brzy shledáme.

Neznámý pán na mou nedočkavou otázku odpověděl, že zpráva o brzkém shledání jest spolehlivá, poněvadž celá rodina se připravuje na brzký příjezd do Petrohradu. Tato zpráva naplnila mne velikou radostí; odešla jsem honem do svého pokoje, zavřela jsem se a s očima plnýma slz rozevřela jsem psaní od knížete.

Kníže mi sliboval brzké shledání s ním i s Kátí a srdečně mi blahopřál k mým hudebním schopnostem; konečně mně žehnal k mému budoucímu životu a sliboval, že se o mne postará. Plakala jsem, čtouc toto psaní; ale k sladkým slzám mým pojil se takový nesnesitelný zármutek, že jsem se lekala sama sebe. Sama jsem nevěděla, co se děje se mnou.

Minulo několik dní. V pokoji, sousedním s mou světnicí, kde se dříve nacházel sekretář Petra Aleksandroviče, pracoval nyní každé dopoledne a často i večer až přes půlnoc nový host. Často se v kabinetě zavírali s Petrem Aleksandrovičem a pracovali společně.

Kdysi po obědě Aleksandra Michajlovna mne požádala, abych došla do kabinetu a optala se jejího muže, bude-li s námi píti čaj. V kabinetě nebyl nikdo, ale domnívala jsem se, že Petr Aleksandrovič se brzy vrátí a proto jsem čekala. Na stěně visela jeho podobizna. Pamatuju se, že jsem se náhle zachvěla, když jsem spatřila tuto podobiznu, a s rozčilením, mně samé nepochopitelným, počala jsem si ji pozorně prohlížeti. Visela dosti vysoko, mimo to v pokoji bylo temno; abych lépe viděla, přistavila jsem si židli a vstoupila jsem na ni. Chtělo se mi cosi vypátrat, jakobych doufala, že se tu mohou rozřešiti mé pochybnosti a tu se pamatuju, že mne především překvapily oči podobizny. Napadlo mne, že jsem vlastně až dosud nikdy neviděla očí tohoto člověka; schovával je vždycky pod brejlemi.

Už jako dítě jsem nemilovala jeho pohledu z jakési nepochopitelné, podivné předpojatosti; nyní se mně zdálo, že má předpojatost byla oprávněna. Představivost moje byla naladěna. Zdálo se mně náhle, že oči podobizny se odvracejí od mého pronikavého, zděšeného pohledu, že se snaží vyhnouti se mu, že v očích těch je lež a klam. Zdálo se mi, že jsem dobře uhodla a jakási tajná radost ozvala se ve mně při této domněnce. Lehký výkřik vydral se z mých prsou. V ten okamžik zaslechla jsem za sebou šramot. Ohlédla jsem se: přede mnou stál Petr Aleksandrovič a pozorně na mne pohlížel. Mně se zdálo, že se náhle začervenal. Zarděla jsem se a seskočila jsem s židle.

„Co tu děláte?" optal se mne přísným hlasem. „Proč jste sem přišla?"

Nevěděla jsem, co odvětit. Když jsem se trochu vzpamatovala, vyřídila jsem pozvání Aleksandry Michajlovny. Nevím, co mně odpověděl, nepamatuju se, jak jsem vyšla z kabinetu; ale když jsem přišla k Aleksandře Michajlovně, úplně jsem zapomněla odpověď, kterou očekávala, a marně jsem řekla, že přijde.

„Ale co je ti, Nétičko?" optala se mne Aleksandra Michajlovna; „ty's celá červená; podívej se na sebe. Co je ti?"

„Já nevím; šla jsem velmi rychle…" odvětila jsem.

„A co ti vlastně řekl Petr Aleksandrovič?" naléhala na mne ve svém překvapení.

Neodpovídala jsem. V tu chvíli ozvaly se kroky Petra Aleksandroviče a já hned odešla z pokoje, čekala jsem dvě hodiny v nevýslovném stesku. Konečně přišli pro mne, abych šla k Aleksandře Michajlovně. Aleksandra Michajlovna mlčela a bylo na ní znáti starostlivost. Když jsem vešla, bystře a pátravě na mne pohlédla, hned však sklopila oči. Zdálo se mi, že jakýsi zmatek vyjádřil se v jejím obličeji. Brzy jsem spozorovala, že byla rozmrzelá, mluvila málo, na mne vůbec nehleděla a na starostlivé otázky pana B. odpovídala, že ji bolí hlava. Petr Aleksandrovič byl hovornější, než kdykoli jindy, ale hovořil pouze s B.

Aleksandra Michajlovna roztržitě přistoupila ke klavíru.

„Zazpívejte nám něco," vybídl mne B.

„Ano, Anneto, zazpívej svou novou arii," souhlasila Aleksandra Michajlovna, jakoby byla ráda zámince.

Vzhlédla jsem na ni; ona pohlížela na mne s nepokojnou nedočkavostí.

Ale já se neuměla ovládat. Místo abych přistoupila k pianu a zazpívala, ať už jakkoliv, spletla jsem se, upadla do rozpaků a nevěděla jsem, jak se vymluvit. Konečně jsem se rozmrzela úplně a odřekla jsem co nejrozhodněji.

„Proč nechceš zpívat?" ptala se Aleksandra Michajlovna, významně pohlédla na mne a současně letmo i na muže.

Ty dva pohledy zbavily mne poslední trpělivosti. Vstala jsem od stolu v nejvyšší rozpačitosti, které jsem už netajila, a chvějíc se netrpělivostí a rozmrzelostí, opakovala jsem přenáhleně, že nechci, nemohu, že jsem churava. Mluvíc ta slova, hleděla jsem všem do očí, ale Buh ví, jak jsem si přála, abych v tu chvíli byla ve svém pokojíku a nikdo mne neviděl.

B. byl udiven, Aleksandra Michajlovna byla zřejmě sklíčena a nemluvila ani slova. Ale Petr Aleksandrovič náhle vstal s židle a pravil, že zapomněl na jakousi záležitost a jakoby rozmrzen, že zameškal příhodnou chvíli, vyšel rychle z pokoje, podotknuv, že snad sem později ještě zajde, ale pro všechen případ stiskl panu B. ruku na rozloučenou.

„Co vám tedy vlastně je?" optal se mne B., „na pohled skutečně se zdáte churavou."

„Ano, jsem churava, velice churava," odpověděla jsem netrpělivě.

„Jsi skutečně bledá a prve jsi byla taková červená," prohodila Aleksandra Michajlovna, ale náhle umlkla.

„Odpusťte!" pravila jsem a přímo jsem přistoupila k Aleksandře Michajlovně a pohlédla jí pozorně do očí. Ubohá nesnesla mého pohledu, sklopila oči jako provinilá, a lehký ruměnec pokryl její bledé tváře. Vzala jsem její ruku a políbila ji. Aleksandra Michajlovna vzhlédla na mne s nelíčenou, naivní radostí. „Odpusťte, že jsem byla dnes takové špatné, ošklivé dítě," odprošovala jsem ji s citem. „Ale opravdu nejsem zdráva. Nehněvejte se na mne a dovolte mně odejít."

„Jsme všichni děti," pravila s ostýchavým úsměvem. „I já jsem dítě, horší, mnohem horší, než ty," dodala mně do ucha. „S Bohem, buď zdráva. – Jen, pro Boha, nehorši se na mne."

„Zač?" optala jsem se jí. Mne překvapilo nad míru její naivní přiznání.

„Zač?" opakovala po mně ve značných rozpacích, jakoby se byla ulekla mé otázky; „zač? Nu, vidíš, jaká jsem, Nétičko. Co jsem to mluvila! S Bohem! Ty's rozumnější než já. A já jsem horší, než dítě."

„Nu, přestaňte," odpověděla jsem celá dojatá, nevědouc, co jí říci. Pak jsem ji ještě jednou políbila a vyšla jsem z pokoje.

Byla jsem hrozně rozmrzelá a mrzutá. Zlobila jsem se na sebe, cítíc, že jsem neopatrná a neumím se náležitě chovat. Styděla jsem se čehosi, až mně bylo do pláče, a usnula jsem celá zarmoucená.

Když jsem se ráno probudila, první má myšlénka byla, že celý včerejší večer byl pouhý přízrak, sen, že jsme se na vzájem mistifikovali, ve spěchu jsme pouhou hloupost pokládali za důležitou příhodu, že všechno vzniklo jen z nezkušenosti, poněvadž jsme nebyli zvyklí přijímati vnější dojmy. Cítila jsem, že vinou všeho jest ono psaní, jež mne příliš znepokojuje, že má fantasie jest rozladěna, a rozhodla jsem, že příště nebudu raději o ničem přemýšlet.

Když jsem takovým neobyčejně lehkým způsobem rozplašila svůj stesk v plném přesvědčení, že právě tak lehko také vykonám, na čem jsem se rozhodla, stala jsem se klidnější a odešla jsem veselá do pěvecké školy. Ranní vzduch úplně osvěžil mou hlavu. Líbily se mně tyto ranní procházky k učiteli zpěvu. Bylo tak veselo procházeti městem, jež se k deváté hodině už oživovalo a začínalo svůj každodenní starostlivý život. Procházely jsme obyčejně po nejživějších ulicích, vždycky plných shonu, a mně se velice líbilo toto pozadí mých začátků uměleckého života, tento rozdíl mezi každodenní všední, malichernou, ale živou starostlivostí a uměním, které mne očekávalo ve vzdálenosti dvou kroků od tohoto života, v druhém patře ohromného domu, nabitého shora až dolů nájemníky, kteří, jak se mně zdálo, ani za mák si nevšímali nijakého umění.

Já mezi těmi dělnými, zlostnými chodci se svazkem not pod paždím; stařenka Natalja, která mne provázela a pokaždé mně dávala řešit hádanku – ač sama o tom nevěděla – o čem vlastně tou cestou přemýšlí; konečně můj učitel, polo Vlach, polo Francouz, podivín, chvílemi skutečný enthusiast, mnohem častěji pedant a nejčastěji lakomec: vše to mne bavilo a nutilo mne buď do smíchu neb do uvažování.

Mimo to milovala jsem své umění, ostýchavě sice, ale s vášnivou nadějí, stavěla jsem si zámky ve vzduchu, vymýšlela jsem si nejrozkošnější budoucnost a nezřídka po svém návratu byla jsem jako v žáru od své fantasie. Slovem v ty hodiny jsem bývala skoro šťastna.

Právě v takové náladě byla jsem i tentokrát, když jsem se v deset hodin vrátila z hodiny domů. Na všechno jsem zapomněla a pamatuju se, jak radostně jsem začala o čemsi sníti. Ale náhle, když jsem stoupala po schodech, trhla jsem sebou, jakoby mne někdo spálil. Nade mnou ozval se hlas Petra Aleksandroviče, jenž právě šel se schodů. Nepříjemný pocit, jenž se mne zmocnil, byl tak silný, vzpomínka o včerejšku tak nepříznivě mne zarazila, že jsem nikterak nemohla skrýti své tesklivosti. Lehce jsem se mu poklonila, ale má tvář byla v ten okamžik patrně tak výrazná, že se zastavil přede mnou celý překvapený. Spozorovavši jeho pohyb, zarděla jsem se a rychle jsem vyšla po schodech nahoru. On zabručel cosi za mnou a šel dále svou cestou.

Hned bych se byla dala z rozmrzelosti do pláče a nemohla jsem pochopit, co se to děje se mnou. Celé dopoledne jsem byla jako vyměněná a nevěděla jsem, nač se rozhodnouti, abych se co nejdříve všeho zbavila. Tisíckrát jsem si dávala slovo, že budu moudřejší a tisíckrát mne zmáhal strach o sebe. Cítila jsem, že nenávidím muže Aleksandry Michajlovny a přece jsem zoufala sama za sebe.

Tentokrát ze stálého rozechvění jsem se opravdově rozstonala a pozbyla jsem vlády nad sebou. Mrzela jsem se na všechny. Celé dopoledne jsem proseděla ve svém pokoji a nešla jsem ani k Aleksandře Michajlovně. Ona přišla sama. Jak pohlédla na mne, div nevzkřikla. Byla jsem tak bledá, že když jsem nahlédla do zrcadla, sama jsem se ulekla. Aleksandra Michajlovna proseděla se mnou celou hodinu a ošetřovala mne jako dítě.

Mne však tolik rmoutila její pozornost, tak těžká byla mně její láska, tak trapno bylo hleděti na ni, že jsem ji konečně poprosila, aby mne nechala samotnu. Odešla plna starostí o mne. Konečně se můj stesk rozřešil slzami a záchvatem. K večeru se mně udělalo lehčeji…

Lehčeji proto, že jsem se odhodlala jíti k ní. Rozhodla jsem se, že padnu před ní na kolena, vrátím jí psaní, které ztratila, a přiznám se ke všemu: přiznám se k mukám, která jsem vytrpěla, ke všem svým pochybnostem, obejmu ji s nekonečnou láskou, jež ve mně plála k ní, k mé trpitelce, řeknu jí, že jsem její dítě, její přítelkyně, že mé srdce jest jí otevřeno, aby sama v ně nahlédla a uviděla, kolik je tam žhoucí, nezvratné lásky k ní.