Kitabı oku: «Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina», sayfa 22

Když domluvila, vzhlédla ostýchavě a s uzarděním na muže a s bázní očekávala jeho slov. Znenáhla, co ji poslouchal, posměšný úsměv ukazoval se na jeho rtech. Přestal se procházeti a stanul přímo před ní, založiv ruce za záda. Zdálo se, že se dívá na její rozpažitost, že si ji prohlíží a baví se jí. Aleksandra Michajlovna, cítíc nad sebou jeho upjatý pohled, upadla do rozpaků. On posečkal okamžik, jakoby čekal, nepřijde-li ještě něco. Rozpaky její se zdvojnásobily. Konečně přerušil trapné mlčení tichým, dlouhým, jedovatým smíchem.

„Je mně vás líto, ubohá ženo!" promluvil konečně trpce a vážně, nechav smíchu. „Vzala jste na sebe úlohu, se kterou nejste. Čeho se vám zachtělo? Chtěla jste učiniti mne odpovědným, podnítiti mne novým podezřením, či správněji řečeno, starým podezřením, jež jste špatně ukryla ve svých slovech. Smysl vašich slov je ten, že by bylo zbytečno se na ni hněvati, že zůstala hodnou i po čtení nemravných knih, jejichž morálka – to je mé mínění – přinesla, zdá se, už jisté plody; konečně že vy za ni odpovídáte sama. Dobře jsem vám rozuměl? Nu dobře; když jste vysvětlila to, narážíte na cosi jiného. Vám se zdá, že má nedůvěra a mé pachtění má příčinu v jakémsi jiném citu. Zmínila jste se mi dokonce včera – prosím, nezdržujte mne, mluvím rád přímo – zmínila jste se mi včera, že u některých lidí, (pamatuju se, že dle vaší poznámky oni lidé z větší části bývají vážní, přísní, přímí, rozumní, silní a Bůh ví jakých vlastností jste jim ještě nepřidělila v záchvatu velkomyslnosti!), že u některých lidí, pravím, láska, (Bůh ví, jak jste na to připadla!), nemůže se projevovati jinak, než přísně, ohnivě, krutě, velmi často skrze podezírání a pronásledování. Dobře si už nepamatuju, řekla-li jste to všechno včera právě tak… Prosím, nevyrušujte mne; znám dobře vaši chovanku; ta může slyšeti všechno, všechno – opakuju po sté, všechno. Byla jste oklamána. Jen nevím, proč se vám zráčilo státi tak pevně na tom, že právě já jsem také takový člověk! Bůh ví, proč se vám chce obléknouti mne v tento šaškovský kaftan. Láska k této slečně není podle mých let; a konečně, věřte mně, paní, že znám své povinnosti, a jak byste mne koli velkomyslně omlouvala, budu stále opakovati, že přestupek vždycky zůstane přestupkem, že hřích vždycky bude hříchem, hanebným, hnusným, nešlechetným hříchem, ať si povznesete hříšný cit na jakýkoli stupeň vznešenosti! Ale dost! A ani slova více o těchto neřestech."

Aleksandra Michajlovna plakala.

„Nu dobře, ať já to odnesu, ať mně to patří!" promluvila konečně vzlykajíc a objímajíc mne; „ať bylo zahanbující mé podezření, ať se mně smějete takým bezohledným způsobem! Ale ty, má ubohá, proč ty jsi odsouzena poslouchati takové urážky? A já tě nemohu bránit! Nemám slova! Bože můj! Ne, já nemohu mlčet, pane! Toho nesnesu… Vaše jednání je nesmyslné!"

„Přestaňte, přestaňte," šeptala jsem, snažíc se uchlácholiti její rozčilení, bojíc se, aby její kruté výčitky nezbavily i jeho trpělivosti. Celá jsem se chvěla strachem o ni.

„Ale zaslepená osobo!" zvolal Petr Aleksandrovič; „vždyť nevíte, vždyť nevidíte…"

Tu se na okamžik zarazil.

„Pryč od ní!" vzkřikl náhle, obrániv se ke mně a trhaje mou ruku z rukou Aleksandry Michajlovny. „Nedovolím vám dotýkati se mé ženy; vy ji špiníte; vy ji urážíte svou přítomností! Ale… nu, co mne nutí mlčet, když je nutno, když je nezbytno mluvit?" zvolal, dupnuv nohou. „Já řeknu, všechno řeknu. Nevím sice, co vy víte, ctěná slečno, a čím jste mně chtěla pohrozit, a vůbec nechci o tom vědít. Poslyšte!" pokračoval, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, „poslyšte tedy."

„Mlčte!" vzkřikla jsem a přiskočila jsem k němu; „mlčte, ani slova!"

„Poslyšte…"

„Mlčte ve jméno…"

„Ve jméno čeho, slečno?" vpadl mně do řeči, bystře a pronikavě mně pohlédnuv do očí. „Ve jméno čeho? Vězte tedy; já jsem vytrhl z jejích rukou psaní od milovníka! Hle, co se děje v našem domě! Vidíte, co se děje za vašimi zády! To jste neviděla, to jste nespozorovala!"

Já jsem se jedva udržela na nohou. Aleksandra Michajlovna zbledla jako smrt.

„To nemůže být," zašeptala jedva slyšným hlasem.

„Já to psaní viděl, milostivá paní; bylo v mých rukou; přečetl jsem první řádky a nemýlím se: psaní bylo od milovníka. Ona mně je vytrhla z rukou a má je i nyní u sebe. Je to jasné, tak jasné, že nemůže býti pochybnosti. A jestliže dosud pochybujete, pohlédněte na ni a pokuste se potom míti naději aspoň na nějaký stín pochybností."

„Nétičko!" zvolala Aleksandra Michajlovna, běžíc ke mně; „ale ne, nemluv, nemluv! Nevím, co to bylo, jak to bylo… Ale Bože můj, Bože můj…"

Tu zavzlykala a zastřela si obličej rukama.

„Ne, to nemůže být!" zvolala opět. „Vy jste se zmýlil. To je… já vím, co to znamená!" mluvila dále, upřeně pohlížejíc na muže: „vy… já… ale není možná, ty mne neoklameš, ty mne nemůžeš klamati! Pověz mně všechno, všechno bez zatajení: zmýlil se? Není-liž pravda, on se zmýlil? Viděl něco jiného, je zaslepen? Není-liž pravda? Je to tak? Poslyš, proč bys mné nepověděla všechno, Anneto, dítě mé, drahé dítě mé!"

„Odpovězte, odpovězte rychle!" ozval se nade mnou hlas Petra Aleksandroviče. „Odpovězte: viděl jsem nebo jsem neviděl dopis ve vašich rukou?"

„Ano," odpověděla jsem udýchaná rozčilením.

„Dopis od vašeho milence?"

„Ano," odpověděla jsem.

„S nímž jste i nyní ve styku?"

„Ano, ano, ano!" mluvila jsem už bez paměti, potvrzujíc všechny dotazy, jen aby byl dříve konec trápení.

„Slyšela jste všechno. Co řeknete nyní? Věřte, mé dobré, příliš důvěřivé srdce!" dodal, vzav ženu za ruku. „Věřte mně a přestaňte věřiti tomu, co se zrodilo ve vaší chorobné fantasii. Vidíte nyní, kdo je tato… slečna. Chtěl jsem představiti holou nemožnost naproti vašemu podezření. Dávno jsem to spozorval a jsem rád, že jsem ji konečně usvědčil před vámi. Bylo mně bolestno viděti ji vedle vás, ve vašem objetí, za jedním stolem spolu s vámi, viděti ji ve svém domě. Mne pobuřovala vaše zaslepenost. Proto, jen proto jsem jí věnoval svou pozornost, pátral jsem po ní; tato má pozornost padla vám do očí, vy jste si vytvořila Bůh ví jaké podezření, a vycházejíc z něho, nakreslila jste si Bůh ví jaký obraz. Ale situace jest nyní rozhodnuta, ukončeny všeliké pochybnosti, a zejtra, slečno, už zejtra nebudete v mém domě!" zakončil, obrátiv se ke mně.

„Sečkejte," ozvala se Aleksandra Michajlovna, vstávajíc z křesla. „Nevěřím celému tomuto výjevu. Nehleďte na mne tak hrozně, nesmějte se mi. Vás samého vyzývám, abyste posoudil mé mínění. Anneto, dítě, pojď ke mně, podej mně ruku – tak. Jsme všichni hříšni!" pokračovala hlasem, třesoucím se od slz a pokorně vzhlédla na muže. „Kdo z nás smí odmítnouti číkoliv ruku? Podej mně svou ruko, Anneto, milé dítě mé; nejsem hodnější, nejsem lepší než ty; mne ty nemůžeš urážeti svou přítomností, protože já jsem také… také hříšnice."

„Paní!" vzkřikl Petr Aleksandrovič v údivu. „Paní, udržte se, nezapomínejte se!"

„Pranic se nezapomínám. Nevyrušujte mne a dejte mi domluvit. Viděl jste v jejích rukou psaní; pravíte – a ona se přiznala – že je to psaní od toho, koho ona miluje. Ale dokazuje to, že se dopustila přestupku? Dovoluje vám to, abyste s ní jednal tak krutě, tak ji urážel před očima vaší ženy? Ano, pane, před očima vaší ženy! Což jste už uvážil celou tu záležitost, což víte, jak a co bylo?"

„Tedy mám odejít, mám ji prosit za odpuštění? To si přejete?" zvolal Petr Aleksandrovič. „Pozbyl jsem trpělivosti, poslouchat vás! Jen považte, o čem mluvíte! Víte-liž, o čem mluvíte? Víte-liž, co a koho hájíte? Vždyť já vidím všechno skrz na skrz…"

„A nejprvnější věci nevidíte, protože hněv a hrdost vám nedávají prohlédnout. Nevidíte, čeho já hájím a o čem chci mluvit. Nehájím poklesku. Zdaliž pak jste uvážil – a vy se přesvědčíte, až uvážíte – zdaliž pak jste uvážil, že ona je snad nevinna, jako dítě! Ano, nehájím poklesku. A připustím, je-li vám to příjemno: kdyby byla ženou, matkou a zapomněla se nad svými povinnostmi, o pak bych s vámi souhlasila… Vidíte, že mluvím s podmínkou. Mějte to tedy na mysli a nečiňte mně výtek! Ale což když obdržela ona psaní a sama se ničeho zlého nedopustila? Jestliže se dala unésti z nezkušenosti citem, a nebylo nikoho, kdo by ji zdržel? Jestliže já sama jsem nejvíce vinna, protože jsem nedovedla bdíti nad jejím srdcem? Jestliže ono psaní je první? Jestliže vy jste svým hrubým podezřením urazil její panenský, cudný cit? Jestliže jste pošpinil její fantasii svými cynickými výklady o onom psaní? Jestliže jste neviděl toho cudného, panenského studu, který svítí na jejím obličeji, čistý jako nevinnost, jejž vidím nyní, a jejž jsem viděla, když ona zmatená, utýraná, nevědouc, co mluví a zmírajíc steskem, přisvědčovala na všechny vaše nelidské otázky ,ano, ano'? To je nelidské, to je kruté! Nepoznávám vás; toho vám neodpustím nikdy, nikdy!"

„Ach ušetřte, ušetřte mne!" zvolala jsem, tisknouc ji ve svém náručí. „Ušetřte mne, věřte mi, neodstrkujte mne…"

Padla jsem před ní na kolena.

„A což kdyby konečně," pokračovala udýchaným hlasem, „kdyby konečně nebylo zde mne, kdybyste ji poděsil svými slovy a ona ubohá sama by uvěřila, že se provinila, kdybyste tím zatemnil její svědomí, její duši a rozbil klid jejího srdce… Můj Bože! Vy jste ji chtěl vyhnati z domu! Víte-liž pak, s kým se tak nakládá? Víte-liž, že vyženete-li ji, vyženete nás obě – i mne s ní? Slyšel jste mne, pane?"

Její oči zářily; prsa se dmuly; chorobné napjetí její dostoupilo nejvyššího stupně.

„Nu, už jsem se dosti naposlouchal, milostivá paní!" zvolal konečně Petr Aleksandrovič; „dost toho! Vím, že jsou vášně platonické; na své neštěstí to vím, milostivá paní, slyšíte? Na své neštěstí! Avšak nikdy se nesrovnám, milostivá paní, s pozlacenou neřestí. Tomu nerozumím. Pryč s pozlátkem! Jestliže vy se cítíte vinnou, jste-li si vědoma něčeho (netřeba, abych já vám o tom připomínal, milostivá paní), jestliže se vám konečně líbí myšlénka, opustiti můj dům… zbývá mně toliko říci, připomenouti vám, že jste měla provésti tento svůj záměr, když byla na to vhodná chvíle, pravý čas – je tomu několik let… Pakli jste zapomněla, mohu vám připomenouti…"

Vzhlédla jsem na Aleksandru Michajlovnu. Křečovitě se opírala o mne, sklíčena duševním bolem, s očima polo zavřenýma od nesmírných muk. Ještě okamžik a byla by sklesla.

„Ach pro Boha, aspoň pro tentokrát mějte smilování! Nevyslovte posledního slova," vzkřikla jsem, padajíc na kolena před Petrem Aleksandrovičem; v ten okamžik jsem zapomněla, že zrazuju sama sebe. Ale bylo pozdě. Slabý výkřik ozval se v odpověď na mou prosbu, a ubohá padla beze smyslů na podlahu.

„Dokonáno! Vy jste ji usmrtil!" zvolala jsem. „Volejte lidi, zachraňte ji! Budu vás čekat ve vašem kabinetě. Musím s vámi mluvit; vysvětlím vám všechno…"

„Ale co? Ale co?"

„Potom!"

Mdloby a záchvaty Aleksandry Michajlovny trvaly dvě hodiny. Celý dům byl vyděšen. Lékař povážlivě vrtěl hlavou. Za dvě hodiny jsem vešla do kabinetu Petra Aleksandroviče. Právě se vrátil od ženy, a přecházel po pokoji bledý, vzrušený, okusuje si nehty až do krve. Nikdy jsem ho neviděla v takové podobě.

„Co je vám libo mně říci?" ozval se přísným, hrubým hlasem. „Vy jste se mnou chtěla něco sdělit?"

„Zde je psaní, které jste mně vytrhl z ruky. Poznáváte je?"

„Ano."

„Vezměte si je."

Vzal psaní a zdvihl je ke světlu. Bedlivě jsem ho pozorovala. Za několik okamžiků náhle obrátil na čtvrtou stránku a přečetl podpis. Viděla jsem, jak mu krev vrazila do hlavy.

„Co je to?" optal se mne, ztrnuv údivem.

„Jsou tomu tři léta, co jsem našla toto psaní v jedné knize. Domyslila jsem se, že tam bylo zapomenuto, přečetla jsem a – zvěděla jsem všechno. Od té doby psaní zůstávalo u mne, poněvadž jsem nevěděla, komu je odevzdat. Jí jsem je dáti nemohla. Vám? Vždyť vy jste musil znáti obsah tohoto listu a v něm je celý ten truchlivý příběh… Nač byly vaše přetvářky, nevím. To je mně prozatím záhadou. Nemohu dosud jasně vniknouti ve vaši temnou duši. Chtěl jste udržeti nad ní prvenství a udržel jste. Ale za jakým účelem? Proto, abyste ukázal své vítězství nad přízrakem, nad rozrušenou fantasií nemocné osoby, proto, abyste jí dokázal, že ona pobloudila a vy jste nezhřešil tolik, jako ona. I dostihl jste cíle, neboť ono její podezření, ona utkvělá idea zhasínajícího rozumu byla snad poslední žaloba rozbitého srdce na nespravedlivost lidského rozsudku, s nímž vy jste byl za jedno. „Co za neštěstí, jestliže jste si mne zamiloval?" To bylo, co chtěla říci, co vám chtěla dokázati. Vaše marnivost, váš řevnivý egoismus byly však nelítostný. S Bohem! Vysvětlování není třeba! Ale hleďte: znám vás celého, vidím vás skrz na skrz; nezapomínejte na to!"

Odešla jsem do svého pokoje, sotva chápajíc, co se dělo se mnou. U dveří mne zastavil Ovrov, pomocník Petra Aleksandroviče.

„Rád bych s vámi promluvil," pravil mně s uctivou poklonou.

Pohlédla jsem na něho, jedva tušíc, co mně pravil.

„Později, odpusťte, jsem churava," odpověděla jsem konečně, odcházejíc od něho.

„Tedy zejtra," pravil, pokloniv se s jakýmsi dvojsmyslným úsměvem.

A možná že se mně to jen zdálo. To všechno jakoby se bylo jen mihnulo před mýma očima.

Psáno r. 1849.

MALINKÝ HRDINA, Z NEZNÁMÝCH MEMOIRŮ

Tehda bylo mně skoro jedenáct let. V červenci odjel jsem na návštěvu k svému strýci T – vu do jedné z vesnic, ležících kolem Moskvy, ku kterémuž se právě v téže době sjelo asi padesát lidí, samých jeho hostí… ale nepamatuju se již ani – snad jich bylo ještě více.

Bylo tam hlučno, veselo.

Vypadalo to jako nějaký svátek, který započal, aby nikdy neskončil.

Zdálo se, že si náš hostitel dal slovo, že prohejří co možná nejdříve celé své ohromné jmění, a skutečně, není tomu dlouho, podařilo se mu to úplně, to jest: prohejřil a utratil všecko do poslední nitky, do posledního groše.

Hosté se stále měnili; Moskva nebyla daleko, byla stále při ruce, tak že odjíždějící podávali si dvéře s příchozími novými, a svátek trval dále.

Šlo to stále z jedné zábavy do druhé, tak že nebylo všem těm radovánkám a všemu tomu hejření ani konce.

Hned se vyskytla vyjíždka na koních do okolí v celých tlupách, hned zase vycházky do lesa anebo po řece: picknicky, výlety s celou kuchyní do polí, večeře na velké terase, obklopené třemi řadami drahocenných květin, které rozlévaly svoji vůni do svěžího, večerního vzduchu, při zářících světlech, v nichž dámy naše, beztoho již dosti hezoučké, zdály se ještě líbeznějšími a krásnějšími; na jejich tvářích bylo viděti ještě všecky dojmy, které jim den přinesl, s těmi blesky v očích, a s dovádivou řečí, ktera se končí obyčejně v jasném, jak zvonek smíchu. Co den tance, hudba, zpěv; byla-li obloha zachmuřena, tu se pořádaly doma živé obrazy, šarady, nebo přísloví se hádala; ano i divadlo bylo hned pohotově.

Hned byli při ruce krasořečníci, vypravěči a vtipkáři. Několik osob vynikalo zvláště z celé této massy hostí.A jak to již u nás bývá, pomluvy a klepy měly dobré časy, nebo bez nich by snad ani svět světem nebyl, a milliony lidí by pomřely dlouhou chvílí jako mouchy.

Ale protože mně bylo tehda teprve jedenáct let, nepozoroval jsem všecko to, co jíní – ano ani těch několik zvláště zajímavých osob jsem nepostřehl svým dětským zrakem, a pozoroval-li jsem přec aspoň něco, tedy to nebylo všecko, ale pouze to, co již hodně bilo do očí. Později jsem si teprve na ledacos vzpomněl.

Pouze zářící strana tohoto obrázku se vnořila do mých zraků dětských – a ten blesk a všecken ten šum, to celé okolí – všecko to, do dnešního dne nevídané a neslýchané, tak mne okouzlilo a překvapilo, že jsem v prvních dnech svého pobytu u strýce byl jako u vidění, že mně až má malá hlava šla kolem od všech těch nových dojmů a obrazů.

Arciť, myslím stále na svých jedenáct let, byl jsem dosud dítě, nic více než pouhé dítě. Mnohá z těch překrásných dám mne hladila a se mnou se mazlila a nemyslila docela na má léta. Ale – podivná věc! již tehda se ve mně cosi ozývalo – co mne dosti často znepokojovalo; něco se mi vloudilo do mého mladého srdce, do dneška mu ještě neznámého a nepovědomého; a toto něco bylo příčinou, že to srdce chvilkami prudce bilo, že plálo, jakoby se před něčím strachovalo a lekalo, a že na tvářích mých každé chvilky vzkvétal neočekávaný ruměnec.

Chvilkami jsem se styděl za ty všecky dětské privilegie, které mně můj věk přinášel.

Někdy zase ovládalo mne cosi jako obdiv, a já rychle vklouzl někam do koutka, aby mne nikdo neviděl, snad proto, abych nabral trochu dechu a abych si na něco vzpomněl, na něco, co jsem si vlastně velmi dobře pamatoval, ale pro tuto chvilku zapomenul, bez čeho jsem se však nemohl nikde objeviti, bez čeho nemohl nikde obstáti.

Tu pojednou mne napadlo to, co jsem před druhými tak skrýval, a co bych nikdy nikomu nebyl řekl, protože jsem se za to tak styděl, já – tak malý člověk ještě – že mně bylo až do pláče.

Brzo v tom celém ruchu, který mne obklopoval, cítil jsem nesmírnou prázdnotu a samotu.

Byly zde též jiné děti, ale všecky byly bud mnohem mladší mne, anebo zase starší; ale o ty jsem se velmi málo staral.

Nebylo by se mi bylo nic takového přihodilo, kdybych nebyl býval v tom zcela podivném postavení.

V očích všech těch překrásných dám byl jsem arciť jenom malinkou nepatrnou osůbkou, s kterou si chvilkami hrály, s kterou se též chvilkami mazlily a bavily, kterou však brzo odhazovaly jako nějakou loutku.

Zvláště jedna z nich, z těch čarovných dám, okouzlující blondinka, s pyšnými, hustými vlasy, jakých jsem později již nikde neviděl a jistě už nikde neuvidím, ta jakoby si byla dala s někým slovo, že mne bude kde jen možno trápiti, – že mně nedá pokoje. Ten smích, který všude vyluzovala svým čtveráckým škádlením a svými nápady, ten obveseloval i ji – ale mne jen stále rmoutil – ač jí přinášel veliké potěšení.

Kdyby byla bývala v ústave takou, jakou byla zde, jistě by jí její spolužačky říkaly – uličnice.

Byla opravdovou, čarovnou kráskou, a v její kráse bylo cosi, co hned každému bilo v oči, že jí nikdo již nezapomněl.

A ovšem v ničem se nepodobala k těm malinkým stydlivým blondinkám, které jsou bílé jak padlý sníh, a které jsou tak něžňounké, jako morčátka, nebo jako dcerky pastorů.

Nebyla vysokého vzrůstu, byla přitloustlá, za to však její obličej byl jakoby vykouzlen s tak krásnými, něžnými liniemi…

V té tváři zračilo se něco, co se podobalo bleskům, a ona celičká byla živá, bystrá, a lehká jako oheň. Z jejích velikých, rozevřených očí sršely jiskry; třpytily se jako brillianty – a co by se mne týkalo, já bych opravdu nikdy neproměnil ty krásné modré oči za nejčernější, ať by byly třeba černější než oči andaluské, ano – moje blondinka stála výše oné známé brunetky, kterou opěval jistý znamenitý, výtečný poeta, zapřisáhající se ve svých verších celou Kastilií, že by hotov byl dáti si přelámati všecky kosti v těle za to, kdyby se směl pouze koncem prstu dotknouti mantilly své krásky.

A k tomu si ještě přimyslete, že má krasotinka byla nejveselejší kráskou celého světa, největším a nejčtveračivějším smíškem, čiperná a rozpustilá při tom jako malé dítě, vzdor tomu, že již plných pět let byla provdána.

Smích nemizel nikdy s jejích korálových rtíků, svěžích stále jako svěžest ranní růže, která právě s prvním paprskem slunce rozvila své zardělé vonící poupě, na kterém ještě ani neuschly chladné, veliké kapky ranní rosy.

Pamatuju se, že právě v týž den, ve který jsem přijel, mělo býti večer představení divadelní, uspořádané samými hostmi.

Sál byl večer téhož dne naplněn tak, že by jistě ani špendlík nepropadl; ani jedinké místečko nezůstalo prázdno; a poněvadž jsem přišel, nevím již ani proč, pozdě, musil jsem se spokojiti s místem k stání.

Ale veselá hra tak mne okouzlovala a tak se mi líbila, že mne to stále a stále táhlo ku předu, až jsem se pojednou octnul u první řady, kde jsem konečně zůstal státi, opíraje se o lenoch jednoho z křesel, ve kterém seděla dáma.

Dáma tato byla moje blondina; neznali jsme se však doposud.

Tu pojednou, aniž jsem toho pozoroval, zadíval jsem se na její krásná, oblá ramena, tak svůdně a krásně zaokrouhlená a tak bělostná, jako mléčná pěna, ačkoli mně bylo úplně lhostejno, dívám-li se na okouzlující ženské rámě anebo na čepec s ohnivými stužkami, který zakrýval šediny jedné ctihodné, staré dámy, sedící též v první řadě.

Vedle blondinky seděla nějaká přezralá panna, jedna z těch, které se, jak jsem se později přesvědčil, vždycky rády táhnou tam, kde jsou mladé a hezké ženštiny; zejmena takové, které se rády baví s mladými lidmi. Ale do toho mi ničeho není; jedná se mi o následující: tato panna spozorovala, kam hledím, nahnula se k své sousedce a smějíc se pošeptala jí něco do ucha.

Sousedka její se rychle obrátila a do dneška se ještě pamatuju, že její ohnivé oči blýsknuly na mne v polosvětle tak, že jsem, zcela nepřipravený na tento pohled, sebou trhnul, jakobych se byl spálil.

Kráska se tomu usmála.

„Líbí se vám ten kus, který hrají?" otázala se mne šibalsky, čtverácky se mi při tom dívajíc do očí.

„Ano" – odpověděl jsem jí – dívaje se při tom stále na ni v jakémsi udivení, kteréž se jí dle všeho musilo velmi líbiti.

„A proč si nesednete? Budete unaven; což nemáte již žádného místa?"

„Ne, všecka místa jsou obsazena," odpověděl jsem rychle a více žalostivě, tak že jsem ani jejích očí nepozoroval; měl jsem radost z toho, že jsem našel srdce, kterému si mohu aspoň postěžovati. – „Hledal jsem již v celém sále, ale všecky židle jsou již obsazeny," dokládám ještě jednou, jakobych jí žaloval, že již pro mne není ani místečka k dostání.

„Pojď ke mně," zvolala kráska rychle a živě, vždycky hotová s rozhodnutím, ať již to bylo to či ono – nějaká hodně nesmyslná myšlénka třeba, která ji právě napadla: „Pojď sem ke mně a sedni si mi na klín."

„Na klín?" opakoval jsem po ní jaksi tázavě. Již jsem se o tom zmínil, jak mne ty mé dětské privileje začaly zlobiti a soužiti. Tato však byla již nade všecky. Já byl již beztoho od jakživa plachý a bázlivý – nyní jsem se však začal ještě více báti a to obzvláště ženštin, a proto jsem byl zrovna celý pomatený.

„Nu ano, na klín! Proč pak si mi nechceš sednout! na klín?" ptala se mne, smějíc se stále víc a více, až se konečně dala do hlasitého smíchu, a to Bůh ví čemu! Snad tomu svému výmyslu – anebo se snad těšila z toho, že mne její úslužnost tak pomátla? Anebo to již tak u ní musilo býti – že se stále něčemu smála. Začervenal jsem se v celém tom zmatku, a ohlížel se rychle kolem, hledaje místečka, kam bych mohl uklouznouti; ona mne však předešla, uchopivši mne rychle za ruku, snad zrovna proto, abych jí nemohl utéci, a přitáhla mne k sobě; tu z ničeho nic začala mně zcela neočekávaně a k mému největšímu udivení tisknouti ruce ve svých čtveráckých, teplých prstíkách, začala mně vytahovati prsty, ale tak divoce, až mne to tak zabolelo, že jsem musil napnouti všecky síly, abych nevykřikl bolestí, při čemž jsem dělal arciť hrozné grimassy. Mimo to byl jsem celý udivený nad tím, že mladé a zlé dámy mohou povídati takové hlouposti hochům, a při tom ještě pro nic za nic tak štípou a tisknou, Bůh ví proč, a ještě k tomu, když je tolik lidí přítomno.

Jistě že má nešťastná tvář vyzrazovala všecky ty úzkosti, protože dovádivá čtveračka se smála víc a více, stále mne štípajíc a stále ještě mi vytahujíc prsty z kloubů.

Byla celá radostí bez sebe, že mohla tak pohněvati a pomásti ubohého hošíka a tak ho šlapati v prach.

Postavení mé bylo zoufalé.

Předně – hořel jsem studem, protože se všickni nyní k nám obraceli, jedni v rozpacích, jedni zase se smíchem; pochopili nepochybně všickni najednou, že krasotinka zase něco vyvedla.

A mimo to, chtělo se mi křičeti – protože mi stále lámala prsty, s takovou vášní a tak zlostně, snad proto právě, že ještě nekřičím: ale já, jako pravý Sparťan, chtěl vydržeti tu bolest, strachuje se, abych svým křikem neudělal výtržnost, která by mne potom musila strašně mrzeti a boleti.

Když jsem se však ocítil skoro již na pokraji zoufalství, začal jsem vší silou táhnouti svou ruku z ruky své tyranky zpět, – ale ta mne držela nyní ještě pevněji. Nemohl jsem se tedy již zdržeti a vykřikl jsem, – a ona na to jen čekala! V tomtéž okamžení mne pustila a otočila hned hlavu kolem, jakoby se nebylo nic stalo, jakoby ona nebyla toho příčinou, ale někdo jiný, a tvářila se zrovna tak, jako to dělávají žáci ve škole, když se pan učitel otočí v jinou stranu; nedají nikomu pokoje v celém svém sousedství, štípnou kde koho jen mohou, kopají na všecky strany, hned tento, hned onen dostane od nich šňupku, strkají loktem do každého, kdo se jim jen pod ruku dostane – a v tomtéž okamžení již sedí tak v lavici, jakoby se nic nebylo stalo; dívají se upřeně do knihy, přeříkávají si své úlohy a tak klamou svého učitele, který se vrací do třídy, by zamezil hluk a děsné hospodářství; – odchází znova, nenaleznuv rušitele pokoje, ale s dlouhým a neočekávaným nosem.

K mému štěstí pozornost obecenstva byla v téže chvíli obrácena k jevišti, ku hře našeho hostitele, který hrál v nějaké Scribovské komedii hlavní úlohu. Všickni vášnivě tleskali; já v tom šumu a hluku vyklouzl z řady a odběhl až na druhý konec sálu, odkud jsem se, krče se za sloupec, díval na lstivou krásku.

Ona se stále ještě smála, zandavajíc si ústa šátečkem. A dlouho, dlouho ještě se dívala kolem, otáčela se na zpět, chtějíc mne nepochybně někde nalézti, a litovala, jak jsem se domníval, že se náš boj tak rychle skončil, a vymýšlela při tom asi, co by zase nového jinde mohla vyvésti.

Tím tedy započala naše známost a od tohoto večera byla mi skoro stále v patách.

Pronásledovala mne všude beze všeho svědomí; stala se mojí tyrankou a mojí mučitelkou.

Celé její čtveráctví záleželo v tom, že se zdála, jakoby byla do mne až po uši zamilována, a proto se mně skoro stále a přede všemi až dvořila.

To nemusím ani podotýkati, že mně, takovému podivínu, mnohdy bylo až do pláče, a že jsem byl mnohdy tak rozčilen a rozzloben, že bych byl s to poprati se se svojí lstivou ctitelkou.

Můj naivní, smutný obličej, má zoufalá touha po míru a pokoji dodávala jí ještě více zmužilosti a důvodu, by mne soužila a trápila beze všech mezí.

Neměla se mnou slitování, a já ubožák nevěděl, kam před ní utéci.

Smích, který se kolem nás stále rozléhal a kterému ona vlastně sama dávala vždycky podnět, ponoukal ji ještě více k rozličným novým výmyslům.

Konečně její žerty byly již beze všech hranic. A to jest také pravda, jak si nyní vzpomínám, že vyváděla až příliš mnoho s takým dítětem, jakovým jsem já skutečně ještě byl.

To byl však její zvyk: byla celou svou bytostí mazlíčkem. Později jsem se dověděl, že ji vlastně tak rozmazlil její vlastní muž, který byl hodně tlusťoučký, malý, zarudlý, velmi bohatý a pilný člověk – tak se aspoň o něm povídalo; také tak opravdu vypadal: stále sebou vrtěl, stále měl cosi na práci a nikdy nevydržel na jednom místě plné dvě hodiny.

Každého dne jezdil do Moskvy, mnohdy i dvakráte za den a vždycky prý za nějakými záležitostmi, jak nám vyprávěl. Sotva bys kde nalezl veselejší a dobromyslnější tváře, než byla tato komická fysiognomie. Ne jen, že miloval ženu svoji stále vroucněji a horoucněji; on ji zbožňoval a klaněl se jí jako nějaké modle.

Nepřekážel jí nikdo v ničem. Měla přítelkyň a přátel ohromné množství.

Předně proto, že ji musil každý milovat, kdo ji jen jednou spatřil, a za druhé, tato větroplaška vlastně nebyla příliš vyběračná ve volbě svých přátel, ač v jejím charakteru bylo mnohem více vážnosti, než byste mohli souditi dle toho, co jsem právě o ní vyprávěl.

Ze všech svých přítelkyň milovala a vyznamenávala zvláště jednu mladou dámu, svoji dalekou příbuznou, která nyní také hostila s námi zde na venkově.

Mezi nimi byl uzavřen jakýsi něžný, nepřetržitý svazek přátelský, jeden z těch svazků, které se uzavírají při setkání dvou duší, dvou charakterů, velmi často zcela různých a nestejných, ze kterých však jeden jest hlubší a čistší druhého, z nichž každý, třeba by zdánlivě cítil svoji převahu, přizpůsobuje se druhému, zdá se mu, že onen jej převyšuje, a tak jako štěstí samo, vloudí se do jeho srdce přátelství k této osobě.

Potom vzniká teprve tento něžný, úzký svazek – po těchto vzájemných stycích charakteru: láska a shovívavost beze vší míry s jedné, láska a úcta s druhé strany, úcta, která jde až tak daleko, že se člověk snaží vší silou, aby byl stále lepší v očích toho, koho si tak velice váží, že jest žárlivým na každý krok jeho, chce mu státi v jeho životě stále po boku, chce sám býti uložen v jeho srdci.

Obě tyto přítelkyně byly stejného stáří, ale velice se od sebe různily – začínajíce již od krásy. Mad. M. byla také hezká, ale v její kráse bylo něco zcela zvláštního, co ji tak lišilo od všech hezkých ženštin; v její tváři bylo něco, co k sobě hned připoutalo každého, anebo ještě lépe řečeno, co probouzelo a vyluzovalo v každém, kdo ji jen jednou spatřil, nejhlubší sympathii a oddanost.

Jsou takové šťastné osoby – skutečně jsou.

Každý, kdo se vedle ní jen postavil, zdál se býti lepším, jaksi svobodnějším, bylo mu hned tak příjemno, ač se její přísné, velké oči, plné ohně a síly dívaly tak nepokojně, bázlivě a plaše kolem, jakoby se stále něčeho hrozného a děsného strachovaly; a tato plachost a bázlivost opanovala mnohdy její tiché črty tak, že upomínaly na tváře vlaských madon, při kterých se nám zdá, když se na ně díváme, jako bychom cítili s nimi tutéž tesknotu a tentýž bol, který ony cítí, jakoby jejich bol byl naším vlastním.

Tato poněkud bledá a vyhublá tvář, ze které čistými a pravidelnými črtami i tichou, unylou a tajenou touhou ještě tak často prosvítají první dětsky jasné rysy a tahy, – obraz to ještě nedávných důvěřivých let a snad i naivního štěstí; tento klidný, tichý, nesmělý úsměv, – toto všecko okouzlovalo a podmaňovalo si všecky kolem, tak že v srdci každého ozývala se jakási touha, že se jí chtěl aspoň z povzdálí přiblížiti, že ve všem jevil pro ni živé účastenství, jakoby mu nikdy cizí ani nebývala.

Ač kráska tato zdála se býti jaksi mlčelivou a uzavřenou v sebe, nebylo opravdu bytosti nad ni více vnímavé a milující, když kdokoliv měl potřebu soucitu a slz.

Jsou opravdu ve světě ženy, které jsou v životě skutečnými milosrdnými sestrami.

Před nimi nemusí nikdo ničeho zatajovati, aspoň jistě ne to, co koho bolí a co ho souží.

Kdo strádáš, kdo trpíš, jdi jen s plnou nadějí k nim a neboj se, že jim budeš na obtíž; ale bohužel, málo kdo z nás ví, jak veliká může býti láska, jaká trpělivost, jaký soucit a jaké odpuštění v ženském srdci!