Kitabı oku: «Cíl Zero»

Jack Mars

Jack Mars se jako autor série thrillerů LUKE STONE, která čítá sedm knih, řadí v USA mezi nejprodávanější autory současnosti. Z jeho pera rovněž pochází novinka a zároveň prequel série FORGING OF LUKE STONE, která prozatím sestává ze tří knih; a v neposlední řadě je Mars autorem série špionážních thrillerů AGENT ZERO, která prozatím čítá šest knih.

Jack si rád přečte všechny vaše názory, tak neváhejte a navštivte www.jackmarsauthor.com, kde se můžete přihlásit k odběru emailů, získat knihu zdarma a různé další dárky, propojit svůj Facebook a Twitter, a hlavně zůstat v kontaktu!

Copyright © by Jack Mars. Všechna práva vyhrazena. Pokud tak není uvedeno v Americkém Zákoně o ochraně autorských práv z roku 1976, žádná část této publikace nesmí být reprodukována, distribuována nebo předávána v jakékoliv formě nebo jakýmkoliv způsobem, nebo uchovávána v databázi či vyhledávacím systému bez předchozího souhlasu autora. Tato e-kniha je koncesovaná pouze pro vaše osobní užití. Tuto e-knihu je zakázáno dále prodávat nebo předávat dalším osobám. Pokud chcete tuto knihu sdílet s druhou osobou, zakupte si, prosím, dodatečnou kopii pro každého jednotlivce zvlášť. Pokud tuto e-knihu čtete, aniž byste si ji zakoupili, nebo nejste prvním čtenářem této kopie, v takovém případě ji, prosím, vraťte majiteli a zakupte si vlastní kopii. Děkujeme, že respektujete tvrdou práci tohoto autora. Příběh v této knize je fiktivní. Jména, postavy, podniky, organizace, místa, události a příhody jsou buď výsledkem představivosti autora nebo jsou použity fiktivně. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať už živými či zesnulými, je pouze náhodná.

KNIHY OD JACKA MARSE

SÉRIE ŠPIONÁŽNÁCH THRILLERŮ AGENT ZERO

SEZNAMTE SE, AGENT ZERO (Kniha č.1)

CÍL ZERO (Kniha č.2)

Agent Zero – shrnutí 1. knihy (bude součástí knihy 2.)

Univerzitní profesor a otec dvou dcer znovu objevuje svou minulost jako agent CIA. Probíjí si cestu napříč Evropou, aby našel odpověď na to, proč mu potlačili paměť, a současně odhaluje teroristický plán, který má za cíl zabít desítky světových lídrů.

Agent Zero: Profesor Reid Lawson byl unesen a z hlavy mu byl vytržen experimentální paměťový supresor. Začaly se mu vracet ztracené vzpomínky na jeho život jako agent Kent Steele, kterého většina světa zná jako agenta Zero.

Maya a Sara Lawsonovy: Reidovy náctileté dcery ve věku 16 a 14 let nemají nejmenší tušení, že jejich otec je bývalý agent CIA.

Kate Lawsonová: Reidova žena a matka jeho dvou dětí před dvěma lety nečekaně zemřela na mozkovou mrtvici.

Agent Alan Reidigger: Nejlepší přítel Kenta Steela a zároveň agent pomohl Kentovi dostat se k paměťovému supresoru, který si agent Zero nechal implantovat poté, co se vydal na nemilosrdnou krvavou cestu s cílem najít nebezpečného zabijáka.

Agentka Maria Johanssonová: Kolegyně agentka pracující v terénu byla po smrti Kentovy ženy jeho velmi blízkou přítelkyní. Postupem času se z ní stal jeho spojenec, nepravděpodobný ale vítaný, který mu pomohl v získání ztracené paměti a zmaření teroristického plánu.

Amun: Teroristická organizace Amun je spojením několika teroristických frakcí z celého světa. Jejich mistrovský plán odpálit bomby na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, zatímco pozornost všech bude odvrácena k Zimním olympijským hrám, zmařil agent Zero.

Rais: Americký vyhnanec, ze kterého se stal zabiják sloužící Amunu, věří, že jeho osudem je zabít agenta Zero. Během jejich střetu na Zimních olympijských hrách v Sionu ve Švýcarsku je Rais smrtelně zraněn a ponechán na pospas smrti.

Agent Vicente Baraf: Italský agent Interpolu pomohl agentům Zero a Johanssonové zabránit Amunu v odpálení výbušnin v Davosu.

Agent John Watson: Vyrovnaný a profesionální agent CIA vytrhl Reidovy dcery ze spárů teroristů na molu v New Jersey.

Prolog

„Povězte mi, Renaulte,“ řekl starší muž. Jeho oči se třpytily, když sledoval, jak tmavá tekutina v kávovaru mezi nimi přichází k varu. „Proč jste sem přišel?“

Dr. Cicero byl přívětivý člověk, žoviální, jeden z těch, který o sobě rád říkával, že je mu „padesát osm let a stále mladík“. Vous mu začal šednout, když mu táhlo na čtyřicet a po několika letech úplně zbělal, a ačkoliv ho většinou pečlivě upravoval, během doby strávené v tundře mu na bradě rašil v nepravidelných chumáčích. Měl na sobě zářivě oranžovou parku, která však ani zdaleka nezastiňovala mladistvý svit v jeho modrých očích.

Mladý Francouz byl tou otázkou mírně zaskočen, ale odpověď na ni znal okamžitě, jelikož si ji v duchu už několikrát nacvičoval. „WHO kontaktovala univerzitu a vyžádala si asistenty k výzkumu. Ti to pak nabídli mně,“ vysvětlil anglicky. Cicero byl rodilý Řek a Renault pocházel z jižního pobřeží Francie, takže spolu hovořili jazykem, který znali oba. „Abych byl upřímný, tuhle šanci přede mnou dostali další dva. Oba ji odmítli. Já jsem v tom však viděl nesmírnou příležitost —“

„Ha!“ přerušil ho starší muž náhle. „Neptám se tě na ty akademiky, Renaulte. Četl jsem tvou transkripci, stejně jako tvou diplomovou práci o předpokládané mutaci chřipky typu B. Byla docela dobrá, nutno dodat. Sám bych ji lépe nenapsal.“

„Děkuji, pane.“

Cicero se zachechtal. „To ‚pane‘ si nech do zasedacích místností a pro charitu. Tady jsme si rovní. Říkej mi Cicero. Kolik ti je, Renaulte?“

„Dvacet šest, pane – ehm, Cicero.“

„Dvacet šest,“ řekl starší muž zamyšleně. Ohříval si ruce nad teplem vycházejícím z táborového vařiče. „A už jsi skoro dokončil doktorské studium? Velice působivé. Já však chci vědět, proč jsi tady? Jak jsem řekl, tvou složku jsem četl. Jsi mladý, inteligentní, nepopiratelně pohledný…,“ Cicero se uchechtl. „Podle mě by ses mohl dostat na stáž kamkoliv na světě. Ale za ty čtyři dny, co jsi tu s námi, jsem tě ani jednou neslyšel mluvit o sobě. Proč ze všech míst zrovna tady?“

Cicero rozmáchl rukou, aby demonstroval svou pointu, ale nebylo to vůbec nutné. Sibiřská tundra se táhla každým směrem, kam až oko dohlédlo, šedá a bílá a – až na oblast na severu, kde se líně táhly nízké horské hřebeny s bílými vrcholky – beznadějně pustá.

Renaultovy tváře lehce zrůžověly. „No, pokud bych měl být upřímný, doktore, chtěl jsem pracovat po vašem boku,“ přiznal. „Obdivuji vás. Vaše práce na potlačení epidemie viru Zika byla skutečně dechberoucí.“

„No prosím!“ zvolal Cicero vřele. „Lichotky tě dostanou kamkoliv – nebo ti minimálně zajistí trochu belgické pražené.“ Natáhl si na pravou ruku silný palčák, zvedl překapávač kávy z butanového vařiče a naplnil dva plastové kelímky horkou, hustou kávou. Byl to jeden z mála luxusů, které si zde v sibiřské pustině mohli dovolit.

Dr. Cicerovi bylo posledních dvacet sedm dní jeho života domovem malé tábořiště vztyčené zhruba sto padesát metrů od břehu řeky Kolyma. Celé tábořiště sestávalo ze čtyř kupolovitých neoprenových stanů, plátěného přístřešku s jednou stranou zakrytou proti větru, a z napůl stálého kevlarového čistého prostoru. Oba muži v tu chvíli stáli pod plátěnou střechou a vařili kávu nad táborovým vařičem se dvěma hořáky. Kolem nich byly skládacími stoly, na kterých stály mikroskopy, vzorky permafrostu, archeologické náčiní, dva robustní, klimaticky odolné počítače a odstředivka.

„Jen pij,“ řekl Cicero. „Za chvíli nám začíná směna.“ Se zavřenýma očima usrkl trochu kávy a ze rtů mu uniklo spokojené zamručení. „Připomíná mi to domov,“ řekl měkce. „Čeká na tebe někdo, Renaulte?“

„Čeká,“ odpověděl mladý muž. „Moje Claudette.“

„Claudette,“ zopakoval Cicero. „Krásné jméno. Manželka?“

„Ne,“ řekl Renault jednoduše.

„V našem pracovním oboru je důležité mít něco, na co se můžeme těšit,“ řekl Cicero teskně. „Mezi vším tím odstupem, který je často nutný, vám to dá jistou perspektivu. Třicet tři let jsem svou Phoebe nazýval svou ženou. Kvůli práci jsem běhal po celém světě, ale ona tu pro mě vždycky byla, když jsem se vrátil. Když jsem pryč, jsou to muka, ale stojí to za to; pokaždé, když se vrátím domů, je to jako znovu se zamilovat. Jak se říká, odloučení lásku posiluje.“

Renault se usmál. „Nečekal bych, že se ve virologovi skrývá tak romantická duše,“ podivil se.

„Tyhle dvě věci se navzájem nevylučují, synu.“ Doktor se mírně zamračil. „A přesto… nemyslím si, že je to právě Claudette, která ti nedá spát. Jsi zádumčivý mladý člověk, Renaulte. Nejednou jsem si všimnul, jak se díváš na vrcholky hor, jako bys na nich hledal odpovědi.“

„Myslím, že jste při výběru oboru studia šlápl vedle,“ řekl Renault. „Měl jste se stát sociologem.“ Úsměv mu zmizel ze rtů, když dodal: „Ale máte pravdu. Tuhle úlohu jsem nepřijal jen proto, abych mohl pracovat s vámi, ale také proto, že jsem se zasvětil jistému zájmu… zájmu, který je založen na víře. Mám však obavy, kam mě tahle víra může dovést.“

Cicero vědoucně pokývl hlavou. „Jak jsem řekl, v našem pracovním oboru je často nutný odstup. Člověk se musí naučit lhostejnosti.“ Položil mladíkovi ruku na rameno. „Ber to jako radu od někoho, kdo už něco málo zažil. Víra je silná motivace, to jistě, ale někdy nám emoce mohou zastínit úsudek, otupit mysl.“

„Budu si dávat pozor. Děkuji, pane.“ Renault se nesměle usmál. „Cicero. Děkuji.“

Najednou ve vysílačce na stole za nimi hlasitě zapraskalo a ticho, které se pod plátěnou střechou rozhostilo, přerušil zkreslený hlas.

„Doktore Cicero,“ ozval se ženský hlas říznutý Irským přízvukem. Volala jim Dr. Bradleeová z nedalekého naleziště, kde prováděli vykopávky. „Něco jsme odkryli. Tohle musíte vidět. Doneste krabičku. Konec.“

„Hned tam budeme,“ řekl Dr. Cicero do vysílačky. „Konec.“ Usmál se na Renaulta jako otec na syna. „Vypadá to, že dnes začneme o něco dřív. Měli bychom se obléct.“

Oba muži odložili kelímky s ještě horkou kávou a pospíchali do kevlarového čistého prostoru. Vstoupili do předsíně, kde si oblékli zářivě žluté protichemické kombinézy, které jim poskytla Světová zdravotnická organizace – WHO. Jako první si natáhli rukavice a plastové boty, které těsně přiléhaly k zápěstím a kotníkům, poté overal, kapuci, a nakonec obličejovou masku a respirátor.

Oblékali se rychle ale v tichosti, a téměř s nábožnou úctou, jako by v tom krátkém časovém úseku prošli nejen proměnou fyzickou, ale i mentální. Jako by bezstarostné žertování vyměnili za vážné rozpoložení nutné k jejich práci.

Renaultovi se protichemické kombinézy vůbec nelíbily. Pohyb v nich byl pomalý a práce zdlouhavá. Ale k jejich výzkumu byly nezbytně nutné. Měli lokalizovat a ověřit jeden z nejnebezpečnějších organizmů, které lidstvo zná.

On a Cicero vyšli z předsíně a vydali se ke břehu Kolymy, pomalu plynoucí mrazivé řeky, která se vinula na jih a mírně na východ od horského hřebenu a směrem k oceánu.

„Ta krabička,“ řekl najednou Renault. „Skočím pro ni.“ Rozběhl se zpátky k přístřešku pro vzorkovnici, dvěma přezkami zajištěnou krychli z nerezové oceli, která měla na každé z šesti stran natištěný symbol pro biologické nebezpečí. Přiklusal zpátky k Cicerovi a oba znovu vyrazili na cestu k místu vykopávek.

„Zaslechl jste, co se nedaleko odsud stalo, ne?“ zeptal se Cicero přes svůj respirátor během chůze.

„Slyšel.“ K Renaultovi se to hlášení doneslo. Před pěti měsíci se nějaký dvanáctiletý chlapec z místní vesnice napil vody z Kolymy a krátce poté onemocněl. Nejdříve si všichni mysleli, že řeka je něčím kontaminovaná, ale když se začaly projevovat symptomy, obrázek se začínal vyjasňovat. Jen co se zpráva o dané nemoci donesla ke WHO, okamžitě vyslali tým vědců a začalo vyšetřování.

Chlapec se nakazil pravými neštovicemi. Konkrétně druhem, který moderní člověk nikdy neviděl.

Vyšetřování vědce zavedlo k mršině karibu poblíž břehu řeky. Po pečlivém testování byla hypotéza potvrzená: karibu zemřel před více než dvěma sty lety a jeho ostatky se staly součástí permafrostu. Nemoc, která se v něm usídlila, zmrzla spolu s tělem a upadla do spánku – až do doby před pěti měsíci.

„Je to jednoduchá řetězová reakce,“ řekl Cicero. „Když roztály ledovce, hladina řeky a teplota začaly stoupat. To posléze rozmrazilo permafrost. Kdo ví, co na nás v těch kusech ledu může číhat? Starodávné druhy organismů, které jsme nikdy neviděli… je zcela možné, že některé z nich jsou mnohem starší než lidstvo samotné.“ V doktorově hlase bylo slyšet napětí, které neodráželo pouze jeho znepokojení, ale hraničilo se vzrušením. Konec konců to bylo jeho živobytí.

„Četl jsem, že v roce 2016 našli antrax v pitné vodě, kam se dostal z roztátého sněhu,“ okomentoval to Renault.

„To je pravda. K tomu případu jsem byl přidělen. Stejně jako k výskytu španělské chřipky na Aljašce.“

„Co se stalo s tím chlapcem?“ zeptal se mladý Francouz. „V tom případu s pravými neštovicemi před pěti měsíci.“ Věděl, že chlapce spolu s dalšími patnácti lidmi z jeho vesnice dali do karantény, ale tam hlášení končilo.

„Zemřel,“ řekl Cicero. V jeho hlase nebyly znát žádné emoce; ne jako když mluvil o své Phoebe. Po desetiletích v jeho oboru se Cicero naučil umění lhostejnosti. „Spolu s dalšími čtyřmi. Ale vzešla z toho účinná vakcína proti danému druhu nákazy, takže ta úmrtí nebyla úplně zbytečná.“

„Přesto,“ řekl Renault tiše, „je to škoda.“

Kousek od břehu řeky se rozprostíralo místo vykopávek, dvacet metrů čtverečných tundry bylo obestavěno kovovými kůly a obehnáno žlutou páskou. Bylo to už čtvrté místo, které tým vědců v rámci tohoto vyšetřování vystavil.

V ohraničeném čtverci byli další čtyři výzkumníci v protichemických kombinézách, všichni shluknutí nad malým prostorem zhruba uprostřed. Jeden z nich uviděl dva muže přicházet a vydal se jim naproti.

Byla to Dr. Bradleeová, pomocná archeoložka z univerzity v Dublinu. „Cicero,“ řekla, „něco jsme našli.“

„Co je to?“ zeptal se a přikrčil se, aby proklouzl pod páskou, která prostor ohraničovala. Renault je následoval.

„Ruka.“

„Prosím?“ vyhrkl Renault.

„Ukažte,“ řekl Cicero.

Bradleeová je zavedla k místu s vykopaným kusem zmrzlé země. Dělat vykopávky v permafrostu – a to nanejvýš opatrně – nebylo nic snadného, to Renault věděl. Nejvýše položené vrstvy zmrzlé země se v létě obvykle rozpouštěly, ale spodním vrstvám se říkalo permafrost, jelikož byly v polárních oblastech permanentně zamrzlé. Díra, kterou Bradleeová a její tým vykopali, byla téměř dva metry hluboká a široká dostatečně na to, aby si do ní mohl pohodlně lehnout dospělý člověk.

Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurně.

A skutečně, na dně vykopané jámy ležely zmrzlé ostatky částečně rozložené lidské paže, pokroucené, téměř na kost rozpadlé a zčernalé časem a zeminou.

„Bože můj,“ řekl Cicero téměř šeptem. „Víte, co to je, Renaulte?“

„Tělo?“ zkusil odhadnout. Alespoň doufal, že ta paže byla součástí něčeho většího.

Cicero začal rychle hovořit a gestikuloval při tom rukama: „V osmdesátých letech devatenáctého století nedaleko odsud ležela malá osada, přímo na břehu řeky Kolymy. Její původní obyvatelé byli nomádi, ale jejich počet se rozrůstal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo něco nemyslitelného. Vypukla tu epidemie pravých neštovic a během několika dnů vyhladila čtyřicet procent jejich kmene. Věřili, že řeka je prokletá a přeživší odsud rychle zmizeli.

„Než to však udělali, pohřbili své zesnulé – přímo tady, v masovém hrobě na břehu řeky Kolymy.“ Ukázal do jámy na zmrzlou paži. „V důsledku záplav dochází k erozi břehů. Permafrost se rozpouští a brzy odhalí celá těla. Potom tady začne čenichat místní fauna, stanou se z nich přenašeči a dřív, než se nadějeme, budeme čelit nové epidemii.“

Renault na chvíli zapomněl dýchat a jen sledoval, jak jeden ze žlutých výzkumníků dole v jámě seškrabává vzorky tkáně z rozkládající se paže. Takový objev byl docela vzrušující; do doby před pěti měsíci poslední přirozená epidemie pravých neštovic vypukla v Somálsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohlásila tuhle nemoc za vymýcenou. A přesto tady teď stáli nad doslovným hrobem, o kterém se vědělo, že se hemží nebezpečným virem, který by mohl vyhladit populaci velkoměsta během několika dní – a jejich prací bylo to vykopat, ověřit a poslat vzorky Světové zdravotnické organizaci.

„V Ženevě to budou muset potvrdit,“ řekl Cicero tiše, „ale pokud jsou mé spekulace správné, právě jsme vykopali osm tisíc let starý druh viru pravých neštovic.“

„Osm tisíc?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, že jste říkal, že ta osada tady byla na konci devatenáctého století.“

„Ale ano!“ řekl Cicero. „Otázka však zní, jak se oni – izolovaný nomádský kmen – k něčemu takovému dostali? Řekl bych, že podobným způsobem. Vykopali jámu a narazili na něco, co v ní leželo dlouhou dobu ve zmrzlém stavu. Druh viru, který byl nalezen v mršině toho karibu před pěti měsíci pocházel až z holocénu.“ Postarší virolog nemohl spustit oči z paže vyčuhující ze zmrzlé zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabičku, prosím.“

Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi poblíž okraje jámy. Odklapl čtyři přezky, které ji zajišťovaly, a otevřel víko. Uvnitř ležela zbraň MAB PA-15, kterou si tam předem schoval. Byla to stará pistole, ne však příliš těžká. S plným zásobníkem na patnáct nábojů a jedním v komoře vážila jen něco kolem jednoho kila.

Zbraň patřila jeho strýci, veteránovi francouzské armády, který bojoval v Magrebu a Somálsku. Ale mladý Francouz zbraně rád neměl; byly příliš přímé, příliš diskriminační a na jeho vkus moc umělé. Ne jako virus – dokonalý přirozený nástroj schopný eliminovat celé druhy, systematicky a zároveň nestranně. Lhostejný, neústupný a prudký; přesně takhle se potřeboval zachovat v danou chvíli on.

Sáhl do ocelové vzorkovnice a vzal do ruky zbraň, ale na moment zaváhal. Nechtěl ji použít. Ve skutečnosti mu Cicerův nakažlivý optimismus a jiskra v jeho oku dost přirostly k srdci.

Všechno však musí jednou skončit, pomyslel si. Čeká na tebe další zkušenost.

Renault se s pistolí v ruce postavil. Odklapl pojistku a bez emocí jako blesk z čistého nebe střelil dva výzkumníky stojící na každé straně jámy do prsou.

Dr. Bradleeová při nečekaném třaskavém zvuku zbraně polekaně vykřikla. Začala rychle couvat, ale po dvou krocích ji dostihly dvě střely z Renaultovy zbraně. Anglický doktor Scott se jen chabě pokusil vylézt z jámy, než ji Francouz jediným výstřelem do jeho hlavy proměnil v jeho hrob.

Výstřely byly hromové, ohlušující, ale v okruhu tisíců kilometrů nebyla žádná živá duše, která by je slyšela. Téměř žádná.

Cicero stál jako solný sloup, paralyzovaný šokem a strachem. Renault během pouhých sedmi vteřin ukončil život čtyř lidí – pouhých sedm vteřin, aby se výzkumné pracoviště proměnilo v masovou vraždu.

Postaršímu doktorovi se pod respirátorem třásly rty, když se snažil promluvit. Nakonec se mu podařilo vykoktat jediné slovo: „P-proč?“

Renaultův ledový pohled byl netečný, lhostejný, jaký jen pohled virologa může být. „Doktore,“ řekl mírně, „dýcháte moc rychle. Sundejte si respirátor, ať neomdlíte.“

Cicero dýchal rychle a přerývaně, takže mu respirátor pomalu přestával stačit. Jeho pohled těkal mezi zbraní, kterou Renault držel ve svěšené ruce u boku, a jámou, ve které teď ležel mrtvý Dr. Scott. „Já… nemůžu,“ zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respirátor, znamenalo by to potenciálně se vystavit nemoci. „Renaulte, prosím…“

„Nejmenuji se Renault,“ řekl mladý muž. „Jsem Cheval – Adrian Cheval. Byl tu jistý Renault, vysokoškolský student, kterému přidělili tuhle stáž. Teď je však mrtvý. To jeho zápis a dokumentaci jste četl.“

Cicerovy krví podlité oči se ještě víc rozšířily. Okraje vidění se mu rozostřily, ztmavly a hrozilo, že ztratí vědomí. „Já… Já to nechápu… proč?“

„Doktore Cicero. Sundejte si respirátor. Pokud máte zemřít, nedal byste přednost udělat to důstojně? S tváří odkrytou, místo schovanou pod maskou? Pokud ztratíte vědomí, ujišťuji vás, že se už nikdy neprobudíte.“

Cicero pozvedl ruku a roztřesenými prsty si stáhl těsnou žlutou kapuci z prošedivělých vlasů. Pak uchopil respirátor a obličejovou masku a sundal si je. Pot, který mu vyrazil na čele, okamžitě zchladl a zamrznul.

„Chci, abyste věděl,“ řekl Francouz jménem Cheval, „že si vás i vaší práce skutečně vážím, Cicero. Nemám z tohohle žádné potěšení.“

„Renaulte – nebo Chevale, ať jsi, kdo jsi – poslouchej svůj rozum.“ Teď, když neměl na obličeji masku s respirátorem, začala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mladík mohl mít ke spáchání takového zvěrstva jedinou motivaci. „Ať už se chystáš udělat cokoliv, prosím, znovu to zvaž. Je to extrémně nebezpečné —“

Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vědom, doktore. Víte, také jsem studoval na Stockholmské univerzitě a snažil se dodělat doktorát. Minulý rok jsem však udělal chybu. Padělal jsem univerzitní podpisy na žádosti, abych se dostal ke vzorkům jednoho vzácného enteroviru. Zjistili to. A vyhodili mě.“

„V tom případě… mi dovol, abych ti pomohl,“ žádal Cicero naléhavě. „Takovou žádost bych mohl podepsat. Můžu ti pomáhat ve tvém výzkumu. Cokoliv, jen ne tohle —“

„Ve výzkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o výzkum. Moji lidé čekají a nejsou zrovna trpěliví.“

Cicerovi se do očí nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobrého nevzejde. To víš.“

„Nemáte pravdu,“ řekl mladý muž. „Mnoho lidí zemře, to ano. Ale zemřou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem lepší budoucnosti.“ Cheval pohlédl stranou. Nechtěl toho milého starého doktora zastřelit. „V jednom jste však měl pravdu. Moje Claudette je skutečná. A odloučení skutečné lásku posiluje. Teď musím jít, Cicero, stejně jako vy. Ale respektuji vás a jsem ochotný splnit vám poslední přání. Je něco, co byste chtěl říct své Phoebe? Dávám vám své slovo, že jí tu zprávu doručím.“

Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Není nic tak důležitého, co bych jí chtěl říct, abych za ní poslal monstrum, jako jsi ty.“

„Dobrá tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbraň a jedinkrát vystřelil Cicerovi přímo doprostřed čela. Rána zapěnila, starý doktor zaklopýtal vzad a svezl se na zem do mrazivé tundry.

V neskutečném tichu, které následovalo, Cheval poklekl a zašeptal krátkou modlitbu. Pak se pustil do práce.

Otřel ze zbraně svoje otisky a střelný prach a mrštil ji do plynoucí mrazivé Kolymy. Poté svalil všechna čtyři těla do jámy k doktoru Scottovi. Pomocí lopaty a krumpáče pak strávil devadesát minut tím, že jejich těla spolu s napůl rozloženou paží zakrýval částečně zmrzlou zeminou. Celé místo vykopávek uklidil, vytáhl ze země kůly a strhl ochrannou pásku. Dal si na čas, pracoval pečlivě – nikdo se tým výzkumníků nepokusí kontaktovat dalších osm nebo dvanáct hodin, a uplyne přinejmenším celých čtyřiadvacet hodin, než WHO na místo někoho pošle. Vyšetřování pohřbená těla pravděpodobně odhalí, ale Cheval jim to nechtěl ani v nejmenším usnadnit.

Nakonec vzal dvě ampulky se vzorky z napůl rozložené ruky a jednu po druhé je opatrně zasunul do bezpečnostních pěnových objímek v nerezové vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobře vědom toho, že každá z lahviček je naprosto smrtící. Pak zajistil čtyři přezky a odnesl vzorky zpátky do tábořiště.

V provizorním čistém prostoru Cheval vstoupil do přenosné dekontaminační sprchy. Z každého úhlu ho pečlivě očistilo šest trysek s horkou vodou a vestavěným emulgátorem. Jakmile měl tuhle část za sebou, opatrně a metodicky ze sebe sloupl žlutou ochrannou kombinézu a nechal ji ležet na zemi ve stanu. Bylo docela možné, že v ní zůstaly jeho vlasy nebo sliny, identifikační faktory – ale čekal ho ještě jeden krok.

V kufru Cicerova terénního džípu byly dva červené kvádrovité kanystry s benzínem. Jemu bude stačit pouze jeden, aby se dostal zpět mezi lidi. Další z nich pečlivě rozlil po čistém prostoru, čtyřech neoprenových stanech a plátěném přístřešku.

Pak je zapálil. Plamen vyšlehl rychle a okamžitě a poslal k nebi černý, sloupec olejnatého dýmu. Cheval s ocelovou krabičkou nastoupil do džípu a odjel. Nezrychlil, ani se nepodíval do zpětného zrcátka na hořící areál. Dával si na čas.

Imám Khalil na něj bude čekat. Ale mladý Francouz toho měl ještě spoustu na práci, než bude virus připravený.