Kitabı oku: «Hřbitovní kvítí», sayfa 4

XV.

 
Mezi hroby dva se červi potkali.
„Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“
„Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“
„Pouhý mozek – pranic krásného. –
Odkud ty?“ – „Já z lebky učencovy;
nezbylo i tu nic jasného.“
„Myslím, bratře, že ti géniové
jsou jak ona pod sklenicí svíce;
posvítí-li jiným se tmou brojícím,
nezbyde jí samé nic pak více.“
 

XVI.

 
Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,
oko svaté runy lebky čítá,
a má mysl z črtu zapletených
živý obraz žití sobě splítá.
Onu runu láska vryla, zášť snad tuto,
onu blaho, tu snad neštěstí,
a zdaž ty, jež činí cesty kratší,
stopy přemýšlení nevěstí?
Tak jak v paměť obraz mrtvoly se vrývá,
ryje mysl v lebku znamení –
vidíš, brachu, mohs mít lebku hladší,
méně jen, ach méně myšlení.
 

XVII.

 
Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
že je záhad v světě k znavení,
jenom pít a jíst se pilně zvykej,
v hrobě času dost pak k strávení.
A až umřeš, budeš zbaven všeho,
tělo v prach se moudře rozpadne,
a co zde ti bylo záhadného,
zůstane ti pak i záhadné.
Jakou však tvá mysl píseň hude,
zpívá s tebou celý tvůj i čas,
která lež tě hnětla, hněsti bude
v jiné formě jiné lidi zas.
 

XVIII.

 
Mnoho bolů v tomto světě,
mnohý vzdech se zachvěje,
mnohý blázen, co ho hněte,
v dumné písni zapěje.
Mnoho skořep v šírém moři,
mnohá z nich i v chorobě,
však jen jedna ze slz tvoří
perlu v skvoucí údobě.
 

XIX.

 
Jsem-li syn, neb cizím Apollinu,
to mou mysl lehko nermoutí,
aniž úsudek snad pohanlivý
někdy čelo moje posmoutí.
Jesti, myslím, poezie první
podíl každého už dítěte,
jeho okem, mysli jeho chůvou,
první učitelkou ve světě.
A ta milá dáma poezie
je jak vůbec všechny dívčiny,
věčné nevěrnosti věčně věrná,
a když prchne, povždy bez viny.
A kdo dívkám věří – stará píseň! -,
píše „věřím“ v řeku plynoucí,
po pavučinách se k nebi souká,
v sítě chytá stíny hynoucí.
 

XX.

 
Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy
si chleb a slávu potem dobývá,
snad zpěv můj klada na své nuzné váhy,
juž znak mu soudu svého v čelo vyrývá.
On z pylu motýlů si vápno pálí,
kdy trámů třeba, les si cizí skoti,
kdy písek váží, jasný pramen kalí,
kdy kámen láme, sousedův dům zhrotí.
 

XXI.

 
Zlato chtít snad pozlacovat,
slunce svící osvěcovat,
duhu barvou domalovat,
sopku ohněm podpalovat,
démantů chtít tvrdost zvýšit,
oblaků chtít rychlost spíšit,
toť by bylo rozumnější
nežli tvoje, pěvce Erbene,
písně chtít snad písní opěvovat.
 

XXII.

 
Nalákav se prachu z lidské hlíny,
pojav hrobů živou myšlénku,
darmo sháním z oka charé stíny,
klesám zemdlen v krypty výklenku.
Spánek na oko se zmdlené sklání,
jako mlha pláni zaplaví, –
mlhu slunce v rosu rozehání, –
mysl tvoří ve snu postavy.
Přede mnou se zaskví obraz jasný,
z démantů jak záře setkaný,
vystupuje z něho jinoch krásný,
duševním kýms kouzlem pásaný.
V řasách volných přeskvostného rouna
hraje sterá barva měňavá,
tak jak v rouše prý chameleóna
s barvou svou květ každý zahrává.
„Kdož jsi? – Pravda? – Či tě sen můj bájí?“
„Mne co mocnost věčné proměny
bratři tvoji smrtí nazývají. –
Sleduj mne jen, spáči zmámený!“
Mimovolně noha moje vstane,
spěchám divy uzřít žádaje,
až duch před náhrobkem jakýms stane,
bych si nápis četl, kývaje.
„Aj zde odpočívá poezie,
byla, kvetla, zvadla, zetlela!“ –
„V tom se, brachu, leda žert kýs kryje,
poezie že by zemřela? –
A co lyry zvuk by přeznít mělo?“
Pokleknout mně dal duch znamení,
z nitra země v ucho mocně znělo
kyklopických kladiv bušení.