Kitabı oku: «Povídky malostranské», sayfa 8
VEČERNÍ ŠPLECHTY
Krásná, teplá noc červnová. Hvězdy se jenjen třepetaly, měsíc svítil tak vesele, vzduch byl samé stříbrné světlo.
Nejveseleji jako by ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů U dvou slunců a Hlubokého sklepa. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování. Zvláště je různě profilována střecha U dvou slunců, tak zvaná sedlová, se dvojím štítem na ulici a dvojím do dvora. Mezi oběma jejími hřebeny je široký žlab, uprostřed přervaný příční chodbičkou půdní. Nad tou chodbičkou je ovšem také zase stříška, pokrytá jako vše ostatní oblými prejzami, tvořícími po střeše sto žlábkových pruhů. Z chodbičky jdou dva velké vikýře do onoho středního, širokého žlabu, který běží přes dům jako dobře rozčísnutá cestička přes prostředek hlavy pražského eleganta.
Náhle jako by u vikýřů těch byla zapištěla myš.
A zas.
Teď se zároveň ve vikýři ke dvoru obráceném objevila hlava a prsa mužská. Lehce se muž vyšvihnul ven a stál ve žlabu. Byl to as dvacetiletý mladík suché, smědé tváře, černých kadeří, lehkého chmýří nad ústy; na hlavě měl fez, v ruce dlouhý, černý troubel a na něm sádrovou dýmku. Šedivý kabátek, šedivá vesta, šedivé spodky – Jan Hovora, posluchač filosofie, prosím.
„Myškuju, a ponocárna je prázdna,“ bručel. Pak popošel až ke komínu. Na komíně byl přilepen půlarch papíru.
Najednou si přejel Hovora rukou oči a přihlídl blíž.
„Někdo tu byl, někdo mně vy mě —,“ bručel zase, „ne – nevyměnil – je to můj papír. Ale.“ a přihlídl ještě blíž. Teď se rukou klepnul do čela. „Ah – slunce mně mou báseň vytáhlo – je to mlsota! Zrovna jako Petöfimu. – Nebohý Kupka, teď musí předvečer svého svátku strávit neopěván – a já měl tak pěkný nápad, sám svatý Antonín mně ho tento!“ Strhl papír, sbalil a hodil přes střechu.
Pak usedl, nacpal si dýmku a zapálil. A natáhl se na teplé prejzy a opřel nohy o žlab.
Zas to zamyškovalo a Hovora odpověděl tímtéž zvukem neotočiv ani hlavy. Do žlabu se vyhoupnul jiný mladík. Menší, bledý, světlovlasý, s modrou čepicí na hlavě, jakou nosila technická legie v roku 1848. Oděn byl v kazajku a spodky ze světlé plachtoviny; v ústech měl hořící doutník.
„Servus, Hovoro.“
„Servus, Kupko.“
„Co děláš?“ a technik Kupka, budoucí inženýr, se pomalu natáhl vedle Hovory.
„Co dělám. Najedl jsem se nastavované kaše a teď čekám, až mně bude nanic* Co jsi večeřel ty?“
„Já večeřel jako pánbůh.“
„A co večeří pánbůh?“
„Nic.“
„E-hm! – Ale co sebou pořád vrtíš?“
„Eh, rád bych si zul boty. Alespoň zouvák kdybychom zde měli ve svém salonu, alespoň ten kousek nářadí!“
„Zouvák není nářadí, zouvák patří k rodině.“ Líně obrátil teď teprv Hovora ke Kupkovi hlavu. „Prosím tě,“ začal zase, „copak tu kouříš za cigára? – sprosté? nebo ty ještě sprostší?“
„Přece se mně náš salon líbí —je to krása stropu!“ mínil Kupka.
„A tak laciný!“
„Čím větší byt, tím lacinější. Pánbůh má byt největší a neplatí už pranic.“
„Tys dnes nějak zbožný před svým svátkem.“
„Střechy, střechy – vy jste moje láska!“ rozehříval se Kupka, šermuje doutníkem ve vzduchu. „Záviděl bych kominíkům, kdyby neměli přece jen tak jednostranně černý názor do lidského života.“
Celý ten rozhovor šel volně, v pohodlných pausách a hlasem jaksi přidušeným. Podivno, ve vysokém lese, na samotách, na horách člověk mimo volně přidušuje hlas.
„To je rozkošná noc,“ liboval si Kupka dále. „To ticho! – Dnes jezy šumí jako Rekův sen. – A na Petříně ti slavíci – je to jásání! Slyšíš?“
„No, za tři dny je po svatém Vítu a pak je po klokotu.
– Je to krása! – Za žádnou cenu bych nechtěl bydlet takhle na Starém Městě.“
„Ba! Na čtyry míle kolem není tam ptáka. Kdyby si někdy z Uhelného trhu nepřinesli pečené husí stehno domů, nevěděli by ani, jak pták vypadá.“
„Teprv jsou tu dva,“ zahučel vtom sonorní tenorbaryton ve vikýři.
„Novomlýnský – servus!“ zvolali Kupka a Hovora.
Novomlýnský, muž více než třicetiletý, vylézal po všech čtyřech do žlabu, pohodlně, takřka kloub za kloubem.
„Zatracené!“ hučel teď, pomalu se narovnávaje, „tohleto pro mne není, tomu jsem nenavyk.“ Novomlýnský byl výšky nadprostřední, hezky tělnatý. Jeho tvář byla smědá, hladká a kulatá, oči modré a usměvavé, pod nosem měl mohutné licousy. Na hlavě se mu houpal také fez, na těle měl černý kabátec a světlé spodky.
„No —já si nemohu ve své orleánové bundě lehnout na prejzy jako vy – sedněte, jak se sluší!“
Kupka a Hovora už seděli. Na tvářích jejich byl dřívější, trochu strojený klid ustoupil lehkému úsměvu, dívali se na Novomlýnského s patrným zalíbením. Bylo zjevno, že on zde zralostí svou vládne. Novomlýnský se usadil; proti nim, na svah druhé střechy, a zapálil si doutník.
„Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem.“
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného, Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? – Ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jäkl včera u Císařského mlýna topil?“ – a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně – zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny – to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát – proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.
„A co to byl dnes za rámus u profesorů,“ ptal se Novomlýnský zase. „Vy jste pak odcházel odtamtud, Hovoro.“
„Moc pikantní,“ špoulil Hovora ústa. „Paní profesorka přišla muži na psaní, schované v psacím stolku. Bylo od ženské, plno ohně a lásky – od paní profesorky samé. Psala mu je před dvaceti lety a dnes na ně přišla a bylo – podnes nerozpečetěné! Pomyslete si, jak byla uražena!“
„Jednoaktová veselohra,“ usmál se Novomlýnský. Natáhl nohy a zabručel na Kupku. Kupka byl totiž mezitím došel až na konec žlabu, sehnul se tam trochu a hleděl někam do dvora. Teď se již zase vracel, patrně uspokojen výsledkem z výpravy své. „Kupko, kam vás to tam vždycky čerti nesou? Kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“
„Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že po každé přitom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“
„Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli té nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“
„Novomlýnský je jako dobrá hospodyně, s děvečkami má největší kříž,“ litoval Hovora s tváří opravdovou.
„Baže má kříž, ani se nevyspí. Ráno je už o páté na ulici —nejhezčí děvečky chodí jen časně zrána pro vodu, aby je nikdo neviděl s putnou!“
„Mlčte, já umím rychle spát a proto jsem časně vzhůru. Ostatně,“ a Novomlýnský oklepával pomalu doutník o prejzu a mluvil teď s patrnou zálibou, „bývalo, bývalo! – Já býval nesmírný elegán, osm párů rukaviček jsem zruinoval za rok. – No, je pravda, já mám posud ten malér, že mám u holek štěstí. Můžu za to, že jsem tak hezký? Přál bych vám, vy nedozrálá štěňata, abyste mne viděli! Když já dělám vyznání lásky, je zrovna hrůza na mne se podívat. —Ale,“ pokračoval zas rychleji, „bavte mne přece něčím! Na kompak je dnes řada, aby určil předmět pro zábavu?“
„Na Jäklovi.“
„To tedy nepřijde,“ mínil Novomlýnský zcela určitě. „Měli jsme jednou spolek na večeře, každý den měl večeři platit někdo jiný. Ten, na kterém byla řada, nepřišel nikdy.“ Pozdvihl přitom náhodou hlavu k hřebenu protější střechy. „Utopenec!“ zvolal jakoby zděšen. Kupka a Hovora se rychle ohlédli.
Tam nad hřebenem strměl třetí fez a pod ním se smál Jäklův široký, červený obličej na celé kolo.
„Honem sem, honem!“ volali vzdušní besedníci.
Jäkl se pomalu vyvyšoval nad hřeben. Teď bylo vidět ramena, teď už prsa, teď život.
„Není ho konce,“ bručel Novomlýnský, „ten chlap by moh vycházet v pokračováních.“
Teď se přešinula pravá dlouhánská noha, teď levá, vtom obě sklouzly a se strašným rachotem se svalil Jäkl po střeše do žlabu, k nohoum svých přátel.
Přátelé se vřískavě rozesmáli. Zdálo se, že se směje celá střecha, ba i ten měsíc tam nahoře na nebi.
Nejvíce ze všech se ale smál Jäkl sám. Ležel tu na břichu a kopal špičkama bot do žlabu.
Bylo potřeba několika řádných štulců a leckterého přátelského kopnutí, než se Jäkl odhodlal zase se sebrat. Narovnal se pomalu v celé sáhové velebnosti své a ohmatával svůj letní šat, šat to jakési neurčité, žlutavé barvy. „Ani steh nepustil,“ liboval si pak a usedl vedle Novomlýnského.
„No, vymyslils něco pro dnešní zábavu?“
Jäkl natáhl ruce mezi kolena a kolíbal chvilku svrchní tělo volně kupředu a nazad. Pak pohodlně začal: „Já – já jsem si vymyslil, aby jako každý z nás říkal nejstarší vzpomínku, kterou ze života svého má. Víte, jako tu nejstarší, kterou.“
„Vždyť jsem si myslil, že přijde něco hloupého,“ zabručel mu Novomlýnský do toho. „To je hrůza, absolvovaný jurista, člověk, který má už několik rigoros.“
„Vždyť vy jste se také tak tuze chytrý nenarodil,“ durdil se Jäkl.
„Já? Prosím! Mne nosila matka pod srdcem šestnáct měsíců, a když jsem se narodil, už jsem mluvil. Pak jsem studoval čtyryadvacet latinských škol a každé slovo, které mluvím, přišlo otci na dvacetník.“
„No, snad to není tak hloupé,“ mínil Hovora a vyklepával dýmku, „zkusme to! Ty máš přece nejstarší svou vzpomínku už nalezenu, Jäkle?“
„Já? To se rozumí,“ přisvědčil Jäkl houpaje se klidně dál. „Já se pamatuju na něco, když nebyla mně snad ještě ani dvě leta. Otec nebyl doma, matka musila pak také někam přes ulici odskočit, kam mne s sebou vzít nemohla, a já zůstal sám, služky jsme neměli. Aby se mně nezastesklo, vzala matka z kuchyně živou husu, kterou chovala na dokrmení, a dala ji ke mně do světnice. Mně bylo v samotě té ouzko, obejmul jsem husu křečovitě kolem krku, já strachy bečel, husa strachy kejhala – pěkný žánr, ne?“
„Tuze pěkný,“ hučel Novomlýnský.
Ve žlabe se na chvilku rozhostilo přemýšlivé ticho. Hovora byl už asi třikráte přiložil vždy novou rozžhatou sirku k nacpané zas dýmce, ale po každé zapomněl zatáhnout. Teď zatáh najednou a spustil: „Už se mně vzpomínka vyklubala! Byl jsem s otcem v klášteře voršilek a jeptišky mne braly na klín a líbaly mne.“
„Ještě pěknější než ta husa,“ hučel zas Novomlýnský. „Máte vy něco také tak pěkného, Kupko?“
Kupka se usmál.
„Můj děd byl zvoníkem v Rakovníku. Byl tuze stár a tu ho jednoho dne napadlo, že si sám pozvonil umíráčkem, šel domů, lehl a umřel. Vedli mne k jeho mrtvole – byla už oblečena a na nohou měla bílé punčochy —, abych políbil mu palce u nohou, už ani nevím, jaká je to pověra. Pak jsem si hrál kolem truhláře, který bydlel v domě a pracoval na truhle.“
„Famosně to jde!“ radoval se Jäkl. „A teď Novomlýnský!“
Novomlýnský byl zakaboněn a mlčel. Konečně odevřel ale přece ústa.
„Já – já nemám pražádnou nejstarší vzpomínku. – Vlastně – já mám dvě – ale nevím, která je starší. Pamatuju se, jak jsme se stěhovali s Novozámeckých schodů níž, k Elefantům, a já nechtěl z domu, dokud nenesli za mnou kolébku. A pak – pak jsem jednou řekl své sestře ošklivé slovo – víte, tuze ošklivé. Matka mně nasolila hubu a musel jsem stát u zadní nohy piana. – Je pravda – dítě je zajímavé stvoření – takový prakomický obrázek dorostlého člověka! – Tak hloupoučké, tak lhostejné k následkům, člověk vskutku věří v anděla strážce. – První moje modlitební kniha vám byla německá. Já ale neuměl tenkrát ještě ani slova německy – po celý rok jsem se z ní modlil, Gebet für schwangere Frauen‘a nestalo se mně pranic.“
Jäkl teď zase pracoval nohama do žlabu. Novomlýnský spokojeně se na něho podíval. „Vidíte, to se mně na Jäklovi líbí. Člověk udělá dobrý vtip a na Jäklovi je hned vidět účinek.“
„Ani mně nenapadlo smát se vašemu vtipu,“ bránil se Jäkl. „Mně napadlo teď něco obrovsky hloupého! – Staří Římané měli snad také děti, ne?“
„Podobá se.“
„A ty snad neuměly také hned mluvit jako Cicero, snad žvatlaly jako naše děti. Pomyslete si žvatlanou starou latinu – Hanibaj ante pojtas! – Hanibaj ante pojtas! – Ježíš – Marja —Josef!“
Kopání Jáklovo přecházelo teď až v zuření. Všichni se smáli, besedníci, střecha i ten měsíc nahoře s hvězdičkami jako by chechtal: „Hanibaj ante pojtas.“
„Dnes je Jäkl v dobré míře,“ mínil Hovora.
„Je,“ potvrzoval Kupka vedle, „proč asi!“
Jäkl se byl již utišil. Seděl tu vzpřímen a upřímné jeho oko hledělo na Kupku. „Hm – proč! – Ale proč bych vám to neřekl – beztoho mne to tlačí – ano, řeknu! – Jsem zamilován – totiž vlastně už nejsem – ale mám se ženit – totiž také ne – já vlastně nevím, jak bych to honem řek.“
„Hezká?“ tázal se Kupka rychle.
„Nu snad by svým nejlepším přátelům nevyvedl tu infamii, že by si vzal ošklivou ženu?“ bránil Hovora přítele.
„Zenit – hm! No což, já bych byl také pro rodinný život, ale páni manželé jsou mně v tom všude na překážku,“ mínil, to se rozumí, Novomlýnský. „Peníze?“
„Eh co peníze! Já se neptám po penězích, po žádném věnu. Uhodí několik suchých let a člověk to propije.“
„Tak mladý a už tak šlechetný!“ – „Ale které je to děvče?“ ptali se dva najednou.
„Lizinka.“
„Jaká Lizinka?“
„Perálkovic – krejčího – ze Senovážné ulice – znáte?“
„Bodejť!“ přisvědčoval Hovora. „Jsou tři dcery. Nejstarší Marie – tu nemohu vystát. Jak se na ni podívám, začne zívat. Pak Lizinka. A pak Karla, ta suchá.“
„Tak suchá, že si musí vždycky zuby naslinit, aby mohla stáhnout ústa. A vidíte, ta se vdala nejdřív,“ divil se Kupka.
Zkušený Novomlýnský vyzdvihl prst: „Ze tří sester vdá se nejošklivější vždycky napřed – to si pamatujte!“
„Žvaňte si, žvaňte!“ bručel Jäkl. „Nemohu to vystát, když někdo mnoho mluví, nedostanu se pak nikdy k slovu!“
„Ano, Lizinka je hezká.“
„To si myslím!“
„A jak dlouho se milujete?“
„Počkej – teď tomu bude už osmnáct let.“ A na tváři Jäklové zahrála si jemná ironie. „Já chodil do druhé normálky, ona vedle do první. Bylo to v zimě, když jsem ji poznal a hned se do ní zamiloval – provždy! – Rozkošné děvčátko! Hlavička jako makovička, vlasy v dlouhých už, zlatých copech, tvářičky jako růže. Na hlavě měla zelený hedvábný klobouk a s ramenou jí splýval zeleněžlutý viklér. Na školské tašce její byl vyšitý bílý pudlík v modrém nebi – bože, ten pudlíček! – Děvčátko nebylo dlouho v nejistotě o citech, jaké ve mně bylo vzbudilo. Dodal jsem si jednou srdce, začal do ní bouchat sněhovými koulemi, a když utíkala, dohonil jsem ji a strh jí klobouk s hlavy. Od té doby se na mne usmívala, rozuměla mně. Ovšem – promluvit jsem se na ni také potom ještě netroufal, ale sněhem jsem po ní házel často.
As dvě léta nato jsem sám už vyučoval menšího hocha a ten bydlil v Senovážné ulici na konci. Chodil jsem denně kolem Perálkovic a Lizinka stávala před domem. Prostovlasá a bez vikléru byla teprv krásna! Nevinné, čisté její oko modré hledělo vždy vesele na mne; nemohl jsem si pomoci, já se začervenal po každé. Známost naše stávala se vždy důvěrnější. Jednou stála tu a jedla chleba s máslem. Dodal jsem si zase srdce a zastavil se. „Dala mně kousek,“ povídám. – „Tumal!“ řekla a ulomila skyvu. – „To já chci větší,“ škádlím galantně. – „I pak by mně nic nezbylo! A mám hlad!“ smála se luzně. Šel jsem blažený dál, ještě z dálky Lizince ukazuje obdrženou skyvu svou. škoda – brzy nato si vzali rodiče hocha, kterého jsem vzdělával, učitele jiného; měli hloupou záminku, že my dva si spolu prý jen hrajem.
Pak jsme se s Lizinkou tak as po patnácte let skoro ani neviděli. Až letos. Prvního máje – byla neděle – najednou mně napadlo vyjít si trochu dál za bránu – nevím proč, takto by pro mne mohly po celý rok být všechny brány zazděny. Magnetism srdce nejspíš! Jdu do Šárky k Čisteckému. Zde seděl starý Perálek a Perálková a Marie a Lizinka. – Rozkvetlá růže! – Rámě kulaté jako perioda Goethova. – Oko podnes tak nevinné, tak čisté jako u dítěte. – Co muž jsem byl teď za minutu hotov právě tak jako před osmnácti lety co dítě.
U stolu, u něhož jsem poblíž zasedl, pomlouvali Perálka. —‚Když mluví, ukazuje pořád na lebku, aby se lidé domnívali, že myslí – protivný hlupák!‘ pravil soused. – ‚Povídá se, že prý svoje dcery fackuje, když je nikdo nebere k tanci,‘ povídal druhý. – Zdvihl jsem se. – Nebohá Lizinka! – Mládež vedle pod šírým nebem tančila. Víte, já netančím rád, jsem trochu dlouhého těla a tu člověk nevyvede tak snadno grácii, ale ať už mně to sluší nebo ne! U stolu s Perálkovými seděl starý – nu jak se jmenuje ten starý hejtman v pensi, ten – Vítek, ano! Bavil se živě s Marií. Známe se. Tedy jsem k němu přistoupil a pozdravil Perálkovy. Lizinka se pousmála, pak se začervenala. Za chvilku jsem ji poprosil o tanec. Podívala se na matku a slíbila mně čtverylku, do kola že netančí. To mně bylo tuze vhod.
Odtančili jsme čtverylku skoro mlčky. Pak jsme ale šli procházkou podél potoku a tu se řeč rozpoutala. Ptal jsem se jí, zdali mne ještě zná. Dala hlavičku stranou níž a jen se tak na mne podívala nevinnýma svýma očkama. Po chvilce mně bylo, jako bych byl zas malým dítětem, mluvil jsem o sněhových koulích a o pudlíku a o skyvě pomazánky – jí bylo jistě také tak, to jsem cítil. Nu – pak jsem je doprovázel domů. Lizinku chůze nějak namáhala, já ji vedl. „Tak tak, mládež k sobě,“ pravil Vítek – protivný chlap! —Pravda, zamilovaný člověk je nedůtklivý i k dobře míněnému slovu.
Za několik dní jsem dostal od Lizinky lístek – ‚um 3 uhr bei St. Niclas zu komen‘. Chvěl jsem se blahem. Od kostela jsme šli do Valdštýnské zahrady – tam jsme si přisáhli věčnou lásku, tam jsem jí slíbil, že do srpna si odbudu promoci a do dvou let že bude mou. – Pak mne uvedla k rodičům svým; viděl jsem, že Perálek je milý člověk a Perálková matka velmi rozšafná, jen Marie se mně nelíbila, hleděla na mne nějak divně.
Hned nato – jsou tomu už čtyři neděle – musila Lizinka nakvap ven, k umírající tetě do Klatov.
A včera přisel přítel medik Bureš. Povídá mně mezi jiným: ‚Znáš Lizinku Perálkovu?‘ – ‚Znám. ‘ – ‚Dnes porodila kluka, v porodnici na oddělení‘—.“
Přátelé naslouchali Jäklovu vypravování sice potud napnutě, ale při zajímavých posledních jeho slovech bylo přece náhle, jako by už ani nevypravoval – najednou to všemi třemi škublo a ohlídli se po vikýři.
„A v poledne přišel tam nahoru starý hejtman Vítek a poptával se po jejím zdraví a co se narodilo,“ dodal Jäkl.
„Poslouchají nás domácí holky – chechtají se,“ zašeptal v to náhle Novomlýnský. A již byl vyskočil a s hbitostí k víře až nepodobnou zmizel ve vikýři. A za ním hupky hupky Kupka a Hovora.
Měsíc na nebi natáh krk a naklonil ucho – zdálo se mu, že slyší pod střechou lehký dívčí kvikot a pak mlasknutí.
Snad slyšel Jäkl také cosi podobného. Složil alespoň své dlouhé ruce klidně zase mezi kolena, zahoupal se kupředu a nazad a bručel: „Když se krade v noci, je to okolnost přitěžující.“
DOKTOR KAZISVĚT
Neříkali mu vždycky tak, až po jisté příhodě, ale ta byla tak divná, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert a křestním jménem svým nějak zcela neobyčejně, jenže už nevím jak. Pan Heribert byl lékařem, totiž abych pravdu mluvil, on byl skutečně promovován na doktora medicinae, ale neléčil pranikoho a praničeho. Sám by se byl musil přiznat, že od doby, kdy co student navštěvoval kliniky, neměl ani jediného nemocného pod rukama. A byl by se snad i ochotně k tomu přiznal, jen kdyby byl vůbec s někým mluvil. Ale byl to člověk prazvláštní.
Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného to druhdy lékaře malostranského. Matka umřela záhy, otec umřel krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek, snad také něco peněz, ale ne mnoho. V tom domku dr. Heribert junior sídlil. Dva přízemní krámky na ulici, pronajatý byt v prvním patře kupředu nesly mu něco činže, on sám bydlel v prvním patře ve dvoře a k němu vedly přímo ze dvora schody zvláštní, dřevěnou mříží hned dole u dvora uzavřené, takto nekryté. Jak to u něho v bytu vypadalo, nevím, že ale žil velmi jednoduše, vím. Jeden z obou krámků byl totiž hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a syn její, Jozífek, byl můj kamarád – už jsme dávno, tuze dávno dokamarádili, stalť se Jozífek pak kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Ale u něho jsem zvěděl, že pan doktor Heribert vaří si snídani sám, na oběd že chodí do nějaké laciné jídelny na Starém Městě a večeři že odbývá lecjak.
Dr. Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý neb bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká „zkažený student“, a pozděj se i posmívali: „Ah doktor, ano – ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam. Byl postavy skoro malé – podle nové míry měl jen as tak půl druhého metru – a tu suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby byla od ostatních postav lidských vždy aspoň na dva kroky vzdálena. Odtud to zmítání. Modré jeho oko bylo jaksi plno ostychu, jako oko kopnutého psa. Tvář jeho byla světlohnědým vousem zarostlá – zarostlá tvář dle tehdejších náhledů byla také něco zcela neslušného. V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský kalmuk, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu, a v letě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejisté jakoby na slabé stopce. V letě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale dr. Heribert vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova. Pak ho už nechali zcela. Ano tak daleko to přivedl dr. Heribert, že vzdor tomu, že mu bylo teprv asi čtyřicet let, nestarala se z malostranských panen o něho už ani jedna.
Najednou se ale přihodilo něco – jak jsem řekl, až do novin to přišlo! A o tom chci vypravovat.
Byl překrásný den červnový. Takový den, kdy se nám zdá, že úsměv nejvyšší spokojenosti rozkládá se po nebi, zemi i po tvářích všech lidí. A v den ten pohyboval se pozdě odpůldne nádherný pohřeb Oujezdem k bráně. Pochovávali pana Schepelera, radu oučtárny zemské či stavovské, jak se tenkrát říkalo. Bůh nám to odpusť, ale věru se zdálo, že i po tom pohřbu je rozestřen onen úsměv spokojený! Tvář mrtvého ovšem nebylo vidět, neníť u nás zvyk jihu, kde nosí mrtvé k hrobu v rakvi otevřené, aby se naposled ještě, než sklouznou do jámy, ohřáli v slunci. Ale odpočtem-li jistou slušnou opravdovost, nemohla se jakás všeobecná spokojenost upřít. Ležela za překrásného toho dne lidem jakoby ve všech údech – pomozme si!
Nejspokojenější byli as ti praktikanti zemských úřadů, kteří pana radu na márách nesli. Nedali si to vzít. Dva dny byli v rozechvění a lítali z kanceláře do kanceláře; teď šli hrdě a odměřeně pod nákladem svým, každý přesvědčen, že spočívají na něm zraky světa a že svět ten si šeptá: „To jsou praktikanti stavovští!“ Spokojen byl dále dlouhý pan doktor Link, který pojen osmidenní nemoci zesnulého pana rady byl od téhož vdovy obdržel dvacet dukátů honoráře, celá Malá Strana o tom již věděla; šel teď s hlavou trochu sklopenou, jako by přemýšlel. Spokojen byl soused Ostrohradský, řemenář a nejbližší příbuzný páně radův. Za živa ho sice pan strýček zanedbával, ale teď už věděl Ostrohradský, že v kšaftu je mu přiřknuto pět tisíc zlatých, a několikrát byl již k sládkovi panu Kejříkovi mezi průvodem se pronesl: „Přec měl dobré jádro!“ Petrohradský šel hned za rakví a vedle něho obtloustlý, zdravotou svítící pan Kejřík, nejlepší a nejdůvěrnější přítel nebožtíkův. Zrovna za těma dvěma šli pánové Kdojek, Mužík a Homann, vesměs radové zemské účtárny, ale co do hodnosti mladší než zesnulý Schepeler; také ti byli patrně spokojeni. Ba musíme s bolestí říci, že ani paní Marie Schepelerová, sedící samotná v prvním fiakru, neubránila se všeobecné spokojenosti, že ale bohužel ta její spokojenost z červnové nálady přímo nevyplývala. Dobrá panička ta byla ovšem ženskou, a být již třetí den předmětem vřelého soucitu tolika lidí, to lechtá. Pak také štíhlému jejímu vzrůstu slušely černé smuteční šaty zrovna roztomile a vždy trochu bleďounká její tvář vyjímala se v rámci černého závoje zvláště pěkně.
Jediný, kdo těžce nesl smrt páně radovu a hluboce nepříjemného dojmu nijak se zbavit nemohl, byl sládek pan Kejřík, posud mládenec a jak již praveno nejlepší a nejdůvěrnější nebožtíkův přítel. Bylať mu mladá vdova již včera zřejmě vyjádřila své očekávání, že se jí teď patřičně odmění za to, že mu už za živobytí svého manžela byla – tak věrna. Když k němu soused Ostrohradský po prvé dnes pronesl své: „Přec měl dobré jádro!“, odvětil pan Kejřík smutně: „Ba neměl, sic by byl vydržel dýl.“ A pak Ostrohradskému více už ani neodpovídal.
Průvod pomalu došel Oujezdské brány. Tenkráte ještě nebyla brána ta tak k přefouknutí lehýnká jak je dnes, vinula se těžkými hradbami, dva dlouhé, křivé a temné tunely stály za sebou, pravá předmluva k hrobům zábranským.
Parádní pohřební vůz byl teď průvod předjel a zastavil u brány. Kněží se obrátili, mládenci spustili máry pomalu k zemi a začalo kropení. Pak kočové povytáhli pohyblivý podklad vozu a mládenci zdvihli rakev, aby ji dali na vůz. Teď se to stalo! Buď že byl na jedné straně nadbytek sil, nebo na obou stranách zcela stejná neobratnost – náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven.
Zděšení bylo všeobecné. Rázem nastalo ticho, že soused mohl slyšet tikot hodinek v sousedově kapse. Zraky všech se vpíjely v nehybnou tvář mrtvého rady. A zrovna vedle rakve stál – doktor Heribert. Byl se právě branou vracel z nějaké procházky, kormidloval mezi hromadou lidí sice sem tam, ale náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími a teď byl šedivý jeho kabátek zrovna vedle černého rubáše umrlcova.
To trvalo okamžik. Jaksi mimovolně chopil se Heribert svislé ruky, snad aby ji zase v rakvi umístil. Ale podržel ji v rukou svých, prsty jeho nepokojně hrály, a oči spočívaly pátravě na mrtvém obličeji před ním. Teď vztáhl ruku a rozevřel víčko pravého umrlcova oka.
„No, copak je to?“ houkl vtom Ostrohradský. „Pročpak se to nespraví? Máme tak zůstat stát?“
Někteří mládenci vztahovali ruce.
„Pozor!“ vzkřikl malý Heribert hlasem k neuvěření širokým a zvučným. „Ten muž není mrtev!“
„Nesmysl! – Vy jste blázen!“ hučel pan doktor Link.
„Kdepak je policie!?“ volal do toho Ostrohradský.
Na všech tvářích byl nejvyšší zmatek. Jen sládek Kejřík byl rychle přistoupil ke klidnému Heribertovi. „A co se má stát?“ tázal se dychtivě: „Není – opravdu není mrtev?“
„Není. Je jen ztrnulý. Teď ho rychle doneste někam do domu, ať zkusíme pomoci!“
„Nejhotovější bláznovství!“ křičel pan doktor Link. „Když ten není mrtev, tedy.“
„Kdopak je to?“ ptal se Ostrohradský.
„I prý doktor.“
„Doktor Kazisvět! – Policie!“ řičel řemenář, jímž byla náhle zalomcovala myšlenka na těch pět tisíc.
„Doktor Kazisvět,“ opakovali páni radové Kdojek a Mužík.
Ale již nesl obětovný přítel pan Kejřík s několika mládenci rakev pomalu do vedlejšího hostince U Vápenice.
Po ulici nastal hluk a povyk zrovna bouřlivý. Pohřební vůz obracel, fiakři obraceli, pan rada Kdojek zvolal: „Pojďme – vždyť se dozvíme všechno!“, ale nikdo nevěděl, co má činit. „Dobře že jdete, pane komisaři!“ volal Ostrohradský na přicházejícího teď policejního úřadníka. „Děje se tu strašná, nedovolená komedie – prznění mrtvol za bílého dne – před půl Prahou.“ a následoval komisaře dovnitř Vápenice. Doktor Link zmizel. Za chvilku už byl Ostrohradský zase venku, za ním komisař. „Rozejděte se, prosím,“ pravil tento k shromážděným, „nikdo nesmí tam! Doktor Heribert tvrdí najisto, že přivede pana radu k sobě.“
Paní radová chtěla z kočáru ven, ale omdlela. Radost může někdy i usmrtit. Teď vyšel chvatně pan Kejřík a přistoupil ke kočáru, kde se paničky s omdlelou paní radovou obíraly. „Dovezte ji pomalu domů, doma se vzkřísí,“ radil. A pak zabručel pro sebe: „Je přece příjemná – tuze příjemná!“ Obrátil se, vskočil do fiakru a odjel, kam ho byl doktor Heribert poslal.
Vozy se rozjely, truchlící se rozešli. Ale Oujezd byl u brány pořád pln lidí a policejní stráž musila před domem dbát pořádku. Vypravovali si v kupách nejdivnější věci. Hned jedni zlořečili doktoru Linkovi a vypravovali si o něm pomluvy, hned zas jiní posmívali se Heribertovi. Občas se objevil spěchající pan Kejřík a prohodil něco se zářícím obličejem: „Máme nejlepší naději!“ – „Už jsem sám cítil puls. Ten doktor čaruje!“ – „Dýchá!“ zvolal posledně všecek u vytržení a vrhnul sebou do připraveného fiakru, aby radostnou zprávu dovezl paní radové.
Konečně pozdě navečer, již k desáté hodině, vynesli z Vápenice zakrytá nosítka. Po jedné straně šel doktor Heribert a pan Kejřík, po druhé straně komisař.
Ale nebylo jediné malostranské hospody, kde by nebylo bývalo natlučeno až přes půlnoc. O ničem jiném se nemluvilo než o vzkříšení pana rady Schepelera a o doktoru Heribertovi. A mluvilo se zimničně.
„Ten umí víc, než co stojí v latinské kuchyni!“
„Jak se člověk na něho podívá, hned to vidí! Už jeho otec byl výborný – výborný lékař! To se dědí.“
„Ale že nechce praktikovat? – Ten by si musel stát jako nějaký dvorní rada!“
„Má asi peníze, to je to.“
„A proč mu říkají doktor Kazisvět?“
„Kazisvět? Já to neslyšel.“
„Dnes jsem to slyšel stokrát.“ —
Po dvou měsících úřadoval pan rada Schepeler zas jako dřív. „Pánbůh na nebi a doktor Heribert na zemi!“ říkal. A jindy zas: „Kejřík je diamant!“ —
Celé město mluvilo o doktoru Heribertovi. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšná. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata hleděli si prý získat doktora Heriberta za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král italský mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale doktor Heribert byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil s pavlače vodou.
