Kitabı oku: «Prosté motivy», sayfa 3

Letní

I

 
Již lučina je zkosena,
jaká to, jaká vůně!
hle, klásky blednou, blednou stony,
a nad tím celý oblak vonný
se vznáší jak by z bájné tůně.
 
 
Ach takhle, pěvce, zahynout
jako ta luční tráva!
Ret bledni již, tvůj skon ti věště,
a na něm nech ti píseň ještě
v omamnou sloku povyzrává.
 

II

 
Čtu ve měkké kůře březové,
na stromě v houští skrytém,
dvě jmena mně osob neznámých
ve srdci prostě vrytém:
Maria, Josef.
 
 
A houštím si šlehá po bříze
sluneční záře hravá —
a písmena jedna pošmúrna,
druhá je zlatě smavá:
Maria, Josef.
 
 
Ach kolik zde bydlí asi let
lidé ti v srdci vrytém?
A jak as je osud v životě
přešlehal různým kmitem?
Maria, Josef.
 
 
Měl jeden z nich parný červenec,
druhý snad mrazivý leden?
Či dosud jsou srdcem spojeni,
srostlí jak ve strom jeden —
Maria, Josef?
 
 
Když navečer přijde otec zpět,
smějí se květné oči?
A které as z obou poupátek
na krk mu dříve skočí?
Maria? Josef?
 

III

(V březovém lese)

 
Co vše mi vypráví ten les,
co hovorných tu stromů,
co vše sem lidé napsali
a nevěděli komu!
 
 
A já mám též už břízu svou
a píšu, nevím komu:
„Vždyť jsem chtěl také šťasten být,
však pánbůh nechtěl tomu!“
 

IV

 
Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;
sotva za rána že začal, již se krajina ta celá
– jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla:
 
 
Co ten letní den nám dává! Co tu šperku, co tu lesku!
Brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,
lesu šat dal safírový, vedle něho bujné mlází
zlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází.
 
 
Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,
nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,
ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,
přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese.
 
 
A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,
zakletý tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“
nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni
z dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní.
 
 
Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá,
tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá;
na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím,
ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím.
 
 
Je mi blaze, je mi krásně v letním teple, v slunné záři —
jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři.
 

V

 
Je tak teplo – je tak ticho!
Vlnky jenom šepotají
nad nimi se němým vzduchem
lesklá šídla třepotají.
 
 
Ametystové ty jehly
sem tam, sem tam polétají,
oči mé mně zašívají,
mysl moji oplétají.
 
 
Ba já cítím, že má duše
někde je už v limbu branách —
pán Ježíš mně postůj v hlavách,
andělové po všech stranách! —
 
 
Spal jsem; pojednou však jak by
bylo se mě něco tknulo,
oči se mně rozevřely,
celé tělo sebou hnulo.
 
 
Hledím, trnu – ach ta radost!
Tedy přec to pravda jesti:
koho pánbůh pomiluje,
že mu dá i ve snu štěstí!
 
 
Zlaté slunko – mezitím co
tak se mně to slastně spalo —
skrze listí mladélipky
dukáty mně posypalo!
 

VI

 
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si sličnu,
a vyzkušení lidé staří praví,
že kdo chtěl přihlídnout, moh vidět tuze,
jak oba dávno již jsou láskou žhaví,
moh lesklé zřít jich hledy, slastné chvění,
moh pozorovat, jaké mají schůze
za lesův obzorem, ba až tam hory na temeni.
 
 
Hned zrána obláčkové, bílí jako z vlny,
po širém nebi sem tam houfně stáli,
a nato k pochodu se seřadili
jak šňůry perel, v nekonečnou dáli.
Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé,
a na vůz s vranými ji mraky posadili —
prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede.
 
 
Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň,
bouř do koní svým modrým pere bleskem,
hrom po nebesích z těžkých kulí střílí —
a svatba kpředu jede s divým třeskem.
Kde lidská obydlí, již okna odvírají
a honem za svatbou si povyhlédnout pílí
a šepcí s úsměvem si blaženým: „Bůh žehnej kraji!“
 
 
Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka
se za nevěstou táhne ku obzoru.
Jak vínku zdoba vpůli roztržená,
od hory temene až dolů k boru,
hle, květoucí se duha oble kloní,
a pod ní, bouřným deštěm osvěžená,
zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.