Kitabı oku: «Povesti», sayfa 4

IV. Konec

 
Už zima prešla a jaro nastalo,
  Príroda skvetá, vône plno všade,
Všetko zas vstáva, čo pred časom spalo,
  Čo tešievalo Hrdoša na hrade:
    Len v zámku mrzne, vždy zima panuje,
    Pokoj, veselosť preč sa odťahuje.
 
 
Zhynula panna – už niet inej za ňu,
  Otec sšedivel, na prísnosť narieka,
Vídava dcéru často v trudnom spaniu,
  Jak sa ho ľaká, od neho uteká;
    On do huor zajde, sám nevie, čo hľadá,
    Viac srdce prísno pokoja mu nedá.
 
 
Vyjde na baštu, kde dcérino telo,
  Chcel by ho skriesiť, plačúc nad ním stojí,
Lež to už dávno, dávno spráchnivelo,
  On márnu túžbu viacej neukojí!
    Nechá ho pamäť, tma mu bije v oči —
    V hroznom rehote do priepasti skočí.
 
 
Tak zašiel Hrdoš – len pamiatka žije.
  Teraz zem planú oráč preoráva —
A hľa, keď hlbšie lemeš v zem zaryje,
  Človečie kosti pluhom von dostáva.
    I zajdú časy, stoletie pominie,
    Lež tvoja, Hrdoš, pamiatka nezhynie.
 

Pomsta

 
Všude temno – tichá je noc! —
Jen měsíce lampa bledá,
Že v slávě nemůž zjevit moc,
Zhaslé hvězdy kolem hledá, —
Volá, vábí, – nic nenajde,
Až pak v mračnách i sám zajde.
Jak v žaláři: pusto, divě,
Kde se s hrůzou strach objímá:
Tak teď město, předtím živé,
V tvrdém spánku klidně dřímá.
 
 
  Jenom v jednom domku bdějí,
Tam světýlko ještě plane,
Plynou slova o náději,
Blaha chystají se k bráně!
Při stolíčku černokrytém
Matka s dcerou svojí sedí,
Anať v túžbě věrným citem
Na jinocha vedle hledí.
Či to bratř jej, kdo nám poví?
Vždyť se rdí vždy víc a více!
Sestra při svojem bratrovi
Nemění barvami líce,
Sestra bratři tak neříká.
Hoj, to milenců jemný hlas,
Tak duše k duši přivyká,
Nehledíc na stav ani čas.
Milostí se objímají,
Srdce srdci se podá v moc,
Rúčky k rozchodu si dají,
Jun šepce tiše: Dobrou noc!
Panna zprovodit ho vyšla
Podle národního zvyku.
I pokud zpátkem nepřišla,
Matka reve v strašnom křiku:
  „Byly časy, dávno tomu, tak mladý čas letí!
Bolná zpomínka – ó, zlatá mladosti!
Jak tě vyvábit do svého objetí?
Daremná túžba – plakala sem dosti.
Také mne láska někdy hojívala,
Těšila sem se v jinocha náručí!
Miláčku! –  Darmo – černá zem ho vzala,
Mne utrápenou zde ještě nechala
A mysl trudná vždy a vždy mě mučí.
Čistě a věrně sme se milovali.
Kdo nám překážel? Bolestná památka!
Jeho pryč vzali, mne jinému dali,
A to činila moje vlastní matka.
Matka? či matka? vlastnímu dítěti?
Hoj, to je hrůza – já se pomstit musím!
Než na kom, bídná? jak si pohověti?
Jak ten cit černý v srdci mém udusím? —
Tak! mám tě, mám tě! – Pryč, myšlenko z pekla!
Ze vlastní krvi strojný dělati kvas?
Ne! –  Přece musím, jináč bych se vztekla.
Co mi po lidech – teď je ku pomstě čas!
Vždyť to ne dítě od miláčka mého,
Tak bych ji jistě věrně milovala —
Než ona pošla z lože sileného,
Kam mě ne láska, jen povinnost hnala.
Budu ji trápit – vždyť i mne mučili,
Oni tu pomstu v srdci mém zbudili!!“
    Hlas temný v chýži zachází
    A panna z venku přichází.
    ,Matičko dobrá, co je ti?
    Jak se třeseš! Cos tak bledá?
    Spokoj se při svém dítěti,
    Onoť ublížit ti nedá!‘
„Mne se ujímaš? mne, ty dcerko milá?
Mně nic neschází – a ty se nebojíš.
Avšak tys šťastná, oh, i já tak byla,
V tom stála štěstí, ve kterém ty stojíš.
Než dosti toho, neníť víc pomoci,
Veď mě na lůžko, vždyť již po půlnoci. —“
Lehnou si obě. – Panna spala milo
A bídné matce o pomstě se snilo.
Zašlo již leto, chladný vítr věje.
Hory a role zmrzlé sněhy kryjou,
V houští ptáčatko píseň si nepěje,
Jen někdy vlci v dolinách zavyjou,
Země se celá v nový šat obleká —
Toť běh přírody, toť její určení!
A co jiného jest život člověka?
I on tak klesá a veždy se mění.
Často se při nás štěstí přechovává,
A chvilka přejde, již nás zanechává. —
  I bylo dobře, i bylo veselo
U lidí dobrých, u rodinky milé,
Pokud k nim jinoch chodívával smělo,
S nimi požíval blahé lásky chvíle.
Teď již tam jináč, všecko se změnilo:
Matka vyzáblá – panna trupobledá,
Obojím čelo smutkem se zakrylo.
Panna běduje – matka pomstu hledá.
Lásku s jinochem zakázala přísně,
On víc k ní nesmí, jen zdaleka okem
Někdy zře po ní – skládá na ni písně
I obchází ji přinuceným krokem.
Za její štěstí Pána Boha prosí
A ona zaňho tvář slzami rosí.
Matka ji mučí, sužuje, proklíná,
Smrť a zhynutí od srdce jí žádá,
Dcerka jen trpí, trpí, ač nevinná,
Sejít v tmavý hrob i sama by ráda.
I schne v bolestném žáli, plaču, hoři,
Až i konečně zcela se umoří.
Co to za hlasy, jaká temná slova?
  A proč ty zvony tak zhlboka hučí?
Modli se, bídný, toť píseň hrobová:
  Panna nevinná se světem se lúčí.
Viď tam ten dvůrček, viď tu rakev černou!
  Vidíš tu ženskou, anť nad ní naříká?
Toť matka mrtvé, plače dceru věrnou,
  Viď, jak žalostí, až tak lid proniká.
Opodál jinoch zaslzený stojí,
  To byl milenec zesnulé děvečky,
Blížej ku rakvi přistoupit se bojí,
  Tam si on truchlí, modlí se mlčečky, —
Chór začne píseň: „Ó smrti ukrutná“,
  Lid se pobírá, rakev zdvihnou hore,
Máť ji nechce dat, volá nad ní smutná,
  Křičí, až se tak ozývá po dvoře.
Než darmo plakat, přec jen rakev vzali,
  Nábožný lid ji žalmami sprovází;
Jinoch opodál v plášť se zaobalí,
  Kradmo si stoupá v bouřlivé nesnázi.
Došli na místo. Tu rakev složili,
  Ostatní píseň ještě zazpívali
I srdečně se ještě pomodlili,
  Pak se na věky s pannou rozžehnali. —
Po jednom vyšli všetci z cinteřína,
  Každý buď v žáli, buď pak v nepokoji;
Jen jinoch zůstal, ruce k Bohu spíná,
  Modlí se, myslí – i tak dlouho stojí.
Přistoupí k hrobu a na zemi tíše:
  Toť pomsty obět paličkou napíše.
Ještě zře jednou k místu mutným okem,
  Pak se pryč bere dlouhým bolným krokem.