Kitabı oku: «Noc na Karlštejně», sayfa 4

3. výstup

Karel IV. sám, Alžběta v pozadí.

(Karel přejde vlevo, Alžběta v pravé pozadí)

Karel IV. Jen co odbudu ještě tyto poslední záležitosti, pak chci býti více tvým, moje Eliško! Jsou to věru divné líbánky – v dubnu svatba – a druhý měsíc poté jsme si jako cizí – tak to dále zůstati nemůže, ba nesmí! Ona musí zvědět, jak je mi drahá, a to brzy, hodně brzy! Kéž by to možno bylo zítra, ba co dím zítra, ještě dnes! Ó, Eliško!

Alžběta (v pozadí v těžkém boji, postoupí vpřed a chce se již císaři vrhnouti k nohám, ten zvedne hlavu; v témže okamžiku vejde do ložnice vévoda Štěpán)

Karel IV. (se prudce vzchopí a myslí, že panoš ohlašuje příchod vévody) Ach ano, hochu, připomínáš mi návštěvu pana vévody – zapomněl jsem…

Alžběta (zmatena ustoupí za portiéru)

4. výstup

Karel IV. a vévoda Štěpán.

Karel IV. Buď mi vítán, pane vévodo!

Štěpán (se uklání) Dík nejhlubší, že’s mi povolil slyšení. Cítím, že nejsem právě ve chvíli této nejvítanějším hostem na Karlštejně.

Karel IV. Dík za upřímnost. Jsem rovněž přímý, vévodo, a řeknu hned, že’s uhodnul. – Však prosím, k věci! Sedněme!

(Oba usednou)

Štěpán (usedaje) Kladu v rozmluvu tuto poslední naději svou i domu svého.

Karel IV. (kývá povážlivě hlavou)

Štěpán Ty sám, který tak dbáš o založení pevné a rozsáhlé moci rodinné, mne pochopíš, a doufám, že změníš své úmysly ještě v poslední chvíli.

Karel IV. (stále kývá hlavou)

Štěpán Já i synové mojí prosíme Tvou milost, abys upustil od spolku s bratry mými, znáš důvody naše, starý spor i jeho kořeny…

Karel IV. (prudce vstane) Dobře děls, že znám spor váš i kořeny jeho. Právě, že to vše tak dobře znám, jest můj úmysl pevný a nezvratný. Řeknu ti krátce, vévodo, v záležitosti této jest marné všecko co podnikáš. Volils špatnou chvíli i špatný začátek. Chceš najednou býti čistým v očích mých a omlouvati a zakrývati mým příkladem, co j e těžkým tvým proviněním! Či nestrhl jsi jen z důvodu ryzího sobectví na sebe Horní Bavory? – Na to odpověď mi dlužen zůstaneš! Máš pravdu já se starám o moc domu svého, ale děje se to vždy jen po cestách pravých, se mnou je vždy svaté právo a úradek bystré hlavy vždy jemu se ve všem podřizuje! Ty však jen násilím a libovůlí jsi se obohatil. Toť ten rozdíl mezi námi. – Pečuj o moc a zvelebení domu svého v mezích zákona, a rád ti podám ke všemu ruky pomocné i ochranné, proti bratrům tvým však se nespojím s tebou, leda bys vrátil Horní Bavory.

Štěpán Však tito vždy se nezachovali tak vůči Tvé Milosti, bys najednou jim podával ruku k smlouvě přátelské.

Karel IV. Nezachovali? Ba že – ovšem že nezachovali! Ale kdybych chtěl počítati a věrně pamětliv býti, kdo kdy se ke mně nezachoval, musil bych s celou svatou říší římskou účtovati – leč to jsou, jak snadno pochopíš – věci mrzuté. Ty odbývám nejraději za hranicemi této země, zde chci míti klid a mír.

Štěpán Jemuž obětuješ klid a mír Německa – širší, pravé říše…

Karel IV. O klid a mír Německa, vévodo, vy sami se postaráte, by dlouho netrval. A že mi starost o Čechy vyčítáš, tomu jsem dávno zvykl od tvých krajanů. Nemusil bych ti ani odpovídat na tuto námitku, chci však, aby pro budoucnost bylo zcela jasno mezi námi. Cizím statkem jsem sebe neobohacoval nikdy, násilím jsem nezískal ničeho, já platil vždy hotovými penězi, a smlouvy, které kdy jsem uzavíral, jsou veřejné – nebojím se výtek přítomnosti ani soudu dob pozdějších. Nelichotím si, ano hádám, jaký bude asi o mně úsudek příštích časů v ústech tvých krajanů, pane vévodo. V jednostrannosti své řeknou, že jsem byl Čechů otcem, říše římské ale pouhým otčímem. Ale to mne nezarazí na dráze jednou nastoupené; vážil bych si přátelství tvého, ale hrozeb tvých lekat se věru nemám příčiny.

Štěpán Smlouvou s domem mým bys k provedení zámyslů svých (Ironicky) – nám ovšem na ten čas nedostupných – nabyl pevnější půdy v Německu.

Karel IV. Děkuji za starostlivost tvou, pane vévodo. (Určitě) Zde je každé slovo naprosto ztraceno! (Přejde vlevo, Přívětivě, později s rostoucím zápalem) Nyní však dovol, abych tě směl dlouho pokládati za milého hostě nejen na Karlštejně, nýbrž i v Čechách, o které že pečuji, tak ostře mi s krajany svými vytýkáš. Leč rci sám, je možno, pane vévodo, abychom nemilovali to, co jest dílem naším? Chápeš lásku otcovskou, pane vévodo? Je to zákon přirozený, že dítě jest nám drahé nejen tím, že naše je, ale více proto, že jeho život je životem naším. Když jsem přišel do této země, nalezl jsem všady žalně zírající poušť; města ochuzená a vypleněná, vesnice zdrané a ožebračené, panstvo zpupné, odbojné a loupeživé, lid zmalátnělý, kleslý, duševně a tělesně utýraný. Začal jsem těžkou práci. A nyní, když vidím, jak se dílo mé daří, když vidím, jak země před mým zrakem zkvétá a lid bohatne, jak snaha má je pochopena a uznána, když vidím, že jsem milován – tu chci překonati sebe v lásce k této zemi. Je to poměr otce a dětí, co mne blaží v Čechách. V tom jest klíč k tomu nepochopenému od vás tajemství mé horlivosti v Čechách a mých zde úspěchů. Však dosti o tom. Kdyby každý učinil ze své země za dobu svého panování, co já jsem z Čech učinil, nepoznali byste Evropu v několika desítiletích! – Chci ještě vykonat v kapli malou pobožnost, pane vévodo. Dobrou noc! Zítra, doufám, že budeš hostem mým na lovu, jejž podnikneme do lesů berounských. Dobrou noc!

(Kyne mu a odchází zvolna dveřmi do kaple; vévoda se mlčky hluboce uklání)

5. výstup

Štěpán

Štěpán (sám) Neoblomný a v zámyslech svých tajemný jako vždy! – Však co mi zbývá; tvářiti se sladce k těmto kyselým hroznům. Ted mám ovšem dosti času býti nápomocen svému příteli, králi cyperskému, v jeho honbě po děvčatech. Ten blázínek každé páže div očima neprobodá, (Ohlíží se kol) však ten hoch, co v předsíni má stráž, mně samotnému zdá se býti trochu podezřelým; upozorním naň krále Petra – a všimnu si ho bedlivěji při odchodu. (Odejde dveřmi)

6. výstup

Král Petr a Alžběta

(Chvíli hluboké ticho. Poté slyšeti za portiérou, zvenku do ložnice Karlovy vedoucí, kroky a tlumený hovor, který se stává rychle zřetelnějším a prudším. Scéna tato mluví se po veliké pause za dveřmi)

Petr (za portiérou) Když ti však, hochu povídám, že císař dobře ví o mojí návštěvě, že svolil k ní – že sám arcibiskup Arnošt za mne mluvil…

Alžběta (za portiérou) To všecko ti, pane, nepomůže. Mám přísný rozkaz nepouštěti nikoho; jediný vévoda Štěpán měl slyšení, a ten právě odešel druhými schody nalevo.

Petr (za portiérou) Právě s ním jsem na schodech se smluvil. Císař na mne čeká – nedělej tedy okolků!

Alžběta (s rostoucím hněvem za portiérou) Budu volat o pomoc, to jest násilí, jak sem, pane, vnikáš!

Petr (ještě za portiérou) Však ty popustíš – nerad lovím potmě… (Mezitím vtiskl Alžbětu na jeviště)

Alžběta (vyběhne ze dveří, za ní Petr) Co chceš? – Já nesmím pustit nikoho a císař je na modlitbách.

Petr To mi právě vhod, milý panoši, neboť nejdu kvůli císaři, ale kvůli tobě.

Alžběta Jsi šílený. Proč kvůli mně?

Petr (se k ní blíží s rostoucí vášní) Nač přede mnou tajností? – Vím všecko, všecko, sladký panoši – ty nejsi, co se zdáš…

Alžběta (ustupuje před ním) Nechápu, co pravíš – jsi na omylu. Nutíš mne, bych volal o pomoc. (Stranou) Bože, Bože, co jen si mám počíti?

Petr Však bys tak přede mnou neustupoval… Proč by muž muži nepodal bez ostýchání ruku? Dej mi polibek a uvěřím – že nejsi dívkou!

Alžběta Ty šílíš, pane! Pomni na hněv císařův. Budu volati!

Petr (ji stále pronásleduje) Políbení, nebo budu volati já!

Alžběta (ustupuje) Toho neučiníš!

Petr (se k ní tiskne) Ba, že učiním! Políbení jen jediné, mne neoklameš, já tě stopoval od řeky do lesa k hradu, já vím, žes dívkou – já tě miluji!

Alžběta (učiní posunek, jako by tasit chtěla) Zpátky, smělče!

Petr (v největším stupni vášně) Tak tedy takto se mnou chceš hovořit? Dobrá, snad spíše se smluvíme! (Tasí rovněž)

Alžběta (přiskočí rychle, vytrhne meč Petrovi, zlomí jej a hodí mu jej pod nohy) Zpátky, smělče! – Zde ses těžce zklamal, králi jerusalemský! Teď jdu pro císaře! (Odchází k portiéře u kaple)

Petr (žene se po ní) Stůj, krásná zmije!

Alžběta Sem! Pomoc! Na pomoc!

(Vtom vyjde z kaple Karel IV. a za druhou portiérou objeví se arcibiskup Arnošt. Petr zaražen ustoupí, císař udiven vkročí doprostřed, Arnošt s klidným úsměvem pozoruje celé skupení)

7. výstup

Karel IV., Alžběta, Petr a Arnošt.

Karel IV. Co jest – co se zde děje? – Aj, náš milý bratr a host v tak důvěrném hovoru s mým pážetem. – Toť dnes z nočních návštěv ani nevyjdu! (Zpozoruje meče na zemi) A zbraně… tedy spor? Aj, co to znamená?

Alžběta Jeho Milost násilně přes můj odpor vnikl do této komnaty.

Karel IV. A tys horlivě zastával svůj úřad. (K Petrovi) Čím ti mohu posloužiti v tak pozdní chvíli, pane bratře?

Petr (ustupuje v rozpacích) Císařský pane…

Arnošt (předstoupí) Vina jest moje, Milosti. Zapomněl jsem po večeři ti oznámit, že přeje si král Petr prohlédnouti domácí kapli tvou při osvětlení; vyprávěl jsem mu totiž, jak lesk drahokamů zvýšen září tisíce světel kouzelný dojem působí. Páže nevědělo o příchodu Jeho Milosti. Já na to vzpomněl právě před chvílí a chvátal jsem předejíti nedorozumění; vidím s lítostí, že přišel jsem pozdě.

Karel IV. Vždy včas, by vše bylo vysvětleno, Arnošte! (K Petrovi) S radostí, milý pane bratře, nejen skromná domácí kaple moje, nýbrž i kaple sv. Kříže a sv. Kateřiny je ti k službám; doufám, že dal milý Arnošt rozsvítit všecky svíce podél zdí! (Pokyne směrem k domácí kapli) Arcibiskup bude tak vlídný, že provodí tě, jako ve dne činil, a svede tě pak druhými schody na dvůr. A nyní dovolte, pánové, bych vám přál „dobrou noc!“

Petr Teď mě skoro mrzí dětinské přání mé; odpusť, že tak pozdě jsem vyrušoval, ctihodný Arnošt věru vinen jest…

Karel IV. Naopak dobře činil, že tě na noční vzezření kaplí upozornil. Lesk českých drahokamů je při záři světel vskutku okouzlující (Kyne k portiéře) a stojí za podívanou. (Významně) Dobrou noc, pánové!

Arnošt Bůh s tebou, Milosti!

Petr (k sobě) Nepovedlo se. – Aby to ďas!

(Odejde provázen Arnoštem do domácí kaple. Alžběta se uchýlí za portiéru)

8. výstup

Karel IV

Karel IV. (sám. Přejde ložnici, pak se na chvíli zastaví) To není pouhou náhodou! – Král Petr byl v rozpacích – páže se rdělo a třáslo – jediný Arnošt opanoval klidně, jak jeho obyčej, všech rozčilení! Ví Bůh a svatý Václav! S tou kaplí při večerním osvětlení to byla pouze výmluva – včasná výmluva – nic jiného! Král Petr měl jiné zámysly. (Přejde a zastaví se) Ale jaké? – Proč přišel hned po mé rozmluvě se Štěpánem? – Snad ho hledal – není mi známo, že by tak dobrými byli přáteli, aby zvěděti musel hned král cyperský výsledek politického poslání vévody bavorského. (Po chvíli přemýšlení) Zeptám se Arnošta, je přímý, jest můj starý přítel. (Náhle se zarazí) Ale kdy se ho zeptám, dnes již nepřijde; počkám do rána, musím počkat. (Zamyslí se) A což páže? – Ano, vyptám se teď pážete. (Jde k portiéře vedoucí do předsíně a náhle se zastaví) Ten hoch se podivně chvěl, zdálo se mi, jako by v tom rozčilení změnil svůj hlas – ten hlas mi byl velmi známý – jeho postava, tahy jeho obličeje… Bože, mně se rozednívá… (Uzří na zemi přelomený meč, zvedne jej a prohlíží) Mám světlo! – Hoch láme těžké damascenské meče jako mrkve – kdo umí to v celé říši? Císařovna jedině; roztrhnouti kovový pancíř shora dolů jako kus plátna, přelomiti podkovu jest jí hračkou. To jest ona! (Jde k portiéře a opět se zastaví) Jaké však by mohla míti císařovna úmysly? Snad se přece klamu? – Jednám vždy s rozvahou, zde však nadarmo se namáhám překřičeti vnitřní hlas, jenž praví mi, že páže to jest císařovna! Praví mi to onen hlas proto snad, že toužím po ní, že milá a sladká by mi byla její přítomnost? Což klamu-li se? (Rozhodně) Však pážete se vyptám, poznám přece, na čem jsem, a je-li to ona a bude-li jako posud hráti svou úlohu výborně, budu s ní hráti také. Uvidíme! (Odhrne portiéru) Pojď sem, hochu!

9. Výstup

Karel IV. a Alžběta.

Alžběta (vejde nesměle)

Karel IV. Předstup blíže, hochu!

Alžběta (postoupí o několik kroků blíže kupředu)

Karel IV. Ještě blíže. Jsi tedy po prvé na stráži?

Alžběta (s bázní) Ano, císařská Milosti! (Pohlédne naň)

Karel IV. (stranou) Ano, ona je to! Ona je to! (Nahlas) Dobře jsi se držel – ale jsi začátečník a nebude ti nazbyt několik pokynů. Posaď se. (Přejde vpravo)

Alžběta (stranou) Díky Bohu, on mne nepoznal. (Nahlas) Nemohu přece sedět, dokud vladař můj stojí.

Karel IV. Jen se posaď, usednu také, vezmi pohár a nalij mně a sobě. Noc je dlouhá a nechce se mi spát. (Mezitím co Alžběta nalévá) Stát na stráži v předpokoji císaře není ještě všecko, hochu.

Alžběta (zůstane státi a nalévá vína) Vím, neusnout přitom je větší umění.

Karel IV. Máš ovšem pravdu. Je však něco, co jest největší umění; baviti pána svého v bezesných nocech – a těch mají panovníci nejvíce.

Alžběta Myslím však, Milosti, že je to jen vinou jejich.

Karel IV. Jsi trochu prostořeký, hochu, ale sluší ti to, pij tedy! (Pije)

Alžběta Děkuji, Milosti, nepiji vína.

Karel IV. Aj, co to slyším? To se nesrovnává s tvou statečností. (Dívá se upřeně na ni) Lámeš meče jako třísky a vína bys nepil? Což, když si toho výslovně král tvůj přeje?

Alžběta (chytne pohár) Ať tedy žije!

Karel IV. Kdo, můj hochu?

Alžběta (v rozpacích) Kdo? – Jak říkáme, ten, koho milujeme!

Karel IV. Tož z duše ti připíjím! (Pijí oba) Co říkáš tomu vínu?

Alžběta Nemohu přece tobě, císařská Milosti, haněti tváří v tvář, co je dílem tvým a pýchou tvou.

Karel IV. Tobě tedy příliš nechutná, jsi upřímný!

Alžběta Je trpké, Milosti, trpké jako panská služba. (K sobě) Ničeho neví, jen zmužile a srdnatě.

Karel IV. Proč jsi ji tedy vyhledával? (K sobě) Drží se dobře, já však ji lapím. (Nahlas) Ty, syn zámožného měšťana, sám neodvislý, nač ses pídil po službě u dvora?

Alžběta Záleželo mi na tom seznati ji. Otec říkává, že třeba je znáti všecko.

Karel IV. A přidržeti že máme se nejlepšího, praví apoštol. Ale jak vidím, není panská služba v očích tvých tím nejlepším. Brzy vrátíš se domů, viď, k lokti a váze svého otce, a věř, že dobře učiníš.

Alžběta Ano, vrátím se, (Smutně) zvláště když poznám, že nehodím se k tak důležitému úřadu, jakým jest střežiti osobu vladaře a býti jeho společníkem.

Karel IV. Co mluvíš, blázínku? Co si bereš do hlavy, že bys nestačil mé službě? Naopak, mám tě rád, tvůj vzrůst a tvá statečnost se mi líbí, jsi jedním slovem roztomilá – (Alžběta sebou trhne) roztomilý hoch!

Alžběta Jak jsi laskav, císařský pane! (K sobě) Díky nebesům, snad mne již nepozná!

Karel IV. Jak jsem pravil, jsi statečný, roztomilý hoch. Ale, poslyš, něco bych ti přece vytýkal.

Alžběta Jsem zvědav, Milosti, a věř, že vezmu si k srdci tvé naučení.

Karel IV. Jsi zvědav? Nu, dobře, malý všezvěde. Mám ti mnoho co vytýkat, ano, bojím se, že celá noc nám ani nestačí, bys všecko zvěděl, co se mi na tobě nelíbí.

Alžběta (k sobě) Celá noc! Teď to začíná ztuha. – Celou noc, ó Bože. (Nahlas) Již poslouchám, Tvoje Milosti!

Karel IV. Předně ti vytýkám, že tak málo vína piješ. Hoši tvého věku líp to umívají. Jsem však upřímný a řeknu ti tajnou svou myšlenku. Ty piješ také dost – ale když tě nikdo nevidí, ty chceš přede mnou býti vzorem dokonalosti, chceš se tvářiti jako upejpavá panenka.

Alžběta (se zapomene) Ne jako panenka, to právě nechci, císařský pane můj!

Karel IV. Tys ještě ke své prostořekosti malý pokrytec, dokonalé páže!

Alžběta Jak mi křivdí ten velký a vždy spravedlivý král!

Karel IV. Dokazuji právě pravdu slov svých – jsem spravedlivý, dávám ti stále příležitost k obraně – pij tedy a dokaž opak! Věř mi, je dobré a burgundskému nezadá. Nuž tedy na zdraví toho, koho milujeme! (Pije)

Alžběta (k sobě) Nic platno, musím pít – ale jak to dopadne! (Nahlas) Ale já nemiluji a nemohu tedy pít!

Karel IV. Vidíš, jak mám pravdu, že z pokrytectví tebe obviňuji; před chvílí jsi pil na zdraví toho, koho milujeme, a teď najednou nikoho nemiluješ. Na konci mi namluvíš, že’s ani posud v životě ženy sobě nepovšimnul! Tvé líčko ovšem tomu nenasvědčuje. Což tedy nikoho nemiluješ? Hleď, jsme povinni milovati aspoň bližního svého vůbec, a jsme-li tak způsobné páže, jak ty se býti zdáš, pána svého zvlášť. Mne tedy také nemiluješ?

Alžběta (opět se zapomene) Ó, miluji, miluji nade všecko!

Karel IV. (k sobě) To šlo ze srdce. (Nahlas) Hezky jsi to řekl, jako bys dívkou byl.

Alžběta (stranou) Nebesa!

Karel IV. Je vidět, že zkušený jsi v hrách a cviku sladké milosti! Hleď, zde je pás, zajisté máš též dobrý vkus a povíš mi, jak se ti líbí. (Vezme se stolu pás) Dříve však buď tak hodný a pověz mi ještě jednou, jak mne miluješ.

Alžběta (vyhýbavě) Jako pána svého, nadšeně i oddaně.

Karel IV. Opět se přetvařuješ. To neznělo jako po prvé. Chci se vsadit, že když po prvé jsi vyslovoval slovo „miluji“, myslil jsi na někoho jiného, než na mne, starého a zasmušilého samotáře. Však nechme toho, prohlédni si tento pás (Podává jí ho) a pověz mi upřímně, jak se ti líbí; vy mladí věcem těmto lépe rozumíte.

Alžběta (prohlíží pás) Pěkný, ba nádherný jest! Jaké rytiny a drahokamy – a tu jsou nápisy, ano i verše!

Karel IV. (se zalíbením ji pozoruje)

Alžběta (čte) „Na tom světě žádná jiná.“ A zde:

 
„Nenieť div, že tužím,
neb ze všech nejkrasšej slúžím;
mój milý, netuž mnoho,
ač chceš, však máš pro koho!“
 

Jaké to dojemné verše!

Karel IV. Líbí se ti ten pás? – Nu, vezmi si jej, dej ho své milence, jistě máš nějakou, bude ti zajisté vhod…

Alžběta (v rozpacích) Děkuji, Milosti – nemám milenky a oloupil bych někoho jiného o tak vzácný dar, který jistě původně nebyl pro mne uchystán.

Karel IV. Marné vytáčky, hochu! Vidím, žes také pyšný ke všemu! Dobře, věřím ti, že nemáš milenky. Proto vezmi pás přece na památku dnešní první své stráže. Můžeš jej zcela dobře také sám nosit. Pojď, zkusíme ho, zdá se, že bude právě dobře, jaký by na tebe schválně dělán byl.

Alžběta (ustupuje) To sotva, císařská Milosti.

Karel IV. Ty pochybuješ – proto právě to musíme zkusit! Což se mne bojíš, že přede mnou prcháš? – Či mám jako král Petr tasiti na tebe? Chceš mi zlámati meč? To bych ti věru neradil, je to kus vzácné práce! (Vstane) Ale pás zkusíme!