Kitabı oku: «Jan Maria Plojhar», sayfa 19

„Spojte nás před Bohem, done Clemente,“ řekla, chápala se toho posvátného svazku, který jí práva dával neloučiti se s ním. „Co Bůh spojí,“ šeptala si, ale neskončila svou větu. „Nejen lidé, ale žádná moc osudu to nerozloučí,“ znělo to dutě v jejím vědomí.

„Nuž, veďte mne k svému ženichu,“ pravil kněz a vstal též. Caterinina bledá tvář zaplála ruměncem. Kněz stál už zde, hotov spojiti ji s mužem, kterého si byla duše její vyvolila, a on, ten muž, kterého milovala, nevěděl posud o ničem a nemyslil ani na sňatek! Myslil na smrt a loučení se s ní! Stála váhavě, co nyní říci? Vtom otevřely se dveře a Jan Maria se v nich objevil. Byl se rozhodl, chtěl odejet, proti svému slibu nechtěl na odpověď Luigiho čekati. Ta mohla býti nepříznivá a cítil, že chce-li vůbec odjeti, že to musí učiniti hned, za den snad nebude už míti dosti ani tělesných sil. Vstal a dal se Franceskem pečlivě ustrojiti.

Slyšel od Suntarelly, že contessina už vstala a že možno s ní mluviti. O donu Clementovi se stařena nezmínila, ostýchala se mu to říci: myslila, že byl kněz jen proto přišel, aby mu poslední pomazání poskytl, a lítost bránila jí se nemocnému o tom zmíniti. Vedla jej nahoru přes schody – bylo mu už těžko po nich stoupati – a teprve u samých dveří zašeptala mu: „Don Clemente jel kolem, viděl contessinu na terase a ona ho pozvala…“ A po těchto slovech otevřela dveře a spěchala chodbou zpět, aby skryla svůj pláč.

Jan Maria opíral se trochu unaveně o veřeje, když vstoupil, klesl pak, pozdraviv, na nejbližší křeslo. Mlčel. Uhodl, co Suntarella zjevně říci se ostýchala. Věděl, že don Clemente nepřišel náhodou, a věděl tedy, proč jest zde. „Považují mne za umírajícího,“ myslil si smutně a hned nato se usmál. Jak byl bláhový! Což to bylo hříchem? A za co jiného jej mohli považovat?

„Ó, proč stoupáte do schodů!“ vyčítala mu Caterina, vidouc, že těžce dýchá. Don Clemente podával mu ruku a mlčel.

„Jste laskav, že jste přišel,“ řekl Jan Maria. „Vy prosila jste dona Clementa, aby přišel, Caterino?“

„Ano,“ řekla a sklopila oči.

Jan Maria mlčel chvilku, pak řekl: „Nemohu teď na konci svého života býti lhářem a pokrytcem, když jsem jím nikdy předtím nebyl. Done Clemente, ctím vaše povolání, ctím církev, ale nejsem, co se nazývá dobrým katolíkem, ba nejsem ani úplně věřícím křesťanem. Nedovedu Boha tak si představovati, jak tomu učíte, ač v něj neurčitě věřím, a proto jsem jej také nikdy živě milovati nedovedl, ač jsem často po tom prahl. Zůstal mi abstrakcí. Krista miluji, protože mu rozumím. Miluji jej nadšeně. Dle toho, co jsem nyní řekl, suďte, možno-li, já abych přijal a vy abyste udělil onu útěchu, kterou jste mi poskytnouti přijel. Pojímám svátost těla Kristova co symbol, a co takový byla by mi krásnou, významnou a velkou útěchou.“

„Pojímejte ji tedy tak,“ řekl don Clemente snivě, „když to jinak neumíte. Vše, co velké a svaté na zemi, je podobenstvím, na jehož dně je Bůh. Pravdu absolutní zná jen on, jsa pravdou sám. Vy nechápete ho, on ale vás, a proto bude vám milostiv. Avšak, pane, nepřišel jsem proto, abych činil nátlak na vás stran svátosti, které jste si nežádal, ačkoli rád vám ji udělím, cítíte-li se jí hoden i co symbolu.“

„Vy nepřišel jste proto?“ divil se Jan Maria a hleděl na Caterinu. Učinil krok blíže k němu.

„Ne,“ řekla, „don Clemente přišel proto, aby nás oddal. Prosila jsem jej a on mě vyslyšel.“

„Vy jednala jste na svůj vrub, bez úmluvy se svým ženichem, bez jeho vědomí?“ tázal se udiveně don Clemente.

Caterina mu neodpovídala. Vzala udivením němého Jana Marii za ruku. Na sladké její tváři byl odlesk úsměvu a ruměnec slabý jako první svítání.

„Vyznala jsem ti dříve než ty mně, že tě miluji,“ řekla mu tiše, „a nyní žádám tě zase o to, na co jsem čekati měla, až ty mne požádáš. Ale co mi zbylo jiného? Slyšel jsi donu Paolinu. Myslíš, že ji nechám klid tvůj rušiti? Myslíš, že tě odsud pustím? Anebo že tě vydám boji s tvými ohledy? Chceš-li do Říma, půjdu s tebou. To mohu však pouze co tvoje žena, abych tvou delikatesu nepobouřila a abys o žádné oběti pošetile mluvit nemohl. Já nedbala bych ničeho, ani toho, co se nazývá slušností. Když jsem tedy dona Clementa prosila, aby přišel, když ti nabízím svou ruku, nedopouštím se hříchu proti dívčí skromnosti, neboť jednám pod nátlakem okolností a šetrnost k tvým citům mne jedině vedla.“ Tiskl ruku její k srdci.

„Caterino,“ řekl za chvíli pohnutě, „nevím, smím-li takovou oběť přijati… Ó, nemám dosti síly, abych odolal! Ó, skonati tedy přece zde, tobě nablízku… Bože můj, což zasloužil jsem si takového štěstí? Mluvte, done Clemente, je to vše možné…? A zákony –“

„Nestarejte se o nic,“ řekl don Clemente, „smíte a můžete přijati, co vám contessina nabízí.“

„Psala jsem už Luigimu též,“ řekla Caterina, „a don Clemente pojede odsud do Říma, dám mu tvoje papíry, vím, kde leží, on a Luigi půjdou na tvoje vyslanectví, telegrafní cestou se takové kroky rychle uspořádají. Pamatuji se na podobný případ s jednou z mých spolužaček, která byla oddána s cizozemcem na –“

Zamlčela se, polkla závěrek věty „na smrtelné jeho posteli“.

Jan Maria to nepozoroval, byl zabrán do myšlenek. Suntarella otevřela dveře vedoucí do jídelny, z které vešla do salónu.

„Směla bych vám posloužiti, done Clemente,“ pravila pokorně, „vedle přichystala jsem vám kávu. Zahřejete se, než začnete…“ Mlčela chvilku a pak dodala: „Není vám ničeho třeba zde?“

„Ano,“ řekl don Clemente. „Přineste krucifix a dvě svíčky. Pak zavolejte sakristána a starého Franceska. Budou svědky.“

„Svědky?“ divila se Suntarella.

„Ano,“ řekl don Clemente, „a zatím vypiju koflík horké kávy, za kterou vám děkuji, dobrá Suntarello.“

Šli do jídelny, kde don Clemente vskutku půl koflíku kávy vypil. I Caterina, i Jan Maria vypili každý as tři kapky z toho, co jim Suntarella byla nalila; co pili, ovšem nevěděli.

Stařena nemohla se ze svého udivení probrati, ale rozsvítila svíčky, přinesla krucifix a zavolala ty svědky, kteří se divili jako ona, k čemu je vlastně volali.

„To je jako svatba,“ potřásala Suntarella hlavou.

Don Clemente vysvětlil jim všem několika slovy, o co se jedná, a vzal sám, když udivením jako v sloup obráceni stah, dva polštáře z divanu a položil je na zem před improvizovaný oltář, kde svíčky hořely z každé strany krásného starého krucifixu ze sloni.

Caterina byla zatím ebenový kabinet otevřela a vyňala zlaté skvosty, někdy v etruském hrobě nalezené a po monsignorovi Astucciovi zděděné. Ukázala je donu Clementovi.

„Ráda vyhověla bych přání nebožtíkovu,“ řekla; „přál si, jak víte, abych se v den své svatby těmi šperky zdobila. Avšak není mi to možné. Zdá se mi to tak nepříhodné. Dnes musilo by se to mně, vám, všem příliš teatrální zdáti.“

Položila je na stůl, kde don Clemente je za tři sekundy okem znaleckým prohlížel. Nikdo se jich netknul, zapomnělo se na ně za minutu.

Caterina a Jan Maria poklekli a don Clemente konal tiše a zaníceně a pohnutě svatý obřad. Pokoj plnil se tlumeným štkáním Suntarelly a starého Franceska, avšak nevěsta i ženich odpovídali tiše, vážně a klidně.

Nuž, byli svoji! Don Clemente pomohl Janu Marii z polštáře vstáti a vedl jej k divanu, kde nemocný usedl. Caterina se k němu sklonila a vtlačil jí polibek na čelo. Pak vzal ten zlatý etruský věnec a položil jej na její hlavu. Byla divukrásná s tou září zlata nad bledým čelem, s těma polozavřenýma očima, nyjícíma, snivýma, hlubokýma, a s tím nezemským na rtech úsměvem.

„Zasvěcuji se hrobu,“ myslila v hloubi duše. „A ty, můj Jene Marie, zdobíš nevědomky smrti oběť!“

Jak málo tušili přítomní, kde myšlenky její těkaly!

„Nyní,“ řekl don Clemente, „pojedu do Říma. Buďte s Bohem!“

Hluboce dojat podával mladému muži ruku. Jan Maria ji držel ve své.

„Ó done Clemente,“ šeptala Suntarella, „jak, vy chcete tak odsud –“ Jan Maria uhodl.

„Zůstaňte,“ prosil kněze. „Zůstaňte chvíli se mnou o samotě.“

Don Clemente porozuměl, dal rukou znamení a všickni se tiše vzdálili.

Když byli sami, pravil Jan Maria:

„Řekl jsem vám, done Clemente, že nepatřím mezi věřící. Však nemluví ze mne zatvrzelost ani pošetilá pýcha. Lituji, že jsem věřit nedovedl, a lituji, že jsem víru nehledal s větší horlivostí, snad byl bych ztracený ten poklad nalezl. Řekl jste mi, že byste rád mi poskytl svátost, kdybych ji žádal… Done Clemente, toužím po tom symbolu. Jsem-li hoden? Suďte mě. Vyznám vám všechny hříchy své.“

„Mluvte,“ řekl don Clemente, „mluvte ve jménu Boha slitovníka.“

Jan Maria schýlil hlavu a mlčel chvíli, pak řekl: „Done Clemente, byly okamžiky zoufalství, v kterých jsem v Boha věřil a jej zároveň nenáviděl, nenáviděl proto, že dopouštěl křivdy proti těm, kteří mi nevýslovně drahými byli. Nenáviděl jsem jej kvůli tomu, že zapomínal na onu zemi, v které jsem se zrodil, dávaje ji v podnož cizincům. Odpustí mi Bůh?“ Don Clemente odpověděl:

„Bůh není člověkem. Ten splácí nenávist nenávistí. Bůh ví, že jste jej nenáviděl omylem, a že jej tedy milovati dovedete, až jej poznáte. Ta nenávist je lepší než lhostejnost. On zná vás lépe, než vy se znáte. On se smiluje. Chápu vás. I já viděl rodnou svou zemi v službě cizinců. Mluvte dále.“

„Těžkým hříchem mým,“ řekl Jan Maria, „byla nenávist. Tasil jsem v slepém záští zbraň proti člověku, abych jej zabil. Vy se chvějete? Slyšte ale mou omluvu. Příčina našeho sporu nebyla osobní, byla taková, že bych snad i v tomto okamžiku po zbrani sáhl… On i já byli jsme stejně vinni, Bůh odpusť nám oběma. Done Clemente, muž ten zničil těžkou ranou moje mládí, mou sílu, můj život. Muž ten oloupil mě tenkráte o nejsladší moje blaho na zemi, neboť dnes umírám jeho poraněním a takto odňal mi Caterinu. Done Clemente, před Bohem a na svou čest, v této chvíli mu odpouštím plně a volně beze stínu záští, beze stínu trpkosti a s takovým úsměvem smíru v duši, jak bych si jej přál ve zracích Kristových viděti, až poslední moje hodina se dostaví… Rcete, smyl jsem onen hřích?“

Don Clemente vzal jej za ruku a řekl tiše: „Smyl jste jej!“

Jan Maria sklonil hlavu, mlčel okamžik a pak pokračoval:

„Život můj nebyl čistý a nebyl beze sobectví. Smysly moje mne zavedly na scestí. Já poznal následkem toho, co jest zoufalství a trpká výčitka svědomí. Klesl jsem hluboko, opovrhoval sám sebou, done Clemente, mnohou vylil jsem slzu kajícnou. Láska moje ke Caterině mě povznesla. Byla čistá, velká a pravá. Jeden jediný byl okamžik, kde kleté pokušení ke mně přistoupilo, kde smysly moje do starých osidel mě lapit chtěly, avšak jediný pohled netušící Cateriny mě spasil. Done Clemente, i v nejhlubší své skleslosti byla čistota ideálem, po kterém duše moje volala. Smím dle toho souditi, že nikdy úplné nepropadl jsem zkáze?… Done Clemente, toť vše, co říci mohu o sobě… Poklesky menší unikají mojí vzpomínce.“

Mlčel unaveně.

Don Clemente pravil tichým, snivým a slavným hlasem: „Ačkoli jste bloudil, vrátil jste se v dům svého otce. Bůh zkouší naše duše, aby se staly hodny té volnosti, kterou jim poskytl. My lidé klesáme, avšak prahneme-li po Bohu, tedy po dobru, a milujeme-li bližního, pak jsme na cestě vedoucí nás zpět k nevině. Velký hřích je velkou spásou, následuje-li velká, pravá, volná kajicnost. Vy stojíte na prahu nového bytí. Vejděte klidně do neznáma. Vy měl jste snahu vznášeli se, a Bůh vás povznese. Kdo může vědět, jaké zkoušky, jaké boje tam na nás čekají, než dostoupíme té dokonalosti, že Bůh nám řekne: teď jsi zcela můj? Avšak kdo zde už do vzletu se pouští v touze po výši, ten zajisté tam stoupá a stoupá výš a výše, až tam zazáří slávou původní, která mu duchem božím od začátku dána byla a kterou hříchy svými zatemnil. Vejděte v míru, provázen láskou, posilněn božím smilováním do nové budoucnosti, plné tajemství a plné naděje!“

Jan Maria, hleděl mu v oči, z kterých velké, svaté plálo nadšení, a mír a klid vešel mu jako zázrakem v duši. Sklonil hlavu a tichá modlitba dětská, jak se jí byl v Havranících učil, plynula mu s novým významem polonevědomě ze rtů.

Don Clemente modlil se nad ním a dal mu rozhřešení. Pak otevřel dveře. Všickni vešli a poklekli a don Clemente podal nemocnému tělo Páně.

Jan Maria přijímaje cítil se šťastným, nevýslovně šťastným, neboť před jeho zrakem tanula velká, sladká vidina Kristova, tak jak ji znal a miloval z obrazů primitivů italských, viděl Spasitele tak, jak jej byl Fra Angelico v klášteře svatého Marka ve Florencii maloval, tam v té celi, kde Kristus při poslední večeři apoštolům chléb a víno podává, a srdce jeho tlouklo opět tím nadšeným tlukotem jako vždy před výtvory svatého onoho mnicha. Ale teď bylo to nadšení živější a blaženější, neboť zdálo se mu, že ten milovaný zjev se k němu klonil a s úsměvem slitování jej z hluboké jeho pokory k sobě pozvedal…

Po modlitbě ulehl Jan Maria na divan a don Clemente udělil mu poslední pomazání, načež opět všickni z pokoje odešli. Po krátkém oddechu řekl Jan Maria:

„Děkuji vám, done Clemente. Buďte s Bohem. Buďte Caterině útěchou, až zde nebudu. Bůh dá jí štěstí. Čistou jako lilii vám ji odevzdávám. Pomněte těchto mých slov a opakujte je tomu, který šťastnější než já, a zajisté i jí hodnější, po dráze života s ní půjde. Přál bych jí i sobě, aby to byl Luigi Galli. Opakujte mu všechna moje slova, neboť víte, že pomluva a nízké podezřívání i její čistotě se přiblížiti osmělily. Vyřiďte Luigimu též můj bratrský pozdrav a dík. Byl čas, kde jsem mu záviděl a na něj žárlil. Nechť mi odpustí. Ach, je to dodatek k mé zpovědi.“ Usmál se slabě.

Don Clemente vstal, tiskli si mlčky ruce, objali se a mlčky, avšak hluboce dojati se takto loučili.

Po odchodu dona Clementa panovalo hluboké ticho v domě v San Cataldě. Nikdo nemluvil nahlas, dveře se zavíraly a otvíraly s největší opatrností a ženštiny, mimo Caterinu, plakaly každou chvíli někde v skrytě jako v záchvatu. I starý Francesco zaštkal několikráte během dne. Caterina však zdála se klidná. Seděla celý den vedle Jana Marie ležícího na divaně a klesajícího každou chvilku do jakéhosi polospánku. Nikdo nevěděl, jak ten den vlastně uplynul. Vše dálo se jako ve snu. K večeru odvedl Francesco nemocného do jeho pokoje a uložil ho. Pozdě v noci přišel ještě lístek od Luigiho.

„Činíme vše, co nám možné,“ psal, „don Clemente a já. Daří se nám dle přání. Buď klidná, Caterino, mluvil jsem s markýzem a don Clemente s donou Paolinou. Nebude nikdo klid Váš rušiti. Pozejtří přijedu do San Catalda, dříve nebude možné ani mně, ani donu Clementovi, který mi praví, že tvůj muž je pouze slabý a pomoci mé jinak na tu chvíli nepotřebuje.“

Caterina četla ten lístek Janu Marii a oba usmáli se tomu, že psal Luigi „tvůj muž“. Bylo jim to tak divné a pravdě nepodobné.

Když Jan Maria doopravdy usnul, šla Caterina do svého pokoje. Klesla unavením, a prosíc, aby ji vzbudili, kdyby toho třeba bylo, ulehla a usnula tvrdě. Noc minula klidně. Ráno však, sotvaže se Caterina byla ustrojila, vešla Suntarella uplakána.

„Ach, myslím, že to poslední už den,“ vzlykala, „buďte silná, silná.“

Caterině třásly se nohy, pospíchala k němu. Byl celý změněný a něco jí pravilo: „Je to poslední jeho den.“ Srdce se jí svíralo křečovitě, avšak všechna slabost minula okamžitě. „Poslední jeho den?“ opakovala si. „Ano, avšak i můj.“

Jan Maria prosil, aby jej Francesco strojil, a dal se pak nahoru do salónu donésti. Neměl stání ve svém pokoji. Den byl slunný, teplý, čarovně krásný, země, nebe jeden úsměv míru a radosti. Caterina dala divan na terasu vynésti, uložila tam nemocného a nehnula se od jeho boku. Vypil docela ještě něco vína na její naléhání, silně vodou ztenčeného. Odpůldne usnul a Caterina vešla do pokoje, nechavši dvéře otevřené.

„Neměli bychom poslati pro Luigiho?“ tázala se Suntarella.

Caterina zamyslila se na chvilku, pak řekla: „Není toho už třeba.“

Suntarella divila se, jak byla klidná. Hladila ji po tváři.

„Jdi,“ prosila ji Caterina, „jdi na terasu k němu. Napíšu zde krátký list pro dona Clementa.“

Suntarella šla a Caterina otevřela ebenový kabinet. Zlatý věnec nalezený v etruském hrobě zazářil jí jasně vstříc. Posadila si ho na hlavu a podívala se do zrcadla.

„Už se nechvěju jako tenkráte, když jsem si vzpomněla poprvé na smrt,“ šeptala si. „Tenkráte, když poprvé vesel do toho pokoje!“

Zamyslila se, sňala věnec, uložila ho do škatule a napsala na její víko: „Památka donu Clementovi. Caterina di Soranesi.“

Nato vzala papír a napsala tento list:

„Done Clemente, poslední slova, která pronáším zde na zemi, platí Vám, Vám a Luigimu. Vám i jemu děkuji z hloubi své duše. Řekněte Luigimu, by mi odpustil bolest, kterou mu působím. Je silný a překoná ji. Žehnám mu. Vás neprosím, abyste mi odpouštěl. Vy mě chápete. Zemru s tím, kterého miluji. Není to žádný čin zoufalosti. Jsem klidná, úplně klidná. Nemůže to býti hříchem, neboť láska, pouze láska mě vede k tomu, co činím. Ve starověku by zajisté nikomu nebylo napadlo mé jednání kárati. Sestoupiti dobrovolně s někým do hrobu zdálo se přirozené a prosté těm, kteří tenkráte silně milovali. Bylo to jako provázeti někoho na cestu.

Hleďte, done Clemente, máme přece jen ještě tu starou římskou, tu starší etruskou krev v žilách, my děti dávného Latia! Není to předmět pro rozjímání archeologa? Vidíte, že jsem klidná, done Clemente, vždyť dovedu i v této chvíli ještě žertovat! A neměla bych snad! Ó, smrt jest krásná, ale neskonale, nevýslovně vážná. Je mi, jako bych ji už cítila vedle sebe, fantom její hledí na mne. Tlukot srdce se zastavuje – ale srdce se nechvěje. Nebojím se smrti, bojím se jen toho, co se nazývá útěchou. Neboť ta útěcha znamená zapomenutí, a to zapomenutí je to pravé rozloučení. Život, věčnost mezi ním a mnou? Ne, done Clemente, to nechci, to nesnesu. A proto jdu s ním, a chybuji-li přece, Bůh mi to odpusť! Buďte zdráv, done Clemente, a šťasten! Vše, co jest mým, dávám do rukou Vašich, dělte to mezi své chudé a mezi ty, kteří mně a jemu sloužili. Vy rozdělíte spravedlivě! Ujměte se zvláště mé staré, dobré Suntarelly! Těšte ji a řekněte jí, jak vřele jsem ji milovala a jak mě to bolí, že se s ní loučit nemohu. Ale nelze to!

Ještě jednou sbohem! Pozdravujte Luigiho, milovala jsem jej co nejdražšího bratra. I matku jeho pozdravuji a doně Paolině odpouštím. Nechť i ona mi tu předvčerejší mou nevoli odpustí. Dobré Nině řekněte, že i na ni jsem si vzpomněla v těchto posledních okamžicích.

Bůh Vám žehnej, done Clemente! Na shledanou tam v tom neurčitu, v hloubi boží lásky a božího smilování!

Caterina di Soranesi-Plojhar.“

Dívka podepsavši se takto, zarazila se, usmála a políbila dětinsky něžně to jméno, kterým se poprvé a naposledy podepsala.

Složila pak list, připevnila jej ke skřínce, ve které etruské šperky ležely, a postavila do kabinetu, který nezavřela. Pak vyňala stříbrnou krabičku s jedem, jejž byl Jan Maria někdy od svého přítele Konstantina dostal, a kterou mu byla odňala. Položila si ji do kapsy a bledá, klidná a tichá vyšla na terasu.

Jan Maria nespal už. Oči jeho bloudily po širé Campagni a Suntarella mu něco tiše vypravovala, čemu on as nenaslouchal, neboť když se zjevila Caterina, usmál se a úsměv jeho znamenal: Konečně přicházíš! Bylo viděti, že jeho myšlenky jí úplně a výhradně zaujaty byly.

Caterina pohlédla na něj a zachvěla se lehce. Byla svou matku umírati viděla a později jednu družku z kláštera, kterou velice milovala. Věděla to, co jest smrt, a znala její příznaky. Nemohla se mýliti. Ta smrt, o které před chvilkou donu Clementu psala, že vidí její fantóm po svém boku, ta smrt stála už vedle něho, stín její byl na jeho čele zjevný. Nezhrozila se jí, věděla, že ji s ním nerozloučí, a tedy neměla pro ni hrotu.

„Jdi, dobrá Suntarello,“ řekla stařeně. „Odpočiň si. Bude-li třeba, zavolám na tebe nebo zazvoním. Podřímni si chvilku.“

Suntarella váhala, avšak poslechla. Caterina se za ní pohnutě dívala, loučila se s ní v duchu. U dveří se stařena zastavila, vrátila se k ní a řekla:

„Poslechnu, ale slibte, že i vy poslechnete, že i vy si podřímnete, až se vrátím. Vidím, že unavením sama klesáte.“

Caterina se podivně usmála.

„Podřímnu si,“ řekla krátce, pak vzala Suntarellu za hlavu a políbila ji několikráte prudce. „Ty dobrá, věrná duše,“ šeptala jí, „ty drahá, dobrá duše!“ A přitiskla ji k sobě. Pak sebrala opět síly své a řekla: „Nuže jdi.“

Suntarella potřásala hlavou, ty oči Caterininy byly tak divně svítivé, rty její tak ledové.

„Má horečku,“ myslila si stařena. „Kéž jest už brzy konec toho trápení! Ať Bůh jej k sobě povolá, když pomoci už není, jinak rozstůně se i ona!“ A utírala si slzy.

Caterina sedla vedle Jana Marie. Drželi se za ruce a mlčeli. Slunce se klonilo. Jan Maria díval se na tichou, snivou, truchlící Campagni, nevýslovně dojímavou výrazem své ničemu nepřirovnanlivé individuality, na Campagni tak luznou harmonií všech linií a čarem svých barev. Záplava jasné záře padala na ni z nebe a stoupala z ní co reflex opět k nebi zpět. Janu Marii zdálo se pojednou zase jako tenkráte, když ležel v krvi uprostřed rozkrušených rákosů, že věci docela jinou, výmluvnější, určitější, od obyčejného pojímání tak se různící tvářnost na sebe berou. Začal je chápati v podstatě, ač si to, co cítí, to, jak je vidí, jasně definovati nedovedl. Bylo mu opět, jako by se nový jakýsi, neznámý smysl v něm probouzel, který byl druhem jakéhosi vidu, spojeného však s jímavostí a s porozuměním tělesnému vidu docela cizími. Pojednou chápal i sebe lépe, i život, i smrt a věděl, že to vše bylo cos jiného, docela jiného, než jak to byl posud pojímal. Jak to bylo vše prosté!

„Ach,“ řekl, „jaké to překvapení, jak jednoduché to luštění záhad!“

„Na co myslíš?“ tázala se Caterina překvapena udiveným výrazem jeho tváře.

Při zvuku jejího hlasu klesl Jan Maria náhle zpět ve své staré já. Ten nový smysl, to nové chápání zhaslo, bylo mu, jako by duše jeho, to vyšší, jasnější vědomí, opět oči zavřela. Náležel zase zemi a hleděl na ni okem zemským. S tím dávným vědomím vrátil se i trud.

„Caterino,“ řekl tiše a snivě, „zdá se mi, že přišla chvíle loučení.“

Caterina se usmála.

„Nemyslím,“ řekla krátce.

Oba mlčeli zase chvilku.

Nevěděl, jakým způsobem se to stalo, ale pojednou vzpomněl na Čechy a bylo mu nevýslovně smutně.

„Sbohem, ty země slz,“ řekl, „sbohem! Živý nenašel jsem místa na tvém srdci. Kosti moje nenajdou místa v lůně tvém. A já tě miloval!“

Pronesl to česky.

Caterina klonila se k němu.

„Blouzní?“ myslila a stala se nepokojnou.

Na čele jeho stály velké krůpěje potu a všechny jeho nervy začaly pracovat. Viděl výraz jejího oka a řekl s namáháním: „Byl to pozdrav mé vlasti.“ Za chvilku dodal:

„Sbohem, Caterino. Buď šťastna. Přišla hodina.“

Chtěl usednout, dusil se. Caterina mu pomáhala. Zavřel oči. Popošla rychle k stolku, kde stála voda, nalila čtvrt sklenice, chvějící se její prsty otevřely s namáháním stříbrnou krabičku s jedem, který vysypala do vody. Vzala sklenici a vrátila se k Janu Marii. Když ji cítil vedle sebe, otevřel opět oči. Hleděl trochu jako vyděšeně kolem sebe, pak se vzpamatoval.

„Buď s Bohem,“ řekl ještě jednou.

„Ne,“ řekla dívka s nadpřirozeným klidem, pevně a určitě. „Ne, Jene Marie, my se nerozejdeme, my se neloučíme. Jdu s tebou, spolu předstoupíme před Boha slitování a lásky! Spolu půjdeme dolů pod zem.“

Hleděl na ni, oči jeho zazářily. Nerozuměl docela, ale slova „půjdeme spolu“, „nerozloučíme se“ zdála se mu hudbou.

Dívka vypila jed. Odporný, mdlobu působící zápach vstoupl jí do nozder a pak do mozku. Dopivši odhodila sklenici proti balustrádě. Křaplavý zvuk rozbíjející se nádoby zněl podivně v tom velebném večerním tichu, posvěceném přítomností smrti. Caterina klesla na kolena. Podivný pocit ji zachvátil, nesmírná bolest jí proběhla jako elektřina celým tělem a zanechala tupost a chlad ve všech údech. Chtěla mu říci: „Umírám s tebou,“ ale jazyk její neměl už k tomu schopnosti. Hlava její klesla na jeho klín a poslední záchvěv rozumu a chápavosti byl jí hrůzou nesmírnou: měla vědomí, náhlé vědomí, že páchala křivdu, nevěděla už jasně jakou, avšak s leknutím nesmírným, ochromujícím tělo a duši, propadla se v tmu nebytí…

Jan Maria chápal jen napolo. I jemu bylo temno v mysli, mlhavo. Vzal ji oběma rukama a obrátil nehybnou už tvář k sobě. Tak byla tenkráte jeho matka jemu činila, když umírala v Havranících… Její úsměv zdál se mu, že se teď vrací k němu, ač ji neviděl, ani stopy její vidiny… Pohledl ještě jednou kolem sebe… Campagna dýmala pod padajícím šerem jako ohromná kaditelnice k nesmírnému nebi… Nepochopitelný pocit se ho chopil, cítil cosi jako ulehčení.

„Smrt je něco jiného, než jsem vždy myslil,“ znělo to opět v něm, ač to už ani šeptat nedovedl. „Caterino…,“ chtěly rty jeho zaševelit, a nahnul se k té zsinalé, mramorové tváři, na které byl výraz hrůzy zřejmý.

Zachvěl se, klonil se níž a jako zlomen vpůli klesl tváří na její tvář, kterou byl poslední silou od svého klínu až k svým prsům pozvedl…

Campagna dýmala se strašidelnými parami. Hluboký šer padal z nebe, které se začínalo hvězdami jako tepnami oživovati… Bylo ticho, hluboké ticho, vítr ševelil jen občas stromy…

Suntarella vešla tiše na terasu. Hrůzou strnulá stála chvilku, pak dotýkala se horečně vzňata obou mrtvol. Nechtěla tomu věřit; když ale už nebylo pochybnosti, sedla na zem. Nevolala nikoho, nemodlila se, hleděla k nebi, hleděla na širý, temný, zasmušilý, strašidelný kraj a zvuky hluboké a hlasité, které z dokořán rozevřených jejích úst teď vycházely, neměly nic lidského, nic slovům ani pláči podobného. Takové zvuky jako ony, které se nyní temným vzduchem nesly a do větru a ticha zapadaly, znalas, ty zasmušilá, temná Campagno, znalas je dobře v oněch dobách, když slula jsi ještě Latiem a když pyšný a věčný Řím ještě slávou svou nenaplňoval svět, ale když vlčice ještě kolem tebe v horách vyly pod těmitéž rojícími se jako dnes hvězdami…