Kitabı oku: «Tři legendy o krucifixu», sayfa 3

Z očí Abisaínových sršely blesky a dívka zbledla.

„Pak jsou ty květy přece moje!“ zvolal mladý muž, „neb požáru mého záští proti tomu, jehož jméno vyšlo viti zde nechci a jejž nazývají ,spasitelem’, nevyrovná se nenávist nikoho z vás! Klet buď ten lžiprorok, jehož vzpomínka se i v té slavnostní chvíli v paměť mou rouhavě dere!“

„Dokážeš pravdu svých slov o velikosti svého záští?“ tázal se Meribál. „Slibuji ti, že pak budou ty květy tvé, i ta ruka, která je třímá.“

Abisaín ohlížel se na mžik opatrně a pak řekl: „Zde mluviti nelze o mých záměrech.“

Krásná jeho ústa zkřivila se ohyzdně a celá tvář byla v neprospěch jeho změněna.

„Otče,“ šeptala dívka, „odveď mě.“

Oba muži pohledli na ni a viděli, že zbledlá zápasila s mdlobou. Abisaín vykřikl bolestně. Všechno hrnulo se teď s otázkami kolem Rispy.

„Jsem pouze umdlena,“ pravila přemáhajíc se dívka a nutila se k úsměvu. „Prosím, odveď mě,“ opakovala pak otci.

Hosté se rychle rozcházeli a Meribál a Abisaín vedli Rispu dlouhou chodbou do její komnaty. Opírala se o oba a měla podpory té velice třeba, byla velmi slabá. U dveří komnaty zastavil se Abisaín a Meribál mu kývl na rozloučenou. „Kdy tě uvidím?“ tázal se.

„Za hodinu, v síni hodovní,“ zašeptal Abisaín a pak loučil se s úsměvem plným lásky s Rispou.

„Povím ti věci podivné,“ zašeptal pak ještě na odchodu Meribálovi. Když tento s dcerou svou v šeru komnaty zmizel, vyběhl Abisaín konečně na ulici. —

Abisaín chtěl domů, ale zdálo se mu, že by v uzavřeném pokoji se zalknul, srdce jeho tlouklo mu tak mocně, až se dech mu krátil. Bloudil tedy raději městem, mísil se do davu na velkém náměstí Zocodover, kde pod arkádami, táhnoucími se tehdy ještě kol a kol, celé obyvatelstvo toledské se procházeti a svěžího večerního vzduchu požívati zdálo. Ale vesele tváře těch nenáviděných křesťanů, úsměvy jejich a bezstarostný hovor jej rozčilovaly, a když se nyní ozýval i hlahol zvonů a všecko na náměstí hlavy obnažilo, by se zdrávas pomodlilo, uprchl jak štván do tmy nejbližších úzkých ulic.

V tichu jejich pookřál a vidina zlatovlasé Rispy vrátila se v jeho duši a naplňovala ji jako vůní balzámu z Jericha. Oči jeho bloudily po průčelích domů a paláců, nad jejichž vraty mohutné znaky, z kamene vytesány, hrdě rody obyvatelů hlásaly, bloudily k oknům, jejichž železné kované mříže bohatě lupeny a květy své rozkládaly, bloudily po skulptovaných vlysech a římsách až vzhůru k fantastickým odkapům, jejichž chrliče se šklebily v podobě polo zvířat, polo démonů. Abisaín ani nevěděl, co vidí, ani neviděl, kde chodí, až se pojednou v městské bráně ocitl. Prošel jí a spěchal, kam ho šum řeky lákal. Zastavil se na pradávném mostě de Alcántara. Večerní vzduch ovíval mu tvář, hvězdy svítily teď už plným leskem na Toledo, žulový ten pomník slávy, trůnící ve chmurném majestátu na příkrých skalách, ježící se vezmi k temně modrému nebi, obemknut pásem svých vysokých ocimbuřených valů, u jejichž paty se valil Tajo a zhluboka zpíval. Kvetoucí na druhém břehu vega omamovala vůní zahrad a polí jako kaditelnice dýmající slavnostně před oltářem. Vzrušen tím vážným a velkým pohledem vzpomněl si Abisaín opět ideálního Siónu, jak o něm před synagógou snil, jak o něm a jeho králi Rispa zpívala. Úsměv blaha zazářil na jeho tváři a nohy jeho, jak by mu v paměť chtěly přivádět, že se pod střechu vrátit měl, kde ona dlí, kráčely samy, aniž by o tom Abisaín věděl, zpět do města. Stoupal, kolíbán sny o glórii Siónu a o liliální luznosti dcery Meribálovy, svahem vzhůru, prosel Valmardonskou bránou, bral se úzkou uličkou na malé náměstí a tam se pojednou zarazil. Zpěv ženských hlasů vnikal mu v sluch, sladký a tichý a vznešený, dav lidí zaplavil náměstí, unesl jej několik kroků s sebou a zatlačil jej ke zdi domu, kde Abisaín sebou hnouti nemohl. Zíral před sebe a zatřásl se nevolí. Stál proti poustevně Kříže, před samým jejím kostelem Krista Světlého. A nyní zjevily se též ty zpívající ženštiny, v bílých rouších, pod bílými závoji, každá s hořící voskovicí v ruce. Byl to průvod jeptišek. Stříbrný zvuk zvonu kostelíčka mísil se nyní v jasnou, tichou, svatou jejich píseň. Žalm jejich nesl se balzamickým vzduchem večera, proniknutým vůní stromů šumících za poustevnou právě tak, jak byly šuměly před synagógou při modlitbách dětí izraelských, a podobně jako Rispa byla pěla o Siónu a králi jeho, tak hlásaly nyní jeptišky božskou velikost a slávu vyvoleného krále: „Vykvetla ratolest na stromu Izai, syn z rodu Davidova narozen! A Bůh jej povýšil jako prápor z purpuru a všechny světa národy se klaní mu! Hosana! Pějte slávu králi siónskému, Kristu Ježíši, vykupiteli, Synu božímu!“

Abisaín zaskřípal zuby, ten zpěv zdál se mu posměchem na jeho ideály, na jeho naděje, na vše, co nejdražšího uvnitř svého srdce choval, posměch na jeho pobožnost, na jeho modlitbu, na jeho sny! A nemohl učiniti krok, aby utekl těm trýznícím ho dojmům, neboť lid stál před ním, stál vpravo, vlevo, všude, a nehybně jako ta stěna, o kterou se podpíral. Abisaín přál si býti hluchým, aby neslyšel, slepým, aby neviděl, ale zraky jeho, jakoby navzdor, otvíraly se dokořán a upíraly se samovolně, bez jeho přičinění dovnitř osvětleného kostela, jehož dveře otevřeny do tmy ulice zely. Obě malé lodě chrámu byly zaplaveny září lamp, visících z klenby, jejíž prosté kamenné oblouky se křižovaly, spočívajíce na čtyřech sloupech arabsko-byzantinského slohu. Mezi světly visel štít, na němž plál zlatý nápis: „Mne nosil král Alfonso VI. a pověsil mne v této poustevně, když dobyl Toleda na nevěřících a když zde pod tímto sklepením se sloužila první v městě svatá mše.“

Abisaín odtrhl zraky svoje nyní násilně od toho nápisu a hledy jeho svezly se na bílou theorii těch hořící svíce třímajících jeptišek, které se pomalu blížily zázračnému, slavnému kříži, nesoucímu sochu Spasitelovu známou pod názvem Krista Světlého, dle něhož se tomu kostelu jména dostalo. A nyní počaly řeholnice znova zpívati: vylévaly bledé ty panny se zraky planoucími mystickým žárem hymny svoje jako balzám vonící u nohou sochy Kristovy, ten balzám však, ta vůně zázračná zdály se Abisaínovi že ukradeny jsou ze svatých sadů poezie hebrejské, by mrzce zprofanovány vyvrženy byly na místě nesvatém! Průvod stanul před hrubě tesaným tím křížem, z něhož Kristus shlížel, socha dosti neuměle provedená, ale s obličejem plným dobroty, na němž se utrpení a soustrast jevily. Jeptišky klekaly v prach, pak povstala jedna po druhé a s pozdravem králi siónskému líbaly soše hřebem proniknutou nohu. Abisaín cítil cos jako mdlobu, způsobenou potlačeným zuřivým vztekem svým, zdálo se mu, že se zalkne, nevykřikne-li strašnou nějakou kletbu nad těmi démonoklaniteli a nad samou zsinalou tou modlou. Hledal v paměti své zaříkání čaromocné, vnuknuté mu tajnou, skrytou vědou, jíž se oddával, zaříkání, kterým by i ty jeptišky, i ty ostatní modláře v kostele a na ulici v mrtvý kámen obrátil. Konečně podařilo se mu zavříti oči a krev proudící mu v hlavu jej ohlušovala. Tak stál chvíli jako bez vědomí, když oči zase otevřel a opět ten Kristovu nohu líbající lid uviděl, projela mu náhle podivná myšlenka mozkem, úsměv jeho trpký a plný záští změnil se ve vítězoslavný úškleb a z očí svítila mu zlá a divoká radost. Zahleděl se do tváře Spasitelovy, jejíž oči se mu zdály že se obracují k němu a na něho se upírají, pozvedl pěst nepozorovaně a zašeptal: „Na shledanou, lživykupiteli, na shledanou! Ano, my se shledáme!“

Bylo to možné? Šeptaná ta slova zdála se že našla ozvěny v kostele a přicházela Abisaínovi zase co sept nazpět v sluch: „Ano, my se shledáme!“ znělo mu to v uších zvukem tichým a tajuplným a rty té sochy, toho dřevěného Krista, zdály se že se zachvěly! Abisaín sebou trhl, pak ale pokrčil rameny, věděl, že to byl pouhý klam rozčilených jeho civ.

Podařilo se mu nyní podél zdi domu volnou cestu davem nalézti a plížil se v stínu, sám temnější ještě stín, náměstím a zahnul do první ulice, která se mu naskytla. Pak spěchal pustnoucím už1 městem, hrbolatou cestou, bez dalších překážek do domu Meribálova.

Když vešel Abisaín do síně hodovní, panoval tam nelad, židle byly převrženy, zbytky kvasu, poloprázdné poháry a mísy byly posud na stole, jediná svíčka hořela na jednom z kandelábrů a tma byla ve všech koutech.

Unavený Abisaín vrhl sebou na sedadlo nedaleko poloodhrnuté zelené záclony, za níž se byly dívky s harfami objevily.

V tom okamžiku vešel též Meribál.

„Jak vede se tvé dceři?“ tázal se spěšně Abisaín.

„Myslím, že spí,“ odvětil Meribál, „nebylo to nic než chvilkové unavení následkem postu a pak rozčilení mezi zpěvem. Mluvme však o záležitosti, jež tě sem přivedla zpět.“

„Ta záležitost týče se však též jí,“ řekl mladý muž. „Žádám ji za ženu. Víš to již dosti dlouho, že na Rispu si myslím. Je ti známo, že jsem snad tak bohat jako ty, a víš, že jsem tebe vždy co otce ctil. Zdálo se mi, že jsi nakloněn mým nadějím. Proč kladeš mi náhle podmínky?“

„Protože nemám syna,“ odvětil Meribál, „a kdo má po mně plamennou mou nenávist proti nepřátelům našim zděditi, ne-li můj zeť? Rispa? Ženy nedovedou nenávidět – leda toho, jenž je milovati neumí.“

„Ty víš, že umím nenávidět jako málokdo,“ řekl Abisaín, „a Rispa pozná, jak umím milovati.“

„Myslím, že umíš nenávidět,“ řekl Meribál podávaje mu ruku, „a kladl-li jsem podmínky a žádal-li jsem důkaz tvého záští, jednalo se mi jen o to, bych nalil oleje do ohně, jednalo se o to, bodnouti tvé záští jako oře, aby se vzpružilo.“

„To nebylo věru třeba,“ odvětil Abisaín, „avšak jednání tvé ponese ovoce. Bodl jsi mě, jak pravíš, a vehnal takto na cestu vedoucí k činu z pouhých mlhavých úmyslů. Budeš spokojen. Poslyš. Bloudil jsem naslepo ulicemi. Kroky moje zavedly mě k takzvané poustevně Kříže. Byl jsem davem přinucen stati se svědkem mrzké modloslužby těch prokletých. Líbají nohy dřevěnému lžispasiteli. V okamžiku, kdy jsem je proklínal, vnukl mi Bůh myšlenku pomsty. Staneš se svědkem, že sami toho svého Krista budou z kříže trhat, proklínajíce ho.“

„Pochybuji,“ řekl Meribál chladně a nedůvěřivě. „Obraznost tvoje tě zavádí. Avšak vysvětli.“

Abisaín oddychoval chvilku, pak jal se takto mluviti: „Víš, že oddal jsem se horlivě tajnému učení, že pěstuji magii, že obírám se alchymií. Hledám životní elixír a snažím se vyráběti zlato. Posud nedosáhl jsem ani jednoho, ani druhého, avšak na cestě k velkým cílům nalezl jsem pouhou náhodou mnohou vzácnou věc. Elixír věčného mládí, života neznám posud, dobře však elixír smrti. Nalezl jsem sloučeninu, jed strašlivý. Jediná plná fióla stačila by na otrávení půl Toleda. Pouhé jeho vdýchání schvacuje jako blesk. Raduj se se mnou.“

„Koho chceš otráviti a jak?“ tázal se Meribál a začal se mimoděk třásti.

„Sto, tisíc, dva tisíce těch nevěřících psů,“ vzkřikl vášnivě Abisaín, „padne mým přičiněním zítra již v prach, zčernalí, s vytřeštěnýma očima, s křečovitým šklebem na tváři! Raduj se se mnou!“

Meribál ho držel za ruce, oči mu hořely.

„Mluv, jak, kde?“ šeptal.

„Nevěděl jsem jak a kde,“ řekl Abisaín. „Když jsi mi řekl: dej důkaz svého záští, chtěl jsem ti přinésti ten jed. Ale pravím ti, že jsem bloudil městem, že jsem viděl modloslužbu toho lidu. Slyšel jsem jeho zpěv, posměch pravému králi siónskému, a zřel jsem tomu lživykupiteli v zsinalou tvář. Nuže, neřekl jsem ti, že Bůh sám mi vnukl myšlenku pomsty? Anděl jeho vedl mě před kostel Krista Světlého, jak jej nazývají. Líbají nohu té modly: napustím ji jedem tím. Smrt bude stati vedle kříže, bude je kosit, mor rozestře strašná křidla svá, a ti, kteří bratry a sestry své jako bleskem schváceny pod samým křížem padat uvidí, ti budou modlu z oltáře trhati a povalí ji proklínajíce v prach! A já, já budu stranou stati a budu se smát, smát, smát!“

A dal se do tak strašlivého, šíleného, křečovitého smíchu, že se Meribálovi vlasy ježily. Zelená záclona, vyšitá stříbrem, zachvěla se silně, ale oba muži dívali se na sebe tak dychtivě, že to nepozorovali. Meribál objal Abisaína a pravil:

„Jsi zkázonosný jako Satan! Jsi plný vznešené nenávisti a klaním se před tebou! Tys synem mého srdce! Jdi a jednej! Netřeba ti říci, že veškeré bohatství moje bude tvé, vše, co mám, i s Rispou, perlou mého domu.“

Doprovázel jej až před vrata na ulici, kde jej políbil, kde mu žehnal a kde se rozešli. —

Zatím vyšla Rispa ze svého úkrytu, držela se chvějící rukou za zelenou záclonu, třpytící se vyšívanými stříbrnými jablky granátovými. Byla bledá jako přízrak, krásná jako hvězda, posud oděna bílým slavnostním rouchem kmitajícím se perlami. Hleděla směrem ke dveřím, kterými otec její a Abisaín byli zmizeli, oči její se plnily slzami.

„Bože, ty to nedopustíš!?“ šeptaly její rty.

Svěsila hlavu a zamyslila se, sepjala ruce a pravila tiše, hledíc do šera síně: „Kriste, na tebe myslila jsem dnes, když pěla jsem slávu Sióna. Já věřím v tebe, umučený Bože! Říkají, ty že jsi smilování samo. Odpustíš mu? Kriste můj, já miluji toho muže, ale jde z něho hrůza . . . Miluji jej. Co žádáš, abych učinila pro vykoupení jeho?“

Mlčela, jako by očekávala odpověď. Bylo ticho. Pojednou spadla jediná voskovice hořící v mosazném velkém kandelábru, rozbila se na tři kusy o mramorovou dlažbu sálu a zhasla. Rispa sebou zachvěla a zakryla si tvář. Pak ji pozvedla, utřela slzu, která jí tekla po líci, a řekla bolestně: „Žádáš mé zničení?“ Stala se pak náhle klidnou a dodala: „Ne, ty nechceš zničení, ale oběť!“ Hledala cestu potmě ze sine. —

Kostel Krista Světlého býval po celou noc otevřen, neb mnohdy vstávali nešťastní, od jejíchž lůžka prchal sen, a utíkali se k soše Spasitelově hledati útěchu a utišení zmítaných svých duší. Abisaín mohl tedy snadně strašný svůj záměr uskutečniti. Šel pozdě v noci, když celé už město spalo, do svatyně, vyčíhal okamžik, kde ani v kostele, ani nablízku živé duše nebylo, a při slabém kmitu jediné předvoltářem hořící lampy připlížil se, zahalen v temný plášť, k obrazu božímu. Pravá noha Kristova kryla úplně druhou, takže pouze tu jednu jedem napustiti stačilo, an se levé, pod pravou skryté, ret žádný dotýkati nemohl.

Abisaín vykonal rychle svou nesvatou práci a vyšel z kostela. Chodil pak do úsvitu po ulicích, byl příliš rozčilen, než aby ulehnouti mohl, a když slunce vycházelo, vrátil se do kostela, schoulil se v nejtemnějším koutě, klonil se, zakuklen, jako v hluboké modlitbě téměř až na zem, ale žhavé jeho zraky neodvrátily se od krucifixu, mezitímco v hloubi srdce rouhavé kletby pronášel, ani na okamžik. Kostel se plnil pomalu, postavy žen, zahalené v temné závoje, rýsovaly se neurčitě v šeru, šumné kroky mužů zvonily o dlažbu, ale nikdo neblížil se krucifixu. Byloť zvykem teprve po mši tam modlitby konati, když kněz byl lidu žehnal. Abisaín byl netrpěliv, ale nedočkavost jeho zdála se teď ukojena, neb hle, ztepilý ženský zjev, jehož spanilost ani těsnější závoj a plášť než těch ostatních úplně zakukliti nemohly, vešel a mířil rovnou cestou ke kříži. Žena klonila se před křížem a Abisaínovi trhlo to mimoděk srdcem, zdála se mladá a krásná! Teď zdálo se, že dotkne se jedu na soše, – ale žena klesla na obličej a zůstala tak nehybně jak mrtva ležet. Abisaínovi se téměř ulehčilo. Zároveň ozval se zvon, svíčky na oltáři už plály a kněz s kalichem, zakrytým brokátovou rouškou, zjevil se. Začla mše.

Abisaín přemohl svůj nenadálý soucit a skřípal zuby, jsa nucen zúčastniti se celého svatého křesťanům obřadu. Slyšel a viděl však vše jen jako v horečném snu a oddychl si spokojeně, když kněz od oltáře odcházel. V tom okamžiku ale zaplál kostel velkou září, zahlaholil svatý zpěv a průvod jeptišek objevil se v kostele jako včera navečer. Zpívajíce chválu králi siónskému, blížily se panny s hořícími svícemi, se zářícími zraky zázračnému krucifixu, by jej líbaly. Abisaínem třásl vnitřní ďábelský smích. Již stály před křížem a abatyše pozvedla závoj svůj a rty její hledaly hřebem proniklou nohu Spasitelovu. Tu pozvedla se náhle ona temná ženská postava, která po celou mši jak mrtva na zemi na tváři ležela, stála okamžik, vysoká, ztepilá, plna tiché důstojnosti, mezi abatyší a krucifixem, kývla velitelsky jeptišce, by ustoupla, učinila krok, objala kmen kříže oběma rukama, schýlila hlavu a chtěla polibek na jedem napuštěnou nohu vtlačiti. Teď zazněl výkřik udivení všech v kostele jako jediným hrdlem a celé shromáždění zdálo se podivem jako zkamenělé, neb ejhle, když se rty oné ženy soše blížily a už už se jí dotýkati chtěly, hnul dřevěný Kristus náhle nohou svou, hřeb z ní vypadl a noha šinula se po kříži vzhůru tak vysoko, že ji ze země dosáhnouti už nebylo lze, a tak, ohnuta v koleně, opřena šlapadlem o kříž, zůstala bez pohybu v původní zdřevěnělosti své. Ozvěna výkřiku zalehla, bylo ticho, pak ale ozývalo se nadšené volání: „Zázrak! Zázrak! Zázrak!“

Ti nejblíže však u kříže stojící křičeli nyní: „Ano, zázrak! Ale co znamená? Že ta, jež Kristu nohu líbat chtěla, té milosti jest nehodná! Je to velká hříšnice a chtěla se Bohu rouhati! Chopte se jí, chopte se jí!“ Ruce sahaly po ní, trhaly jí plášť a závoj, ona však se klidně a majestátně vzpřímila a stála v oslňující kráse své, v záři planoucích svíček. Byla to Rispa. Bílé její roucho kmitalo perlami, zlaté jehlice, zdobené safíry, hořely jí v plavých vlasech a temné její oči plály jako černé hvězdy.

„Židovka! Židovka!“ křičel lid pln záští a hrůzy. „Přišla posmívati se Kristu! Kamenujte ji!“

Rispa nejevila strach a temné hvězdy jejích očí obracovaly se ke kříži. Úsměv sladký a snivý jevil sejí kolem rtů, které zdály se že šeptaly: „Pane, slyšíš je?“ Abatyše vztáhla ruku po dívce a pravila: „Buď ticho v chrámě božím! Nesuďte! Ta dívka nemůže býti hříšnicí. Já chráním ji. Hle, ramena moje ji objímají, v mé náruči jest jako v azylu mého kláštera! Nikdo nesmí sejí dotknouti!“

Nastalo hrobové ticho, kol abatyše a židovky tvořil se volný prostor. Stály obě ženštiny plny cudného půvabu jako v zahradě vyrostlé lilie, plny luzného čaru, neb abatyše, ač starší Rispy, byla krásná a bílá jako ona.

Jeptiška pohledla vážně na dívku a pravila: „Přišla jsi se rouhati?“

„Ne,“ odpověděla dívka s velkým zrakem, hlasem čistým, jasným, pevným a tak přesvědčivým, že kdo ji slyšel, uvěřiti musel mimoděk.

„Vysvětli své jednání,“ pravila abatyše.

Rispa vzdychla, mlčela chvíli a pak odpověděla:

„Nesuďte lid můj tvrdě pro jednoho provinilce. Což není zločinců i mezi vámi? Vězte tedy, našel se člověk mezi syny Izraele, jenž záštím zaslepen neporozuměl Bohu otců mých, Bohu, jenž jest přece Bohem vaším též! Ze záští natřel nohu této sochy strašným jedem. Polibek značil okamžitou smrt. Dověděla jsem se vše a přišla jsem vás zachránit. Má smrt měla vás varovat. Svým životem chtěla jsem vykoupiti hřích onoho člověka. Za jeho záští dávala jsem lásku svou. Bůh ale smiloval se nade mnou a nepřijal oběť mého života. Teď víte vše.“

„A proč neudalas raději toho člověka, toho bídníka?“ ozval se hlas z temného kouta kostela. Promluvil tak Abisaín sám. Byla to první slova, která pronésti dovedl. Hrůzou schvácen, když Rispu poznal, zůstal jako změněn v sloup bez pohybu, bez myšlenky, beze dechu. Dívka poznala ihned jeho hlas, zachvěla se, zakryla si tvář a zbledla.

„Ano, proč neudalas jej?“ ozvaly se hlasy. Dívka obrátila uslzenou nyní tvář ke kříži a odpověděla, „Já prosila Krista, by mi dovolil zachrániti onoho muže. Ne chtěla jsem a nechci posud jej vydati vaší pomstě.“ „A proč jej šetři ti ?“ křičeli vášnivě ze všech stran. „Ó, vy mě trýzníte,“ za lkala dívka, a tulíc se k abatyši, řekla jí: „Já milovala jej!“

„Ubohá!“ odvětila abatyše a objala ji těsně. „A nemiluješ jej více?“ tázal se mroucím hlasem opět Abisaín, který více uhodl, než slyšel, co dívka abatyši šeptala.

Dívka se vzpřímila.

„Váhala jsem mezi ním a Kristem,“ řekla pak, „to jest mezi nenávistí a láskou. Volila jsem lásku. Utíkám se ke Kristu a jemu jen chci náležet. Tebe, sestro moje,“ řekla, obrátíc se k abatyši, „tebe poslal Bůh, ty holubice míru! Veď mě v svatý svůj dům, neboř nemám jiného teď přístřeší. Lid můj a rodina má mě vyvrhnou. Ale Bůh mě přijme. Nechť dveře tvého domu se za mnou zavrou navěky!“

„Buď chválen Bůh!“ řekla abatyše a vtiskla dívce polibek vítající na čelo.

Abisaín klesl k zemi jako zničen. Ale znova ozývaly se hlasy ze středu lidu, hlasy pochybujících.

„Kdoví mluví-li ta dívka pravdu,“ voláno, „a neodvrátil-li Kristus přece se od ní jen s ošklivostí?“

Všecko hledělo ku kříži, a hle, nový div! Noha sochy byla na starém místě svém, přibita hřebem ku dřevu kříže. Abatyše pozvedla hlas: „Lide malé víry!“ zvolala. „Proč pochybovati? Je vám třeba důkazů nových? Nuže, jsemť bez viny nejmenší, neb ráno zpovídala jsem se a přijala tělo Páně v kapli klášterní. Odvrátí-li se Kristus ode mne, v pokoře skloněné, bude to ošklivostí?“

Rty její blížily se k polibku soše, a ejhle, zázrak se opakoval, a opakoval se potřetí, když starý kněz, jenž byl právě mši sloužil, se taktéž soše blížil, by ji celoval. Tu propukl celý lid v jásot až šílený. Zvěst o tom, co se stalo, rozlítla se bleskem po městě, všechny zvony vyzváněly jako v svátek největší, smyli stopy jedu svatými oleji a svěcenou vodou ze sochy a nosili ji ve velké slávě celým Toledem. Květy pršely na ni ze všech oken, dívky a ženy házely své šperky na cestu, kudy nesena byla, a celé město tonulo v radosti.

Židé však uzavírali se do svých domů, sypali si popel na hlavy, a Meribál až nesmyslně polekán sebral poklady své a uprchl ve velkém strachu z Toleda, proklínaje své dítě a hledaje útulek mezi -mohamedány v Andalusii. Rispa však našla domov v tichém klášteře, kde čekala křest a roucho novicek. -

Otupen, zničen, zlomen vlekl se v té vřavě Abisaín domů, klesl na své lůžko v horečce rovnající se šílenství a tak ležel téměř po celý měsíc.

Uzdravoval se pomalu, a když vstal, chodil jako bez duše. Svět zdál se mu tak prázdným! Nevěděl ani dobře, co se mu stalo, cítil jen, že mu srdce jako ránou stále krvácí, něco jej tam pálilo jako neuhasitelný žár. Byla to nenávist, záští, které nebyl pomstou ukonejšil. Za nějaký čas začal jasněji rozjímat.