Kitabı oku: «Kritika slov», sayfa 5
XXIX SVĚTOVÝ
Krom světové války jsou světové výstavy a světové názory. Taková světová výstava je veliká, pěkně spořádaná snůška všeho druhu znamenitostí; najde se tam průmysl a národopis, věda a umění, technika a příroda, všechny díly světa, všemožné výrobky; nevidíte sice, jak se která věc vyrábí a co na svém místě opravdu dělá, ale to je vedlejší; hlavní je, že se to tam všechno vejde a může srovnat. Světový názor je pak velmi podobný světové výstavě; je tam všechno: přírodopis a dějiny, hygiena, politika, sociologie, literatura, a dokonce i bůh ve zvláštním pavilónu. Nevidíte sice, jak ta která věda pracuje a jakými nejistotami trpí, jak ta která myšlenka běhá nezkrocená v pralese skutečnosti, ale to všechno je vedlejší; hlavní je, že se všechny ty vědy a myšlenky vejdou do omezeného prostoru a jsou přístupny naráz, za nízké vstupné. – A nyní, člověče, když jsi se na smrt udřel prohlížením takové světové výstavy, když jsi proběhl pavilónem minerálů a zkamenělin, zoologickou zahradou a botanickým sadem, průmyslovým palácem a výstavou nejkrásnějších kýčů světa, řekni, víš-li opravdu něco o světě? Vypij tu sklenici vody (neboj se, ta voda je pravá a nepatří k světové výstavě) a doznej: zda jsi neměl opravdu se světem, s celým světem víc co dělat, když jsi třeba řekl své první lásce, že bys pro ni šel “na konec světa”?, když jsi se poprvé jel “podívat do světa”?, když jsi pomalu poznával věci, které ti jsou “na světě nejmilejší”? Řekni, zda tyto světové city nebyly světu podobnější než tyhle světové názory? Neboť svět, skutečný svět, zajímavý a neznámý svět leží na cestě interesu, a nikoliv názoru; leží ve směru intenzity, a nikoliv soubornosti. Kdybys silně, s láskou a pochopením uviděl mravenečka, udělal by sis tím světový názor, neboť by ses v něm dohleděl zajímavosti světa. Čím je vůbec světový názor, není-li zároveň úhrnem vášnivých zájmů a požitků, které ti svět může poskytnout?
XXX LOGICKY
Toto slovo je rozšířeno hlavně ve rčení “Dokážu vám to logicky.” Načež následuje výklad, který buď opakuje to, co už je řečeno, a pak je zbytečný, nebo říká něco jiného, a pak je nemístný; v každém případě však je daleko složitější než prvotní věta, která se má dokázat. Obyčejně je “logický důkaz” veden tak, jako by měl odpůrce hlavně unavit a splést; je to taktika strašlivá a obmyslná, plná záhadných chvatů, mostů, kravat a masáží jako řeckořímský zápas. Avšak o řeckořímském logickém důkazu jest jediná pravda, že se nic nedá logicky dokazovat; což vám dokážu logicky. Buď dokazuji své tvrzení samými evidentními soudy; ale kdyby mé tvrzení plynulo evidentně z evidentních vět, bylo by samo evidentní, a tu by ovšem naprosto nepotřebovalo být dokazováno. Nebo dokazuji své tvrzení větami neevidentními, ale pak bych musel logicky dokazovat všechny tyto věty “usque ad infinitum”, jak říkají řeckořímští zápasníci, z čehož logicky plyne, že logický důkaz je nemožný; a není-li tento logický důkaz naprosto přesvědčující, vidíte z toho, že logické dokazování opravdu za nic nestojí. Jediný možný důkaz nějaké obecné pravdy, zásady, kritéria a tak dále je naprosto nelogický. Vyslov nějakou větu, která se ti líbí, a kterou bys tudíž rád považoval za obecnou pravdu. Tuto větu vlož fiktivně do úst svému největšímu nepříteli, kterého nadto považuješ za bezcharakterního osla; bude-li se ti ta věta líbit i pak, je dobrá a drž se jí; neboť nemůže být důkazu mocnějšího než uznání pravdy nepřítelovy.
XXXI PŘÍSLOVÍ
čili lidová moudrost, nejlepší prostředek, abyste podle potřeby mohli tutéž věc pochválit nebo pohanět. Mlčíte? “Líná huba holé neštěstí.” Nemlčíte? “Mluviti stříbro, mlčeti zlato.” Rozpakujete se v něčem pokračovat? “Vytrvalost vede k cíli.” Tož pokračujete? “Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.” “Svůj k svému,” radí přísloví člověku osamělému. “Vrána k vráně sedá,” směje se družnému. “Odvážnému štěstí přeje,” povzbuzuje vás přísloví, dříve než něco začnete. “Opatrnosti nikdy nezbývá,” děsí vás, sotvaže jste začal. Držíte se skromně ve stínu? “Dobré zboží chválí se samo.” Chválíte se tedy sám? “Samochvála smrdí.” Chcete poradit bližnímu? “Co tě nepálí, nehas.” Zdržujete se rady? “Dobrá rada nad zlato.” Chcete se něčemu naučit? “Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.” Je tedy marno se učit? “Nikdo učený z nebe nespadl.” – Je tedy zřejmé, že lidová moudrost vedle tisícerých pravd skrývá ještě jednu nevytěženou a bezespornou: pravdu o relativnosti všech hodnot a pravd.
XXXII PRAVDA
V denním životě označuje se slovem “pravda” něco neobyčejně nepříjemného a hrubého. “Říci někomu pravdu” znamená obyčejně vynadat mu; kdo se honosí, že každému “poví pravdu”, praví tím o sobě, že je hrubián, který vás na místě s rozkoší urazí, třeba jste mu docela nic neudělali. Zčistajasna vám sdělí svůj zajímavý psychologický postřeh, že jste povrchní panák nebo bezcharakterní chlap, cítě přitom libě svou slovanskou upřímnost a pozorovací dar; ba, cítí v tom obzvláštní chutnou zásluhu, že je tak otevřený, bezohledný jako pravda sama, bez pokrytectví jako samo svědomí. Nikdy k vám nepřistoupí, aby vám drsně a bezohledně řekl, že máte dobré srdce nebo hlubokou duši; je skutečně až ku podivu, že pravda musí být vždycky ponurá a náramně nemilá; jinak by to snad ani pravda nebyla. – Vůbec pravda má jaksi špatnou pověst v životě. Říká se “luzný klam” a “krutá pravda”; nikdy se neříká “tvrdý klam” a “luzná pravda”. Snad je to zdůvodněno mnohými špatnými zkušenostmi; avšak pravdu nedělají jen zkušenosti, nýbrž také víra, a žádné špatné zkušenosti nevyvracejí doposud víru, že pravda může nakonec být něco daleko přívětivějšího a blaženějšího než klam. Byť už tolikrát opadaly luzné klamy a zůstala jen tvrdá skutečnost, můžeme ještě doufati, že opadají také tvrdé klamy a zůstane jen luzná skutečnost. A věru nebylo by lhostejné pro výchovu světa, kdyby běhali po světě lidé bezohledně pravdymilovní a chytali za knoflík špatné chlapy, aby je drsně ujistili: “Poslyšte, já vám to řeknu rovnou do očí; vy jste dobrý chlap, ale děláte všechno, jako byste jím nebyl; nezapírejte, je to pravda.” A snad by tím sama skutečnost získala něco dobrého. Pravda se sice řídí podle skutečnosti, ale ještě lepší je, řídí-li se skutečnost podle pravdy. Nejlepší jsou pravdy, ze kterých se může skutečnost něčemu dobrému naučit.
XXXIII ZORNÝ ÚHEL
Zorný úhel je optický vynález podobně jako brejle nebo teleskop, jenomže kouzelnější. Například pod zorným úhlem věčnosti vidíte svět, když se postavíte tak vysoko, abyste se na všechno dívali svrchu; aj, jak je to maličké, aj, jaké hemžení nízko při zemi, jak jsme nade vším a velicí! Anebo pod zorným úhlem dějin uvidíte dnešek, když se postavíte rak obratně, jako by vám jaksi po ničem nic nebylo; ach, vy ostatní, kdybyste jenom věděli, jaká je odtud božská vyhlídka na vaše efemérní činy! Zvláštní rozkošnost zorného úhlu záleží pak v tom, že se pod ním všechno dalece snáze odsuzuje. Pod zorným úhlem lidstva můžete odsoudit nacionalismus; pod zorným úhlem nacionalismu socialismus; pod zorným úhlem socialismu majetek; pod zorným úhlem majetku ideál; pod zorným úhlem ideálu skutečnost a tak dále a zase nazpátek. Stačí vzít vhodný úhel a soud je hotov; vysypete jej ze sama úhlu lehce, vydatně, nesporně; ba, tento úhel je hotový roh moudrosti: přemnoho lidí bere své rozumy vůbec jen z jeho hlubiny. Neboť rozum přemnoha lidí záleží v tom, že posuzují. Avšak je také jiný rozum, jenž neposuzuje, ale dívá se. Sám ten pánbůh, kterým nás strašili v dětství, se jenom dívá a “všechno vidí”, ale posuzování si nechává až na poslední soud. A já věřím, že vidění jest veliká moudrost a že je záslužnější mnohem více vidět než soudit; ba věřím, že čím více kdo vidí, tím méně může soudit a tím méně také touží po tom, aby byl soudcem. Avšak kam běžíš, člověče, se svým zorným úhlem, chceš-li jenom vidět? Zorný úhel není nástroj vidění, nýbrž jen posuzování; otevři dokořán všech tři sta šedesát stupňů duše a slož všechny své úhly; nejsou k ničemu, ale docela k ničemu tam, kde si chceš položit ten nejtěžší a nejvyšší optický úkol: něco vidět.
XXXIV POUHOST
Tohoto slova užívá se obyčejně v adjektivu “pouhý”, jež znamená v kritické terminologii jakýsi citelný a tajemný nedostatek. Vy například jste “pouhý” intelektualista; nebýti toho, byl byste snad “pouhým” realistou nebo “pouhým” romantikem. V každém případě vám něco schází, patrně vždycky to druhé. Vaše nevíra je “pouhý” materialism, vaše víra “pouhý” dogmatism, a z toho dilematu vás nezachrání ani “pouhá” skepse. Můžete být “pouhým” odborníkem nebo “pouhým” diletantem; co si zvolíte? – Myslete si, že by už Adam v ráji se obrátil nespokojeně k Hospodinu, pravě: “Co jsi to stvořil? Vždyť ve tvém ubohém ráji je kámen pouhým kamenem, tygr pouhým tygrem a lilie polní pouhou lilií polní. A Eva? Pouhá žena. A ty sám? Bůh je pouhý duch.” Tu by se Hospodin zmátl v rozpacích. Teprve po chvilce (po několika tisíciletích) by si vzpomněl, že mohl kverulantovi odpověděti asi toto (bohužel nejlepší odpovědi nám napadají už příliš pozdě): “Adame, Adame! Kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích. Adame, nikde a v ničem nestvořil jsem nějaké pouhosti; všechno je mnohostranné a slibné, plné možnosti a kliček. Adame, vina je ve tvých očích; z mého tygra jsi udělal pouhé zvíře, z mé hmoty pouhý materialism, z mé skutečnosti pouhý realism – ubohý Adame!”
XXXV PŘEHODNOTITI
Toto slovo znamená nejenom “změniti své hodnocení”, nýbrž také “změniti hodnoty”. Každá hodnota prý závisí na mém soudu; svým souhlasem nebo nesouhlasem, svým zájmem nebo svou lhostejností dávám nebo upírám věcem hodnotu; změnil-li jsem svůj soud o věci, změnil jsem tím hodnotu věci samotné; přehodnotil jsem ji. Můj ty bože, jaká je tohle ošklivá filozofie! Když jsem byl malý kluk, vylezl jsem na každý strom a shledal jsem, že zvláštní hodnota stromů je v tom, že se dá po nich šplhat. Téhle hodnoty dnes už na stromech nenalézám; ale tím přece stromy za mák na hodnotě neztratily, tím ztrácím jenom já; stromy se nezměnily, ale bohužel já jsem se změnil. Tehdy, když jsem se houpal s mrazením rozkoše a hrůzy na nejvyšší větvi (prokrista, kluku, vždyť spadneš!), tehdy jsem si nevážil rozumných lidí; dnes si jich dovedu vážit, získal jsem tím něco (ale ach, není to mrazení rozkoše a hrůzy), změnil jsem se; avšak rozumní lidé se nezměnili a snad už ani nejsou tak úctyhodní jako tehdy, když jsem si jich nevážil. Ve svém životě jsem nic nepřehodnotil, jenom sám jsem se měnil. Hodnota všech věcí nezávisela na tom, jak jsem o nich svrchovaně a svobodně soudil, nýbrž jaký jsem sám byl, jak jsem jich dovedl užívat a co jsem z nich dovedl udělat. Mnoho jsem dovedl, co už nedovedu; utrpěl jsem mnohé ztráty, ale tím utrpěla mnohé ztráty také má tabule hodnot. Mnohému jsem se naučil, čeho jsem dříve nedovedl; rostl-li jsem, rostly také mé hodnoty. A slovo “přehodnotiti” je slovo ošklivé a prázdné. Což jsi něco přehodnotil – pouhým Svobodným Soudem? Buď jsi získal, nebo ztratil, buď jsi zmoudřel, nebo zpitoměl; buď jsi vyrostl, nebo ochabl; ale změnil-lis své hodnoty, něco se s tebou muselo stár. Změna hodnot je tak málo tvým svobodným činem jako první šedivé vlasy, které ti probleskují na skráni. A chceš-li mluviti o přehodnocení, pověz, jak jsi se změnil a co jsi získal.
