Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 21

Hoši,” pokračoval pan Sidney Hall zamyšleně, “říká se, že nejsem hloupý. Ale abych pochopil, jak jsem se v mizerné džunce dostal přes noc z Kalkaty do Nagasaki, když nejrychlejší loď to udělá za deset dní, – na to jsem, odpusťte, trochu hloupý. Ale teď si sním tuhle hrušku.”

Když ji pečlivě oloupal a snědl, mluvil dále: “Japonsko je země veliká a zvláštní a lid je tam veselý a dovedný. Umějí dělat tak tenké čajové číšky z porculánu, že už na ně není ani žádného porculánu potřeba; vezme se jenom palec, zakrouží se jím ve vzduchu, pak se to navrchu pěkně omaluje, a číška je hotova. A kdybych vám řekl, jak Japonci dovedou malovat, ani byste mi to nevěřili. Viděl jsem jednoho malíře, kterému vypadl štětec z ruky na bílý papír; a jak se ten štětec po papíře kutálel, vymaloval vám krajinu s domky a stromy, lidi na ulici a na nebi divoké husy. Když jsem se tomu divil, povídá mi ten malíř: ,To nic není proti tomu, co dovedl můj nebožtík učitel. Jednou si za deště zablátil své ctihodné papuče. Když bláto trochu oschlo, ukázal nám je: na jedné papuči bylo blátem vymalováno, jak psi a myslivci honí zajíce, a na druhé, jak si hrají děti na školu a učitele.‘

Z Nagasaki jsem pak jel parníkem do San Franciska v Americe. Na té cestě se nestalo nic zvláštního, ledaže náš parník v bouři ztroskotal a potápěl se. Všichni jsme honem naskákali do záchranných člunů, ale když už byly načisto plné, volají dva plavci v potápějící se lodi: ,Tady je ještě nějaká panička. Nemáte tam na člunu pro ni trochu místa?‘ ,Nemáme,‘ křičeli někteří; ale já jsem zavolal: ,I máme, jen ji sem dejte!‘ Tu oni mne hodili do vody, aby tedy pro ni udělali ve člunu místo. No, hoši, tuze jsem se tomu ani nebránil; panička, myslel jsem si, má vždycky přednost. Když se loď potopila a čluny odpluly, byl jsem sám a sám na širém moři. Sedl jsem si na nějaké prkno a houpal jsem se na vlnách; bylo by to jinak docela hezké, až na to veliké mokro. Plul jsem tak den a noc a už se mně jaksi zdálo, že to všechno vezme špatný konec. Ale tu vám ke mně připluje plechová krabice a v ní jsou rakety.

Co s raketami? myslel jsem si nejdřív, hrušky by mně byly milejší. Ale pak jsem se dovtípil lepšího. Když přišla černočerná noc, zapálil jsem první raketu. Letěla vám převysoko a zářila jako meteor. Druhá raketa byla hvězdicová a třetí sluncová; čtvrtá raketa byla zpívající a pátá vyletěla tak vysoko, že uvázla mezi hvězdami a svítí tam podnes. Co jsem se takhle bavil, připlula veliká loď a vzala mne na palubu. ,Človíčku,‘ povídá mně kapitán, ,nebýt těch raket, byl byste se tu utopil. Ale že jsme z dálky deseti mil viděli zářit rakety, mysleli jsme si, že nás tu někdo volá na pomoc.‘ A na památku toho hodného kapitána sním tady tu hrušku.”

Když ji snědl, mluvil vesele dále: “V San Francisku jsem tedy vystoupil na americkou půdu. Amerika, hoši, je má vlast a – zkrátka – Amerika je Amerika. Kdybych vám něco o ní vypravoval, stejně byste mi to nevěřili; tak veliká a zvláštní země to je. Povím jen, že jsem vstoupil na Velikou pacifickou dráhu a jel do Nového Yorku. Tam vám jsou domy tak vysoké, že už je ani dostavět nemohou. Než vylezou zedníci a pokrývači po žebříku zdola nahoru, je už poledne; i snědí nahoře oběd, který s sebou přinesli, a lezou zase dolů, aby se dostali večer do postele, a tak to jde den za dnem. Vůbec, není nad Ameriku; a komu se nelíbí jeho vlast tak jako mně Amerika, ten je starý osel.

A z Ameriky jsem jel pak lodí do Amsterodamu v Holandsku. Cestou – cestou – inu cestou se mně přihodilo to nejpěknější a nejzábavnější. Safra, hoši, to je ten hlavní špás z mé celé výpravy.”

“Copak?” křičeli detektývové dychtivě.

“Inu to,” řekl pan Sidney Hall a začervenal se, “že jsem se zasnoubil. Jela vám po té lodi taková panenka, no, pěkná dost, zkrátka, jmenuje se Alice, a nikdo na světě, ani nikdo z vás, není hezčí než ona. – Ne, jistě není,” dodal pan Sidney Hall po hlubokém přemýšlení. “Ale nemyslete si, že jsem jí řekl, jak moc by se mně líbila. Byl už poslední den naší plavby a ještě jsem jí nic neřekl. A teď si sním tady tu hrušku.”

Když si na ní patřičně pochutnal, pokračoval pan Sidney Hall, jak následuje: “Tedy toho posledního večera jsem chodil po palubě, a najednou vám slečna Alice přišla ke mně sama. ,Pane Sidney Halle,‘ povídá mi, ,nebyl jste někdy v Janově?‘ ,Byl, slečno,‘ já na to. ,A neviděl jste tam nějakou holčičku, co ztratila maminku?‘ ptá se Alice. ,Inu, slečno,‘ jářku, ,viděl; vodil vám ji tam takový jakýsi starý bloud.‘

Alice chvilku mlčela a pak povídá: ,A byl jste, pane Sidney Halle, také v Indii?‘ ,Byl slečno,‘ já na to. ,A neviděl jste,‘ povídá ona, ,jak jeden statečný hoch skočil z rozjetého vlaku do řeky Gangu, aby zachránil tonoucí pradlenu?‘ ,Koukal jsem na to,‘ povídám jaksi v rozpacích, ,byl to nějaký starý blázen, slečno; rozumný člověk by to snad neudělal.‘

Alice chvilku mlčela a tak nějak divně, nějak líbezně se mně dívala do očí. ,A co, pane Sidney Halle,‘ povídá zase, ,je to pravda, že jeden šlechetný člověk se na moři obětoval, aby se tonoucí paní dostala do člunu?‘ Mně, hoši, už bylo z toho horko. ,Inu, slečno,‘ povídám, ,jestli se tuze nemýlím, tak se takový starý osel onehdy v moři vykoupal.‘

Alice mně podala obě ruce, začervenala se a pravila: ,Víte, pane Sidney Halle, že vy jste zmíry hodný člověk? A že za to, co jste udělal pro tu janovskou holčičku, indickou pradlenu a neznámou paní, vás musí mít každý rád?‘

Tu mne, hoši, sám pánbůh šťouchl do zad, abych vzal Alici do náručí. A když jsme se takhle zasnoubili, povídám: ,Poslechni, Alice, kdopak ti ty všechny hlouposti o mně povídal? Já jsem se, ví bůh, s tím nikomu nechlubil.‘

,Víš,‘ řekla mně Alice, ,dnes večer jsem se dívala na širé moře a tak trošku jsem myslela na tebe. Tu ku mně přišla taková maličká černá paní a to všechno mně o tobě vypravovala.‘ Hledali jsme pak tu černou paní, abychom jí poděkovali, ale nemohli jsme jí nalézt. A tak, hoši, jsem se na lodi zasnoubil,” končil pan Sidney Hall a utíral si své zářící oči.

“A co kouzelník?” volali detektývové.

“Co kouzelník?” opáčil slavný Sidney Hall. “Ten se stal obětí vlastní zvědavosti, jak jsem předvídal. Když jsem v Amsterodamě přenocoval, najednou někdo zaklepe na můj pokoj a vstoupí. Byl to sám kouzelník, bledý a neklidný. ,Pane Sidney Halle,‘ povídá mi, ,já už to déle nevydržím; povězte mi, prosím vás, jak mne chcete chytit.‘

,Pane kouzelníku,‘ já na to vážně, ,to vám nepovím. Kdybych vám to řekl, prozradil bych svůj plán, a vy byste mi unikl.‘

,Ach,‘ naříkal kouzelník, ,slitujte se už! Vždyť já nemohu spát samou zvědavostí, jaký je vlastně váš plán.‘

,Víte co?‘ povídám mu, ,já vám to tedy povím; ale dříve mi musíte přísahat, že od této chvíle jste můj zajatec a že se nepokusíte mně uniknout.‘

,Přísahám,‘ zvolal kouzelník.

,Kouzelníku,‘ pravil jsem povstávaje, ,v tomto okamžiku se můj plán splnil. Věz tedy, starý ušatý bloude, že jsem počítal jen na tvou zvědavost. Věděl jsem, že jsi za mnou na moři i na souši, abys viděl, co proti tobě podniknu. Věděl jsem, že konečně přijdeš ke mně, jako jsi právě přišel, a ztratíš raději svou svobodu, jen abys ukojil svou zvědavost. A to se teď splnilo!‘

Kouzelník zbledl, zasmušil se a řekl: ,Vy jste, pane Sidney Halle, veliký taškář; i kouzelníka jste obelstil.‘ A to je, hoši, má celá historie.”

Když takto Sidney Hall domluvil, pustili se všichni detektývové do náramného smíchu a blahopřáli šťastnému Amerikánovi k jeho úspěchu. Pan Sidney Hall se spokojeně usmíval a vybíral si v míse nějakou pěknou hrušku. Najednou padl na jednu zabalenou v papíře. I rozbalil papír a našel na něm napsáno:

“Upomínka panu Hallovi od janovského bobečka.”

Pan Sidney Hall sáhl honem do mísy, našel druhou zabalenou hrušku, rozbalil papír a našel na něm napsáno:

“Dobrého chutnání přeje pradlena od řeky Gangu.”

Ještě třetí hrušku rozbalil pan Sidney Hall a četl:

“Svému šlechetnému záchranci děkuje paní z moře.”

Počtvrté sáhl Sidney Hall do mísy, rozbalil čtvrtou hrušku a četl:

“Vzpomínám na tebe. Alice.”

V míse zbývala pátá, nejkrásnější hruška. Pan Sidney Hall ji rozkrojil a našel uvnitř složené psaní. Na obálce stálo: Panu Sidney Hallovi. Rychle otevřel Hall psaní a četl:

“Člověk, který má tajemství, má se střežiti horečky. Poraněný detektýv na břehu Gangu vyžvatlal v horečném spánku svůj tajný plán. Byl to plán starého ušatého blouda. Váš přítel nechtěl Vás připravit o odměnu, která je vypsána na jeho hlavu, a proto dobrovolně se nechal zatknout. Odměna, kterou za to dostanete, je jeho svatebním darem pro Vás.”

Pan Sidney Hall užasl nesmírně a řekl: “Hoši, teď už rozumím všemu. Jsem starý osel. Byl to sám kouzelník, který držel na dně kotvu lodi, zatímco jsem běhal po Janově s tou ztracenou holčičkou. Byl to kouzelník, který v podobě Araba mi pomohl od toho krokodýla. Byl to kouzelník, který mne probudil, když mne dva plavci chtěli zavraždit. Kouzelník vyslechl můj plán, když jsem po svém ourazu blouznil u Gangu. Kouzelník poslal mi tajemnou džunku, aby mne včas dovezla do Nagasaki. Kouzelník nastrčil mi krabici raket, která mi zachránila život na moři. Kouzelník v podobě maličké černé paní mi naklonil srdce Alicino. A konečně kouzelník se dobrovolně stavěl hloupým a zvědavým, aby mi dopomohl k ceně, vypsané na jeho hlavu. Chtěl jsem být chytřejší než kouzelník, ale kouzelník je chytřejší než já, a krom toho šlechetnější. Není nad kouzelníka! Hoši, zvolejte se mnou: Ať žije kouzelník!”

“Sláva kouzelníkovi,” zvolali detektývové tak silně, že v celém městě zadrnčela okna.

5 Jak kouzelník ve vězení seděl

Když tedy, jak už víte, přivedl Sidney Hall kouzelníka zatčeného, bylo zahájeno soudní řízení pro ukradenou kočku.

Za vysokým stolem trůnil soudce doktor Korpus, stejně tlustý, jako přísný. Na lavici obžalovaných seděl kouzelník s rukama spoutanýma.

“Vstaň, padouchu,” zahřímal na něj doktor Korpus. “Jsi obviněn, že jsi ukradl královu kočku Jůru, rozenou zde v zemi, rok starou. Přiznáváš se, ničemo?”

“Ano,” řekl kouzelník tiše.

“Lžeš, lotře,” hřímal soudce, “nevěřím ti ani slovo. To se musí dokázat. Hej, přiveďte sem svědkyni, naši nejjasnější princeznu.”

Přivedli malou princeznu, aby svědčila.

“Princezničko,” švitořil Korpus líbezně, “ukradl tady ten podlec vaši ušlechtilou kočku Jůru?”

“Ano,” řekla princezna.

“Vidíš, lumpe,” zahromoval soudce na kouzelníka, “jsi usvědčen! A co, pověz, jak jsi ji ukradl?”

“Inu tak,” řekl kouzelník, “že mi spadla sama na hlavu.”

“Bídáku, lžeš,” rozkřikl se na něj soudce a obrátil se k princezně nejtenčím hláskem: “Princezničko, jak ten zlosyn ukradl vaši nejjasnější kočku?”

“Zrovna tak,” řekla princezna, “jak povídá.”

“Tak vidíš, ty loupežníku,” křikl soudce na kouzelníka, “teď už víme, jak jsi ji ukradl! A proč jsi ji, darebáku, ukradl?”

“Protože si tím pádem zlomila nožičku. Vzal jsem ji pod kabát, abych jí tu nožičku napravil a zavázal.”

“I ty vyvrheli,” spustil doktor Korpus, “všechno je lež, co říkáš! Přiveďte sem svědka, hostinského ze Strašnic.”

Přivedli tedy toho svědka.

“Hej, hospodo,” křikl soudce, “co víš tady o tom zločinci?”

“Jen to,” povídal hostinský bázlivě, “že přišel, slavný soude, do mého hostince, vytáhl zpod kabátu ňákou černou kočku a zavázal jí nožičku.”

“Hm,” zabručel doktor Korpus, “snad lžeš. A co dělal s tím vznešeným zvířátkem potom?”

“Potom,” řekl hostinsky, “ji pustil a kočka běžela pryč.”

“Ha, ty trapiči zvířat,” uhodil soudce na kouzelníka, “pustils ji, aby utekla! Kde je teď králova kočka?”

“Snad běžela,” pravil kouzelník, “v ta místa, kde se narodila. To kočky, vímeť, dělávají.”

“Ha, ty hanebníku,” burácel soudce, “ty mne chceš poučovat? Princezničko,” obrátil se zase k princezně tenounkým hlasem, “zač si ceníte svou vysoce ctěnou kočku Jůru?”

“Za půl království bych ji nedala,” prohlásila princezna.

“Vidíš, ničemo,” zahřímal soudce na kouzelníka, “ukradl jsi půl království! Na to je, bídníku, trest smrti!”

Tu bylo princezně líto kouzelníka. “Snad bych,” řekla honem, “dala Jůru za kousíček dortu.”

“A zač je, princezno, kousíček dortu?”

“Inu,” povídá princezna, “oříškový je za pětník, jahodový za dva a smetanový za tři pěťáky.”

“A za jaký dort byste, princezničko, Jůru dala?”

“Třeba za smetanový,” řekla princezna.

“Ha, ty vrahu,” křičel soudce na kouzelníka, “tož jako bys tři pěťáky ukradl. Za to dostaneš, padouchu, podle zákona tři dny šatlavy! Marš do šatlavy, prašivko, na tři dny, holomku, zloději, loupežníku! Drahá princezničko,” obrátil se zas k princezně, “mám tu čest vám poděkovati za vaše moudré a veledůmyslné svědectví. Vyřiďte, prosím, panu tatínkovi nejoddanější pozdrav jeho nejposlušnějšího, nejvěrnějšího a nejspravedlivějšího soudce doktora Korpusa.”

Když kouzelníka odvedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody. Než kouzelník jen seděl a usmíval se a jeho oči zářily víc a více. O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů. A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k spanilému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.

Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí; trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo. Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví; nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.

“Franto,” zabručel vrah na žháře, “spíš?”

“Nespím, člověče,” řekl žhář, “ale mám fantas; zdá se mně, že už nejsem v kriminále.”

“Hoši,” zvolal rváč, “myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe!”

“Do nebe,” vykřikl podvodník, “je nějaké nebe pro mne? Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl.”

“To není sen,” povídá zloděj; “hoši, to se dá všechno hmatat; hmatám zrovna na liliový květ. Ach, kdybych si jen směl utrhnout!”

“Jen si utrhni,” zazněl mocný a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze. “Je pro tebe, příteli!”

“Pane,” ptal se žhář ostýchavě, “vy jste tady jako žalářníkem?”

“Jsem trestanec jako vy, kamarádi,” odpověděl kouzelník. “Odsouzen jako vy. Ta zahrada je pro nás. Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule. Pro nás zpívá slavík a kvetou růže. Pojďte večeřet!”

Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat. Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem. Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše: “Ne, pane, mně ne!”

“Proč nechceš vína?” tázal se kouzelník.

“Protože si ho, pane, nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach, pane, jak bych se mohl radovat z vína?”

Tu zazářily oči kouzelníkovy, ale on sám neřekl ničeho a obsluhoval ostatní. Když naléval pohár vrahovi, zachvěla se vrahova ruka a několik krůpějí rudého vína skanulo na ubrus.

“Pane,” zvolal vrah zoufale, “proč mi to víno připomíná krev? Ach, že jsem prolil krev nevinnou! Běda mně nejbídnějšímu!”

Kouzelník neřekl ničeho, ale jeho oči zaplály ještě jasněji. Když naléval víno rváčovi, vykřikl tento: “Pane, co já mám s vínem? Ubíjel jsem lidi z bujnosti a zchromil jsem je ze svévole; uhodil jsem ruku, která mi nabízela přátelství, a týral jsem ty, kteří mne milovali nejvíce!”

Světlo rozestřelo se po tváři kouzelníkově, ale on sám neřekl ani slova, obrátil se k zloději a podával mu mísu nejkrásnějšího ovoce. “Ber si, příteli,” řekl srdečně, “je tvoje.”

“Pane,” zvolal zloděj, “bral jsem, co mi nenáleželo; dovolte, abych si nevzal, co mi snad náleží!”

Kouzelník se jasně usmál a přistoupil ke žhářovi: “Vezmi si ty, prosím tě,” řekl mu, “osvěží tě to.”

“Pane můj,” bránil se žhář, “zapálil jsem krov nad hlavou těm, kteří mi prokázali dobrodiní; jsou teď žebráky a prosí o skývu chleba. Ach, kdybych mohl raději osvěžit ty, kterým jsem ublížil!”

Tu rozzářily se oči kouzelníkovy jako hvězdy a on sám se vysoko vztyčil a řekl: “Hoši, po léta jste hladověli a žíznili; po léta jste nepocítili sladkosti na jazyku a radosti v srdci. Proč byste neměli teď jísti a píti, hodovati a užívati radosti? Vezměte si ze všeho, je to vaše!”

Ale v té chvíli bylo slyšeti v zahradě jakoby šum mnoha kroků a k hodujícím blížil se zástup chudáků, chromců a žebráků.

“Můj bože,” vykřikl podvodník, “tady jsou ti, které jsem ochudil!”

“A já,” zvolal vrah polo zděšen a polo radostně, “vidím tu toho, koho jsem zavraždil!”

“Probůh,” ozval se rváč, “ti chromí a poranění jsou, pane, ti, kterým jsem ublížil!”

“A tady jste, vy všichni,” zvolal zloděj u vytržení, “které jsem kdy obral!”

“Běda,” vykřikl žhář, “tady těm žebrákům jsem, pane, kdysi spálil krov nad hlavou!”

Tu vyskočil podvodník a začal nositi jídla a vína těm, které kdysi ochudil; vrah roztrhal ubrus, poklekl k tomu, kterého byl zavraždil, obmyl jeho rány svými slzami a ovazoval je; rváč nalil vína a oleje na rány těch, kterým ublížil; zloděj sebral zlaté a stříbrné stolní náčiní a vnucoval je těm, které byl okradl; a když to viděl žhář, zaplakal a řekl: “Běda, co já dám vám, žebráčkové, které jsem připravil o všechno?” A rázem otrhal všechny květy v zahradě a nasypal je žebrákům do náručí.

Když podvodník nasytil a napojil ty, které ochudil, když vrah zavázal rány zavražděného a rváč ošetřil poraněné, když zloděj obdařil okradené a žhář ověnčil hadry žebráků, sami nepožili ničeho, ale dovedli své hosty do paláce, uložili je k spánku na bíle prostřené lože a sami ulehli vedle nich na tvrdou zem.

Jen kouzelník zůstal v zahradě s rukama sepjatýma a očima zářícíma jako hvězdy. Sladký, pokojný spánek snesl se nad vězením.

Tu zaduněly těžké rány a do dveří šatlavy vkročil žalářník. “Vstávejte, lotři,” rozkřikl se, “už tři dny spíte a nemůžeme vás probudit!”

Trestanci rázem procitli. l viděli, že leží na zemi vedle svých tvrdých, nečistých loží; vzdušné sloupy se zase změnily ve vlhké zdi žalářní a z pustého dvora zmizelo vše, co by se podobalo kvítku či rozkvetlému stromu; jen na podlaze leželo ještě něco lupenů růžových a liliových.

“Tři dny že jsme spali?” divil se vrah.

“Cože,” zvolal žhář, “byl to jenom sen?”

“Pane žalářníku,” ptal se zloděj, “nebyl tu snad někdo krom nás?”

“Byl tu ten,” bručel žalářník, “co ukradl královu kočku. Tři dny stál ve své cele bez hnutí a oči mu zářily jako hvězdy. Dnes ráno zmizel, když si odpykal svůj trest. Byl to nějaký čistý ptáček! Než se ztratil, přikouzlil našemu ctihodnému soudci, doktoru Korpusovi, oslí uši. Ale teď hybaj, lumpové, vstávejte!”

Tak začal zas trestancům bývalý život v šatlavě. Avšak něco se přece změnilo: smrdutá voda ve džbáně chutnala jim navždy nejsladším vínem, plesnivý chléb změnil se v jejich ústech v chuť nejlahodnější, líbezná vůně květů vanula šatlavou a v noci, když uléhali, pokrývalo se jejich lože bělostí nejčistší. Každé noci pak se rozestřel nad šatlavou spánek míru bez výčitek a utrpení.

6 Pohádky konec

Když tedy se princezna u soudu dozvěděla, že snad její kočka Jůra utekla tam, kde se narodila, poslala hned kurýra do babiččiny chaloupky.

Letí kurýr na koni, až jiskry pod kopyty tryskají, a tu, hle, vidí před chalupou babiččina vnoučka Vaška s černou kočkou v náručí.

“Vašku,” křičel kurýr, “princezna chce nazpátek svou kočku Jůru.”

Zabolelo srdce Vaškovo, že musí Jůru ztratit, ale řekl: “Já, pane kurýre, ji přinesu princezně sám.”

Běžel tedy Vašek do zámku s Jůrou v pytli a hned k princezně: “Tuhle, princezno,” řekl, “nesu naši kočku. Je-li to vaše Jůra, nechte si ji.”

Otevřel Vašek pytel, ale Jůra už nevyskočila tak bujně, jako tehdy poprvé z babiččiny nůše; kulhala, chudák, na jednu nožičku.

“Já nevím,” řekla princezna, “je-li tohle naše Jůra. Jůra ani trošku nekulhala. Ale víš co? Zavoláme Buffina.”

Když Buffino uviděl Jůru, začal radostí tak vrtět ocasem, že to svištělo; ale co jí řekl a co odpověděla Jůra, tomu nikdo z přítomných nerozuměl.

“Je to Jůra,” zvolala princezna. “Buffino ji poznal. Ale, Vašku, co ti mám za to dát, žes ji přinesl? Chceš peníze?”

Vašek se začervenal a řekl honem: “Nechci, princezno. Babička jich má tolik, že si neví s nimi rady.”

“Nebo – nebo – – chtěl bys kousek dortu?” ptala se princezna.

“Ba ne,” povídá Vašek, “my ti máme buchet, co chceme.”

“Nebo – nebo – –,” přemýšlela princezna, “nechtěl by sis vybrat něco tadyhle z mých hraček?”

“Kdepak,” mávl Vašek rukou. “Já mám, koukej, takovou kudlu a vyřežu si sám, co chci.”

Princezna už opravdu nevěděla, co má Vaškovi nabídnout. “Ale, Vašku,” povídá konečně, “řekni si sám, co chceš dostat.”

“Inu, princezno,” řekl Vašek a začervenal se jako mák.

“Tak řekni, Vašku,” naléhala princezna.

“To nesmím říci,” bránil se Vašek rudý až po uši.

Teď se začervenala princezna jako pivoňka. “A proč bys,” povídá, “to nesměl říci?”

“Protože,” řekl nešťastný Vašek, “bys mně to stejně nedala.”

Princezna se zarděla jako růže. “A co,” povídá rozpačitě, “dám-li ti to?”

Vašek vrtěl hlavou: “Nedáš.”

“A co když dám?”

“Nesmíš,” povídá Vašek smutně. “Já nejsem princ.”

“Koukej, Vašku, támhle,” řekla rychle princezna, a když se Vašek ohlédl, stoupla si na špičky a dala mu honem hubičku na tvář. Než se Vašek vzpamatoval, byla už v koutku, chytla Jůru a skrývala líčka v jejím kožiše.

Vašek planul a zářil. “Tak pánbůh vám naděl, princezno,” řekl, “a já zase půjdu.”

“Vašku,” zašeptala princezna, “bylo to to, cos chtěl?”

“Bylo, princezno,” vyhrkl Vašek horlivě. Tu přišly do komnaty dvorní dámy a Vašek se hleděl honem ztratit.

Vesele klusal Vašek domů; jen natolik se zdržel v lese, co vyřezal kudlou z kůry pěknou lodičku a s lodičkou v kapse běžel domů.

Když přišel domů, – Jůra tam sedí na zápraží a myje si chromou nožičkou kožich.

“Babičko,” spustil křik Vašek, “vždyť jsem zrovna teď donesl Jůru do zámku!”

“Inu, hochu,” povídá babička, “to už je nátura koček, že se vracejí tam, kde se narodily, i kdyby to bylo na míle mil cesty. Běž a dones ji ráno do zámku znova.”

Ráno běžel Vašek s Jůrou znova do zámku. “Princezno,” řekl bez dechu, “tady zas nesu Jůru. Utekla vám, slota, rovnou do naší chalupy.”

“Ty kluku,” povídá princezna, “umíš ty utíkat jako vítr!”

“Princezno,” repetil Vašek, “chtěla bys tuhle lodičku?”

“Dej sem,” řekla princezna. “A co ti mám dnes dát za Jůru?”

“Nevím,” na to Vašek a hned se začervenal až po vlasy.

“Tak pověz,” šeptala princezna a zarděla se ještě víc.

“Nepovím.”

“Pověz!”

“Nepovím.”

Princezna sklonila hlavu a dloubala prstem do lodičky. “Chtěl bys,” povídá konečně, “třeba zas to, co včera?”

“No třeba,” vyhrkl Vašek spěšně; a když to dostal, běžel s veselou domů. Jen u vrbin se trochu zdržel a vyťukal pěknou zpěvnou píšťalku.

Když přišel domů, – Jůra tam sedí na zápraží a hladí si tlapkou vousiska. “Babičko,” spustil Vašek znovu, “Jůra je zas tady!”

“I tak ji popadni,” povídá babička, “a běž s ní zítra znova do zámku. Snad si tam pak už zvykne.”

Ráno tedy běžel Vašek zase do zámku, Jůru v pytli na zádech. “Princezno,” spustil hnedle, “Jůra zas utekla k nám.”

Ale princezna škaredila a neřekla nic.

“Koukej, princezno,” repetil Vašek, “tuhle píšťalku jsem včera vyťukal.”

“Dej sem,” řekla princezna a škaredila dál. Vašek přešlapoval a nevěděl, proč se princezna zlobí.

Princezna foukla do píšťalky, a když píšťalka pěkně zazpívala, povídá: “Ty kluku, já vím, že to děláš s tou kočkou naschvál, abych – abys – – abys dostal od cesty zas to co včera.”

Vašek zesmutněl, sebral čepici a řekl: “Když si to, princezno, myslíte, tak je dobře; ale já už sem víckrát nepřijdu.”

Se smutnou a pomalu vracel se Vašek domů. Sotva přišel, – sedí vám zas Jůra na zápraží a jen se olizuje, jak se nažrala mléka. I sedl si Vašek k ní, vzal si ji na klín a mlčel.

Tu dupy dup, přihnal se na koni králův kurýr. “Vašku,” křikl, “král ti vzkazuje, abys přinesl Jůru do zámku.”

“K čemupak to,” řekl Vašek, “kočka se vždycky vrátí tam, kde se narodila.”

“Ale princezna, Vašku,” káže kurýr, “princezna ti vzkazuje, abys ji přinesl třeba každý den.”

Vašek zavrtěl hlavou. “Řekl jsem jí, že už nepřijdu.”

Tu vyšla babička na zápraží a povídá: “Pane kurýre, pes se drží člověka, ale kočka se drží chalupy. Téhle chalupě už zůstane Jůra věrná.”

Kurýr otočil koně a hnal se do zámku. Druhého dne přijel před babiččinu chalupu veliký vůz, tažený stem koní. Kočí slezl a zavolal babičku. “Babičko,” povídá, “pan král vzkazuje, že když se kočka drží chalupy, mám přivézt kočku i s chalupou a i s vámi a Vaškem. Však prý se ta chalupa do královské zahrady dobře vejde.”

Přišlo mnoho lidí a pomohli naložit celou chalupu na vůz. Kočí zapráskal bičem a křičel hyjé, sto koní zatáhlo a vůz i s chalupou se hnul k zámku. Na voze na prahu chalupy seděla babička, Vašek a Jůra. Tu si babička vzpomněla, jak králova maminka měla sen, že Jůra přivede do zámku příštího krále a že ten příští král přijede se svým celým domem. Vzpomněla si na to, ale neříkala nic.

Ten vůz s velikou radostí v zámku přivítali, složili chalupu v zahradě, a protože se Jůra držela chalupy, už jí nenapadlo utéci. Žila tam s babičkou i Vaškem jako doma. Když si s ní chtěla princezna pohrát, musela za ní do chalupy; a protože podle všeho měla Jůru tuze ráda, chodila tam denně a spřátelila se s Vaškem převelmi.

Co následovalo potom, to už do naší pohádky nepatří. Ale stal-li se Vašek opravdu králem v té zemi, když dorostl, nebylo to, děti, ani pro tu kočku, ani pro přátelství princeznino, nýbrž pro mocné a statečné skutky, které veliký Vašek pro celou zemi vykonal.