Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 25

Ale František Král už měl dost čekání a ještě víc hladu, a proto se po poledni sebral a šel do Hronova k mému dědečkovi mlynáři na čerstvý voňavý skrojek chleba.

A když bílá vrána mu přiletěla oznámit, že je zvolen králem, byl už tentam, za horami i doly.

I naříkaly vrány, že se jim ztratil král; a bílé vrány poručily černým, aby letěly po celém světě a hledaly ho a volaly ho a přivedly ho na vraní trůn, který je v lese na Krákorce.

Od té doby létají vrány po světě a pořád křičí: “Král! Král!” A zvláště v zimě, když jich je mnoho pohromadě, si najednou všechny vzpomenou a letí přes pole a lesy křičíce: “Král! Kráál! Krááál! Kráááál!”

POHÁDKA PTAČÍ

Kdepak, děti, to vy nevíte, co si ptáci povídají. Oni si totiž vypravují lidským jazykem jenom časně zrána, při východu slunce, kdy vy ještě spíte; později, za bílého dne, už nemají pokdy na mnoho řečí – to víte, to dá nějakou sháňku, tady zobnout zrníčko, tam vyhrabat žížalu nebo tuhle čapnout ve vzduchu mouchu. Takový ptačí tatínek aby si ulítal křídla, zatímco ptačí maminka musí doma opatrovat děti. Proto si ptáci povídají jenom časně zrána, když otevrou ve svých hnízdech okna, vyloží peřinky k vyvětrání a vaří si snídani.

“Brý ráno,” křičí kos, co má hnízdo na borovici, na souseda vrabčáka, co bydlí v okapu. “Už je čas.”

“Vím, vím, vím,” povídá vrabec. “Už abych lít, kde bych něco štíp, štíp, štíp, aby bylo co jíst, viď?”

“Vskutku, vskutku,” brouká holub na střeše. “Jsou s tím starosti, brachu. Málo zrní, málo zrní.”

“Tak, tak,” přizvukuje vrabec vylézaje z postýlky. “To dělají ta auta, víš? Dokud bylo koní víc, bylo všude rozsypáno zrní, ale teď? Teď auto přeletí a nenechá po sobě nic, nic, nic!”

“Jen smrdí, jen smrdí,” vrká holub. “Zatrápený život, brr! Raději praštit tou rachotou, člověče! Co já se nakroužím a navrkám, a co za tu práci mám? Ani hrstku zrní. To jsou hrozné poměry.”

“Myslíš, že vrabci jsou na tom líp?” čepýří se vrabec. “Já ti povím, kdybych tu neměl rodinu, já bych někam ulít –”

“Jako ten vrabec z Dejvic,” ozval se z houští střízlík.

“Z Dejvic?” řekl vrabec. “Tam mám jednoho známého, jmenuje se Filip.”

“To není ten,” pravil střízlík. “Ten vrabec, co ulít, jmenoval se Pepík. Tak to vám byl takový ježatý vrabčák, ani se pořádně nemyl a nečesal a jenom celý den nadával: že prý je v Dejvicích nuda a otrava, a copak jiní ptáci, ti prý si na zimu letí na jih, takhle na Riviéru nebo do Egypta, jako špačci a čápi a vlaštovky a slavíci, jenom vrabec aby se po celý život dřel v Dejvicích. ,A to já tak nenechám,‘ pokřikoval ten vrabec, co se jmenoval Pepík; ,když si může letět do Egypta taková vlaštovka, co bydlí na Růžku, proč bych tam, lidičky, neletěl já? A just tam poletím, abyste věděli, jen co si sbalím svůj kartáček na zuby a noční košili a pálku a míčky, abych tam mohl hrát tenis. Počkejte, jak já to v tenise natřu Cochetovi a Koželuhovi a Tildenovi; já už mám na ně fortel a fintu, já budu dělat, jako bych vyhazoval míček, ale místo míče poletím já sám, a když po mně plácnou raketou, tak jim frnknu neboli pláchnu, víš? víš? víš? A když je všechny porazím, ožením se s bohatou Američankou a pak si koupím Valdštejnský palác a tam si udělám na střeše hnízdo, ale ne z nějaké obyčejné slámy, ale z rýžové slámy a marzolánu a ratafie a z mořské trávy a koňských žíní a veverčích ocásků, hečte!‘ – Tak se kasal ten vrabčák a každého rána povykoval, že má těch Dejvic už po krk a že poletí na Riviéru.”

“A letěl?” ptal se z borovice kos.

“Letěl,” pokračoval v houští střízlík. “Počkal jen do osmadvacátého října, aby slyšel hrát vojenskou muziku – na tu on si potrpěl –, a hned zrána se pustil na jih. Jenže vrabci nikdy na jih nelítají, a proto neznají tu pravou cestu. A ten vrabec Pepík neměl ani dost brků neboli peněz, aby mohl v hospodě přenocovat, to víte, vrabci jsou odjakživa proletáři, protože se po celý den jen tak proletují po střechách. Zkrátka, vrabec Pepík se dostal jen do Kardašovy Řečice a dál už nemohl, neměl ani findy; ještě byl rád, že mu vrabčí starosta v Kardašově Řečici přátelsky řekl: ,Ty kujóne toulavá, ty budižkničemu, ty si myslíš, že v Kardašově Řečici máme dost koňských kobližek a kobylinců pro každého pobudu, krajánka, vandrovního čili poběhlíka? Chceš-li, abychom ti povolili pobyt v Kardašově Řečici, tak nesmíš zobat na náměstí ani před hospodou ani na silnici jako my starousedlíci, alebrž jenom za humny; a za byt se ti z moci ouřední vykazuje věchýtek slámy v kůlničce u popisného čísla padesát sedm. Tady podepiš ten konskripční list a syp, ať tě už nevidím.‘ – A tak se stalo, že vrabec Pepík z Dejvic, místo aby letěl na Riviéru, zůstal v Kardašově Řečici.”

“A je tam podnes?” ptal se holub.

“Podnes,” řekl střízlík. “Já tam mám tetičku a ta mi o něm povídala. Prý se jen posmívá kardašořečickým vrabcům a povykuje; to prý je holá nuda a otrava, být vrabcem v Kardašově Řečici, ani tramvaj prý tam nemají jako v Dejvicích, ani tolik aut, ani hříště Slávie a Sparty, no, dočista nic; a že ho ani nenapadne, aby umřel dlouhou chvílí v Kardašově Řečici, on že má pozvání na Riviéru a že jen čeká, až mu dojdou z Dejvic peníze. A tolik toho napovídal o Dejvicích a Riviéře, že i v Kardašově Řečici začali vrabci věřit, že by jim bylo jinde líp, a proto si už nehledí svého zobání a jen čimčarují a povykují a reptají, jako to dělají vrabci všude na světě, a říkají: ,Všude jinde líp, líp, líp!‘”

“Ba,” ozvala se sejkorka sedící v dřínovém keři, “jsou takoví divní ptáci. Tuhle u Kolína, v takovém úrodném kraji, žila jedna vlaštovka a ta se dočetla v novinách, že u nás se dělá všechno špatně, ale zato v Americe, panečku, tam jsou jinačí filutové, co všechno dovedou, a kdesi cosi. Tak si ta vlaštovka vzala do hlavy, že se do té Ameriky musí podívat. A jela tam.”

“Jak?” zeptal se honem střízlík.

“To nevím,” pravila sejkorka, “nejspíš po lodi. A třeba také po vzducholodi. To si mohla udělat na bříšku vzducholodi hnízdo neboli kabinu s takovým okýnkem, aby mohla vystrkovat hlavu a třeba i plivnout dolů. Zkrátka, za rok se zase vrátila a říkala, že byla v Americe a tam že je všechno jinačí než u nás; kdepak, to prý není srovnání, jaký tam je pokrok, například žádní skřivani prý tam nejsou, a domy prý tam jsou tak strašně vysoké, že kdyby měl vrabec na střeše hnízdo a z toho hnízda mu vypadlo vajíčko, že by to vajíčko padalo tak dlouho, než by dopadlo, že by se z něho cestou vylíhl mladý vrabec a dorostl by a oženil by se a měl by hromadu dětí a zestárl by a umřel by v požehnaném věku, takže by dolů na chodník místo vrabčího vajíčka dopadl starý mrtvý vrabec. Tak vysoké domy prý tam jsou. A taky ta vlaštovka říkala, že v Americe se všechno staví z betonu a že ona se tomu naučila; ať jen prý se přijdou všechny vlaštovky podívat, že ona jim ukáže, jak se staví vlaštovčí hnízdo z betonu, a ne jen tak z bláta, jako to ty hloupé vlaštovky dělaly doposud. Tak se vám sletěly vlaštovky až z Mnichova Hradiště a Čáslavě a Přelouče, z Českého Brodu a z Nymburka, ba i ze Sobotky a Čelakovic; to bylo tolik vlaštovek, že pro ně lidi museli napnout sedmnáct tisíc tři sta čtyřicet devět metrů telefonního a telegrafního drátu, aby ty vlaštovky měly na čem sedět. A když byly všechny vlaštovky pohromadě, řekla ta amerikánská vlaštovka. ,Tak dávejte, hoši a holky, pozor, jak se v Americe staví domy neboli hnízda z betonu. To se nejdřív nanosí hromádka cementu. Potom se nanosí hromádka písku. Pak se na to naleje voda a udělá se taková kaše, a z té kaše se staví moderní hnízdo. Ale když nemáte cement, tak si nebudete stavět hnízdo z betonu, ale jenom z malty. To se udělá kaše z vápna a písku, ale to vápno musí být zhašené. Nejdřív vám ukážu, jak se hasí vápno.‘ To řekla a frnk, už letěla k novostavbě, co stavěli dělníci, pro nehašené vápno. Vzala zrnko vápna do zobáčku a frnk, už s ním letěla zpátky. Ale protože v zobáčku je vlhko, začalo se jí to vápno v puse hasit a syčet a pálit. Vlaštovka se lekla, upustila to zrníčko vápna a vykřikla: ,Tak, teď už víte, jak se hasí vápno. Jejdanečku, to pálí! Kryndypána, to štípe! Kruciturci jejejej šmankote ochochoch au lalala ouha krucinál jemine hú safra fujloty propánajána jemináčku ojej achich namoutě můj ty tondo uf panenko skákavá krucifagot ouvej mamiójejkote echech lidičky brrr krucipísek ujuj propánečka sakulente óhoho ajaj krutiputi, teda takhle se hasí vápno.‘ Když ji ostatní vlaštovky slyšely tak tuze naříkat a lamentovat, ani nečekaly, co bude dál, zatřásly ocáskem a letěly domů. ,To by tak hrálo,‘ řekly si, ,abychom si taky tak spálily zobák!‘ A proto si vlaštovky podnes staví hnízda z bláta, a ne z betonu, jak je tomu chtěla naučit ta vlaštovka z Ameriky.”

“Kmotro sejkorko,” ozvala se paní kosová, “když už poletíte na trh, kupte mi tam kilo žížal, ale pěkných dlouhých; já na to dnes nemám pokdy, protože musím učit lítat své děti.”

“To vám, sousedko, ráda udělám,” řekla sejkorka. “To já, má zlatá, vím, co to dá práce, naučit děti slušně lítat.”

“A že nevíte,” řekl špaček na bříze, “kdo naučil nás ptáky lítat? Tak já vám to povím; já to mám od karlštejnského havrana, co sem tehdy přilít, když byly ty velké mrazy. Ten havran je už sto let starý a slyšel to od svého dědečka, kterému to říkal jeho pradědeček, který to měl od prastrýčka své babičky z maminčiny strany, takže to je svatosvatá pravda. Teda jak víte, někdy v noci je vidět, jak padá hvězda. Ale některá ta padající hvězda není žádná hvězda; je to zlaté andělí vejce. A protože to vejce padá až z nebe, rozžhaví se tím velkým pádem a svítí jako oheň. A to je svatosvatá pravda, protože mně to říkal ten karlštejnský havran. Jenže lidé těm andělím vejcím říkají jaksi jinak, nějak jako metr nebo montér nebo mentor či jak.”

“Meteory,” řekl kos, který to věděl od Kubíkovic Mirka.

“Tak,” souhlasil špaček. “A tehdy ještě ptáci neuměli lítat, ale běhali po zemi jako slepice. A když viděli padat z nebe takové andělí vejce, řekli si, že by je chtěli vysedět, aby viděli, co se z něho vylíhne za ptáka. A to je opravdická pravda, protože to tak říkal ten havran. Jednou za večera zrovna o tom hovořili, když docela blízko za lesem bums! spadlo z nebe zlaté a zářící vejce, jen to svištělo. Tu se tam všichni rozběhli, nejvíc vpředu čáp, protože má nejdelší nohy. A čáp to zlaté vejce našel a vzal je do rukou; ale ono bylo tím pádem celé žhavé, takže si čáp popálil obě ručičky, ale přece jen donesl to řeřavé vajíčko mezi ptáky. Potom honem hups! skočil do vody, aby si ochladil popálené ručičky. Proto se od té doby čápi brodí ve vodě, aby si chladili pařátky. To mně povídal ten havran.”

“A co povídal dál?” ptal se střízlík.

“Potom,” pokračoval špaček, “se přikolíbala divoká husa, aby to horoucí vejce vyseděla. Ale to vejce bylo ještě celé říční a žhavé, takže si husa popálila bříško a musela skočit do rybníka, aby si to bříško ochladila. Proto husy podnes plavou bříškem na vodě. A pak přišel jeden ptáček za druhým a sedl si na to andělí vejce, aby je vyseděl.”

“Střízlík taky?” ptal se střízlík.

“Taky,” řekl špaček. “Všichni ptáci na světě na tom vejci seděli, aby je vyseděli. Jenom když řekli slepici, že je na ní řada, aby šla sedět, povídala slepice: ,Jak? Jak? Copak, copak, copak mám na to kdy? Já musím zobat. Kdepak, kdepak! To to to ne. To bych byla hlupák.‘ A nešla vysedět andělí vejce. A když se všichni ptáci na tom zlatém vejci vystřídali, vyklubal se z něho boží anděl. A když se vyklubal, nezačal zobat ani pípat jako jiní ptáci, ale vzletěl rovnou k nebi a zpíval aleluja hosana. Potom řekl: ,Ptáčkové, co vám mám za vaši lásku dát, že jste mě vyseděli? Za to budete ode dneška lítat jako andělé. Helejte, to musíte takhle zamávat křídly a šups! už to letí. Tak pozor: jedna, dvě, tři!‘ A když řekl tři, začali všichni ptáci lítat a lítají až podnes. Jen slepice neumí lítat, protože nechtěla sedět na andělím vejci. A to všechno je svatá pravda, protože to tak povídal karlštejnský havran.”

“Tak pozor,” řekl kos. “Jedna, dvě, tři!” A tu všichni ptáčci potřásli ocáskem, mávli křídly a vzletěli, každý za svým zpěvem a svým živobytím, jak je tomu naučil boží anděl.

VELKÁ POLICEJNÍ POHÁDKA

Tak to snad, děti, víte, že na každé policejní strážnici neboli štaci bdí několik pánů strážníků po celou noc, kdyby se snad něco stalo, jako třeba že by se někam dobývali loupežníci nebo kdyby zlí lidé chtěli někomu udělat škodu. Proto jsou páni strážníci na strážnici až do rána vzhůru, zatímco jiní strážníci, kterým se říká patroly, chodí po ulicích a dávají pozor na loupežníky, zlodějíčky, strašidla a jiné takové nepořádky. A když takové patrole začnou bolet nožičky, vrátí se na strážnici a zas jiný strážník jde na ulici dávat pozor. Tak to chodí po celou noc; a aby jim to líp uteklo, kouří ti strážníci na strážnici fajfky a povídají si, co kde zvláštního viděli.

Tak jednou tak pokuřovali a hovořili, když se vrátil z patroly jeden strážník, počkejme, však to byl pan Halaburd, a řekl: “Nazdar, mládenci! Hlásím, že mě bolí nožičky.”

“Tak si sedni,” kázal mu nejstarší pan strážník, “a místo tebe půjde hlídat tuhle pan Holas. A teď nám, pane Halaburde, povídej, co je nového v tvém rajónu a v jakých případech jsi ve jménu zákona zakročil.”

“Dnes v noci toho mnoho nebylo,” pravil pan Halaburd. “Ve Štěpánské ulici se praly dvě kočky; tak jsem je jménem zákona rozehnal a napomenul. Potom v Žitné ulici vypadl z hnízda mladý vrabec, bytem v čísle 23. Zavolal jsem staroměstské hasiče, aby přijeli se žebříkem a dopravili řečeného vrabce do jeho hnízda. Jeho rodiče byli napomenuti, aby dávali lépe pozor. A když jsem šel dolů Ječnou ulicí, zatahalo mě něco za nohavici. Koukám, a on je to skřítek. Víte, ten fousatý z Karlova náměstí.”

“Který?” ptal se nejstarší pan strážník. “Tam jich bydlí několik: Mydlifousek, Kolbaba řečený Dědek, Šmidrkal, Padrholec, Pumprdlík, Kváček zvaný Fajfka, Kuřinožka a Tintěra, ten, co se tam přestěhoval od Apolináře.”

“Ten, co mě tahal za kalhoty,” řekl pan Halaburd, “byl Padrholec, co bydlí v té staré vrbě.”

“Aha,” děl nejstarší pan strážník. “Mládenci, to je jeden moc hodný rarášek, ten Padrholec. Když někdo na Karlově náměstí něco ztratí, třeba prsten, míč, merunu nebo pumlíč, tak ten Padrholec to vždycky donese hlídači jako poctivý nálezce. Tak dál.”

“A ten skřítek, ten Padrholec,” pokračoval strážník Halaburd, “mně povídá: ,Pane strážníku, já nemůžu domů, mně vlezla do mého bytu na vrbě veverka a nechce mě tam pustit.‘ – Tak jsem vytasil šavli, šel jsem s Padrholcem k jeho vrbě a vyzval jsem ve jménu zákona veverku, aby opustila příbytek a nedopouštěla se takových zločinů, přečinů a přestupků, jako je rušení držby, rušení veřejného pořádku, násilí a zlodějovina. Načež ta veverka řekla: ,Až naprší.‘ Tu jsem svlékl opasek a plášť a vylezl na tu vrbu. Když jsem byl u té díry po vypadlém suku, co v ní má pan Padrholec byt, začala ta veverka plakat: ,Pane strážníku, prosím vás, nezatýkejte mě! Já jsem se tady u pana Padrholce jenom schovala, protože pršelo a do mého kvartýru teče.‘ – ,Žádné řeči, paničko,‘ já na to, ,seberte svých pět švestek nebo bukvic a pakujte se ze soukromého příbytku pana Padrholce. A kdyby se ještě jednou opakovalo, že byste násilím nebo oukladně, bez jeho svolení a souhlasu vnikla do jeho privátu, tak zavolám posily, obklíčíme vás, zatkneme vás a dopravíme vás spoutanou na policejní komisařství. Tak hybaj!‘ – A to je, lidičky, všechno, co jsem téhle noci viděl.”

“Já jsem jakživ žádného skřítka nezahlíd,” ozval se strážník Bambas. “Já jsem měl dosud rajón v Dejvicích a tam v těch nových domečkách žádné takové zjevy, bytosti, nebo jak se tomu říká, nadpřirozené úkazy nejsou.”

“Tady jich je hromada,” řekl nejstarší pan strážník. “A dřív jich bejvalo, kdepak! Příkladně u Šítkovského jezu se vyskytoval vodník, co svět světem stojí. S ním neměla policie jakživa co dělat, takový to byl řádný vodník. Libeňský vodník je starý filuta, ale Šítkovský, to byl moc správný člověk. Však ho vodárenský ouřad města Prahy jmenoval vrchním městským vodníkem a platil mu měsíční gáži. Ten Šítkovský vodník hlídal Vltavu, aby nevyschla; povodně on nedělal, ty dělají venkovští vodníci z horní Vltavy, například Vyderský, Krumlovský a Zvíkovský. Ale ten Libeňský vodník ho ze závisti naštval, aby žádal od města Prahy za své služby titul a plat magistrátního rady; a když mu na radnici řekli, to že jako nejde, protože prý nemá příslušné vysokoškolské vzdělání, urazil se ten Šítkovský vodník a odstěhoval se z Prahy. Teď prý dělá vodu v Drážďanech. To se ví, všichni labští vodníci v Němcích až po Hamburk jsou Češi jako polena. A od té doby není u Šítkovského jezu žádný vodník. Proto ono bývá v Praze málo vody. Potom na Karlově náměstí tancovala v noci světýlka. Ale protože to nedělalo dobrotu a lidi se jich báli, uzavřela s nimi pražská obec dohodu, že se přestěhují do Stromovky a tam že je bude rozžíhat a k ránu zhášet zřízenec od plynárny. Jenže ten zřízenec, který je rozžíhal, musel za války narukovat a tak se na ta světýlka zapomnělo. – Co se týče rusalek, těch bejvalo jenom ve Stromovce sedmnáct; ale z nich asi tři šly k baletu, jedna se dala k filmu a jedna se provdala za nějakého železničáře ze Střešovic. Tři rusalky jsou v Kinského zahradě, dvě působí v Grébovce a jedna se zdržuje v Jelením příkopu. Městský zahradník z Riegrových sadů si chtěl jednu rusalku nasadit do svého parku, ale nějak se mu tam nedržela; myslím, že tam na ni bylo příliš větrno. – Potom policejně zapsaných skřítků, kteří jsou příslušni do veřejných budov, parků, klášterů a knihoven, je v Praze tři sta čtyřicet šest, nepočítajíc rarášky v soukromých domech, které nemáme v evidenci. – Strašidel v Praze bejvalo habaděj, ale teď jsou zrušena, protože bylo vědecky dokázáno, že žádná strašidla nejsou. Jen na Malé Straně prý lidé tajně a nezákonně přechovávají na půdách pár starožitných strašidel, jak mně tuhle říkal kolega z malostranského komisařství. A to je, pokud vím, všechno.”

“Krom toho draka neboli saně,” řekl strážník Kubát, “co zabili na Žižkově v Židovských pecích.”

“Žižkov,” děl nejstarší strážník, “to nebyl nikdy můj rajón, tak o tom draku mnoho nevím.”

“Já byl při tom,” řekl strážník Kubát, “ale celý případ měl v práci a v referátě kolega Vokoun. Ono to už je hodně dávno, ještě když byl naším policejním prezidentem pan Bienert. Tak jednou večer povídala tomu Vokounovi jedna stará paní, byla to paní Částková, trafikantka, ale ona je vlastně bába vědma čili prorokyně a sudička, abyste věděli, tedy ta paní Částková řekla kolegovi Vokounovi, že jí vyšlo v kartách, že v Židovských pecích drží drak Huldabord v zajetí překrásnou pannu, kterou unesl jejím rodičům; a ta panna prý je princezna murciánská. ,Murciánská nebo nemurciánská,‘ řekl na to strážník Vokoun, ,tu holku musí drak vydat rodičům, nebo proti němu zakročím podle předpisů, zvaných služební řád, foršrifty čili instrukce.‘ To řekl, opásal se služební šavlí a šel do Židovských pecí. Já myslím, že by to tak udělal každý z nás.”

“To si myslím,” děl strážník Bambas. “Ale já jsem v Dejvicích a Střešovicích žádného draka neměl. Tak dál.”

“Tedy kolega Vokoun,” pokračoval strážník Kubát, “se opásal boční zbraní a šel hned v noci do Židovských pecí. A namouduši, z jedné té díry čili sluje slyší halasit hrubé hlasy. I posvítil si tam služební baterkou a zmerčil strašlivého draka se sedmi hlavami; a ty hlavy spolu hovořily, odpovídaly si a někdy se i pohádaly a nadávaly si – to víte, takový drak nemá žádné manýry, a když, tak jen špatné. A v koutě té jeskyně doopravdy plakala překrásná panna a zacpávala si uši, aby neslyšela, jak ty dračí hlavy spolu tlustým hlasem mluví.

,Hej vy jeden,‘ zvolal kolega Vokoun na toho draka zdvořile sice, ale se služební přísností, ,legitimujte se; máte nějaké papíry, domovský list, služební knížku, zbrojní pas nebo jiné osobní doklady?‘

Tu se jedna z těch dračích hlav zachechtala, jedna se rouhala, jedna klela, jedna láteřila, jedna spílala, jedna nadávala a jedna vyplazovala na Vokouna jazyk. Ale kolega Vokoun se nedal a zvolal: ,Ve jménu zákona, seberte se a pojďte se mnou šupity na komisariát, vy i ta holka tam vzadu.‘

,To zas pr,‘ rozkřikla se jedna z těch dračích hlav. ,Víš-li, ty lidská pápěrko, kdo já jsem? Já jsem drak Huldabord.‘

,Huldabord z hor Granadských,‘ řekla druhá hlava.

,Řečený též Velká Saň Mulhacenská,‘ křikla třetí hlava.

,A já tě slupnu,‘ zařvala čtvrtá, ,jako malinu.‘

,Roztrhám tě na cucky, na mandžáry, na padrť, na cimprcampr a krom toho tě roztrhnu vejpůl jako slanečka, až se budou z tebe piliny sypat,‘ zahřímala pátá hlava.

,A pak ti zakroutím krk,‘ zaburácela šestá.

,A bude po ptákách,‘ dodala sedmá hlava strašným hlasem.

Co myslíte, mládenci, že nyčko udělal kolega Vokoun? Řekli byste, že se lekl? Kdepak! Když viděl, že to po dobrém nejde, vzal služební obušek čili pendrek a natřel jím jednu dračí kotrbu po druhé, co měl síly; a sílu on má humpoláckou.

,A heleme,‘ řekla první hlava, ,tohle není špatné.‘

,Právě mě svrbělo temeno,‘ pravila druhá.

,A mne kousala v týle nějaká muňka,‘ děla třetí.

,Drahoušku,‘ řekla čtvrtá, ,polechtej mě ještě tou hůlkou!‘

,Ale klepni silněji,‘ radila pátá, ,aby to trochu luplo.‘

,A víc vlevo,‘ žádala šestá, ,tam mě to strašně svědí.‘

,Na mne je ten tvůj proutek moc měkký,‘ mínila sedmá. ,Nemáš něco tvrdšího?‘

Tu vytasil strážník Vokoun šavli a sedmkrát ťal, do každé hlavy jednou, až na nich šupiny zařinčely.

,Tohle už bylo trochu lepší,‘ řekla první hlava drakova.

,Aspoň jsi usekl ucho jedné bleše,‘ libovala si druhá hlava; ,já mám totiž ocelové breberky.‘

,A mně jsi vyťal ten vlas, co mě zrovna svědil,‘ pravila třetí.

,A mně jsi pročísl mikádíčko,‘ pochvalovala si čtvrtá hlava.

,Tím tvým hřebínkem bys mě mohl podrbat denně,‘ broukala pátá.

,Vždyť já jsem to pírko ani necítila,‘ povídala šestá.

,Člověče zlatá,‘ řekla sedmá hlava, ,pošimrej mě ještě jednou!‘

Tu vytáhl strážník Vokoun služební revolver a sedmkrát střelil, do každé dračí hlavy jednou.

,Kruciturci,‘ vyhrkla saň, ,neházej na mě tím pískem, vždyť toho budu mít plné vlasy! Safra, mně ten tvůj drobeček vlítl do oka! A tuhle mně to tvé smítko uvázlo mezi zoubky! Tak, a teď už toho mám právě dost,‘ zařval drak, odkašlal všemi sedmi hrdly a ze všech sedmi tlam soptil oheň proti kolegovi Vokounovi.

Kolega Vokoun se nelekl; vytáhl služební předpisy a přečetl si, co má strážník dělat, když má proti sobě přesilu; našel, že v takovém pádě má zavolat posilu. Potom si vyhledal předpis, co má dělat, když někde šlehá oheň, a našel, že za těch okolností má telefonovat pro hasiče. Tak si přečetl všechno, co má dělat, a zavolal hasiče a policejní posilu. Na tu posilu nás přiběhlo poklusem šest, kolegové Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a já, a kolega Vokoun nám řekl: ,Mládenci, tak tuhle máme vysvobodit tu holku z moci toho draka. On je sic drak pancéřový a na toho je každá šavle slabá, ale já jsem vypozoroval, že v zátylku je ten drak trochu měkčí, aby se mohl ohýbat. Tak až řeknu tři, musíte ho všichni seknout šavlí do zátylku. Ale dřív musí hasiči toho draka uhasit, aby nám nepropálil mundúr.‘ Jen to dořekl, když tu trárá přijelo k Židovským pecím sedm motorových stříkaček se sedmi hasiči. ,Hasiči, pozor,‘ zvolal udatně strážník Vokoun, ,až řeknu tři, začne každý z vás stříkat na jednu dračí palici, ale to musíte rovnou do chřtánu, co má drak mandle, protože tamtudýma jde ten oheň ven. Tak pozor: raz, dva, tři!‘ A jak řekl tři, pustili hasiči sedm proudů vody rovnou do sedmi dračích tlam, co z nich šlehal oheň jako z autogenu. Šššš, to vám to syčelo! Drak prskal, frkal a funěl, kašlal, kuckal a klel, chroptěl, chrčel, chrchlal a chrochtal, supěl, soptil, syčel a sípal a volal maminko a mlátil kolem sebe ocasem, ale hasiči nepopustili a stříkali a stříkali, až se z těch sedmi dračích hlav místo šlehajícího ohně vyvalila pára jako z lokomotivy, že nebylo na krok vidět. Potom ta pára prořídla, hasiči přestali stříkat, zatroubili a jeli domů; a drak, celý zmáčený a schlíplý, jen prskal a odplivoval a vytíral si vodu z očí a bručel: ,Počkejte, kluci, tohle vám neslevím!‘ Ale tu zvolal kolega Vokoun: ,Pozor, mládenci: ráz, dva, tři!‘ A jak řekl tři, my všichni strážníci jsme majzli šavlemi do sedmi dračích zátylků a sedm hlav se válelo na zemi; a ze sedmi krků vytryskla voda a stříkala jako z hydrantu, co jí do toho draka nateklo. ,Tak pote, slečno,‘ řekl kolega Vokoun k té princezně murciánské, ,ale dejte pozor, ať vám to nepocáká šatičky.‘

,Děkuji ti, šlechetný hrdino,‘ řekla ta slečna, ,že jsi mě vysvobodil z moci té saně. Já jsem si zrovna hrála se svými kamarádkami v murciánském parku volejbal a házenou a diabolo a na schovávanou, když tu přiletěl ten tlustý starý drak a unesl mě bez zastávky až sem.‘

,A kudy jste to, slečno, letěli?‘ ptal se kolega Vokoun.

,Přes Alžír a Maltu a Cařihrad a Bělehrad a Vídeň a Znojmo a Čáslav a Záběhlice a Strašnice až sem, za dvaatřicet hodin, sedmnáct minut a pět vteřin nonstop a netto,‘ řekla princezna murciánská.

,Tak to ten drak udělal rekord v letu s cestujícími na dálku,‘ podivil se kolega Vokoun. ,To vám, slečno, gratuluju. Ale teď abych zatelegrafoval vašemu panu otci, aby si pro vás někoho poslal.‘

Jen to dořekl, když tu zahrčelo auto a z něho vyskočil král murciánský s korunou na hlavě a celý v hermelínu a brokátu a začal radostí skákat na jedné noze a křičet: ,Holka zlatá, tak tě konečně nalézám!‘

,Počkat, vašnosti,‘ zarazil ho kolega Vokoun. ,Vy jste s tím vaším autem jel po ulici zakázanou rychlostí, rozumíte? Zaplatíte sedm kaček pokuty.‘

Král murciánský se začal hrabat po kapsách a bručel: ,To jsem blázen, vždyť jsem s sebou vzal sedm set dublonů, piastrů a dukátů, tisíc peset, tři tisíce šest set franků, tři sta dolarů, osm set dvacet marek a tisíc dvě stě šestnáct československých korun devadesát pět halířů, a teď nemám v kapse ani findy ani šupu ani grešle ani vindry. Nejspíš jsem to všechno cestou utratil za benzín a za pokuty pro nedovolenou rychlost. Statečný rytíři, já těch sedm kaček pošlu po svém vezírovi.‘ Načež murciánský král odkašlal, položil ruku na prsa a pokračoval ke kolegovi Vokounovi: ,Vidím na tvé uniformě, jakož i na tvém vznešeném zjevu, že jsi nějaký mocný bojovník, princ, nebo dokonce státní úředník. Za to, že jsi vysvobodil mou dceru a skolil strašnou saň mulhacenskou, bych ti měl nabídnout ruku své dcery, ale ty máš na levé ruce snubní prsten, z čehož soudím, že už jsi ženatý. Máš dětičky?‘

,Mám,‘ řekl Vokoun. ,Mám tříletého kluka a holku v peřince.‘

,Gratuluju,‘ pravil murciánský král. ,Já mám jen tuhletu holku. Tak počkej, já ti dám aspoň polovičku svého murciánského království. To dělá okrouhle sedmdesát tisíc čtyři sta padesát devět čtverečních kilometrů plošné výměry se sedmi tisíci a sto pěti kilometry železnic, dvanácti tisíci kilometry silnic a dvaceti dvěma milióny sedmi sty padesáti tisíci devíti sty jedenácti obyvateli obého pohlaví. Tak co, plácnem si?‘

,Pane králi,‘ řekl na to kolega Vokoun, ,ono to má své potíže. Já a tuhle kamarádi jsme toho draka zabili ze služební povinnosti, protože neposlechl mé úřední výzvy a nechtěl jít se mnou na komisařství. A za služební výkon nikdo z nás nesmí přijmout žádnou odměnu, kdepak! Panečku, to my máme zakázáno.‘

,Aha,‘ pravil král. ,Ale snad bych mohl tu polovičku murciánského království s veškerým zařízením věnovat na znamení své královské vděčnosti celé pražské policii.‘

,To už by šlo spíš,‘ mínil kolega Vokoun, ,ale ono to má, pane králi, své potíže. My máme celý pražský obvod až po potravní čáru, a co už nám jen ta Praha dá chodění a hlídání! Kdybychom měli ještě polovičku království murciánského a museli ji hlídat, tak bychom se moc naběhali a bolely by nás nožičky. Pane králi, my vám mockrát děkujeme, ale nám stačí Praha.‘

,Tak aspoň,‘ řekl král murciánský, ,vám dám, hoši, tady ten páček tabáku, co jsem si vzal na cestu. Je to pravý murciánský a stačí zrovna do sedmi fajfek, když si je nenacpete plné. Tak, dceruško, šup do vozu a jedem.‘ – A když byl v prachu – a prachu nadělal ten král náramného –, my, totiž kolegové Rabas, Holas, Matas, Kudlas, Firbas a Vokoun a já, jsme šli na strážnici a nacpali jsme si fajfky tím murciánským tabákem. Mládenci, takový tabák jsem jakživ nekouřil; nebyl ani tak moc silný, ale voněl jako med, jako vanilka, jako čaj, jako skořice, jako kadidlo, jako karafiát a jako banány, ale protože nám tuze smrděly fajfky, tak jsme tu vůni ani necítili. A ten drak měl přijít do muzea, ale nežli si pro něho přijeli, změnil se v rosol, protože moc navlhnul a nasákl tou vodou a zkazil se. A to je všechno, co vím.”

Když strážník Kubát na strážnici dopovídal pohádku o draku na Židovských pecích, všichni strážníci po nějaký čas mlčky pokuřovali; to asi mysleli na ten murciánský tabák. Potom se ozval strážník Choděra: “Když tadyhle kolega Kubát povídal o žižkovském drakovi, tak já vám třeba povím o té sani z Vojtěšské ulice. Jednou jsem měl pochůzku po Vojtěšské ulici a najednou vám vidím v tom koutě u kostela velikánské vejce. Ono bylo tak veliké, že by se mně nevešlo ani do služební přílby, a těžké vám bylo jako z mramoru. Propánakrále, řekl jsem si, to snad je pštrosí vejce nebo co, já to odnesu na policejní direkci, na oddělení ztrát a nálezů; snad se o takové vejce jeho majitel přihlásí. – Tehdy byl v tom oddělení kolega Pour a měl zrovna od záchladu v kříži loupání; tak si topil v železných kamínkách, že tam bylo horko jako v troubě, jako v peci, jako v sušárně. ,Těbůh, Poure,‘ povídám, ,ty tu máš teplo jako čertova babička. Tadyhle hlásím, že jsem našel ve Vojtěšské ulici nějaké vejce.‘ ,Tak to někam polož,‘ řekl kolega Pour, ,a sedni si; a já ti budu hlásit, jaké mám trápení s tím loupáním v kříži.‘ Nu, trochu jsme se zapovídali, jak už tak řeč plyne; pak se začalo smrákat a najednou slyšíme v koutě něco jako křupat nebo harašit. Tak jsme rozsvítili a koukáme, a ona vám z toho vejce vylízá saň – nejspíš se vylíhla tím náramným teplem. Ona nebyla větší než řekněme pudl nebo foxteriér, ale byla to saň, to jsme poznali hned, protože měla sedm hlav; podle toho se totiž pozná drak.

,Kryndapána,‘ řekl kolega Pour, ,co s tím tady budeme dělat? To abych zatelefonoval pro antouška, aby to zvíře odklidil?‘

,Víš, Poure,‘ povídám mu já, ,taková saň je dost vzácné zvíře; já myslím, že bychom měli dát do novin inzerát, aby se její majitel přihlásil.‘