Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 5

ŘÍMSKÉ LEGIE

Čtyři z Caesarových veteránů, kteří prodělavše galské i britské tažení, se vrátili pokryti slávou a s největším triumfem, jaký kdy svět viděl, tedy tito čtyři hrdinové, a sice Bullio, bývalý desátník, Lucius zvaný pro svou hubenost Macer, Sartor zvaný Hilla, veterinář druhé legie, a konečně Strobus z Gaety se sešli ve vinárně sicilského Řeka a velkého taškáře Onokrata, aby společně vzpomínali na velké a památné vojenské události, jichž byli svědky. Protože bylo trochu horko, postavil jim Onokrates stůl na ulici a tam ti čtyři vojáci popíjeli hlasitě hovoříce. Kdo by se divil, že záhy se kolem nich nakupili lidé z té ulice, řemeslníci, oslaři, děti a ženy s nemluvňaty na rukou, aby naslouchali jejich slovům? Vězte, že slavné činy velikého Caesara tehdy ještě vzbuzovaly zájem všech římských občanů.

“Tak poslouchejte,” řekl Strobus z Gaety, “co se stalo, když tam na té řece proti nám stálo třicet tisíc Senonů.”

“Počkej,” opravil ho Bullio, “předně těch Senonů tam nebylo třicet tisíc, nýbrž stěží osmnáct tisíc, a za druhé ty jsi byl v deváté legii, která nikdy nestála proti Senonům. Vy jste tehdy leželi v táboře v Akvitánii a spravovali jste nám boty, protože u vás sloužili samí prťáci a příštipkáři. Tak, a teď povídej dál.”

“To si to pleteš,” namítl Strobus. “Abys věděl, my jsme tenkrát leželi v Lutecii. A boty jsme vám spravovali tenkrát, když jste si je prodřeli, jak jste utíkali od Gergovie. Tehdy jste dostali pořádný mazec, vy a pátá legie, a patřilo vám to.”

“Tak to nebylo,” pravil Lucius zvaný Macer. “Pátá legie nikdy nebyla u Gergovie. Pátá legie dostala na kalhoty hned u Bibracte, a od té doby ji už nemohli nikam dostat, leda na vyžírku. To byla pěkná legie,” řekl Macer daleko odplivuje.

“Však kdopak tím byl vinen,” pravil Bullio, “že se pátá legie dostala u Bibracte do kaše. Měla forykovat šestá, aby ji vystřídala, ale šestým se nechtělo, těm ulejvákům. Zrovna přišli z Massilie od holek –”

“Co tě nemá,” namítl Sartor zvaný Hilla, “šestá legie u Bibracte ani nebyla; ta se dostala na frontu teprve na Axoně, když měl komando Galba.”

“Ty tomu rozumíš, ty nunváři,” vece Bullio; “na Axoně byla druhá, třetí a sedmá legie. Šestou dávno poslali Eburoni k maminkám.”

“To je všecko samá lež,” pravil Lucius Macer. “Pravda jenom je, že druhá legie, ve které jsem sloužil, bojovala na Axoně; to ostatní jsi si vymyslel.”

“Kdybys nepovídal,” řekl Strobus z Gaety. “Vy jste na Axoně chrápali v záloze, a když jste se probudili, bylo po bitvě. Spálit Cenabun, to jste dovedli, a rozsekat pár set civilistů za to, že pověsili tři lichváře, to jste také dokázali.”

“To nám poručil Caesar,” řekl Macer krče rameny.

“To není pravda,” zvolal Hilla; “to neporučil Caesar, ale Labienus. Kdepak Caesar, ten byl na to příliš politik; ale Labienus byl voják.”

“Galba byl voják,” pravil Bullio, “protože se nebál; ale Labienus byl vždycky půl míle za frontou, aby se mu nic nestalo. Kdepak byl Labienus, když nás obklíčili Nerviové, he? Tehdy padl náš centurio a já jako nejstarší desátník jsem převzal komando. Mládenci, řekl jsem, kdo mně couvne o krok –”

“S Nervii,” přerušil ho Strobus, “to nic nebylo; ti na vás stříleli šiškami a žaludy. Ale horší to bylo s Arverny.”

“Jdi do háje,” namítl Macer. “Arverny jsme vůbec nemohli dohonit. Lidičky, to bylo jako chytat zajíce.”

“V Akvitánii,” řekl Hilla, “jsem vám jednou zastřelil jelena; ale to vám byl takový chlapík, parohy měl jako strom – dva koně vám ho museli táhnout do lágru.”

“To nic není,” prohlásil Strobus, “ale v Británii, tam byli jeleni!”

“To mě podržte,” zvolal Bullio, “tuhle Strobus by nám chtěl napovídat, že byl v Británii!”

“Však tys tam také nebyl,” opáčil Macer. “Hej, Onokrate, víno! Já vám řeknu, už jsem poznal dost lhářů, kteří říkali, že byli v Británii, ale nevěřil jsem žádnému.”

“Já tam byl,” řekl Hilla. “Vezl jsem tam prasata. Byla tam sedmá, osmá a desátá legie.”

“Nebav, člověče,” mínil Strobus. “Desátá nebyla nikdy dál nežli v sekvanském táboře. Měli jste ji vidět, jak přišla vyleštěná k Alesii. Ale tam to dostali, ti cucáci.”

“Tam jsme to dostali všichni,” řekl Bullio. “Byli jsme biti jako žito, a přece jsme to vyhráli.”

“Tak to nebylo,” namítal Macer. “To vůbec nebyla tak veliká bitva. Když jsem ráno vylezl ze stanu –”

“Tak to nebylo,” pravil Hilla. “U Alesie to začalo už v noci.”

“Jdi někam,” řekl Bullio; “to začalo, když jsme byli na obědě; měli jsme zrovna skopové –”

“To není pravda,” pravil Hilla tluka do stolu. “U Alesie jsme měli hovězí, protože nám stonaly krávy. Už to nikdo žrát nechtěl.”

“Já říkám, že bylo skopové,” trval na svém Bullio. “Tehdy k nám přišel od páté legie setník Longus –”

“Člověče,” řekl Macer. “Longus byl přece u nás, u druhých, a u Alesie byl už dávno mrtev. U pátých byl Hirtus.”

“To není pravda,” pravil Hilla. “U pátých byl ten – jak se jmenoval? – aha, Corda.”

“Kdepak,” tvrdil Bullio. “Corda byl v Massilii. Longus to byl, a dost; přišel a povídá, zatracený déšť –”

“To zas prr,” zvolal Strobus. “Tak to nebylo. U Alesie tenkrát vůbec nepršelo. Bylo děsné horko, já vím, jak smrdělo to vepřové.”

“Skopové bylo,” křikl Bullio, “a pršelo! A tak k nám přišel ten Hirtus a povídá: Hoši, mně se zdá, že nám poteče do bot. A měl pravdu. Dvacet hodin trval boj –”

“Tak to nebylo,” řekl Macer. “Za tři hodiny bylo po všem.”

“To si moc pleteš,” pravil Strobus. “Trvalo to tři dny, ale s přestávkami. Druhý den jsme to projeli –”

“To není pravda,” prohlásil Hilla. “Projeli jsme to první den, ale druhý den jsme zase vyhráli.”

“Nesmysl,” řekl Bullio, “my jsme to vůbec nevyhráli a chtěli jsme se už vzdát, ale oni se vzdali dřív.”

“To vůbec tak nebylo,” na to Macer, “vždyť ani nebyla žádná bitva u Alesie. Onokrate, víno! Počkejte, něco vám povím: když jsme obléhali Avaricum –”

“Vždyť to tak nebylo,” zabručel Bullio a usnul.

PODIVUHODNÉ SNY REDAKTORA KOUBKA

Každé středy psal pan redaktor Koubek úvodník do svého výtečného krajinského listu Stráže našeho kraje; načež splniv takto svůj pravidelný životní úkol a vyrovnán se světem, nešel večeřet k uzenáři, jako činíval v pondělí, ani do Dolní hospody, jak byl zvyklý v sobotu, nýbrž do Hoření hospody, kde každé středy prodléval do jedenácté hodiny noční, rozmlouvaje s panem purkmistrem, panem sudím, panem lékárníkem, panem doktorem Kosteleckým, panem Havrdou, panem Taussigem a jinými zástupci starousedlé místní inteligence o veřejných otázkách, mezinárodní politice, zkaženosti mravů a celé té lumpárně, která se roztahuje nahoře i dole, a o podobných vážných věcech, o jakých jsou zvyklí rokovat mužové rozvážní, kteří by to dovedli dát do pořádku, kdyby je o to někdo poprosil. To nebývaly prosím žádné fígle a finty, ale poctivé řeči vedené jednak od plic, jednak na základě zralých zkušeností místních a vůbec světových.

Tedy jedné takové středy psal pan redaktor Koubek svůj pravidelný úvodník; a když k němu, jako obvykle, přišel faktor z tiskárny bruče, kdy teda dostane ten článek a že už by se to teda mělo začít sázet, když to má přijít na první stránku, řekl pan Koubek žoviálně: “Momentíček, pane Strnad, jen co si to po sobě přečtu.” A pak si s hlubokým mravním uspokojením a souhlasem přečetl, co napsal, pokyvuje hlavou nad místy zvláště silnými a takříkajíc krví vlastního srdce psanými. Že vlast je v nebezpečí. (Mohl bych také říci “na kraji propasti”, pomyslel si pan Koubek, ale to si nechám napříště.) Číhá na nás zloba na všech stranách: zavilý Němec, sveřepý Maďar, zrádný Polák, černo-žlutá hydra Vídně. Pangermánství podává svou železnou pěst krvelačným snům maďarským. Stále těsněji se svírá kruh nenávisti kolem nás Slovanů. Jsme zrazeni ode všech. (Ba jo, vzdychl si pan Koubek.) V Ženevě pár augurů žvaní o míru a odzbrojení, zatímco všechny státy brousí svůj meč a odívají se pancířem. (Dobře řečeno, potěšil se pan Koubek.) A co zatím činíme my, nejvíce ohrožení touto iminentní konflagrací? (Pan Koubek pečlivě opravil písmena iminentní konflagrace, aby je sazeč mohl přečíst.) Žalno pohleděti! Místo abychom mužně zírali světovým poměrům v tvář, oddáváme se přeludům mezinárodnosti a jiným ismům, které rozvracejí naši národní energii. Avšak neklamme se! Naši nepřátelé si nás budou vážiti jen tehdy, když se nás budou báti. (Dobrý aforismus, mínil pan Koubek.) My Češi se můžeme spoléhati jen na svou vlastní sílu; proto ve jménu národa je načase zúčtovati s veškerým slabošstvím a cizomilstvím, pacifismem a internacionalismem, kterým podplacení chytráci, sloužící cizím zájmům, hledí oslepiti a mravně ochromiti náš uvědomělý národ. Je nám třeba silné ruky –

“Tak bude to už?” vrčel pan faktor Strnad.

“Hned, hnedličko,” pravil honem pan Koubek. Silné ruky, která by vysoko třímala prapor národního vědomí. (To není dost silné, řekl si pan Koubek.) Prapor národního boje. Nikdo v Evropě se nesmí diviti, že na prvé místo klademe životní zájmy svého národa. (Jasně a střízlivě řečeno, souhlasil sám se sebou pan Koubek.) S plným vědomím důsledků pravíme domů i za hranice: Naše trpělivost je vyčerpána. Uděláme bezohledně pořádek ve svém státě proti všem podvratným živlům, které nechtí viděti nejvyšší právo i nejvyšší ideál ve vůli našeho národa. Ale pak stejně bezohledně místo diplomatických slov ukážeme tvrdou pěst každému nepříteli, který by svými sobeckými zájmy chtěl zkřížiti svaté zájmy naše. (Bravo, řekl si pan Koubek.) My Češi a Slováci půjdeme vpřed jen jedinou cestou: svou vlastní!

“Tak,” děl pan Koubek uspokojeně, “dejte to vysázet, pane Strnad. Myslím, že to je silná věc. Musíme burcovat národní energii, pane Strnad.”

“Hm,” řekl pan Strnad, “ale ono už je půl šesté. Kdypak to potom máme vysázet?” – Ale z toho si pan redaktor Koubek nic nedělal; jak známo, každý metér při každém článku tvrdí, že už to nemůže vysázet.

A pak pan Koubek osaměl; mohl jít po svém, ale bylo mu dobře a hřejivě po vykonaném díle. Zadíval se na mapu republiky, co visela nad jeho psacím stolem. Tak vidíš, oslovil ji, dělám, co mohu; bojuju v krajinském listě o tvé bytí a nebytí. Kdybych neseděl v takovém zatraceném maloměstě, měl by můj úvodník, panečku, jiný ohlas. To by jej citoval evropský tisk, nejspíš s titulem: Sebevědomá mluva pražských novin. Ale tady v té díře –

Pan redaktor Koubek mávl rukou: Nu, aspoň burcuju náš kraj. To se ví, Praha pro nás nic nedělá, vláda nás zanedbává, je to prostě škandál a lumpárna; ti gauneři ze sousedního okresu si to dovedli jinak vyběhat! Ale to je jedno: když takhle čtu Stráž našeho kraje, vidím, jak ten náš lid je nezkažený a celou duší lne k tento, k národní věci. Jako například já. Nikdy jsem nezradil prapor nacionalismu; a nečekám za to vděku ani uznání. Tak je to. Pomalu abych šel do hospody.

Když se pan redaktor Koubek ukládal do postele, řekl si: Dobré to bylo, jen to nech; i ta hovězí pečeně byla náramná. A když jsem jim citoval svůj zítřejší úvodník, připil mi purkmistr, a Koubku, řekl, člověče Koubku, nazdar! A hapatykář povídá, zlatá slova, pane Koubek, pošlete to těm pánům do Prahy, aby viděli, jak smýšlí náš lid. Krásné to bylo, jen co je pravda. Bývali Čechové… bývali… rekové… A pan sudí řekl, svatá pravda, je to samá holota, prodali nás židům… A pan Taussig, to že je ta hospodářská krize, tomu že nepomůže nežli válka… Hrom a peklo, marné vaše… Nazdar, Koubku!

A pan redaktor Koubek usnul hlubokým a usmířeným spánkem.

*

Seděl ve své redakci s rostoucím vědomím, že by měl napsat úvodník. Safra, o čempak? Řekněme o hospodářské krizi nebo takhle o hrozivé mezinárodní situaci –

Jeho oči utkvěly na stěně. Visela tam mapa jako už tolik let. Ale byla to mapa německé říše. Pan Koubek ji zadumaně pozoroval: tam to kolečko, to je Berlín, a tuhle dole je Mnichov…

“Tak ten úvodník, pane redaktore,” ozval se za ním věčně svárlivý hlas faktorův.

“Hned, za moment,” řekl pan Koubek, “jen co si to přečtu.” Vzal do ruky několik čtvrtek papíru a on to byl jeho rukopis. Tak vida, podivil se mírně, vždyť já už mám úvodník napsaný! Začal zběžně pročítat první čtvrtku. Bylo tam něco proti Youngovu plánu a temné narážky na haagská ujednání. Německo už je syto dnešního stavu, stálo tam. Otevřeně řečeno, vlast je na kraji propasti. (Snad by stačilo “v nebezpečí”, napadlo pana Koubka mimochodem a opravil to.) Číhá na nás zloba na všech stranách: hrabivý Albion, degenerovaný Francouz, loupežný Polák a zavilý Čech. (Hm, zarazil se pan Koubek, jak to?) Stále těsněji se svírá kruh záští kolem nás Germánů. Jsme zrazeni odevšad a zrazujeme sami sebe. (Dobrý obrat, mínil pan Koubek.) V Ženevě pár augurů žvaní o míru a odzbrojení, zatímco všechny státy krom nás brousí svůj meč a odívají se železným pancířem. (Oho, lekl se pan Koubek, nebylo tohle už jednou napsáno?) A my Němci? Jsou mezi námi tací, kteří se oddávají přeludům mezinárodnosti a rozvracejí naši starou kmenovou hrdost. Nemylte se, pánové! Naši nepřátelé nás budou považovat za rovnocenné jen tehdy, když se nás budou bát. (Zcela správně, podotkl sám sobě pan Koubek.) Je nejvýš načase zúčtovat s tímto zločinným slabošstvím a pacifismem –

“No also, schon fertig?” zachrčel pan faktor.

“Gleich, noch ein Moment,” vyhrkl pan Koubek a četl dále: Je nám třeba silné ruky, vysoko třímající prapor Germánie. S plným vědomím důsledků – (Tady něco chybí, mínil pan Koubek a připsal:) Nikdo v Evropě se nesmí divit, že na první místo klademe životní zájmy němectví. S plným vědomím důsledků pravíme domů i za hranice: Naše trpělivost je vyčerpána. Vůle národa je jedinou smlouvou, která nás váže. Náš lid zatočí bezohledně se všemi, kdo se snaží korumpovat jeho nacionální energii falešnými šalmajemi nespravedlivého a nám vnuceného míru, a pak bude opět s to, ukázat obrněnou pěst všem ničemným nepřátelům, jejichž sobecké zájmy se kříží se svatými zájmy naší říše. My Němci známe nadále jedinou cestu: svou vlastní!

“Schön gesagt,” zabručel pan faktor, neboť pan Koubek nevěda o tom četl svůj rukopis nahlas.

“Nicht wahr,” děl pan Koubek skromně. “Also los damit, Herr Strnad!” A spokojeně se protáhl u vědomí dobrého díla.

*

Vtom se pan Koubek probudil. “Was ist,” řekl a vzápětí se opravil: “Co to bylo? Proboha, jak se mně mohlo zdát, že píšu německý úvodník? Předně neumím tak dobře německy a za druhé – kruci, to byl šeredný sen! Ale řekl bych, že to v té nafoukané němčině znělo docela dobře. Schön gesagt, to si myslím. Takový zatrápený sen! Ale to je, myslím, od toho, že jsme v hospodě mluvili o Němcích. Podvědomí a takové krámy. Schön gesagt. Nazdar, Koubku!”

A převaliv se na druhý bok usnul pan Koubek spánkem spravedlivých.

*

Den nato pan redaktor Koubek už zapomněl, co se mu v noci zdálo; nesluší na vážného muže, aby se místo odpovědných starostí obíral takovými hloupostmi a mámením, jako jsou sny. Byl jen drobet zamyšlenější než jindy; a když se ho pan regenschori Kraupner na ulici ptal, co je nového, vyjelo z něho trochu podrážděně: “Taková díra!”

Kvečeru, místo aby si zaskočil do sekretariátu strany, zahnul za město a sám a sám se loudal alejí městského parku. Je to pravda, říkal si, škoda práce na takovém Vystrkově. Už patnáct let píšu své úvodníky, a ani pes po nich neštěkne. Dejte mně (zvolal zastaviv se) sloupce velkého tisku: já vám ukážu, jak se má psát! Panečku, jinde, řekněme zrovna v Německu, by si takového pera, jako mám já, jinak vážili. A tady? Takový paďour a paprika mně řekne, dejte prý, pane Koubek, pokoj s nějakou Ženevou, my máme své starosti; kdyby raději Stráž našeho kraje přibila na pranýř to bláto, co tu máme. A to zas ne, pane (rozohnil se pan Koubek). Já už se mazal dost dlouho tím vaším blátem: mými články, holenku, bláta neubude. Mé poslání, pane, je větší. Burcovat národ, pane. Napsat zmužile, že jsme na kraji propasti, a takové věci. Na evropském obzoru se zvedají těžké mraky. Musíme býti připraveni (obrátil se pan Koubek k imaginárnímu odpůrci), největší německý tisk by chtěl, abych mu psal články o evropské situaci. Já jsem ovšem odmítl, ale – Já ovšem vím, že se za to vděku nedočkám. Tak.

Ba, je to pravda, bručel pan redaktor Koubek. Se svým perem, se svým nekompromisním národním přesvědčením bych se v jiných zemích, kamaráde, uplatnil po čertech víc. To už je taková nátura: jak vezmu pero do ruky, musím bojovat za nejsvětější statky národa a takové věci. To je vrozené. Rozený žurnalista velkého stylu, nebo tak něco. Panečku, co by se z takového daru dalo udělat ve větších poměrech! To bych jistě byl nucen vstoupit do činné politiky. Nerad, ale z vůle jásajících a nepřehledných davů. Něco jako vůdce národa nebo podobně. Program je jasný: smetnout slabošskou vládu, zřídit režim vlasteneckého nadšení, rozdrtit všechny nepřátele a je to. A pak třeba na vrcholu dráhy padnout rukou zákeřného fanatika. S úsměvem na rtech. Boj – je – dobojován. Schön gesagt. Ale možná že bych byl jen raněn.

Pan redaktor Koubek se zastavil udýchán. Zase jsem se rozběhl, pokáral se; vždycky, když se tak rychle rozmašíruju, mám takové energické myšlenky, a pak nemohu usnout. Pomalu chodit. Ach bože, ty malé poměry. Zatracená dřina!

A pan redaktor Koubek se pomalu vracel do města.

*

Té noci se mu zdálo, že jde podivně zářící ulicí. Tu ulici jsem už někde viděl, napadlo ho, počkejme, to bylo ve filmu Světla Paříže nebo takového něco. A tady před typickou pařížskou kavárnou sedí pan Taussig v cylindru a mává rukou na pana Koubka. Pan Koubek je na rozpacích, má-li pana Taussiga vidět, ale pak si k němu přisedne a káže typickému sklepníkovi v bílé zástěře: “Garçon, černou kávu.” (Tak to říká v kavárně monsieur Lavička, místní učitel francouzštiny.) “Tak, pane Koubek,” hlaholí pan Taussig, “co je nového v novinách?” – V tu chvíli běží po chodníku typický pařížský kamelot řvoucí z plna hrdla: “Uauáá, auauááá!” – Pan Koubek kyne mondénně prstem a kupuje číslo novin ještě páchnoucí tiskárnou. “Mon ami,” praví (tak to říkává monsieur Lavička), “přečtěte si ten úvodník; je ode mne.” – “Tiens,” diví se pan Taussig a rozevírá list.

Pan Koubek se mu naklonil přes rameno a četl s ním. (Zvláštní, divil se, jak umím francouzsky.) Hle, jsou tu rozhořčeně odmítány nestoudné provokace německého tisku, který se odvažuje hrozit Francii obrněnou pěstí. Prý vůle národa je jedinou smlouvou, kterou se ti Hunové cítí vázáni. Prý Němci už neznají v dnešní Evropě jiné cesty než své vlastní a jiných zájmů než pangermánských. Ejhle, volal úvodník, zde vidíte jejich pravou tvář! Bude nás nyní pan Briand nadále krmiti mírovou kašičkou? Bude ještě teď prošoupávat svými lokty zelené sukno ženevských stolů? Nuže, neumí-li promluvit pan Briand, pravíme my za něho, že vítězný meč v naší pochvě dosud nezrezavěl a jako meč z legendy vyskočí sám, nenajde-li se ruka, která by jej včas vytasila k obraně Francie.

“C’est fort,” děl pan Taussig, tak jako říkával monsieur Lavička nad pražskými večerníky.

“Que voulez vous, mon ami,” namítl pan Koubek lehce a četl dále: Francouzský národ nestrpí, aby germánský šovinismus šlapal po mírových smlouvách. My nechceme války, nýbrž bezpečnost Francie, ale to pravíme výslovně, bezpečnost na Rýně i na Alpách. Nuže, tato bezpečnost je ve hře: jsme na kraji propasti. Hle, otázka dne: kdo povede Francii a veškerou civilizaci proti novému útoku barbarismu? – Slyšte hlas, odpovídající na tuto fatální otázku: Moi! A pod Arc de Triomphe vstává ze svého hrobu neznámý vojín, jenž takto promluvil.

“Bravo,” pravil dojatě pan Taussig. “Zlatá slova, pane Koubek, dobře jste jim to řekl.”

“Je to jen má povinnost,” děl pan Koubek skromně. “Jen počkejte, jak po takové sebevědomé mluvě ti Hunové zalezou!”

“Já mám nějaké německé noviny v kapse,” řekl pan Taussig. “Víte, já to beru jen kvůli burze.”

“Tak si přečtěte,” bručel pan Koubek, “co na to ti holomci odpovídají.” – A pan Taussig se dal do čtení.

“Tady,” řekl po chvíli, “se co nejostřeji ohrazují proti neslýchanému štvaní francouzského tisku.”

“Vida je,” děl pan Koubek, “a proč?”

“Inu,” vykládal pan Taussig, “říkají, že jménem národa. Tuhle píší, že jen dekadentní idiot může nevidět, že vývoj Evropy nevyhnutelně míří k plnému rozvinutí a využití národních sebevědomí.”

“To je docela pravda,” souhlasí pan Koubek. “To já taky říkám.”

“Počkejte, a tuhle dál: Urážka o Kriegsschuld může být smyta jen krví. Kdo chce bezpečnost Francie, chce válku. – Propánakrále,” praví Taussig, “bude opravdu válka?”

“Bude,” děl pan Koubek. “A já vám povím zpaměti, co je v tom úvodníku dál: Má-li národ právo žít, má i povinnost žít. Jeho povinností je vybojovat si takové podmínky života, aby nebyl nikým ohrožován. Tuto povinnost bereme na sebe do všech důsledků. Duch, který se v nás probouzí, je duch našich otců, kteří by se nikdy nebyli smířili s potupou míru a mezinárodních smluv. Víme, že bojujíce za svůj národ, národ Kantův a Goethův, budeme bojovati za kulturu celého světa. Prokletý mír nám bere z ruky meč; ale nemůže nám vzít statisíce našich padlých hrdin z Flander a Pikardie, Argonu a Champagne, kteří jménem své marně prolité krve navěky hlásají válku. Válku až do vítězství! V této tragické hodině dějin my Němci přijímáme jejich poselství.”

“To je silné,” pravil pan Taussig. “Ale jak to přijde, pane Koubek, že ten článek znáte nazpaměť?”

“Protože jsem jej psal já sám,” řekl redaktor Koubek a probudil se.

*

Zatrápené sny, bručel pan Koubek a obrátil se na druhy bok. Pan Taussig tam ještě seděl u kavárenského stolku a četl noviny; ale za ním se na blankytném nebi rýsovala šikmá pisánská věž, Colosseo v Římě a dýmající Vesuv nad zálivem neapolským.

“Tady čtu váš článek,” řekl pan Taussig. “Je to silné, tuhleten odstavec.”

“Ukažte který,” děl pan Koubek a četl: Francouzský tisk jde ve svém nepříčetném zuření tak daleko, že nám vyhrožuje bezpečností hranic. Na tuto provokaci je jediná odpověď: Itálie se ve svých národních aspiracích nedá omezovat nikým na světě! Italský národ není mumie uložená v truhle hranic; je živým a rostoucím tělem s pružnými údy olympského vítěze a tvrdou pěstí římského dobyvatele. Z cesty, infami poltroni! Italská idea se už nedá zastavit vrcholky Alp ani otrockou smečkou, vyjící proti nám na straně východní. My Maďaři –

“Jak to, Maďaři,” divil se pan Taussig. “To bude mejlka, ne?”

“Není,” pravil pan Koubek. “To máte pořád jedno. My Maďaři nezradíme nikdy svého dějinného poslání: být hrází křesťanské Evropy proti nižším a polovzdělaným kmenům rabů a nevolníků. Maďarský národ může být spoután, ale nikdy, nikdy své hlavy neskloní! Vítězství práva bude vítězstvím maďarské myšlenky. S plným vědomím důsledků pravíme: Naše utrpení nás neučinilo měkčími, než jsme byli před tisíci lety. Nám Makedoncům zbývá už jen naše právo, naše puška a naše horské rokliny. A co vilenská otázka? Rakouská domobrana se už svého práva domůže! Ano, jde nám o integritu Uher, o civilizaci, o čest a odvetu a takové věci. Hej, Slované, ještě Polska niezgynula. Nežvaňte o míru. Náš národ si už nedá líbit rozpínavosti našich nepřátel. Tedy bude se mluvit o koridoru, je-li vám libo. Ale to je to, že nás ti pánové u zelených stolů zrazují, nás vlastence všech zemí, rozumíte?”

“Pane Koubek, pane Koubek,” křičel pan Taussig, “není vám něco?”

“Ne,” hřímal pan Koubek, “to je mé nejvnitřnější přesvědčení!”

Vtom se pan redaktor Koubek vytřeštěně probudil. Srdce mu divoce bušilo a v hlavě cítil divný hukot. To je horečka, řekl si, neměl jsem chodit večer do parku. Proboha, kolik mám tepu? Osmdesát osm. Živou mocí si nemohl vzpomenout, je-li to mnoho, nebo ne. Uprostřed těchto starostí znovu usnul. Zdálo se mu, že je v kvartě a že píše školní úlohu na téma Osud trůnu habsburského Rakouska je osudem.

“Koubku,” praví pan profesor Hejda, “ukažte, že jste dobrý stylista.”

A Věnceslav Koubek píše svůj slohový úkol.

*

Den nato se pan Koubek ukládal do postele trochu stísněn. Čert aby to vzal, stýskal si, aspoň v noci kdyby to člověku dalo pokoj! Člověče, hleď přijít na jiné myšlenky; představuj si něco hodně fantastického, co nemá nic s politikou. Dejme tomu polární krajina. Po moři plují ledové hory, bílý medvěd stojí bez hnutí na ledové kře… Hele, tamten ledovec vypadá jako pagoda. Jenže pagoda se musí tyčit ze záplavy palem. Tone v exotické zeleni. Prostorný sál Měšťanské besedy, tonoucí v exotické zeleni, byl proměněn v čarovnou scénu z Tisíce a jedné noci. Plesový výbor s doktorem Kosteleckým v čele…

A vida, tady stojí mezi palmami sám doktor Kostelecký. Má na hlavě tropickou přílbu a bílé šaty jako loni na šibřinkách Sokola. “Morning,” povídá doktor, “have some drink?”

Usedají na verandě bungalovu; kol dokola hučí tropický prales, nad vrcholky palem se tyčí obrovská pagoda. Co je na ní opic, myslí si pan Koubek oslněn žhoucím sluncem.

“Well,” praví doktor nacpávaje si lulku, “tak co říkáte poměrům?”

Redaktor Koubek pokrčil rameny. “Well,” řekl po chvíli, “dnes v noci jsem napsal článek pro Times. O Indii a takových věcech.”

“Right,” zabručel doktor. “Aspoň jim někdo poví rovnou, jak se my tady na věci díváme. Eh goddam!”

“Yes?” ptal se ospale pan Koubek.

“Zapomněl jsem,” řekl doktor. “Jsme odříznuti. Od včerejška je trať Pešavar – Allahabad v rukou povstalců. Myslím, starý brachu, že se váš článek do staré dobré Anglie tak hned nedostane. Some drink?”

“Thanks,” děl klidně pan Koubek a zadíval se mlčky do hlubin pralesa. “Dear boy,” řekl konečně, “na to jsem zvyklý. Byl jsem odříznut po celý život, jako krajinský žurnalista a tak. Vždycky na poslední výspě. Vždycky v boji.”

Doktor Kostelecký si vyklepal dýmku. “Hm,” bručel povážlivě, “ale tentokrát –”

“Well,” pravil pan Koubek vážně. “Jsme Briti.”

Za doktorem nehnutě stanul indický sluha.

“Co je, Namahan Šat Zamazan?” ptal se doktor.

“Být obklíčeni, sáhib,” řekl sluha uctivě. “Přijít muži z Pándalnakabát a Andamákanára. Mít rozkaz upálit sáhib a uříznout hlava druhý sáhib.”

“Ať počkají,” kázal doktor. “Well,” řekl, když osaměli. “Tak tady to je z Prahy doma. Máme ještě čtvrt hodiny času do otevření ordinace, staroušku. Myslím, že vám mohu nalít whisky, že? Snad by vám nevadilo přečíst mně svůj článek, než přijdou ti páni. Na vaše zdraví, kamaráde!”

“Na vaše,” pravil pan Koubek a vyňal z kapsy rukopis. “Pro nedostatek času přeskočím úvod. Útok na vládu a takové věci. Aha, tuhle: Není pochyby, že Velká Británie stojí na kraji propasti. V ničem se vnitřní slabost vlády neprojevuje fatálněji než v politice koloniální. Nestoudné nároky domorodců živené emisary ze zahraničí; přepjaté a urážlivé volání po autonomii; šílené požadavky, aby byli dosazeni domorodí úředníci a důstojníci; toto vše je nejen trpěno, ale dočkává se dokonce blahovolného ujišťování, že Velká Británie svým časem vezme zřetel na oprávněné touhy obyvatel. Pánové, jejichž znalost zámoří nesahá za ostrov Wight, neznají patrně duši orientálce. My, hrstka Britů ztuhlých životem v pouštích, džunglích a na oceánech, bychom oněm pánům rádi posloužili svými zkušenostmi. Řekli bychom jim: Pošlete nám lancashirské regimenty a gordonské Highlandry; pošlete nám naše staré červenokabátníky, granátníky, kopiníky a fuselíry; hochy z Dorsetu, Hampshiru, Yorku a Wiltshiru, z Derby a Suffolku, Kentu a Warwicku. Ručíme za to, že jejich argumentům porozumí stejně Egypťan, jako Ind. Neboť jsou to argumenty pádné a čistě britské.”

“Dobře tak,” zamumlal doktor Kostelecký.

“Bílá rasa,” pokračoval pan Koubek, “založila své civilizační poslání na síle svých zbraní. My Britové jsme v pouštích a pralesích celého světa klestili zbraněmi cestu obchodu a křesťanství. Tehdy se nikdo nepletl pod nohy našich červenokabátníků; dnes jde již jen o to, abychom žvaněním a konferencemi nepromrhali jejich dílo.”

“Tak jest,” souhlasil doktor Kostelecký.

“Chceme-li být pružinou světa,” četl dále pan Koubek, “buďme tvrdi, tvrdi jako ocel. Buďme Brity. Nemůžeme konferovat s jinými plemeny, nechceme-li v nich vzbudit fatální a nenapravitelnou iluzi rovnosti. Byl by to konec civilizace. Britská říše nebyla založena mluvením, ale činy. Voláme po činech!”

“Bravo,” řekl doktor. “Dobře řečeno.”

“V tuto chvíli,” četl pan Koubek slavnostně, “je hrstka nás Britů obklíčena v srdci pralesů domorodými rebely. Vidíme v houští krví podlité oči a třpyt dýk napuštěných jedem. Nemyslíme na svůj osud, nýbrž na velikost Albionu. Povstalci ještě čekají, že s nimi budeme vyjednávat; ale Angličan nebude prosit ty, kterým je bohem určen za sáhiba. Víme, co jsme dlužni britské cti. Nežádáme, abychom byli pomštěni. Pomstěte britskou říši! Buďte silni!”

Doktor Kostelecký vstal a podal panu Koubkovi dojatě ruku. “All right, old boy,” řekl. “By jingo, to je pravá britská řeč! To je naučí, jak mají zatočit s těmi barevnými opicemi!”

Za doktorem neslyšně stanul domorodý sluha. “Doktor sáhib,” děl nepohnutě, “lidi z Andamákanára už nechtít čekat.”

“Už jdu,” řekl doktor a vyprázdnil sklenici. “Tak nazdárek, starý brachu! So long.” – A zašel do bungalovu.

Pan Koubek na verandě osaměl. Pak dojde na mne, mínil starostlivě. Safra, nemohl jsem zůstat raději doma a dělat svou Stráž našeho kraje? Ono to má něco do sebe, být takovým hrdým Britem, ale krucifagot, nechat se podřezat –

Namahan Šat Zamazan se neslyšitelně přiblížil.

“Nalej mi, ty mezuláne,” řekl pan Koubek. “My Češi jsme stejně dobří Briti jako kterýkoliv Angličan, holenku. Ale dobrá plzeň by mně byla milejší,” mručel převraceje do sebe whisky.

Divný závoj se přetáhl přes jeho oči; viděl ještě, jak se Namahan Šat Zamazan počal ďábelsky šklebit. Tys mne otrávil, ty holomku pohanská! chtěl zvolat, ale zatím upadl do hlubokých mrákot.

*

Když se probudil, viděl, že sedí u svého redakčního stolu a má v ruce svůj vlastní rukopis. Chválabohu, vydechl s úlevou, tak to byl jenom sen!

“Už by se mělo sázet,” ozval se za ním mrzutý hlas pana faktora Strnada.

“Hned, momentíček,” řekl uspokojeně pan Koubek. “Jen co si přečtu svůj článek. Já to přečtu nahlas, pane Strnad. Hm hm. Naše trpělivost je u konce. Až příliš dlouho jsme mlčky trpěli; snášeli jsme všechny ústrky a přehmaty našich zavilých nepřátel, chvějíce se rozhořčením, ale zachovávajíce klid. Dnes už je míra dovršena. Pane Strnad, není to drobet moc silné?”

“Není,” hučel pan faktor. “Jindy to bejvá podobně.”

“No dobrá,” souhlasil pan Koubek. “Tak dál. Dnes už je míra dovršena. Prohlašujeme s vědomím všech důsledků, že boj britské nadvládě je vyhlášen. My Egypťané –” Pan Koubek se zarazil a podíval se do svých papírů pozorněji. “Krucinál, je to tady tak. My Egypťané žádáme zcela volnou ruku – Pane Strnad, není vám na tom něco divné?”