Kitabı oku: «Menší prózy», sayfa 8

O ÚPADKU DOBY

Před jeskyní bylo ticho. Mužové odešli hned zrána mávajíce oštěpy směrem k Blansku nebo k Rájci, kde bylo vystopováno stádo sobů; ženy zatím po lese sbíraly bobule klikvy a jen časem bylo slyšet jejich ječivý pokřik a repetění; děti se nejspíš čabraly dole v potoce – ostatně kdo by se těch harantů dohlídal, holoty darebné a zvlčilé. A tož starý pračlověk Janeček klímal v tom vzácném tichu na mírném slunci říjnovém; po pravdě řečeno chrápal a v nose mu hvízdalo, ale dělal, jako by nespal, nýbrž jako by střežil jeskyni kmene a panoval nad ní, jakož se sluší na starého náčelníka.

Stará Janečková rozložila čerstvou kůži medvědí a jala se ji oškrabovat ostrým pazourkem. To se musí dělat důkladně, píď po pídi – a ne jako to dělá mladá, napadlo starou Janečkovou; to famfárum to jen tak halabala odrbe a už zas běží muchlat a muckat se s dětmi – takové kůže, myslí si stará Janečková, nic nevydrží, kdepak, ztyří nebo se zapaří; ale já se jí do ničeho plést nebudu, myslí si paní Janečková, když jí to neřekne syn – Jen co je pravda, šetřit mladá neumí. A tady je ta kožišina propíchnuta, zrovna uprostřed hřbetu! Lidi drazí, trne stará paní, kterýpak nekola toho medvěda píchal do zad? Vždyť se tím zkazí celá kůže! To by můj jakživ neudělal, říká si stařena roztrpčeně, ten se vždycky strefoval do krku –

“Ah ja,” zahekal v tu chvíli starý Janeček a vytřel si oči. “Ještě nejsou zpátky?”

“Kdepak,” bručela stará paní. “To si počkáš.”

“Tja,” vzdychnul stařík a rozespale mžoural. “Kdepak ti. No ja. A kde jsou ženské?”

“Hlídám je?” zavrčela stará. “To víš, někde trajdají –”

“Ah jaja,” zívnul děda Janeček. “Někde trajdají. Místo aby – místo aby, řekněme, to nebo to – Tož tak. To to vypadá!”

Bylo ticho: jen stará Janečková rychle a se zlostnou horlivostí oškrabovala syrovou kůži.

“Povídám,” ozval se Janeček drbaje se zamyšleně na zádech. “Uvidíš, že zas nic nepřinesou. To dá rozum: s těmi jejich nanicovatými koštěnými oštěpy – A já pořád říkám synovi: koukej, žádná kost přece není dost tvrdá a pevná, aby se z ní dělaly oštěpy! – To přec musíš uznat i ty jako ženská, že ani kost, ani paroh nemá tu tento – takovou průbojnost, víš? Trefíš s tím do kosti a kostí kost neprorazíš, no ne? To dá rozum. To takový kamenný oštěp, holenku – To se ví, dá to víc práce, ale zato je to, panečku, nástroj – A copak si dá syn říci?”

“To víš,” děla trpce paní Janečková. “Dnes už si nikdo nedá poroučet.”

“Vždyť já nikomu neporoučím,” rozčiloval se děda. “Ale ani poradit si nedají! Včera jsem ti našel tamhle pod skalou takový pěkný, placatý úlomek pazourkový. Stačilo by drobet jej po krajích přitesat, aby byl ostřejší, a byl by to hrot oštěpu jedna radost. Tak to vemu domů a ukážu synovi: Koukej, to je kámen, co? – Je, on na to. Ale co s ním, tati? – Inu, jářku, ten by se mohl přisekat na oštěp. – Ale jděte, tatínku, povídá on, kdo by se s tím tesal a piplal? Vždyť toho starého haraburdí máme v jeskyni celé hromady a stejně to k ničemu není; ani na dřevci to nedrží, ať se to přiváže jak chce, tak co s tím? – Lenoši jsou to,” rozkřikl se prudce staroch. “Dnes už se nikomu nechce opracovat pořádně kus pazourku, to je to! Pohodlní jsou! To se ví, takový koštěný hrot je udělán jedna dvě, ale taky se ti každou chvíli zlomí. A to prý je jedno, říká syn, tak se dá nový a je to. No ja, ale kam to takhle přivedou? Každou chvíli nový oštěp! Řekni sama, kdo tohle jakživ viděl? Holenku, to takový pořádný pazourkový hrot musel vydržet léta letoucí! Ale já říkám, ono dojde na má slova: však oni se jednou ještě rádi vrátí k těm našim poctivým kamenným zbraním! Proto já schovávám, kde co najdu: staré šípy a mlaty a pazourkové nože – A to prý je haraburdí!”

Starý pán se až dusil zármutkem a pohoršením. “No vidíš,” ozvala se paní Janečková, aby ho přivedla na jiné myšlenky. “To máš jako s těmi kůžemi. Maminko, říká mně mladá, načpak se s tím tolik oškrabovat, škoda té práce; zkuste jednou vydělávat kůži popelem, to aspoň nesmrdí. Mne budeš učit,” utrhla se stařena na nepřítomnou snachu, “já vím, co vím! Odjakživa se kůže jenom oškrabovaly, a jaké to byly kůže! To se ví, je-li ti škoda práce – Jen když se mohou nějak té práci vyhnout! Proto pořád něco vymýšlejí a zajinačují – Vydělávat kůži popelem! Kdopak to kdy slyšel!”

“To už tak máš,” zívl Janeček. “Kdepak, to jim není dost dobré, jak jsme to dělali my. A že prý jsou kamenné zbraně nepohodlné do ruky. To teda je pravda, my jsme se na pohodlí tuze neohlíželi; ale dnes – nonono, abyste si neotlačili ručičky! Řekni sama, kam to takhle povede? Vem si ty dnešní děti. Jen je, dědečku, nechte, říká snacha, ať si hrají. Ja, ale co z nich jednou bude?”

“Kdyby to aspoň nedělalo takový tartas,” žalovala stará paní. “Nezvedené je to, jen co je pravda!”

“To máš tu dnešní výchovu,” kázal starý Janeček. “A když semhle tamhle něco povím synovi, řekne: Tatínku, tomu vy už nerozumíte, dnes je jiná doba, jiná epocha – Vždyť prý, říká, ani ty koštěné zbraně nejsou ještě to poslední slovo; jednou, říká, přijdou lidé na ještě onačejší materiál – No víš, tohle už přestává všecko: jako by kdo kdy viděl jiný pevný materiál než kámen, dřevo nebo kost! To musíš uznat sama jako hloupá ženská, že – že – že to přesahuje všechny meze!”

Paní Janečkové klesly ruce do klína. “Ty,” řekla, “a kde se v nich ty nesmysly berou?”

“No, prý je to teď moderní,” žmoulal bezzubě staroch. “Prosím tě, tamhle v tu stranu, čtyři dny cesty odtud, přivandroval nějaký nový kmen, taková cizí holota, a ti prý to tak dělají – Abys věděla, ty všechny hlouposti mají naši od nich. Ty koštěné zbraně a všecko. Dokonce – – dokonce to od nich kupují,” křikl rozčileně. “Za naše dobré kožišiny! Jako by kdy od cizích přišlo něco dobrého! Jen si nic nezačínat se žádnou cizí pakáží! A vůbec, to je stará zkušenost po předcích: každý cizinec se má bez okolků přepadnout a odkrouhnout. Tak to bývalo odjakživa: žádné cavyky, a pobít. Ale kdepak, tati, říká syn, dnes jsou jiné poměry, ona se teď zavádí výměna zboží – Výměna zboží! Když někoho pobiju a poberu mu, co má, tak dostanu jeho zboží a nic mu za to nedám – nač nějaká výměna? – Kdepak, tati, říká syn, přitom platíte lidskými životy a těch je škoda! – Tak tady to máš: prý je škoda lidských životů! To jsou ty dnešní názory,” brumlal starý pán znechuceně. “Zbabělci jsou, to je to celé. Prý škoda životů! A jak se jednou, řekni, uživí tolik lidí, když se nebudou pobíjet. Vždyť už teď je těch sobů po čerchmantech málo! Vida je, lidských životů je jim líto; ale k tradici úctu nemají, svých předků a rodičů si neváží – Vždyť je to spoušť,” vyhrkl prudce děda Janeček. “Tuhle koukám, jeden takový usmrkanec čmalíkuje hlinkou na stěnu jeskyně podobu bizona. Já mu dal pohlavek, ale syn říká: Jen ho nechte, vždyť ten bizon je jako živý! – No to už přestává všecko! Copak se kdy dělaly takové zbytečnosti? Nemáš-li co na práci, kluku, tak otesávej nějaký pazourek, ale nemaluj bizony na stěnu! Kdopak ví, ještě to přivodí bžundu našim lovcům, no ne? Nač nám je třeba takových pitomostí?”

Paní Janečková sevřela přísně rty. “Kdyby jen bizoni,” utrousila po chvilce.

“Co teda?” ptal se děda.

“Ale nic,” bránila se paní Janečková, “mně je hanba to říct – Tak abys věděl,” rozhodla se náhle, “dnes ráno jsem našla… v jeskyni… kus mamutího klu. Byl vyřezaný jako… jako nahatá ženská. Prsy a všecko, víš?”

“Ale jdi,” užasl staroch. “A kdo to vyřezal?”

Paní Janečková pokrčila pohoršeně rameny. “Kdopak ví. Asi někdo z mladých. Já jsem to hodila do ohně, ale takovéhle prsy to mělo! Fuj!”

“– – No to už dál nejde,” vydralo se z dědy Janečka. “To přece je zvrhlost! Vidíš, to mají z toho, že řežou všechno možné z kostí! Nám taková nestydatost jakživa na mysl nepřišla, protože z pazourku by to ani nešlo udělat – Tam to vede! To jsou ty jejich vynálezy! Pořád budou něco vymýšlet, pořád budou něco nového zavádět, až všechno zhuntují a zničí – A já říkám,” zvolal pračlověk Janeček v prorockém osvícení, “že dlouho to už trvat nebude!”

MARTA A MARIA

I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého.

A ta měla sestru, jménem Marii, kteráž seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.

Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši, řekla: Pane, nemáš-li o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůž.

A odpověděv, řekl jí Ježíš: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech.

Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.

Evangelium sv. Lukáše, 10, 38–42

Toho večera pak vešla Marta k sousedce své Támar, ženě Jakuba Grünfelda, kteráž ležela v šestinedělí; a vidouc, že žár v krbu pohasíná, naložila polen a usedla u ohniště, aby roznítila oheň. A když vyšlehly živé plameny, dívala se ona Marta do ohně a mlčela.

Řekla pak paní Támar: “To jste hodná, Martičko. Vy se tolik nastaráte – ani nevím, jak vám to odplatit.”

Ale Marta neřekla nic, aniž odvrátila svých očí od ohně.

Tu zeptala se paní Támar řkouc: “Je to pravda, Martičko, že dnes byl u vás rabbi z Nazaretu?”

I odpověděla Marta: “Byl.”

I sepnula pa Tám; ar ruce a řekla: “To jste měla radost, slečno Marto; já vím, k nám On by nešel, ale vy si to zasloužíte, vy jste tak dobrá hospodyně –”

Tu sklonila se Marta k ohni, prudce rovnala polena a pravila: “Já vám řeknu, paní Támar, já bych se raději ani neviděla. Kdepak by mne napadlo, že teď, před svátky – Dobrá, myslím si, vyperu si nejdřív – To víte, naše Marie, co ta toho prádla nadělá. Tak já to nevyprané prádlo házím na hromadu, a najednou: ,Dobrý den, děvčata,‘ a On stojí na prahu! Já začnu volat ,Marie, Marie, pojď sem,‘ aby mně jako pomohla honem uklidit tu hromadu košil, – Mařka přiletí, rozcuchaná, a jak Ho vidí, začne křičet jako smyslů zbavená: ,Mistře, Mistře, Vy jste k nám přišel?‘ a bums, už je před ním na kolenou, vzlyká a ruce Mu líbá – paní Támar, já jsem se za ni tak styděla, co si Mistr musel myslet, taková potřeštěná hysterka, a teď ty špinavé hadry všude – já vám stěží ze sebe vypravila: ,Mistře, sedněte si,‘ a sbírám to prádlo; a Marie ho tahá za ruku a vzlyká: ,Mistře, mluvte, povězte nám něco, Rabbóni –‘ Považte si, paní Támar, ona mu říká Rabbóni! A všude samý nepořádek, to víte, jako když se pere, ani zameteno nebylo – Co si On musel o nás myslet!”

“No víte, Martičko,” těšila ji paní Grünfeldová, “mužští si té trochy nepořádku zhruba nevšimnou. Já je znám.”

“A i kdyby,” prohlásila Marta s tvrdě svítícíma očima. “Pořádek má být. Koukejte se, paní Grünfeldová, když byl Mistr na obědě u toho celníka, tak to Marie dovedla Mu umýt slzami nohy a utřít je svými vlasy. Já vám řeknu, paní Támar, něco takového bych si já ani netroufala, ale aspoň tu čistou podlahu bych Mu chtěla dát pod nohy. To zas ano. A položit před Něj ten pěkný kobereček, víte, ten z Damašku. A ne špinavé prádlo. Utírat Mu nohy slzami a vlasy, to Mařka svede; ale aby se aspoň učesala, když přijde, to ne; a utřít před Ním podlahu, to taky ne. Jen si před Ním kecnout na zem a dělat takovéhle oči, a teď povídej, Rabbóni!”

“A povídal?” ptala se dychtivě paní Támar.

“Povídal,” děla Marta pomalu. “Usmíval se a mluvil k Marii. To víte, já nejdřív uklidit to prádlo, a pak Mu podat aspoň trochu toho kozího mléka a kousek chleba – Vypadal ušlý a unavený; já vám měla na jazyku, Mistře, já Vám přinesu polštáře, odpočiňte si chvilenku, zdřímněte si, my budeme tiché jako dušičky, ani dýchat nebudem – ale to víte, paní Grünfeldová, člověk Mu nechce skákat do řeči. A tak jsem jen chodila po špičkách, aby se Marie dovtípila, že má být ticho, ale kdepak! ,Povídejte ještě, Mistře, prosím, prosím, ještě něco,‘ a On, dobrák, se usmíval a mluvil –”

“Ach, to bych chtěla slyšet, co říkal,” vzdychla paní Támar.

“Já taky, paní Támar,” řekla suše Marta. “Ale někdo musel pro Něho ochladit to mléko, aby bylo svěží. A někdo taky musel sehnat trochu medu na chleba. Potom zaskočit k Efraimovým – já to Efraimce slíbila, že sem tam dokouknu na její děcka, když ona musí do trhu, – to víte, paní Grünfeld, taková stará panna jako já je někdy k něčemu taky dobrá. Kdyby aspoň byl náš bratr Lazar doma! Ale když Lazar ráno viděl, že se bude prát, povídá: ,Holky, nic, já se ztratím: ale ty, Marto, dávej pozor, kdyby tudy šel ten kořenář z Libanonu, kup pro mne to prsní thé,‘ – on je totiž náš Lazar nějak špatný na prsa, paní Támar, jde vám moc dolů. A tak jsem si pořád myslela, kdyby se Lazar vrátil, dokud je tu Mistr, – já věřím, paní Grünfeld, že On by nám Lazara uzdravil; jak jsem slyšela něčí kroky, už jsem letěla před dům a na každého volala: ,Pane Ašer, pane Lévi, pane Išachar, kdybyste potkal bratra Lazara, že má hned, ale hned přijít domů!‘ A přitom vyhlížet toho kořenáře – já nevěděla co dřív.”

“To já znám,” pravila paní Grünfeldová. “Rodina dá jednomu starosti.”

“Copak starosti,” mluvila Marta. “Ale helejte, paní Grünfeld, jeden by taky chtěl poslouchat slovo boží. Já jsem jen hloupá ženská, taková služka jsem – říkám si, někdo to musí dělat, někdo musí vařit a prát a spravovat hadry a smejčit, a když naše Mařka na to nemá tu povahu – Ona už není tak krásná, jako byla dřív, paní Támar; ale ona bývala taková krasavice, že – že – že jsem jí prostě musela sloužit, víte? A přitom si každý myslí, že jsem zlá, – paní Grünfeldová, vy to znáte, zlá a nešťastná ženská nemůže nic dobře uvařit, a já nejsem špatná kuchařka. Když je Marie krásná, ať Marta dobře vaří, no nemám pravdu? Ale paní Támar, to vy snad taky znáte: někdy člověk na chvilku, jen na chvilinku složí ruce do klína, a pak mu přijdou takové divné myšlenky: že ti snad někdo něco poví nebo se na tebe tak nějak podívá,… jako by ti říkal: Dceruško, svou lásku nám strojíš a sebe celou nám dáváš, svým tělem smejčíš a udržuješ všechnu čistotu čistotou své duše; vcházím do tvého domu, jako bys to ty sama byla. Marto, i ty jsi svým způsobem milovala mnoho –”

“Ba, je to tak,” řekla paní Grünfeldová. “A kdybyste měla šest dětí, Martičko, jako já, tak byste to teprve viděla.”

Tu pravila Marta: “Paní Grünfeld, když tak najednou přišel On, Mistr nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad – – snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala, – a zrovna do toho nepořádku! Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla – Já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím to prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby Ho nerušily – A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo boží. Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde On seděl a mluvil. Marie mu seděla u nohou, oči z něho nespouštěla –” Marta se suše zasmála. “Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na Něho poulila oči! A tu On, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci. A já najednou vidím – bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl – A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně do trhu, a On si zatím chvilinku odpočine – ,Mařenko,‘ povídám, ,pojď na okamžik do kuchyně.‘ Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá.”

“To ona nechtěla nechávat hosta o samotě,” pravila chlácholivě paní Támar.

“Kdyby si raději všímala,” řekla tvrdě Marta, “aby měl co k jídlu; od toho jsme my ženské, no ne? A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak – paní Támar, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říci. ,Pane,‘ povídám, ,to Ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!‘ Tak to ze mne vyhrklo –”

“No a řekl jí?” ptala se paní Grünfeldová.

Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. “,Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci; ale jednoho jest potřebí. Marie si vyvolila lepší stránku, a tu jí nikdo nevezme. –‘ Tak nějak to, paní Támar, řekl.”

Bylo chvíli ticho. “A to bylo všechno, co promluvil?” ptala se paní Támar.

“Všechno, pokud já vím,” děla Marta stírajíc si drsně slzy. “Pak jsem šla koupit ta holoubata – zloději jsou to na trhu, paní Grünfeld, – a pekla jsem je a uvařila pro vás tu polévku z holubích drůbků –”

“To vím,” pravila paní Grünfeldová. “Vy jste moc hodná, Martičko.”

“Nejsem,” uryla Marta. “Abyste věděla, to bylo poprvé, že jsem holoubata dost nepropekla. Byla tvrdá; ale já – mně všechno padalo z rukou. Když já v Něho tak nesmírně věřím, paní Támar.”

“Já taky,” děla zbožně paní Támar. “A co říkal jinak, Martičko? Co mluvil k Marii? Co učil?”

“Nevím,” řekla Marta. “Ptala jsem se Marie, ale to víte, jaké ona je třeštidlo – ,Já už nevím,‘ povídala, ,namouduši, já bych ti nemohla poctivě říct ani slovo, ale bylo ti to tak úžasně krásné, Marto, a já jsem tak nesmírně šťastná –‘”

“To taky stojí za to,” uznala paní Támar.

Tu Marta hlučně vysmrkala slzy a řekla: “Tak ukažte, paní Grünfeld, já vám převinu toho haranta.”

LIŠÁK KARAGHUEZ

Když lišák Karaghuez natropil již příliš mnoho taškářství, počali lidé říkati: “Však počkejte, ono na toho chytráka také dojde; řekneme kádímu, moudrému soudci, aby se podíval blíže na jeho daremné kousky.”

O tom zvěděv Karaghuez, počal choditi po tržišti a ulicích a provolávati: “Pozor, lidé, pozor, nepřátelé se spikli proti kádímu, našemu moudrému soudci; pomlouvají ho a všeliké úklady mu strojí, ba i jedem indickým by ho otrávit chtěli. Ale já, Karaghuez, nedovolím, aby kdokoliv ublížil mému vzácnému kádímu. Při Alláhu, nikdo není tak nadšen pro spravedlnost a pro soudce zvláště jako Karaghuez. Rcete kádímu, že Karaghuez ho chrání a nedá na něho dopustit.”

Slyšíce to lidé, potřásali hlavami a řekli: “Chytrý a nestydatý je Karaghuez. I kdybychom ho teď za jeho nekalé kousky před kádího pohnali, zdaliž se mu tam dostane trestu, jakého by zasloužil? Nelze-liž i moudré hlavy řečmi uplácet? Bude-li takto ten lišák pokřikovat, pak nám ani sudí proti jeho taškaření nepomůže.”

Tak tomu bylo za starých dob.

ZPOVĚĎ DONA JUANA

Smrt nešťastné doni Elvíry byla pomštěna; don Juan Tenorio ležel s probodenou hrudí v Posadě de las Reinas a zřejmě umíral. “Emfyzém plic,” bručel místní doktor. “Někdo by se z toho ještě vylízal, ale caballero tak vyžilý jako don Juan – To jsou těžké věci, Leporello; abych ti řekl, mně se nelíbí jeho srdce. Inu, to dá rozum: po takových excesech in venere – vyloženě astenický případ, pánové. Já bych mu, Leporello, pro jistotu zavolal faráře: třeba ještě přijde k sobě, ačkoliv podle dnešního stavu vědy – já nevím. Mám tu čest se vám poroučet, caballeros.”

Tak se stalo, že padre Jacinto usedl u nohou dona Juana a čekal, až se pacient probere z mrákot; zatím se modlil za jeho notoricky hříšnou duši. Kdyby se mně tak povedlo spasit tohoto pekelného hříšníka, myslil si dobrý páter; zdá se býti pořádně oddělán – snad to zkruší jeho zpupnost a přivede jeho mysl ve stav kající lítosti. To se každému nestane, aby dostal do rukou tak slavného a nesvědomitého prostopášníka; holenku, takový vzácný případ možná neměl ani biskup burgoský. To si budou lidé šeptat: Hele, to je padre Jacinto, ten, co spasil duši dona Juana –

Padre se otřásl a pokřižoval; jednak se vzpamatoval z tohoto ďábelského pokušení pýchy, jednak si uvědomil, že se na něho upírají palčivé a jakoby výsměšné oči umírajícího dona Juana.

“Milý synu,” řekl důstojný padre tak přívětivě, jak jen dovedl, “umíráš; za maličko budeš státi před soudnou stolicí boží, obtížen všemi hříchy, které jsi natropil ve svém sviňském životě. Prosím tě, pro lásku Pána našeho, odlož je, dokud máš pokdy; nesluší se, abys putoval na onen svět oděn nečistým rouchem svých neřestí a potřísněn neřádem svých pozemských skutků.”

“Ano,” ozval se don Juan. “Ještě jednou se převléknout. Padre, vždycky jsem si potrpěl na to, abych se oděl přiměřeně okolnostem.”

“Bojím se,” děl padre Jacinto, “že mi dosti nerozumíš. Ptám se tě, chceš-li se kajícně vyzpovídati ze svých neřestí.”

“Vyzpovídat se,” opakoval chabě don Juan. “Hodně se očernit. Ach, otče, to byste nevěřil, jak to na ženy působí.”

“Juane,” zachmuřil se dobrý páter, “nech už těch pozemských věcí; pamatuj, že máš mluvit se svým Stvořitelem.”

“Já vím,” řekl don Juan zdvořile. “Vím také, že se sluší umřít jako křesťan. Vždycky jsem dbal na to, co se sluší, – pokud to šlo, otče. Na mou čest, povím vše bez okolků; předně jsem na dlouhé řeči příliš sláb a za druhé bylo vždy mou zásadou ubírati se k cíli zkratkou a bez oklik.”

“Chválím tvou odevzdanost,” děl páter Jacinto. “Především se však, milý synu, řádně připrav, zpytuj své svědomí a vzbuď v sobě pokornou lítost nad svými nepravostmi. Já zatím počkám.”

Nato don Juan zavřel oči a zpytoval své svědomí, zatímco se padre tiše modlil o pomoc a osvícení boží.

“Jsem připraven, otče,” ozval se don Juan po chvíli a počal se zpovídat. Padre Jacinto spokojeně pokyvoval hlavou: zdála se to býti zpověď upřímná a úplná; nechyběla v ní lež ani rouhání, vražda, křivá přísaha, pýcha ani podvod ani zrada – don Juan byl opravdu těžký hříšník. A náhle zmlkl jako unaven a zavřel oči.

“Odpočiň si, milý synu,” povzbuzoval ho farář trpělivě, “a pak pokračuj.”

“Jsem hotov, velebný otče,” řekl don Juan. “Zapomněl-li jsem na něco, jsou to jistě jen maličkosti, které mi Bůh ráčí prominout.”

“Jakže?” křikl páter Jacinto, “tomu ty říkáš maličkosti? A co smilstvo, kterým jsi se po celý život brodil, co ženy, které jsi sváděl, co ty nečisté vášně, kterým jsi bezuzdně holdoval? Jen se, chlapíčku, pěkně vyznej; před Bohem, ty nemravo, není žádný z tvých nestoudných činů utajen; raději lituj svých mrzkostí a ulev své hříšné duši!”

Na tváři dona Juana se objevil výraz bolestný a netrpělivý. “Už jsem vám řekl, otče,” děl zarytě, “že jsem skončil. Na mou čest, dál už vám nemám co povídat.”

V tu chvíli hospodský Posady de las Reinas zaslechl burácející křik z pokoje raněného. “Pánbůh s námi,” zvolal a pokřižoval se, “zdá se, že padre Jacinto vymítá ďábla z chudáka seňora. Panebože, takové věci nevidím zrovna rád ve své hospodě.”

Zmíněný křik trval hodně dlouho, tak dlouho, co bys boby uvařil; chvílemi se utlumil v důtklivé domlouvání, chvílemi se rozbřeskl v divoký ryk; náhle vyrazil z pokoje raněného pána padre Jacinto, rudý jako krocan, a volaje Matičku boží prchal do kostela. Pak bylo v hospodě ticho; jen zkormoucený Leporello vklouzl do pokoje svého pána, jenž ležel se zavřenýma očima a sténal.

*

Odpoledne přijel do toho místa padre Ildefonso de Societate Jesu, který jel na mezku z Madridu do Burgosu; a protože bylo toho dne příliš horko, sestoupil u fary a navštívil otce Jacinta. Byl to vychrtlý kněz, vyschlý jako starý klobás a s obočím ježatým jako podpaží starého kavaleristy.

Když spolu popili kyselého mléka, upřel jezuita oči na otce Jacinta, který se marně snažil zakrýt, že ho něco hněte. Bylo tak ticho, že bzučení much se zdálo skoro dunět.

“Totiž to je tak,” vyhrkl konečně utrápený padre Jacinto. “Máme tu těžkého hříšníka, který leží v posledním tažení. Abyste věděl, done Ildefonso, je to ten neblahý don Juan Tenorio. Měl tady nějakou pletku, souboj nebo co – zkrátka, já jsem ho šel vyzpovídat. Nejdřív to s ním šlo jedna radost; moc hezky se zpovídal, jen co je pravda; ale když došlo na šesté přikázání, – nic, nedostal jsem z něho ani slova. A že prý mi nemá co říci. Matko boží, ten darebák! Když povážím, že je to ten největší prostopášník z obou Kastilií, – ani ve Valencii, ani v Cádizu prý mu není rovna. Říká se, že za posledních let svedl šest set devadesát sedm děvčat; z nich sto třináct odešlo do kláštera, asi padesát zabili jejich otcové nebo manželé ve spravedlivém hněvu a přibližně témuž počtu puklo žalem srdce. A nyní si představte, done Ildefonso, že mně takový zhýralec tvrdí na smrtelné posteli do očí, že se mi in puncto smilstva nemá z čeho zpovídat! Co tomu řeknete?”

“Nic,” děl otec jezuita. “A vy jste mu odepřel rozhřešení?”

“Rozumí se,” odpověděl padre Jacinto sklíčeně. “Všechno mluvení bylo marné. Domlouval jsem mu, že bych v kameni vzbudil kající lítost, ale na toho arciničemu dočista nic neplatí. Prý pýchou jsem hřešil, otče, povídal mi, křivě jsem přisahal, všechno, co chcete; ale v tom, po čem se ptáte, vám nemám co říci. A víte, co v tom vězí, done Ildefonso?” vyhrkl náhle padre a chvatně se pokřižoval. “Já myslím, že byl spojen s ďáblem. Proto se z toho nemůže vyzpovídat. Byla to nečistá kouzla. Sváděl ženy mocí pekelnou.” Otec Jacinto se otřásl. “Měl byste se na něho podívat, domine. Řekl bych, že mu to kouká z očí.”

Don Ildefonso, S. J., mlčky přemítal. “Když myslíte,” řekl konečně, “podívám se na toho muže.”

*

Don Juan dřímal, když don Ildefonso tiše vkročil do pokoje a kývnutím ruky poslal Leporella pryč; pak usedl na židli u hlavy postele a pozoroval přepadlou tvář umírajícího člověka.

Po předlouhé chvíli raněný zasténal a otevřel oči.

“Done Juane,” řekl jezuita mírně, “zdá se, že by vás namáhalo mluvit.”

Don Juan chabě přikývl.

“Nevadí,” děl jezuita. “Vaše zpověď, pane Juane, nebyla v jedné věci jasná. Nebudu vám klásti otázky, ale snad byste mohl dáti najevo souhlas nebo odpor k tomu, co vám řeknu – o vás.”

Oči raněného se skoro úzkostně upřely na nehybnou tvář kněze.

“Done Juane,” počal don Ildefonso téměř lehce, “slyšel jsem o vás už dávno; přemýšlel jsem, proč vlastně se vrháte od ženy k ženě, od lásky k lásce; proč nikdy nemůžete prodlít, nikdy se zastavit v onom naplnění a klidu, kterému my lidé říkáme štěstí –”

Don Juan ukázal zuby v bolestném zašklebení.

“Od lásky k lásce,” pokračoval don Ildefonso klidně. “Jako byste chtěl pořád znovu a znovu někoho přesvědčovat – patrně sama sebe –, že jste hoden lásky, že jste muž, jakého ženy milují, – ubohý done Juane!”

Rty raněného se pohnuly; bylo to, jako by opakoval poslední slova.

“A zatím,” mluvil kněz přátelsky, “jste nikdy nebyl mužem, done Juane; jenom váš duch byl duchem muže a ten se styděl, seňore, a zoufale se snažil ukrýt, že příroda vám nedala, čím je obdařen každý živoucí tvor –”

Z lůžka se ozvalo chlapecké zakvílení.

“Proto, done Juane, jste hrál muže od jinošství; byl jste ztřeštěně statečný, dobrodružný, pyšný a okázalý, abyste v sobě překonal ten pokořující pocit, že jiní jsou lepší a mužnější než vy; ale byla to lež, a proto jste marnotratně kupil důkaz za důkazem; žádný vám nemohl stačit, protože byl jen předstíraný a jalový, – vy jste nesvedl ani jedné ženy, done Juane. Vy jste nikdy nepoznal lásky, jen jste horečně usiloval, kteroukoliv žádoucí a vznešenou ženu jste potkal, ji okouzlit svým duchem, svým rytířstvím, svou vášnivostí, do které jste se sám vemluvil; to vše jste uměl dokonale, protože jste to hrál. A když přišel ten okamžik, kdy pod ženou klesají kolena, – to muselo býti pro vás peklo, done Juane, to muselo býti peklo, protože v tu chvíli jste prožíval svou zlořečenou pýchu a zároveň své nejstrašnější ponížení. A musel jste se vydrati z náručí, jehož jste za cenu života dobyl, a prchat, ubohý done, prchat z loktů přemožené ženy, a to ještě s nějakou krásnou lží na těchto neodolatelných rtech. Muselo to býti peklo, pane Juane.”

Raněný obrátil hlavu ke zdi a plakal.

Don Ildefonso vstal. “Chudáčku,” řekl, “styděl jste se přiznati se k tomu i ve svaté zpovědi. Tak vidíte, už je to odbyto, ale já nesmím připravit padre Jacinta o jeho kajícníka.”

I poslal pro faráře; a když přišel otec Jacinto, pravil mu don Ildefonso: “Hleďte, otče, doznal vše a plakal. Jeho lítost je nad veškeru pochybnost pokorná; snad bychom mu mohli udělit rozhřešení.”