Kitabı oku: «Utrpení knížete Sternenhocha», sayfa 9

III.

Zde se končí zápisky nešťastného, předobrého knížete. Ale možno nám, na základě jeho předsmrtních zmatených a přece zároveň transcendentálně jasných řečí dobře vykonstruovat, co se ve věži stalo. – Proplížil se do věže, stoupal –po schodech. „Nechal jsem oboje dvířka Otevřena,“ vzpomněl si; „vejdou-li do modrého pokoje, mohou ihned za mnou. Ale toť směšně lhostejné; směšné a lhostejné je všechno, Vše.“

Nebudeme se pokoušet, vylíčit blíže jeho duševní stav. Ne snad proto, že by to bylo „neumělecké,“ že by to mělo samo sebou úplně vyplývat z posledních stránek deníku; jen proto, že se to vymyká lidskému, ať uměleckému, ať filosofickému, vědeckému a jakémukoli podání. Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne. Kníže ubíral se k Daemoně ve stavu, balancujícím uprostřed Snu a Postmortality; Sen je stavu „bdícímu“ téměř, Posmrtnost vůbec nepojatelna. Sternenhochovo Šílení proměnilo se v NadŠílení, jímž je Věčnost a Vše. Co pozemského, hluboko leželo pod ním. Na okamžik stal se, on, nejubožší, nforiturus, bohem. – A snad na „vždy“ –.

Otevřel první dvířka k hladomorně, – pomalu a usmívaje se. Pocítil zápach… „Kouř viržinky,“ děl si; „ten její. Nu ovšem, co jiného bych mohl čekat… Všechno je překrásné. A Ona ve věčnosti jistojistě má. – Pst!… Šustot – odtamtud… Nu ovšem.“

Příšerně zaskřípal klíč v červených od rezu dveřích. A kníže spatřil hladomornu osvětlenu, ne svou matnou lucerničkou, ale jinou, na zemi stojící, – – a pak jakýmsi slabým, bílým, tajemným svitem. Řev oblačných lvů rachotil stále hrůzněji; otřásala se stará věž.

A růžovou a zelenou skvrnu – neviděl. Ale na místě, kde tenkrát byly, něco bílého. Přistoupil blíže. Sněhový ženský šat. Obličej přikrytý bílým šátkem, jejž tiskly bílé ruce. A to vše se strašidelně chvělo a cukalo a svíjelo. – A pod tím – něco růžového a zeleného…

„Lehla si na tu slámu! Přirozeně, proč by ležela na kameni! Přišla sem ze sklepa. Je přece jen živa. Skoro mně to mrzí. Stírá to kouzlo. Ale – nesmysl! Živá – mrtvá – obé totéž. Mrtvé je živé, živé mrtvé jest. Svět jest jen živá mrtvola; i tygr ve svém nádherném skoku – jen galvanisovaným umrlcem!“

Poklekl vedle bílé ženy. „Helgo!“

Bílé tělo se přestalo chvěti a delší dobu se nepohnulo.

„Helgo, jsi to Ty má choť?“

Zkroutilo se tělo, zasténalo, nepromluvilo.

Něžně jí snímal šátek s tváře. „Ne, ne, pro smilování boží!“ zařvalo to nelidským hlasem. „Jinak jste ztracen a já též! Nesmím vás uzřít!…“

Usedl vedle ní a pokojně čekal. „Což není-li ťo Ona?“ napadlo ho narkoticky. „Poslala-li sem ženu jinou? Ale co na tom. Všechny jsou – Ona.“

„Přišla jsem,“ zaznělo konečně monotónně, – „ze zvědavosti. Abych se přesvědčila, budete-li mít dnes, právě dnes, dosti odvahy, přijít sem. O všem jsem informována; za čtvrt hodiny dostanete svěrací kazajku; a vím, že nevěříte v mou skutečnost.“

„Tys tedy opravdu živá?“

„O tom pochybnost může mít jen vaše špatné, k šílenství vyděšené svědomí. Slyšte: již odvaha, s kterou jste mne sem uvrhl, mně trochu imponovala a zmenšila můj odpor k vám. A dnes, vidouc, že jste přišel docela nebojácně, mám před vámi respekt. A ten se může u ženy stupňovat až v lásku.. Myslím, že bych se nyní mohla s vámi snésti úplně dobře. Pane kníže, přišla jsem dnes vlastně proto, abych vám pokorně navrhla – manželské spolužití až do smrti… On je mrtev, já životem zklamaná, blaseovaná, spleenovitá; bez prostředků a opory. Mé finanční vyhlídky jsou prašpatné, králíci mně náhle pomřeli, a poznala jsem, že talent k umění nemám. A že oněch pět tisíc ročních marek by mně naprosto nepostačilo. Ráda bych byla před světem opět kněžnou. Jediný můj cíl nyní: být velkou dámou. Přijmete-li mne na milost, budu chotí ve všem poslušnou a vzornou.“

„Vše učiním, Helgo, co budeš chtít. Ale to, co jsi řekla, je nepěkné. – Ne: krásné je i to; vše krásné jen, vše lhostejné.“

– „Mluvíte dnes nezvykle moudře,“ – dralo se po chvíli zpod šátku. „Jste nějak jiný. – Miluju vás a přeju si, abychom ještě zde, než přijdete – přechodně – do blázince, – zpečetili své druhé manželství, – zde, zde – na tomto místě!“ A neodsunujíc ruce od obličeje, objala ho nahýma nohama a táhla k sobě. Poddal se, ale nebyla to Libido, leda metafysická: vše líbající – a jen proto také Ji… –

Avšak ihned, jakmile se jeho dlaně dotkly jejích lící, zařvala strašlivě… A řvala dál a dál, strašidelně, hromy přehlušujíc; zdánlivě celou věčnost –

Náhle přešlo řvaní v chechtot, a nohy Daemony objaly opět tělo knížete, stále se usmívajícího… „Pojď, ó, pojď, ó, pojď!…“

A kníže, vznešeně passivní, padl na kněžnu opět.. – „Jen, jen, jen! Zůstanu si věrna, do věčnosti, přes všechna pekla!…“

Dotkl se jí opět. Rukama ne. A Daemona zůstala teď klidná, jen malinký, pekelný chechtot prorážel jejím kapesníkem .

Ale za okamžik –: „Ty – Ty – Ty – jsi zde?“ – vzkřikla hrůzně, oči neodhalujíc. „Nechoď teď, nechoď teď sem, pro smilování boží!“

Sternenhoch popatřil kol sebe. A uzřel opodál matný, zelenavý stín…; mihotající se a při tom zázračně klidnější nad slunce. A byla to obrovská postava muže, s tváří, drtící pouhým pohledem, mladistvou a přece tak vznešeně, božsky dospělou .

– – „Právě teď, pravíš?“ zakvílela Daemona.

„Právě teď však – nemožno –.“

Neslyšel kníže odpověď. – „Nemožné že je to nejsnazší a nejsladší, pravíš?“ zvolala znovu.

A nyní zaslechl Sternenhoch, beze zvuku, v duši jen, určitá slova.

„Ty sama jsi nemožná! A slovo Tělem učiněno jest!“

„Nej dražší – nemohu!“

„Uděláš! Chtěla jsi se mu rázem vymknout! Jemu! Abys, zamýšlejíc nejstrašněji se pomstít jemu, nejstrašněji pomstila se sobě!“

„Ano, chtěla jsem! Jinak nemohu…“

„Už hotovo, už hotovo! Zvítězeno! Chop jen své vítězství!“

„Nemávej tím strašným bičem nade mnou tak strašně! Dosti již užila jsem ho – tam – tam! Ale Tvůj – hroznější je nade všechny ostatní – “

„Sladší! Jen ještě poslední skok – hej – hej!“

„Ustaň! já se – mu – poddám – a nezmizím!.. Neodhaluj mi oči! Raději je vyšlehni!“

„Spása poloviční! Oči odkrýt! Hrdinně hledět!“

„Pohlédnu-li, ztratím sílu poddat se, a strašlivé peklo přede mnou do nedozírna“

„Jen pohlédneš–li, najdeš sílu, aby ses poddala.“

„Pohled je zkáza; jen poloslepota snesitelná!“

„Nesnesitelná jest jen snesitelnost; a zkáza Září. Hřímá blíž a blíž, oblévá Tě již, ji, Ženo, nevidíš?“

„Nechci se rozpustit, třeba to bylo ve Všezáři.

Chci zůstat já!“

„Jen Všezář jest Já. Jen Svatozáří Tvou vše; jen vlastní Svou Gloriolou Ty!“

„Bojím se svého bílého, beztvárného strašidla a hnusím si je; jest čirým Nic.“

„Dne bojí se můra. Duše ze všech nejsvětlejší a proto nejsetmělejší ze všech, přílišná Záře: Ty, do Tmy se zamilovavší, ji pijící, až jsi v ní poutonula!: Vzhůru do věčné vlasti Tvé a Mé! Za Mnou konecne!

A kníže viděl, jak stín, v plamen stále bělejší a mocnější se rozhořívaje, roste,prorývá strop kobky, týčí k oblakům, nad oblaky, k hvězdám, nade hvězdy Svou nadvznešenou, laskavě strašlivou tvář… A z neskonalých dálek zaznívala ještě poslední dohořívající slova boha:

„Já, choť Tvůj na Výsostech a od Věčnosti, sestoupil jsem a člověkem se stal jen proto, abych Tě vysvobodil z močálu Noci. Nezdařilo se to – tam; zdařilo se to zde! Já poslal jsem Tě do šarlatových pekel a vedl všechny kroky Tvé; i toho, jenž tu čeká Tvé Spásy. Jím ulehčil jsem Ti a urychlil Vítězství, jím házím Ti do tůně Tvé záchranné lano, – nejlaskavější ve své krutosti!… Za mnou, do nekonečné Záře, ženo Má!“ –

Světle doduněl Hlas. Naposled zarachotil nebeský výstřel. To do věže udeřil blesk. A jako by se jím černé zdi vzňaly, zmohutnělo náhle tajemné, bílé světlo a rostlo, požárové, víc a víc.

Ale Daemona tvář neodkrývala. Trhla několikrát šátkem, ale jen ústa obnažila. A lomcovala se tak strašně, jako by neviditelné, nejsilnější ruce jí cloumaly.

„I zavřenými víčky proniká to děsné, nesnesitelné, neuniknutelné Světlo,“ – zasténala, „Peklo za mnou – rudé – bílé peklo přede mnou… Ale toto je horší… A On?… jen má fantasie… Nezahodím Sebe.“

A tu promluvil jemně kníže:

„Najdeš se; neměla Jsi se. Nemáme Se, dokud nemáme vše, dokud v Sobě vše v lásce neroztavíme. To, co je nejvlídnější, zdá se tomu, kdo, jako všichni lidé! zvyklý je pouze na krutost, tím nejstrašnějším. A nejhnusnější je nejchutnější. Helgo má, poslechni Ho! On jedním z bohů nejvyšších!“

„Tys – jej – slyšel?“

„I viděl.“

„Všecko – jen – můj – hokus pokus!“ zašeptala se ženskou umíněností… „Vždyť jsem živá, blázne!“

„Jsi Živá; ale v oděvu, na němž ležíš, sláma –

není! – Nevidím to, ale vím to – –“

„Víš tedy vše –?“

„Přišla jsi sem, abys – poddala se mně a unikla tím rudému peklu; dnes je poslední náš Den. Šla jsi sem, jako se jde na popravu; obědvat mrtvé ropuchy není maličkost; a já byl hnusnější než mrtvá ropucha. Když se Ti to, třebas měla oči zastřeny, nezdařilo, padlas nazpět do svého původního úmyslu: poddat se mně nejdříve – a pak náhle pode mnou zmizet a nechat mne, ďábelsky, z nebeské slasti procitnuvšího, ležet na – – kostře, obalené strašným bahnem, červy – –. To měl být poslední úder tvé pomsty. Ale v tu chvíli přišel – On. Aby Tebe zachránil. Ne mne. Neboť já se už nebojím. Teď teprve rozeznávám něco pod tebou…“

A vyňav zpod růžové látky cosi strašného – – políbil to.

„Oh!“ vykřikla – – a šátek odhodila. Ale zavřeny zůstaly oči. „Hellmuthe – nejménší jiskra mstivosti nedoutná již ve mně. Avšak to nestačí, – musím tě i – milovat… Tvůj duch je teď krásný – – proč tělo tvé tak ohyzdné?“

„Snad není, Helgičko. Ohyzdné jest jen to, co vidíme prismatem své nenávisti a hnusu. Pouze nenávist je nenávisti hodna, pouze hnus je hnusný; ba ani on. Ty, Duše, zbavená okovů těla, to dosud nevidíš?“

„Oh, duše bez těla! ta slepější než podzemní krtek!“

„Helgo má Věčná, Bohyně spící! Na rozhraní stojím smrti a Života; to, co leží za mnou – smrt je, Život, co řítí se na mne. Vidím obé – Boží Milostí – Tvou milostí – milostí Jeho – Velkého Neznámého. Zničit chtěla jsi mne; a učinila jsi z nejbídnějšího – Vyvolence božího… Utrpením a šílenstvím. Blahoslaven osud můj. Blahoslaveny všechny rány, Tebou mně zasazené! Blahoslaven Choť Tvůj! Díky Vám! Bohem a Září nejsem jako Vy; ale jsem přece jen reflexem Boží Záře, a tedy také Jí. Nečistotou jsem nehtu Tvého, Vznešená; a i to mně stačí: i tím jsem Ty, Ty – pro Věčnost… Nejpokornější, k smrti zbitý pes je také Bůh. Vše, i Ty, jest jen reflexem Boží Záře – a Bůh sám jest jen Reflexem Svým –“

„Jak zní tvůj hlas! Zlatě a velebně… Podej mně ruku… Jaká maličká a hebounká… Co – co – co to mnou rozkošně prochvělo? Jako bych se byla dotkla – Jeho…“ Zkroutila se smyslně. „Bože – – jsi to – ty?“

A bezděky, z touhy jen, otevřela oči. Naposled zařvala nebesa. Zesteronásobilo se bílé Světlo. Neviditelnými staly se plameny svítilen, jako oheň sirky v záři poledního slunce. A každý černý kámen starých zdí byl féerickým, slunečním démantem.

– – „Kdo to zde?… Oh! To nejste vy –. Však jste – jste – ten váš dětinský, dětský výraz –, ale jaký jste divukrásný! Seraf! bůh! sluneční bůh – slunce samo… Vše kol rozzářeno démantovým světlem Tvým… Ó, že jsem byla tak dlouho slepá a neviděla Tvou Nádheru! Oh, že Tys byl tak slepý, že sám jsi ji neviděl, – abych já ji neuzřela… A jak jsi velký a mocný, nad hvězdy čníš, jako – On… On a Ty – jedno jste! Ty a já – jedno jsme! Ve Všezáři. Oceáne Bílého Světla Mého, neskonalého, který jsi vším! Ty Dokonalosti, jak jsi něžná a sladká! Mé Strašidlo – milostné! prapůvodní Chaose Vítězný, jenž jsi Harmonií svrchovanou! vše, co nejsi Ty, jen dissonancí jest a bídné! Ale vše jsi Ty, jen viděti to je nutno; vše jest Ty, jakmile to jen ví, že je Ty!… Teď teprve, hledíc na Tebe, vznešeného i v pokoře, božského i v poníženosti, vím, co to Všudypřítomnost Boží, co Vše a všechno a Jedno… ó, jak sladký je Hnus, a Slepota jak zářná! Jak slastná Bolest, krásná Ohyzdnost, pravdivá Lež, – a Noc jak nadsluneční!… Ó pojď, Ty Kráso Má Věčná, – vnikni do mne, prozař Probuzenou a Spasenou – –!“

A prudce strhla knížete na sebe. Pocítil bolest na tváři, ale tak divně, jako by ji někdo jiný, někdo pod ním cítil…

Lahodné hřímalo kol nich Světlo Věčné – – –

Právě ve chvíli a na místě, kdy a kde zapadly na východě západní, vyhřmělé mraky, vyšlo slunce. Hradní sluhové, Stenenhochovi příbuzní, lékaři vplížili se, žasnouce, do věže – a do hladomorny. S opatrnou hrůzou rozžali svítilny. Neboť svítilna knížete zhasla, polita byvši Vyšším Světlem… A spatřili jej, ležícího na čemsi růžovém a zeleném a – – pohybujícího se – – – – – – – – –

Utíkali. Někteří omdleli. Vraceli se. Odtrhli knížete, stále se při tom pohybujícího…, je nevidoucího, světle se usmívajícího.

Jeden ze sluhů, o němž se říkalo, že má dar druhého zraku, tvrdil, že při vstupu do kobky spatřil ji osvícenou sněhově bílým třpytem, jaký se na zemi nevyskytuje; ten rychle prchal, za okamžik zhasl ve tmě.

Kosti rukou a nohou jednoroční mrtvoly byly ovinuty provazy. V tom, co zbylo z úst, nalezeny nečisté hadříky, které věda uznala za zbytky ponožky Tatáž věda konstatovala v „žaludku“ zbytky neztrávené syrové krve, a prohlásila, že smrt nastala, asi za 14 dní, vykrvácením; spoutaná rozkousala si ramena, kolena, vůbec vše, kam zuby mohla dosáhnout. Jinak byla by prý žila ještě o několik dní déle. Učinila tak, tvrdili učenci, aby ulevila své žízni. My však soudíme, že skončila sebevraždou. – Kníže Sternenhoch klesnutím na mrtvolu poranil si o její obnažené nosní kosti tvář. Milostivá byla mu Daemona i zde! – – Za dva dny zemřel otravou krve. Až do příchodu posledního bezvědomí – stále usmívavý a veselý, jako jinoch, jemuž dívka vyznala právě lásku. Pronášel, nadšílenec, za minutu více nádherných myšlenek, než jich pronese normální inteligent za celý život. Třeštil ovšem; na př. zaměňoval Choť svou se sluneční září –.

Neviděli ho lidé, stojící nad ním v hodině smrti, Zrakem, kterým Ona spatřila pravý obraz jeho zjasněné duše v hladomorně. Přes to ho nepoznávali a šeptali si s bázní: „Jak je krásný!“ Vskutku, i pro pozemský zrak stal se hezounkým ubohý obličejíček… Úžasně se ztenčil a zjemnil jeho nos; stiskly se transcendentálně usmívavé tlusté rty, že tvořily skoro úzkou linii; zveličilo se zázračně čelo; a zavřené oči více pravily než dříve, když hleděly…

A ve chvíli, když zavírali nad ním rakev, vzplanula tvář mysticky, jakoby vlastním světlem, pod pohledem slunce. Po celý den se neobjevilo – – a zapadlo hned opět za mrak v ten okamžik, když zapadlo víko nad hlavou Pokorného Vítěze.

To Bohyně poslala i odloženému Oděvu Jeho Svaté Duše poslední, sluneční políbení. –