Kitabı oku: «Náčrtky z dětství»

ČÁST 1

POČÁTKY

Po celý svůj život (a to je mi 73 let) jsem si uvědomoval určité události v mé dávné minulosti, ale rozhodl jsem se, že se těmito prvními vzpomínkami nebudu příliš dlouho zabývat. I když věřím, že naše životy stojí na základech položených během našich nejranějších let, zastávám názor, že způsob, jak postupujeme životem asi nejvíce určují naše touhy a vize. Samozřejmě, svou roli hraje také štěstí – to se neusmívá na každého člověka stejně.

I v důchodu jsem stále aktivní, ale odkdy jsem překročil sedmdesátku, jako bych už prožíval „vypůjčený čas“. Částečně i kvůli tomu dojmu jsem se v poslední době začal více ohlížet, nořit se do minulosti a přemýšlet o ní, abych lépe porozuměl té dávné době mého dětství, která mě formovala. Zjistil jsem, že nyní mám nutkání přesněji prozkoumat, jak zkušenosti z těch let ovlivnily osobu, kterou jsem dnes, a jaký vliv měly na mé chápání současného světa.

Nejprve se pokusím načrtnout některé z nejvýznamnějších událostí, které si pamatuji z dětství. Po téměř sedmi desetiletích půjde spíše o „epizody z minulosti“, které nebudou vždy souvislé. Jasně si pamatujeme určité věci z dětství a na mnoho pozdějších událostí zcela zapomínáme; to nemá vždy logiku. Aby ale tyto náčrty měly smysl, musím je zasadit do historického kontextu, vysvětlit něco z okolností, se kterými souvisí, a zmínit alespoň klíčové postavy, které v nich figurují – dramatis personae mých příběhů.

Nejprve řeknu něco o mých rodičích: Pokud jste žili mezi českou menšinou v Chorvatsku, je dokonce možné, že mohli být vaši známí. Oba moji rodiče, Bohumil Švandrlík a Růžena Sládečková, patřili k první generaci Čechů narozených v Jugoslávii přistěhovalcům, kteří se v době Rakouska-Uherska usadili ve Velkých Zdencích v Chorvatsku. Můj otec byl důstojník královské jugoslávské armády a moji rodiče, jakmile se vzali, bydleli v Bjelovaru, kde se narodila moje sestra Veronika-Věra a bratr Miroslav-Mirko. Z Bjelovaru se mladá rodina přestěhovala do Záhřebu, kde žila několik let před vypuknutím druhé světové války, kdy se přestěhovala do Petrinje. Odtamtud můj otec „zmizel“ a přidal se k partyzánům. Nebyl jediným Čechem, který narukoval do Titovy armády, do boje se zapojilo velké množství jeho krajanů z Daruvaru a okolních měst a vesnic, a bohužel také mnoho z nich přišlo o život. Můj otec naštěstí válku přežil, byl svědkem osvobození Jugoslávie, a za svůj příspěvek k válečnému úsilí byl vyznamenán pamětní medailí Spomenicou. Jeho spolupráce s partyzány určila osud naší rodiny už o několik let později.

Stejně jako většina Evropy pocítilo i Československo katastrofální následky války: velká města utrpěla rozsáhlé škody, mnoho vesnic bylo vylidněno, hospodářství bylo zničeno a hrubým odhadem bylo zabito více než 350 000 obyvatel z celkového počtu 14,5 milionu. Mnozí z mrtvých byli civilisté (277.000 byli Židé), ještě mnohem více bylo zraněných nebo jinak postižených. K tomuto utrpení přispělo i etnické čištění Němců ze Sudet, většinou v průběhu roku 1945, které přidalo do české válečné historie velmi temnou závěrečnou kapitolu: přes 1,6 milionu Němců bylo vyhnáno do americké zóny (později západního Německa) a 800 000 do sovětské zóny (později východního Německa). A bohužel během tohoto bezohledného vyhnání zemřelo mnoho tisíc lidí německého původu, ať už za násilných okolností, nebo kvůli hladu nebo nemocem. Ze Slovenska bylo pod nátlakem do Maďarska přemístěno téměř 100 000 Maďarů, výměnou za návrat asi 70 000 Slováků. V důsledku této hrozné palety zabíjení a vyhánění se Československo stalo téměř národně homogenní, přičemž podíl Čechů a Slováků vzrostl ze 64 % na 94 % z celkové populace.

To vše se odehrávalo ve stejnou dobu, kdy se Československo pustilo do koordinované práce na přestavbě svých měst, reaktivaci průmyslu a opravě bytů a infrastruktury poničené ve válce. K dosažení tohoto cíle potřebovala země řadu profesionálů, dělníků a dalších energických mladých dělníků, které Československo prostě nemělo. Vláda tak apelovala i na příslušníky české menšiny v Jugoslávii a prosila, aby se vrátili do vlasti předků a pomohli s poválečnou rekonstrukcí. Vládní nabídka byla lákavá – nabízely se granty na přesídlení, bydlení a zemědělská půda. V zemi, která přišla o přibližně 2,5 milionu svých německých občanů, byla spousta pracovních příležitostí, a téměř všichni navrátilci byli na několik let osvobozeni od placení jakýchkoli státních daní.

Nabídku přijalo mnoho většinou idealistických mladých mužů a žen, kteří si přáli lepší život. Šlo většinou o první generaci Čechů, kteří se v Chorvatsku narodili rodičům, kteří se v minulém století přistěhovali z Čech a Moravy, ale i nadále udržovali nostalgické spojení s jejich původní domovinou. Život Čechů v Chorvatsku nebyl vždy snadný a je také pravda, že se někteří čeští přistěhovalci, jako malá menšina v nové Jugoslávii, necítili úplně dobře. Někteří Češi z Daruvarska atraktivní nabídku české vlády využili a v několika vlacích reemigrovali do Československa. Tito noví reemigranti, plní optimismu, doufali v lepší budoucnost a očekávali, že nový život bude jednodušší jak pro ně, tak pro jejich děti. Je těžké si představit, že by někdo z nich předvídal dramatickou změnu režimu jen o několik let později, která měla hluboký a těžký dopad na celý jejich život.

Stejně jako mnoho dalších, i moje rodina se okamžitě po válce přestěhovala do Československa. Usadili se v malém městečku Jiříkov na samém severu Československa, poblíž hranic s tehdejším východním Německem (DDR). Státní hranice ve skutečnosti procházela samotným městem a dělila ho na dvě části. Jiříkov se nachází v oblasti Sudet, proto měl také německé jméno Georgswalde. Ale obyčejné městečko Jiříkov bylo neobyčejné tím, že mělo několik velmi známých továren na výrobu luxusního zboží – klavíry, lustry, koberce a porcelán – a tyto dobře zavedené podniky zajišťovaly práci pro většinu místního obyvatelstva. Bylo tam dokonce i železniční nádraží, i když tam dráha končila. Moji rodiče a jejich dvě dospívající děti se usadili ve vilce obklopené zahradami a zasazené mezi vysokými stromy. Za ní byly rozsáhlé pozemky a jehličnaté lesy. Na tomto místě jsem se já stal asi spíše nečekaným pozdním přírůstkem do rodiny Švandrlíků.

Snad nešťastnou náhodou jsem se narodil právě 27. února 1948, na den, v dějinách Československa připomínaný jako významný den, protože toho dne čeští komunisté se sovětskou pomocí svrhli legitimní demokratickou vládu a převzali moc. K získání absolutní moci bylo zapotřebí o něco delšího času, ale poté, co byl poslední ministr starého režimu Jan Masaryk v Praze vyhozen z okna, bylo převzetí moci dokončeno. Jak nyní víme, komunistická vláda v Československu trvala čtyři desetiletí.