Kitabı oku: «Aréna Dvě »

J E D N A

Jsou dny, které se prostě zdají být perfektní. Dny, za kterých svět zahalí určité ticho, kdy tě klid zahalí tak důsledně, že se cítíš, jako by ses mohl ztratit, kdy pocítíš takovou duševní pohodu, že jsi imunní všem strarostem ve světě. Imunní vůči strachu. Od zítřka. Takové okamžiky mohu spočítat na prstech jedné ruky.

A jeden z nich nastal právě nyní.

Je mi třináct let, Bree je šest, a stojíme na pláži s jemným a hebkým pískem. Otec mě drží za ruku a matka drží za ruku Bree, a všichni čtyři kráčíme po horkém písku na cestě k oceánu. Je tak příjemné cítit na obličeji ty chhladné jemné kapičky z vln, které tlumí horko tohoto srpnového dne. Všude kolem nás naráží vlny a otec s matkou se bezstarostně smějí. Nikdy jsem je neviděla tak uvolněné. Přistihnu je, jak se jeden na druhého dívají s takovou láskou a ten obraz si vštípím do paměti. Je to jeden z mála momentů, kdy jsem je viděla společně tak šťastné a nechci to zapomenout. Bree je jako u vytržení a křičí, je nadšená z nárazů vln, které jí sahají až po hruď, z tažení spodního proudu, který cítí až na stehnech. Matka ji pevně drží a otec pevně svírá mou ruku, brání oceánu, aby nás vtáhl dál.

“RAZ! DVA! TŘI!” křičí otec.

Jsem nadzvednuta do vzduchu, jak otec zatáhne za mou ruku a matka za ruku Bree. Vzlétnu vysoko nad vlnu a křičím, když se jí vyhnu a ona za mnou narazí. Jsem udivená z toho, že otec tam dokáže jen tak stát, je silný jako skála, lhostejný k síle přírody.

Jak se ponořím zpět do oceánu, jsem v šoku, studenou vodu mám až po hruď. Pevněji stisknu otcovu ruku a jak se vrátí zpětný proud, znovu mě pevně drží na místě. V ten moment cítím, že mě navždy od všeho uchrání.

Vlna za vlnou naráží a poprvé za velmi dlouhou dobu matka i otec nespěchají. Znovu a znovu nás vyzdvihují, Bree křičí s ještě větším nadšením. Ani nevím, kolik času uběhlo v tento nádherný letní den, na této mírumilovné pláži, pod nebem bez mráčku, s kapičkami vody na mém obličeji. Přeji si, aby slunce nikdy nezapadlo, aby se nic z toho nezměnilo. Chci zde takto zůstat navždy. A v tento moment cítím, že to snad bude možné.

Pomalu otevřu své oči, jsem dezorientovaná z toho, co vidím před sebou. Nejsem v oceánu, ale sedím na sedadle spolujezdce na motorové lodi, která se žene proti proudu řeku. Není léto, ale zima a břehy jsou lemované sněhem. Kolem nás občas proplují kusy ledu. Na obličej mi stříká voda, ale nejsou to chladivé kapičky z vln letního oceánu, ale mrazivé kapičky zimního Hudsonu. Snažím se přijít na to, co se stalo, jak se vše změnilo.

Se zamrazením se posadím a rozhlédnu se kolem sebe, mám se okamžitě na pozoru. Za denního světla jsem neusnula už ani nepamatuji a překvapilo mě to. Rychle se zorientuji a vidím Logana, který stojí se stoickým klidem za kormidlem, jeho oči jsou upřené na řeku a on naviguje po Hudsonu. Otočím se a uvidím Bena, v dlaních třímá svou hlavu a upřeně hledí na řeku, ztracen ve svém vlastním světě. Na druhé straně lodi sedí se zavřenýma očima Bree, opřená ve své sedačce a k ní je přitulena její nová kamarádka Rose a spí jí na rameni. Na klíně jí sedí náš nový domácí mazlíček, jednooká Čivava, a spí.

Jsem překvapená, že jsem si dovolila také usnout, ale jak se podívám dolů a uvidím ve své ruce napůl vypitou lahev šampaňského, uvědomím si, že mě musel uspat alkohol, který jsem neměla už několik let – alkohol, spolu s tolika bezesnými nocemi a tolika dny návalu adrenalinu. Mé tělo je tak potlučené, tak bolavé a pohmožděné, že muselo úplně samo usnout. Cítím se provinile: nikdy předtím jsem Bree nespustila z očí. Ale jak se podívám na Logana, jeho přítomnost je tak silná, uvědomuji si, že jsem se v jeho přítomnosti musela cítit dostatečně bezpečně na to, abych usnula. Určitým způsobem to je jako mít zpět svého otce. Tak proto se mi o něm zdálo?

“Je dobré, že jsi zpět,” zazní Loganův hluboký hlas. Pohlédne mým směrem a v koutku jeho rtů je patrný drobný úsměv.

Nakloním se dopředu a prohlížím si řeku před námi, jak jí proplouváme jako po másle. Řev motoru je ohlušující a loď pluje v proudu a malými pohyby se pohybuje nahoru a dolů a trošičku se houpe. Do obličeje mě zasáhnou mrazivé kapičky vody, podívám se dolů a uvidím, že mám na sobě stále to samé oblečení, které už mám na sobě několik dní. Oblečení se mi už doslova lepí na kůži, která je pokrytá zaschlou vrstvou potu, krve a špíny – a nyní zvlhčená od vodní spršky. Jsem provlhlá, je mi zima a mám hlad. Za horkou sprchu, horkou čokoládu, plápolající oheň a výměnu oblečení bych dala cokoli.

Prohlížím si horizont: Hudson je jako ohromné, široké moře. Držíme se uprostřed, daleko od obou břehů, Logan se nás chytře snaží udržet daleko od potenciálních predátorů. A pak se rozpomenu a okamžitě se otočím a hledám známky po otrokářích. Žádné nevidím.

Otočím se zpět a dívám se, zda před námi nejsou na horizontu nějaké lodě. Nic. Prohlížím si pobřeží a pátrám po známkách nějaké činnosti. Nic. Je to jako bychom měli svět jen pro sebe. Je to uklidňující a zdrcující zároveň.

Pomalu přestávám být ostražitá. Zdá se, jako bych spala celou věčnost, ale z pozice slunce na nebi se zdá být jen polovina odpoledne. Nespala jsem víc než hodinu. Dívám se kolem sebe a hledám nějaký orientační bod v terénu. Vlastně jsem už skoro doma. Ale žádný nevidím.

“Jak dlouho jsem byla mimo?” ptám se Logana.

Pokrčí rameny. “Možná hodinu.”

Hodinu, pomyslím si. Zdá se to být celá věčnost.

Zkontroluji kontrolku na ukazateli paliva a zdá se, že už je z poloviny pryč. To nevěstí nic dobrého.

“Je tu někde k mání palivo?” ptám se.

Jak se zeptám, uvědomím si, že je to hloupá otázka.

Logan na mě pohlédne, jako by chtěl říci skutečně? Samozřejmě, že kdyby byl zahlédl místo, kde natankovat, vyrazil by k němu.

“Kde to jsme?” zeptám se.

“To je tvoje končina,” řekne. “Chtěl jsem se tě zeptat na totéž.”

Znovu si prohlížím řeku, ale stále nemohu nic rozeznat. Takový je Hudson – je tak široký a táhne se donekonečna, že je tak snadné přestat se orientovat.

“Proč jsi mě nevzbudil?” ptám se.

“Proč bych měl? Potřebovala ses vyspat.”

Ani nevím, co jiného mu mám říci. Takový je Logan: mám ho ráda a cítím, že on má rád mě, ale nevím, zda si spolu máme co říci. To, že jsme oba hlídáni, tomu vůbec nepomáhá.

Pokračujeme v tichosti, pod námi víří bílá voda a já přemýšlím, jak daleko ještě můžeme plout. Co budeme dělat, až nám dojde palivo?

V dáli na horizontu najednou něco zahlédnu. Vypadá to jako nějaká stavba ve vodě. Nejprve mě napadá, jestli se mi to jenom nezdá, ale potom se Logan pozorně natáhne a pak si uvědomím, že to musel také uvidět.

“Myslím, že to je most,” řekne. “Spuštěný most.”

Uvědomuji si, že má pravdu. Neustále se přibližuje tyčící se kus zkrouceného železa, který trčí z vody jako nějaký monument peklu. Vzpomínám si na tento most: dříve nádherně překlenoval řeku; ale nyní je ohromnou hromadou starého železa a je rozeklaně ponořen do vody.

Jak se blížíme, Logan zpomalí loď a motor tichne. Naše rychlost se sníží a loď se divoce rozhoupe. Rozeklaný kov trčí ve všech směrech a Logan naviguje, loď otáčí doleva, doprava a tvoří si tak svou vlastní cestu. Když plujeme pod pozůstatky mostu, který se nad námi tyčí, podívám se vzhůru. Vypadá, jako by stoupal sto stop vysoko, testament tomu, co bylo lidstvo jednou schopné udělat, než jsme začali jeden druhého zabíjet.

“Tappan Zee,” poznamenám. “Jsme asi hodinu severně od města. Máme před nimi dobrý náskok, pokud nás pronásledují.”

“Oni nás pronásledují,” řekl. “Tím si můžeš být jistá.”

Pohlédnu na něj. “Jak si můžeš být tak jistý?”

“Znám je. Oni nikdy nezapomenou.”

Jak proplouváme kolem posledního kusu kovu, Logan zrychlí a já se opřu, zatímco nabíráme rychlost.

“Jak daleko myslíš, že jsou za námi?” ptám se.

Klidně se podívá na horizont. A nakonec pokrčí rameny.

“Těžko říct. Záleží, jak dlouho trvá shromáždit oddíly. Sníh je těžký, což je pro nás dobré. Snad tři hodiny? Snad šest, pokud máme štěstí? Je dobré, že je tehle drahoušek rychlý. Myslím, že jim můžeme utéci, budeme-li mít palivo.”

“To ale nemáme,” říkám a vyzvihuji to, co je všem jasné. “Vyjeli jsme s plnou nádrží – a nyní je tam jen půlka. Za několik hodin bude prázdná. Kanada je daleko. Co navrhuješ udělat, abychom našli palivo?”

Logan hledí na vodu a přemýšlí.

“Nemáme na výběr,” řekne. “Musíme ho najít. Neexistuje alternativa. Nemůžeme zastavit.”

“Někdy si budeme muset odpočinout,” řeknu. “Budeme potřebovat jídlo a nějaké přístřeší. Nemůžeme zůstat venku při této teplotě celý den a celou noc.”

“Lepší hladovět a mrznout, než být polapen otrokáři,” říká.

Myslím na otcův dům, který je dál, na horním toku řeky. Budeme proplouvat přímo kolem něj. Vzpomínám si na svůj příslib mému starému psovi, Saše, že ji pohřbím. Také myslím na to všechno jídlo, co tam je v té kamenné chatě – můžeme ho vzít a bude nás živit celé dny. Myslím na všechno to nářadí v otcově garáži, všechny věci, které se nám mohou hodit. Nezmiňujíc náhradní oblečení, deky a sirky.

“Chci zastavit.”

Logan se otočí a pohlédne na mě, jako bych se zbláznila. Vidím, že se mu to nelíbí.

“O čem to mluvíš?”

“Dům mého otce. V Catskillu. Asi hodinu severně odtud. Chci tam zastavit. Je tam spousta věcí, které si můžeme vzít. Věci, které budeme potřebovat. Jako třeba jídlo. A,” zastavím se, “chci pohřbít svého psa.”

“Pohřbít tvého psa?” zeptá se a přitom mu stoupá hlas. “Zbláznila ses? Chceš, aby nás všechny kvůli tomu zabili?”

“Slíbila jsem jí to,” říkám.

“Slíbila?” vyhrkne ze sebe. “Tvému psovi? Tvému mrtvému psovi? To si musíš dělat srandu.”

Projedu po něm očima a on si hodně rychle uvědomí, že si nědělám legraci.

“Když něco slíbím, tak to splním. Pohřbila bych tebe, kdybych ti to slíbila.”

Zatřese hlavou.

“Poslouchej,” řeknu rozhodně. “Tys chtěl do Kanady. My jsme mohli jít kamkoli. Byl to tvůj sen. Ne můj. Kdo ví, jestli to město vůbec existuje? Následuji tě z rozmaru. A tato loď není jen tvoje. Jediné, co chci, je zastavit se u otce. Vzít si nějaké věci, které potřebujeme a pochovat svého psa. Nebude to trvat dlouho. Před otrokáři máme velký náskok. A ani nezmiňuji, že tam máme malý kanystr. Není toho moc, ale pomůže to.”

Logan pomalu zakroutí hlavou.

“Raději bych to palivo neměl a nedělal něco tak riskantního. Mluvíš o horách. Mluvíš o dvaceti mílích ve středozemí, že ano? Jak navrhuješ se tam dostat poté, co zakotvíme? Půjdeme pěšky?”

“Vím o starém nákladním voze. Pomláceném pickupu. Je to jen zrezivělá skořápka, ale jede a má dost paliva na to, aby nás dovezl tam a zpět. Je schovaný u řeky. Řeka nás dovede přímo k němu. Náklaďák nás doveze tam a zpět. Bude to rychlé. A pak můžeme pokračovat na naší dlouhé cestě do Kanady. A budeme na tom mnohem lépe.”

Logan se dlouze dívá na vodu a pevně svírá kormidlo.

Nakonec řekne,“No jak myslíš. Riskuješ svůj život. Ale já zůstávám na lodi. Máš dvě hodiny. Jestli se nevrátíš včas, odplouvám.”

Odvrátím se od něj a pohlédnu na vodu, vše ve mně vře. Chtěla jsem, aby šel se mnou. Zdá se mi, jako by se staral jen sám o sebe a to mě zklamalo. Myslela jsem, že je jiný.

“Tak ty se staráš jen sám o sebe, že?” zeptám se.

Také mě trápí, že mě nechce doprovodit do domu mého otce; to mě nenapadlo. Vím, že Ben nebude chtít jít a byla bych ocenila nějakou pomoc. No co. Jsem stále odhodlaná. Něco jsem slíbila a svůj slib splním. S ním nebo bez něj.

Neodpoví a já vidím, že je otrávený.

Dívám se na vodu, nechci ho vidět. Jak se voda čeří mezi neutišujícím sténáním motoru, uvědomuji si, že se zlobím nejen, protože mě zklamal, ale protože se mi vlastně začal líbit a začala jsem na něj spoléhat. Nebyla jsem dlouho na nikom závislá. A je to děsivý pocit, znovu na někom záviset a cítit se zrazená.

“Brooke?”

Srdce mi poskočí, když uslyším známý hlas a otočím se a uvidím svou mladší sestru vzhůru. Rose se také vzbudila. Ty dvě už se sobě podobají jako vejce vejci, jsou jako jeden člověk.

Stále mohu jen stěží uvěřit, že Bree je tady, je opět se mnou. Je to jako sen. Když ji vzali, část ze mě si byla jistá, že už ji nikdy neuvidím živou. Každá chvíle, kdy jsem s ní, se zdá být jako bych dostala druhou šanci a cítím se více odhodlaná, než kdy dříve, abych na ni dohlížela.

“Mám hlad,” řekne Bree a hřbetem ruky si tře oči.

Penelope v Breeině klíně si také sedne. Nepřestává se třást a podívá se na mě svým zdravým okem jako by měla také hlad.

“Je mi zima,” dodává souhlasně Rose a tře si ramena. Má na sobě jen tenkou sukni a je mi jí líto.

Chápu to. Mám hlad a je mi také zima. Mám červený nos a skoro ho necítím. Dobrůtky, co jsme našli na lodi, byly užasné, ale vůbec nás nezaplnily – obzvláště, když byly na prázdný žaludek. A to už bylo před několika hodinami. Znovu pomyslím na truhlu s jídlem, na to málo, co nám zbylo, a přemýšlím, jak dlouho to potrvá, než nám nezbude nic. Vím, že bych měla vydávat jídlo na příděl. Ale stejně všichni hladovíme a nemohu to vydržet, vidět Bree takhle.

“Už nemáme moc jídla,” řeknu jí, “ale trochu vám teď můžu dát. Máme sušenky a krekry.”

“Sušenky!” obě naráz vykřiknou. Penelope zaštěká.

“Já bych to nedělal,” zazní vedle mne Loganův hlas.

Podívám se na něj a vidím, jak se nesouhlasně dívá.

“Musíme zavést příděly.”

“Prosím!” vykřikne Bree. “Potřebuji něco sníst. Umírám hlady.”

“Něco jim dát musím,” odpovídám rozhodně Loganovi, sice rozumím, proč to řekl, ale jsem otrávená nedostatkem jeho soucitu. “Přidělím jednu každému. Nám všem.”

“A co Penelope?” zeptá se Rose.

“Ten pes nedostane žádné naše jídlo,” odsekne Logan. “Ať se postará sama o sebe.”

Cítím další nával zklamání v Logana i když vím, že je racionální. A pak, když vidím ten sklíčený pohled na tvářích Rose a Bree a když ji znovu slyším štěkat, nemohu to vydržet, nechat ji hladovět. V tichosti ustupuji a dávám jí jídlo z mého vlastního přídělu.

Otevírám truhlici a znovu si prohlížím naši zásobu jídla. Vidím dvě krabice sušenek, tři krabice krekrů, několik pytlíků želatinových medvídků a půl tuctu čokoládových tyčinek. Kéž by tu bylo nějaké vydatnější jídlo, nevím, jak se nám podaří si toto udržet, jak to bude stačit na tři jídla denně pro pět lidí.

Vytáhnu sušenky a přidělím každému jednu. Ben se při pohledu na jídlo konečně vzpamatuje a vezme si sušenku. Pod očima má černé kruhy a vypadá, jako by vůbec nespal. Je bolestné vidět ten jeho výraz, tak zničený ze ztráty svého bratra, a jak mu podávám jeho sušenku, dívám se jinam.

Přejdu na příď lodi a Loganovi podám tu jeho. Vezme si ji a v tichosti si ji vloží do kapsy, samozřejmě, že si ji schovává jako příděl na později. Nevím, kde bere svou sílu. Já slábnu, jen když cítím čokoládovou sušenku. Vím, že bych si ji také měla schovat na později, ale nemohu si pomoci. Kousek si ukousnu, rozhodnutá zbytek odložit – ale chutná tak dobře a já si nemohu pomoci – zhltnu ji celou a nechám jen poslední kousnutí, které dávám stranou pro Penelope.

Z jídla je mi tak dobře. Cukr mi stoupá do hlavy a celým mým tělem a já si přeji, abych jich měla ještě další tucet. Pro pocitu bolesti v žaludku se zhluboka nadechnu, abych znovu nad sebou získala kontrolu.

Řeka se zužuje, břehy se k sobě stále přibližují, jak se vine a zatáčí. Jsme blízko pevniny a já jsem v plném pozoru, hledím na břehy a vyhlížím jakoukoli známku po nebezpečí. Jak zahneme za ohyb, pohlédnu doleva a vysoko na útesu vidím zříceninu starého opevnění, nyní rozbombardovaného. Jsem v šoku, když si uvědomím, co to předtím bylo.

“West Point,” řekne Logan. Musel si to uvědomit ve stejný okamžik, jako já.

Je šokující vidět tuto tvz americké moci, která je nyní jen hromadou trosek, se svým zkrouceným vlajkovým stožárem, který zplihle visí nad Hudsonem. Jen stěží z toho zbylo to, čím byla dříve.

“Co to je?” ptá se Bree, zuby jí drkotají. S Rose vylezly na příď lodi, vedle mě, a ona vyhlíží tam, kam se dívám já. Nechci jí odpovědět.

“To nic není, drahoušku,” říkám. “Jen zřícenina.”

Obejmu ji jednou rukou a přimáčknu ji k sobě a tu druhou dám kolem Rose a také si ji k sobě přivinu. Zkouším je zahřát a oběma třu ramena, jak nejlépe umím.

“Kdy půjdeme domů?” ptá se Rose.

S Loganem se na sebe podíváme. Nevím, jak mám odpovědět.

“Nejdeme domů,” řeknu Rose, co nejjemněji to dokážu, “ale jsme na cestě si nový domov najít.”

“Pojedeme kolem našeho starého domova?” ptá se Bree.

Zaváhám. “Ano,” řeknu.

“Ale nevracíme se tam, že ano?” ptá se.

“Přesně tak,” řeknu. “Žít tam nyní je příliš nebezpečné.”

“Já už tam nechci žít,” říká. “Nenáviděla jsem to místo. Ale nemůžene tam Sašu jen tak nechat. Zastavíme a pohřbíme ji? Slíbila jsi to.”

Vzpomenu si na hádku s Loganem.

“Máš pravdu,” řeknu jemně. “Slíbila jsem to. A ano, zastavíme.”

Logan se odvrátí, je jasné, že je naštvaný.

“A co potom?” ptá se Rose. “Kam potom půjdeme?”

“Budeme pokračovat proti proudu řeky,” vysvětluji. “Co nejdál to půjde.”

“Kde končí?” ptá se.

To je dobrá otázka a já nad ní přemýšlím jako nad hlubokomyslnou otázkou. Kde toto všechno končí? Naší smrtí? Naším přežitím? Skončí to vůbec někdy? Je konec na dohled?

Tu odpověď neznám.

Otočím se a kleknu si a pohlédnu jí do očí. Musím jí dát naději. Pro něco žít.

“Končí to na nádherném místě,” řeknu. “Tam, kam jedeme, tam je vše opět dobré. Ulice jsou tak čisté, že se lesknou a vše je perfektní a bezpečné. Budou tam lidé, dobří lidé, a přijmou nás a budou nás chránit. Také tam bude jídlo, opravdové jídlo, vše, co dokážete sníst, a bude tam pořád. Bude to to nejkránější místo, jaké jsi kdy viděla.”

Oči Rose se otevřou doširoka.

“Je to pravda?” ptá se.

Pokývám. A ona se pomalu zeširoka usměje.

“Jak dlouho to potrvá, než tam dorazíme?”

Usměji se. “Nevím, zlatíčko.”

Ale Bree je cyničtější, než Rose.

“Je to skutečně pravda?” ptá se jemně. “Opravdu takové místo existuje?”

“Existuje,” říkám jí a dělám co můžu, abych přitom zněla přesvědčivě. “Není-li pravda, Logane?”

Logan se podívá a krátce na ně pokývá, potom svůj pohled odvrátí. Nakonec to je on, který věří v Kanadu, věří v zaslíbenou zemi. Jak by to teď mohl popřít?

Hudson se vine a zatáčí, zužuje se a potom se znovu rozšiřuje. Konečně vplouváme do známého území. Ženeme se kolem míst, která rozpoznávám, čím dál víc se blížíme k otcově domu.

Zatočíme za dalším břehem a uvidím malý, neobydlený ostrov, jen malý kamenný výčnělek. Na něm sedí zřícenina majáku, jeho světlo bylo roztříštěno už dávno, ta stavba není už nic, než jen průčelí.

Zahneme za další ohyb řeky a v dáli uvidím most, na kterém jsem byla před několika málo dny, kdy jsem pronásledovala otrokáře. Tam, uprostřed mostu, je vidět, že jeho prostředek byl odstřelen, ta ohromná díra, jako by prostředkem propadla bourací koule. Vzpomenu si na okamžik, kdy jsme po něm s Benem závodili na motorce a málem jsme na něm dostali smyk. Nemohu tomu uvěřit. Už jsme skoro tam.

To mi připomělo Bena, přinutilo mě to vzpomenout si, jak mi ten den zachránil život. Otočím se podívám se na něj. Rozmrzele se dívá do vody.

“Bene?” ptám se.

Otočí se a dívá se na mě

“Vzpomínáš si na ten most?”

Otočí se a dívá se a já v jeho očích vidím strach. Vzpomněl si.

Bree do mě šťouchne loktem. “Mohu dát Penelope trochu z mé sušenky?” ptá se.

“Já taky?” opakuje Rose.

“Samozřejmě,” řeknu nahlas, aby to Logan slyšel. Není jediný, kdo tu rozhoduje, a my si můžeme s naším jídlem dělat, co chceme.

Fena na klíně u Rose se napřímí, jako by rozumněla. Je to neuvěřitelné. Nikdy jsem neviděla tak chytré zvíře.

Bree se k ní nakloní, aby ji dala kousek své sušenky, ale já ji chytnu za ruku.

“Počkej,” říkám. “Když ji budeš krmit, pak by měla mít jméno, ne?”

“Ale ona nemá obojek,” říká Rose. “Mohla by se jmenovat jakkoli.”

“Nyní je tvůj pes,” řeknu. “Dej jí nové jméno.”

Rose a Bree se na sebe vzrušeně podívají.

“Jak jí budeme říkat?” ptá se Bree.

“Co třeba Penelope?” řekne Rose.

“Penelope!” křičí Bree. “To se mi líbí.”

“Také se mi to líbí,” řeknu.

“Penelope!” vykřikne Rose na psa.

Je to zvláštní, ale ten pes se na ni otočí v momentě, kdy to řekla, jako by to bylo vždy její jméno.

Bree se usmívá a natahuje se a dává jí kousek sušenky. Penelope jí ho vyškubne z ruky a hltavě ho spolkne. Bree a Rose se hystericky chichotají a Rose jí dává zbytek své sušenky. Také po tom chňapne a já se natáhnu a dávám jí poslední kousnutí ze své sušenky. Penelope se na nás tři vzrušeně dívá, třese se a třikrát zaštěká.

Všechny se smějeme. Na chvilku téměř zapomínám na naše trable.

Ale potom něco uvidím v dáli za rameny Bree.

“Tam,” rychle říkám Loganovi a ukazuji doleva. “Tam musíme jet. Zahni támhle.”

Zahlédnu poloostrov, kam jsme s Benem jeli na motorce, na ledem pokrytý Hudson. Cuknu sebou, když na to pomyslím, když pomyslím na to, jak bláznivá byla ta honička. Je ohromující, že jsem stále naživu.

Logan se ohlédne přes rameno, aby se podíval, zda nás nikdo nepronásleduje; potom neochotně ubere plyn a zahne s námi do strany a zamíří do zátoky.

Nervózně a ostražitě se rozhlížím kolem, jak připlouváme do ústí poloostrova. Proplouváme vedle něj, jak se stáčí do vnitrozemí. Nyní jsme blízko břehu, míjíme polorozpadlou vodní věž. Pokračujeme dál a brzy plujeme podél trosek města a přímo do jeho centra. Catskillu. Na všech stranách jsou vyhořelé budovy a vypadá to, jako by bylo zbombardováno.

Všichni jsme napjatí a pomalu pronikáme do vnitrozemí, hlouběji a hlouběji, břeh je nyní necelou stopu daleko, jak se úžina zužuje. Jsme vystaveni obklíčení a já nevědomky sahám k boku a svou ruku pokládám na nůž. Všímám si, že Logan dělá totéž.

Ohlédnu se přes rameno po Benovi; ale ten je pořád strnulý.

“Kde je ten náklaďák?” ptá se Logan, v hlase je znát nervozita. “Nepopluji moc daleko do vnitrozemí, to ti říkám rovnou. Jestli se něco stane, musíme mít možnost dostat se na Hudson, a to rychle. Je to tu životu nebezpečné,” říká a ostražitě sleduje břeh.

Také ho sleduji. Ale břeh je prázdný, opuštěný, zamrzlý, bez známky lidstva, kam oko dohlédne.

“Vidíš, támhle,” říkám a ukazuji. “Ta zrezivělá bouda? Je uvnitř.”

Logan s námi pluje přibližně dalších třicet yardů a pak se stočí k boudě. Je tam stará, rozpadající se molo, a podaří se mu vytáhnout loď pár stop od břehu. Vypne motor, uchopí kotvu a hodí ji přes palubu. Potom chytí provazy z lodi, na jednom konci udělá volný uzel a hodí jej na zrezivělý kovový sloupek. Ten se zachytí a on nás úplně přitáhne, upevní jej, takže můžeme vstoupit na molo.

“Vystupujeme?” ptá se Bree.

“Jen já,” řeknu. “Počkej na mě tady na lodi. Je příliš nebezpečné, abys šla také. Budu hned zpět. Pohřbím Sašu. Slibuji.”