Kitabı oku: «Aréna Dvě », sayfa 3

Č T Y Ř I

Všichni si zoufale prohlížíme horizont a konečně napravo spatříme úzký průplav. Vede do zrezivělého přístřešku starého doku.

“Támhle, napravo!” říkám Benovi.

“Co když nás uvidí?” zeptá se. “Nebudeme se moci dostat ven. Uvízneme tam. Zabijí nás.”

“Budeme to muset risknout,” řeknu.

Ben zrychlí a prudce zatočí do úzkého průplavu. Ženeme se kolem zrezivělé brány, starého vjezdu do starého, zrezivělého skladiště. Jak proplouváme kolem, vypne motor, potom zatočí doleva a ukryje nás za břehem, zatímco se pohupujeme na vodě. Dívám se na brázdu, kterou jsme za sebou v měsíčním svitu zanechali a modlím se, aby se dostatečně zklidnila, aby otrokáři naši stopu neviděli.

Všichni sedíme nervózně v tichosti, pohupujeme se na vodě, díváme se a čekáme. Řev motoru otrokářů je hlasitější a já zatajím dech.

Prosím, bože. Ať projedou kolem.

Vteřiny se zdají být jako hodina.

Konečně kolem nás prosviští jejich loď a ani na sekundu nezpomalí.

Zadržuji dech dalších deset vteřin, jak doznívá hluk jejich motoru, a modlím se, aby se nevrátili zpět.

Nevrátili se. Vyšlo to.

*

Od té doby, co jsme sem zajeli, uběhla už téměř hodina, všichni se v lodi tiskneme k sobě, otřeseni událostmi. Ani se ze strachu, že si nás všimnou, nehýbeme. Ale od té doby jsem neslyšela žádný zvuk a ničeho jsem si nevšimla od momentu, kdy kolem nás projela jejich loď. Přemýšlím, kam jeli. Jedou stále proti proudu Hudsonu a míří do tmy na severu, stále si myslí, že jsme za zatáčkou? Nebo jim to došlo a jedou zpět, prohledávají břehy a hledají nás? Nemohu si pomoci a cítím, že je jen otázka času, než pojedou znovu kolem.

Ale jak se na lodi začnu protahovat, myslím, že se všichni cítíme trochu více uvolnění a trochu méně na pozoru. Jsme zde dobře schovaní, uvnitř zrezivělé stavby a i kdyby se vraceli zpět, nevím, jak by si nás otrokáři vůbec mohli všimnout.

Nohy a chodidla mám z toho sezení v křeči, je už mnohem větší zima a mrznu. Podle drkotajících zubů Bree a Rose vidím, že jim je také zima. Kéž bych měla deky nebo oblečení, které bych jim mohla dát nebo něco, co by je zahřálo. Kéž bychom byli u ohně – nejen kvůli teplu, ale také abychom na sebe viděli a uklidnili se pohledem jeden na druhého. Ale vím, že to nepřichází v úvahu. Bylo by to příliš riskantní.

Vidím Bena, jak tam sedí, schoulený, třese se, a vzpomenu si na kalhoty, které jsem zachránila. Stoupnu si a tím rozhoupu loď, udělám pár kroků k pytli, sáhnu do něj a vytáhnu je. Hodím je Benovi.

Přistanou mu na hrudi a on se na mě zmateně podívá.

“Měly by ti padnout,” řeknu. “Zkus si je.”

Má na sobě roztrhané džíny, plné děr, přespříliš slabé a vlhké od vody. Pomalu se ohne a vypáčí se ze svých bot, potom si kožené kalhoty natáhne přes džíny. Vypadají na něm směšně, vojenské kalhoty otrokáře – ale jak jsem předpokládala, perfektně mu padnou. Beze slova si zapne zip, zatímco se zaklání, a já v jeho očích spatřím vděk.

Cítím, jak se na mě Logan dívá a cítím, jako by na mé přátelství s Benem žárlil. Chová se tak od té doby, co viděl Bena, jak mě políbil na nádraží Penn. Je to divné, ale nemohu s tím nic udělat. Mám je oba svým způsobem ráda. Nikdy předtím jsem nepotkala dva lidi, kteří by se od sebe tak lišili – a přesto mi jeden druhého nějak připomíná.

Jdu k Bree, která se třese, je schoulená k Rose, Penelope jí sedí na klíně, sedám si vedle ní a dávám jí ruku kolem ramen a polibek na čelo. Pokládá si hlavu na mé rameno.

“Je to v pořádku, Bree,” říkám.

“Mám hlad,” řekne jemným hlasem.

“Já taky,” souhlasí Rose.

Penelope jemně naříká a vidím, že má také hlad. Je chytřejší, než každý pes, kterého jsem kdy potkala. A statečná, i přesto, že se třese. Nemohu uvěřit tomu, jak kousla do Ruperta; kdyby nebylo jí, možná už bychom tu všichni nebyli. Nakláním se a hladím ji po hlavě a ona mi na oplátku olizuje ruku.

Teď, když zmínili jídlo, si uvědomuji, že je to dobrý nápad. Snažila jsem se vyhnout se křečím z hladu až příliš dlouho.

“Máš pravdu,” řeknu. “Najíme se.”

Obě se na mě dívají s dokořán otevřenýma očima, plnýma naděje a očekávání. Postavím se, přejdu loď a sáhnu do jednoho z pytlů. Vytáhnu dvě velké zavařovačky malinového džemu a podám je Bree, ještě je pro ni otevřu.

“Vy dvě si dejte dohromady tuhle sklenici,” říkám jim. “My tři se podělíme o tu druhou.”

Otevřu druhou sklenici a podám ji Loganovi, ten se k ní vztáhne s nataženým prstem a vyndá pořádnou dávku a vloží si ji do úst. Hluboce se spokojeně nadechne – musel mít hlad.

Podávám ji Benovi, který si také vezme, potom do ní sáhnu já a vyndám plný prst a položím jej na jazyk. Pocítím nával z cukru, jak maliny přemůžou všechny mé smysly, a je to snad ta nejlepší věc, jakou jsem kdy ochutnala. Vím, že to není opravdové jídlo, ale mám pocit, jako by bylo.

Zdá se, že jsem správce jídla, tak se vracím k pytlům a vytahuji zbytek našich sušenek a jednu každému podám, včetně mě. Podívám se na Bree a Rose a vidím, jak šťastně pojídají džem; po každém druhém namočení prstu dávají také Penelope. Jako šílená jim prsty olizuje a přitom kňučí. Ta chudinka musí mít stejně velký hlad, jako my.

“Oni se vrátí,” zazní vedle mě zlověstný hlas.

Otočím se a vidím, jak je Logan opřený, čistí svou zbraň a dívá se na mě.

“Jseš si toho vědomá?” tlačí na mě. “Jsme tu jen čekající návnada.”

“Co navrhuješ?” ptám se.

Pokrčí rameny a zklamaně se podívá jinam.

“Nikdy jsme se neměli zastavit. Měli jsme pokračovat dál, jak jsem říkal.”

“No, ale teď už je pozdě,” vyhrknu otráveně. “Přestaň si stěžovat.”

Jeho skleslost mě začíná unavovat a unavuje mě náš boj o moc. Nesnáším, že tu je s námi, ale zároveň si ho také vážím.

“Ani jedna z našich možností nevypadá dobře,” řekne. “Jestli se dnes večer vydáme proti proudu, možná na ně narazíme. Možná zničíme loď. Možná narazíme do plovoucího ledu, možná se stane něco jiného. A co je nejhorší, pravděpodobně nás chytí. Když vyrazíme ráno, za světla nás uvidí. Byli bychom ale schopni navigovat, ale oni by na nás mohli čekat.”

“Tak vyrazíme ráno,” řeknu. “Za úsvitu. Zamíříme na sever a budeme doufat, že se otočili a zamířili zpět na jih.”

“A co když tam nezamířili?” ptá se.

“Máš nějaký lepší nápad? Musíme jet pryč od města, ne směrem k němu. A kromě toho, Kanada je na severu, ne?”

Otočí se, podívá se jinam a povzdychne si.

“Mohli bychom zůstat na místě,” řekne. “Pár dnů vyčkat. Ujistit se, že kolem nás projedou.”

“V tomhle počasí? Jestli nenajdeme nějaké přístřeší, zmrzneme tu. A pak už nebudeme mít nic k jídlu. Nemůžeme tu zůstat. Musíme se pohnout.”

“Aha, najednou se chceš pohnout,” řekne.

Zírám na něj – opravdu mi začíná lézt na nervy.

“Tak dobře,” řekne. “Vyrazíme za rozbřesku. A do té doby, pokud tu zůstáváme přes noc, musíme hlídat. Budeme se střídat. Já začnu, potom ty, pak Ben. Teď se vyspěte. Ani jeden z nás se nevyspal a všichni to potřebujeme. Platí?” zeptá se a dívá se střídavě na mě a na Bena.

“Platí,” řeknu. Má pravdu.

Ben neodpoví, stále se dívá do daleka a je ztracen ve svém vlastním světě.

“Hej,” řekne Logan hrubě, opře se a kopne nohou, “Mluvím s tebou. Platí?”

Ben se pomalu otočí a podívá se na něj, potom kývne. Ale nejsem schopná říci, jestli ho opravdu slyšel. Je mi Bena tak líto; je to jako by tu vůbec nebyl. Je jasné, že je tak přemožen smutkem a pocitem viny vůči svému bratrovi. Nedokážu si ani představit, čím právě prochází.

“Dobře,” řekne Logan. Zkontroluje své náboje, natáhne zbraň, potom seskočí z lodi na vedlejší molo. Loď se zahoupe, ale neodpluje. Logan stojí na suchém mole, prohlíží si okolí. Sedne si na dřevěný sloupek a hledí do tmy, na klíně má položenou zbraň.

Usadím se vedle Bree a dám jí ruku kolem ramen. Rose se k nám také nakloní a já obejmu obě dvě.

“Odpočiňte si. Zítra nás čeká dlouhý den,” řeknu a potají přemýšlím, jestli to bude naše poslední noc na této planetě. Přemýšlím, jestli bude vůbec nějaký zítřek.

“Ne, dokud se nepostarám o Sašu,” řekne Bree.

Saša. Skoro jsem zapomněla.

Pohlédnu a vidím zmrzlé tělo našeho psa na druhém konci lodi. Nemohu uvěřit, že jsme ji sem dovezli. Bree je loajální majitelka.

Bree vstane, v tichosti přejde loď a stojí nad Sašou. Poklekne a hladí ji po hlavě. Její oči se v měsíčním svitu zvětší.

Přijdu k ní a pokleknu vedle. Také hladím Sašu, jsem jí navždy vděčná za to, že nás chránila.

“Mohu ti pomoci ji pohřbít?” ptám se.

Bree kývne, stále hledí dolů a ukápne jí slza.

Společně se sehneme, zvedneme Sašu a nakloníme se s ní přes okraj lodi. Obě ji držíme a ani jedna ji nechceme pustit. Pohlédnu na tu mrazivou, tmavou vodu Hudsonu pod námi, vlnky se na ní pohupují.

“Chceš něco říci?” zeptám se, “ještě, než ji necháme jít?”

Bree se podívá dolů a mrká, aby se zbavila slz, její obličej je ozářen měsíčním svitem. Vypadá andělsky.

“Byl to dobrý pes. Zachránila mi život. Doufám, že je teď na lepším místě. A doufám, že ji znovu uvidím,” říká a hlas se jí třese.

Natáhneme se a pomalu dáváme Sašu do vody. S lehkým šplouchnutím padne její tělo do vody. Vteřinu nebo dvě plave a pak se začne potápět. Proudy Hudsonu jsou silné a rychle tělo táhnou s sebou, směrem na otevřenou vodu. Díváme se za ní, jak se pohupuje, napůl ponořená, v měsíčním svitu, a pluje dál a dál. Cítím, jak se mi láme srdce. Připomíná mi to, jak blízko jsme byli tomu, aby od mě byla Bree navždy odtržena a odplula po Hudsonu stejně jako Saša.

*

Nevím, kolik hodin uběhlo. Je pozdě v noci a já ležím na lodi, schoulená k Bree a Rose, přemýšlím a nemohu spát. Ani jeden z nás nepromluvil, od té doby, co jsme vyslali Sašu po vodě. Všichni tu jen sedíme v neradostném tichu, loď se jemně pohupuje. Pár stop od nás sedí Ben, je také ztracen ve svém vlastním světě. Zdá se, že je více mrtvý, než živý; někdy, když na něj pohlédnu, cítím, jako bych hleděla na chodícího ducha. Je to zvláštní: všichni tu společně sedíme, ale přesto jsme od sebe tolik vzdálení.

Logan je od nás asi deset yardů, svědomitě hlídá na mole, v ruce má zbraň a rozhlíží se. Dokážu si ho představit jako vojáka. Jsem ráda, že nás ochraňuje a vzal si první směnu. Jsem unavená, vyčerpaná až na kost a netěším se na to, že budu muset převzít další směnu. Vím, že bych měla spát, ale nemohu. Ležím tu s Bree v náručí a v hlavě se mi honí myšlenky.

Myslím na to, jak je teď svět bláznivý. Jen stěží mohu uvěřit, že je to všechno skutečné. Je to jako jedna dlouhá noční můra, která nemá konce. Každou chvíli, když si myslím, že jsem v bezpečí, se něco stane. Když si vzpomenu, mohu jen stěží uvěřit, jak málo stačilo, aby mě Rupert zavraždil. Bylo to ode mě tak hloupé ho litovat a nechat ho jet s námi. Stále nemohu pochopit, proč začal šílet. Co si myslel, že získá? Byl tak zoufalý, že by nás všechny zabil, vzal naši loď a zmizel – jen aby měl pro sebe víc jídla? A kam by jel? Byl jen zlý? Psychotický? Anebo to byl dobrý člověk a ztratil nervy po letech o samotě a hladovění a mrznutí?

Ráda bych věřila tomu druhému, že někde uvnitř byl dobrý člověk a v ten moment se jen zbláznil. Doufám v to. Ale to už se nikdy nedozvím.

Zavřu oči a myslím na to, jak blízko jsem byla tomu, abych byla zabitá, cítím chladný kov jeho nože na svém krku. Příště už nebudu důvěřovat nikomu. Nezastavím kvůli nikomu. Nebudu nikomu věřit. Udělám cokoli, jen abych se ujistila, že Bree, Rose, já a ostatní přežijeme. Už žádné další šance. Žádná další rizika. Jestli to znamená, že musím být bezcitná, tak budu.

Když tak vzpomínám, cítím, že každá hodina na Hudsonu byla bojem o život. Nemohu přijít na kloub tomu, jak by se nám mohlo podařit dostat se až do Kanady. Byla bych překvapená, kdybychom přežili následujících několik dní, nebo dokonce i těch několik dalších mílí na vodě. Vím, že nemáme velkou naději. Pevně svírám Bree, vím, že toto může být naše společná noc. Alespoň padneme za boje, na našich vlastních nohou a ne jako otroci a vězni.

“Bylo to tak strašidelné,” řekne Bree.

Její hlas mě ve tmě vyleká. Je tak jemný a nejprve se zamyslím, zda vůbec promluvila. Už několik hodin neřekla ani slovo a já jsem si myslela, že spí.

Otočím se a vidím, že její oči jsou otevřené a vyděšeně se dívají.

“Co tě polekalo, Bree?”

Zatřese hlavou a čeká několik vteřin, než promluví. Uvědomím si, že vzpomíná.

“Vzali mě. Byla jsem úplně sama. Potom mě dali do autobusu a vezli mě k lodi. Byli jsme k sobě všichni přivázáni. Byla strašná zima a všichni jsme byli vyděšení. Vzali mě dovnitř toho domu a neuvěříš, jaké věci jsem viděla. Co dělali těm ostatním dívkám. Stále slyším jejich výkřiky. Nemohu je dostat z hlavy.”

Její obličej se svraští, jak začne plakat.

Srdce se mi rozskočí na milión kousíčků. Nedokážu si ani představit, čím si prošla. Nechci, aby na to myslela. Cítím, jako by byla navždy poznamenaná a je to moje vina.

Pevně ji stisknu a políbím ji na čelo.

“Šššš,” šeptám. “Už je to v pořádku. Už je to všechno za námi. Už na to nemysli.”

Ale ona nadále pláče.

Bree zaboří svůj obličej do mé hrudi. Houpu ji, zatímco ona pláče a pláče.

“Je mi to tak líto, drahoušku,” řeknu. “Je mi to tolik, tolik líto.”

Kéž bych ji toho mohla úplně zbavit. Ale nemůžu. Nyní je to její součástí. Vždycky jsem ji chtěla chránit, od všeho ji chránit. A nyní je její srdce plné hrůzy.

Jak jí kolíbám, přeji si, abychom byli kdekoli jinde, jen ne tady. Přeji si, aby všechno bylo tak, jak to bylo dřív. Vrátit se v čase. Zpět do dob, kdy byl svět dobrý. Zpět k našim rodičům. Ale nemůžeme. Jsme tady.

A mám skličující pocit, že se věci ještě zhorší.

*

Vzbudím se a uvědomím si, že už je den. Nevím, jak je možné, že už je tak pozdě, nebo jak jsem mohla spát tak dlouho. Rozhlížím se na lodi kolem sebe a jsem naprosto dezorientovaná. Nerozumím, co se děje. Naše loď nyní pluje, je unášena po Hudsonu, uprostřed ohromné řeky. Bree a já jsme na lodi samy. Nevím, kde jsou všichni ostatní a nemohu porozumět, jak jsme se sem dostaly.

Obě stojíme na okraji lodi, díváme se na horizont a uvidíme tři otrokářské lodě, které míří přímo k nám.

Snažím se něco udělat, ale cítím, že mám ruce svázané za zády. Otočím se a uvidím na lodi několik otrokářů, vidím, že mě zezadu spoutali a drží mě. Vzpouzím se co můžu, ale jsem bezradná.

Otrokářská loď se zastaví a jeden z nich vystoupí, maska mu zakrývá obličej, vstupuje na naši loď, natahuje se a chopí se Bree. Ta se kroutí, ale nemůže se mu silou vyrovnat. Zvedne ji jednou rukou a odnáší ji pryč.

“BREE! NE!” křičím.

Bojuji vším, co mám, ale je to k ničemu. Jsem přinucena tam stát a sledovat, jak Bree táhnou pryč, na jejich loď, brání se zuby nehty. Jejich loď odplouvá po proudu, směrem k Manhattanu. Brzy už není skoro vidět.

Jak sleduji svou mladší sestru, která se stále více a více vzdaluje ode mne, vím, že tentokrát jsem ji ztratila navždy.

Vykřiknu nepřirozeným jekotem, prosím, pláču po sestře, chci aby se ke mně vrátila.

Vzbudím se zpocená. Zpříma se posadím, ztěžka dýchám, dívám se kolem sebe a snažím se pochopit, co se stalo.

Byl to sen. Podívám se na Bree, která leží vedle mě, všichni na lodi spí. Byl to všechno jenom sen. Nikdo nepřišel. Nikdo Bree neodvezl.

Snažím se zpomalit dýchání, srdce mi stále buší. Posadím se a podívám se na horizont a uvidím, že začíná svítat, na horizontu se objevuje slabý proužek. Podívám se k loděnici a vidím, jak Ben sedí a hlídá. Vzpomínám si, že mě Logan vzbudil, vzpomínám si, že jsem také hlídala. Pak jsem vzbudila Bena, dala jsem mu zbraň a on převzal moje místo. Musela jsem potom usnout.

Jak se podívám na Bena, uvědomím si, že se sesunul. I odtud vidím v matném světle úsvitu, že také spí. Má být ale na stráži. Jsme bezbranní.

Najednou si všimnu pohybu, stínů ve tmě. Vypadá to jako skupina lidí nebo stvoření, které se k nám blíží. Přemýšlím, jestli se mi to jenom nezdá.

Ale potom mi v hrudi začne divoce bít srdce a v ústech mi vyschne, protože si uvědomím, že to není jen optický klam.

Nejsme připraveni. A lidé nás obkličují.