Kitabı oku: «Cesta Hrdiny », sayfa 4

KAPITOLA ČTVRTÁ

Thor se schoval v seně naloženém na voze, který se pomalu sunul po venkovské cestě. Došel k ní předešlé noci a pokorně potom v úkrytu čekal, dokud se neobjevil vůz natolik velký a naložený, aby na něj mohl nepozorovaně naskočit. Byla úplná tma a vůz jel dostatečně pomalu, aby se Thor mohl rozeběhnout a zezadu do něj vskočit. Přistál na seně a okamžitě se do něj zavrtal. Vozka si naštěstí ničeho nevšiml. Thor nevěděl, jestli vůz jede do Králova Dvora, ale určitě měl alespoň správný směr. Navíc takhle velký vůz, který měl po stranách takové erby, ten jistě nemohl jet na mnoho jiných míst.

Jak tak Thor ujížděl nocí, nutil se zůstat stále vzhůru a přemýšlet o svém setkání se Syboldem, s Argonem, a také o svém osudu, bývalém domově a své matce. Měl pocit, že mu svět konečně dal odpověď na otázku, zda jej čeká jiný osud nebo ne. Ležel tam s rukama překříženýma za hlavou a pozoroval noční oblohu, která probleskovala přes potrhanou plachtu vozu. Pozoroval zářící vesmír a rudé hvězdy daleko, daleko odsud. Měl radost. Poprvé ve svém životě byl na cestě. Nevěděl kam, ale byl na cestě. Tak či onak, nakonec najde tu správnou, která vede do Králova Dvora.

Když Thor znovu otevřel oči, bylo už ráno. Sluneční světlo pronikalo do vozu a on si uvědomil, že usnul. Rychle se posadil a rozhlédl se kolem, rozzlobený sám na sebe, že nevydržel bdít. Musí být opatrnější. Měl štěstí, že ho stále nikdo neodhalil.

Vůz byl pořád ještě v pohybu, ale už na cestě tolik neposkakoval. To mohlo znamenat jednu jedinou věc – lepší cestu. Musejí být blízko nějakého města. Thor se podíval pod kola a uviděl jak hladká cesta ve skutečnosti je. Žádné kameny ani výmoly, vydlážděná pravidelnými bílými kostkami. Jeho srdce se roztlouklo vzrušením. Bezpochyby se blížili ke Královu Dvoru.

Thor vyhlédl zpoza plachty vozu a byl naprosto ohromen, protože už tam ve skutečnosti byli. Nádherné ulice se jen hemžily všemožnou činností. Tucty vozů všech tvarů a velikostí, s náklady všech druhů a barev, plnily ulice. Jeden byl naložený kožešinou, na jiném se vezla halda hadrů, další byl plný živých kuřat. Mezi nimi chodily stovky obchodníků. Někteří vedli dobytek a jiní nesli na hlavách koše plné věcí. Čtyři urostlí muži nesli na tyčích dlouhé svazky hedvábí. Byla to učiněná armáda lidí, kteří všichni šli tímtéž směrem.

Thor se cítil být naživu více než kdykoliv předtím. Nikdy předtím neviděl takové množství lidí, zboží a tolik aktivity. Celý svůj život strávil v malé ospalé vesnici a nyní byl ze všeho toho lomozu kolem jako u vytržení.

Slyšel hlasité zvuky, cinkání řetězů, nárazy polen tak těžkých, že se pod nimi zem otřásala. O chvíli později přišel další zvuk. Zvonění koňských podkov o dřevo. Podíval se dolů a zjistil, že přejíždějí přes most. Pod nimi se objevil vodní příkop. Padací most!

Thor se znovu vyklonil ven a spatřil obrovské kamenné pilíře, za nimiž se ježila těžká železná brána. Projížděli Královskou Bránou.

Byla to ta největší brána, jakou kdy viděl. Díval se na obrovské mříže s bodci na koncích a představoval si, že kdyby se teď brána sesunula dolů, jistě by jej rozpůlila ve dví. Pak uviděl čtyři Stříbrné, jak hlídají bránu a jeho srdce se rozbušilo.

Projeli dlouhým kamenným tunelem, za kterým se opět otevřel výhled na oblohu. Teď už byli ve vnitřním městě Králova Dvora.

Thor tomu nemohl uvěřit. Bylo tu ještě více ruchu než venku. Zdálo se mu, že je tu snad tisíc lidí a každý směřuje někam jinam. Míjeli rozsáhlé, perfektně zastřižené travnaté úseky, ve kterých tu a tam kvetly květiny. Cesta se rozšířila a po obou stranách ji lemovaly stánky, drobní prodejci a kamenné domy. A mezi tím vším královi muži. Vojáci oblečení ve zbroji. Thor to dokázal.

Ve svém nadšení se nepříliš prozřetelně postavil, a když teď vůz zčistajasna zastavil, chlapec se svalil dozadu do sena. Než se mohl zvednout, ozval se zvuk odsunovaného prkna, a když vzhlédl vzhůru, spatřil rozzlobeného starého muže. Byl plešatý, oděný do nuzných hadrů a mračil se. Vozka se natáhl dovnitř, chytil svýma kostnatýma rukama Thora za kotníky a vytáhl ho ven.

Thor tvrdě přistál na cestu, zvedajíc při tom oblak prachu. Všude kolem se ozval chechot.

„Ještě jednou se svezeš v mém voze a skončíš v řetězech! Máš štěstí, že na tebe rovnou nezavolám Stříbrné!“

Stařec se odvrátil a odplivl si. Potom vyskočil zpátky na kozlík a popohnal koně do pohybu.

Celý v rozpacích sebral Thor pomaloučku rozum do hrsti a postavil se. Potom se rozhlédl kolem sebe. Jeden nebo dva kolemjdoucí se mu smáli. Thor jim odpověděl úšklebkem, načež toho nechali a šli si po svých. Potom si očistil špínu z obličeje a promnul ruce. Jeho pýcha sice utrpěla šok, ale tělo zůstalo v pořádku.

Když se rozhlédl kolem, nálada se mu vrátila. Řekl si, že může být rád, že se tak snadno dostal až tak daleko. Teď, když byl venku z vozu, tak se navíc mohl rozhlížet naprosto neomezeně. A byl to úchvatný pohled. Město se rozkládalo kam až oko dohlédlo. Uprostřed stál úžasný kamenný hrad, obklopený věžemi, opevněný mohutným zdivem s ochozy, na jejichž vrcholcích hlídkovala královská armáda. Všude kolem potom byla zelená, perfektně udržovaná prostranství, kamenná náměstí, fontány i malé lesní hájky. To bylo město. A bylo naprosto zaplavené lidmi.

Odevšad proudily všechny druhy postav – obchodníci, vojáci, hodnostáři – a všichni spěchali. Thorovi zabralo pár minut než si uvědomil, že se děje něco zvláštního. Jak se tak loudal kolem, viděl, že se tu něco připravuje – lidé nosili židle a stavěli oltář. Zdálo se, že se tu konají přípravy na svatbu.

Jeho srdce se málem zastavilo, když v dáli uviděl podlouhlý, prašný a bedlením rozdělený prostor pro rytířské klání. Na jiném místě uviděl vojáky, kteří vrhali oštěpy na vzdálené cíle. Jinde zase lučištníky, kteří soutěžili o to, kdo první trefí stéblo slámy. Vypadalo to, že všude kolem se konají hry a soutěže. Také zde byla hudba: loutny, flétny a cimbály. Kolem sebe mohl vidět skupiny muzikantů. Dále viděl víno, velké sudy byly vyvalovány ze sklepů. A jídlo, dlouhé stoly byly připravovány kam až oko dohlédlo. Zdálo se, že se dostal přímo doprostřed nějaké obrovské oslavy.

I když bylo všechno to kolem vzrušující, Thor byl nedočkavý najít Legii co nejrychleji. Už tak přicházel pozdě a potřeboval o sobě dát vědět.

Zastavil prvního člověka, kterého uviděl. Byl to starší muž, který vypadal, podle jeho krví pokryté zástěry, jako řezník, a který právě běžel ulicí. Všichni tady vypadali, že ohromně spěchají.

„Promiň mi, pane,“ řekl Thor a zatahal muže za rukáv.

Muž se nervózně podíval, kdo ho to obtěžuje.

„Co je, kluku?“

„Hledám Královskou Legii. Nevíš, pane, kde trénují?“

„Vypadám snad jako mapa?“ zasyčel muž a běžel dál.

Thor zůstal ohromen na tou nezdvořilostí.

Okamžitě se ale rozběhl k další osobě, kterou spatřil. K ženě, která válela těsto na dlouhém stole. Vlastně jich u toho stolu bylo víc. Všechny pilně pracovaly. Thor si říkal, že alespoň jedna z nich to určitě bude vědět.

„Promiň, paní,“ řekl. „Nevěděla bys kde trénuje královská Legie?“

Podívaly se na sebe a zahihňaly se. Některé byly jenom o pár let starší než on.

Nejstarší z nich se na něj podívala.

„Hledáš na špatném místě,“ řekla. „Tady probíhají přípravy na oslavy.“

„Bylo mi ale řečeno, že v Králově Dvoře trénují,“ řekl Thor zmateně.

Ženy se opět zachichotaly. Nejstarší si položila ruce v bok a zakroutila hlavou.

„Mluvíš, jako bys byl v Králové Dvoře poprvé. Máš vůbec ponětí jak velké tohle město je?“

Thor zrudnul, když viděl, že se mu ženy smějí. Nakonec se sebral a běžel pryč. Neměl rád, když si z něj lidé dělali legraci.

Před sebou teď viděl snad tucet cest, které se kroutily a zatáčely do všech koutů Králova Dvora. I v kamenných hradbách bylo rozmístěno minimálně tucet vstupních bran. Velikost a rozloha tohoto místa byla uchvacující. Měl oprávněnou obavu, že by tu mohl hledat klidně i několik dní a stejně bezvýsledně.

Náhle ho však něco napadlo: vojáci určitě budou vědět, kde ostatní cvičí. Přiblížit se ke skutečnému královskému vojákovi ho sice naplňovalo směsicí respektu a bázně, ale zároveň dobře věděl, že nemá na výběr.

Otočil se a pospíchal k hradbám, kde u nejbližší brány stál na stráži voják. Snad Thora nevyhodí. Voják stál vzpřímeně, pohled upřený přímo před sebe.

„Hledám královskou Legii,“ řekl Thor nejstatečnějším hlasem, jakého byl schopen.

Voják se ani nepohnul, nadále sledoval vzduch metr před svým nosem a chlapce ignoroval.

„Říkám, že hledám královskou Legii,“ trval na svém o něco hlasitěji Thor.

Po několika vteřinách se na něj voják jízlivě podíval.

„Můžeš mi říct, kde to je?“ pokračoval Thor.

„A kvůli jaké záležitosti je hledáš?“

„Kvůli velmi důležité záležitosti,“ přikývnul Thor v naději, že se voják nebude dále vyptávat.

Ale ten se místo toho narovnal do své původní pozice a znovu Thora ignoroval. Thor cítil, že tady se odpovědi asi nedobere.

Po chvíli, která se zdála spíše jako věčnost, voják odvětil: „Běž východní branou, potom pokračuj na sever až kam to půjde. Potom projdi třetí branou, na křižovatce zahni doprava a pak ještě jednou. Projdi druhým kamenným obloukem a uvidíš bránu, za kterou jsou jejich pozemky. Ale říkám ti na rovinu, že plýtváš časem. Návštěvníci je zrovna dvakrát nezajímají.“

To bylo vše co Thor potřeboval slyšet. Rozběhl se napříč prostranstvím směrem, který mu byl ukázán a neustále si v hlavě opakoval instrukce, aby na něco nezapomněl. Také si všiml, že slunce je na své pouti po obloze už poměrně vysoko a modlil se, aby nedorazil na místo určení příliš pozdě.

*

Thor běžel po perfektních dlážděných ulicích a hledal v jejich spleti svou cestu napříč Královým Dvorem. Snažil držet se instrukcí jak jen to bylo možné a doufal, že se neztratil. Na vzdáleném konci nádvoří spatřil několik bran. Vydal se tou správnou a potom na následujících křižovatkách zahýbal tak, jak mu bylo řečeno. Musel se přitom proplétat davem tisíců lidí, kteří proudili městem. Zdálo se, že dav houstne s každou další minutou. Neustále málem narážel do žonglérů, hráčů na loutnu, šašků a všech rozličných bavičů, oblečených ve svých barevných úborech.

Thor si nedokázal představit, že by odvod rekrutů měl začít bez něj a snažil se koncentrovat, aby zahnul na každé křižovatce správně. Také se neustále rozhlížel po čemkoliv, co by mohlo vypadat jako cvičiště. Prošel kamenným obloukem, zahnul do další ulice a potom najednou v dálce uviděl něco, co opravdu mohlo být tím, co hledal: stavba připomínající koloseum, postavená z kamene a vytvarovaná do perfektního kruhu. U velké brány hlídkovali vojáci. Zpoza zdí se ozýval tlumený křik. Jeho srdce se roztlouklo jako o závod. Tohle muselo být ono.

Dal se do sprintu, až měl pocit, že mu plíce snad shoří. Když dorazil k bráně, dva vojáci postoupili o krok kupředu a skřížili kopí tak, aby zahradili cestu. Třetí hlídač rovněž vystoupil ze stínu brány a zvedl ruku v zastavujícím gestu.

„Stát,“ poručil.

Thor se na místě zarazil a, lapaje po dechu, se snažil nedat najevo vzrušení.

„Ne…ne…nerozumíte,“ snažil se popadnout dech, „já mám být uvnitř. Jdu pozdě.“

„Pozdě na co?“

„K odvodu.“

Strážce, krátký a kulatý muž s poďobanou tváří, se podíval na zbývající dva. Ti se pro změnu pohrdavě mračili na chlapce. Muž se otočil zpátky k Thorovi a přidal svůj pohled k těm dvěma.

„Rekruti byli přivezeni královským transportem a přijati dovnitř už před několika hodinami. Jestli nejsi pozván, nemáš žádné právo vstoupit.“

„Já ale musím dovnitř, musíš mi rozumět. Já musím…“

Hlídač se natáhl a uchopil Thora za košili.

„Ty jsi ten kdo nerozumí, kluku nevychovaná. Co si to dovoluješ jen si sem přijít a snažit se protlačit dovnitř? Teď se kliď, než dostaneš želízka.“

S tím do Thora strčil, až se chlapec zapotácel.

Thor pocítil bolest v místě, kde do něj strážce strčil, ale mnohem silnější byla bolest z dalšího odmítnutí uvnitř jeho hrudi. Byl rozhořčený. Neabsolvoval tak dlouhou cestu jenom proto, aby ho poslali zpátky tihle pochopové. Jeho osudem bylo být uvnitř.

Strážce se vrátil ke svým mužům a Thor pomalu odkráčel pryč od brány a po směru hodinových ručiček se jal obcházet budovu. V hlavě se mu rodil nový plán. Odešel tak daleko, že už ho strážní nemohli vidět, a potom se rozběhl těsně podél zdi. Ujistil se, že ho opravdu nikdo nevidí, a pak ještě přidal do kroku. Když oběhl polovinu budovy, zjistil, že se tu nachází další vchod do arény – vysoko nad ulicí byla zamřížovaná okna. Jedno z těch oken však mříže nemělo. Zatímco zevnitř se ozývaly další vzrušené výkřiky, Thor se vyhoupl na římsu a podíval se co se děje.

Jeho srdce se rozbušilo. Uprostřed obrovského kruhového cvičiště stály tucty rekrutů. Dokonce viděl i své bratry. Seřazení chlapci všichni sledovali několik Stříbrných. Královi muži procházeli mezi rekruty a posuzovali je.

Jiná skupina rekrutů stála opodál a pod dohledem dalšího vojáka vrhala oštěpy na vzdálený cíl. Jeden z nich právě minul.

Thora naplnilo rozhořčení. On by tohle trefil. Nebyl o nic horší než kdokoliv z těch dole. Jenom protože byl mladší a trochu menší přece ještě neznamenalo, že na to nemá.

Najednou Thor ucítil čísi ruku, jak dopadla na jeho záda, a hned potom jej ztáhla dozadu, až se pustil římsy a padal k zemi. Dopadl tvrdě do prachu pod oknem.

Otevřel oči a viděl, že nad ním stojí onen strážný a jízlivě se na něj dívá.

„Co jsem ti řekl, kluku?“

Než mohl jakkoliv reagovat, strážný se napřáhl a tvrdě chlapce nakopl. Thor ucítil ostrou bolest v žebrech, zatímco strážný se napřahoval znovu.

Tentokrát však Thor chytil jeho nohu v letu, zatáhl za ni a vyvedl muže z rovnováhy tak, že ten se svalil na zem.

Thor se rychle postavil na nohy. Ve stejný okamžik byl ale na nohou i strážný. Thor na něj upřeně zíral, šokovaný tím, co se mu právě podařilo se strážným udělat. Muž se na něj zachmuřeně mračil.

„Nejen, že půjdeš do želez,“ zasyčel, „za tohle draze zaplatíš. Nikdo se nesmí dotknout královského strážného! Na Legii můžeš zapomenout, protože půjdeš do žaláře! A budeš mít kliku, jestli tě pak ještě někdo někdy uvidí!“

Strážný vytáhl řetěz s pouty na konci a začal se k Thorovi přibližovat. Ve tváři se mu zračila chuť na pomstu.

Thorova mysl se hnala jako zběsilá. Nemohl dovolit, aby byl svázán. Také ale nechtěl zranit člena královské stráže. Musel něco vymyslet a musel to udělat rychle.

Vzpomněl si na svůj prak. Potom už pracovaly jenom reflexy a rutina. Rychlým pohybem vytáhl prak, sáhnul pro kámen, založil jej, natáhl se a vrhnul.

Kámen prosvištěl vzduchem a vyrazil strážnému pouta z ruky. Také naplno trefil prsty, které držely řetěz. Hlídačova tvář se zkroutila bolestí. Muž zařval a zatřepal zasaženou rukou. Pouta zařinčela na zemi.

Potom strážný věnoval Thorovi vražedný pohled a tasil meč. Tasená zbraň kovově zacinkala.

„To byla tvoje poslední chyba,“ zavrčel temně a zaútočil.

Thor neměl na vybranou, tenhle muž ho na pokoji nenechá. Založil další kámen a vrhnul. Nechtěl muže zabít ani vážně zranit, ale zároveň ho musel zastavit. Místo aby kámen letěl na srdce, nos, oči nebo jednoduše na hlavu, Thor jej vyslal na jediné místo, o kterém si byl jistý, že muže stoprocentně zastaví.

Přímo mezi nohy.

Nevrhnul maximální silou, ale přece dost silně na to, aby dokázal člověka srazit k zemi.

Trefil se naprosto perfektně.

Strážný se zlomil v pase, upustil meč, chytil se za postižené místo a zřítil na zem, kde se stočil do klubíčka.

„Za tohle budeš viset!“ podařilo se mu procedit mezi bolestivými vzdechy. „Stráže! Stráže!“

Thor se ohlédl a v dálce uviděl několik královských strážných, kteří spěchali na místo incidentu.

Teď nebo nikdy.

Aniž by promeškával další cenné vteřiny, rozeběhl se Thor k římse pod oknem. Bude muset skočit rovnou do arény a jakkoliv strhnout na sebe pozornost. A bude muset bojovat s každým, kdo se mu postaví do cesty.

KAPITOLA PÁTÁ

MacGil seděl v horních patrech svého hradu ve své soukromé přijímací místnosti, kterou používal pro osobní setkání. Seděl na menším trůně, tento byl vyřezán ze dřeva, a díval se na své čtyři potomky, kteří tu stáli před ním. Byl zde jeho nejstarší syn, Kendrick, dvacet pět let starý válečník, vyhlášený svými vybranými způsoby. Ze všech dětí se MacGilovi podobal nejvíc, což byla ironická hra osudu, protože byl levobočkem a výsledkem jediného prohřešku, který kdy MacGil spáchal s jinou ženou. Ženou, na kterou už dávno zapomněl. Vychoval Kendricka spolu s ostatními dětmi i přes královniny počáteční protesty a pod podmínkou, že bude chlapec vyřazen z následnictví na trůně. To teď MacGila trápilo, protože Kendrick byl nejvýtečnější muž jakého poznal, syn, kterého by rád povýšil do následnického stavu. Těžko si představit vhodnějšího nástupce pro jeho království.

Vedle něj stál, jako jeho pravý opak, druhorozený, v legitimní linii však prvorozený, syn, Gareth, dvacet tři let stár, hubený, s holými tvářemi a velkýma hnědýma očima, které se nikdy nepřestávaly pohybovat. Jeho povaha nemohla být od staršího bratra rozdílnější. Garethova byla vším, čím Kendrickova nebyla. Tam kde byl jeho bratr upřímný, Gareth skrýval své pravé myšlenky, kde se jeho bratr zachoval vznešeně, Gareth jednal nečistě a lstivě. MacGila trápilo, že má jeho syn takovou náturu, mnohokrát se jej v minulosti snažil vychovávat a potom převychovávat, ale když chlapec dosáhl čtrnácti let, smířil se s tím, že jeho povaha je jeho osudem. Jeho syn bude ctižádostivý intrikář, který hledá chyby v každém slově vyřčeném v jeho přítomnosti. Gareth také necítil žádné zalíbení k ženám. MacGil dobře věděl, že jeho syn má namísto toho mnoho mužských milenců. Jiní králové by možná takového syna vyhnali, ale MacGil se vždy snažil vyhýbat se rozhodnutím na základě předsudků. Nic z výše řečeného nebylo důvodem, aby svého syna nemohl mít rád. Nechtěl ho kvůli tomuhle soudit. Co jej však u syna opravdu mrzelo, byla jeho podlá povaha. To bylo skutečně něco, nad čím nemohl jen tak přimhouřit oko.

Po Garethově boku stála MacGilova druhorozená dcera, Gwendolyn. Právě jí bylo šestnáct let a už teď byla tou nejkrásnější dívkou, jakou si dokázal představit. A její povaha ještě předstihovala její krásu. Byla milá, štědrá k ostatním, upřímná – vskutku nejlepší mladá dáma jakou znal. V tomto ohledu byla velmi podobná Kendrickovi. Když se na MacGila podívala tak, jak se milující dcera dívá na svého otce, vždy cítil její nekonečnou oddanost. Byl na ní pyšný snad ještě více než na své syny.

Vedle Gwendolyn stál MacGilův nejmladší chlapec, Reece, hrdý a chytrý mladý panoš, který se ve svých čtrnácti letech právě stával mužem. MacGil sledoval se zalíbením jeho přijetí do Legie a už teď v něm mohl rozeznat muže, kterým se v budoucnu stane. Jednoho dne se Reece stane nejlepším ze synů a mohl by být skvělým králem. Jenže ten den ještě nepřišel. Zatím byl příliš mladý a ještě se toho musel hodně naučit.

MacGil měl smíšené pocity, když si prohlížel čtyři ze svých potomků, tři syny a jednu dceru. Byl pyšný, ale zároveň nemohl potlačit ani pocit zklamání. Také se zlobil, protože dva potomci stále chyběli. Nejstarší z nich, dcera Luanda, se samozřejmě připravovala na svou svatbu a protože se vdávala do jiného království, nehrála by v rozhodování o nástupnictví stejně žádnou roli. Avšak další syn, Godfrey, se svými devatenácti lety prostřední z legitimní linie, tu také chyběl. MacGil zrudl zlostí nad takovou opovážlivostí.

Už od malička neměl Godfrey nikdy respekt ke královským záležitostem. Vlastně bylo vždycky jasné, že jej to vůbec nezajímá a že nikdy vládnout nebude. Největším zklamáním pro MacGila bylo, že Godfrey namísto toho plýtval svými dny vysedáváním v nálevnách s partou přátel a způsoboval královské rodině jenom potíže a ostudu. Byl to lenoch, který většinu dní prospal a nocí propil. Na jednu stranu byl MacGil vlastně rád, že tu teď není. Na stranu druhou to byla urážka, kterou nemohl trpět. Ve skutečnosti ale očekával, že se to stane, a tak už dříve vyslal své muže, aby prohledali nálevny a přivedli syna domů. MacGil seděl a tiše čekal, dokud se jim to nepodařilo.

Těžké dubové dveře se konečně otevřely a v nich se objevila královská garda. Dva muži vedli Godfreye za podpaží. Ve dveřích jej postrčili a Godfrey vklopýtal dovnitř. Dveře se za ním ihned s třesknutím zavřely.

Jeho bratři a sestry se otočili a dívali se na něj. Godfrey byl špinavý, páchnul pivem, neoholený a vlastně nebyl ani pořádně oblečený. Vesele se usmál na pozdrav. Drzý jako vždy.

„Dobrý den, otče,“ řekl Godfrey. „Proměškal jsem všechnu zábavu?“

„Postavíš se vedle svých sourozenců a poslechneš si co vám musím říct. Pokud ne, Bůh mi pomáhej, nechám tě svázat v žaláři spolu s ostatními vězni a neuvidíš jídlo, a tím spíš ani pivo, po celé tři dny.“

Godfrey vrhl po otci vzpurný pohled. MacGil v tom pohledu zahlédl skrytou sílu, kus sama sebe, záblesk něčeho, co jednoho dne mohlo Godfreymu dobře posloužit. Pokud by ovšem někdy byl schopný překonat všechny své ostatní vlastnosti.

Vzpurný až do poslední chvíle čekal Godfrey dobrých deset vteřin, než se konečně rozhodl přidat k ostatním.

MacGil znovu přehlédl pět potomků, kteří stáli před ním. Bastard, deviant, opilec, jeho dcera a jeho nejmladší. Byla to podivná směsice a on mohl jen stěží přijmout fakt, že někteří jsou na světě díky němu. A dnes, když nadešel den svatby jeho nejstarší dcery, musel jednoho z nich vybrat za nástupce. Jak jen to měl udělat?

Bylo to navíc i zbytečné. MacGil byl koneckonců ve svých nejlepších letech a mohl klidně vládnout po dalších třicet zim, nebo i více. Kdokoliv, koho dnes zvolí za nástupce, se nemusí dostat na trůn po několik dalších desítek let. Celá ta tradice ho jenom popouzela. Možná měla své opodstatnění za dob jeho otců, ale rozhodně jej postrádala teď.

Odkašlal si.

„Jsme tu dnes proto, abychom dodrželi tradici. Jak dobře víte, v dnešní den, kdy se moje nejstarší dcera vdává, mám povinnost jmenovat svého nástupce. Nástupce, který bude vládnout tomuto království. Kdybych zemřel, nebylo by tu lepší náhrady, než kterou je vaše matka. Avšak zákony tohoto království říkají jasně, že jediným možným nástupcem musí být královský potomek. A proto si musím vybrat.“

Na to se MacGil nadechl a zamyslel. Těžké ticho se rozprostřelo v místnosti a on mohl přímo cítit váhu očekávání všech. Díval se jednomu po druhém do očí a viděl v nich rozdílné emoce. Levoboček se tvářil rezignovaně, věděl dobře, že nebude vybrán. Deviantovy oči hořely ctižádostí, přirozeně očekával, že volba padne na něj. Opilec se díval z okna a bylo mu to úplně jedno. Jeho dcera se na něj s láskou dívala, protože věděla, že vlastně stejně není součástí tohoto výběru, ale zároveň to nemůže její sympatie k otci nijak ohrozit. To samé viděl u svého nejmladšího.

„Kendricku, vždycky jsem tě považoval za svého plnoprávného syna. Zákony království ale bohužel zakazují nástupnictví komukoliv, kdo není plně legitimním následníkem.“

Kendrick se uklonil. „Otče, ani jsem neočekával, že by tomu mělo být jinak. Jsem se svým místem spokojen. Prosím, nenech se mou záležitostí nijak znepokojovat.“

Taková odpověď MacGila zabolela. Jasně podtrhla šlechetnost jeho syna a on si ho přál jmenovat tím spíše.

„To znamená, že zbýváte vy čtyři. Reeci, jsi skvělý mladý muž, nejlepší jakého jsem kdy viděl. Ale jsi příliš mladý, abych o tobě mohl uvažovat.“

„Neočekával jsem více, otče,“ odpověděl Reece a lehce se uklonil.

„Godfrey, jsi jedním z mých tří legitimních synů, ale plýtváš svými dny po hospodách s tou svou sebrankou. V životě se ti dostalo všech možných privilegií, a ty jsi všechny odmítl. Jestli je v mém životě nějaké opravdové zklamání, pak jsi jím ty.“

Godfrey se ušklíbl v odpověď a nepokojně se ošil.

„No, tak předpokládám, že jsem tu hotov a můžu se vrátit do hospody, že, otče?“

S rychlou, posměšnou úklonou se Godfrey otočil a namířil si to napříč místností.

„Okamžitě se vrať!“ vyštěkl MacGil. „IHNED!“

Godfrey otce ignoroval a pokračoval dále. Došel ke dveřím, chytil za železné kliky a otevřel je. Dva strážní stáli přímo za nimi.

MacGil kypěl zlostí, když se na něj strážní tázavě podívali.

Ale Godfrey na nic nečekal, prosmýkl se kolem nich a už byl na dlouhé chodbě.

„Zadržte ho!“ zařval MacGil. „A někde ho zavřete, aby ho královna neviděla. Nechci, aby zkazil své matce radost ze slavnostního dne její dcery.“

„Ano, můj pane,“ řekli strážní, zavřeli dveře a vydali se za Godfreyem.

MacGil se s tváří rudou vzteky, a těžce dýchaje, znovu posadil, ve snaze se uklidnit. Snad už potisící se znovu tázal, jak se mohlo stát, že zplodil takového potomka.

Pak se podíval na své zbývající děti. Všichni čtyři mu oplatili pohled a v tichosti čekali, co bude následovat. MacGil se zhluboka nadechl a snažil se znovu zkoncentrovat myšlenky.

„Tím zbýváte už jenom vy dva,“ pokračoval potom. „A z vás dvou jsem si vybral nástupce.“

MacGil se obrátil ke své dceři.

„Budeš to ty, Gwendolyn.“

Všichni čtyři zalapali po dechu. Do jednoho vypadali šokovaně a Gwendolyn nejvíc ze všech.

„Řekl jsi to správně, otče?“ zeptal se Gareth. „Řekl jsi Gwendolyn?“

„Otče, jsem poctěna,“ řekla Gwendolyn. „Ale nemohu to přijmout. Jsem přece žena.“

„Pravda, žena nikdy předtím neseděla na trůně MacGilů. Ale rozhodl jsem se tuto zvyklost změnit. Gwendolyn, máš tu nejlepší povahu a bytrost, jakou jsem u mladých dívek ještě nikdy neviděl. Jsi mladá a, bude-li si to Bůh přát, já budu žít ještě dlouho. A až nadejde čas, kdy bude vláda u konce, budeš moudrá natolik, abys mohla vládnout. Království bude tvoje.“

„Ale otče!“ zaječel zsinalý Gareth. „Já jsem nejstarší legitimní syn! V celé historii MacGilů to byl pokaždé nejstarší syn kdo byl určen následníkem.“

„Já jsem král,“ řekl MacGil temně, „já tvořím tradici.“

„Ale to není fér!“ namítal Gareth třesoucím se hlasem. „Já mám být příštím králem. Ne moje sestra. Ne žádná holka!“

„Mlč, kluku!“ zakřičel MacGil třesoucí se zlostí. „Dovoluješ si snad zpochybňovat moje rozhodnutí?“

„Takže jsem ve výběru přeskočen ženou? Takhle o mě smýšlíš?“

„Tak jsem rozhodl,“ řekl MacGil. „A ty to budeš respektovat a poslušně se tím řídit, stejně jako všichni ostatní v mém království. Nyní můžete všichni odejít.“

Jeho děti se rychle uklonily a spěchaly ven z místnosti.

Ale Gareth se ve dveřích náhle zastavil, neschopen prostě jen tak odejít.

Otočil se zpět a podíval se na otce.

MacGil mohl i přes celou místnost dobře vidět zklamání, které měl ve tváři. Zcela jistě předpokládal, že bude dnes jmenován. Ba co víc: on si to přál. Zoufale. Což pro MacGila však nebylo žádné překvapení – právě toto byl největší důvod, proč mu následnictví nesvěřil.

„Proč mě nenávidíš, otče?“ zeptal se.

„Není pravda, že tě nenávidím. Jenom si nemyslím, že se nejlépe hodíš k vládnutí v mém království.“

„A proč?“ naléhal Gareth.

„Protože je to přesně to co chceš.“

Garethova tvář potemněla. MacGil ho odhadl naprosto přesně. Hleděl mu teď do očí a viděl v nich zlobu tak obrovskou, že si to nikdy ani nedokázal představit.

Bez dalšího slova Gareth odkráčel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

Ozvěna se rozhlehla po místnosti až se MacGil otřásl. V pohledu svého syna spatřil zlobu tak hlubokou, jakou nevídal ani u svých nejhorších nepřátel. V tom okamžiku si vybavil Argona a jeho předpověď o blízkém nebezpečí.

Mohlo by být až takhle blízko?