Kitabı oku: «Falešná Chrabrost », sayfa 3
KAPITOLA ŠESTÁ
Alec stál na palubě, pevně se držel zábradlí lesklé, černé lodi, a sledoval moře, stejně jako několik předchozích dnů. Díval se na přicházející a odcházející ohromné vlny, které zvedaly jejich malou plachetnici a sledoval, jak se pod nimi dělí pěna, zatímco plují na vodě rychlostí, jakou nikdy předtím nezažil. Jejich loď se nakláněla, zatímco plachty byly napnuté větrem, poryvy byly rychlé a stálé. Alec se na to díval svýma řemeslnickýma očima, přemýšlel, z čeho je loď vyrobená; bylo jasné, že je vyrobená z neobvyklého, lesklého materiálu, s jakým se nikdy předtím nesetkal, a to jim umožňovalo udržet si rychlost celý den a noc a navigovat tmou mezi pandesianskou flotilou, přes Moře Smutku a na Moře Slz.
Jak Alec vzpomínal, pomyslel, jaká to byla trýznivá cesta, cesta dnem i nocí, plachty nebyly nikdy staženy, dlouhé noci na černém moři byly plné nepřátelských zvuků, praskání lodi a poskakování a plácání exotických stvoření. Vzbudil se víc než jedenkrát a uviděl zářivého hada, který se snažil dostat se na palubu a přihlížel, jak ho muži, se kterými plul, odkopli nohou.
Ze všeho nejtajemnější, a to ještě více, než jakýkoli exotický mořský život, byl Sovos, muž u kormidla. Muž, který Aleca vyhledal v kovárně, a který ho sem přivedl na tuto loď, který ho vezl na nějaké vzdálené místo, Alec byl bláznivý, že tomuto muži věřil. Doposud Sovos alespoň zachránil Alecovi život. Alec si vzpomněl, jak se ohlížel zpět na město Ur, zatímco byli již daleko na moři, cítil zlost, cítil bezmoc, když byl svědkem toho, jak se pandesianská flotila blížila. Na horizontu viděl, jak vzduchem letí koule z kanónů, slyšel vzdálené zahřmění, viděl, jak se hroutí budovy, budovy, ve kterých byl on sám ještě před několika hodinami. Snažil se dostat se z lodi a pomoci jim, ale v tu dobu byli už příliš daleko. Trval na tom, aby se Sovos otočil, ale jeho naléhavá žádost nebyla vyslyšena.
Alecovi vyskočily slzy, když pomyslel na své přátele, obzvláště na Marca a Dierdru. Zavřel oči a bezvýsledně se snažil tu vzpomínku setřást. Srdce se mu sevřelo, když pomyslel na to, že je všechny zklamal.
Jediná věc, která Aleca držela, která zatřásla jeho skleslostí, byl pocit, že je potřeba jinde, na čemž Sovos trval; že měl nepochybný osud, že ho může využít, aby pomohl zničit Pandesiany někde jinde. Nakonec, jak Sovos řekl, jeho smrt mezi ostatními by nikomu nepomohla. Stále doufal a modlil se, že Marco a Dierdra přežili, a že se stále dokáže vrátit včas, aby se s nimi setkal.
Byl zvědavý, chtěl zjistit, kam míří, Alec zasypal Sovose otázkami, ale ten přesto zůstal tvrdohlavě zticha, dnem i nocí byl u kormidla, zády k Alecovi. Co si Alec vzpomněl, nikdy ani nespal, ani nejedl. Jen tam stál a díval se na moře ve svých vysokých, kožených botách a černém, koženém kabátě, šarlatové hedvábí měl přehozené přes rameno, měl kápi se svým kuriózním znakem. Jeho krátký, hnědý plnovous, zářivě zelené oči, které se dívaly na vlny, jako by k nim patřily, záhada kolem něj se jen prohlubovala.
Alec pohlédl na neobvyklé Moře Slz, jeho světlou barvu, a pocítil naléhavou potřebu zjistit, kam pluje. Nebyl s to déle vydržet to ticho, otočil se k Sovosovi, zoufalý získat odpovědi.
“Proč já?” zeptal se Alec, narušil ticho, znovu to zkusil a tentokrát byl odhodlaný získat odpověď. “Proč já z celého města? Pro mám já přežít? Mohl jsi zachránit sto lidí, kteří jsou důležitější, než já.”
Alec čekal, ale Sovos zůstal potichu, byl k němu zády a prohlížel si moře.
Alec se rozhodl zkusit to jinak.
“Kam míříme?” zeptal se Alec znovu. “A jak to, že tato loď pluje tak rychle? Z čeho je vyrobena?”
Alec sledoval mužova záda. Uběhlo několik minut.
Konečně muž zatřásl hlavou, byl stále zády.
“Jdeš tam, kam máš jít, kde máš být. Vybral jsem si tě, protože potřebuji tebe a nikoho jiného.”
Alec přemýšlel.
“Potřebuješ mě k čemu?” tlačil na něj Alec.
“Abych zničil Pandesii.”
“Proč já?” zeptal se Alec. “Jak já mohu pomoci?”
“Vše bude jasné, až doplujeme,” odpověděl Sovos.
“Doplujeme kam?” tlačil na něj Alec a byl frustrovaný. “Moji přátelé jsou v Escalonu. Lidé, které miluji. Dívka.”
“To je mi líto,” povzdychl si Sovos, “ale tam už nikdo nezůstal. Vše, co jsi znal a miloval je to tam.”
Nastalo dlouhé ticho a mezi hvizdem větru se Alec modlil, aby to nebyla pravda – a přesto někde hluboko cítil, že to pravda je. Jak se mohl život změnit tak rychle? přemýšlel.
“A přesto žiješ,” pokračoval Sovos, “a to je velmi vzácný dar. Nepromarni ho. Můžeš mnohým pomoci, když projdeš zkouškou.”
Alec se zamračil.
“Jakou zkouškou?” zeptal se.
Sovos se konečně otočil a pohlédl na něj bodavýma očima.
“Jestli jsi ty ten vyvolený,” řekl, “naše poslání padne na tvá ramena; a jestli ne, nebudeš nám k ničemu.”
Alec se snažil to pochopit.
“Už plujeme několik dnů a zatím jsme nikam nedopluli,” poznamenal Alec. “Jen dál na moře. Už ani nevidím Escalon.”
Muž se ušklíbl.
“A kam si myslíš, že plujeme?” zeptal se.
Alec pokrčil rameny.
“Zdá se, že plujeme severovýchodně. Snad někam směrem k Mardě.”
Alec si rozhořčeně prohlížel horizont.
Sovos konečně odpověděl.
“Tolik se mýlíš, mladíku,” odpověděl. “Tolik se mýlíš.”
Sovos se otočil zpět ke kormidlu, zatímco vítr nabral na síle, loď plula po hladině oceánu. Alec se podíval za něj a byl překvapen, protože spatřil něco na horizontu.
Přispěchal kupředu, plný vzrušení, a chytil se za zábradlí.
V dáli se začala pomalu objevovat pevnina. Zdálo se, jako by se země leskla, jako by byla z diamantů. Alec pozvedl ruku k očím, mžoural, přemýšlel, co to jen může být. Jaký ostrov byl zde, uprostřed ničeho? Namáhal si hlavu, ale nemohl si vzpomenout na žádný kus země, který by byl v mapách. Byla to nějaká země, o které nikdy neslyšel?
“Co je to?” zeptal se Alec rychle a vyhlížel, plný očekávání.
Sovos se otočil a poprvé od setkání s Alecem se doširoka usmál.
“Můj příteli, vítej,” řekl, “na Ztracených ostrovech.”
KAPITOLA SEDMÁ
Aidan stál přivázaný ke kůlu, nemohl se pohnout, zatímco sledoval svého otce, který klečel několik stop před ním, obklopený pandesianskými vojáky. Stáli s pozvednutými meči a drželi je nad jeho hlavou.
“NE!” křičel Aidan.
Snažil se osvobodit, přispěchat a zachránit svého otce, ale ať to jakkoli zkoušel, nepohnul se, provazy se mu zařezávaly do zápěstí a kotníků. Byl přinucen přihlížet, jak tam jeho otec klečí s očima zalitýma slzami, a prosebně na něj hledí.
“Aidane!” zavolal jeho otec a vztáhl k němu ruku.
“Otče!” zakřičel na něj Aidan.
Ostří se přiblížilo a za okamžik byl Aidanův obličej postříkaný krví, když byla hlava jeho otce sťata.
“NE!” křičel Aidan a cítil, jako by v něm zemřel jeho vlastní život, cítil, jak klesá do černé díry.
Aidan se probudil s hrůzou, zalitý chladným potem. Posadil se v temnotě a byl zmatený z toho, kde je.
“Otče!” vykřikl Aidan, který stále napůl spal, hledal ho a cítil, že ho musí co nejdříve zachránit.
Podíval se všude kolem sebe a ucítil něco na obličeji a ve vlasech a všude po celém těle a uvědomil si, že se mu špatně dýchá. Natáhl se a něco lehkého a dlouhého si stáhl z obličeje a uvědomil si, že ležel na kupě sena a byl téměř zaházený. Rychle ho odhrnul a posadil se.
Byla zde tma, jen mezi latěmi problikávalo světlo z pochodně a on si brzy uvědomil, že leží zpět na voze. Vedle něj zaznělo zašustění a on se podíval a s úlevou viděl, že to je Bílý. Ohromný pes vyskočil na vůz vedle něj a olízal mu tvář, zatímco Aidan ho objímal.
Aidan ztěžka dýchal, byl stále překvapený ze svého snu. Zdál se až příliš skutečný. Byl jeho otec skutečně zabit? Snažil se vzpomenout si na okamžik, kdy ho viděl naposledy na královském nádvoří, obklíčeného. Vzpomněl si, že se snažil pomoci a potom byl odnášen Motleym za temné noci. Vzpomněl si, jak ho Motley dává na tento vůz, jak jedou zadními uličkami Androsu a snaží se dostat pryč.
To vysvětluje ten vůz. Ale kam jeli? Kam ho Motley odvezl?
Otevřely se dveře a tmavý pokoj osvítil pramen světla z pochodně. Aidan konečně viděl, kde je: v malém, kamenném pokoji s nízkým a klenutým stropem, který vypadal jako malá chalupa nebo taverna. Podíval se vzhůru a uviděl, jak ve dveřích stojí Motley a je orámovaný světlem z pochodně.
“Když budeš takhle křičet, Pandesiané nás najdou,” varoval ho Motley.
Motley se otočil a vyšel ven, vrátil se do dobře osvíceného pokoje v dálce a Aidan rychle seskočil z vozu a následoval ho, Bílý byl po jeho boku. Jak Aidan vstoupil do jasného pokoje, Motley za ním rychle zavřel tlusté, dubové dveře s zavřel je na několik západů.
Aidan se rozhlédl, oči si zvykaly na světlo, a rozeznal známé obličeje: Motleyho přátele. Herce. Všechny ty baviče na cestách. Všichni byli zde, všichni se schovávali, zabednění v této kamenné hospodě bez oken. Všechny obličeje, jednou tak radostné, byly nyní chmurné a vážné.
“Pandesiané jsou všude,” řekl Motley Aidanovi. “Mluv potichu.”
Aidan se zastyděl, ani si neuvědomil, že křičel.
“Omlouvám se,” řekl. “Měl jsem noční můru.”
“Všichni máme noční můry,” odpověděl Motley.
“Právě jednu prožíváme,” dodal jiný herec s rozmrzelým obličejem.
“Kde jsme?” zeptal se Aidan a podíval se kolem zmateně.
“V taverně,” odpověděl Motley, “v nejzažším rohu Androsu. Stále jsme v hlavním městě a schováváme se. Pandesiané hlídají venku. Už několikrát prošli kolem, ale nešli dovnitř – a nepřijdou, pokud zůstaneš potichu. Jsme zde v bezpečí.”
“Alespoň nyní,” řekl jeden z jeho přátel skepticky.
Aidan pocítil nutkání pomoci svému otci a snažil se rozpomenout se.
“Můj otec,” řekl. “Je…mrtvý?”
Motley zatřásl hlavou.
“Nevím. Zajali ho. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděl.”
Aidan pocítil nával vzteku.
“Ty jsi mě odnesl pryč!” řekl rozhořčeně. “To jsi neměl dělat. Pomohl bych mu!”
Motley si třel bradu.
“A jak bys to udělal?”
Aidan pokrčil rameny a namáhal si hlavu.
“Já nevím,” odpověděl. “Nějak.”
Motley pokýval.
“Zkusil bys to,” souhlasil. “A teď bys byl také mrtvý.”
“Takže je mrtev?” zeptal se Aidan a cítil, jak mu škublo v srdci.
Motley pokrčil rameny.
“Ne, když jsme odešli,” řekl Motley. “Já jen nevím, jak. V tomto městě už nemáme žádné přátele, žádné zvědy – bylo převzato Pandesiany. Všichni muži tvého otce jsou zajati. Obávám se, že jsme napospas Pandesianům.”
Aidan zaťal pěsti, myslel na svého otce, jak tvrdne v cele.
“Musím ho zachránit,” prohlásil Aidan, plný pocitu poslání. “Nemohu dovolit, aby tam jen tak seděl. Musím hned odtud.”
Aidan vyskočil a spěchal ke dveřím a začal je otevírat, když se objevil Motley, postavil se nad něj a nohou zapřel dveře, než se otevřely.
“Jestli teď půjdeš,” řekl Motley, “všechny nás zabijí.”
Aidan se podíval na Motleyho, poprvé na jeho tváři spatřil vážný výraz, věděl, že má pravdu. Nově k němu pocítil vděčnost a respekt; nakonec mu vlastně zachránil život. Aidan za to bude vždycky vděčný. A přesto zároveň cítil spalující touhu zachránit svého otce a věděl, že každá vteřina je drahá.
“Řekl jsi, že existuje ještě jiný způsob,” řekl Aidan a rozpomněl se. “Že je ještě jiný způsob, jak ho zachránit.”
Motley pokýval hlavou.
“Řekl,” přiznal Motley.
“Tak to byla jen prázdná slova?” zeptal se Aidan.
Motley si povzdychl.
“Co navrhuješ?” zeptal se popuzeně. “Tvůj otec sedí uprostřed hlavního města, v královském žaláři, strážen celou pandesianskou armádou. Máme jen tak přijít a zaťukat na dveře?”
Aidan tam stál, snažil se něco vymyslet. Věděl, že to je těžký úkol.
“Je někdo, kdo nám může pomoci?” zeptal se Aidan.
“Kdo?” zavolal jeden z herců. “Všichni muži, kteří jsou loajální tvému otci, byli spolu s ním uvězněni.”
“Ne všichni,” odpověděl Aidan. “Jistě tam nebyli všichni jeho muži. Co třeba váleční vůdci, kteří jsou mu loajální a jsou mimo hlavní město?”
“Možná.” Motley pokrčil rameny. “Ale kde jsou nyní?”
Aidan zuřil, byl zoufalý, prožíval uvěznění svého otce, jako by bylo jeho vlastní.
“Nemůžeme tu jen tak sedět a nedělat nic,” prohlásil Aidan. “Jestli mi nepomůžete, půjdu sám. Je mi jedno, jestli zemřu. Nemohu tu jen tak sedět, zatímco je můj otec ve vězení. A mí bratři…” řekl Aidan, pak si vzpomněl a začal plakat, byl přemožen emocemi, když si vzpomněl, že oba jeho bratři jsou mrtví.
“Teď už nemám nikoho,” řekl.
Potom zatřásl hlavou. Vzpomněl si na svou sestru, Kyru, a vší silou se modlil, aby byla v bezpečí. Nakonec mu nyní zbyla jenom ona.
Jak Aidan plakal, styděl se, Bílý k němu přišel a položil si hlavu na jeho nohu. Uslyšel, jak těžké kroky přešly po skřípavé, dřevěné podlaze a pocítil těžkou, masitou dlaň na svém rameni.
Pohlédl vzhůru a viděl, jak se na něj Motley soucitně dívá.
“Nemáš pravdu,” řekl Motley. “Máš nás. My jsme nyní tvá rodina.”
Motley se otočil a ukázal po místnosti a Aidan se rozhlédl a viděl všechny herce a baviče, kteří se na něj upřímně dívali, tucet soucitných očí, které souhlasně pokyvovaly. Uvědomil si, že i když nejsou bojovníky, jsou to lidé s dobrým srdcem. Pocítil k nim novou úctu.
“Děkuji,” řekl Aidan. “Ale vy jste všichni herci. Já potřebuji bojovníky. Vy mi nemůžete pomoci dostat zpět mého otce.”
Motleymu se najednou v očích ukázalo něco, jako by měl nápad a zeširoka se usmál.
“Jak se mýlíš, mladý Aidane,” odpověděl.
Aidan viděl, jak Motleymu září oči a věděl, že na něco myslí.
“Bojovníci mají jistou dovednost,” řekl Motley, “ale baviči mají vlastní dovednosti. Bojovníci vyhrávají silou – ale baviči mohou vyhrát jinými způsoby, způsoby, které jsou ještě mocnější.”
“Nerozumím,” řekl zmateně Aidan. “Nemůžete dostat mého otce z jeho cely zábavou.”
Motley se nahlas zasmál.
“No, vlastně,” odpověděl, “myslím, že můžeme.”
Aidan se na něj zmateně podíval.
“Co más na mysli?” zeptal se.
Motley si třel bradu, oči mu těkaly, bylo jasné, že kuje plán.
“Bojovníci se nyní nemohou volně pohybovat městem – nebo se přiblížit centru města. Ale baviči nemají žádná omezení.”
Aidan byl zmatený.
“Proč by Pandesiané svolili, aby baviči vstoupili do centra hlavního města?” zeptal se Aidan.
Motley se usmál a zatřásl hlavou.
“Stále nevíš, jak svět funguje, chlapče,” odpověděl Motley. “Bojovníci se mohou vždy pohybovat omezeně, v určitých místech, v určitou dobu. Ale baviči – ti mohou všude a vždy. Všichni se chtějí bavit, Pandesiané stejně jako Escalonité. Nakonec, znuděný voják je nebezpečný voják na obou stranách království a pořádek musí být udržován. Zábava byla vždycky klíčem k udržení spokojených oddílů a k řízení armády.”
Motley se usmál.
“Vidíš, mladý Aidane,” řekl, “nejsou to vůdci, kteří mají moc nad svými armádami, ale my. Bezvýznamní, staří baviči. Třída, kterou tak opovrhuješ. My povstaneme nad bitvami a protneme řady nepřítele. Nikomu nezáleží ta tom, jaké brnění mám na sobě – jen jim záleží na tom, jak dobré jsou mé příběhy. A já mám dobré příběhy, chlapče, lepší, než čekáš.”
Motley se otočil do místnosti a zahřměl:
“Zahrajeme hru! Všichni společně!”
Všichni herci v místnosti najednou radostně vykřikli, rozzáření povstali na nohy, naděje se jim vrátila do očí.
“Budeme hrát přímo v centru hlavního města! Bude to ta nejlepší zábava, jakou Pandesiané kdy zažili! A zároveň také největší rozptýlení. Až nastane ten správný čas, až bude město v našich rukou, uchváceno naší přítomností, budeme jednat. A najdeme způsob, jak osvobodit tvého otce.”
Muži jásali a Aidan poprvé cítil, jak mu chřadne srdce, cítil se optimisticky.
“Opravdu si myslíš, že to bude fungovat?” zeptal se Aidan.
Motley se usmál.
“Můj chlapče,” řekl, “už se staly bláznivější věci.”
KAPITOLA OSMÁ
Duncan se snažil vymazat myšlenku na bolesti, jak usínal a znovu se budil, opíral se o kamennou zeď, pouta se mu zařezávala do zápěstí a kotníků a nemohl kvůli nim usnout. Strašně se chtěl napít. V krku měl vyprahlo, nemohl polknout, každý dech ho bolel. Nemohl si vzpomenout, kolik dnů uběhlo od doby, kdy se napil a cítil se tak zesláblý hladem, že se nemohl ani hýbat. Věděl, že tu chátrá a že jestli pro něj brzy nepřijde kat, dostane ho jistě hlad.
Duncan upadal už několik dnů do bezvědomí a opět se z něj probouzel, byl přemožen bolestí, která se stávala jeho součástí. Měl vidiny ze svého mládí, z dob, které strávil na polích, na hříšti a na bitevních polích. Vzpomínal na své první bitvy, dny, které jsou ty tam, kdy byl Escalon svobodný a prospíval. Ale vzpomínky byly vždy narušeny tvářemi jeho dvou mrtvých chlapců, které se před ním objevovaly a pronásledovaly ho. Byl bolestí rozerván a třásl hlavou, neúspěšně se snažil se toho všeho zbavit.
Duncan pomyslel na svého zbývajícího syna, Aidana, a zoufale doufal, že je v bezpečí Volisu, že se k němu Pandesiané ještě nedostali. Jeho mysl se potom obrátila na Kyru. Vzpomněl si na ni jako na mladou dívku, vzpomněl si na pýchu, kterou vždy pociťoval, když ji vychovával. Vzpomněl si na její cestu přes Escalon a přemýšlel, jestli se dostala do Uru, jestli se setkala se svým strýcem, jestli byla nyní v bezpečí. Byla jeho součástí, jedinou součástí, na které nyní záleželo a její bezpečí bylo pro něj důležitější, než zůstat na živu. Uvidí ji ještě někdy? přemýšlel. Toužil po tom ji znovu vidět, a přesto také chtěl, aby zůstala daleko odtud, v bezpečí od toho všeho.
Dveře cely se rozletěly, Duncan pohlédl zmateně vzhůru a díval se do tmy. V temnotě připochodovaly boty a jak poslouchal chůzi, Duncan rozpoznával, že to nejsou Enisovy boty. V temnotě jeho schopnost naslouchat ještě zesílila.
Jak se voják přiblížil, Duncanovi došlo, že přišel, aby ho týral nebo zabil. Duncan byl připraven. Mohou mu dělat cokoli se jim zachce – už je uvnitř mrtev.
Duncan otevřel oči, i když byly těžké, pohlédl vzhůru se zbývající důstojností, kterou ještě měl, chtěl vidět, kdo přišel. Byl překvapen, když viděl, že to je obličej muže, kterého ze všech nejvíce nenáviděl: Banta z Barrisu. Zrádce. Muže, který zabil jeho dva syny.
Duncan se zlostně mračil, zatímco Bant přistoupil blíže, na obličeji měl spokojený úšklebek, poklekl před ním. Přemýšlel, co tu tato stvůra může chtít.
“Teď už nejsi tak mocný, že ano, Duncane?” zeptal se Bant, který od něj byl ani ne stopu daleko. Stál tam s rukama v bok, menší, podsaditý, s úzkými rty, těkavýma očima a poďobaným obličejem.
Duncan se pokusil na něj zaútočit, chtěl ho roztrhnout vejpůl – ale jeho řetězy mu to nedovolily.
“Za mé chlapce zaplatíš,” řekl Duncan, dusil se, v krku měl tak sucho, že nemohl ani promluvit tou záští.
Bant se smál krátkým a hrubým smíchem.
“Opravdu?” zlobil ho. “Tady dole vydechneš svým posledním dechem. Zabil jsem tvé syny a mohu zabít i tebe, když budu chtít. Nyní za mnou stojí Pandesie poté, co jsem jim prokázal svou loajalitu. Ale nezabiji tě. To by bylo příliš milosrdné. Bude lepší, když sám zemřeš.”
Duncan pocítil, jak v něm vře chladná zuřivost.
“Tak proč jsi přišel?”
Bant zvážněl.
“Mohu přijít, kdy se mi zachce,” zamračil se, “a také bezdůvodně. Mohu přijít jen proto, abych se na tebe podíval. Abych na tebe zíral. Abych viděl ovoce mého vítězství.”
Povzdychl si.
“A také se to tak přihodilo, že mám důvod, proč jsem tě navštívil. Něco od tebe chci. A jednu věc ti dám.”
Duncan se na něj skepticky podíval.
“Tvou svobodu,” dodal Bant.
Duncan se na něj díval a přemýšlel.
“A proč bys to udělal?” zeptal se.
Bant si povzdychl.
“Vidíš, Duncane,” řekl, “ty a já nejsme tak rozdílní. Oba jsme bojovníci. Vlastně, ty jsi muž, kterého jsem vždy respektoval. Tvoji synové si zasloužili být zabiti – byli to lehkomyslní hrubiáni. Ale tebe,” řekl, “tebe jsem vždy respektoval. Neměl bys být tady dole.”
Odmlčel se a prohlížel si ho.
“Takže udělám toto,” pokračoval. “Veřejně přiznáš svá provinění proti našemu národu a já vyzvu všechny obyvatele Androsu, aby uznali pandesianskou nadvládu. Jestli to uděláš, zajistím, že tě Pandesie propustí.”
Duncan tam seděl, byl tak rozčílen, že ani nevěděl, co říci.
“Takže jsi pro Pandesiany nyní jen loutkou?” zeptal se Duncan konečně mezi zuby. “Snažíš se na ně udělat dojem? Ukázat jim, že mě před ně můžeš předvést?”
Bant se ušklíbl.
“Udělej to, Duncane,” odpověděl. “Tady dole nejsi k ničemu dobrý a už vůbec ne sám sobě. Přednes Nejvyššímu Ra, co chce slyšet, přiznej se k tomu, co jsi udělal a přines mír tomuto městu. Naše hlavní město nyní potřebuje mír a ty jsi jediný, kdo to pro něj může udělat.”
Duncan se několikrát zhluboka nadechl, až konečně nabral sílu, aby promluvil.
“Nikdy,” odpověděl.
Bant se zlostně podíval.
“Ne kvůli mé vlastní svobodě,” pokračoval Duncan, “ne kvůli mému vlastnímu životu a za žádnou cenu.”
Duncan na něj hleděl, spokojeně se usmíval, zatímco sledoval, jak Bant zrudl a potom nakonec dodal: “Ale můžeš si být jistý jednou věcí: jestli se mi odtud kdy podaří utéct, můj meč si najde cestu do tvého srdce.”
Po dlouhém, ohromeném tichu se Bant postavil, mračil se, hleděl dolů na Duncana a zakroutil hlavou.
“Tak si ještě žij několik dalších dnů,” řekl, “abych se mohl přijít podívat na tvou popravu.”
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
