Kitabı oku: «Klenot Pro Šlechtu », sayfa 2
Kate se rozhlédla a všimla si, že každý z nich něco nese. Ať už to byl nůž nebo bič, meč nebo škrtidlo. Každý z nich jako by toužil jen po tom, aby jí ublížil. Kate věděla, že jakmile budou moct, hned se na ni vrhnou.
Bublina kolem slábla, byla stále průsvitnější. Kate sevřela meč a v duchu se připravovala na to, co ji čekalo.
KAPITOLA TŘETÍ
Emeline následovala Ashu, Vincenta a ostatní vřesovišti za Pramenem. Pevně svírala Coru za předloktí, aby se v mlze, která z vřesovišť stoupala, vzájemně neztratily.
„Dokázaly jsme to,“ vydechla Emeline. „Našly jsme Kamenov.“
„To spíš Kamenov našel nás,“ podotkla Cora.
Na tom něco bylo, vzhledem k tomu, že je obyvatelé Kamenova zachránili před popravou. Když Emeline zavřela oči, měla pocit, že stále cítí oheň hranice, na které měla uhořet. Štiplavý dým, který se jí dral do nosu. Nelíbilo se jí to ani trochu.
„A navíc,“ pokračovala Cora, „myslím, že abychom něco našly, musely bychom to nejdřív vidět.“
Líbí se mi tvoje zvířátko, ucítila Emeline Ashinu myšlenku. Vždycky tolik mluví?
Žena, která působila dojmem jednoho z kamenovských velitelů nezastavovala. Její dlouhý kabát klouzal po vřesu, široký klobouk ji chránil před padající vlhkostí.
Ona není žádné zvířátko, odpověděla Emeline. Původně to chtěla říct nahlas, aby ji Cora slyšela. Pak si ale uvědomila, že bude lepší, když to neuslyší.
Proč se jinak starat o někoho Normálního, když ho nemáš jako domácí zvířátko? zeptala se Asha.
„Ashy si nevšímej,“ pronesl Vincent nahlas. Byl vyšší než ony dvě, doslova se nad nimi tyčil. I přes svoji výšku a ohromnou čepel, která připomínala spíš řeznický sekáček, byl přátelštější než Asha. „Nechce se jí věřit, že by někdo bez našeho nadání mohl zapadnout. Naštěstí nejsme všichni takoví. A co se týká mlhy, chrání nás. Ten, kdo má vůči Kamenovu nepřátelské úmysly v ní bloudí a Kamenov nikdy nenajde. Ztratí se.“
„A ty, kdo nám chtějí ublížit, můžeme lovit,“ pronesla Asha, a ne zrovna příjemně se usmála. „Už tam ale budeme. Mlha se za chvíli zvedne.“
A skutečně, po několika krocích jako by vstoupili na rozlehlý ostrov obklopený mlhou. Ostrov byl rozhodně větší než Ashton. Rozhodně nebyl ale tak zastavěný. Zdálo se, že tady převládá normální krajina s poli, na kterých lidé pěstovali zeleninu. O něco dál byl asi po ramena vysoký kámen usazený před příkopem. Na Emeline nepůsobil jako orientační bod, ale spíše jako nějaké obranné opatření. V tu chvíli také ucítila záchvěv moci a zamyslela se, jestli za tím vším není něco víc.
Na dohled také byly řady kamenných a do země napůl zapuštěných domů se střechami z rašeliny a drnů. Některé byly kulaté a působily prastarým dojmem. Uprostřed všeho byl velký kamenný kruh plný lidí.
Konečně našly Kamenov.
„Pojďte,“ vyzvala je Asha a zamířila ke kruhu. „Musíme vás představit a postarat se, aby vás někdo nezabil jako náhodné vetřelce.“
Emeline ji chvíli sledovala a pak se obrátila k Vincentovi.
„To je vždycky taková?“ zeptala se.
„Většinou je ještě horší,“ odpověděl Vincent. „Ale pomáhá nám s ochranou. Pojďte, obě byste měly vidět svůj nový domov.“
Zamířily ke kamenné vesnici. Ostatní je následovali, někteří odbíhali pozdravit přátele na polích.
„Vypadá to na opravdu nádherné místo,“ pronesla Cora. Emeline byla ráda, že se jí tu líbí. Sama si nebyla jistá, co by dělala, kdyby se její přítelkyně rozhodla, že Kamenov nakonec nebude jejím útočištěm.
„Taky je,“ kývl Vincent. „Nejsem si jistý, kdo to tu založil, ale brzy se tu začali shromažďovat takoví, jako jsme my.“
„Ti, kdo mají moc,“ pronesla Emeline.
Vincent pokrčil rameny. „Tak to říká Asha. Osobně tohle místo raději považuji za domov pro ty, kdo nemají kam jinam jít. Obě jste tu vítané.“
„Prostě jen tak?“ zeptala se Cora.
Emeline předpokládala, že její podezřívavost má hodně co do činění s tím, na co už na cestě narazily. Zdálo se, že téměř každý, koho potkaly, je chtěl buď okrást, zotročit nebo jim provést něco ještě horšího. Musela uznat, že i ona by byla podezřívavá. Na druhou stranu tohle ale byli lidé, jako ona sama. Chtěla jim věřit.
„Z nadání tvé přítelkyně je jasné, že je jednou z nás, zatímco ty… pocházíš z Domu nechtěných?“
Cora přikývla.
„Vím, jaké to je,“ pronesl Vincent. „Vyrostl jsem na místě, kde mi tvrdili, že za svoji svobodu musím zaplatit. Stejně tak i Asha. Zaplatila krví. Proto cizím moc nevěří.“
Emeline si uvědomila, že v tu chvíli myslí na Kate. Zajímalo by ji, co se se Sophiinou sestrou stalo. Podařilo se jí najít Sophii? Byla také na cestě do Kamenova nebo se pokoušela dostat do Ishjemme? Netušila, jak by to mohla zjistit. Mohla ale doufat.
Zamířily k vesnici a následovaly Vincenta. Na první pohled to možná vypadalo jako normální vesnice, ale při bližším zkoumání si Emeline všímala rozdílů. Viděla runy a značky vyryté do kamení i dřeva staveb. Cítila vibrace tuctů lidí s nadáním na jednom místě.
„Je tu takové ticho,“ pronesla Cora.
Jí to tak možná připadalo, ale věděla, že tu probíhá množství hovorů. Lidé ale komunikovali přímo myšlenkami. Zdálo se, že je to tu stejně běžné, jako mluvit nahlas. Možná ještě běžnější.
A nešlo jen o tohle. Už viděla, co umí místní léčitel – Tabor. Lidé tu ale měli i jiná nadání. Nějaký chlapec hrál skořápky, aniž by se jich dotknul. Byl tu muž, který rozsvěcel svíce, aniž by k tomu potřeboval pomůcky. Dokonce tu byl kovář, který pracoval bez ohně. Zdálo se, že kov reaguje přímo na jeho dotek.
„Každý máme nějaký dar,“ pronesl Vincent. „Nashromáždili jsme vědomosti, abychom mohli pomáhat těm, kdo nemají nadání.“
„Líbila by se ti Sophia, naše přítelkyně,“ pronesla Cora. „Zdálo se, že byla téměř všemocná.“
„Skutečně mocní jedinci jsou výjimeční,“ prohlásil Vincent. „Ti, kteří vypadají nejsilnější, jsou často ti nejvíce svázaní.“
„A přesto se vám daří vyvolávat mlhu, která se rozprostírá na míle daleko,“ podotkla Emeline. Věděla, že na to nestačí jen trocha moci. Právě naopak.
„To děláme společně,“ odpověděl Vincent. „Pokud zůstanete, nejspíš budeš muset přispět, Emeline.“
Pokynul ke kruhu uprostřed vesnice. Seděli tam lidé na kamenných sedátkách. Emeline cítila moc, která kruhem vířila, i když se zdálo, že nikdo nic nedělá, že všichni jen zírají do prázdna. Jedna z postav vstala, vypadala neskutečně unaveně. Vyšla z kruhu a vystřídal ji jiný vesničan.
To by Emeline nikdy nenapadlo. Nejmocnější z nich získávali svoji moc vysáním síly odjinud. Slyšela o čarodějnicích, které vysávaly lidské životy. Sophia nejspíš získávala moc ze samotné země. Vzhledem k tomu, kým byla, to dokonce dávalo smysl. Tohle ale… tohle byla vesnice plná lidí, kteří společně odevzdávali svou moc, aby byla něčím víc než jen součtem jednotlivých částí. Jakou sílu by společně dokázali stvořit?
„Podívej, Coro,“ pronesla a ukázala kupředu. „Oni chrání celou vesnici.“
Cora vykulila oči. „Oni… může to dělat kdokoli?“
„Kdokoli, kdo má jen špetku moci,“ odpověděl Vincent. „Kdyby to zkoušel někdo bez nadání, buď by se nestalo vůbec nic, nebo…“
„Nebo?“ zeptala se Emeline.
„Nebo by to z něj vysálo život. Není zrovna bezpečné to zkoušet.“
Emeline viděla, jak se přitom Cora zatvářila, ale její výraz se rychle změnil. Příliš ji zaměstnávalo rozhlížení se po vesnici. Jako by se snažila přijít na to, jak to všechno funguje.
„Pojďte,“ vyzval je Vincent. „Tímhle směrem je prázdný dům.“
Zavedl je ke stavení s kamennými stěnami. Nebylo nijak velké, ale pro dvě přítelkyně bylo velké až dost. Když Vincent otevřel dveře, ozvalo se hlasité zavrzání. Emeline předpokládala, že to spraví. Když se naučila řídit vůz a člun, naučí se i jak spravit dveře.
„Co tu budeme dělat?“ zeptala se Cora.
Vincent se usmál. „Budete tu žít. Naše farmy produkují dost jídla a my ho sdílíme s každým, kdo pomůže s prací ve vesnici. Všichni pomáhají tak, jak můžou. Kdo umí pracovat s kovem nebo dřevem s ním pracuje. Buď z něj tvoří nebo ho prodává. Ten, kdo umí bojovat, brání vesnici nebo loví. Uplatní se tu každé nadání.“
„Celý život jsem líčila šlechtu, která se chystala na bály a plesy,“ pronesla Cora.
Vincent pokrčil rameny. „No, jsem si jistý, že se něco najde. I my tu slavíme. Najdeš si způsob, jak zapadnout.“
„A když budeme chtít odejít?“ zeptala se Cora.
Emeline se rozhlédla. „Proč by někdo chtěl odcházet? Ty přece taky nechceš, nebo ano?“
Pak udělala něco nemyslitelného a ponořila se do mysli své přítelkyně, aniž by se jí zeptala. Cítila v jejích myšlenkách pochybnosti, ale také naději, že bude vše v pořádku. Cora si přála, aby mohla zůstat. Jen si nechtěla připadat jako zvíře v kleci. Nechtěla být znovu v pasti. To Emeline chápala, uklidnilo ji to. Cora se chystala zůstat.
„To nechci,“ prohlásila Cora, „ale… musím vědět, že to celé není jen trik. Že tu nebudeme jako ve vězení. Chci vědět, že jsem skutečně svobodná, nejen na oko.“
„Jsi volná,“ ujistil ji Vincent. „Doufáme, že zůstanete, ale pokud budete chtít odejít, nebudeme vám bránit. Jen vás požádáme, abyste udržely naše tajemství. Díky utajení je Kamenov v bezpečí. Chrání nás lépe než mlha a naši válečníci. Nechám vás, abyste se tu usadily. Až budete připravené, dojděte do domu uprostřed vesnice. Flora se tam stará o jídelnu a obě dostanete najíst.“
Odešel a nechal Emeline s Corou, aby se rozhlédly po svém novém domově.
„Je to tu malé,“ pronesla Emeline. „Vím, že jsi zvyklá na život v paláci.“
„Jsem zvyklá na život v koutech paláce,“ podotkla Cora. „V porovnání se skříní nebo prázdným výklenkem je to tu obrovské. Ale budeme na tom muset zapracovat.“
„Zapracujeme,“ prohlásila Emeline a už se rozhlížela, co by mohla změnit. „Přešly jsme půl království. Tohle stavení si rozhodně vylepšíme.“
„Myslíš, že sem Sophia nebo Kate někdy přijdou?“ zeptala se Cora.
Emeline si kladla téměř stejnou otázku. „Myslím, že Sophia bude mít moc práce v Ishjemme,“ odpověděla. „Pokud měla štěstí, podařilo se jí najít rodinu.“
„A ty jsi našla svoji. Tedy skoro rodinu,“ podotkla Cora.
To byla pravda. Lidé kolem ní sice možná nebyli pokrevní příbuzní, ale mohli by být. Ve vnějším světě k nim ostatní cítili stejnou nenávist. Museli se skrývat stejně jako ona. A teď si vzájemně pomáhali. Téměř to odpovídalo definici rodiny.
A z Cory to tím pádem dělalo rodinu také. Emeline se nelíbilo, když na to Cora zapomínala.
Objala ji. „Tohle může být rodina pro nás obě. Alespoň si to myslím. Obě tu můžeme svobodně žít. Obě tu můžeme být v bezpečí.“
„Líbí se mi myšlenka, že jsem v bezpečí,“ pronesla Cora.
„Mně se líbí myšlenka, že už nebudu muset chodit po království a pátrat po tomhle místě,“ odpověděla Emeline. Měla už dost cestování. Vzhlédla. „Máme teď střechu nad hlavou.“
Po tak dlouhé cestě jí to připadalo jako skutečný luxus.
„Máme střechu nad hlavou,“ souhlasila Cora. „A máme rodinu.“
Bylo zvláštní to říct po tak dlouhé době. Znamenalo to hodně. Znamenalo to víc než hodně.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Vdova královna Mary z rodu Flambergů seděla v přijímacím pokoji a snažila se potlačit zuřivost, která hrozila, že každým okamžikem propukne naplno. Zuřila kvůli tomu, jak ji v posledních dnech zahanbovali, zuřila, protože ji tělo zrazovalo stále víc. Dokonce i teď vykašlávala krev do krajkového kapesníčku. A ze všeho nejvíc zuřila, protože ji neposlouchali její synové.
„Princ Rupert, veličenstvo,“ oznámil jí sloužící, když její nejstarší syn vplul do pokoje. Tvářil se jako by se mu měla klanět snad i ona sama.
„Pogratuluješ mi k mému vítězství, matko?“ zeptal se.
Vdova se přinutila promluvit co nejmrazivějším tónem. Jen to jí zabránilo se na něj z plných plic rozkřičet. „Je zvykem uklonit se královně.“
Alespoň to Ruperta trochu zarazilo. Zadíval se na ni se směsicí šoku a vzteku v očích. Pak se krátce uklonil. Dobře, jen ať si uvědomí, kdo tu ještě pořád vládne. V posledních dnech se zdálo, že na to úplně zapomněl.
„Takže ty bys chtěl, abych ti pogratulovala, je to tak?“ zeptala se královna.
„Zvítězil jsem!“ vyhrkl Rupert. „Vytlačil jsem nájezdníky. Zachránil jsem království.“
V jeho podání to znělo, jako by za vítězstvím stál jen on sám. Jako by vyrazil na výpravu jako ze starých časů. Takové časy ale byly dávno pryč.
„Tím, že jsi provedl svůj bezohledný plán a zavrhl ten, který jsme vybrali,“ pronesla královna.
„Ale vyšlo to!“
Vdova se ještě stále snažila udržet svůj vztek na uzdě. Alespoň prozatím. Přesto to bylo každým okamžikem těžší.
„A ty si myslíš, že strategie, kterou jsem zvolila, by nevyšla?“ obořila se na něj. „Myslíš si, že by se útočníci nerozbili o naši obranu? Myslíš si, že budu hrdá, když jsi způsobil takový masakr?“
„Zmasakroval jsem naše nepřátele a ty, kdo s nimi nechtěli bojovat,“ odporoval Rupert. „Myslíš si, že jsem neslyšel zkazky o tom, co jsi provedla ty, matko? O vraždách šlechticů, kteří podporovali Dansy? O tvé dohodě s církví Maskované bohyně, podle které může vraždit kohokoli prohlásí za kacíře?“
Rozhodně nehodlala nechat svého syna, aby tyhle věci stavěl do jedné roviny. Nehodlala se bavit o věcech, které byly v minulosti nezbytné, s klukem, který v té době byl ještě v plenkách.
„To je něco úplně jiného,“ řekla. „Lepší možnost tehdy nebyla.“
„Teď taky nebyla lepší možnost,“ štěkl Rupert.
„Měli jsme možnost nezmasakrovat naše lidi,“ odpověděla vdova chladně. „Možnost nezničit některé z nejcennějších polností. Zatlačil jsi Novou armádu zpět, ale náš plán ji mohl úplně rozdrtit.“
„Sebastianův plán byl hloupý. Chápala bys to, kdybys nebyla tak slepá ke všem jeho chybám.“
Čímž se dostali k dalšímu důvodu královnina vzteku. Důležitějšímu důvodu. Zatím ho nezmínila jen proto, že se bála, že se neudrží.
„Kde je tvůj bratr, Ruperte?“ zeptala se.
Pokusil se o nevinný tón. Mělo mu ale být jasné, že takhle si na ni nepřijde.
„Jak to mám vědět, matko?“
„Ruperte, Sebastiana naposled viděli v přístavu, kde hledal loď plující do Ishjemme. Ty sám jsi ho tam potkal a zajal. Myslíš si, že nemám své špehy úplně všude?“
Sledovala ho a viděla, jak se snaží vymyslet, co říct. Tvářil se přitom úplně stejně jako když byl malý kluk. Snažil se najít ta správná slova, díky kterým by přesvědčil ostatní, aby si mysleli to, co chtěl on.
„Sebastian je na bezpečném místě,“ pronesl nakonec.
„Čímž chceš říct, že jsi ho uvěznil. Vlastního bratra. Na to nemáš právo, Ruperte.“ Záchvat kašle poněkud otupil její slova. Nevšímala si krve, která se objevila.
„Myslel jsem, že budeš šťastná, matko,“ řekl. „Konec konců se přeci snažil uprchnout z království potom, co zničil svatbu, kterou jsi ty naplánovala.“
To sice byla pravda, ale nic to neměnilo. „Kdybych chtěla, aby Sebastiana zastavili, nařídila bych to sama,“ řekla. „Okamžitě ho propustíš.“
„Jak si přeješ matko,“ pronesl Rupert. Královna z jeho slov ale opět cítila neupřímnost.
„Ruperte, ujasníme si to. To, co jsi dnes provedl, ohrožuje nás všechny. Jen tak poroučíš armádě? Bez povolení uvězníš následníka trůnu? Jak si asi myslíš, že se na to bude dívat Šlechtická rada?“
„Ať všichni puknou vzteky!“ vykřikl Rupert. „Mám jich všech už plné zuby.“
„To by nám nijak neprospělo,“ pronesla královna. „To už jsme zjistili v občanských válkách. Musíme pracovat společně s nimi. A to, že se chováš, jako by ti všechno patřilo, mi dělá starosti, Ruperte. Musíš si uvědomit, kde je tvé místo.“
Viděla, jak se ho zmocňuje vztek. Už ho nemaskoval jako dřív.
„Mám být následníkem trůnu,“ řekl.
„Následníkem trůnu je Sebastian,“ štěkla královna. „Ty… ty budeš mít místo guvernéra horských krajů. Je nutné zabránit výpadům na jih. Možná, že život mezi pastevci a farmáři tě naučí pokoře. Nebo možná ne, ale pořád budeš dost daleko odsud a já snad zapomenu na to, jak moc mě rozčiluješ.“
„Nemůžeš—“
„Můžu,“ přerušila ho královna. „A protože odporuješ, nebudou to horské kraje a nebudeš guvernér. Půjdeš do Blízkých kolonií a budeš asistentem mého vyslance. Pravidelně mi o tobě bude podávat hlášení a ty se nevrátíš dřív, než budu mít pocit, že jsi připravený.“
„Matko…“ začal Rupert.
Vdova ho zarazila pohledem. Pořád to ještě dokázala, i když ji tělo pomalu zrazovalo.
„Promluv ještě jednou a udělám z tebe úředníka ve Vzdálených koloniích,“ štěkla. „A teď zmiz. Očekávám, že se tu Sebastian do večera ukáže. On je následníkem trůnu, Ruperte. Na to nezapomínej.“
„Věř mi, matko,“ pronesl Rupert, když odcházel. „Nezapomněl jsem.“
Vdova čekala, než zmizel a pak luskla prsty na nejbližšího sloužícího.
„Musím vyřešit ještě jednu nepříjemnost. Přiveďte Milady d’Angelicu. Pak zmizte.“
***
Když se objevil strážný, Angelica na sobě stále ještě měla svatební šaty. Vyzval ji, aby se dostavila ke královně. Nedal jí možnost se převléknout, místo toho ji téměř odtáhl do přijímacího pokoje.
Angelice se královna zdála neskutečně vyčerpaná. Možná, že už brzy zemře. Při té myšlence Angelica zadoufala, že se Sebastian najde co nejdřív. Musí ho přinutit, aby si ji vzal. V sázce toho bylo až příliš, nemohla si dovolit ho nezískat pro sebe, i přes pocit zrady, který v ní narůstal potom, co utekl od oltáře.
Udělala pukrle a pak poklekla, když si uvědomila, že ji královna probodává pohledem. Stará žena rozechvěle vstala, čímž jen podtrhla rozdíly v jejich postavení.
„Vysvětli mi,“ vyzvala ji, „proč ti právě neblahopřeji ke sňatku s mým synem.“
Angelica si dovolila pohlédnout na ni. „Sebastian utekl. Jak jsem měla tušit, že uteče?“
„Protože jsem myslela, že nejsi úplně hloupá,“ opáčila královna.
Angelica při těch slovech ucítila záchvěv vzteku. Tahle stařena si s ní moc ráda hrála. Ráda se dívala, kam až může zajít. Už brzy ale bude Angelica v pozici, kdy stařenu nebude potřebovat.
„Udělala jsem vše, co bylo v mých silách. „Svedla jsem ho.“
„Očividně ne dost dobře!“ vykřikla královna a udělala krok kupředu a udeřila Angelicu do tváře.
Angelica napůl vstala a pak ucítila silné ruce, které ji zatlačily zpět do kleku. Strážný očividně zůstal za ní. Měl jí připomenout, jak bezmocná je. Angelica náhle ucítila strach.
„Kdybys mého syna svedla opravdu pořádně, nesnažil by se dostat do Ishjemme,“ pronesla královna klidnějším hlasem. „Co je v Ishjemme, Angelico?“
Angelica polkla a bezmyšlenkovitě odpověděla. „Sophia.“
To jen povzbudilo královnin vztek.
„Takže můj syn dělal přesně to, v čem jsi mu ty měla zabránit,“ pronesla královna. „Řekla jsem ti, že žiješ jen proto, abys mu zabránila ve sňatku s tou holkou.“
„Neřekla jsi mi ale, že je to nejstarší dcera Dansů,“ pronesla Angelica, „ani to, že ji považují za právoplatnou vládkyni království.“
Tentokrát Angelica přijala královninu facku s klidem. Bude silná. Najde způsob, jak se vykroutit. Najde způsob, jak srazit tuhle ženskou na kolena. Ještě není konec.
„Já jsem právoplatnou vládkyní tohoto království,“ pronesla královna. „A můj syn nastoupí na trůn hned po mně. Pokud si ji ale vezme, dostane se zpátky ten její druh. Království bude stejné, jako dřív. Znovu by tu vládla magie.“
To byla jedna z mála věcí, ve kterých se s ní Angelica shodla. Neměla ráda lidi, kteří jí mohli vidět do myšlenek. Kdyby královna viděla do její mysli, nejspíš by ji na místě probodla dýkou.
„Překvapuje mě, že tohle všechno víš,“ pronesla královna.
„Mám v Ishjemme špeha,“ odpověděla Angelica, za každou cenu chtěla ukázat, že je užitečná. Pořád ještě měla karty, se kterými mohla hrát. „Místního šlechtice. Jsem s ním v kontaktu už nějakou dobu.“
„Takže kuješ pikle s cizí mocí?“ zeptala se královna. „S rodinou, která mě nenávidí?“
„Tak to není,“ odporovala Angelica. „Pátrám po informacích. A… možná jsem už vyřešila problém se Sophií.“
Na to královna neodpověděla. Jako by se chystala něco udělat, ale Angelica toho využila, aby pokračovala.
„Endi najal vraha, aby ji zabil,“ pronesla Angelica. „A i já jednoho najala, kdyby to nevyšlo. I kdyby tam Sebastian dorazil, Sophia by tam na něj nečekala.“
„Nedorazí tam,“ pronesla královna. „Rupert ho uvěznil.“
„Uvěznil?“ zeptala se Angelica. „Musíš—“
„Neříkej mi, co musím!“
Královna se jí podívala do očí a Angelica v tu chvíli ucítila nezměrnou hrůzu.
„Chováš se jako proradná zmije. Už od samého začátku,“ pronesla královna. „Pokusila ses vmanipulovat mého syna do svatby s tebou. Pokusila ses získat výhody na účet mojí rodiny. Jsi žena, která najímá zabijáky a špehy. Žena, která zabíjí ty, kdo se jí staví do cesty. Myslela jsem, že dokážeš zaujmout mého syna tak, aby zapomněl na tu holku. Jen díky tomu jsem to všechno přešla.“
„Nejsem o nic horší než ty,“ nedala se Angelica. Ještě, než domluvila, věděla, že udělala chybu.
Královna kývla a strážný už hrubě zvedal Angelicu na nohy.
„Dělala jsem jen to, co bylo nutné pro zachování rodiny,“ prohlásila královna. „Každá smrt, každý kompromis, to vše jen aby mé syny nezabil někdo jiný, kdo lačnil po moci. Někdo jako ty. Staráš se jen o sebe a zemřeš kvůli tomu.“
„Ne,“ vydechla Angelica, jako by to slovo mělo moc ji zachránit. „Prosím, dokážu to napravit.“
„Měla jsi dost možností,“ pronesla vdova. „Jestli si tě můj syn nevezme dobrovolně, nebudu ho nutit žít s takovou zrůdou, jako jsi ty.“
„Šlechtická rada… má rodina…“
„Ano, jistě. Nejspíš ti nebudu moct dát Olověnou masku,“ přikývla královna. „Ale jsou i jiné způsoby. Právě tě opustil snoubenec. Královna se k tobě nezachovala příliš laskavě. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem si všimnout, jak rozrušená jsi byla, tak zranitelná…“
„Ne,“ vydechla znovu Angelica.
Královna se podívala na strážného za Angelicou. „Vezmi ji na střechu a shoď ji dolů. Ať to vypadá, jako by spáchala sebevraždu ze žalu nad ztrátou Sebastiana. Pozor, ať tě nikdo nevidí.“
Angelica se snažila škemrat o milost, snažila se vyprostit, ale strážný byl příliš silný. Pozadu ji táhl z místnosti. Udělala tak jedinou věc, kterou ještě nezkusila a začala ječet.
