Kitabı oku: «Kouzelná továrna », sayfa 2

KAPITOLA DRUHÁ

Oliver se vzbudil s pocitem úzkosti. Celé tělo ho bolelo ze spaní na tvrdé podlaze. Přikrývky nezabránily chladu, aby se mu zakousl až do kostí. Olivera vlastně překvapilo, že vůbec usnul – vzhledem k hrůze, kterou cítil při pomyšlení na první den ve škole.

V domě bylo naprosté ticho. Všichni ostatní ještě spali. Oliver si uvědomil, že se opravdu probudil dřív, než potřeboval – oknem do místnosti pronikalo matné světlo východu slunce.

Přinutil se vstát a vykoukl z okna. Vítr v noci napáchal spoustu škod. Strhal ploty a schránky na dopisy, po chodnících rozházel odpadky. Oliver se zadíval na hubený, pokroucený strom, pod kterým včera večer viděl přátelskou dvojici. Tu, která vypadala jako on sám a přiměla ho se zamyslet, jestli je vůbec příbuzný Blueů. Zavrtěl hlavou. Opravdu to bylo jen zbožné přání. Kdokoli, kdo by měl za bratra Chrise Bluea, by zpochybňoval příbuzenský svazek s ním!

Věděl, že má chvíli času, než se probudí zbytek rodiny, a tak se odvrátil od okna a zamířil ke kufru. Otevřel ho a zadíval se na všechna kolečka, dráty, páky a tlačítka, která nashromáždil pro své vynálezy. Usmál se, když jeho pohled padl na past, kterou včera použil na Chrise. Ta ale byla jen jedním z Oliverových mnoha výtvorů a ani zdaleka nebyla tím nejdůležitějším. Nejvýznamnějším Oliverovým vynálezem bylo něco trochu složitějšího a mnohem důležitějšího – Oliver pracoval na něčem, co by ho mohlo zneviditelnit.

Teoreticky to bylo možné. Přečetl si o tom úplně vše. V podstatě byly pro zneviditelnění objektu důležité pouhé dvě věci. Tou první bylo ohnutí světla kolem objektu, tak, že by nevrhal stín – podobně, jako se láme světlo v plaveckém bazénu a plavci tak vypadají podivně zploštělí. Druhou nutnou věcí byla eliminace obrazu objektu.

Teoreticky to znělo velice snadno, Oliver ale věděl, že existuje důvod, proč se ještě nikdo nezneviditelnil. Jemu ale nic nemohlo zabránit v pokusech. Potřeboval to dokázat, aby měl možnost uniknout ze svého mizerného života. A nezáleželo na tom, jak dlouho to bude trvat.

Sáhl do kufru a vyjmul z něj kusy látek, které nasbíral, když pátral po něčem s negativními refrakčními vlastnostmi. Naneštěstí se mu zatím nepodařilo najít vhodnou látku. Pak vyjmul všechny cívky z tenkého drátu, které potřeboval k tomu, aby elektromagnetickým vlněním ohnul světelné paprsky. Naneštěstí nebyla žádná z nich dostatečně tenká. Aby fungovaly, musely by být tenčí než čtyřicet nanometrů, což bylo pro lidskou mysl něco nepředstavitelného. Oliver ale věděl, že někdy, někdo, někde vyrobí stroj, který dokáže navinout dostatečně tenké cívky. A stroj, který dokáže utkat dostatečně refrakční látku.

V tu chvíli zaslechl Oliver, že rodičům zvoní budík. Rychle všechno sbalil, protože dobře věděl, že rodiče teď půjdou vzbudit Chrise a kdyby se Chris, byť jen doslechl o tom, co Oliver chystá, všechno by zničil.

Oliverovi zakručelo v břiše. Uvědomil si, že přichází další den, kdy ho bude Chris týrat a šikanovat. Raději by se měl najíst, než se objeví.

Prošel kolem rozbitého stolu a zamířil do kuchyně. Většina skříněk byla prázdná. Jeho rodina zatím neměla možnost zajít na nákup. Oliver ale našel krabici cereálií, kterou s sebou vzali při stěhování. V lednici bylo mléko, takže ho rychle nalil do misky a připravil si tak rychlou snídani. Právě včas, protože o chvíli později vešli do kuchyně jeho rodiče.

„Kávu?“ zeptala se matka otce rozespale. Ještě si ani nerozčesala vlasy.

Otec souhlasně zahučel. Podíval se na rozbitý stůl a hlasitě vzdychl. Vytáhl ze skříňky lepicí pásku a při opravě nohy stolu sebou několikrát škubl bolestí.

„To ta postel,“ mumlal přitom. „Je rozviklaná. A matrace proleželá.“ Zamnul si záda, jako by chtěl podtrhnout svá slova.

Oliver ucítil příval zlosti. Jeho otec alespoň spal v posteli! On spal na přikrývkách ve výklenku! Taková nespravedlnost.

„Nevím, jak přežiju celý den v callcentru,“ dodala Oliverova matka a postavila kávu na nouzově opravený stůl.

„Ty máš novou práci, mami?“ zeptal se Oliver.

Vzhledem k neustálému stěhování bylo pro jeho rodiče v podstatě nemožné mít práci na plný úvazek. A když byli rodiče nezaměstnaní, bylo všechno ještě těžší. Pokud si ale matka našla práci, přineslo by mu to lepší jídlo, hezčí oblečení a kapesné na nákup dalších drobností na vynálezy.

„Ano,“ usmála se unaveně matka. „Já i taťka. Máme ale dlouhé směny. Dnes máme zácvik a potom budeme hned pracovat. Takže tu nebudeme, až se vrátíš ze školy. Chris na tebe ale dohlédne, takže se nemáš čeho bát.“

Oliverovi se sevřel žaludek. Byl by raději, kdyby se o něj staral kdokoli jiný, hlavně ne Chris. Vlastně se o sebe dokázal postarat i sám.

Jako by ho přitáhlo vyslovení jeho jména, byl Chris náhle v kuchyni. Byl to jediný člen rodiny, který vypadal, že se dobře vyspal. Protáhl se a teatrálně zazíval, tričko mu přitom vyjelo výš a odhalilo jeho kulaté, růžové břicho.

„Dobré ráno, drahá rodino,“ pronesl se sarkastickým úšklebkem. Hodil ruku Oliverovi kolem ramen a stiskl ho v kravatě, kterou dovedně maskoval jako bratrské objetí. „Jak je, prcku? Těšíš se do školy?“

Chris držel Olivera tak pevně, že téměř nemohl dýchat. Rodiče si šikany jako obvykle nevšímali.

„Nemůžu… se… dočkat,“ vymáčkl ze sebe Oliver.

Chris Olivera pustil a posadil se proti otci.

Matka přinesla talíř s toasty namazanými máslem. Položila ho doprostřed stolu. Jeden si vzal otec, pak se k talíři naklonil Chris a sebral všechny zbývající kusy. Na Olivera už nic nezbylo.

„HEJ!“ vykřikl Oliver. „Viděli jste to?“

Matka se podívala na prázdný talíř a vyrazila ze sebe jeden ze svých vyčerpaných povzdechů. Podívala se na otce, jako kdyby čekala, že snad něco řekne. Ten ale jen pokrčil rameny.

Oliver sevřel ruce v pěst. Tohle bylo neskutečně nespravedlivé. Kdyby se nepřipravil, přišel by kvůli Chrisovi o další jídlo. Rozčílilo ho, že se ho ani jeden z rodičů nikdy nezastal. V podstatě si nevšímali toho, co Chris neustále dělá.

„Půjdete do školy spolu?“ zeptala se matka, očividně se snažila změnit téma.

„To nejde,“ pronesl Chris s plnou pusou. Na rtech se mu lesklo máslo. „Kdyby mě viděli se šprtem, nikdy si nenajdu kamarády.“

Otec pozvedl obočí. Na okamžik se zdálo, že Chrisovi něco řekne. Že mu vynadá za to, jak se Oliverovi posmívá. Nakonec se ale rozhodl nic neříct, protože si jen povzdechl a vrátil se pohledem ke stolu.

Oliver zaskřípal zuby a snažil se držet svůj narůstající vztek na uzdě.

„Jedině dobře,“ zasyčel a upíral pohled na Chrise. „Budu rád, když budeš nejmíň sto stop daleko.“

Chris se štěkavě uchechtl.

„Chlapci…“ varovala je matka měkkým hlasem.

Chris zahrozil Oliverovi pěstí. Zcela jasně mu dal najevo, že tímhle to nekončí.

Po snídani se celá rodina rychle převlékla a vyrazila z domu. Každý šel vstříc svému dni.

Oliver sledoval, jak rodiče nastupují do otlučeného auta a jedou pryč. Chris zabořil ruce do kapes a odešel. Neřekl mu ani slovo, jen se mračil. Oliver věděl, jak důležité je pro Chrise získat pověst někoho, s kým je lepší si nic nezačínat. Byla to jeho zbroj, způsob, jak se vyrovnával s novou školou po šesti týdnech nového školního roku. Oliver byl bohužel pro něj příliš hubený a příliš malý na to, aby se byť jen pokoušel ho napodobit. Jeho vzhled vlastně přispíval k tomu, jak se na něj všichni dívali.

Chris rázoval pryč, až nakonec zmizel Oliverovi z dohledu. Nechal ho tak v neznámých ulicích úplně samotného. Pro Olivera to nebyla zrovna příjemná procházka. Nebylo to nijak příjemné sousedství, za ploty štěkala spousta vzteklých psů, po rozbitých ulicích se hnalo množství starých aut a nikdo si nevšímal přecházejících dětí.

Když se před ním objevila Campbellova juniorská střední škola, přeběhl Oliverovi mráz po zádech. Bylo to ošklivé místo ze šedých cihel, celé hranaté a s počasím otlučenou fasádou. Nikde žádné travnaté prostranství, kde by se dalo posedět, jen velké asfaltové hřiště s rozbitými basketbalovými koši na obou koncích. Děti se naháněly kolem a bojovaly o míč. A ten hluk! Byl ohlušující. Děti se dohadovaly, zpívaly, hádaly se a pomlouvaly.

Oliver by se nejraději otočil a utekl zpátky tam, odkud přišel. Přinutil se ale potlačit strach a se skloněnou hlavou a rukama v kapsách šel dál. Prošel kolem hřiště směrem k velkým proskleným dveřím.

Chodby Campbellovy juniorské střední byly tmavé. Páchly dezinfekcí, a to i přes to, že vypadaly, jako by tam celá desetiletí nikdo neuklízel. Oliver si všiml šipky k recepci, a tak zamířil směrem, kterým ukazovala. Věděl, že by se měl někomu ohlásit. Když dorazil na místo narazil na znuděnou a nepříjemně se tvářící ženu, která bušila do klávesnice prsty s dlouhými, rudě nalakovanými nehty.

„Promiňte…“ ozval se Oliver.

Žena neodpověděla. Oliver si odkašlal a zkusil to znovu, hlasitěji.

„Promiňte. Jsem tu nový. Dnes nastupuji.“

Žena konečně odtrhla oči od počítače a zadívala se na Olivera. „Nový student?“ zeptala se a zatvářila se podezřívavě. „Je přeci říjen.“

„Já vím,“ odpověděl Oliver. Tohle mu nikdo připomínat nemusel. „Právě jsme se přestěhovali. Jmenuji se Oliver Blue.“

Mlčky si ho dlouze prohlížela. Pak, aniž by cokoli řekla, se obrátila zpátky k počítači a znovu začala bušit do klávesnice. Její dlouhé nehty přitom nepříjemně klapaly.

„Blue?“ řekla. „Blue. Blue. Blue. Aha, tady. Christopher John Blue. Osmá třída.“

„Ale ne, to je můj bratr,“ odpověděl Oliver. „Já jsem Oliver. Oliver Blue.“

„Žádného Olivera tu nemám,“ prohlásila.

„No… jsem tady,“ pronesl Oliver a chabě se pousmál. „Měl bych na tom seznamu být. Někde.“

Recepční se zatvářila, jako by ji obtěžoval. Oliverův první den ve škole se nevyvíjel zrovna příznivě. Žena znovu něco zadala do počítače a dlouze si povzdechla.

„Jasně. Tady. Oliver Blue. Šestá třída.“ Obrátila se na otočné židli a práskla složkou s materiály o stůl. „Tady máš rozvrh, mapu, užitečné kontakty a tak dál. Prostě všechno, co potřebuješ.“ Líně zaklepala jedním z nalakovaných nehtů. „První hodinu máš angličtinu.“

„To je super,“ pronesl Oliver. Vzal si složku a vrazil si ji do podpaží. „Mluvím plynule.“

Zakřenil se, aby dal najevo, že to byl vtip. Recepční pozvedla koutek úst, aby naznačila, že ji to pobavilo. Oliver si uvědomil, že si spolu nemají víc co říct a také to, že by recepční asi chtěla, aby už vypadl. Vycouval z místnosti a soustředil se, aby složku neupustil.

Jakmile byl na chodbě, otevřel ji a začal studovat mapu. Hledal v ní učebnu angličtiny. Byla ve třetím patře, takže zamířil ke schodům.

Postrkující se děti se tu strkaly snad ještě víc. Oliver měl pocit, jako by se prodíral mořem těl. Příliv ho hnal vzhůru po schodech, a i kdyby chtěl jít opačným směrem, asi by to nedokázal. Musel se protlačit davem, aby se ve třetím patře dostal z proudu pryč.

Na chodbě ve třetím patře se zastavil a prudce oddechoval. Něco takového nebylo nic, co by si chtěl zopakovat několikrát denně!

S použitím mapy se Oliverovi podařilo najít učebnu angličtiny. Nakoukl dovnitř malým čtveratým okénkem ve dveřích. Třída už byla z poloviny plná studentů. Zmocnila se ho nervozita ze seznamování s novými lidmi. Z toho, že si ho budou prohlížet a posuzovat. Stiskl kliku a vešel dovnitř.

Samozřejmě, že se bál. Prošel si tím už tolikrát, že dobře věděl, jak si ho budou prohlížet. Všichni budou zvědaví na toho nového. Oliver to zažil víckrát, než si pamatoval. Snažil se vyhýbat pohledům ostatních.

„A ty jsi kdo?“ ozval se hrubý hlas.

Oliver se prudce ohlédl a všiml si učitele – starého muže s neskutečně bílými vlasy, který si ho prohlížel zpoza stolu.

„Oliver. Oliver Blue. Jsem tu nový.“

Učitel se zamračil. Tmavýma očima si Olivera podezřívavě přeměřil. Prohlížel si ho nepříjemně dlouho. Oliverovi to samozřejmě nijak nepomohlo, nervozita v něm nepřestávala narůstat. Teď si ho totiž prohlíželo ještě víc spolužáků a do třídy přicházeli stále další a další. Připadal si jako exponát v muzeu – nebo jako zvíře v cirkuse.

„Netušil jsem, že přijde někdo nový,“ pronesl učitel smířeně. „Bylo by hezké, kdyby mi o tom řekli.“ Unaveně si povzdechl a připomněl tak Oliverovi jeho otce. „Tak se asi posaď.“

Oliver spěšně zamířil k prázdnému místu. Cítil na sobě pohledy ostatních. Snažil se pokud možno zmenšit. Samozřejmě si ho ale všichni všímali, jako by měl nějakou vyrážku nebo co. Konec konců, byl tu nový.

Když byla obsazena v podstatě všechna místa, začal učitel přednášet.

„Navážeme na to, co jsme si říkali posledně,“ pronesl. „O gramatice. Může prosím Oskarovi někdo vysvětlit, o čem jsme se bavili?“

Celá třída se začala pochechtávat.

Oliverovi se udělal knedlík v krku. „Ehm, omlouvám se, ale jmenuji se Oliver. S V, ne Oskar s K.“

Učitelův výraz se prudce změnil. Oliver okamžitě věděl, že to není člověk, který je rád, když ho někdo opravuje.

„Kdybys žil šest a šedesát let se jménem jako je pan Portendorfer,“ pronesl učitel a probodával ho pohledem, „smířil by ses s tím, že lidé pletou tvé jméno. Profendoffer. Portenworten a podobně. Takže bych ti doporučoval, Oskare, aby ses tolik nezabýval správnou výslovností svého jména!“

Oliver udiveně pozvedl obočí. Učitelova reakce ho šokovala. Zbytek třídy na tom byl zřejmě podobně, protože se nikdo ani nezasmál. Reakce pana Portendorfera byla naprosto nepřiměřená, to bylo jasné úplně všem. Tím spíš, že směřovala na nově příchozího. Vzhledem k zapšklé recepční a výbušnému učiteli angličtiny začal Oliver uvažovat, jestli je v téhle škole vůbec někdo příjemný.

Pan Portendorfer začal drmolit něco o zájmenech, Oliver sklouzl ještě níž do lavice a cítil napětí a smutek. Pan Portendorfer si ho už naštěstí dál nevšímal, když ale zazvonil zvonek, Oliver měl stále pocit nespravedlnosti.

Vyrazil ven do chodeb a pátral po učebně matematiky. Když ji našel, zamířil přímou cestou do zadní řady. Pokud o novém žáku nevěděl pan Portendorfer, možná o něm nebude vědět ani učitel matematiky. Třeba se mu podaří zůstat mimo dohled celou další hodinu.

K Oliverově úlevě to skutečně zabralo. Seděl tichý a anonymní celou hodinu. Byl jako algebrou posedlý duch. Ale ani tohle asi nebylo to nejlepší řešení jeho problému. Když si Olivera nikdo nevšímal, bylo to skoro stejné, jako když ho veřejně ponižovali. Připadal si přitom nedůležitý.

Znovu zazvonil zvonek. Byl čas oběda, takže Oliver podle mapy zamířil dolů do haly. Pokud na něj hřiště působilo bezútěšným dojmem, v porovnání s jídelnou to nic nebylo. Děti se tu chovaly jako divoká zvířata. Jejich ječivé hlasy se odrážely od stěn a hluk tak byl téměř nesnesitelný. Oliver sklonil hlavu a zamířil do fronty.

Buch. Oliver narazil do velkého těla, které se náhle objevilo přímo před ním. Pomalu zvedl zrak.

Překvapilo ho, když zjistil, že před ním stojí Chris. Po obou jeho stranách, v jakési formaci, stáli tři chlapci a jedna dívka. Všichni se mračili. Kumpáni, takové slovo se Oliverovi objevilo v hlavě.

„Takže už sis naše kamarády?“ zeptal se Oliver a snažil se neznít překvapeně.

Chris přimhouřil oči. „Ne všichni jsme asociální ubožáci,“ odpověděl.

Oliver si uvědomil, že tohle nebude příjemné shledání. Na druhou stranu to tak bylo vždycky.

Chris se zadíval na své nové kumpány. „Tohle je můj malý brácha, Oliver,“ oznámil. Pak se zachechtal. „Spí ve výklenku.“

Jeho tyranští kamarádi se úslužně zasmáli.

„Můžete mu nacpat hlavu do záchodu, udělat zářez, nasadit kravatu, ale já mám nejradši,“ Chris se odmlčel a přitáhl si Olivera k sobě. „Ohníček.“

Oliver se mu pokusil vykroutit, ale Chris ho pevně držel v kravatě. Oliver si vzpomněl na to, jak včera použil svoji moc – na to, jak zlomil nohu stolu a zprovoznil svoji past. Kdyby jen věděl, jak to přesně udělal a jak tuhle moc použít právě teď. Bohužel ale netušil, co dělat. Vlastně si jen představil, jak se věci sypou ze stolu a že vojáček letí vzduchem. Možná stačilo jen to? Prostě použít představivost?

Zkusil to a představil si sám sebe, jak se vykroutí z Chrisova sevření. K ničemu to ale nebylo. Vzhledem k Chrisovým chechtajícím se kamarádům a nepříjemným pocitům se nedokázal odpoutat od reality svého ponížení, nedokázal se soustředit na vlastní fantazii.

Chris ho nakonec pustil. Oliver udělal několik vrávoravých kroků a promnul si krk. Co ho teď ale trápilo víc než Chrisova šikana, bylo, že nedokázal použít svoji moc. Možná ta příhoda se stolem byla jen pouhou náhodou. Možná neměl vůbec žádné zvláštní schopnosti.

Dívka, která stála kousek za Chrisem náhle promluvila. „Nemůžu se dočkat, až se s tebou líp poznám, Olivere.“ Pronesla to hrozivým hlasem a Oliver věděl, že se s ní poznávat rozhodně nechce.

Bál se tyranů a samozřejmě mohl tušit, že nejhorší ze všech bude vždycky jeho bratr.

Protáhl se kolem Chrise a jeho nových přátel a zamířil k frontě na obědy. Se smutným povzdechem se chopil sýrového sendviče a s těžkým srdcem zamířil k záchodkům. Věděl, že kabinka je jediné místo, kde si bude připadat v bezpečí.

*

Po obědě čekaly Olivera přírodní vědy. Procházel chodbami a hledal učebnu. Žaludek se mu svíral pocitem, že to určitě bude stejně špatné, jako první dvě hodiny.

Když našel správnou třídu, zaklepal na skleněné okénko. Překvapilo ho, když mu otevřela učitelka. Přírodní vědy totiž většinou učili staří a lehce podivínští učitelé. Paní Belfryová ale působila naprosto normálně. Měla dlouhé, rovné světle hnědé vlasy, které barvou odpovídaly jejím bavlněným šatům. Oliver si všiml, že má učitelka ve tvářích dolíčky.

„Ahoj,“ přivítala ho paní Belfryová. „Ty jsi Oliver?“

Oliver přikývl. I když byl ve třídě první, styděl se. Alespoň ho ale tahle učitelka očekávala, to byla dobrá zpráva.

„Ráda tě poznávám,“ pronesla paní Belfryová a natáhla k němu ruku.

Bylo to velice formální a Oliver nic podobného nečekal. Vzhledem k tomu, co zatím na Campbellově juniorské střední zažil, ho to opravdu překvapilo. Přesto učitelce rukou potřásl. Měla teplou kůži a její přátelské, ale přesto zdvořilé vystupování Olivera uklidnilo.

„Zvládl sis už něco načíst?“ zeptala se paní Belfryová.

Oliver vykulil oči a cítil, jak se ho zmocňuje panika. „Netušil jsem, že si mám něco načíst.“

„To nevadí,“ ujistila ho paní Belfryová a usmála se. „Nedělej si s tím starosti. Právě se učíme o vědcích a důležitých historických osobnostech.“ Ukázala na černobílý portrét na zdi. „Tohle je Charles Babbage, vynálezce…“

„…kalkulačky,“ dokončil Oliver.

Paní Belfryová spráskla ruce. „Tak ty ho znáš?“

Oliver přikývl. „Ano. Také je často považován za otce počítačů, protože právě jeho návrhy vedly k jejich vynalezení.“ Zadíval se na další obraz na zdi. „A tohle je James Watt,“ řekl. „Vynálezce parního stroje.“

Paní Belfryová přikývla. Zdálo se, že je nadšená. „Olivere, už teď můžu říct, že spolu budeme báječně vycházet.“

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř se nahrnuli Oliverovi spolužáci. Oliver polkl a cítil, jak se ho znovu zmocňuje úzkost.

„Možná by ses měl posadit?“ navrhla paní Belfryová.

Přikývl a zamířil na místo nejblíž oknu. Kdyby toho na něj bylo moc, může se alespoň dívat ven a představovat si sám sebe na jiném místě. Měl odsud výhled na celé sousedství a na vítr prohánějící různé odpadky a listí všude kolem. Mraky na nebi byly ještě temnější než ráno. Oliverovi to od nepříjemných pocitů nijak nepomohlo.

Zbytek dětí ve třídě se choval hlučně a neohleduplně. Paní Belfryové trvalo dost dlouho, než je trochu zklidnila a začala s vyučováním.

„Dnes budeme pokračovat v tom, co jsme začali minulý týden,“ řekla a Oliver si všiml, jak zvýšila hlas, aby ji všichni dobře slyšeli. „Půjde o několik skvělých vynálezců z druhé světové války. Ví někdo, kdo je tohle?“

Pozvedla černobílou fotografii ženy, o které Oliver četl ve své knize vynálezců. Katharine Blodgett – vynalezla plynovou masku, kouřovou clonu a nereflexní sklo, které se používalo na periskopy ponorek. Po Armandu Illstromovi byla Katharine Blodgett jednou z nejoblíbenějších Oliverových vynálezkyň. Její objevy za druhé světové války mu totiž připadaly fascinující.

V tu chvíli si všiml, že se na něj paní Belfryová dívá, jako by něco očekávala. Nejspíš z jeho pohledu vyčetla, že přesně ví, kdo je na fotografii. Po dnešních zkušenostech se ale Oliver bál něco říct. Celá třída nakonec zjistí, že je šprt, on jim to ale nehodlal nijak usnadnit.

Paní Belfryová z něj ale nespouštěla pohled. Povzbudivě na něj kývla. Oliver věděl, že by to neměl dělat, ale přesto promluvil.

„To je Katharine Blodgett,“ řekl nakonec.

Paní Belfryová se zářivě usmála a na tvářích se jí přitom objevily dolíčky. „Přesně tak, Olivere. Můžeš třídě říct, co je zač? Co vynalezla?“

Oliver za sebou zaslechl uchechtnutí. Děti ho opravdu začaly považovat za šprta.

„Vynalézala během druhé světové války,“ řekl. „Vytvořila spoustu užitečných a důležitých vynálezů – například periskopy. A plynové masky, které zachránily spoustu životů.“

Paní Belfryová byla z Olivera nadšená.

„CVOKU!“ vykřikl někdo zezadu.

„Tohle si odpusť, Paule,“ pronesla paní Belfryová ostře k chlapci, který vykřikl. Obrátila se k tabuli a začala psát o Katharine Blodgett.

Oliver se usmál. Po knihovníkovi, který mu daroval jeho knihu byla paní Belfryová nejlaskavějším dospělým, kterého kdy potkal. Její nadšení bylo jako neprůstřelný štít, kterým se Oliver chránil a nemusel si tak všímat úsměšků zbytku třídy. Zavrtěl se na židli a připadal si tak dobře, jako už několik dní ne.

*

Dřív, než by to čekal, oznámil zvonek konec vyučování. Všichni spěchali ven, předbíhali se a pokřikovali. Oliver sesbíral své věci a zamířil k východu.

„Olivere, jsem velice překvapena tvými znalostmi,“ pronesla paní Belfryová, když na něj narazila v hale. „Kde ses o vynálezcích tolik dozvěděl?“

„Mám takovou knihu,“ vysvětlil. „Vynálezci mě baví. Chtěl bych se stát jedním z nich.“

„Vynalézáš i ty sám?“ zeptala se ho a vypadala, že ji to opravdu zajímá.

Oliver přikývl, o neviditelném plášti jí ale nic neřekl. Co kdyby si myslela, že je to hloupost? Rozhodně by nesnesl, kdyby v jejím obličeji uviděl něco, co by připomínalo úsměšek.

„Tak to je skvělé, Olivere,“ řekla a pokývala hlavou. „Je důležité mít své sny. Kdo je tvůj nejoblíbenější vynálezce?“

Oliver si vybavil portrét Armanda Illstroma na zašlém obrázku v knížce.

„Armando Illstrom,“ řekl. „Není moc slavný, ale vynalezl spoustu super věcí. Dokonce se pokoušel sestavit stroj času.“

„Stroj času?“ zeptala se paní Belfryová a pozvedla obočí. „To je zajímavé.“

Oliver znovu přikývl, cítil, že se může víc otevřít. „Jeho továrna je nedaleko. Přemýšlel jsem, že bych za ním zašel.“

„To bys měl,“ pronesla paní Belfryová a obdarovala Olivera vřelým úsměvem. „Víš, když jsem byla v tvém věku, milovala jsem fyziku. Všechny děti se mi posmívaly, nechápaly, proč mě baví stavět obvody, místo hraní si s panenkami. Jednoho dne se ale ve městě zastavil můj nejoblíbenější fyzik. Točil tam jeden díl svého televizního pořadu. Zašla jsem se podívat a promluvila si s ním. Řekl mi, že se nesmím vzdát. Ani když se mi bude někdo posmívat, že jsem divná a podobně. Když mám svůj sen, musím za ním jít. Kdyby ten rozhovor neproběhl, nestála bych tu teď s tebou. Nikdy nepodceňuj sílu povzbuzení od někoho, kdo pro tebe něco znamená. Zvlášť, když se zdá, že nikdo jiný tě nepovzbudí.“

Slova paní Belfryové měla na Olivera ohromující vliv. Poprvé za celý den měl pocit, že by se mu mohlo něco podařit. Byl odhodlaný najít tu továrnu a setkat se se svým hrdinou tváří v tvář.

„Děkuju, paní Belfryová,“ řekl a usmál se na ni. „Uvidíme se na hodině!“

Když utíkal pryč, slyšel ještě paní Belfryovou, jak za ním volá: „Jdi za svými sny!“