Kitabı oku: «Nebe Kouzel », sayfa 4
V tom se z oblak začal ozývat nějaký burácivý zvuk. Podíval se na oblohu a spatřil malý černý mrak, který vznikal přímo nad Andronicovým tělem. Z něj potom začal klesat jakýsi trychtýř plný temných stínů. Začaly tančit kolem těla jeho otce. Posléze se jeho tělo vzneslo do výšky a stoupalo pořád výš a výš, dokud nesplynulo s tím mrakem. Thor v šoku sledoval a přemýšlel, do kterého z pekel je asi otcova duše právě vtahována.
Pohlédl na desetitisíce imperiálních vojáků, kteří si jej nenávistně měřili. Velký Andronicus byl po smrti. Velký otrokář skonal. Ale oni mu přesto zůstávali věrni. Thor i všichni prstenští byli stále obklopeni přesilou sto ku jednomu. Vyhráli tuhle bitvu, ale přesto je v konečném zúčtování nemine porážka.
Erec, Kendrick, Srog a Bronson došli k Thorovi, tasili meče a připravili se imperiánům postavit bok po boku. Věděli, že nemohou vyhrát. Ale alespoň padnou všichni pospolu a předtím budou bojovat tak, že jejich čest nebude mít mezí.
KAPITOLA SEDMÁ
Reece kráčel vedle Selese, Illeprie, Indry, O’Connora, Convena, Kroga a Serny. Všichni se ubírali směrem na západ už několik hodin. Reece věděl, že jeho lidé tím směrem někde musí být. Ať už jsou mrtví, anebo stále naživu, on je najde.
Krajina, kterou procházeli, byla šokující. Prohnala se tudy strašlivá katastrofa. Na každém kroku naráželi na padlé, obsypané hrozny zimních ptáků a mnohé z nich spálené dračím dechem. Tisíce těl imperiálních vojáků se táhly až k obzoru a mnohá stále ještě doutnala. Vzduch byl naplněn kouřem a nesnesitelným pachem rozkládajících se těl. Celý kraj byl úplně zničen. Kdokoliv, kdo byl ušetřen dračího dechu, padl nakonec v bitvě klasickými zbraněmi. Taková místa byla bohatá i na padlé v MacGilských i McCloudských barvách. Nacházely celé vypálené vesnice, ze kterých zůstaly jenom hromady suti. Reece v jednom kuse kroutil hlavou: krajina, kterou kdysi považoval za celý svět, jenž byl jaksi daný a v jeho mysli neměnný, se proměnila v pustinu.
Od okamžiku, kdy se přehoupli přes okraj Kaňonu, putovali odhodlaně směrem, kterým tušili domov a MacGilskou stranu Prstenu. Jejich koně byli pryč a tak museli celou tu dlouhou cestu napříč zemí McCloudů i Vysočinu překonat pouze vlastními silami. Teď už vstoupili na MacGilské území, ale ani tady nenacházeli víc než ohořelé ruiny a stopy tragédie. Alespoň to však vypadalo, že dračí pomoc nakonec dokázala Impérium zastavit. Za to byl Reece vděčný. Jenže ani tak nemohl zatím tušit, v jakém stavu najde své vlastní lidi. Mohli být úplně všichni v Prstenu mrtví? Zatím to tak vypadalo. Doufal, že je to jenom zdání a že nakonec zjistí, že jsou v pořádku.
Pokaždé, když narazili na nějaké bojiště poseté padlými, kteří nebyli spáleni od draků, obcházela Illepria se Selese od jednoho k druhému, otáčela je a kontrolovala. Ne jenom z povahy jejich léčitelské profese, Illepria tím sledovala i jiný cíl: najít Reecova bratra Godfreyho. Reece se snažil o to samé.
„Není tady,“ oznámila Illepria toho dne už poněkolikáté, když prohledala i posledního padlého. Ve tváři se jí zračilo zároveň zklamání i ulehčení. Nikdo tu totiž nepřežil.
Reece se podivoval, jak moc se ta dívka o jeho bratra zajímala. I on samozřejmě doufal, že je Godfrey v pořádku a stále mezi živými – ale podle toho, jak vypadala všechna ta těla, která cestou již ohledali, se obával, že tomu tak není.
Pokračovali dál přes další sérii pahorků. Netrvalo dlouho a na obzoru spatřili další bojiště. Byly tam tisíce padlých. Vydali se k nim.
Illepria se po cestě tiše rozplakala. Selese jí za chůze jemně objala.
„Je naživu,“ ujišťovala ji. „Neboj se.“
Reece k ní přistoupil rovněž a pohladil ji po rameni. Cítil se podobně jako ona.
„Pokud jsem si o svém bratru něčím opravdu jistý,“ řekl, „tak to, že dokáže přežít cokoliv. Vždycky se dokáže ze všeho vykroutit. Obalamutí i smrt samotnou. To ti můžu klidně slíbit. Jestli tu zůstala stát jenom jediná hospoda, tak ho v ní určitě najdeme, jak pije jedno pivo za druhým.“
Illepria se v pláči rozesmála a utřela si slzy.
„To doufám,“ odpověděla. „Poprvé v životě se modlím, abych ho našla jak chlastá.“
Pokračovali zadumaně v chůzi pustým krajem, každý ztracen ve vlastních myšlenkách. V Reecově mysli se neustále opakovaly výjevy z Kaňonu. Nedokázal je zahnat. Znovu vzpomínal, jak zoufalá byla jejich situace a jaké ulehčení cítil, když potom spatřil Selese. Pokud by se tam dívky neobjevily, byli by stále ještě dole a nejspíše do jednoho mrtví.
Vzal Selese za ruku a usmál se na ni. Ruku v ruce pokračovali v chůzi. Její odvaha a oddanost jej uchvacovala, ta dívka přešla celou zemi, aby jej zachránila, a přitom ani pořádně nevěděla, kde ho hledat. Miloval ji za to víc, než by si dokázala představit a těšil se, až se naskytne chvíle soukromí, aby jí to mohl náležitě vyjádřit. Konečně se rozhodl, že s ní chce zůstat už navždy. Cítil k ní věrnost, jakou nikdy k nikomu předtím nepociťoval a přísahal si, že jakmile se naskytne správná příležitost, požádá ji o ruku. Dá jí prsten po matce. Ten, který mu tehdy dala, aby jej dal té, kterou bude mít ze všech nejradši.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsi kvůli mně přešla celý Prsten,“ řekl jí.
Selese se usmála.
„Zas tak velký není,“ odpověděla.
„Není velký?“ zeptal se. „Vždyť jsi riskovala vlastní život na dlouhé cestě napříč zemí zmítanou válkou. Dlužím ti vlastní život.“
„Nic mi nedlužíš. Dokonale mi stačí, že jsi naživu.“
„Všichni ti dlužíme,“ přidal se Elden. „Zachránila jsi nás všechny. Nebýt tebe, zůstali bychom trčet na dně Kaňonu navždycky.“
„Když už mluvíme o dluzích, taky s tebou musím o něčem mluvit,“ řekl Krog Reecovi a dokulhal k němu. Illepria mu ještě u Kaňonu ošetřila nohu a přiložila na ni improvizovanou dlahu, takže Krog mohl chodit sám, i když jej to nijak neušetřilo od bolesti.
„Zachránil jsi mě a ne jenom jednou,“ pokračoval. „Choval jsem se k tobě předtím hloupě, to teda nezkoušej říkat, že ne. Ale tys mě tam stejně nenechal. Takže si nemysli, že ti já nic nedlužím. To teda dlužím.“
Reece zakroutil hlavou a chvíli nevědělel, co na tak zvláštně vyjádřené poděkování říci.
„Nevím jestli mi děkuješ, anebo se mě pokoušíš naštvat,“ odpověděl.
„Slyšel jsi mě,“ řekl Krog. „Odteďka ti budu krýt záda. Ne, že by ses mi líbil jenom o kousek víc, ale stejně to udělám, protože jsem to prostě řekl.“
Reece znovu zakroutil hlavu a nebyl o mnoho moudřejší.
„Neměj péči,“ odpověděl mu. „Já tě taky nemám rád.“
Pokračovali v chůzi a všichni byli, přes všechen ten zmar kolem, tak nějak šťastní, že jsou naživu a zpátky na své straně Prstenu. Všichni až na Convena, který kráčel zadumaně, za celou dobu nepromluvil půl slova a neustále se držel kus pozadu. Byl takový ostatně od okamžiku, kdy výprava v hloubi Impéria přišla o Convala. Ani únik před smrtí jej z jeho pochmurné nálady nedokázal vytrhnout.
Reece přemýšlel, jak se tam dole Conven bez přemýšlení vrhnul do každého nebezpečí, které se nabízelo. Vždy to přežil a ještě zachránil ostatní. Reece si o něj však přesto dělal starosti. Nelíbilo se mu, že tak málo dbal na vlastní bezpečí a neustále se utápěl v depresích.
Došel k němu.
„Tam dole jsi bojoval naprosto úžasně,“ řekl Convenovi.
Ten jenom pokrčil rameny a sledoval zemi před špičkami svých bot.
Reece horečně přemýšlel, co by ještě řekl a nekráčeli dál zase potichu.
„Jsi rád, že jsme zase doma?“ zeptal se. „A snad už i svobodní?“
Conven se na něj podíval, ale ten pohled byl úplně prázdný.
„Já nejsem doma. A nejsem svobodný. Můj brácha je mrtvý. A já nemám právo bez něj žít.“
Reece při těch slovech zamrazilo. Conven se se svou ztrátou ani trošičku nevyrovnal a namísto toho si svůj žal hýčkal. Připomínal teď spíše chodící mrtvolu. Pohled jeho očí byl úplně bezvýrazný. Reece si jej a jeho dvojče přitom vždy pamatoval jako veselou dvojici. Convenův smutek byl příliš hluboký a Reece se obával, že se z něj jeho přítel možná nikdy úplně nevzpamatuje. Přemýšlel co s Convenem bude a ke své lítosti jej nenapadalo nic pozitivního.
Šli dál a dál, hodiny míjely, až došli k místu, kde se odehrála další srážka. Padlí leželi rameno na rameni. Illepria, Selese, ale i ostatní se opět rozptýlili a obcházeli od jednoho k druhému, zkoumali je, obraceli a hledali cokoliv, co by je mohlo dovést ke Godfreymu.
„Je tu mnohem víc MacGilských než jinde,“ řekla Illepria, „a nikdo není spálený. Možná, že tu Godfrey někde je.“
Reece se rozhlédl po tisících padlých a přemýšlel, jestli vůbec mají šanci jej tu někde najít, i kdyby tu nakrásně byl.
Přesto se však připojil k ostatním a obcházel od jednoho těla k druhému. Zkoumal všechny tváře, mnohé patřily jeho lidem, a některé dokonce i poznával. Byli to lidé, se kterými bojoval a kteří bojovali pod zástavami jeho otce. Přemýšlel o pohromě, která se na jeho domovinu snesla. Jako kdyby království zachvátila černá smrt. Teď jenom doufal, že už je tomu všemu konec. Nechtěl, aby ty bitvy, zabíjení a zmar pokračovaly po zbytek jeho života. Zoufale potřeboval trochu oddychu a opět normální, klidný život. Království se také potřebovalo začít léčit.
„TADY“ vykřikla Indra vzrušeně. Stála nad jedním z bojovníků a dívala se na něj.
Illepria se k ní rozběhla. Všichni se shlukli a dívali se, jak poklekla vedle bojovníka a po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy. Reece poklekl vedle ní. Našli jej.
Godfrey.
Brnění mu dělalo ještě větší pupek než normálně, jeho tvář byla zanedbaná a mrtvolně bledá. Prsty byly promodralé od mrazu. Zdálo se, že je mrtvý.
Illepria se k němu naklonila a zatřásla s ním. Potom znovu a ještě jednou. Nereagoval.
„Godfrey! Prosím! Vzbuď se! To jsme já! Illepria! GODFREY!“
Znovu s ním třásla, ale ani se nepohnul. Nakonec to vzdala a namísto toho se rozhlédla po ostatních a zkoumala, co by se dalo najít na jejich opascích.
„Tvůj měch na víno!“ křikla směrem k O’Connorovi.
Ten překotně odepjal měch a zbrkle jej Illeprii podal.
Vystříkla trochu tekutiny na Godfreyho rty. Potom mu podepřela hlavu, otevřela pusu a nalila mu notný doušek na jazyk.
Objevila se reakce. Godfrey nápoj polknul a ještě si olíznul rty.
Potom se rozkašlal, sám se mírně posadil a s očima stále zavřenýma se chopil měchu, ze kterého začal žíznivě pít. Čím víc sál, tím výše zvedalo jeho tělo, až nakonec seděl zcela rovně. Pomaloučku otevřel oči a utřel si hřebetem ruky pusu. Rozhlédl se dezorientovaně kolem sebe.
Illepria se rozplakala radostí, natáhla se k němu a objala jej.
„Ty žiješ!“ vydechla.
Reece si oddechl. Jeho bratr byl promrzlý, zmatený, ale očividně stále při chuti a především naživu.
Elden se Sernou uchopili Godfreyho za podpaží a zdvihli jej na nohy. Zprvu stál velmi vratce, ale poté, co se znovu dlouze napil, už byly jeho nohy mnohem jistější. Znovu si utřel pusu.
Kalným zrakem se rozhlédl kolem sebe.
„Kde to jsem?“ zeptal se. Přitom se podrbal na hlavě, ze které mu během bitvy někdo musel srazit helmici a od té rány tam teď byla velká podlitina. Přimhouřil oči, když ránu nahmatal.
Illepria místo okamžitě prozkoumala. Jeho vlasy byly slepené krví.
„Jsi raněn,“ řekla. „Ale mužeš být klidný, přežiješ. Jsi v bezpečí.“
Vtom se Godfrey zapotácel a byl by padl k zemi, kdyby jej ostatní nezachytili.
„Nevypadá to vážně,“ řekla Illepria, ale nadále ránu zkoumala, „ale bude to chtít hodně odpočinku.“
Začala mu hlavu ovazovat gázou, která se v záhybech jejího oděvu vždy našla. Vystačila na několikrát. Godfrey sebou každou chvíli bolestivě trhl. Potom se rozhlédl a všiml si všech těch těl. Vykulil oči.
„Já žiju,“ řekl. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Zvládl jsi to,“ řekl Reece a šťastně poplácal bratra po rameni. „Věděl jsem, že to tak bude.“
Godfrey jenom zasyčel bolestí.
Illepria jej jemně objala a on ji objal též.
„Takže tohle znamená být hrdinou,“ řekl Godfrey zamyšleně, zatímco ostatní vyprskli smíchy. „Dejte mi víc toho vína a možná si to ještě někdy zopakuji. Ale ne hned.“
Znovu se napil, tentokrát už mocně. Potom se opřel o Illepriu a vydal se s ostatními na cestu. Bez ní by nejspíše daleko nedošel.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se po několika krocích.
„Nevíme,“ odpověděl Reece. „Snad někde směrem na západ. Tam míříme. Zkoušíme dojít do Králova Dvora. Třeba tam někoho najdeme.“
Zarazil se, když ta slova pronesl. Doufal, že jeho přátele potkal podobný osud jako Godfreyho. Myslel na Thora a Gwendolyn, na Kendricka a mnohé další. Jenže zároveň věděl i to, že hlavní imperiální síla musí být stále ještě někde před nimi a podle počtů mrtvých, které po cestě potkávali, se dalo bohužel docela dobře soudit, že MacGilové už mají jenom minimum sil jim vzdorovat.
KAPITOLA OSMÁ
Thorgrin, Kendrick, Erec, Srog a Bronson stáli v řadě proti celé Imperiální armádě, jejich lidé za nimi. Všichni měli tasené zbraně a připravovali se vrhnout na nepřítele. Thor věděl, že tohle bude jejich poslední útok, poslední bitva jeho života, ale ničeho nelitoval. Klidně tu může zemřít, tváří v tvář nepříteli, s mečem v ruce a nohama pevně rozkročenýma, se svými bratry po boku a během obrany domova. Alespoň tak může napravit to, co provedl, když se předtím postavil proti vlastním lidem. Nic jiného už si pro sebe nepřál.
Pomyslel na Gwendolyn a zamrzelo jej, že pro ni nemá ještě trochu času. Doufal, že ji Steffen dostal do bezpečí a daleko odtud. Co nejdál. I proto zabije každého imperiána, který se u něj objeví, aby jich co nejvíc udržel co nejdál od Gwen.
Cítil odhodlání ostatních. Nikdo z rytířů se nebál, už toho za poslední dobu nabojovali tolik, že se neustálá hrozba smrti stala něčím zcela běžným. Čeho se bát? Tohle navíc byli ti nejlepší z nejlepších, kteří vydrželi až doteď, elitní MacGilské a Silézijské jednotky. A Stříbrní. Nikdo se navzdory přesile nepřítele nehodlal obrátit na útěk. Kam také utíkat. Navíc, co bylo pár dalších dní života v porovnání s rytířskou ctí a nezlomností?
Rozezvučely se imperiální rohy a nepřátelské šiky, nesčetně bojovníků, se seřadily v perfektním pořádku a disciplíně. I tohle byly elitní jednotky s železnou morálkou a bezohlednými veliteli. I oni bojovali především o své životy. Do jejich čela se teď postavil neznámý muž, aby zastoupil uvolněné místo nejvyššího velitele. Bylo jich strašlivé množství a Thorovi bylo jasné, že je nikdy nemohou zastavit s tou hrstkou bojovníků, co jim po srážce s černivci zbyla. Ale na tom zase tolik nezáleželo. Co na tom, jestli zemřou. Důležité bylo především to jak zemřou. A to se stane hrdinskou cestou v poslední heroické bitvě proti přesile.
„Budeme čekat až přijdou?“ provolal Erec nahlas. „Anebo je přivítáme jako praví MacGilové?“
Thor i ostatní se usmáli. Představa tak malé armády útočící na tu masu byla tak zoufalá, že byla až lákavá.
Všichni najednou vyrazili bojový pokřik a vrhli se kupředu. Pešky. Rychle zmenšovali vzdálenost od nepřítele a jejich pokřik roznášel po okolí vítr. Thor mával mečem vysoko nad hlavou, srdce mu divoce bilo a studený vzduch jenom hvízdal kolem jeho uší. Takhle přesně chutnala bitva. Pocítil mocnou vlnu bojové euforie.
Imperiáni vyrazili též. Obě armády se na sebe řítily, jakoby se muži už nemohli dočkat, až se mezi sebou vzájemně posekají k smrti. O pár chvil později se setkali uprostřed pole za ohromného třeskotu zbraní.
Thor naletěl do přední řady nepřítele, tvořené pavézami a dlouhými oštěpy. První píku rozťal ve dví a hned nato se obořil na jejího vlastníka, kterého proklál dobře mířenou ranou do břicha.
Potom musel do dřepu, aby se vyhnul několika dalším hrotům, které se na něj ze stran obořily. Jeho meč začal tančit. Sekal, kopal a bodal všude kolem sebe. Rány prokládal údery lokty, helmou a také množstvím obranných manévrů. Mnozí nepřátelé se potkali s okovaným hřbetem jeho rukavice, špičkou jeho boty, mířící do slabin, i kolenem, prudce vyrazivším proti hlavě, která byla oběma rukama přidržena a prudce stržena dolů. Jenom on sám v prvních momentech bitvy představoval sílu celé samostatně bojující jednotky.
Ostatní však nezůstávali pozadu a bojovali se zápalem, silou a rychlostí tak impozantní, že početní výhoda nepřítele zprvu nebyla vůbec znát. První řady imperiálního voje se rozpadaly pod tím náporem a mnozí se dávali na útěk. Jenže jejich armáda se táhla do hloubky a působila dojmem, že snad ani nikde nekončí.
Všude kolem Thora se rozhořela bitva muže proti muži. Jedna obrovská, poslední a zoufalá bitva, která měla definitivně rozhodnout o příštím osudu Prstenu. A ten zatím imperiány nutil ustupovat. Vítězili.
Thor vytrhl jednomu z imperiánů jeho řemdih, odkopl jej stranou a potom jej ještě jeho vlastní zbraní přetáhl přes hlavu. Poté se roztočil jako tornádo a srazil několik dalších kolem sebe. Nakonec zbraň s těžkou koulí na koncí jednoduše zahodil do davu.
Jeho meč se znovu roztančil. Sekal a bodal do všech směrů tak dlouho, až Thorovy ruce a ramena začaly těžknout. V jednu chvíli už byl příliš pomalý a jeden z vojáků se s napřaženým mečem dostal až k němu. Už bylo příliš pozdě. Thor se připravil na úder, který bude předcházet zranění.
Jenže to by po jeho boku nesměl být věrný Krohn. Leopard vyskočil do vzduchu, chňapnul muže za krk a snadno jej strhl k zemi.
Boj trval dál a dále. Nikdo nedokázal přesně říct jak dlouho, ale všichni si byli jisti, že už to musí být hodiny. Zprvu nepřítele tlačili a vše vypadalo optimisticky, ale postupem času bylo čím dál patrnější, že celá tahle bitva je jenom prodlužováním konečné agónie Západního království, které nutně musí prohrát. Nezáleželo na tom, kolik jich už zabili, obzor byl stále plněn dalšími a dalšími. Ani teď se nezdálo, že jejich počty někde končí. Zatímco ruce i nohy prstenských byly s každým pohybem těžší a těžší, imperiáni jenom čekali, až na ně v boji přijde řada a byli úplně čerství.
Thor ztratil prvotní skvělý rytmus a už se nebránil tak pozorně jako předtím. Tu byl najednou seknut mečem do ramene. Vykřikl bolestí a z rány se mu okamžitě vyvalila rudá krev. Vtom dostal nějakou tupou zbraní do pancíře, chránícího žebra a téměř zároveň se těžká bitevní sekera zahryzla jako hladový vlkodav do jeho štítu. Ten štít do rány vložil v poslední vteřině.
Ztrácel kontrolu a když se rozhlédl kolem, viděl, že ostatní jsou na tom většinou stejně a ani jediný si nevedl lépe. Proud bitvy se začínal obracet a ovzduší čím dál častěji naplňovaly výkřiky raněných a padnuvších MacGilských vojáků. Začínali prohrávat. Brzy jejich síly dojdou úplně a potom už to bude jenom otázka několika málo minut. Thor pomyslel na Gwendolyn a odmítl takovou budoucnost přijmout.
Zoufale se snažil přivést k životu své zvláštní síly. Jenže druid v jeho nitru spal. Thor cítil, že za doby, kdy válčil po boku Andronica, příliš plýtval svými silami a jeho tělo teď potřebovalo nějaký čas na odpočinek. Legrační, pomyslel si. Určitě jsem jediný, kdo by si teď chtěl odpočinout. Vtom si všiml mezi bojujícími postavami Argonova roucha. Bojoval s holí v rukou a i on působil unaveně. I jeho síly musely být vyčerpány během souboje s Rafim. Alistair nebyla nikde vidět, ale kdyby byla při síle a ne vyčerpaná z oživování Argona, jistě by si neplechy, kterou by páchaly její střely, i z dálky každý všimnul. Žádná magie už jim nepomůže. Teď už všechno záleží jenom na síle paží a srdce.
Thor zaklonil hlavu a vydal zoufalý bojový pokřik. Přitom se modlil, aby se něco stalo, cokoliv, co by mohlo ještě běh událostí zvrátit.
Prosím, Bože, modlil se v duchu. Na kolenou tě prosím. Zachraň nás. Obracím se k tobě. Ne k lidem, ne k mým silám, ale k tobě. Dej mi znamení své moci.
Vtom sebou najednou poděšeně trhl, neboť vzduch proťal hrozivý řev, ve kterém se nervy drásající řinčení zbraní zcela ztratilo.
Srdce mu poskočilo. Vždyť on ten zvuk přece znal. Podíval se na nebe nad sebou a spatřil svou starou přítelkyni. Z mraků se vynořila Mycoples. Zachvátila ho bláznivá radost, že ji vidí živou a při síle. Jeho dračice byla volná a dokonce našla cestu zpátky do Prstenu. Měl pocit, jako kdyby část jeho já až teprve teď znovu ožila.
Co jej však překvapilo ještě více bylo, když se o vteřinu později z mraků vynořil druhý drak. Byl to bezpochyby samec a byl obrovský. Jeho šupiny byly ohnivě rudé, oči zeleně žhnuly a působil mnohem zlověstněji než Mycoples. Thor během odrážení úderů sledoval, jak se snášejí nad bitevní pole a letí přímo k němu. Pomyslel si, že jeho modlitby byly vyslyšeny.
Mycoples zamávala křídly, zaklonila hlavu k nebesům a znovu zařvala. Drak vedle ní se přidal. A potom začali oba chrlit do imperiálních řad mocné proudy smrtonosného ohně. Chladný zimní den byl najednou hřejivý, potom horký a nakonec nesnesitelně žhavý, jak se ohnivé sloupce zkázy blížily k nim. Thor si rukama zaclonil tvář.
Draci přelétali podélně od bojové linie, takže Thora plameny nemohly přímo zasáhnout, ale přesto cítil žár z nich sálající více, než by mu bylo příjemné.
Všude kolem se rozlehl pekelný řev pálených imperiánů. Řada za řadou se ocitala v plamenech, desítky tisíc vojáků umíraly a ti, kteří to vše zatím jenom sledovali, stejně neměli kam utéci. Přesto se o to však snažili, což vyústilo v mohutnou melu a zabíjení se mezi sebou navzájem. Imperiální vojsko se změnilo v obrovskou masu jednotlivců, kteří se snažili jeden přes druhého probít na svobodu. Ale draci byli nemilosrdní, rozzuření a nehodlali nechat žít ani jediného.
Jeden batalion za druhým padal sežehnut k zemi a mizel z pomyslné strategické mapy imperiálního velitele.
Duchapřítomní vojáci kolem bojové linie poznali, že jejich jediná spása tkví v promíšení se s prstenskými. Zdvojnásobili tedy tlak a pokoušeli se jejich řadami probít pryč. Draci mezitím křižovali nad bitevním polem a rozsévali žhavou zkázu. Jenže MacGilským ta náhlá pomoc vlila do žil novou mízu, a tak udeřili na nepřítele v mocném rozhodujícím útoku a pobíjeli imperiány ve velkém.
Thor brzy shledal, že už kolem sebe nemá nic než prázdné bitevní pole plné černého kouře, pachu pálených těl a dračí síry. Když se kouř trochu rozptýlil, odhalil černočernou pustinu plnou těl. Zdálo se, že z imperiánů nepřežil ani jediný. Zkáza však nepotkala jenom je. Všechna tráva i stromy byly na uhel. Sníh roztál a vypařil se. Všude byl jenom popel a kouř. Impozantní a neporazitelná imperiální armáda jednoduše zmizela.
Thor šokovaně stál, lapal po dechu a nevěřil tomu co vidí. Meč mu vypadl z ruky. Bude žít. Všichni budou žít. Prsten je osvobozen. Vítězství je jejich.
Mycoples nad nimi proletěla a potom v elegantní spirále sestoupala níže, aby přistála poblíž Thora. Sklonila hlavu a spokojeně zafrkala.
Thor se k ní malátným krokem rozběhl a čím více se blížil ke staré přítelkyni, tím šťastněji se usmíval. Nakonec se řehtal jako blázen, když se k němu Mycoples natáhla a mazlivě o něj otřela čenich. Objal její hlavu a ona se k němu tiskla tak, že málem upadl. Z hrdla se jí neustále ozýval chrčivý zvuk, připomínající přípravu sopky k výbuchu, avšak v jejím případě to bylo to samé, jako pro kočku bylo předení. Měla ohromnou radost, že má Thora zase zpátky.
Vyskočil jí na hřbet, postavil se a přehlédl zbývající prstenskou armádu. Tisíce mužů se na něj dívaly a vyčerpaně mu kynuly na pozdrav svými zkrvavenými meči.
Thor pozvedl ruku stočenou do pěsti. Burácivý jásot naplnil vzduch. Byl to křik vítězství. Velkého vítězství.
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
