Kitabı oku: «Obřad Mečů », sayfa 4
KAPITOLA DEVÁTÁ
Andronicus zuřil. Přecházel se a tam po svém táboře a kypěl vzteky. V jednom okamžiku se natáhl a holýma rukama utrhl hlavu jednomu z vlastních vojáků, který měl tu obrovskou smůlu, že se zrovna vyskytl po ruce. Potom pokračoval dál a dál, zkracoval o hlavy jednoho vojáka za druhým, dokud konečně jeho mužstvo nedostalo ten skvělý nápad a neuteklo se schovat. Bylo životně důležité vědět, že není dobré se zdržovat císaři na očích, když má špatnou náladu.
Vojáci uskakovali do stran, zatímco Andronicus procházel táborem. Desetitisíce hrdlořezů se držely v uctivé vzdálenosti od jediného muže. Dokonce i jeho nejvyšší generálové se drželi stranou a kráčeli až daleko za ním. I oni dobře věděli, že v okruhu několika metrů kolem císaře teď není bezpečno.
Porážka, to byla jedna věc. Ale porážka jako byla tato, to bylo v historii Impéria něco naprosto neslýchaného. Andronicus nikdy předtím poražen nebyl. Jeho život byl jedním dlouhým řetězcem vítězství, každé brutálnější, krvavější a pro něj tedy uspokojivější, než to předešlé. Nevěděl, co je to porážka. Teď ten pocit poznal. A ani trochu se mu to nelíbilo.
Znovu a znovu v duchu probíral, co se to stalo a jak se věci mohly najednou vyvinout tak špatně. Ještě včera se zdálo, že je jeho vítězství totální a úplné, a že Prsten je bez výhrad jeho. Zničil Králův Dvůr, podmanil si i Silésii. V bitvě porazil na hlavu MacGily a ponížil jejich vůdkyni Gwendolyn. Mučil jejich největší a nejpřednější rytíře. Nechal je přitlouct na vysoké kříže. Zabil Kolka a chystal se vykonat popravu i na Kendrickovi a ostatních. Argon se do toho sice zapletl, když mu sebral Gwendolyn dřív, než ji mohl také zabít, ale to se Andronicus chystal napravit. Byl by ji dostal brzy zpět a potom by ji popravil spolu se všemi ostatními. Stačil mu jediný den, a byl by se dočkal úplného vítězství a slávy.
A potom se všechno najednou změnilo, a neskutečně rychle obrátilo k horšímu. Drak a ten kluk se objevili na obzoru jako nějaké zjevení. Vřítili se na bojiště jako smršť a se svým plamenným dechem a Mečem Osudu mu zničili celé početné divize mužů. Andronicus to všechno sledoval z bezpečné vzdálenosti a okamžitě, když ta vřava vypukla, velel zbytku armády ustoupit na východní stranu Vysočiny. Teď čekal tady a jeho zvědové neustále nosili nové a nové zprávy o škodách, které Thor i drak nadělali. Dole na jihu, v blízkosti města Savarie, byl zničen další celý prapor. Oblasti Králova Dvora a Silésie byly prakticky ztraceny. Až na pár bezvýznamných výjimek bylo nyní celé Západní království Prstenu zase osvobozeno. To bylo neúnosné.
Dusil se vzteky, když pomyslel na Meč Osudu. Dalo tolik špionážní práce, aby jej dostal pryč z Prstenu, a teď byla zbraň zase zpátky a spolu s ní se samozřejmě znovu aktivoval Štít. To znamenalo, že on byl teď i se všemi svými muži chycen v pasti, do které už si nemohl přivést žádné další posily. Mohl sice odejít, ale nikdo zvenčí již nemohl vstoupit dovnitř. Odhadoval, že zde, na východ od Vysočiny, má ještě asi tak půl milionu vojáků. To bylo víc než dost, aby zlikvidoval MacGily, ale proti šermíři Meče a drakovi to bylo číslo nuzné. Situace se teď ironicky otočila a on byl tím slabším. To byla pozice, kterou nikdy nezažil.
A jako by snad věci ještě nebyly dost špatné, jeho zvědové mu stačili doručit zprávy o nepokojích doma v hlavním městě Impéria. Hovořily o Romulovi, který se čím dál více choval, jako kdyby chtěl uzurpovat imperiální trůn pro sebe.
Andronicus vrčel vzteky, razil si cestu svým táborem, probíral v hlavě všechny možnosti a zároveň hledal kohokoliv, na koho by mohl svalit vinu a okamžitě jej potrestat. Věděl, že by jako vojevůdce měl udělat tu nejrozumnější věc, a to bylo takticky ustoupit a nechat Prsten na chvíli být. Stáhnout se domů dřív než je Thor a jeho drak najdou. Zachránit sebe i svá vojska a na palubách lodí, stále kotvících u východních břehů, se přeplavit zpátky do Impéria, nehledě na hanbu, kterou by to znamenalo. Udržet vlastní trůn bylo rovněž důležité. Koneckonců, Prsten byl jen pouhé smítko v obrovské rozloze Impéria, a každý velký vojevůdce měl jistě ve svém životě nárok na alespoň jednu porážku. I tak stále vládl devadesáti devíti procentům světa, nebo i možná více. To bylo něco, s čím mohl být i tak spokojený.
Jenže to by to nesměl být velký Andronicus. On nebyl někým, kdo jednal opatrně či dokonce bojácně. Odjakživa následoval především svoje vášně a rozmary, a přestože věděl, že je to vysoce riskantní, nebyl připraven přiznat porážku, a potom Prsten opustit. I kdyby na to měl obětovat celou svou říši, stálo by to za to, když by nakonec našel způsob, jak toto místo ovládnout a rozdrtit. Bez ohledu na to jak dlouho to bude trvat a kolik to bude stát.
Andronicus nemohl udržet na uzdě toho draka anebo Meč Osudu. Ale Thorgrina…to bylo přece něco jiného. Thorgrin byl jeho syn.
Zastavil se a při tom pomyšlení si bezděky povzdechl. Jak ironické, jeho vlastní syn je poslední zbývající překážkou jeho nadvlády nad celým světem. Bylo to jako naschvál. Ale vlastně ne zas tak moc překvapivé. Vždycky to byli ti nejbližší, kteří pro člověka představovali největší hrozbu.
Vzpomněl si na to proroctví. Byla samozřejmě chyba nechat syna žít. Jeho největší životní chyba. Jenže on pro něj měl slabost a nedokázal se jí ubránit, i když věděl, že proroctví, které se k němu váže, může vést až k Andronicově budoucímu svržení. Nechal Thora tehdy žít a teď přišel čas za tu chybu zaplatit.
Pokračoval v cestě po táboře, následován svými generály, až nakonec došel na okraj a narazil na stan, který byl jiný než ostatní. Jediný šarlatový stan v jinak uniformním moři černé a zlaté. Bydlel v něm někdo, kdo měl dostatek drzosti mít stan jiné barvy než jsou ty císařské. Jediný, koho se, kromě Andronica samotného, všichni ostatní báli.
Rafi.
Andronicův vrchní čaroděj, nejzlověstnější stvoření, které kdy císař potkal. Rafi cestoval s Andronicem na každé výpravě, chránil jej za pomoci temné magie a byl za císařův vzestup víceméně zodpovědný. Andronicus nesnášel pomyšlení, že mu bude muset přiznat, jak moc jeho služby teď potřebuje. Ale kdykoliv se v minulosti setkal s překážkou, která nepocházela z tohoto světa, s problémem ze světa magie, byl to pokaždé Rafi, na koho se obrátil.
Když se Andronicus přiblížil ke stanu, potkal před ním na stráži dvě bytosti. Byly vysoké, hubené, téměř beze zbytku ukryté v šarlatových pláštích, z nichž vykukovaly jenom žluté žhnoucí oči. Dívaly se na něj. Byly to jediné dvě bytosti v celém táboře, které se odvážily nesklonit hlavu v jeho přítomnosti.
„Povolávám Rafiho,“ oznámil jim.
Bytosti pomalým pohybem rukou rozevřely chlopně stanu za sebou. Jinak se ani nepohnuly.
Ven se okamžitě vyvalil pach tak odporný, že se i otrlý Andronicus zarazil.
Následovalo dlouhé čekání. Všichni generálové se zastavili opodál a v očekávání sledovali, co se bude dít. Vzhledem k všeobecnému strachu se vlastně opatrně díval celý tábor. Nastala chvíle ticha.
Potom se konečně vnitřní chlopeň stanu odhrnula a ven vystoupila hubená bytost, dvakrát tak vysoká jak Andronicus a připomínající pokroucenou větev nějakého hodně starého stromu. Byla oblečená v šarlatové róbě s kapucí, pod kterou nebylo vidět nic než tma.
Rafi se zastavil před Andronicem a díval se na něj. Jediný císař byl dostatečně blízko, aby v temnotě pod kapucí zahlédl velké žluté oči, které nikdy nemrkaly, a kolem nich malý kousek mrtvolně bledé kůže.
Ticho pokračovalo.
Konečně Andronicus přistoupil ještě o kousek blíže.
„Chci, aby Thorgrin zemřel,“ řekl.
Postava v kápi byla dlouhou dobu zticha. A potom se chřestivě zachechtala. Byl to hluboký, znepokojující zvuk.
„Otci a synové,“ řekl. „Pořád dokola to samé.“
Andronicus netrpělivě přešlápl.
„Můžeš s tím pomoci?“ zeptal se.
Rafi tam chvíli jenom tiše stál. Pro Andronica až příliš dlouho. Dokonce začal uvažovat, jestli jej nemá zabít. Věděl však, že by to bylo přinejmenším lehkovážné. Jednou už se o to ve vzteku totiž pokusil. Zkusil jej bodnout. Jenže meč mu roztál v ruce a přitom se mága ani nestačil dotknout. Rozžhavená rukojeť mu tehdy spálila ruku a trvalo měsíce než se to zahojilo.
Takže Andronicus stál, čekal a kousal se do rtů.
Rafi konečně zpod své kapuce zapředl.
„Energie, která toho chlapce obklopuje, je velmi silná,“ řekl pomalu a rozvážně. „Ale každý má nějakou slabinu. Jeho hvězda vystoupala díky magii, takže díky magii může být také sražen zpátky k zemi.“
To Andronica zaujalo.
„O jaké magii to mluvíš?“
Rafi se omlčel.
„O druhu, se kterým ses ještě nikdy nesetkal,“ odpověděl po chvíli. „Takovém, který je pouze pro ty, jako je Thor. On pro tebe představuje problém, ale zároveň je i mnohem více. Je mnohem mocnější než ty. Pokud se dožije dne, kdy dosáhne největší síly.“
Andronicus funěl nedočkavostí.
„Řekni mi, jak ho mohu zajmout,“ dožadoval se.
Rafi ale zakroutil hlavou.
„Tohle byla tvoje chyba už v minulosti,“ odpověděl. „vybíráš si zajetí, namísto zabití.“
„Nejdřív ho zajmu,“ oponoval císař. „A pak zabiju. Jde to nějak udělat, nebo ne?“
Následovala další dlouhá odmlka.
„Ano, je tu cesta, jak jej zbavit jeho moci,“ odpověděl Rafi. „Když jeho skvělý Meč i drak zmizí, bude z něj zase skoro normální kluk.“
„Ukaž mi jak to udělat,“ žadonil Andronicus nedočkavě.
Opět ticho.
„Za určitou cenu,“ zněla odpověď.
„Dám cokoliv,“ vyhrkl okamžitě císař. „Dám ti naprosto cokoliv.“
Z pod kapuce se ozvalo dlouhé, chrčivě zachechtání.
„Myslím, že toho budeš jednoho dne litovat,“ změnilo se chrčení opět v řeč. „Velmi, velmi litovat.“
KAPITOLA DESÁTÁ
Romulus kráčel po perfektní cestě ze zlatých dlaždic, vinoucí se středem Volusie, hlavního města Impéria. Městští strážní, oblečení ve zdobné zbroji, se stavěli do pozoru. Kráčel před zbytky své armády, ze které nezůstalo více než pouhých několik set vojáků. Byli sklíčení a na hlavu poražení v bitvě s draky.
Romulus zuřil. Ten pochod městem byla jen a pouze přehlídka jeho hanby. Po celý život se do města vždy vracel vítězně, pokaždé jako hrdina. A teď jej přivítalo mlčení a rozpaky, namísto triumfu, trofejí, dlouhé řady zajatců a poražených vojáků.
Strašně ho to mrzelo. Bylo od něj tak hloupé zajít ve snaze o získání Meče tak daleko, že se odvážil pustit do boje s draky. Jeho ego mu zatemnilo smysly. Měl si to lépe rozmyslet. Nakonec měli ještě štěstí, že se alespoň některým vůbec podařilo uprchnout. Ještě teď slyšel v duchu křik vlastních mužů, a ještě stále cítil pach jejich ohořelých těl.
Jeho muži byli disciplinovaní a bojovali statečně, bez reptání na jeho příkaz pochodovali na smrt. Ale poté, co tisíce jeho vojáků zmizely během vteřiny jemu přímo před očima, a zůstalo už jenom několik stovek, dobře věděl, že nastal čas prchat. Okamžitě nařídil spěšný ústup do tunelů, kde byly žalostné zbytky jeho sil před draky v bezpečí. V podzemí zůstali několik dní a potom se museli vrátit celou tu dlouhou cestu zpět do hlavního města pěšky.
A teď konečně vpochodovali do městských bran, vypínajících se do působivé výšky. Když vstoupili do toho legendárního města, vystavěného téměř výhradně ze zlata, spatřili běžný obrázek tisíců vojáků Impéria, kteří se hemžili v každém směru, pochodovali ve formacích, a také stáli na stráži podél ulic a stavěli se do pozoru, když je Romulus míjel. Koneckonců, v době, kdy byl Andronicus na výpravě, byl vládcem říše defacto právě on sám, nejrespektovanější ze všech bojovníků. To však platilo jen do této porážky. Nyní si nebyl jistý, jak jej lidé přijmou.
Ta porážka už ani nemohla přijít v horší dobu. Byl to zrovna okamžik, kdy se Romulus připravoval, že se vlády zmocní sám a vyžene Andronica. Když se teď trmácel pečlivě upraveným městem, kolem fontán, krásně zpevněných zahradních stezek, tisíců sluhů a otroků, divil se tomu rozdílu. Namísto návratu, který si představoval, a tedy s Mečem osudu v ruce, s větší mocí a slávou než kdy předtím, se vracel slabý, unavený a poražený. Teď, namísto toho, aby se prohlásil novým císařem, což by bylo v případě úspěchu naprosto zasloužené, se bude muset před Radou ještě omluvit a doufat, že neztratí svou pozici nadobro.
Imperiální rada. Pouhé pomyšlení na ně mu nedělalo dobře. Romulus nebyl z těch, kterým se líbilo, že se musejí někomu zodpovídat, natož pak když to byla rada složená z jedinců, kteří nikdy neuměli vládnout mečem. Každá z dvanácti provincií říše tam měla dva zástupce, dva tucty vůdců ze všech koutů Impéria. Oficiálně vládli říši oni, ale ve skutečnosti si Andronicus dělal co chtěl, a Rada vždy jenom ochotně poslechla a ve všem jej podpořila.
Jenže když Andronicus odešel dobývat Prsten, zanechal Radě více pravomocí, než měla kdy předtím. Romulus správně uvažoval, že to císař udělal proto, aby se tím chránil a udržovat Romula pod kontrolou. Chtěl si tak zajistit, že trůn, na který se po tažení vrátí, bude stále ještě jeho. Jeho tah Radu samozřejmě povzbudil a oni se teď chovali, jako by měli vyšší autoritu než Romulus. A tak musel na nějaký čas strpět, že se těmto lidem bude ze svých činů zodpovídat. Byli to všechno pečlivě vybraní Andronicovi kumpáni, lidé, které si do Rady dosadil, aby se ujistil, že jeho pozice na trůnu bude vždy silná. Rada neustále hledala příležitosti, jak posílit Andronicovo postavení, a zároveň oslabit jakoukoliv hrozbu. A to byl zejména Romulus. Jeho porážka jim teď perfektně hrála do karet.
Kráčel celou cestu k zářící budově Kapitolu, obrovské černé kulovité stavbě, která se vypínala vysoko k obloze, byla obkroužena zlatými sloupy a korunována zářící zlatou kopulí. Na jejím vrcholku vlál obrovský prapor Impéria a vstupní dveře byly zdobené tepanými symboly zlatého lva s orlicí v ústech.
Vystoupal po stovce zlatých schodů, zatímco jeho muži čekali ve spodní části náměstí. Šel sám, bral schody ke vstupu do Kapitolu po třech a jeho zbraně, zavěšené u pasu, přitom řinčely, jak narážely o plátové brnění.
K otevření masivních dveří, vedoucích dovnitř, bylo třeba dvaceti otroků. Vrata byla třicet metrů vysoká, vyrobená z lesklého zlata a doslova poseta černými puklicemi po celé své délce. Na každé byl vyražen imperiální znak. Dveře se otevřely a Romulus okamžitě pocítil chladný vzduch zevnitř. Až se mu zježily chlupy na kůži. Vstoupil do potemnělého interiéru. Masivní dveře se za ním zabouchly, a on, jako pokaždé, když do této budovy vstoupil, pocítil, jako by tu zůstali pohřbeni.
Kráčel po mramorových podlahách, jeho okované boty vytvářely ozvěnu a on napětím zatínal zuby. Přál si být s touto záležitostí hotov co nejrychleji, aby se mohl vrhnout na ty důležitější. Donesly se mu zvěsti o nějaké fantastické zbrani a on potřeboval vědět, jestli je to pravda. Pokud ano, mohlo by to změnit poměr sil a přiklonit misky vah na jeho stranu. Pokud ta zbraň opravdu existovala, pak by Andronicus i Rada již nic neznamenali. Celá říše by konečně byla jeho. Přemýšlení o tom bylo to jediné, co udržovalo Romulovo sebevědomí, když vystoupal po další řadě schodů, prošel dalšími mohutnými dveřmi, a nakonec vstoupil do kulatého sálu, ve kterém zasedala Imperiální rada.
Uvnitř sálu byl obrovský černý kruhový stůl, v jehož středu bylo prázdné místo, ke kterému vedl úzký průchod, aby mohl řečník vstoupit. Všude kolem stolu seděli členové Rady, čtyřiadvacet mužů v černých róbách, všichni s přísnými výrazy na tvářích a ani jediný, jehož vlasy by ještě nebyly zcela šedivé. Bylo ponižující, že před ně musel Romulus takto předstoupit, projít úzkým vstupem do středu stolu a stanout tam, jim všem na očích a zcela jimi obklopen. Bylo ponižující, že se bude muset otáčet do všech stran, jak jim bude odpovídat. Celá myšlenka uspořádání této místnosti a tohoto stolu byla vlastně dalším z Andronicových způsobů zastrašování.
Romulus stanul uprostřed a dlouho v tichosti čekal. Uvnitř však řval zlostí. Byl v pokušení odejít, ale věděl, že se teď musí naopak kontrolovat.
„Romulus z Octakinské legie,“ ohlásil jej formálně jeden z radních.
Romulus se rozhlédl po tvářích starých radních, s jejich dutými tvářemi a prošedivělými vlasy. Díval se jim zpříma do očí. Ten muž, který mluvil, byl Andronicův přítel a Romulus dobře věděl, že by udělal cokoliv, aby si vysloužil císařovu vděčnost.
Stařec si odkašlal.
„Vrátil ses do Volusie v porážce a potupen. Přesto máš dostatek drzosti sem předstoupit.“
„Stal se z tebe bezohledný a unáhlený vojevůdce,“ řekl jiný muž.
Romulus se otočil, aby pohlédl do očí zachmuřenému starci na druhé straně stolu.
„Ztatil jsi tisíce našich mužů ve své marné honbě za Mečem a v bláznivé potyčce se samotnými draky. Zklamal jsi císaře Andronica a celé Impérium. Jak můžeš omluvit své činy?
Romulus se na něj vzpupně díval.
„Nehodlám se za nic omlouvat,“ odpověděl. „Získání Meče bylo v dobrém zájmu naší říše.“
Jiný radní se naklonil kupředu.
„Jenže, ty jsi jej nezískal, že?“
Romulus zrudnul. Kdyby mohl, na místě by toho muže rozčtvrtil.
„Téměř se mi to podařilo,“ odpověděl nakonec.
„Téměř je nám úplně k ničemu.“
„Došlo k nečekaným komplikacím.“
„Draci?“ nadnesl další radní.
Romulus se otočil, aby i na něj mohl pohlédnout.
„Jak jsi mohl být takový blázen?“ pokračoval radní. „To sis vážně myslel, že je můžeš porazit?“
Romulus si odkašlal a začínal ztrácet kontrolu nad svým hněvem.
„To ne. Mým záměrem nebylo zabít draky. Chtěl jsem získat Meč.“
„Jenže opět to tu máme: nezískal jsi.“
„Ba co hůř,“ přiložil si jiný, „poštval jsi proti nám ta nejmocnější stvoření. Množí se zprávy, že začínají útočit na rozličných místech po Impériu. Rozpoutal jsi válku, kterou nemůžeme vyhrát. Je to pro Impérium obrovský problém.“
Romulus se přestal snažit o odpovědi. Věděl, že ať řekne cokoliv, stejně to povede jenom k dalšímu vyčítání a obviňování. Koneckonců, tato „rada“, byla vlastně jenom orgánem plným Andronicových agentů.
„Je škoda, že veliký Andronicus není přítomen, aby se s tebou mohl vypořádat sám,“ řekl další muž. „Jsem si jistý, že by nedopustil, aby ses dožil zítřka.“
Odkašlal si a pohodlně se usadil na židli.
„V jeho nepřítomnosti toto rozhodnout nemůžeme, a tak musíme vyčkat jeho návratu. Máš štěstí. Ty zatím jenom vydáš armádě povel, aby vyslala legie posílit velkého Andronica v Prstenu. Ty sám budeš poté degradován a zůstaneš v kasárnách, dokud nedostaneš další rozkazy.
Romulus na ně nevěřícně zíral.
„Můžeš hovořit o štěstí, že nebudeš na místě popraven. A teď nás nech pracovat,“ řekl další radní.
Romulus zaťal pěsti, jeho tvář zbrunátněla, ale nikam se nevydal. Sám sobě nejdříve chtěl odpřísáhnout, že je všechny do jednoho jednoho dne zabije. Prozatím se ale přinutil zůstat v klidu. Teď nebyl ten správný čas. Sice by se mu asi udělalo lépe, kdyby je pobil, ale jeho konečnému cíli by to nijak neprospělo.
Otočil se a rychlým krokem zamířil pryč. Jeho boty duněly ozvěnou a jenom o okamžik později se za ním masivní dveře poradní místnosti opět zavřely. Měl to za sebou.
Vyšel ven z Kapitolu, sestoupal zpět po stovce zlatých schodů ke své vojenské jednotce, která na něj v úhledném pořádku stále ještě čekala. Kývnul na svého zástupce ve velení.
„Pane,“ řekl muž a hluboce se uklonil, „jaké jsou tvoje příkazy?“
Romulus přemýšlel. No jistě. Vždyť přece nemusí příkazy Rady poslouchat. Ba co více, bylo na čase se jim otevřeně vzepřít.
„Rada si přeje, aby všechny Imperiální lodě, které se chystají vyplout, zůstaly v přístavech a armády v kasárnách.“
Generál vykulil oči v úžasu.
„Ale pane, to nechá velkého Andronica v Prstenu bez jakékoliv podpory.“
Romulus mu věnoval chladný pohled.
„Už nikdy nezpochybňuj, co ti povím,“ zavrčel na něj.
Generál sklopil zrak.
„Samozřejmě, pane. Odpusť.“
Potom se otočil a spěchal pryč. Romulus věděl, že příslušné příkazy budou vydány. Byl to dobrý, důvěřivý voják.
V duchu se usmál. Jak hloupá je Imperiální rada, když si myslí, že bude plnit jejich příkazy. Očividně jej nesmírně podceňovali. Vždyť ani neměli nikoho, kdo by prosadil Romulovu degradaci a než jim dojde jak byli bláhoví, Romulus už mezitím vydá příslušné příkazy a přeskupí armádu tak, aby na něj už Rada nemohla. Císař Andronicus jistě je veliký, když se tak nechá titulovat, ale Romulus bude ještě větší.
Na okraji náměstí stál v zářící zelené róbě muž. Teď si stáhl kápi z hlavy a odhalil širokou placatou a nažloutlou tvář se čtyřma očima. Měl dlouhé hubené ruce a na nich kostnaté prsty, dlouhé jako Romulova paže. Klidně a pokojně stál. Byl to Wokábl. Romulovi se nelíbilo paktovat se s touto rasou, ale za určitých okolností toho bylo třeba, a nastalá situace taková rozhodně byla.
Došel k Wokáblovi, a už na vzdálenost několika metrů dostal z toho tvora svíravý pocit v břiše. Wokábl natáhl ruku a jedním svým dlouhým prstem se dotkl Romulovy hrudi. Ten se při kontaktu s kostnatou končetinou okamžitě zarazil.
„Našli jsme to, pro co jsi nás poslal,“ řekla bytost. Z hrdla se mu přitom vydralo podivné zachrchlání. „Ale budeš za to muset draze zaplatit.“
„Zaplatím cokoliv,“ řekl Romulus klidně.
Bytost se odmlčela, jako kdyby váhala.
„Musíš přijít sám.“
Romulus přemýšlel.
„Jak mám vědět, že mi nelžeš?“ zeptal se.
Bytost se k němu naklonila a vyloudila podivný úsměv. Romulus by ho byl býval rád ušetřen. Odhalila jím totiž snad stovky jemných zubů, ostrých jako žiletky.
„To vědět nemůžeš,“ zněla upřímná odpověď.
Romulus se podíval do všech jeho očí. Nešlo to provést najednou. Věděl, že by té bytosti neměl věřit. Ale co měl dělat? Musel to zkusit. Cena za váhavost by mohla být příliš vysoká. Šlo o věc, kterou hledal celý svůj život: mýtická zbraň, která, jak pravila legenda, dokázala vyrušit působení Štítu a umožnit přechod přes Kaňon.
Bytost se k němu otočila zády a odcházela pryč. Romulus zůstal stát na místě a ještě chvilku váhal.
Ale potom se vydal za Wokáblem.
Ücretsiz ön izlemeyi tamamladınız.
